Tato úvaha se zabývá srovnáním vztahů mezi tvůrcem a vnímatelem napříč různými odvětvími umění, vědy a filosofie. Autor zkoumá proměnlivou roli vnímatele, která se liší v závislosti na konkrétním uměleckém druhu – od pasivní recepce až po nezbytnou spoluúčast na dotváření díla. Zvláštní pozornost je věnována komplexním strukturám, kde do procesu vstupují prostředníci, jako jsou reprodukční umělci, režiséři či herci, kteří dílo interpretují a realizují. Text dochází k závěru, že ani koncový vnímatel není pouhým pasivním příjemcem, nýbrž aktivním spolutvůrcem. V závěru se autor zamýšlí nad postavením prvotního autora a navrhuje návrat k archaickému pojetí tvorby. V tomto pojetí tvůrce nevystupuje jako svrchovaný originátor, ale jako prostředník sloužící vyššímu principu či božstvu. Tento přístup klade důraz na niternou opravdovost a odevzdanost tvůrčího procesu, který přesahuje individuální subjektivitu.
[Vztah tvůrce a vnímatele v umění, vědě, filosofii]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 1. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
[Vztah tvůrce a vnímatele v umění, vědě, filosofii]
Srovnání vztahů mezi tvůrcem a vnímatelem v různých odvětvích umění, ale také ve vědě anebo ve filosofii, může pomoci odhalit a vyjasnit mnoho zajímavého. Tak třeba jsou druhy umění, které velice redukují roli vnímatele, a zase naopak druhy, které vnímateli dávají roli mimořádně důležitou.
Nejvýznamnější z filosofického hlediska jsou ty druhy umění, kde mezi samotným „prvním“ tvůrcem a „posledním“ vnímatelem jsou zapojeni další tvůrci-dotvořitelé, uskutečňovatelé, např. reprodukční umělci, režiséři a herci atd. atd. jako samostatní, ale pro celek díla nezbytní jedinci. Sledujeme-li onu rozmanitost vztahů dost do hloubky, ukazuje se, že vlastně ani ten „poslední“ vnímatel nemůže být pouhým vnímatelem, ale že i on se musí podílet na dotvořování díla. To konečně většinou uznáváme. Jiná je situace na druhém konci onoho řetězce tvůrců a zároveň vnímatelů, totiž u „prvního“, „počátečního“ tvůrce, jehož jméno se uznává jako „vskutku“ autorské. Tady se zdá být jen otázkou niterné opravdovosti a upřímnosti samotných „prvních“ tvůrců, zda se nebudou muset vrátit k tomu, jak svou tvorbu prožívali a chápali dávní umělci v nejstarších dobách. Ti totiž měli upřímně za to, že se dávají k dispozici božstvům v jakési odevzdanosti a službě čemusi vyššímu, co nepochází z nich samotných.
(Písek, 970124-2.)