Tento text analyzuje verš z Pavlova listu k Římanům 1,18 v komparaci s pojetím „vítězící pravdy“ ve 3. knize Ezdrášově. Autor sleduje posun od ezdrášovské charakteristiky „Boha pravdy“, kde pravda vítězí svou vlastní mocí, k Pavlovu pojetí „pravdy Boží“, v němž je Bůh aktivním garantem pravdy a její zjevení je spojeno s Božím hněvem proti lidské nepravosti. Studie zkoumá paradoxní povahu pravdy, která je na jednu stranu zcela závislá na Bohu, a na stranu druhou se aktivně vztahuje ke všemu stvořenému, aby odhalovala jeho pravost či faleš. Zatímco Ezdráš staví absolutní pravdu do kontrastu k pomíjivosti světa, Pavel v textu naznačuje hlubší identifikaci Boha s pravdou. Napětí mezi Bohem jako soudcem a „soudem podle pravdy“ vede k závěru, že Bůh a pravda jsou vposledku neoddělitelné entity. Text tak reflektuje pravdu jako dynamickou sílu, která skrze vztah k Bohu kriticky i pozitivně formuje lidskou realitu a náboženskou zkušenost.
[Bůh pravdy a pravda boží]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 9. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Bůh pravdy a pravda boží]
V Pavlově listu k Římanům 1,18 lze pochopit jako paralelu myšlenky „vítězící pravdy“ z 3. Ezdráše. Ovšem zatímco v oné známé 3. a 4. kapitole je pravý Bůh charakterizován jako „Bůh pravdy“, Pavel tradičně obrací onen vztah a z Boha činí garanta vlastní pravdy (Pavel mluví o „pravdě boží“). Pravda pak nevítězí vlastní mocí, tím, že „je nejmocnější“, jak je tomu u Ezdráše v těch vložených místech, nýbrž hněv boží se podle Pavla zjevuje (z nebe) proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí. Jedna významná podoba takové bezbožnosti a nepravosti spočívá podle Pavla v tom, že lidé zadržují pravdu boží v nepravosti. Pravda je tak relativizována v tom smyslu, že je zcela závislá na Bohu – proto se o ní mluví jako o pravdě boží. Pravda ovšem je „relativní“, ale v jiném, obráceném smyslu, totiž že se sama (aktivně) vztahuje ke všemu, aby ukázala ve své světle pravost (jaká by „měla být“ a eventuelně jaká i částečně „jest“) i nepravost (jaká často až převážně „jest“). Jediná pravda je ve smyslu Ezdráše 4 naprosto pravdivá, pravá ryzím způsobem, zcela prostá jakékoli nepravosti. Naproti tomu vše je vždy více nebo méně nepravé (víno, vládci, ženy). A jsou také nepraví bohové – odtud nutnost si mezi nimi vybrat, tj. vybrat toho „pravého“. Aktivní vztahování (vždy aktuální, situační) pravdy ke všemu je nejen kriticky posuzující, ale všemu byť zčásti pravému pozitivně nakloněné. Pravda je zaměřena ke všemu a je nakloněna všemu dobrému a pravému, i když to téměř zaniká uprostřed záplavy nepravosti. – Zajímavé ovšem je i to, že o něco dále (2,2) Pavel mluví o „soudu božím podle pravdy“, což by opět naznačovalo, že Bůh sám se pravdou (svou pravdou?) řídí a spravuje. Takových rozporů a napětí je i jinde víc a řešení se obvykle rýsuje v tom, že pravda se s Bohem identifikována: Bůh je pravda, a proto v něm nic není a ani nemůže být proti pravdě. To však lze prostě obrátit a říci, že pravda je tím jediným pravým Bohem.
(Praha, 000919-1.)