Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
01-1a.flac
====================
Já jsem už tady o tom mluvil, ale dva přišly nový, ne, jeden přišel. Teď nevím, jestli už jste tady byl nebo ne. Autokraticky jsem rozhodl, že se budeme aspoň několik večerů, pokud byste protestovali, ale pokud nebudete, tak třeba celý rok bychom se mohli zabývat takzvanou filozofickou kosmologií. Každej týden to bude? Co to? Každej týden, ano. Pokud nepřijde návštěva, takže tím se pak vsune nějaký jiný téma a pak budeme pokračovat. A v půlu by se jako začínáte? V sedm, to byla chyba, dneska se to protáhlo. V sedm a končí se pokud možno v deset nebo nejdéle v půl jedna. Takže do jisté míry by bylo dobré, kromě toho, co jsem tady líčil na začátku, jak jsem já byl přiveden k tomu nápadu, že by se tohle dělalo. A já jsem to naznačoval, jestli se pamatujete, kdo jste tady byl na posledním semináři v červnu. Jsem to už naznačoval trochu. Tak bych měl ještě takový obecnější zdůvodnění. Raději se pokusím to ukázat na situaci myšlení v posledních dvou století, nebo hlavně našeho století. Ta situace se totiž vyznačuje takovým hodně všeobecným. Jsou výjimky jistě, ale obecně můžeme mluvit o odvratu filozofie od problematiky přírodních věd, a to i v tom případě, kdy ta problematika přírodních věd vlastně vybočuje, překračuje rámec přírovědy a představuje problematiku latentně filozofickou. To je přímo volající po tom, aby filozoficky byla exponována. Sám ten název filozofie přírody nemá dobrý zvuk. Já jsem si to ověřil, když přicházejí cizinci a ptají se, co tady děláme, já jim léčím, že první rok jsme dělali filozofii přírody, tak vždycky to škubne jim v ksichtě. Ta filozofie přírody nemá dobrý zvuk, protože je povětšinou spojována s nechválně známou nebo nechválně prosluhou německou naturfilozofii. Takový hlavní představitel je Schelling, ale mnozí do toho zahrnují celou idealistickou německou filozofii, to je i Fichteho, i Hegla, Bratři Schlegli a dokonce určité partie u Kanta, což už je taková vrchol, zejména ty předkritické partie, ta Algemeine Theorie des Himmels, nebo tak nějak se to jmenuje. Od čeho pak se říká, tak Kant Laplacevá teorie vývoje vesmíru. Kant to popsal v této knížce a Laplace to dělal fyzikálně. Tedy tohle platí všeobecně ku podivu. Takový odvrat filozofie od přírodovědy a pravděpodobně je to taková ještě protažená reakce na ty bláznivé nápady té německé natury filozofie. Jsou ovšem výjimky, jak jsem říkal, a s některými z nich se postupně aspoň tak prvním rozhodou také se známíme. Zajímavé je, že třeba u nás po roce po válce a zajímavé po roce 1840 v tom velkém nástupu marxistů tady, to začalo tím, že se vydával antidíring a filozofie a dialektika přírody Engelsova. Mluvilo se hodně o filozofii, dosto připomínala tu naturu filozofii. A ku podivu ty dva hlavní proudy, když se rozdělilo to marxistické myšlení, tady žádný jiný nemohlo se producírovat, jenom právě marxisti, oba byly odvrácené od přírody. Jednak antropologické, ten marxistická antropologie, vedoucí představitel, útce toho byl Karel Gosík, když si přečtete jeho dialektiku přírody, tak tam prakticky nenajdete ani v náznaku nějaký pokus o aplikaci té metódy, s kterou přišel a kterou čerpal ze starého, teraz mladého Marxe, z těch mladých let, aplikace na přírody. Ačkoliv když čtete třeba ekonomicko-filozofické rukopisy Marxovi, tak tam najdete partie, které přímo volají potom, aby se zrušil rozdíl mezi filozofií a přírodovědou, aby se člověk stal rozhodně přírodním tvorem a příroda by byla zličtěná. Tohle tam je poukaz k tomu, že je třeba to zintegrovat dohromady. Dneska Marxisti by krásně mohli k tomu sáhnout a říkat, že Marx byl vlastně průkopníkem přírodního životního prostředí, z přírodnění člověka a ne, aby stal proti přírodě. Tak to je kosík, tam prostě nenajdete. No a pak tady byla ta druhá linie, to byla logicko-pozitivistická nebo neopozitivistická, hlavní představitel Tondle. Tondle napsal v jednom takovém programovém článku, který vyšel v 1966 nebo 1967 ve Vesmílu, že filozofie vědy se má zabývat vědou jako svým jediným univerzem, ale že se nemůže vztahovat k reálnému univerzu, k němuž se vztahuje pouze věda. Takže filozofie je meta disciplína nad vědou a nemá žádnou možnost se zabývat přírodou samotnou. Čili vlastně v obou případech filozofie, tu stojí zády k přírodě, odvrácená od přírody. A programově se má zabývat něčím jiným než přírodou. Na to jsou vědy, filozofie ne. Dialektika konkrétního samozřejmě. Tak to jsem jenom ukázal, jak se u nás vždy projevuje všechno trošku dodatečně. Takže dokonce v situaci, kdy se vydávají klasikové, jako ten Engels nebo mladý Marx, který se vydal po prvně na začátku 60. století, v Fouskově překladu vyšli v 46., takže přesto, že se najdou v těch klasicích motivy, proč se má filozofie zabývat přírodou. Takže vlastně to nikdo nedělá, že se ty marxisti k přírodě obrátili z hády. To má svý konkrétní důvody a je třeba respektovat. Ty trapné důsledky, když se filozofie začala míchat do přírodních věd, třeba v případě ta marxistická filozofie, když se začala míchat do otázky Mendelismu, Morganismu v genetiky, nebo když se začala prýst do otázky vzniku života, Lepesinská, Lysenko, nebo když se začala prýst do otázky, klasici napsali, že vesmír je v čase i v prostoru nekonečnej, tak tím pádem musel být odsouzený Einstein, to byla velká údálst, když Kohlmann napsal velký sebekritický článek do literárek v 60. letech, kde říkal, že se pustil do důkladného studia Einsteina a že mu musí dát za pravdu, že vesmír opravdu v prostoru nemůže být nekonečnej. Ovšem na té časové nekonečnosti, že by trval. A to napsal tedy na základě důkladného studia Einsteina. To byl největší for, tenkrát snad roku. Právě Einstein přišel s tím, že čas a prostor jsou neoddělitelní. Říct, že na jedné straně tu nekonečnost uznává a na druhé neuznává, skutečně to je neuvěřitelné. A ještě říct, že na základě důkladného studia, tenkrát se nachechtalo mnoho lidí. No ale takže ty zkušenosti s tím, jak ty marxističtí filozofové, jak se pletly do přírodních věd, byly tak špatný, že pak už ta další genece s tím radši nechtěla mít nic společného. Tyhle psychologické důvody jsou celkem zřetelné. Vypadá, že jsem tu druhou generaci teda zaspal, protože co jsem viděl, když jsem došel do školy celou tu dobu, tak mám vědomí, že jsem to právě pletl úplně do všeho. No ne, tak na těch katedrách marxismo-leninismu samozřejmě furt se to... Jenomže já tady mluvil o těch takových tvořivejch marxistech, který chtěli jezdit na ty světové kongresy a chtěli, aby tam lidi se zájemem poslouchali, a ne jenom se zdvořilostí, nebo dokonce z usměšky. To se bez lidí nedostalo. No, takže ten pohovl ten zůstává vždycky všude. Když se podíváme na církevní dějiny, tak to jsou hrůzo strašné věci, které se dají citovat. Ale když se chceme nějakým způsobem vyrovnat se s křesťanstvím, tak se musíme vyrovnat s Augustínem a s Tomášem a s takovými velikými postavami. Podobně, když se chceme vyrovnat s marxismem, tak musíme jít k mladému Marxovi, musíme jít ke Kosíkovi a nepůjdeme k nějakým sekundárním, druhořadejným asistentům někde na lékařské fakultě, třeba, nebo něco takového. Já už jsem to říkal moc krat, ale to byla teze hromádko, já myslím, že velmi pravdivá, hluboká, že zatímco ve válce, ve fyzickém zápase máte šanci vyhrát, když vystihnete, kde je nepřítel nejslabší a zautočíte na to nejslabší místo, tak v ideovém zápase je to právě naopak. Tam můžete zdolat toho nepřítele, když vyhmátnete jeho nejsilnější místo. Když zasáhnete jeho nejslabší místo, tak s ním nehnete. Prostě tak je fuld. Takže proto ty směšnosti citovat je sice dobrý do nějakých legračních článků, ale když jde opravdu vyrovnat se s tím ve vším podstatě, tak pak je třeba ty nejlepší představitele. Důsledkem tohoto odvratu od přírody nejen v marxismu, ale všeobecně, to jsem jenom ukazoval, že v naší situaci, kdy nebyla jiná možná filozofie než marxistická, k tomu taky tak došlo. Ale hlavně mluvíme o celkovém trendu evropské filozofie. Tak důsledkem je zároveň deformované pojetí světa. Jenom náznakem, programově v některých filozofiích se chápe svět, konkrétně třeba Fussellovi, svět našeho života, jak říká Patočka, Lebenswelt, svět našeho života, anebo Naturwe, přirozený svět. Aniž bychom šli k podrobnostům, tak si ukážeme, jak to je deformované pojetí. Protože tohleto pojetí světa se dostává do úplné roztržky s pojetím vědeckým, respektive přírodovědeckým. Taky u Husserla to je tak koncipováno, že Lebenswelt nebo Naturwelt, to je svět, jak se nám dává, ještě dokud neintervenuje žádná věda, nebo technověda, matematika. Takže i v té linii fenomenologické, které jsou dvě veliké filozofické trasy, velké široké autostrády, po kterých většina filozofů jde. A to je na jedné straně fenomenologie a na druhé straně neopozitivismus, nebo jak se teď častěji říká ta analytická filozofie. No a tohleto deformované pojetí světa má své důsledky pro pojetí člověka. Zároveň s tím jako druhá stránka se tady projevují deformace v pojetí člověka. Nejen filozofická kosmologie se deformuje, ale také filozofická antropologie. To je zajímavá věc a my se chceme trochu zabývat to otázkou, nebo otázkou jenom. Chceme si nechat dojít, proč tomu tak je. A jak tomu je odedává, že to není výmysl filozofický, že to souvisí. Ale ještě než se k tomu dostaneme, a to si budeme ukázat na tom Gilgameshovi a potom na Biblii a tak dále. Ale ještě předtím si připomeneme jednu docela zajímavou věc, že před necelými 20 lety, to je přesně v 1965 první vydání vyšlo, příští rok tomu bude přesně 20 let, jeden z největších evropských filozofů našeho století, Karl Jaspers, napsal v malé škole filozofického myšlení, že vesmír, kosmos ještě zdaleka není pro nás světem vůbec. Náš svět je nekonečně víc než pouhý kosmos, ačkoliv měřeno astronomicky je jeho nicotnou částečkou. Ačkoliv ten náš svět je jenom částečkou a nicotnou částečkou kosmu, tak je zároveň něčím daleko víc, neskonaně něčím víc než ten celý kosmos. Pro naše vědění je kosmos, říká Jaspers, jen neživou pustinou, plnou obrovitých pohybů hmoty, zatímco naším světem je život rostlin a zvířat, krajina, počasí, nad námi se klenoucí hvězdna obloha a zejména lidé žijící s lidmi. Tenhle citát si budeme pamatovat. To je v roce 1965, to je nedávno. A je to charakteristické, jak tady v podstatě Jaspers říká, že z hlediska člověka, z hlediska lidských priorit v rámci té hierarchie hodnot, že ten vesmír je adiaforon, je něčím naprosto bezvýznamným pro člověka. Je to nějaká velká pustina, ten lidský svět je něčím neskonale větším, důležitějším. Dodnes právě tahle tradice tady přetrvává. My si ukážeme, jak to vypadalo předtím, na dvou případech. Na jednom před třema stylety a na jednom z tohohle. Přibližně