Text analyzuje vztah mezi karteziánskou jistotou sebe sama a lidskou smrtelností skrze interpretaci Eugena Finka. Autor vychází z Descartova konceptu neotřesitelného základu (fundamentum inconcussum), podle něhož je zakoušející subjekt nezpochybnitelný, i kdyby byl klamán lživým duchem. Zatímco o vnějších předmětech se můžeme mýlit, o vlastní existenci v aktu myšlení pochybovat nelze. Nicméně text zdůrazňuje, že v tomto sebou samým jistém bytí je hluboce zakořeněna jistota smrti – obrazně nazvaná jako „červ smrtelnosti“. Lidské bytí není absolutní ani božské, nýbrž je vymezeno svou konečností. Jistota „jsem“ je tak paradoxně doprovázena vědomím budoucího „nebudu“. Klam je popsán jako mírná forma nicoty, zatímco smrt představuje nicotu v její nejradikálnější podobě. Finkova úvaha tak rozšiřuje Descartovo pojetí o existenciální rozměr, v němž je vědomí vlastní existence neoddělitelné od vědomí časového omezení a budoucího nebytí.