Tento text zkoumá vývoj pojetí času v západní teologii se zaměřením na kontrast mezi tradičním statickým pojetím a procesuální teologií. Tradiční pohled, reprezentovaný Augustinem a Tomášem Akvinským, definuje věčnost jako bezčasovost a Boha jako nehybného hybatele, který stojí mimo časový rámec stvořeného světa. Augustin tvrdí, že čas vznikl až se stvořením, zatímco Akvinský navazuje na aristotelskou představu neměnného božství. Zásadní obrat přináší americká procesuální teologie, zejména Alfred North Whitehead, který zavádí koncept Boha v pohybu. Whitehead rozlišuje mezi primordiální a konsekventní povahou Boha, což naznačuje, že Bůh se stává stvořitelem skrze svůj čin a získává zkušenosti skrze vztah se stvořením. Autor v závěru argumentuje, že toto dynamické pojetí, navzdory své filosofické složitosti, vykazuje hlubší shodu s biblickým chápáním Boha než klasické scholastické a novoplatónské modely, které v západním myšlení dominovaly po celá staletí.
K pojetí času v theologii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 6. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
K pojetí času v theologii
V západní církvi převládlo přesvědčení, že věčnost (připisovaná jen Bohu) znamená nečasovost. Výslovně to říká platonik Augustin: čas je stvořením božím, náleží ke stvořenému světu. Před stvořením nebylo žádného času. Tato jeho teze ovšem není vlastně platónská, přinejmenším je v rozporu s Timaiem a jeho mýtem poněkud zatíženou kosmogonií. Ale i o mnoho staletí později říká něco podobného aristotelik Tomáš, který pevně drží Aristotelovo pojetí „nehybného hybatele“. (Aristotelés dokonce zbavuje své pojetí theologie jakožto filosofické vědy o „bohu“ veškeré spjatosti s religiozitou, když jejím tématem činí „to, co je jedno a co se nemění“. – opět doložit!) Americká procesuální theologie, navazující na Whiteheada a Hartshorna, znamená v tomto ohledu závažný přelom, protože začala uvažovat o „bohu“ v pohybu. Whitehead v poslední, velmi krátké kapitole svého největšího díla, Process and Reality, rozlišuje dvojí povahu boží, totiž „primordiální“ a „konsekventní“. Máme-li si toto rozlišení volně přiblížit, můžeme to pochopit tak, že Bůh se stal stvořitelem teprve skrze svůj stvořitelský akt. A teprve na základě svého stvořitelství mohl nabýt také zkušeností se stvořeným světem, zejména pak se stvořeným člověkem (lidstvem). Mám dojem, že navzdory mnohé theology jistě odpuzující „filosofičnosti“ má tato koncepce mnohem blíž k biblickému chápání než třeba jmenovaní theologové a filosofové, Augustin a Tomáš Akvinský, a mnozí další.
(000626 [zřejmě zamýšleno jako větší článek, jinde ovšem nedohledáno, datace poznámky určena podle data uložení původního souboru – pozn. red.])