z předválečné doby, na tom Jeansově, z třicátých let. Tohle je 65, to je 35 let ještě po Jeansově napsání. A je to charakteristická věc. Jak se může? Já Jasper se dost rád, velice jsem ho rád čet já jsem silně ovlivněn. Některé věci nemůžu pochopit, jak tak velkej filozof může říct, že kosmos je neživá pustina plná obrovitých pohybů moty, takže ten náš svět, to znamená život, rost, zvířat, krajina, počasí, nad námi se klenoucí hvězdná obloha. Jaspers totiž vyšel z Kanta, pro Kanta. Dvě věci ho uváděly v nadšení. Klenuté nebe hvězdné nad námi a věční zákon ty máš, kategorický imperativ v nás. Je v linii Kanta, když to Jaspers říká, jak tohle může říct tváří v tvář kosmu jakožto pustině. Co pak se člověk může s tím smířit? Může se filozof s tím smířit? Co to znamená, že ten kosmos nás nezajímá a že náš svět je hvězdná obloha nad námi? Co to je ta hvězdná obloha nad námi? Neli ten kosmos. Chci já tady říct, že pro mě je důležité, jak se mi to jeví, než jak to je. Je to nepochopitelné, je to jako chybný úkon, v rejdovský by se dalo říct. Nevím si rady s tím kosmem, tak se k tomu obrátím zádej. Odkud se vzala tahle dvojakost? Tato roztržka mezi světem jako vesmírem, jako kosmem a mezi světem jako naším světem, neboli světem našeho života, jak Patočka říkal, Lebenswelt. A o čem vlastně tato roztržka zvědčí? Co to vypovídá o sebepojetí a sebevědomí člověka, který přestal považovat za eminentně pro sebe samého významné, jak se vztahuje k vesmíru a k přírodě v nejširším smyslu. Co dosvědčují z minulosti analogické případy odvrácení myslitelů a vůbec lidí od přírody. My známe takový případ třeba, velmi slavný, v době po presokraticích najednou došlo k jakémusi odvratu od filozofie přírody, že asofisté vlastně o přírodě vůbec neuvažovali. Vobrátili se k tomu zády problému přírody. Sokrates rovněž. V tom smyslu také někteří autoři se pokoušeli Sokrata interpretovat jako jenom takového zvláštního asofistu. Je to zvláštní, že ta ztráta přírody znamenala pro filozofii jakýsi poklz do sofistiky. Samozřejmě se tím teď nebudeme zabývat, ale je třeba si tohle uvědomit. Podobně po té velké recepci Aristotela s rukou Arabů došlo ještě k mnohem zdůrazněnějšímu odvratu od přírody a přírodního zkoumání ve středověké filozofii a teologii. A opět tam dochází k jakémusi úpadku filozofie, která zůstává u pouhé spekulace, což je jeden rys sofistiky, a ztrácí kontakt se skutečností. Takže to umožňuje potom té novodobé nastupující vědě, když se obrátila pruce proti Aristotelismu, což byl věcně nesmysl, ponadže jestli někdo se zabýval přírodou, tak to byl Aristoteles. Proti Aristotelismu a odvrhla celé tohleto učení, aby prosadila přírodní zkoumání. Tyhle dva příklady stojí za úvahu, ale my se tím nemůžeme zabývat, až se chceme dostat kousek dál. Možná, že bychom tady měli také zařadit analýzu, nechám to do diskuse, pojmů příroda, co to vlastně je. Tam dochází zvláštní zpětosti mezi člověkem a přírodou, že totiž původně příroda nebyla příroda. Příroda byla vše, byla vyškerenstvo. A teprve vznikem člověka se svět rozpoltil na přírodu a nepřírodu. Člověk, dokud byl částí přírody, tak nebyl člověkem. A ve chvíli, kdy byl člověkem, tak už nebyl přírodním tvorem. Takže vlastně můžeme říct, že zároveň s člověkem vznikla příroda. To, co bylo předtím, to byl všeho mír, to bylo všechno. Protože příroda je pouhá příroda. No ale to jsou úvahy, které si necháme eventuelně do diskuse. Teď si připomeneme, že filozofie je reflexe a že reflexe je primárně vztažená k aktivitě, respektive ke zkušenosti s aktivitou. Tedy to, k čemu je reflexe vztažena, je zkušenost, na ní se konstitutivním způsobem podílí na jedné straně povaha a aktivita subjektu a na druhé straně povaha toho, k čemu se subjekt aktivně vztahuje. Reflexe je vždycky obrácení pozornosti ne k věcem venku, nejbliž k vlastním aktivitám, ovšem k minulým aktivitám, to je ke zkušenosti s těmi aktivitami. Člověk v reflexi analyzuje, co vlastně udělal, když udělal tohleto. On něco chce udělat, ale když to udělá, tak vždycky je tam víc i méně, než chtěl. Čili v reflexi teprve odáluje, co vlastně udělal, když chtěl udělat něco. A jak to analyzuje, tak zjišťuje, že na tom, co udělal, se podílel nejenom on, ale také to, k čemu se v té aktivitě vztahoval. Když v experimentu člověk rozvrhne něco, tak má určitou představu, čeho chce dosáhnout. A teď něco udělá a on mu to ukáže něco, co vůbec neočekával. On se ptal, jestli je to A nebo B. Najednou udělá experiment a výsledek je, že to není ani A ani B, vyběř něco třetího. Co mu zbývá? Analyzuje, co vlastně udělal. Ale to, co vlastně udělal, je jednak konstituováno tím, co chtěl udělat, tím jeho rozvrhem. Čili je to spolukonstituováno jím jakožto subjektem té aktivity. Ale protože mu vyšlo něco jiného, než chtěl a očekával, tak je vidět, že to nezávislo jenom na něm. Že tam do toho mělo co mluvit ještě něco dalšího. A to je to, s čím pracoval. Takže ta jeho zkušenost se vztahuje k té aktivitě, která není totožná s tím, co rozvrhoval. V té aktivitě bylo víc i méně, než chtěl. A tedy na povaze té aktivity se podílel taky ten materiál, s kterým pracoval, k kterému se vztahoval. Co chtěl? Odmínat. Takže on teď, když to podrobí reflexi, tak vlastně pozná nové vlastnosti toho, s čím chtěl pracovat. Zároveň ovšem může také poznat nové vlastnosti svoje. Protože on si něco o sobě myslel a o tom svým plánu a pak se ukázal, že to, co udělal, je vlastně něco jiného a on musí revidovat i ten svůj původní rozvrch. Netváří se nadčeně. Zdá se, že... Obávám se, že to není jasný. Mně se zdálečko. Tohle, co teď říkáte, to byl ten moment toho obrovského převratu, kdy si lidi uvědomili, že neexistuje nic takového, jako je pouhé dívání se a popisování skutečnosti. Vždycky tady člověk je jako aktivní přítomen. Poprvně bylo to demonstrováno právě v úvahách moderních fyziků, kteří se zabejívali těma nejmenšíma částicama. V podstatě je to ten Heisenbergův princip neurčitostí, který sice je formulován způsobem, který o tomhle nemluvil, ale většinou se přijímá interpretace, že nejsme schopni zároveň určit polohu a rychlost třeba elektronu, protože abychom jedno určili, musíme to druhý ovlivnit. Když chceme určit polohu elektronu, musíme ho jakoby zastavit. To je prostě ovlivnit jeho rychlost. A když chceme zjistit jeho rychlost, musíme nějak ovlivnit jeho polohu. To je zastavující. No dobře, zastavit, já vím. No dobře, ale teda prostě takhle se to vykládá. Samozřejmě zastavit elektron. Ale jakoby, že poloha. Ono to nejde, ne protože my to nemůžeme. V té samotné skutečnosti je to zakotveno, že v určitejch souvislostech se projevuje poloha elektronu a v jiných souvislostech se projevuje jeho rychlost. Ale neexistují souvislosti bez ohledu na pozorovatele. Neexistují souvislosti, kde by se projevilo oboje na jedno. Podobně to je jen jeden případ. Jiný případ je, kdy se třeba světlo jeví jako částice a kdy jako vlna. Prostě existují souvislosti, věcní souvislosti, bez ohledu na pozorovatele. Kde se světlo jeví jako částice. A jiné souvislosti, kde se jeví jako vlna, to je z tvojej báse třeba. Neexistují souvislosti, kde by se jevilo jako oboje. To je, že to není ovlivněno pozorovatelem. Ale to je prostě něco jiného. Mně jde o to, že ta problematika byla, i když je starší, ale spekulativně, byla probírána už mnohokrát, ale nalehavá v samotné vědě se stala právě v tomto okamžiku, když se zjistilo, když se ten předmět, který se zkoumal, zmenšil natolik, že samotné pozorování ho měnilo. Ovšem ta problematika sama je širší a taky mělo to důsledky pro noetiku, pro gnozeologii a aplikuje se to už nezávisle na tomhletom. Takže to, co jsem teď vykládal tady, to je už nezávisle na tom fyzikálním problému a jde spíš o to zdůraznění, že kdykoliv člověk něco dělá, tak to, co udělal, není jenom jeho díl. On je jenom spolukonstituentem toho, co udělá, ale podílí se na konstituci toho, co udělá, toho jeho činu, to je jeho aktivity. Na tom se spolupodílí ta situace, ten materiál, ty okolnosti, v níž to proved. A mým cílem bylo, když zdůrazňuju tohleto, připomenout, že na počátku si člověk, to ještě v mýtu, si člověk uvědomuje spíš sám sebe, že převažuje sebepocit nebo sebepocitování. A to sebepocitování se promítá do porozumění světu. Po vynálezu pojmového myšlení se pozornost člověka stále víc soustředuje na předmět. A k sobě se začíná člověk stále víc a víc vztahovat, jenom nevýslovně nebo nepředmětně. Takže to velmi často uniká jeho kontrole a on má dujem, že vůbec v tom přítome není. To je ta psychická deviace nebo psychologická deviace, by se spíš dalo bát, že je to popis moderní vědy, která má dujem, že je tím přesnější, čím víc vyloučí subjekt ze svýho pozorování. Věda je nejdokonalejší tam, kde sama sebe vyloučí z toho vědeckého postupu. Ta absurdita je z toho snad jasná. Věda má dujem, že je nejvědečtější tam, kde samu sebe vyloučí. Tu absurditu krásně už vy z těch fenomenologií ducha to bychom mohli si odcitovat. Ale i když je stůrazněna a do popřední vystupu je jen jedna stránka v reflexi analyzovaného vztahu subjektu a situace nebo předmětu. Tak ta druhá stránka je vždycky také přítomná, i když není uvědomována. Tohle je základ, z kterého musíme vít ve filozofické kosmologii. V každém sebepochopení člověka najdeme významné prvky pojetí světa. A v každém pojetí světa zase najdeme významné prvky sebepochopení člověka. Jaký člověk takový svět a jaký svět takový člověk. Čili když se Kosýk pustil do filozofické antropologie a ukazoval, že věda vyloučila člověka z oblasti svého zájmu a že to čemu říká člověk vlastně není člověk, mimože je objektivovaný, zpředmětněný člověk a to je nečlověk. No tak zapomněl na to, že to patří k sobě. Že svět, který se ukazuje jako by člověka nebylo, je zároveň pojetím člověka jako nicotného. Že to odcizení člověka je vždycky zároveň odcizením světa člověku. Zkrátka, že člověk a svět patří k sobě. Že neexistuje člověk bez světa a neexistuje svět bez člověka. Že to je jedna skutečnost a my musíme obě ty stránky držet vždycky pohromadě. Filozofický kategorický imperativ je, když mluvíme o člověku, musíme alespoň nepředmětně mínit svět. A když mluvíme o světě, musíme alespoň nepředmětně mínit člověka. Obraz světa, do kterého se nám člověk nevejde, musí být nutně falešnej. Ale ne proto, že tam ten člověk chybí, nebo že ten svět je blbě vyloženej. Vyloženej jako kdyby člověka nebylo. A to je právě ten nonsens, to je iluze. Tak tohle je ten základní výchozí bod, který si zároveň budeme stále připomínat. To má svou nejen filozofickou, ale také osobní, duševní a duchovní rovinu. Člověk se ujišťuje sebou a ujišťuje se o sobě samém svou aktivitou. Nijak jinak. A ovšem nejenom aktivitou již provedenou, ale také a zejména svými rozvrhy příštích aktivit. Rozdíl mezil.

