Tato studie se zaměřuje na filosofickou reflexi myšlenky Simone Weilové, podle níž je ve všech sociálních fenoménech přítomna síla, kterou dokáže eliminovat pouze rovnováha. Autor, inspirován procesuálním myšlením Charlese Hartshorna, rozšiřuje tento koncept na všechny úrovně skutečnosti a argumentuje, že sociální vztahy nelze omezovat pouze na sféru jsoucího. Do úvahy je třeba vzít i „nejsoucí“ či „ještě nejsoucí“, jehož „právo být“ dosud nebylo naplněno. Text zkoumá dialektiku mezi tím, co jest, a tím, co není, a odkazuje na Anaxagorovu koncepci spravedlnosti, v níž zánik představuje nezbytné splacení dluhu za existenci. Zvláštní pozornost je věnována distribuci základního práva na existenci na nejnižších ontologických úrovních. Práce dospívá k závěru, že toto rozdělení je nevyhnutelně spjato se situačností a kontingencí. Celkově reflexe propojuje etické a metafyzické aspekty bytí v rámci procesuálního rámce, čímž otevírá nové otázky ohledně povahy sociálna a spravedlnosti v nejširším slova smyslu.