Tato studie se zaměřuje na filosofickou reflexi myšlenky Simone Weilové, podle níž je ve všech sociálních fenoménech přítomna síla, kterou dokáže eliminovat pouze rovnováha. Autor, inspirován procesuálním myšlením Charlese Hartshorna, rozšiřuje tento koncept na všechny úrovně skutečnosti a argumentuje, že sociální vztahy nelze omezovat pouze na sféru jsoucího. Do úvahy je třeba vzít i „nejsoucí“ či „ještě nejsoucí“, jehož „právo být“ dosud nebylo naplněno. Text zkoumá dialektiku mezi tím, co jest, a tím, co není, a odkazuje na Anaxagorovu koncepci spravedlnosti, v níž zánik představuje nezbytné splacení dluhu za existenci. Zvláštní pozornost je věnována distribuci základního práva na existenci na nejnižších ontologických úrovních. Práce dospívá k závěru, že toto rozdělení je nevyhnutelně spjato se situačností a kontingencí. Celkově reflexe propojuje etické a metafyzické aspekty bytí v rámci procesuálního rámce, čímž otevírá nové otázky ohledně povahy sociálna a spravedlnosti v nejširším slova smyslu.
Právo být
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 10. 2000
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2000
Právo být
Simone Weil-ová napsala (v Cahiers, 1942): „Dans tout ce qui est social, il y a la force. L´équilibre seul anéantit la force.“ Určitý „sociální aspekt“ ovšem najdeme na každé úrovni (jak zdůrazňuje procesuální myšlení, specielně Charles Hartshorne), a tak musíme zmíněnou myšlenku aplikovat na vše. (To nás mimochodem vede k pozoruhodnému závěru, že sociální vztahy nejen v tomto nejširším, ale ani v nejužším, na člověka resp. lidstvo omezeném smyslu nesmíme redukovat na sféru jsoucího, ale musíme vždy počítat také s „nejsoucím“, přinejmenším ovšem s „ještě nejsoucím“, jehož „právo být“ nebylo ještě naplněno.) Otázka ovšem je, jaká rovnováha může být ustavena mezi tím, co jest, a tím, co není. Možná, že je tato rovnováha zajišťována právě onou Anaxagorou zmíněnou „spravedlností“, vyžadující ode všeho jsoucího splacení dluhu tím, že musí zaniknout, tj. přestat být. Zvláštní pozornosti by zasluhovala otázka, jak je ono základní „právo být“ distribuováno právě na oné nejnižší úrovni. Zdá se, že se nevyhneme ani zde situačnosti, která v sobě bude vždycky mít něco kontingentního.
(Písek, 001027-3.)