Text se zabývá aplikací hermeneutických postupů na porozumění člověku. Podobně jako při výkladu textu hledáme smysl v tom, co není přímo dáno, vyžaduje i setkání s druhým člověkem proniknutí za hranice bezprostředních projevů, jako jsou gesta či řeč. Autor zdůrazňuje, že člověk není pouhým souhrnem svých aktuálních vlastností nebo minulosti, ale je bytostně vykloněn do budoucnosti, ke svému „ještě ne“. Lidská bytost je definována právě touto ontologickou nedostatečností a neustálým směřováním k tomu, čím dosud není. Skutečné porozumění druhému proto nespočívá v doplňování informací o jeho stávajícím stavu, nýbrž v uznání jeho otevřenosti a budoucího potenciálu. Zásadním závěrem je etický rozměr tohoto vztahu: podstata lidství se neprojevuje v definování toho, kým člověk je, ale v našem vlastním jednání a v tom, zda se k druhému dokážeme vztahovat lidsky. Tento přístup vyžaduje kritickou reflexi našich každodenních, předreflektivních postojů.
[Hermeneutika a porozumění člověku]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 7. 1997
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1997
[Hermeneutika a porozumění člověku]
Jako potřebujeme vypracované hermeneutické postupy při pronikání do smyslu textu (řečeno s Odo Marquardem: při nalézání toho, co v textu není), potřebujeme také – snad ještě lépe a náročněji vypracované – hermeneutické postupy při pokusech o porozumění druhému člověku, tedy také při „pronikání“ k tomu, co v tom, co nám ukazuje fyziognomie a nejrozmanitější gesta, zejména však promluvy a jejich nejenom předmětné, nýbrž i nepředmětné konotace (tím se dostáváme ovšem hned už na vyšší rovinu), rovněž „není“, tj. co není „dáno“, co není součástí ani složkou toho, co „dáno jest“, co se „ukazuje“ a co tak tedy nutně samo „poukazuje“ k tomu, co se samo ještě neukazuje a v plnosti nemůže ani „jevit“ (pokud principiálně odlišíme „úkaz“ od „jevu“). Teprve když podrobíme své předreflektivní (běžné, každodenní) přístupy k druhým lidem (či lépe: k druhému člověku) náležitě vypracovaným kritickým reflexím, ukáže se – v podobě „nedostatečnosti“, „nejsoucnosti“ – skutečná povaha toho, o kom mluvíme jako o lidské bytosti (ať už to jsme my sami nebo „ten druhý“). Aby bylo jasno: nejde jen o to, vztahovat se k druhému jako k někomu, kdo se nám neukazuje „přímo“, kdo není viditelně „před námi“ právě v tom „podstatném“ (in seinem Wesentlichen), nýbrž jako k tomu, kdo si ani sám není „dán“, protože je – právě jakožto člověk – bytostně vykloněn ze své „danosti“, tj. nejen ze své minulosti, ale také a právě zejména ze své přítomnosti, kdo je sám sobě přítomný ve své nepřítomnosti, ve svém „ještě ne“, tj. ve své budoucnosti. Nejde tedy o doplňování obrazu „toho druhého“, v němž se nám ukazuje a třeba i jeví, kým a čím „jest“, nějakým vějířem ještě nerozhodnutých možností, nýbrž o zcela zásadní vztah k druhému jakožto k tomu, kdo především (ještě) není (zatímco mnohem běžnější je nepochopení druhého a nesetkání s druhým v důsledku našeho vztahu k němu jakožto k tomu, kdo už není tím, kým snad býval – anebo dokonce ani nikdy nebýval). To je především významné pro individuální genezi lidství u každého člověka: nejde na prvním místě o to, kdo je (a kdo není) člověk, nýbrž zda se my (k němu) chováme jako lidé, tj. zda já se chovám k druhému jako člověk.
(Cadenabbia, 970707-1.)