Tento text se zabývá ontologickou povahou času, konkrétně fenoménem přicházení toho, co dosud není. Autor kritizuje tradiční řecké pojetí kauzalismu, podle něhož je budoucnost pouze výsledkem minulosti, a zpochybňuje snahy redukovat novost na pouhé zdání či věčný návrat téhož. Takové postoje interpretuje spíše jako psychologickou obranu před úzkostí z neznámého. Úvaha ústí do formulace tří klíčových filosofických otázek. První se ptá na původ času samotného, druhá na zdroj skutečně nových entit a událostí, které nelze vyvodit z předchozího stavu. Třetí otázka se věnuje normativitě a rozlišování mezi lepším a horším, což je patrné zejména v dlouhodobém evolučním směřování k negentropii. Text zdůrazňuje nutnost prozkoumat základy našeho rozhodování v kontextu přicházející budoucnosti, která není jen mechanickým opakováním starého, ale prostorem pro vznik radikálně nového a hodnotově odlišeného.