====================
01-1b.flac
====================
Rozdíl mezi vůdcem zvířecího stáda a mezi lidským vůdcem, například králem, je v tom, že ani největší král, skutočnej král, nejen náhodou, potomek nějakého krále, který neví, co má vlastně dělat, ani největší král se nespokojuje svým postavením a jeho udržováním, rozumí se postavením politickým, ale chce se proslavit, udělat svý jméno mezi lidmi na celém světě. To teď už to neznáme, ale to je prostě ta heroická doba. Právě příklad je Gilgamesh. Rozšiřování a prolamování hranic osvětí, což je u zvířete ohraničeného, přivádí člověka do tzv. prolamuje hranice, prolamuje meze, který přivádí ho do mezních situací. Na rozdíl od zvířat i nejvyšších, například primátů, člověk nežije v osvětí, ale žije na světě. To je daleko lépe než ve světě. Ve světě to ještě pořád připomíná, že člověk žije v osvětí, ale žije na světě. To je důležité, že čeština to dovede rozlišit. Člověk je bytost žijící nikoli pouze v osvětí než na světě. Vztahuje se bytostně k celku světa, nikoli k celku svého okolí, které je vybráno, vyselektováno. A co to znamená, že se vztahuje bytostně k celku světa? Vztahuje se k horizontu světa. K horizontu, jak se mu právě jeví. A ten horizont se stále ustupuje. Příkladem toho velmi pokročilého vědomí jsou náležitosti člověka a světa v celku. Je právě ten žálmosní a ty první dvě kapitoly Geneze. Meze tu jsou posunuty až za hranice světa samotného. Člověk je chápán, respektive chápe sám sebe jako bytost, která jen z části patří do světa. Jen z části je součástí světa. Ale nevyčerpává se svou přináležitostí k světu, svou nitrosvětskostí. Člověk je bytost, která je ustanovená Bohem jako vladaš nad světem, nad vším stvořením. A tudíž není jen tak součástí toho všeho stvoření. Je stvoření, ale je zvláštní stvoření. To je vysoký úroveň sebepochopení. A právě tahle tradice je pro Evropany základně významná. Druhou složkou tradice evropského chápání je ta řecká antika. A třetí složkou evropského chápání vztahu člověka ke světu je myšlení novodobé přírodovědy, kde člověk přestává být tím, čím byl v těch dvou předchozích. A Scheler ukazuje, že tyhle tři prvky, tyhle tři tradice, nebyly zintegrovány, že jsou čímsi nesjednoceným a divergentním, a že tedy nemáme jednotného pojetí, že v evropské tradici jsou tři tradice vedle sebe a že nemáme určitého pojetí člověka, ale ani určitého pojetí světa. Teď jsem to velice zkrátil, abych ukázal, a máme se to ještě tím. Buď po přestávce, nebo příště začneme s Gilgameshem. Máš teď deset minut přestávky. K těm příčinám toho dnešního odvratu od filozofie a přírody. Nebo jsi to jen teď tímto vyřídil? Mně se zdá, že by bylo předčasné říkat, že třeba to nejdřív se podívat na tu problematiku samou. A ty příčiny vlastně, kdybychom z venčí posudovali, tak u čeho můžeme? Jaký to má kulturní pozadí nebo příčiny? Eventuálně jaké jsou psychologické motívy té věci? Mně se zdá, že musíme nejprve proniknout k tý vlastní rovině toho rozporu. Té praskliny mezi tím dvojím světem. Je otázka, jestli jsme schopní o těch příčinách nějak mluvit jinak než jako s nížka. Já jsem měla pocit, že ta příčina se udává ten vznik pojmového myšlení. Ne, ale ten vznik pojmového myšlení ten znamenal, že člověk začal ze svýho vědomí vytlačovat sebepocitování a místo toho se soustředila na předmětu. Ale jak pro to předpojmové myšlení, tak pro to pojmové myšlení platí, že člověk může pochopit sám sebe jedině v rámci pochopení světa a naopak může pochopit svět jedině jako explikaci svého sebepochopení. To platí pro všechny. A když tam dojde k nevyváženosti, že jedno je vytlačováno a druhý narůstá, to je o dvojí deformaci, to je o deformaci v obou směrích. To je to, jak jsem chtěl prokazovat. Že tedy ta převážná soustředněnost, my se k tomu ještě dostaneme, ta soustředněnost na třeba ten svět vníšní, na svět hvězd a mlhovin a galaxií a supergalaxií a tak dále, že prostě hovoří něco o strátě substance v člověku samotnému. Když on studuje stále víc kosmos, čím víc ho zná a čím dál víc má méně ponětí o tom, co tam vlastně člověk v tomto kosmu dělá. Má dojev, že tam je nic, že je plíseň, náhoda. To musí být falešný pojetí samotného kosmu. Protože to patří v oboje vždycky sobě, jsou to dvě strany, to chceme podržet. Když vypadne a na druhé straně, když se třeba filozofii existence a existencialismus zejména, když se obrátí závěr přírodě a když se zabejvá jenom tím lidským světem, tak to je nutně deformovaný koncept člověka a lidského světa taky. Když tam chybí ta příroda, když tam chybí ten kosmos, ty moderní vědy. Asi s tím pojmovým myšlením to nesouvisí tak úzce, aby se to dalo převíst jenom na to. Tak tam nutně musí být ještě něco jiného. Je to jedna možná deformace? To pojmový myšlení vede k deformacím, ale my nevíme, jestli nutně musí být. To, které my známe v evropské tradici, to k té deformaci vedlo. Jenže je otázka, jestli my se vůbec z tohohle pojmovým myšlením můžeme zbavit. A jestli že ne, tak my musíme vylepšit to pojmový myšlení. A pak všem znamená, že předpokládáme, že to je konkrétní jedna tradice pojmového myšlení a že vedle toho můžeme teď teda se pokoušet vytvořit jinou, která se vyhnedne k chybám, kterým propadlo to. Můžeme dál se ukázat, kde to pojmové myšlení tuto chybu neudělalo. I snažit se o nové pojmové myšlení, které by tuto chybu nedělalo. A na jedné straně to znamená podrobit kritice konkrétní pojmové myšlení. Jaké tady máme před sebou, že? Tedy způsobem, že analizujeme, co to je předmětné myšlení, co to je nepředmětné myšlení, co to jsou ty intence předmětné a nepředmětné atd. Takovýmhle způsobem teoretickým. A na druhé straně je nezbytné to ukázat v konkrétních kontextech. Například v kontextu té filozofické kosmologie. Ale ne jenom v tom, tak i v jiných. Teď já si představ, jestli by to takhle platilo vždycky, tak teď ta známá nápadná věc, že starozákonní ani novozákonní tradice se tak očividně nezabejvá přírodou. Zabejvá se člověkem. A tudíž samotný její koncept člověka byl by tím chybný. Já si nejsem docela jistý, jestli se to takhle dá říct, protože i když to tam nestojí na předním místě, tak tam ta příroda přítomna je. V mnoha žádných se o tom mluví, ale i jinde, nejen v té genézie, ale prostě tam je to přítomno nějak. Příměry v metaforách, v podobenstvích Ježíšových, je celá řada metafor, které přímo ukazují na přírodu. Člověk si má brát příklad z ptáčků a lilií po jim polních. Království nebeské se přirovnává k zemnu hořčičnému, které vyroste ve velkej strom, na který se sedají ptáci. Nebo hovoří se o podobenství o rozsévači, jak semeno padne a buď samozůstane. To jsou všechno přírodní obrazy. To, že tam není přírodověda, to není divu, protože by mohla bejt. Ale to není zdaleka odvrat přírodě. Tam je. Příroda má svý místo, ale prostě je jasně řečeno, že člověk nestojí a nepadá s tou přírodou, že je stvořen o málo menší než anděle a že všechno stvoření je položeno za jeho podnož. Čili má to od srdce po srdce. Ale výstupná to není vytěsnění celé problematiky. Ale v dnešní době nebo v minulých nejblížších státích to bylo jinak. Když si vzpomínáš na takovou tendenci třeba v církeví, víra bez důkazů, to bylo soustřednice jednaty proti tomu, že někdo furt tu přírodovědu chtěl používat a podebírat s tím. Ten problém je v tomhle stově posunutý, ale je to v tom taky. Ještě jedno, tam ta schizofrenie je mocně přítomná, to je jasné. Mně se zdá, že tohleto stov taky je dost zjevný meze bártovské myšlení. S takovou vehemencí on se opíral třeba proti Bultmanovu, proti těm jeho anknupfům z punktů, nebo proti Brunnerovi, proti jeho naturtheologii, tedy naturých eteologií, že to chtěl všechno odbourat. Tam je, že jak vím, my všichni víme, kdo to četl, tak víme, jaký pozitivní smysl to má, ale s tím pozitivní smyslem tam zároveň pro některého pozorovat nejde. Nepochybně to tak je. Jako teologie vždycky sdílí všechny nemoce v filozofii současné. Sobě současné. Když ta příroda se odvádí od přírody, tak ta teologie to vtorem dělá taky. Chci trochu rozvinout ten pohled na implikí člověka a světa v tom mýtu. Jako když čutu nějaké mýty staré, tak nevím, jestli bych řekla, že mýtický člověk to sebe pocitivá a promítá do pojetí světa. To jsou někdy dost abstraktní záležnosti? Nejsou jenom. Abstraktní to je, když to podává náboženský vědec. A pak to vypadá úplně absurdně. To je celý náboženský vědec. To celé, co se doví třeba o nějakých indoneských mýtech, je, že napřed všechno bylo moře a z toho moře se vynožila želva jako ostrov a na tom ostrově je stál slon a ten založil zemi nebo něco. Úplně naprostý blábol. To je právě proto, že to byly jenom nahodilosti. To podstatné je vypuštěno. To spadlo pod stůl předtím. Čili to abstraktům. To se z toho stane právě tím, že tam přijdou evropský odborníci a nicho nechápají, než se napíšou tam pusté knihy. No a řekni mi teda, jakým způsobem lze porození mýtu, pokud dotyčnej sám tomu mýtu nepropadne a pak se nevyračuje. To je velmi obtížně prakticky nemožné. Proto mám za to, že jediné cesta k mýtu je zasvěcení, iniciace. To je, že tomu člověk propadne. A to už než modernímu člověku není přístupný, čili vlastně mýty jsou nepřístupnými. My k mýtům přistupujeme jenom z nížka. To je základní věc, o co si přímo povědám. To jsou meze, které jsou uloženy našemu přístupu k tomu. No a druhá možnost je, že odhavujeme relikty mýtu v sobě. To je daleko skrutnější, protože tomu jsme propadlí, že? Ovšem zase si musíme uvědomit, že to jsou poměrně relikty. Čili musíme se pokusit se do toho tak vcítit, abychom dovedli ta disjekta membra doplnit z těch ústek toho vějímlého organizmu. Sestavit tu potvoru, jak vypadala, vodit ty kůži, jak to dělal Bojan na této obrázdce. To je velmi taky nesnadné. Ale je to spíš možné, když najdeme ty prvky mýtu v sobě, než když je máme před sebou a jsou nam naprosto cizí. K něčemu to dobrý je, ale ani v jednom tomto případě se mi nedohodilo představit, že by člověk mohl něco zasvěceně omluvit o pojetí světa v mýtu. I když pracuješ na základě relikty mýtu, které jsou v tobě, tak pojetí světa dohromady nedáš. U předevšímu to slovo pojetí samozřejmě už, když to takhle zdůraznuješ, tak je problematický, poněkud tam už po žádným pojetím nešlo. A to pocítování to byla projekce toho sebe. U předevšímu žádným pojetím nešlo. To při to předpočtění, že jak o tom máme mluvit. To, čemu my dnes říkáme pocítování, je něco jiného, než pocítování tehdy. Pocítování tehdy bylo daleko takové jemnější a takový kultivovanější a strukturovanější. Ty naše pocity, co to je, to už je takový relikty. Kdo dneska je schopen pocítovat s takovou jemností a rozlišování. Máme takový celkový nálady. To není vlastně ten typ pocítování přiměřenej akrajinským lidem. Že ke štátě z posledního chvilku přijde všem jistého výrazného smrti. To smrt? Možná, nevím, ale není mi známo, že by toučení, k tomu většinou, kdy se to omezuje na takové nešmučeku blízké roviny. A tak ty kosmické perspektívy. Není mi známo, že by to někdo... Už se ještě nedošlo, zatřeba otázka čas. Už se ještě nedošlo, zatřeba otázka čas. Já jsem si to měl zeptat. Tím, že člověk je na světě, už tím bytostně se stavuje k celku světa? Z toho to tak nějak vyplývá? Ne, ne. Poněvadž na světě jsou zvířata, ony stavují se do světa. Jde o to, že člověk se liští od zvířat právě k tomu, že nejenom je ve světě, přesně říkám v osvětí, ale že je schopen prolomit svůj osvětí, uzavřenost toho osvětí a vstoupit do jakéhosi nového světa, který není celý tut jako osvětí, který má horizonty a zejména horizonty a člověk se vztahuje k němu jako štok k těm horizontům. To je jako k něčemu, co nemá na dosah ruky, co nepatří k jeho okoji, co se