Tento text se věnuje kritickému zhodnocení Heideggerova pojetí „naladění“ (Stimmung) jakožto ontologického základu lidského pobytu (Dasein). Martin Heidegger ve svém stěžejním díle Bytí a čas vyzdvihuje naladění jako klíčový způsob, jímž se nám otevírá svět a naše vlastní existence. Autor však právě v tomto bodě vznáší zásadní pochybnosti o Heideggerově argumentaci. Analýza se zaměřuje na otázku, zda přikládání takového filosofického významu afektivním stavům nevede k určitému subjektivismu nebo k oslabení racionálního náhledu na skutečnost. Hlavním cílem příspěvku je prozkoumat meze Heideggerova přístupu a poukázat na problematické aspekty, které vyvstávají, když je naladění povýšeno na primární konstituent lidského porozumění. Autor dospívá k závěru, že Heideggerovo pojetí, ačkoliv fenomenologicky podnětné, postrádá v určitých ohledech dostatečnou zdůvodnitelnost v rámci širšího ontologického rámce, což vyžaduje kritické přehodnocení role emocí ve fundamentální ontologii a jejich vlivu na poznání světa.