Tato práce se zabývá Aristotelovým pojetím filosofie, kterou tento myslitel definuje jako „vědu o pravdě“. Aristotelés, nejvýznamnější žák Platónův, se ve svém přístupu k poznání a bytí od svého učitele výrazně odklonil a vytvořil svébytný systém, jenž tvoří základ západní metafyziky. Text analyzuje pasáže z jeho díla Metafyzika, konkrétně z druhé knihy, kde je filosofie explicitně ztotožněna s hledáním pravdy o prvních příčinách a principech věcí. Zatímco teoretické vědy směřují k poznání pravdy, praktické vědy jsou zaměřeny na jednání a účel. Studie se dále věnuje metodologickým aspektům Aristotelova zkoumání a zjišťuje, jakým způsobem se jeho definice vědy o pravdě promítá do chápání ontologie. Tento přístup klade důraz na objektivní poznání reality a logickou koherenci, což zásadně ovlivnilo vývoj vědeckého myšlení. Abstrakce se zaměřuje na objasnění významu pravdy v Aristotelově ontologickém rámci a na rozlišení mezi jeho filosofickou koncepcí a Platónovým idealismem. Celkově text přispívá k hlubšímu pochopení Aristotelova odkazu v dějinách filosofie.