Tento text se zabývá kritickou analýzou filosofického pojetí skutečnosti, které bylo v dějinách západního myšlení často redukováno na princip hic et nunc, tedy zde a nyní. Autor poukazuje na to, že nejstarší filosofové, především Eleaté, stanovili hranici skutečnosti tak, že za plnohodnotné považovali pouze to, co je přítomné v aktuálním čase a prostoru. Tato perspektiva vylučovala minulost i budoucnost z oblasti pravého bytí, což fatálně ovlivnilo celou následnou filosofickou tradici. Dokonalost byla v tomto pojetí ztotožňována s neproměnností a nezávislostí, zatímco vše proměnlivé bylo odsouváno do sféry skutečnosti druhého řádu nebo pouhého zdání. Práce osvětluje, jak tyto ontologické předpoklady formovaly chápání jsoucna jako statické entity a jakým způsobem se filosofie pokoušela o kompromisy mezi tímto rigidním chápáním a dynamickou povahou světa. Abstract zdůrazňuje přetrvávající vliv této redukce na metafyzické uvažování o čase a existenci.
[Redukce skutečnosti na hic et nunc]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 8. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Redukce skutečnosti na hic et nunc]
Nejstarší filosofové se pokoušeli myšlenkově uchopit to, co je skutečné, na rozdíl od toho, co skutečné není. Hranici však vedli nesprávně: za skutečné v plném smyslu považovali jen to, co je teď a zde. To, co zde bylo (ale už není), za skutečné nepovažovali, stejně tak jako to, co zde možná bude, ale ještě tu není. Celá dosavadní filosofická tradice byla touto redukcí skutečnosti na to, co je hic et nunc, fatálně ovlivněna, navzdory tomu, že se k onomu krajnímu chápání, jak jej předvedli Eleaté, už nikdo nepřipojil. Nejrůznější pozdější pokusy měly kompromisní charakter, ale vždycky byla „dokonalost“ (tj. původně „dokonanost“) jsoucího chápána jako jeho neproměnnost a také jako jeho nezávislost na čemkoli jiném, a to ať už původně a „od počátku“, nebo aspoň posléze, po dosažení cíle. „Skutečnosti“, které nezůstávaly neproměnné, ale měnily se, byly považovány za skutečnosti druhého řádu, ne-li přímo za pouhé zdání.
(Písek, 000814-1.)