Tato úvaha se zabývá srovnáním vztahů mezi tvůrcem a vnímatelem napříč různými odvětvími umění, vědy a filosofie. Autor zkoumá proměnlivou roli vnímatele, která se liší v závislosti na konkrétním uměleckém druhu – od pasivní recepce až po nezbytnou spoluúčast na dotváření díla. Zvláštní pozornost je věnována komplexním strukturám, kde do procesu vstupují prostředníci, jako jsou reprodukční umělci, režiséři či herci, kteří dílo interpretují a realizují. Text dochází k závěru, že ani koncový vnímatel není pouhým pasivním příjemcem, nýbrž aktivním spolutvůrcem. V závěru se autor zamýšlí nad postavením prvotního autora a navrhuje návrat k archaickému pojetí tvorby. V tomto pojetí tvůrce nevystupuje jako svrchovaný originátor, ale jako prostředník sloužící vyššímu principu či božstvu. Tento přístup klade důraz na niternou opravdovost a odevzdanost tvůrčího procesu, který přesahuje individuální subjektivitu.