táhne do dálky. To, že člověk se vztahuje k tomu, co je otevřené a že se tomu může vztahovat jenom jako bytost sama otevřená, to je specifika člověka, která není dána tím, že je v tom světě. V tom světě jsou i jiné bytosti a nejsou schopný toho vztahovat. A neměl by si tedy připustit, že na světě žijou i zvířata? Když jsi jednou řekl, že ten termín na světě si určil pro člověka, tak bys to tam měl vzpomnět a držet. To by bylo jedná šestmatek. Já jsem to řekl na světě, ve světě. Teď jsi začal opět, jak jsi říkal, že na světě jsou i nejenom člověka. Já dělám nepřesnosti, že jako jsem začal s tím, že Kosik napsal tu dialektiku přírody. To jsou ty, které se nekontrolují zcela. Ale tak to mě opravte a já to samozřejmě. Zvířata nejsou na světě. V nejlepším případě jsou ve světě. A to v takovém odvozeném smyslu. Třeba divoká zvířata jsou jenom po světě. Kdežto domácí zvířata, zejména taková domácí zvířata, která se navykla žít s bezprostředním soužití s člověkem, ty žijou ve světě skutečně. Žijou ve světě, jak jej strukturuje člověk. Oni tápavě a částečně, ale přece jenom žijou ve světě, na němž žije člověk. Třeba vidět na psovy, který v určitých mimořádných chvílích, kdy neví, co si myslí, tak upřeně pozoruje člověka, až sám se v tom nevzná, sám se neorientuje, aby odhat, jaká situace toho světa teď nastala a jak má zareagovat. Ten pes reaguje na svět strukturovaný člověkem. A proto dává pozor, jak člověk v něm reaguje, aby se přidal. To je neobyčejně charakteristická záležitost. Pes, který se důvěrně leta, zžil s člověkem, tak žije v tom jeho světě, a ne ve svém osvětí. Ten pes nezůstává prostě ve svém osvětí. To je naprosto evidentní. Že nezakotvil mimo, to je jasný. Že to zkouší jenom a propadá se zpět do svého světí. Všechno je pravda. Už mnohokrát jsem to tady díky tobou zná. Vy se už nepamatujete na to, když naše pošta v Moravské měla v místo automobilů poštovní kočáry a koně. Mě to učarovávalo jako malýmu klukovi, vždycky znovu a znovu mě to přivádělo k úžasu, že naprostá většina koby, když zastavila někde a vybírala se z chrámka, tak si přední kopita dali na chodník. Prostě přelezly aspoň předníma nohama na chodník. Pro mě to je jedno z velkejch témat mého dětství. Proč ty koně, a tak z husta, tak většina těch koně, proč vždycky, když se chvíli stálo, a když byly dva koně nahoru zapřešené, tak dokonce oba tam vlezli na to. Takovou celou voj, a vlezli si a teď tam čuměli. Možná, že to o tom vstupování do člověka, jak nemluvně, jak musí vkročit do toho světa řeči, že ta struktúra toho vstupování do světa, druhého jakého si širšího světa, že to je jakási reflexe této zkušenosti, to je to, co si uchvátí. Jako malý kluk jsem tím úplně posedl, jak jsem viděl ženou, tak jsem s níma šel, a teď jsem čekal, až zastaví, až vlezou na ten chodník. A vždy znovu mě to jednak iritovalo, měl jsem dojem, že to je jakási výzva, na kterou bych měl odpovědět, nebo někdo by měl ten koník něco říct. Zvětejte se starších, jestli něco o tom vědí taky. A to asi je možné jenom v městě, poněkud na venkově nic takového nebylo. Bylo to kuriozní, proč těma kopytama nalezly na ten chodník, to je těžký, ale byl to dojem neobyčejně hluboký, musím vám říct, to je v pohodě měl říkat. Zvířata nežijí na světě, žijí třeba spíš ve světě. Některý teda ve světě. Když člověk má pouze jako nárok, pouze žít v té otevřenosti, tím, že prolomuje to osvětí, to znamená, že to prolomení a vůbec ta otevřenost je vlastní pouze člověku? Ano, pokud bych se to podařil zvířetit, tak se stane člověkem. Bez sohledu na svou fysiognomii a biologické zařadění. Dobře, ale v tomto je už také určité hlubčí odcizení mezi světem jako toho člověka s světem, který teda není člověka. Naopak, to je právě zblížení. Takovej pes je tomu světu, v kterém žije, strašlivě vzdálený. A jenom za pomocí člověka se k němu blíží, protože to člověku je ten svět otevřen. Každý zvířet žije ve svém osvětí, ale je naprosto vzdálený přírodě. Je naprosto vzdálený kosmům. Žije jenom v tom svém osvětí, který má hranice naprosto neprolomitelné, neproniknutelné. Zvířet se není schopno vztahovat k něčemu, co je za hranicem a jeho osvětí. A to je přece právě ta příroda. A člověk už je tím, že je člověkem, tak už je mu ta otevřenost jaksi samozřejmá? Není samozřejmá. Musí se vždycky znovu otevírat. Záleží to na jeho otevřenosti i na otevřenosti toho, vůči čemu se otevírá. Tam všude nic samozřejmého to není, ale je to možné. Pro to zvíře to možné není. Respektíve, ve chvíli, kdyby to bylo možné, tak to zvíře přestane být zvířetem. Stane se nepřírozeným zvířetem, jako je člověk. Ale i to prolemení toho osvětí, že člověk teda prolemuje to osvětí, to je zážitost vždy více asi z takového nepřírodního. Toto prolemení se nedá pozorovat. My si ho nevidíme. To se dá pozorovat. U každého malého dítě se dá pozorovat, jak se z pouhého zvířátka stává člověkem. Je to potom i záležitost jenom určitého vývoje. Co to je vývoje? Bez vývoje to nejde, ale co to je vývoje? Že takové určité znaky můžeme nalézt i třeba u toho zvířete. Že to tomu říkám, že to není žádný prolemování osvětí. To jsou jiné znaky. Já nevím, jaké znaky bychom mohli najít u zvířete. Že se stává rozpěry. Z nějakého bezbranného mládě se stává rozpěrce. Nenajdeme tam, že se otevírá něčemu otevřenému. Vykračuje z toho svýho osvětí. Zvíře je na největší schopnosti osvětí rozšiřovat. Ale nikdy neprolobí jeho hranice. Zvíře je schopno tápavě pokračovat. Vždycky omezenou dobu pohybovat v tom lidském světě. Když člověk tady je, aby mu pomohl. Ale samotno to není schopno. To není schopno ani člověk sám. Ve lidské mládě není schopno prolobit toho světí a vstoupit do světa bez pomoci lidí, kteří už obyvateli toho světa jsou. Proč by to dělalo? Nějak k tomu ale v historii došlo. Takže proč to udělat ten první? A dneska to vypadá tak, že kdyby to dítě bylo jen opečováváno tak, aby neuhynulo, ale postradalo kontaktu s lidmi, tak by se člověkem nikdy nestalo. Dokonce i jen kontakt redukovaný, že vede k deprivaci. Stačí jen redukovaný kontakt. Kde to dítě nemůže se plnou důvěrou opřít od druhého člověka, svěřit se mu, věřit mu. Už tam dochází k deprivaci. Ale vůbec bez asistente člověka, bez osobní přítomnosti člověka, to dítě se vůbec nemůže vyvinout v lidském směre. Takže i tam je nutnost. Není ten divu, že ani pés by nikdy nebyl schopen tu a tam se začlenit do toho lidského světa bez pomoci člověka, by to nedovedlo ani nikdy. Ale není právě v takovém výroku obsažena velká krize toho antropologismu, když říkáme zvíře. Kdyby prohomila to osvětí, to by se stalo zvířetem, člověkem. To znamená, že člověk je ten, který učuje to osvětí, to otevřenost? Je vzorem pro to osvětí? Ne, naopak. Ta otevřenost je tím, co učuje toho člověka. Člověk se může otevřít jedně vůči tomu, co se otevírá vůči němu. Dobře, ale vy sám říkáte, že člověk musí hledat otevřenost tím, čím je. To znamená člověkem. Jak? Vy jste říkal, že člověk už tím, že je člověkem, tím ještě není otevřený. To jste říkal. To znamená, že člověk tu otevřenost hledá. Nebo otvírá se k ním. Prohlámuje se k ním. Ne k ním, to by bylo jako před ním. Jednak on se musí otevřít, ale i to, vůči čemu se otevírá, se musí otevřít vůči němu zas. To není jenom k jeho dispozici, že on může svět otevřít tím, že se vůči němu otevřený. Ten svět se musí otevřít vůči němu. Já jsem chtěl říct ale jedno, že to znamená, že nestačí na to, aby to zv... Ta otevřenost určitě nefunguje v tom, jestli to zvíře je zvířetem a stává se člověkem. A zrovna tak, když to teda nezávisí na tom, že člověk je člověkem, a přesto nemusí být otevřený. To potom jako ta otevřenost se nestavuje v tom, jestli někdo zvíře a někdo je člověk přeci. Pojmuvě teda. No tak především ta otevřenost není jedna, to je prostě život v otevřenosti. Otevírat se člověk musí vždy znovu, nestačí se otevřít v pátek a tím už na celý týden, nebo v ponděří a na celý týden už je otevřený. To je vždy znovu, to je akt, který je jenom aktuální a který nemá své důsledky, trvalé důsledky do budoucnosti. Tak když je jednou otevřený, tak pak už může být do smrti zavřený a tak dále. Jaksi je to jiná než jakýsi přeriv jednou pro vždy, že celoživotní nějaká chvíle. Ale při tomto samozřejmě musí být, že poznání to, když teda určitý věci se otevřou člověku, tak to se nedá zavřít přeci. To znamená, že jednou pro vždy ho to poznamenává zase. Ale poznamenává ho to nikoli v tom smyslu, že by to drželo jeho otevřenost, nebo že to mění jeho otevřenost. To je poznamenává ho to, ale takovým způsobem, že je jiný, ale neže je otevřenější. Ta otevřenost vždycky musí být znova jeho nejosobnějším aktem. Tak jsem to myslel, že ho to jistě poznamenává, to je správný, to je jistý. Velmi často se dá přece ukazovat na lidi, jak v období do nějakých 20 let jsou otevření, a pak jsou nasměrovění celý život. Takový lidi jsou, to známe, že jejich otevřenost je jenom velmi krátkodobá. Do jisté míry není to plně vystižené, ale známe analogii u zvířat, které brzo po narození nebo vylíhnutí mají jakési krátké období jakési otevřenosti, kdy se orientují ve světě kolem sebe a fixují se na něco a pak už jsou doživotně na to fixovaní. Příklad, zase tady přítomní znaj, dnešní ředitel fysiologické zahrady se pokusil uměle vylíhnout tři pštrosy, skutečně to dostalo, pštrosy se vylíhly na fakultě ve Viniční a první, co viděli, přijali ho za otce, adoptovali ho za otce a chodili za ním jako za pštrosem. Něco podobného se děje lidem, některý, který mají tohleto období, tzv. imprintace, poněkud delší a řekněme končí pubertou. A pak už jsou nafixovaní, jenom se s nimi nedá něco dělat, ale to je takovej ten vedlejší produkt lidského vývoje. Ta špička lidského vývoje spočívá v tom, že člověk si protáhne to imprintačné období na celý život. Že je schopen imprintace i ve vysokým věku. Nedá říct si to každému, ale to je podstatný charakter člověka. Když to zvíře nebojí to, aby se stalo člověkem, tak musí se otevřít světů. A jakmile se neotevře, tak člověkem není, takže v tom je to taková místa. A že ty spolu vlastně nejsou spojené, že dokonce se bijou nad zájem a tak dále. Takže v jakém smyslu pak zůstane člověkem? V biologickém, v přírodném smyslu. Ale jestli že chápeme člověka jako toho, který v podstatě je to tradice řecká, o čem teď mluvíme o té otevřenosti, doznačný mír řecká. To je tam, kde se má za to, že charakterem člověka je, že je schopen sám sebe pochopit jako toho, který rozpoznává podstatu věcí. Takhle to formulují ty řekové. A tím se dostává k tomu světu, jak v skutku jest. No tak samozřejmě takovýmto člověkem nezůstává. Naopak klesá na podlidskou úrovni. Biologicky zůstane člověkem, ale metafyzicky člověkem by přestává. Zůstává se pouze reliktem člověka. Zůstává se jakýmsi přežívajícím stínem člověka. Ještě k tomu přirovnání člověka, který jenom vládí, může být otevřený a potom přestane mít tuto schopnost a přirovnání k těm zvířatům. Tak já bych řekla, že tady je jeden velký rozdíl, co zvíře. Když je teda otevřený v tom invenzačním období, tak se dostane do určitý úrovně a tu si udrží. Například tady přijeli toho veselovského oce a na tom si trvali. Přestože už přestali být otevřený a přestali teda brát novinky. Člověka tohle není pravda. Pokud jsou to ty lidi, který v pubertě nebo během vládí vlastně jsou otevřený a potom přestanou být, nezůstanou na tý úrovni. Ale nestane se tím prostým zvířetem, přírodním tvorem. Ještě to člověku je skutečně už nemožné. Čili v tom je rozdíl. Ovšem nevím, jak to s tímhle... Tohle je zkušenost. Ale jak to vyhložit, to nevím, jestli bych dokázal. Proč tomu tak je. Zkušenost to je, že když někdo klesne z lidské úrovně, tak nikdy neklesne.

