Tento text zkoumá hlubokou provázanost mezi lidským myšlením a jazykem. Ačkoliv je myšlení vnímáno jako vysoce individuální a soukromý výkon jednotlivce, autor zdůrazňuje, že jej nelze oddělit od jazykového média. Jazyk a myšlení se navzájem ovlivňují a strukturují. Jazyk zde vystupuje jako nezbytný sociální nástroj, který umožnil přerod tlupy v lidské společenství a prohlubování mezilidských vztahů. Významnou roli hraje fenomén jména a pojmenovávání, které není pouhým označením, ale svébytnou skutečností. V archaickém pojetí mělo jméno až magický význam, schopnost přivolat bytost či věc do přítomnosti. Tato úvaha vrcholí poukazem na moderní básnickou zkušenost, kde slovo nejen vyvolává existující, ale má moc skutečnost přímo tvořit. Text tak nahlíží na jazyk jako na formativní sílu, která definuje lidskou existenci a náš vztah k realitě skrze magickou i sociální funkci slova.
Myšlení a jazyk / Jazyk a myšlení / Jméno
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 8. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
Myšlení a jazyk / Jazyk a myšlení / Jméno
Myšlení je lidským výkonem. Bylo by poněkud nepřesné, kdybychom zůstali jen u formulace, že myšlení je výkonem lidského jedince, ačkoliv nemůže být pochyb o tom, že žádná, ani nejmenší množina lidí není s to myslet jakožto množina. Myšlení je v jistém smyslu velmi individuální, ba krajně soukromá záležitost. Co si druhý člověk myslí, toho se můžeme pouze domýšlet, ale nikdy to nemůžeme přímo nahlédnout. Zmíněná nepřesnost by však v tomto jednostranném zdůraznění indviduálnosti a soukromosti každého myšlenkového výkonu spočívala v zastření neméně významné skutečnosti, totiž že myšlení je velice úzce svázáno s jazykem a že jazyk závažným způsobem ovlivňuje strukturu myšlení (a ovšem i naopak: způsob myšlení má zpětný vliv na strukurování nejen jazykovým projevů, ale jazyka vůbec). Spjatost myšlení s jazykem nás však nutí akceptovat pro myšlení to, co musíme akceptovat pro jazyk: jazyk je ničím nenahraditelným médiem sociálním, které kdysi dávno dovolilo, aby se předlidská nebo i pralidská tlupa změnila v první lidské společenství, např. v kmen a mnohem později obec. Za pomoci jazyka a jeho prostřednictvím se lidé domlouvají, promlouvají jeden na druhého – a tím prohlubují a zkvalitňují své vzájemné vztahy. Svět jazyka nespadá vjedno se světem věcí a bytostí, nýbrž představuje jakousi svébytnou skutečnost: věcem i bytostem se ve světě jazyka dostává jména, tj. obojí je pojmenováno. Jméno není pouhá značka, pojmenování je víc než pouhé označení. Jméno má – přesně řečeno, v očích archaických lidí mělo – přímo magický význam. Pojmenovat (správně, platně) nějakou věc nebo bytost znamená ji přivolat do přítomnosti. Užít slova, vyřknout jméno znamená tolik jako vyvolat ducha. Ještě v našem století se básník vyznává z této zkušenosti se slovem, ba ještě ji radikalizuje: slovo nemusí nějakou skutečnost jen přivolávat do přítomnosti, ale může ji přímo stvořit. (Viz Halas, najít a doplnit.)
(Praha, 950824-4.)