Text analyzuje latinské přísloví „Summum ius, summa iniuria“ v kontextu vztahu mezi pozitivním právem a spravedlností. Autor poukazuje na to, že smysl tohoto rčení spočívá v napětí mezi striktní aplikací zákona a skutečným uskutečněním spravedlnosti. Zvláštní pozornost je věnována české etymologii, kde slova „právo“ a „spravedlnost“ sdílejí společný kořen se slovy „pravda“ a „pravý“. Tato jazyková souvislost naznačuje, že skutečné právo nemůže ze své podstaty vést k bezpráví; k němu vede pouze právo formální, falešné či vyprázdněné. Text dále problematizuje aplikaci aristotelské zásady uměřenosti (střednosti) na koncepty jako spravedlnost a pravda. Pokud jsou tyto hodnoty chápány jako nejvyšší normy odvozené od pravosti, nelze je považovat za něco, co lze „přehnat“ nebo čeho může být příliš. Výsledkem je úvaha o tom, že nejvyšším bezprávím se stává pouze takové právo, které bylo zbaveno své vnitřní pravdivosti a etické autenticity.