Tento text zkoumá hlubokou provázanost mezi lidským myšlením a jazykem. Ačkoliv je myšlení vnímáno jako vysoce individuální a soukromý výkon jednotlivce, autor zdůrazňuje, že jej nelze oddělit od jazykového média. Jazyk a myšlení se navzájem ovlivňují a strukturují. Jazyk zde vystupuje jako nezbytný sociální nástroj, který umožnil přerod tlupy v lidské společenství a prohlubování mezilidských vztahů. Významnou roli hraje fenomén jména a pojmenovávání, které není pouhým označením, ale svébytnou skutečností. V archaickém pojetí mělo jméno až magický význam, schopnost přivolat bytost či věc do přítomnosti. Tato úvaha vrcholí poukazem na moderní básnickou zkušenost, kde slovo nejen vyvolává existující, ale má moc skutečnost přímo tvořit. Text tak nahlíží na jazyk jako na formativní sílu, která definuje lidskou existenci a náš vztah k realitě skrze magickou i sociální funkci slova.