Text analyzuje ontologické postavení člověka jako subjektu a ex-sistence. Autor definuje člověka jako ex-sistenci, která je v podstatě ne-jsoucnem, neboť jako subjekt není předmětným jsoucnem. Tato ex-sistence je charakterizována „vykloněním“ do budoucnosti, tedy do oblasti nejsoucího. Na rozdíl od uměleckého díla, které vyžaduje vnějšího vnímatele k aktualizaci svého vnitřního světa, je subjekt sám uskutečňovatelem „svého člověka“. Text rozlišuje mezi pouhým žitím živé bytosti a prožíváním života, které je vlastní subjektu. Subjektivita sice patří k životu, ale k prožívání je nezbytný aktivní subjekt, který stojí vně životních procesů a není jejich produktem. Vědomí ex-sistence a prožitek bytí jsou tak zásadně odlišné od vědomí předmětů. Člověk je v tomto pojetí dynamickým napětím mezi tělesností, živou bytostí a ne-jsoucím subjektem, který život vědomě prožívá a tím jej přesahuje. Tato distinkce umožňuje pochopit svébytnost lidského vědomí a jeho nezávislost na pouhém biologickém běhu života.
[Člověk: subjekt, ex-sistence, ne-jsoucno]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 1990
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1990.1 (pokračování v novém sešitu) (strojopis)
[Člověk: subjekt, ex-sistence, ne-jsoucno]
90/165
### 901226
Člověk je ex-sistencí, neboť „je“ subjektem. Jako ex-sistence „je“ ovšem člověk ne-jsoucnem – jakožto subjekt je ne-jsoucnem, subjekt není jsoucnem. Když mluvíme o subjektu jako o „vykloněném“ do budoucnosti, tedy do nejsoucího, celou záležitost jaksi neoprávněně objektivujeme – to je právě nebezpečí našeho způsobu jak mluvení, tak i myšlení. Tato vykloněnost do budoucnosti je čímsi podobným (i když zase po jiné stránce odlišným) nejsoucnosti uměleckého díla (na rozdíl ode všeho zvnějšněného, od artefaktu); zatímco vnitřní svět uměleckého díla je rovněž jakoby vykloněn do budoucna, ale může (a musí) být zpřítomňován, uskutečňován aktivitou „vnějšího“ činitele, totiž subjektu diváka, čtenáře nebo posluchače, je subjekt sám svým uskutečňovatelem. Přesně vzato, není uskutečňovatelem svým, nýbrž „svého člověka“. Co nebo kdo to vlastně je, tento „člověk“, který je člověkem onoho subjektu? Je-li „něco“ tématem filosofické antropologie, tak je to tento „člověk“, který je uskutečňován oním subjektem. Okolností a předpokladem takového uskutečňování je jednak tělo, jednak sama „živá bytost“, s níž je subjekt spojen jako „její“ subjekt. Člověk – živá bytost žije, zatímco člověk–subjekt tento život pro-žívá. Co to je takové prožívání života (na rozdíl od pouhého žití života)? To není pouhá subjektivita, neboť subjektivita je jenom jednou stránkou či složkou samotného života. Aby byla subjektivita s to „prožívat“ život, jehož je složkou, potřebuje k tomu nezbytný odstup a zároveň vazbu na aktivní subjekt, který složkou ani součástí života není. Proto subjektivita není pouhým epifenoménem, ale ani pouhou replikou, reprodukcí, nápodobou, vzpomínkou atd., nýbrž je samostatnou aktivitou, která není a nemůže z principiálních důvodů být „produktem životního běhu“. Proto „život“ vědomí je něčím podstatně odlišným od života živé bytosti a od „života“ těla. Jen díky tomu je možné něco takového jako „dojem“ nebo „pocit“ ex‑sistence, vědomí ex‑sistence a zkušenost ex‑sistence. Jde o zásadní odlišnost od vědomí předmětu.