Tato úvaha se věnuje pojetí „fysis“ v myšlení Zdeňka Kratochvíla, konkrétně napětí mezi „věrností fysis“ a racionálním uchopováním světa skrze paradigmata. Kratochvíl tvrdí, že věrnost přirozenosti je neslučitelná s jakýmkoliv paradigmatem, a varuje, že zprostředkované chápání skutečnosti skrze myšlenkové modely může vést k devastaci jak přírody, tak samotného rozumu. Text analyzuje povahu těchto paradigmat a klade si otázku, zda může lidský rozum fungovat bez nich, aniž by rezignoval na svou podstatu. Ústředním bodem diskuse je pak význam termínu „devastace fysis“. Autor se táže, zda je devastována příroda jako celek, nebo pouze naše myšlenkové uchopení světa. Zároveň upozorňuje na riziko, že vnímání fysis jako něčeho, co lze poškodit či regenerovat, z ní činí pouhé jsoucno či věc, což odporuje Kratochvílově původní kritice. Text tak vybízí k hledání cesty, kde rozum slouží přirozenosti namísto jejího ovládání.