====================
01-2a.flac
====================
buď jí dál, což nebylo řešení tím, čím jsem začal, a nebo že bych řekl, co vlastně tím celým sleduju a jak k tomu přišlo, kde vlastně chceme skončit, nebo kde je jádro půdla. Tak rozhodněte, co teď podnikneme. Tak první věc je ty otázky. Máte nějaké otázky nebo připomínky nebo námitlí k tomu, co se povídalo? Dobrý. Spodle mě jsou to spíš otázky zase k tomu filosofickému zhodnocení toho, co se teď povídalo. Čili to napovídá, že bych chtěl, abys teďka to zreflektoval. Proč vůbec? Ono to je, jako nám to asi jasný je, protože ten minulej výklad tento nastíh, ten byl základní. A tomu tak Alasovi chybí. Takže se vůbec nevím, že nevím, od čemu to bude. Přišel jsem tady až krasavý. Já se velice omlouvám, dneska jsem skutečně v tak blbý kondici, že jsem nebyl schopen se udržet v souvislosti a tak jsem propadal se stále k tomu textu, co tam mám blbě napsaný. No, dobře. Ještě někdo? Někdo. To je růkla z toho, že to byla otrava, potvrzeno. Že by bylo možná opravdu dobrý. Hlejte se, já udělám teda teď to, že vám řeknu, co mě přivedlo k tomuto tématu, a co si od toho slibuju, když se tím budeme zabejívat, nebo když já se s tím budu stejně zabejívat. Můžeme tady dělat něco jiného. Ale abyste posoudili, k čemu to je vlastně dobré. Tak trochu historie. Vzniklo to tím, že Grigor měl nějaké krátké intervju v tom týdeníku Rozhlas. Já nebudu do podrobností, to bych si pak přinesl radši ty texty, kdyby byl zájem, tak si to můžu vyhledat. Tam mimo jiné vykládal tohleto jako jednu z nejnovějších teorií vzniku vesmíru. Našeho vesmíru. A dneska už se hovoří o našem vesmíru. Existuje něco, čemu se říká fyzikální vakuum. Já jsem se mezi tím od některých fyziků dověděl, že těch vakuí je celá řada. Že jiný vakuum elektronový a jiný vakuum motný a jiný vakuum fotónový a tak dále. A že vakuum je nějaký nestabilní stav, co je strašně důležité. A že tam furt se něco vymíjí. V tom Daviesovi, to je jedna z té knížek, co jsem si nechal poslat, tu jsem přečetl, když jsem byl v Lázních, ten tam dokonce hovoří, že tohleto vakuum, kde dochází k jakýmsi fluktuacím, furt se tam něco vrtí, že to je vlastně jakási polívka. Že to je něco strašně narvaného energii. Ačkoliv když se to sečte, tak je z toho nic. Ale furt to fluktuje, od toho nic. A že ty fluktuace mají některé zvláštnosti, například, že čím kratší doba je přidělena tomu trvání té fluktuace, tím ta fluktuace může být energeticky nebo motně náročnější. Naopak čím to trvání je delší, tak tím je to energeticky chabější. Za druhé je to otázka pravděpodobnostního výskytu. Největší množství jsou fluktuace maličké, nepatrné. A daleko méně fluktuací větších. Ale teoreticky jsou možné fluktuace jakkoliv veliké, nejsou vyloučené. A teď ty fluktuace mají ten charakter, že sice ten počáteční základní stav, vakua, je instabilní, takže se vrtí, dochází k fluktuacím, ale ty fluktuace sami zase spadnou zpátky do vakua. Grigor to vyjádřuje tak, že tu něco vznikne a zanikne, tamhle něco vznikne a zanikne, vyskočí a zase zanikne. Ačkoliv Grigor o tom nemluví, pravděpodobně to, co vyskočí a zase zase upadne, jsou takzvané virtuální částice. Eventuální virtuální kvanta. Člip. Něco vznikne a hned zase zanikne. Vzniká to, jak jsi nadluh. To zase říkám v formulaci Davisa. Jako kdyby si někdo založil krátkou existenci nadluh. A ten ndluh je ovšem splatný, takže zase to se propadne do vakua. Jenomže dochází k tomu, v zácnému případu, že při určité velikosti, skutečně podstatné velikosti té fluktuace, to nezaniká hned. Jakoby se oddělila bublina. A ta bublina to je svět. A to trvá nějakej čas. A zase to zanikne sice, ale ta doba je velmi dlouhá. Ačkoliv je to v rozporu s tím, že při tak obrovský energii původně, která znikla až dodatečně, by ta doba trvání měla být tak škanulová. Nicméně dojde k jakémusi pozoruhodnému jevu, že to najednou trvá celý. To je ta nesmyslně nepravděpodobná fluktuační vlna, obrovská fluktuační vlna, kterou vznik vesmírem, že ta zůstává. A je otázka, jestli takových vln není víc, a jestli tedy těch vesmírů není víc, a jestli dokonce těch vln není nekonečný počet a tak dále. To patří do jiných souvislostí. A mě teď napadla v souvislosti s tím myšlenka, a k tomu je potřeba teď trošku historického uvedení. My bychom si tady měli vykládat, že až dojdeme k Paskalovi, jak tam ukazuje, jak člověk je v takové nejistotě, ve vztahu k nekonečně velkýmu, k veškerenstvu, je ničím. A ve vztahu k tomu nic, na konci toho dělení hmoty, je vším. Čili je někde uprocent mezi nekonečnem velkého a nekonečnem malého, ale tam nějak vysí ve vzduchu a není v ničem zakotven. Něco podobného od téměř 300 let později říká Jeans, že ve smír je životu cizí, mluvím vůbec o životu, tím spíše o lidském, že naprostá většina ve smíru by zmrazila veškerý život a ta výjimečná místa, kde je hmota soustředěna, je takové horko, že by to všechen život spálilo. Takže ve smír v podstatě kašle na život, je mu to přímoaktivně nepřátelské, že je to ještě tu záření a nevím co všechno. Takže život může existovat jenom za celá výjimeční okolnosti, zaprvé jenom tam, kde existují planety. Jeans je autorem, respektive autorem redakce, adaptace jisté teorie totiž slabového vzniku planet. Když se planety podle velikosti za sebou srovnají, tak dělají jakýsi doutník. Uprostřed jsou ty největší a ty nejmenší jsou na krajích. On vypracoval jakousi teorii, že když se přiblížejí dvě hvězdy do takové blízkosti, že sice nedojde ke strážce, ale dojde ke slabovejm vlnám u obou, takže ta jedna hvězda je schopna vyrvat z povrchu té druhé hvězdy kus hmoty, který se pak rozpadne na jednotlivé planety a ty potom začnou kroužit podle okolností různými rychlostmi kolem ústřední hvězdy. Je vysoce nepravděpodobné, že se dvě hvězdy dostanou do takové blízkosti, aby k něčemu podobného došlo. Za druhé, když už k tomu dojde, je další nová nepravděpodobnost, že některá z planet se dostane zrovna do míst, kde není ani příliš horko v blízkosti hvězdy ústřední, ani příliš zima v příliš velké vzdálenosti. Jak je to u nás, Mars je příliš vzdálen, ale Venuše je zase příliš blízko v dané situaci, v daném momentě. No a další opět nepochybně vysoká nepravděpodobnost je, že na této planetě, v hodně umístěné, se vůbec vyskytne život. To taky není samozřejmé. A že ten vývoj života bude trvat tak dlouho, že se dospěje až k tomu, že tam nějaký myslící tvor začne uvažovat a koukat se na vesmír a zbádat, no to už je teda vrcholné pravděpodobnosti. Takže vesmír se zdá být stvořený naprosto z jiných důvodů nebo k jiným cílům, je určen k jiným cílům, než k tomu, aby se tam zrodil život. Život je něčím si naprosto periférním, nedůležitým, není schopen ovlivnit vývoj vesmíru. Takže je to něco jakoby plíseň na nějakým prášku, nalepeným na jednom zemku vesmírné mořské pláže. Zemku písku vesmírné mořské pláže. Je to idiotská náhoda, že život vznik a ještě idiotnější náhoda, že ten život se udržel a vyvinul se až v myslící bytost. Ta knížka Jeansova pak končí, není to tak docela idiotský, je přece jenom něco, co zbližuje člověka s vesmírem. Totiž vesmír se chová velice rigidně podle matematických zákonů a člověk je schopen ty matematické zákony poznat, formulovat. Takže to, co je společné mezi vesmírem a člověkem, je matematika. Matematický rozum, logika matematická. Proti tomuhle, kdy člověk ztrácí jakési domovské právo ve vesmíru, se obrátil velmi ostře. Mimochodem, ten čelel je zajímavý tím, že tam se hlavně srovnává člověk se zvířaty a rostlinctvem, tedy se živými tvory. A na druhé straně, že se uvažuje o jeho metafyzických perspektívách nebo dimenzích, ale o jeho vztahu k hlomotnému vesmíru, hvězdnému vesmíru, se tam vůbec nic neříká. Naproti tomu, Tejar se pokouší o něco neobyčejně zajímavého, proti Paskalovi. Mimochodem, zajímavé je i to, že Paskal byl jancenista, a Tejar jezuíta, být 300 let od sebe. Paskal psal známé listy provinciálových a naopak proti jezuítům, to je jeden z nejostřejších pamfletů a naproti tomu jezuíti pěkně zatápěli škole portrealského a vůbec jancenistům. Takže přes propast 300 let Tejar si vyřizuje své účty s jancenistou Paskalem. To je jedna věc. Za druhé, Tejar také polemizuje s Číncem, právě v tomto hledu, že život je pouhé nahodila a plíse někde na jednom zničku. A zakládá to na myšlence velice pozoruhodné, totiž, že kromě nekonečna malýho a nekonečně velkýho je ještě třetí nekonečno. A to je nekonečno složitého, nebo jak on říká centrokomplikovaného. To proto, poněvadž nejde jenom o složitost vnější, ale o složitost organickou, integrovanou, centrovanou. Proto centrokomplexní, centrokomplikovanou. Čili ústředně složitou, nebo soustředně složitou. No a právě ve směru k tomu nekonečnou centrokomplikovaného vidíme postupovat vývoj živejch organismů a člověk v tomto vývoji je na špici. Čili zatímco pro Pascala přírodní vědy můžou jedně dokázat, že Slunce je rozhodující hvězda a Země je jednou z planet, ale zároveň Slunce je jednou ze věst a těch je moc a tak dále. Čili Země je úplná perifér je ve smíru, a ještě zanedbatelně mrňavá. Takže tady člověk strácí vůbec jakoukoliv váhu. Tak UTR zase tu váhu nabejvá, sice Země je ten prášek, ale život je cosi elementárně důležitýho v tomto vesmíru. Trvá řádově stejně dlouho jako sluneční soustava. Sluneční soustava počítá se 4,5 až 5 miliard let a život 3 až 3,5. Některé dokonce říkají 4 miliardy, ty nejprimitivnější začátky. Takže to je prostě v řádu. No a navíc teda člověk je na špičce, získává znovu to královské postavení. Jenže UTR zase je taková jaká nesnáz, že ten život, směřující k nekonečnému složitého, dost dobře není zakotven v tom vesmíru. Ten vesmír přece jenom zůstal do jisté míry cizí. TR to cítí a snaží se to překonat konstrukcí, která je chytrá, ale je to jenom jakýsi poukas, není to řešení, není to vypracované v dost takovou přesvědčivou vizi. Totiž, že celý vesmír je složený z takzvaných přirozených jednotek, ty jsou seřazeny podle centro komplikovanosti do jisté řady, na jimž konci je člověk zatím, ale která potom jde, u člověka tam ještě dochází, kromě toho, že to je organismus, to je už po revoluci cerebralizace, tam už se nepočítá centro komplikovanosti celého organismu, než centro komplikovanosti mozku, ale předtím to jsou organické bytosti, organismy, ať už rostlinné nebo živočišné, mnohobunečné, pak přicházíme k jednobunečným, pak tam máme velké molekuly, makromolekuly, malé molekuly, atomy, pod tím, když to ještě rozložíme, tak máme elementární částice, elektróny, protóny, neutróny, adovy, co ještě malýho, a ještě nějaký pot. A to všechno pro něho jsou ty unité naturelle, ty přirozené jednotky. A charakteristickým znakem přirozených jednotek na rozdíl od agregátů je, že mají své nitro. Jak on říká, mají svůj vnějšek a nitro, dedans a dehors. Vnějšek dehors a nitro je dedans. To znamená, že například elektrón, proteiára, má svůj vnějšek a nitro. A díky tomu, že má to nitro, tak je schopen se chovat v živém organizmu jinak než v neživé hmotě. Čímž použil