Tento text reflektuje rozdíl mezi básníkem a filosofem na základě úvah Sørena Kierkegaarda a Ladislava Hejdánka. Básník je vymezen jako nešťastný člověk, jehož vnitřní utrpení se skrze jeho rty proměňuje v krásnou hudbu, čímž uspokojuje estetická očekávání kritiků i publika. Filosof je rovněž nositelem hluboké vnitřní trýzně, avšak postrádá schopnost (či ochotu) tuto bolest automaticky transformovat v líbivý projev. Filosof ke kráse přistupuje s nedůvěrou, neboť pro něj není rozhodujícím měřítkem; tím smí být pouze pravda. Na rozdíl od básnického díla, které může sloužit k potěše či útěše, pravda v pojetí filosofa nevybízí k pouhému pozorování, nýbrž vyžaduje, aby se jí člověk plně oddal a vstoupil do jejích služeb. Studie tak poukazuje na zásadní napětí mezi estetickým vyjádřením a existenciálním nárokem pravdy, která od jedince vyžaduje aktivní odpovědnost a službu, nikoliv jen umělecké ztvárnění.
[Kierkegaard o básnících / Hejdánek o filosofech]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 12. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Kierkegaard o básnících / Hejdánek o filosofech]
Když před víc než půldruhým stoletím zařadil mladý Søren Kierkegaard do prvního dílu svého spisu „Buďto – anebo“ tzv. Diapsalmata, umístil hned na začátek úvahu o tom, co je vlastně básník. Je to nešťastný člověk, v jehož srdci je skryto hluboké utrpení, ale jehož rty jsou uzpůsobeny tak, že kdykoliv se mu z nitra dere sténání a křik, zní to jako krásná hudba. Kritikové potom přicházejí a říkají: tak je to správné, neboť výkřiky by nás jenom děsily, ale hudba je příjemná; tak tomu má být, tak to platí podle pravidel estetiky. – Ovšemže se takový kritik na vlas podobá básníkovi, jenomže nemá trýzeň v srdci, a ani hudbu na rtech.
Také filosof je – zejména dnes – hluboce nešťastný člověk, skrývající ve svém srdci nejednu velkou bolest. Ale podobně jako Kierkegaardovu „kritikovi“, i jemu chybí ony rty, které samy mění jeho trýzeň v hudbu. Je tomu dokonce tak, že filosof se obává, kdykoli se to, co říká (nebo píše), zdá být příjemné a milé – obává se prostě proto, že dává důraz na něco jiného, o čem sám ví, že se jen zcela výjimečně podobá „krásné hudbě“. Je tomu tak proto, že jeho „rty“ nejsou uzpůsobeny k tomu, aby jeho niterné utrpení proměňovaly – takřka automaticky, jakoby naprogramovaně – na takovou „krásnou hudbu“. A filosof kráse nedůvěřuje: neškodí, když je krása přidána, ale není tím rozhodujícím. Tím smí pro filosofa být jen pravda. A pravda tu není proto, abychom se na ni dívali, abychom se jí těšili (nebo třeba jen utěšovali), pravda na nás chce, abychom se dali do jejích služeb.
(Písek, 981203-1.)