Text se zamýšlí nad ontologickým rozdílem mezi chápáním neživých staveb a živých organismů. Autor kritizuje redukcionistickou tendenci moderní vědy, která nahlíží na organismy jako na pouhé uspořádání buněk a atomů, zatímco u domu přirozeně uznáváme důležitost záměrného uspořádání a odpovědnost tvůrce. Úvaha se zaměřuje na rozpor v jazyku genetiky, který používá subjektivizující metafory jako přepisování nebo chyby. Tyto pojmy nutně předpokládají existenci jednajícího subjektu, což narušuje rámec čisté vědecké objektivity. Autor si klade otázku, zda je toto vybočení z objektivity jen lingvistickým nedostatkem, nebo zda odráží vnitřní, neobjektivovatelnou povahu života. Klíčovým problémem je analogie mezi procesem stavění a růstem organismu. Text zpochybňuje předsudek, že biologické dění lze plně vysvětlit bez předpokladu subjektních aktivit, a naznačuje, že redukce těchto aktivit na pouhé fyzikální procesy je nedostatečná pro pochopení podstaty živého.
[Uspořádání organismů]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 10. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
[Uspořádání organismů]
Jistě by se nám zdálo pošetilé, kdyby se nám někdo pokusil dokazovat, že domy jsou jen jistým způsobem uspořádané a spojené kameny nebo cihly. Na domech je totiž to nejdůležitější a také nejzajímavější, jaký je právě ten „způsob“ onoho uspořádání, a hned potom, kdo je za ten „způsob“ odpovědný, komu jej máme připsat. Naproti tomu nám nepřipadá stejně pošetilé, když nás vědci přesvědčují, že živá těla (organismy) jsou jen jistým způsobem uspořádané buňky, a samy buňky je jistým způsobem uspořádané molekuly a vposledu atomy. „Komu“ (nebo „čemu“) máme připsat odpovědnost za ono „uspořádání“, považujeme předem za špatně postavenou otázku a škrtáme ji ze seznamu problémů, které je třeba řešit. Ale proč? Když nám dochází schopnost popsat některé procesy zcela „objektivně“, neváháme užít slov, která z rámce objektivity zjevně vybočují a vlastně samu objektivity narušují. Tak třeba genetici mluví dnes o „přepisování“ genetických informací a o eventuelních „chybách“ (překlepech) při přepisu: jde o metaforu z oblasti, která nepochybně není a nemůže být čirou objektivitou, protože přepisovat, vůbec psát a také se dopustit chyb v přepisu může jen „někdo“, nějaký „subjekt“, který nemůže být „objektivován“ a chápán jako „objekt“. Subjekt je přece ex definitione non-objekt. Jak je možné, že nemáme jiný způsob, jak popsat dědičnost, než že vybočíme z rámce objektivity? Je to vskutku dáno jen nedostatkem našeho vyjadřování, našeho jazyka – anebo spíše non-objektivní a vposledu neobjektivovatelnou povahou onoho popisovaného dění? I když snad někdo bude namítat, že živé tělo nemůžeme srovnávat s mrtvou stavbou, s mrtvým domem, skutečný problém je někde jinde: nejde o popis domu a popis organismu, nýbrž o stavění domu (jako dějství, jako událostné dění) a stavění resp. růst organismu. Nejde o analogii produktů, nýbrž o analogii dění, které zjevně nemůžeme v prvním případě redukovat na samopohyb kamení nebo cihel, zatímco v druhém případě máme předsudečně za to, že se popis musí obejít bez předpokladu jakýchkoli subjektních aktivit (tj. že aktivity musíme redukovat na pouhé procesy).
(Praha, 001021-1.)