myšlenku Whiteheadovu, který to napsal v Science and the Modern World, že musíme předpokládat, že elektrón se chová v živém těle jinak než v neživé hmotě. Jaký to bylo doby? To bylo v třicátech letech. Science and the Modern World vyšlo, myslím, v 2030. A můžeme si to uvěřit ještě a přesně teď. Měl byt něco podobného v té době Běhaunek. No tak v té době rozhodně ne, to bylo mnohem postěji. Že to mohlo být někdy za války a tak dále, ale mám takovej dojem, že to nebyl Běhaunek, nebo že to byl Herčík. Běhaunek byl elektrón. Já nějak to vymyslel, pak na ten způsob napsal ještě nějakou detektivku. Běhaunek napsal detektivku? Ne detektivku, na tom se to zlehčilo. Měl byste možnost to nějak zjistit? Mě by to strašně zajímalo. Já jsem čet Běhaunka, co ten gra vyšel, byl jsem velmi nadšený holismem, ale tohle to mě udivuje. Naproti tomu Herčík ten mě první přived na jméno Whitehead, který v životě naruby, tam mimo kapitoli o Jóginech, tam mluví také o Whiteheadově jako o největším z filozofů našeho století a pro budoucnost, že to bude mít děla strašný, tak jsem se o tom potom pídil taky. No a tam tohle například cituje, že ten elektrón se chová jinak, tak já se to pak s velkou chutí našel potom v té knize Věda a moderní svět. Tak prosím vás, nezapomeňte na to, kdybyste o tom, to by mě zajímalo, pak z českých autorů teda odcitovat něco takového, je to dobrý. Protože tohle bylo takový malé, že takový něco na způsob, který písal Krovska, tak je za to způsob, ale taky v nějakých problémách. No jo, já jsem blbej. Já totiž jste měl jiný sluchbilt, já jsem měl furt, mluvím o holismu, já měl na mysli bělehrádka, běhůnek říkáte. Tak to je, to je prostě to, já jsem slyšel něco jiného, než jsem měl. Běhůnek já už, jo, jo, jo, to je dobrý. Ale kdybyste, stejně, kdybyste to, jo, běhůnek ovšem, ten to děláš po válce. Ovšem. Tady to psalm, ale nějak tady na to bych si přišel předválit, ale nevím, nechcem se jíst tady přesně, ale to by kecal už, kdybyste to náhodou mohl zjistit, tak budu věděčen. Já vím, že ta myšlenka o nějak trápla nějak hodně dlouho, že prostě jenom o filmu, tak na to psal jako i o knižky. No to, to je, to je celkem osud každýho, že jo. Když se mu něco jasnějí, proč by o tom psal. No a tak, to je vlastně myšlenka, to jsem chtěl upozorně whiteheadovat, že tohle ovšem, TR to řeší, udělá kus dál, jak to je možný, že ten, ten elektron se chová jinak v živém těle, že. No je tomu tak, protože má svý nitro, který je schopno reagovat na prostředí živého těla jinak, než na prostředí neživé emoty. Jo, to je, to je důležitost toho nitra, že je schopno odpovídat na změnu prostředí. No. To je jediná věc, jak TR naznačuje, jakousi spojitost mezi vesmírem a mezi životem. Že totiž vesmír je složen z těch unité naturel v posledu, jenomže je pouhou agregací. Kdežto v té linii, v té linii nekonečnou centrokomplikovaného, tam nejde o pouhou agregací, nejbrž jde o složité struktury a on tam přesně ukazuje, že přibývajícím počtem atomů, že přibývá obrovským množstvím, teda logaritmicky, nebo já nevím jak, přibývá vztahů mezi těma atomama. Jo, že tedy to, čeho dosahuje ta živá hmota, je, že pracuje s těma vztahama, nikoli s počtem atomů, že ty molekuly jsou veliké. Ta složitost stoupá nebo narůstá daleko rychlejc než počet těch složek, s kterých je to složeno. No ale ta spojitost je celkem taková neprůzračná, není to nic moc. No a teď přichází do toho ta nejnovější fyzika, která se místy poněku diletantsky, teda ta astrofizika, místy poněku diletantsky, místy velmi matematicky, diletantsky, když to interpretuje matematicky, když jenom to počítá, přichází s některýma nápadama, které jsou filozoficky neobyčejně interesantní. No a jedna z těchto věcí je, že tento vesmír, v kterém jsme vznik, má svůj počátek. A tento počátek, že je zároveň nejen počátkem vesmíru, ale počátkem také času a prostoru. Takže nemá smysl tázat se, co bylo předtím. A zároveň, že tento vznik vesmíru je třeba vyvozovat nikoliv z něčeho, co bylo předtím. Nejprve zniknout. Zvakuat, tak říkajíc. Navíc, a to je vůbec nejdůležitější věc na tom, je to produkt krajně, nepravděpodobně veliké fluktuace toho vakua. Takže, vzhledem k tomu, že, a Teilhard to taky říká, že i když se tím zabývali jiní autory, Teilhard ukazuje, jak ta linie vývoje života, jak je jakýmsi protiproudem, jak říká napříč a proti všeobecnému proudu entropie ve vesmíru. Entropie souvisí s druhým zápkonem, termodynamickým, který byl kdyžsi formulován, že bylo to původně formulováno jen energeticky, že jakákoliv změna jedné formy energie v druhé, v jinou formu, že vždycky se děje s jistou ztrátou, kdy část té energie se mění v teplo. A to teplo už se nemůže pak zpátky změnit v žádnou jinou energii, protože teplo dovedeme využít na nějaké účely pouze tam, kde je rozdíl hladin. Ale pokud ještě nějaký rozdíl hladin, tak můžeme využívat toho tepla, ale pokud to teplo se rozprostře všeobecně všude, tak z toho už zpátky čerpat nemůžeme. Z toho byla vyvozována takzvaná entropická smrt, nebo tepelná smrt ve smíru. Furt se to bude všechno měnit, jedna energie v druhu a tak dále, s trátama v teplo, pomalinku od nějakého malinkého zlomku to bude růst, řekněme, ke dvěma nebo ke třem stupňům kelvína všeobecně, ale zároveň všechno bude v ostatní vychládat a tak dále. Nakonec ve smír se přestane prakticky hejbat, bude fixován na určité té velmi nizoučké hladině, která ovšem nebude nulová, nebože bude mít nějaký ten stupínek, ale v podstatě to bude konec ve smíru, tepelná smrt ve smíru. Druhá věta termodynamická vyvolávala hned od počátku velké protesty. Argumenty byly, jestliže je opravdu pravda, že to furt klesá, respektive ta entropie je ten nejpravděpodobnější stav. Čili nejpravděpodobnější stav je, že všude se rozprostře stejný teplo, stejná teplota teda bude všude a všechno vyhyne, všechno přestane se hejbat. Jakákoliv anomálie, každá hvězda je vlastně anomálí proti této entropii, ale hvězda vyzařuje své teplo, vydává energii, nakonec i ta hvězda vychladne, čili směřuje k té entropii. No a teď byla věc, jestliže celý vesmír je podroben růstu entropie, tak jak je to možný, že už nejsme v té smrti tepelní? A jak to, že bylo z čeho klesat? Kde se vzal na začátku ten stav, z něhož bylo možno dospět růstem entropie až k té tepelné smrti? Jak to, že vůbec je nějaký vývoj entropický? Tyhle námitky se odsytly, byly formulované hned na začátku, ale pak to vše jako upadlo, protože se s tou termodynamickou furt počítá a všechno vychází, takže se to považuje za neotřesitelné. No a teď ta nová myšlenka počítá s tou velmi nepravděpodobnou, to znamená negativně entropickou, negentropickou, antientropickou formou vzniku světa. Tak tím se jednak řeší otázka, odkud to může klesat, ta pravděpodobná stoupata energie a entropie. A za druhé se ukazuje, že tento svět vznik vysoce nepravděpodobně, to znamená negentropický, negativně entropický, antientropický. Ta vazba mezi životem a mezi vesmírem je daleko hlubší, než se snilo Tejárovi, který to vázal jenom na to nitro těch přirozených jednotek, mač tady vlastně existuje zásadní sourodost vesmíru jako celku, našeho vesmíru, té bubliny, a života, protože oboje vzniká a vyvíjí se negentropicky. To znamená, že za prvé vznik vesmíru a vznik živejch organismů, života vůbec, je nepravděpodobný. Všechno to entropické, to pravděpodobné, to směřování k větší pravděpodobnosti, to je jenom jakýsi vedlejší produkt toho hlavního směřování negentropického. Čili situace se úplně obrací proti tomu, co ta moderní astronomie a astrofizika ještě do třicátých let tvrdila, totiž, jak to je u Jeance, že právě život je vedlejším a nedůležitým produktem vývoje vesmíru. Je to přesně navopak. Všechny ty chladnoucí hvězdy a černý díry, to jsou vedlejší produkty vývoje vesmíru, který je negentropický. Ten vývoj je negentropický. My ještě nevíme, jak to vypadá v celém vesmíru, ale vzorem nám jsou ty živý organismy. Právě ty živý organismy jsou sourody s vesmírem v tom, že vznikají a oni se taky dovedou udržovat jistým způsobem, to nemůže být stejný. Organismy se udržují v té komplikovanosti a ještě zvyšují svou komplikovanost díky tomu, že tady je centrální hvězda, slunce, který vyzařuje energii a tudíž teda zvyšuje svou entropii. Díky tomu zvyšování entropie je život schopen snižovat svou entropii. Na účet té entropie, té celé sluneční soustavě. Ten vesmír to musí dělat jinak. Samozřejmě. Nicméně je tady pozoruhodná nová souvislost, která není zajištěná jen nějakýma těma ddon, elektronků a fotonků a tak dále. No tak tohle je vlastně problém, který klade moderní astrofizika, aniž by věděla, co činí. A nebo když si to uvědomuje, tak to dělá diletantsky, paždé nejí na to filozoficky připravena. No a filozofie se o to zatím nějak nestará. Nebo málo. Pravda je teda, že právě v posledních letech a snad půdruhem desetiletí, že počet prací, v čem převážně vědců, který fušují do filozofie, ve světě na toto téma roste. Čili začíná to být jako atraktivní, kteří se zajímají o to, je to věc, která ku podivač velmi abstraktní, tak velice atrahuje. Ale není to to, co by se dalo očekávat, že totiž se na to půjde takovým skutečně důkladným myšlenkovým postupem. Ne, že bychom my byli schopní to všechno strčet do kapci a udělat to lepší, ale říkal jsem si, nebylo by špatný trochu se s tím seznámit a ukázat si, co ta fyzika může a co už nemůže a musí dělat filozofie a otvírají a tak dále. Je to eminentně důležitá věc, proto, a to jsem zdůrazněval minule i dneska, že jaký člověk takovej svět a jaký svět takovej člověk. Ve chvíli, kdy člověk byl přesvědčený nebo v době, kdy byl přesvědčený, že je nahodilou plísní u jednoho zemka v písku na morské pláži vesmíru, tak o sobě měl jiný ponětí, než když se cítí na špici vývoje živých organismů na jednom tom prášku a tím sourodej s vesmírem vcelku. To je podstatně jiná situace. A co to může znamenat? Co se z toho dá vyvozovat? Co to je to nic? Vakuum není nic. Vakuum je. Už mi jeden fyzik řekl... Musíš říct, že není pravda, že vakuum je nic. No, ano. Není pravda, že vakuum je nic. Že to je stav o velkých energiích, i když je to definováno, že to je stav o nejnižších možných energiích, tak v útečně jsou to energie velké a tak dále. Je potřeba to analyzovat, přesně zjistit, co tím říkají. Prostě filozofie nakonec je nucena uvašovat o ty otázce Leibnicově, kterou jste si přečetli, doufejme, když jsme dělali Leibnice, tak tam je postavená otázka, proč je spíše něco než nic? Tak na to nebyla odpověď, leč teologická. Ale inspirování tou astrofyzikální hypotézou můžeme nezříct, že nic je stav nestabilní. Nic má stále tendenci přecházet v něco. Ale i to něco je nestabilní a má ustavečně tendenci přicházet v nic. A za jistých okolností, a my se musíme pak tázat, za jakých okolností, to něco je schopno, přestože zaniká, nechat po sobě jakousi stopu, kterou my bereme jako trvání. Je pochopitelný, že to, o čem dnes mluví fizici, není ještě ta rovina, o které jsme my tady hovořili, jako o té primordiální rovině.

