Text kritizuje pojetí Eugena Finka ohledně moci filosofie a jejího vztahu k lidské přirozenosti. Zatímco Fink tvrdí, že filosofie je neoddělitelnou součástí lidské existence od okamžiku, kdy člověk vystoupil z přírodní říše do prostoru svobody a řeči, autor textu namítá, že takový pohled postrádá dějinný rozměr. Argumentuje, že filosofie není univerzální antropologickou konstantou, nýbrž konkrétním historickým vynálezem antického Řecka. Před tímto zlomem byl člověk formován mocí mýtu, nikoliv filosofickou pojmovostí. Text zdůrazňuje, že „vláda filosofie“ se vztahuje specificky na evropskou kulturu po vzniku pojmového myšlení. Finkovo ztotožnění lidské podstaty s filosofickým tázáním je tak označeno za omyl, neboť opomíjí archaickou éru mýtu, která sloužila jako odlišný způsob porozumění světu a překonání zvířecího stavu.