Tento text rozebírá Zenónův slavný výrok o vztahu mezi „jedním“ a „jsoucnem“ a doplňuje jej kritickým komentářem Ladislava Hejdánka. Hlavním tématem je ontologické rozlišení mezi pouhou „hromadou“ prvků a skutečným, vnitřně integrovaným jsoucnem. Hejdánek kritizuje elejskou školu za to, že chápala jednotu jako statický, předmětný a téměř geometrický konstrukt, který svou povahou vylučuje mnohost. Naproti tomu vyzdvihuje Hérakleitův přístup, v němž je jednota chápána jako aktivní sjednocenost mnohého, přičemž mnohost zůstává zachována. Autor argumentuje, že problém jednoty není problémem prostorového uspořádání, nýbrž problémem časovým. Skutečné „jedno“ je ve své podstatě událostí a jednotou dění, nikoliv fixní strukturou mimo čas. Text tak nabízí alternativní pohled na integritu jsoucna, který klade důraz na procesuální charakter reality a na vnitřní sjednocení jakožto konstitutivní prvek bytí, čímž překonává tradiční elejské paradoxy spojené se statickým pojetím světa a objektivity.