====================
01-2b.flac
====================
technický problém naší Begrifflichkeit, našeho pojmo sloví. Co s tím uděláme? Nepochybně mezi tou rovinou těch fluktuací vakuát, respektive těch virtuálních částic, a mezi rovinou, můžeme-li tak říci, té nicoty, toho nic, tam budeme muset zařadit ještě jednu mezirovinu, totiž mezirovinu těch primordiálních událostí, které nejsou součástí světa, jak jsme si říkali. Svět je jenom struktura těch vzájemných reakcí, nebo několik těch událostí samotných. Ale to je další věc, je potřeba se na tom domluvit a v rozhovorech s fyziky zjistit, jestli jsou ochotní na to vejít, nebo nejsou, to budeme vidět. Ale každopádně se tady novým způsobem otvírá ta otázka nepředmětné skutečnosti, která se nutně fyzice a fyzikálnímu uvahám musí jevit jako nic. Takže my tady budeme ještě mít možnost filozoficky ukázat na skutečnost, která není součástí světa, ale v níž je každá událost zakotvena. To znamená další věc, to, co zkoumá fyzika, to jsou ty setrvačnosti a to znamená ty vedlejší produkty, ty vedlejší produkty světového vývoje. Ale fyzika zcela zanedbává, a nejenom fyzika, ale vůbec přírodní věda, tak zcela zanedbává okolnost, že každá událost začíná jako nevnější, jako nepředmětná skutečnost, která se zvnějšňuje. A přírodní věda bere na vědomí pouze tu skutečnost již zvnějšněnou, ale tu nezvnějšněnou prostě nepočítá. Ale právě ta nezvnějšněná skutečnost je zakotvená v té nepředmětné skutečnosti ryzí. To je v tom nic z hlediska fyziky. Takže i v rámci světa, není to tak, že by nějakou mimořádně velikou fluktuací, že by vznik svět, a v rámci toho světa platila přírodní věda. V rámci toho světa stále dochází k událostem, které jsou zakotveny mimo tu bublinu toho světa. A jenom se uchovávají, jenom se zvnějšňují do toho světa té bubliny. Takže má smysl se tázat zaprvé o nepředmětné stránce skutečností toho světa a za druhé o ryzí nepředmětností, která je mimo svět. Která vůbec nikdy do toho světa nepřechází. Což je všem věc, o které jsme, pokud jste tu byli, tak o které jsme už mluvili a naznačovali jsme se to asi před dvěma roky. Ale tady je teď příležitost se k tomu vrátit a trošičku zkonkrétnit ty souvislosti po fyzikální stránce nebo astrofyzikální stránce. Tak tohle je důvod, proč mě to strhlo, proč se tím chci zabejvat. Je mi jasný, že to je poněkud odtažitý, poněkud špeciální, i nezajímavý, pokud někdo vidí tu nalehavou potřebu, aby filozofia promluvila k danému situaci, do dané chvíle, tak samozřejmě je to trošku spekulativní. Ovšem mně se zdá, že jestli je pravda, že pro filozofii je nezbytné zabejvat se čímkoliv vždy tak, aby to mělo vztah k celku, tak potom ten celek nějak musíme taky tematizovat. Toto je jeden ze způsobů, jak lze tematizovat celek, především celek světa, tý bubliny, a ještě ten svět, tu bublinu, vztáhnout k celku skutečnosti nepředmětné. Toto je podle mě asi tak jako smysl toho, co by mělo být obsahem těch dalších seminářů a zároveň teda jakési dosažení jakéhosi základu nebo jakéhosi základního vyjasnění některých rámcových otázek, důležitých pro další speciálnější, konkrétnější a aktuálnější filozofické úkoly. Ještě řekni, co bude, co bude všechno vytěžit z těch starých kosmologií. Já se domnívalem teda, že jde o to postavení člověka. Tak jak jsi naznačil postavení člověka uprostřed v kosmo? A ještě něco? Když jsi sám říkal, že to je výpověď o světě, vlastně nepředmětné výpovědi o člověku, tak vlastně bychom se tím i dovídali, analýzou těch výpovědí o kosmu a o světě, bychom se dovídali o člověku. O člověku ovšem v určité koncepci, že? V té koncepci, kterou budeme mít. Vechny, kdy zaujmeme jisté teoretické pozice, tak pak se nám bude jevit ten vztah toho sebepojetí člověka a pojetí světa, jednou jako nevyvážený, po druhé jako redukovaný, po třetí jako chudý příliš, nebo redukovaná jedna strana na úkor druhé a podobně. Lépe porozumíme i těm minulejm, ale co je hlavní po mém shodu, mě to až zarážilo, když jsem četl ho Davise, jak se pohybuje, jde kolem některých nesmírně závažných problémů a je vůbec nevidí, protože nezná nikde jiný filozofie. On prostě si něčeho všimne, protože je na to připraven, ale spoustu věcí nám nechává ladem, protože na to připraven není. Jinými slovy, to co filozofie může dělat, tím v tom, že reflektuje danej stav přírodní vědy, jako je například astrofizika, to není jenom explikace toho, co ta astrofizika tak jako tak říká. Nímž postaví celou tu astrofiziku, celou tu teorii, postaví do takového světla, pomocí znalosti minulých filozofů, že se najednou ukáže na jedné straně, jak strašně diletantské je to myšlení, a z druhé strany, jaký obrovský možnosti tam jsou zanedbány. Neviděli. To je důvod, proč to stávat k těm, ne jenom, že chceme porozumět nově starým filozofům, ale my jim chceme porozumět nově a lépe, proto, abychom lépe rovnou porozuměli těm problémům, před kterými sami jsme, a kolem kterých třeba právě ty astrofizici jdou jako slepí. Ta knížka je neobyčejně zajímavá. To, co jsem přečet, to je takový zvláštní pokus nic podobného jsem předtím neviděl. Vyloží to určité partie astrofiziky a v místech, kde se mu to zdá na místě, se táže, no a jestliže by tohle měl stvořit Bůh, tak co o tom můžeme říct? Třeba ta celá kniha se jmenuje Začíná Bůh a moderní vesmíra. A tam na určitých místech, které jsou dané postupem té vědy, to je místo té vědecké teorie, na tom místě je najednou postavená otázka Boha. Co by teda v tom případě ten Bůh vlastně tam dělal? A jestli by nebyl zbytečný? Nebo jestli by měl nějakou naprosto nesmyslnou funkci nějakého třídícího demona, Maxwellova nebo něco takového? Takovým naprosto netradičním způsobem se táže po Bohu na určitých místech té teorie. A chce se dovědět, jak si v případě, že tam opravdu Bůh zasáhl, tak co by teda tam dělal? Skutečně, já jsem se s něčím podobným setkal. Někdy je to vyzní úplně trpně, triviálně, někdy, naopak teda, takovým iritujícím způsobem je to někdy blbý úplně, je to takový, takový. A někdy to má fantastickou perspektivu. A v řadě, a toto právě to jsem si uvědomoval pořád, řada míst tam je, který volají potom postavit to takhle, a jeho to nenapadne, protože nemá dobrou filozofickou průpravu, on je Angličan, to je prostě analytická filozofie, mu neposkytuje mnoha možností. Nejenom postavit to tak nějak formálně, ale on si to ani neuvědomuje z toho. Prostě to je jedna věc. A za druhý, když už to uniklo to druhý, tak za prvé, že je Angličan. Že nemá průpravu teologickou, a chceš víc? A ani teologickou, to je ono. Takže má tam některé formulace tak beznadějně nevzdělané, že by člověk zabrečel. A přitom by to šlo udělat daleko líp, kdyby trošičku se zabýval tou teologií. Čiže on jako fyzik se pustil velmi zásužně do něčeho, to je taková zvláštní, on to je univerzitní profesor, teoreticky by měl na slušný úrovni odborný, a on neví, co to je vědecky pracovat natolik, aby si uvědomil, že když tam zavádí teologickou problematiku, takže taky se musí trošku poučit v té teologii. Tomu prostě nenapadne. A najednou tam udělá věc, která je naprosté taková novost. Ale je nejblíž tomu, aby propojil ty tři pojetí člověka. Ano, jistě. On to klade vedle sebe a neřeší. Nechává to v otevření, neříká ani, že Bůh není, ani že Bůh je, ale jenom říká, když je, tak z toho vyplývá tohle a tohle v této souvislosti, v tamté souvislosti zase něco jiného, tam zase něco jiného. Takže prostě je mu ta integrita, pojetí Boha, se tam rozpadá úplně. A na druhé straně zase říká, když není, tak máme tyhle svízele, tamhle ty svízele a tak dále. Třeba řeknu jenom příklad. Jakýsi velikánskej argument teistický je ta negentropická povaha vzniku vesmíru. Jak to, když vesmíru může být nesčetné množství, proč zrovna vznik vesmír antropický? To je mimochodem zvláštní zase takový směr, který vznik antropismus. Tam chtějí zkoumat vesmír tak, že odvozujou, mimochodem je to strašně zajímavé, odvozujou vlastnosti vesmíru z toho, jaký je člověk. Prostě tento vesmír nemůže být jakýkoliv. Musí být takovej, aby v něm mohl žít člověk. Co to znamená? Musí být takovej, aby v něm byl život možnej. Musí být takovej a tak. A za jaké okolosti je možnej život? A teď vyvozujou určitý vlastnosti z toho, že tady jsme my. No a teď jsou dvě možnosti. Buď byl tento vesmír vybrán jako nejlepší z možných, jak to říkal Leibnitz, anebo je tech vesmírů fakticky nekonečné množství. Ergo, jejich taky jsou nekonečně různý a mezi nimi jistě bude takový jako náš. No pochopitelně ty vesmíry, které jsou tak blbý, že v nich život nemůže vzniknout, no tak ty jako kdyby nebyly, protože tam žádný člověk není, který by je začal zkoumat. Čili je evidentní, že když my tu jsme, takže jsme jenom v tom vesmíru, který je vhodný k tomu, aby jsme my vznikli. A všechny ty ostatní jsou nám uzavřeny. A teď on tam říká, no samozřejmě je to teda diskutabilní, všem je to zvláštní teda, jestli někdo dá přednost před myšlenkou stvořitele, dá přednost tak nákladné výbavě světa, kde je těch světů nekonečně mnoho, a radši teda volí nekonečně mnoho idiotských světů, než by zvolil teda tvůrce. Je to taková zvláštní teda záliba, nehospodárnost a tak dále. Takovýhle argumenty se tam jenom mhemže. Je to kuriózní. Tvůrce je taky nákladné, pochybně, ale zdá se, když to váží, ta ekonomie uvažování je teda kuriózní, když to tak veme, že jen aby tam nebyl tvůrce, tak radši nekonečnej počet světů. A jeden z nich je ten náš. To je takový uspokojení, ale obejdu se bezboha. Co to je? Co to je tohle? Že to by ještě potřebovalo psychologa, já nevím. A nadíc ještě by se možná mělo pro toho vyměnového součástla ty filozofické práce s tím ukázat, jak ten pohled, který se s tím světem nezabejvá, jak je redukovaný. Protože si nemyslím, že tohle by byla... Jako v Praze, osobně se domnívám, že šoukají, že to je prdbost. Přeci filozofie, to je hůsedl nebo někdo takovej a to toho nezajímá. To je právě to, proč jsem se hechtal. Já jsem našel kamaráda, tak říkající. Jenomže je chytrý ve fyzice takovým způsobem, že si cítím jako ten Gulliver, jak říkal. Vlastně ten pědí muž z toho království, jak volal Gulliver, Gulliver, vej to mí, vej to mí. Přesně tak bych volal. Počkej, počkej, já ještě nechápu. Ale to je přesně ono. Proto jsem se hechtal. Víš, jaká je to senzace, když všichni se hechtají. Pro mě teda v fyzici, když se s nima bavím, oni mají takový požitek z toho, že se můžou tady jako tak, no ale to ne, tak to nejde. Člověk se tady cítí úplně takhle mrňavej. Připadá si jak blázen. Teď najedu blázna, který napsal tlustou vnímu. Že jim nemůžou říct ale ne. No tak velkým můžou, ale právě jen ty blbější. No takže tím pádem to můžeme považovat za skončené, že? Ještě prosím vás, ještě chviličku mě věnujte. Já bych rád věděl, co ho potom soudíte. Je to něco, co by vám mohlo slíbovat? Jestli si o toho něco můžete slibovat, anebo jestli vás vede spíš jakýsi takovej oplocit vůči mně, že když to přiděláte, tak abych to dělal. No ale jo, prostě to je blbost, já to budu dělat stejně. To nemusíme dělat tady na semináři, že? Já bych to určitě zajímal. Alež ten už tady zkoural zase něco o Jaspersovi. No mimochodem, Jasperse, můžeme do toho ho pojmout. Zařadíme, podívejte, ta perspektiva by byla asi tak, že příště bychom po velmi stručným přelítnutí presokretiků zcela necháme stranou ty velký postavy Platon, Aristoteles, samozřejmě sokretist, nechybáš tenhle kosmovou věc, tedy to byly zády k přírodě, že jo, jak říká Rade. To necháme bejt, ale pak Pascal, chceme dělat Pascala, že? A to jsem to ještě říkal, no a potom toho Ginze Tejara, no a tam bychom, Šelera toho občas odcitujeme, to nějak zvláštně tím musíme zabývat. Co říkalas? Langebe. Langebe to doporučuji taky, abyste se tam přečetli, ale to je taková přehled na spíš věc, to je pro kontext. No a tam bychom mohli zařadit toho Jasperse jako ukázku filozofa tohoto století, který nemá pro filozofii přírody smysl. Já mám Jasperse jinak dostrát, ale tohle je teda no prostě, filozofové tohoto století nemají pro to vůbec smysl. To platí pro, takžká všichni jsou výjimky, že? Platí to nepochybně pro toho, pro Heideggera, platí to pro Sartre, platí to