Tento text se zabývá filosofickým zakotvením myšlenky kauzality a identifikuje dvě hlavní tradice, přičemž se podrobněji zaměřuje na tu starší. Ta interpretuje kauzální vztah jako formu identity mezi příčinou a následkem, kde navzdory zdánlivým změnám zůstává podstata věcí zachována. Tento přístup tvoří základ matematizace reality, neboť umožňuje popisovat dynamické procesy pomocí statických, nadčasových formulí. Autor sleduje kořeny tohoto pojetí od mytologických představ o nevyhnutelném osudu, jako je příběh o Oidipovi, až po moderní vědecké disciplíny. Příkladem jsou chemické rovnice, v nichž musí být zachován počet atomů na obou stranách, nebo fyzikální zákony o zachování energie. Celá tato tradice je shrnuta v latinském rčení „causa aequat effectum“, tedy že příčina se rovná následku. Text tak osvětluje, jak hluboce je naše chápání příčinnosti spojeno s konceptem stálosti a neměnnosti v rámci proměnlivého světa.