Tato analýza se zaměřuje na kritické zkoumání Descartovy slavné teze „cogito ergo sum“ a odhaluje v jejím pozadí hluboce zakořeněný evropský předsudek řeckého původu, který negativně ovlivňuje filosofické pojetí člověka. Autor argumentuje, že evidence existence („sum“) je v Descartově pojetí neoddělitelně spjata s již uskutečněným myšlením (cogito cogitatum), což znamená, že se vztahuje k minulému, objektivovanému a „umrtvenému“ já, nikoliv k živé přítomnosti. V návaznosti na Kierkegaardovo pojetí existence text zdůrazňuje, že člověk není definován tím, kým byl, ale tím, kým se stává skrze svou aktivitu a budoucí směřování. Identifikace konstruovaného, vzpomínaného subjektu se skutečným, aktuálně aktivním subjektem (cogito cogitans) je označena za základ falešné antropologie. Tato chybná identifikace brání hlubšímu pochopení lidské existence jako dynamického procesu, čímž se staví proti myšlenkovým inovacím, o které usiloval například německý romantismus v rámci proměny chápání jsoucího.
[Analýza Descartovy teze „cogito ergo sum“]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 1. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
[Analýza Descartovy teze „cogito ergo sum“]
Analyzujeme-li Descartovu tezi „cogito ergo sum“ s náležitou pozorností, najdeme v pozadí (v nevyslovených předpokladech) jistý evropsky významný předsudek (řeckého původu), který má negativní vliv na pojetí (a sebepojetí) člověka, tedy který má problematický dosah antropologický. Převezmeme-li již provedené rozlišení mezi cogito cogitans, je zřejmé, že evidence mého „sum“ je spjata s evidencí mého cogito cogitatum, a to znamená: mého minulého, již nejsoucího „cogito“. I když celou tezi přijmeme s velkou (až generózní) otevřeností, je zřejmé, že jde o evidenci mého až dosud plativšího „sum“, tedy o evidenci mého minulého (dosavadního) „já“. Důraz na existenci, jak ji do filosofie s velkou vehemencí jako pojem zavedl Kierkegaard, musel dříve nebo později ukázat antropologickou problematičnost Descartovy teze: člověk jakožto existence není vposledu ani především ten, kým až dosud byl, nýbrž daleko spíše ten, kým teprve bude, kým se stane resp. kým se má stát a kým se – v pozitivním případě už svou aktivitou stává. Ovšem právě tak, jako myšlení myšlené je už – právě v řecko-evropské tradici – myšleno jako dané, by víc, jako objektivované, je i onen subjekt, ono „já“ takového minulého a tudíž už objektivovaného myšlení jen tím minulým, již v minulosti myslivším subjektem, tedy subjektem minulého, již vykonaného a nadále jen ve vzpomínce objektivovaného myšlení – tedy subjektem rovněž pouze vzpomínaným, „faktickým“ a tedy již „umrtveným“. Identifikace tohoto vzpomínaného, myšleného, v myšlenkách konstruovaného „já“ (resp. subjektu, jak tohoto slova od dob německého romantismu užíváme) se skutečným (odvozeno od „skutek“, tedy aktuálně aktivním) subjektem prezentního „cogito-cogitans“ je nejen výrazem, ale v jistém smyslu základem a předpokladem falešné antropologie, která se dokonce dovedla vzepřít oné „revoluční“ proměně, hlubokému převratu v myšlení „jsoucího“, jak se u to pokusil německý romantismus.
(Písek, 970106-1.)