Text analyzuje latinské přísloví „Summum ius, summa iniuria“ v kontextu vztahu mezi pozitivním právem a spravedlností. Autor poukazuje na to, že smysl tohoto rčení spočívá v napětí mezi striktní aplikací zákona a skutečným uskutečněním spravedlnosti. Zvláštní pozornost je věnována české etymologii, kde slova „právo“ a „spravedlnost“ sdílejí společný kořen se slovy „pravda“ a „pravý“. Tato jazyková souvislost naznačuje, že skutečné právo nemůže ze své podstaty vést k bezpráví; k němu vede pouze právo formální, falešné či vyprázdněné. Text dále problematizuje aplikaci aristotelské zásady uměřenosti (střednosti) na koncepty jako spravedlnost a pravda. Pokud jsou tyto hodnoty chápány jako nejvyšší normy odvozené od pravosti, nelze je považovat za něco, co lze „přehnat“ nebo čeho může být příliš. Výsledkem je úvaha o tom, že nejvyšším bezprávím se stává pouze takové právo, které bylo zbaveno své vnitřní pravdivosti a etické autenticity.
[Interpretace: summum ius, summa iniuria]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 9. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Interpretace: summum ius, summa iniuria]
Známé latinské přísloví „Summum ius, summa iniuria“ stojí a padá co do dobrého smyslu se záměnou práva jako formulace, aplikace či uskutečnění spravedlnosti na jedné straně s pozitivními formulacemi zákonů. „Slepá“ spravedlnost, jak se o ní někdy hovořívá a jak se výtvarně znázorňuje s vahami v ruce a se zavázanýma očima, ukazuje týmž směrem (pokud si věc nezjednodušíme tím, že zavázané oči znamenají osobní nezaujatost osobami, „nepříjímání osob“ v biblické verzi). To vyslovit v češtině, která jak spravedlnost, tak právo spojuje s pravdou a zejména s „tím pravým“, znamená zbavit právo té významné konotace, které toto slovo spojuje se slovem „pravý“: pokud je právo vskutku právem, nemůže se stát bezprávím. Takže „nejvyšším bezprávím“ se stává jen falešné právo, „právo“ vyprázdněné, zbavené pravosti. Stejně tak je tomu se spravedlností a s pravdou. Pokud by pro „právo“ ve smyslu ius platilo, že se nesmí přehánět, že nesmí být vyháněno do extrému (tj. pokud by pro ně platila aristotelská „střednost“ či výzva „nic příliš“), muselo by to nutně odkazovat zároveň k nějaké další vyšší normě, např. ke spravedlnosti. Pro tu však by zmíněná „střednost“ nesměla platit – anebo, pokud by i pro ni měla být nějaká „střednost“ závazná, bylo by zase nezbytné ji podrobit vyšší normě, např. pravdě. Český jazyk se však oné „střednosti“ vzpírá všude tam, kde kořen -prav- poukazuje přímo k pravdě jako k normě poslední: spravedlnost, která není „pravá“, je nespravedlností, a podobně právo, které není „pravé“, je bezprávím.
(Praha, 000918-2.)