pro celý ten logický pozitivismus. Ale třeba z té husorlovské tradice existuje jeden husorlůžák, totiž Valens, který se pokoušel fenomenálně aplikovat na přírodní vědy. A napsal o tom knížku, ne nezajímavou, chytrou knížku. Takže jsou takový případy, ten Scheller se aspoň teda trošičku snaží teda trošku s tou biologií nějak dát dohromady, ale jako nedělá to moc a taky tomu moc nedal, on neštudoval to. Třeba když se čte co, Scheller napíše o Darwinovi, a když se přečte co psal Radl. Radl vyšel z biologie, pravda, ale to nebyla důležitost. To je tak s takovou vomáčkou, tak barevným, tak plastickým toho Radla. Toho Schellera se nenajde. Tak jak dovede Scheller barevný a plný obrazů v analýze etických problémů, tak to dovede Radl třeba v těch přírodních vědách. Takže bychom tam toho Jasperse klíně mohli zařadit, pokud si nespomenu na tamto něco, poněvadže Jaspers má jednak, na konce to mám tady, má studii nebo přednášku vlastně, je to přednáška z rozhlasu Der Weltschöpfungsgedanke, myšlenka stvoření světa a analyzuje to se. A potom má kapitolu v té Schule des Philosophischen Denkens, myslím, že to mám tamhle, o kosmů. Tato je zvlášť poučná, Kleine Schule des Philosophischen Denkens. To je zvlášť poučná, protože tam celý kosmos padne pod stůl. To je první kapitol a se mi nedělá kosmos, kosmos a život. Pozoruhodně to padne všechno pod stůl. Tak s překvapením, když člověk hledá určitou věc, a teď si vezme filozofa, jinak číst Jaspersa, to je vždycky nový překvapení. A když tam hledáte třeba tuto věc, to je strašně důležité přijít s konkrétníma otázkama na filozofii. Patočka to nedoporučoval, neměl to rád. Vždycky je třeba číst filozofa a nechat si říkat o něj. Já to uznávám, že to je dobré, ale když si nechám říkat o toho filozofa, jak přijdu na to, že on nechal celý kosmos padnout pod stůl. Vůbec mi nepřijde na mysl. Patoče mu to taky na mysl nepřišlo. Že on potřeba těch přístupů, co já řádám, je to opravdu zajímavé. Protože to je filozof skutečně první velikosti. A přitom je to člověk, který začal študovat medicínu. Vyštudoval medicínu. Na psychologii se dal jenom proto, protože byl nemocnej a řekli mu, že jako lékař nemůže fungovat, že v někej případě by se lhával, koučili, aby přesedlal na filozofskou fakultu na psychologii. On původně začal jako... Vystudoval medicínu a začal pracovat jako psychiatr. Takže já nevím, Aleši, můžeme tam zařadit tohoto. Ale jo, já jsem se jenom na to ptál, že jsem si na to vzpomněl... Z Heideggera by nebylo možné zařadit ani slovo. Ne, tam není... Tam není ani n. Protoho prostě příroda na Jezisku je leč, jenom v nějakém tomu, v tý štveřici, že to má nějaký ten směr. Já jenom se nevím, připomněl bych, že jste tedy vyjebil o to sám velký zájem. Možná, že si to vybavím. Já bych se na to chtěl zeptat, proč to bylo vyloučeno. Kdybychom tady měli dělat to očijevým zájem, tak bychom to museli dělat každý den a ještě by to nevybylo. To je takovej check. Já si teď nemůžu jenom vzpomenout, co to bylo. Jáno, ty si nepamatuješ, co to bylo, co jsem říkal o ní na začátku, že by se, já si vzpomínám jenom, že se hořel jako o možném tom, že by se dělal jasprs. A nějak? Nějak nic. Ale říkáš ostatní věc nějaká, že jako jsem říkal, že to už je přeložený nebo bude přeložený, tak bychom se tím mohli zabývat taky. A opravovat. Určitě děláš si na to pamatu ženčata, ale četřej jasprs, nebylo to něco jiného. Každopádně teda, já to zjistím. Já to zjistím nějak. Nebo pokusím se zkončit zjistit. No, tak, ale řekli jste mě jenom tady, co teda říkáte, tak můžu. Nabrhujete nějakou změnu, nebo brzo. Já se mu už řeknu, že mě mělo být právě trosimotnost, kdyby odstranili schizofrenie, že člověk by měl, jak myslel, jako křesťan. To by nemělo nic společností, kdyby chtěl myslet jako filozof. A to zase by nemělo vůbec nic společností, kdyby náhodou se zabýval přírodě. Tato schizofrenie by mělo. Mě tímto způsobem tady, vysloveně taky i o schizofrenii se mluvil, když přišli ještě po druhý, byly oni teda minulý týden po tom pondělku, tedy z futery, přišli znova ty dva Švýcárci. Tak ten otec, řejmě teda byl celý den kuzen tým, aby přišel a vlastně jsme tady diskotali jenom s ním o kosmologii u hebrejů, teda u té tradice. Jo, a ten žál mosnej a geneze, a tak dále. On furt jako snažil ze mě vytáhnout, no taky si myslím, že to je kosmologie. Já jsem říkal, no samozřejmě to není kosmologie. Tam není logos, to je ještě mitos, což jsem ho nepotěšil. Říkal jsem, no on říkal, no ale to předsedním, já jsem říkal, samozřejmě. Je to jenom po vnější stránce mitos, ale antimitický mitos. Ale není to logos, takže to nemůže být kosmologie, je to kosmomitie. No a nebyl rád. Začal mě vykládat, pochopitelně, kdy to je od nějakých odborníků, že i celá ta tzv. kosmologie, to je celá ta první kapitola geneze, nebo první dvě kapitoly geneze, že to je etika. A že v podstatě celý ten svět tam, jak se vykládá ty veleryby a uboj živelníci a takový ty plas, a zvířata všelijaké, že to je jenom scéna, na který jde o ten vztah Boha a člověka. Plně uznávám, nepochybně. Ale ta scéna tam je. A to není scéna jenom nahodila a mohla být jiná, nebo žádná. A to musí být jiná. A on furt tomu nechtěl... Nemohli jsme se domluvit. Já jsem argumentoval tím, že prožál mi z tu nebesa vypravují slávu, že teď samozřejmě musel ještě řet ten syn byl u toho, že mě pomáhal, protože překládajte Bibli z češtiny do francouštiny. Z kroleče. Do francouštiny, že jo. Tak jsem zjistil, že to je la grandeur. Velikost, že jo. Slávu boží, tam je velikost. A tak dále. No a zase je to etická záležitost. Jak to je etická záležitost? V jakém smyslu nebesa vypravují? Samozřejmě nebesa, jak mě známe, jsou jiný nebesa, než jak je ten. A otázka zní, zase máme propadat do jejich světonázorů a ve chvíli, kdy budeme číst Bibli, nebo kdyby to budeme vykládat, tak budeme propadlí do nějakých starých staletí a nebo si položíme otázku zda ty nebesa, jak my je dneska známe, taky vypravují slávu boží. A nebo ne. Jestli jen ty nebesa, jak je viděli tehdy, jestli vypravovali. Tyhle nebesa jsou mrtví a nevypravují nic. Jo, jak to je teda. Co pak to můžeme vědět? On furt to chtěl prostě oddělit. To je věc vědy. Tak mi to tak oživil. Já to znám celkově odsad. Nepotřebuji na to z nějakého švýcare. Ale zas mi to tak oživil. Já se normálně teď s těma flamďákama moc nesetkávám. Kromě takových zbavených souhlasů. A ty jsou takový rozumnější EOI psou. Nejhorší je ten provoz. Oni furt jsou nucený mluvit určitě. A to budí pohoršení. Takže musí na to navíknout. No, opravdu to je to, co si hrozný. To, že ta integrita, že prostě ten farář má tendenci pokud možno všechny ty napětí z toho vylučovat někam na okraji a tam zůstat jenom u toho, která je tak nějak povzbudivě. Já nevím, jak se to říká, erbaulich. Jak se to dá erbaulich prostě vykládat, aniž by to narazilo u babiček a u dědečku a u mladejch a tak dá všechno. Tak je to etika prostě. A nemusíme se pak bavit o tom, jak byl stvořenej svět a jestli byl... Jo, to je takový... Zůstaň se jenom takových těch hlavních bodů. Ten problém tady je? Ten problém tady je? No co s tím vesmírem, o kterém nám tady publikují vědci, všelijaké teorie a tak dále. Co s tím vesmírem? To je přece... Jak můžu schizofrénně jednak se zabejívat tímhletím a jednak... Jo, je pravda, že třeba čtu detektívku, no tak jí nebudu plíst. To, co je v té detektrice, nebudu plíst do našeho života. Třeba Perry Mason utře každého soudce. No tak přece s tím nebudu počítat v normálním životě, že? Tam to odděluji, ale to není schizofrénně, že? Protože ten Perry Mason to je vejmysl. To je... Já to čtu jako detektívku, a ne jako popis skutečnosti. No ale mám teda Bibli číst jako detektívku anebo tu astronomii mám číst jako detektívku. Přece hvězdy. Tak to je vlastní věc, proč je to třeba nějakým způsobem teda zintegrovat. A to neplatí ovšem jenom teologii a astronomii, to platí taky filozofie a astronomie, že? A astrofizika. Tak je to hruza. Ta filozofie přece musí žít nějak z té vědy a v kontaktu s vědou nemůže zůstat jenom u těch spekulací. Myslím, že Einstein jednou prostě prokazuje něco, že čas a prostor, že to je časoprostor a že to musí se udělat. Že to nějak souvisí hmota a energie a časoprostor a hmota, že souvisí pohyb časoprostoru, že zvyšuje nebo snížuje hmotu, že to všechno je propojené. To má nějaké filozofické výsledky. Je známá věc, že Bergson napsal celou knížku, kde filozofické důvody odmítá Einsteina. No to v zásadě je legitimní záležitost. Já si myslím, že existují filozofické důvody, které legitimně můžou vyvrátit Einsteina nebo vyvrátit, prostě odmítnout Einsteina. Ovšem, odmítnou ho v jeho filozofické interpretaci. Nikoliv teda v filozofii nemůže vyvrátit matematiku. Teď zas může jedně matematika. Bergson to udělal způsobem, který jemu samému vydal knížku a pak zakázal až do konce svýho života jí vydat znova. Protože to byl trapas. Je to takovej dokument, když umřel, pak už se ho nikdo neptal, tak to vydali znova a já konečně jsem to dostal do ruky. No opravdu je to doklad toho, jak filozof něco posoudí a nezná to. Ovšem, jak má filozof znát Einsteina, pochopit Einsteina? Musí teda nejdřív vplnit ho do matematiky. A pak ho může kritizovat. Po té filozofické stránce. Musí to po tom hlbojit. To jsou všechno zkušenosti, které říkají, že filozofie se musí nějakým způsobem zabejívat tou vědou. Ne jenom, když ji má reflektovat, tak to musí nějak prodělat tu akci vědy, prodělat spolu, aby pak bylo možno to reflektovat. Není možné jenom tak jako zvenčí reflektovat. To je hlbost. Musí to vzít za svý. A z toho důvodu mám dojem, že potřeba teda se těma různýma vědeckýma oborama, které jsou filozoficky nabitý, zabejívat. A jeden z nejnabitějších, s velmi vysokým napětím, je ten obor astrofyzikální. Dochází tam takový pozorůhodnej. Každej rok jenom něco novýho. Sebe menší detail se objeví někde a teď ho obrátí všecko na ruby a jiná teorie. Je to jednak doklad toho, jak ta teorie je taková labilní, když pozorovacích buduje tak málo. Jakmile se objeví něco novýho a to hodí do počítače a ten najednou vyloží všecko úplně jinak a na tom se pak staví. A přitom teda v rámci jedný teorie nějakej světelný bod je v naší galaxii a pak je šíleně, já nevím co, šíleně hmotnej nějakej nebo co. A nebo je v nějaký cizí galaxii a pak zase má takovej výkon energetický, že prostě musí políkat celé galaxie, co neví, tak jsou dvě možnosti výkladu. Zjistit, kde je vlastně podle posuvů to nějak nejde z nějakej důvodů. A teď na tom záleží. Celý vesmír vypadne jinak, jestli že tohle interpretujeme tím, či oným způsobem. Celý vesmír pro celý vesmír. Tam nic není odděleného, žádné jednotlivé pozorování, není izolované, buď je to tak, nebo tak, a platí to pak pro celou halu dalších věcí. První dva okruhy, ten řecký a ten hebrejský. Pro řeckou antiku bylo samozřejmostí, která přišla do samotného jazyka, že svět je řádem, krásným uspořádáním věcí. Kosmos znamená nejen svět, či vesmír, ale také řád, pořádek, slušnost, upravenost, dokonce ozdobu a okrasu, ano i chválu, slávu a čest. To je neobyčejně zajímavé, když si uvědomíme, že Gilgamesh si chtěl udělat jméno, chtěl dosáhnout slávy a cti. A Žalmista hovoří o slávě hospodinově. Tady ta chvála, sláva a čest, to v řečtině je zakotleno v tom kosmos. Kosmétos je uspořádaný, upravený, kosmíos je řádný, mravný, poctivý, vhodný, umírněný, slušný a poslušný. A na druhé straně, pro biblickou tradici, viděl Bůh vše, co už učinila a ji bylo velmi dobré. Pro řeckou antiku svět je něčím krásným, dobrým, ušlechtivým. A pro hebrejskou tradici Bůh stvořil všechno a viděl, že to je dobré. Je půl deváté, začneme sice později, ale uděláme teď snad přestávku. Teď jsem ještě chtěl něco málo z té řecké tradice, jsem se toho dotknul teda, z těch zlomků a tak, ale asi diskusy teď o přestávce, hlavně s Alešem, se mi vyjasnilo, že je to dost otrava, to povídám. A navíc dneska o to větší, že ani nesleduji, jak to sledujete, a z větší části to jenom čtu. Takže vzniká teď otázka, teda nikoliv zda změníme témat, to změníme časem, a otázka může být jenom si dřív nebo později, ale otázka vzniká, teda