Text se zabývá filosofickými základy estetiky prostřednictvím řeckého pojmu aisthésis. Rozlišuje tři klíčové, vzájemně provázané aspekty vnímání: schopnost vnímat (aisthétérion), samotný aktuální vjem a předmět vnímání (aisthéton). Autor zdůrazňuje, že tyto složky nejsou oddělené entity, ale dynamické prvky, které se navzájem ovlivňují. Zvláštní pozornost je věnována skutečnosti, že schopnost vnímání není neměnný nástroj, nýbrž se může kultivovat a zdokonalovat prostřednictvím výcviku, což umožňuje odkrývat hlubší roviny smyslu. Text se kriticky vymezuje vůči (post)moderním a relativistickým koncepcím, které chápou vnímanou skutečnost pouze jako produkt subjektivních schopností či výkonu vnímání. Naopak argumentuje, že vnímané něco má svou vlastní integritu, které se vnímající subjekt musí aktivně přizpůsobovat a vypracovávat si k ní stále lepší přístupy. Proces vnímání je tak chápán jako neustále se vyvíjející vztah mezi subjektem a světem, směřující k postižení smysluplné skutečnosti.
[Filosofická „estetika“ / AISTHÉSIS]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 9. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Filosofická „estetika“ / AISTHÉSIS]
Filosofická „estetika“ se – přísně vzato – zabývá (má a může zabývat) aisthesí, tj. čemu Řekové říkali AISTHÉSIS. Toto slovo poukazuje ovšem hned k několika „skutečnostem“, které je třeba od sebe odlišovat. Předně tu musí být nějaký prostředek, pomůcka, nástroj „smyslového vnímání“, řekněme schopnost vnímat; Řekové v tom případě mluvili o AISTHÉTÉRION (později, např. v NZ, jde o posun směrem k rozumu, smyslu, usuzování – Urteilskraft). Pak tu je sám aktuální (nebo kdysi aktuální, tedy minulý) vjem jako výkon naší schopnosti vnímat, tj. vjem in actu. A konečně tu je něco, co je nebo co může být vnímáno; Řekové pro to měli termín AISTHÉTON. To, že tyto tři významy (a ve skutečnosti složky či aspekty) vnímání můžeme a dokonce musíme rozlišovat, neznamená nikterak, že jde o skutečnosti od sebe oddělené, ba ani o skutečnosti jen k sobě vztažené, ale navzájem se nepronikající, spolu se nesměšující a vzájemně se neovlivňující. Především onen „prostředek“ či „nástroj“ smyslového vnímání (a přesněji bychom měli říci: vnímání, která pro nás má smysl, která nám dává smysl, které nám prostředkuje smysl) není něčím jednou daným a dále neproměnným. Podobně, jako cvičením nabývá každý výkon větší obratnosti a dokonalosti, tak také naše schopnosti vnímat něco dávajícího smysl se zdokonalují, vylepšují a pronikají i do hloubek nebo dálek zprvu skrytých. Ovšem takový „výcvik“, trénink našich schopností registrovat a rozpoznávat „něco“, co dává nějak smysl, znamená zapojit do mnohočetných vzájemných vztahů jak tyto schopnosti, tak jejich upotřebení a využívání – a ovšem také to, co takové upotřebení umožňuje a k čemu se každé takové upotřebení vztahuje, co tomu upotřebení předchází a čemu naše vnímavá aktivita musí vyhovět, čemu se musí přizpůsobit, adaptovat, na co si musí někdy i těžko zvykat, k čemu si musí vypracovávat stále lepší přístupy a kvůli čemu musí právě také vylepšovat, zkvalitňovat zmínění schopnosti. Toto „něco“ tedy zároveň nemůže a nesmí být chápáno jako součást či produkt výkonu vnímání, ale ani jako součást či produkt naší schopnosti vnímat. (To je mimochodem základním omylem oné kvázi-postmoderní teze např. našeho Bělohradského – nebo již daleko dřívější myšlenky Feuerbachovy, že každá planeta se vztahuje ke „svému“ Slunci, apod.)
(Písek, 000927-1.)