Tento text se zamýšlí nad vztahem mezi jazykem a krajinou, přičemž vychází z reflexe Ludvíka Vaculíka o jeho cestě do Polska. Autor vyzdvihuje Vaculíkovo přirovnání, že „vyšší krajinou každé země je její jazyk“, a oceňuje terminologickou přesnost při volbě slova „jazyk“ místo „řeč“ v tomto specifickém kontextu. Jazyk je zde chápán jako kulturní a duchovní prostor, který podobně jako skutečná krajina vyžaduje neustálou péči svých obyvatel. Bez kultivace, hospodaření a údržby se jazyk může stát neobyvatelnou pouští nebo neprostupným pralesem. Text dále rozlišuje mezi konkrétním jazykem a „řečí“, kterou autor definuje jako ještě vyšší úroveň či svět, v němž se jednotlivé jazyky rodí, rozvíjejí, jsou pěstovány, nebo naopak při zanedbání zanikají. Tato úvaha zdůrazňuje odpovědnost mluvčích za stav jejich jazykového prostředí jakožto zásadního prvku národní identity a kultury.