Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
04-1a.flac
====================
Tak to už jsem minule naznačil, proč toho džínce volíme, samozřejmě bychom si mohli zvolit celou plejádu dalších a jiných myslitelů, přirovědců, volíme to proto, že se chceme dostat k Teilárovi a Teilár vlastně tu svou velkou vizi, je to víc než koncepce, je to vize přímo, formuluje v jakémsi polemickém duchu proti Jan Zenistovi Paskalovi, jako jezuita, protože Jan Zenist je kritizoval jezuity, čili to je taková tradiční konfliktní linie. Tak na druhé straně, proti tehdy velmi čtenému, známému po celé Evropě, vlastně po celém světě, v Evropu poznamenaném anglickém vězdářičí lépe astrofizikovi Jamesa Jeansovi. Tak to jsem už naznačoval. Jeans žil 1877 až 1946 a ta knížka vyšla 1930, nemýlim lise, já nemám první vydání, ale je tam uvedeno to. První vydání vyšlo koncem roku 1930, v listopadu 1930. V té době tej jár byl v podstatě odvolán nebo takřka vypovězen z Francie, nikoli politický nýbrž provinciálem řádu, protože byly námitky proti něho, tak mělo zakázáno publikovat cokoliv jiného než odborné geologické a paleontologické texty. Protože mu to nedalo, tak v dopisech přátelům a nebo v jistých rukopisech, které dal kolovat mezi přáteli, a ty se opisovaly naprosto samizdatově, tak napsal spoustu věcí, které překračovali ten zákaz ve věci, ale nikoli ve formě to jest, on to nepublikoval. No a potom se to po jeho smrti vydávalo, já myslím, že jste to někdy viděli, teď nedávno přivezli na hodile jeden svazek sebraných spisů té járové, tak tam zrovna druhej svazek, který je plnej paleoantropologických článků, které většinou vyšly, ne všechny, někdy jsou takový trošku filozofičnější, jak ty nemohli vidět. V té době to bylo živé, všichni se tím zabejvali, zajímavá věc je třeba to, že ještě v roce 30, po prvním vydání toho tajemného vesmíru, vyšly další tři vydání, čili čtyři vydání za rok, za ten první rok, takžka bez celér, že v dalším roce tři vydání, v 31. roce, ve 32. nové vydání, v 33., 34., 35., 30., každý rok znovu vydání, pak jeden rok se vynechá, v 37. dva vydání, dvě vydání a potom v 38. vydání. Od té doby nevím, pane, že tohle je z toho v 38. Já to koupil ten Kraf Antikvariátě. Tech knížek napsal celou řadu, to jsem vám říkal, jedna z nejpozorů hodnějších jsou Nové základy přírodovědy, to je taková obecnější věc. Většinou ty knížky měly takový trošku popularizující charakter a mezi ně patří taky tenhle tajemný vesmír. V té první kapitole, má to pět kapitol, větších kapitol, a v té první kapitole, která je nadepsaná Umírající slunce, jsou ty věci, které tady budu citovat. Já jsem bohužel, nevím, někde mám, buď jsem to někomu učil, nebo to jsem už říkal, nemám po ruce ten českej text, takže jsem to překládal z toho originálu. Nevím, jestli jste, oni to nepůjčujou, je to přes 50 let už, takže z knihoven je to těžko dostání. Jedně sednouci tam, kdo si tady minule říkal, že tam byl, jo, už vím kdo, ano, a díval se na toho všem, asi to nepřečet. Takže hrubo zopakuju, co tam je. Jeans v podstatě, jenom jinými slovy, opakuje tu Pascalovu deprimující zkušenost s tou nanicovatostí, nepatrností člověka, ne pouze člověka, ale i jeho domovské planety, země, a vůbec celé sluneční soustavy uprostřed toho nepředstavitelně velikého množství vesmírné hmoty, rozseté ve hvězdách, které jsou od sebe nesmírně vzdálené. Tohle to tam formuluje způsobem takřka ještě přesvědčivějším, takovým jaksi sugestivnějším než to činní Pascal. Pascal, když to pak srovnáte, tak takřka si ukládá jakousi střízlivost při tom líčení. I když je to dost drastické, nebo dramatické aspoň. Ale ve věci najdeme účince něco nového, totiž nový argument založený na úvaze pravděpodobnostní. A to nejenom v jedné věci, ale nejméně ve dvou, v té souvislosti naší. Ostatně je to dokument toho, jak už se s pravděpodobností v přírodní vědě počítalo. Byly známé věci v té době, v třicátém roce, už se vědělo třeba, že radioaktivní izotopy se rozpadají pravděpodobnostně, ale že to nelze ovlivnit. Poločas rozpadu je pravděpodobnostní záležitost, když máme jednotlivý atom toho radioaktivního izotopu, tak nikdy nevíme, jak dlouho to bude trvat, než se nám rozpadne. Můžeme mluvit jenom o poločase rozpadu, to znamená o době, kdy se z obrovského množství atomů se polovina rozpadne. Tehdy se o tomhle ve fyzice zcela běžně uvažovalo, že jsou určité zákonitosti, které nelze vyložit, nebo nelze interpretovat tak, jako kdysi, kauzálně, nebo jedině v rámci zákon velkých čísel. Takže to je jenom tak u Jeance, že to tam je, to není jeho zásuha, on to nevymyslel. Teorie pravděpodobnosti se rozvíjí už 150 let před ním, velmi intenzívně a on tam jenom uplatňuje ten argument, protože to vysí ve vzduchu, nebo je to přítomno. Pokud jde o tu pravděpodobnost, to je důležitá věc, k tomu se vrátíme potom u Tejara, proto to zdůraznuju. Jeance je, snad je vám známo, nebo ne, tak si to jenom tak naznačíme, je autorem té tzv. slapové teorie vzniku planet, která vlastně je jednou z aplikací, nebo je jakousi aplikací toho pravděpodobnostního kalkulu. Podle Jeance putují, to s tím začíná, téměř všechny hvězdy ve smírem osamoceny. Zcela výjimečně tvoří jakési menší skupiny, ale většinou jsou zcela osamoceny. Přiblížení dvou hvězd na malou vzdálenost od sebe je událostí téměř nepředstavitelně vzácnou pro ročnice. Tudíž je tedy i nepředstavitelně vzácnou událostí i vytvoření slapové vlny, protože k té slapové vlně dochází podobně, když vesmír jako měsíc přitahuje vodstva oceanů, takže dochází k přílivu a odlivu, tak když se setkají dvě hvězdy, tak navzájem působí podobným způsobem, jestliže jedna hvězda je v tak dostatečně neutuhnutém, to je buď plynem nebo alespoň tekutém stavu, že ta slapová vlna může vzniknout, tak jedna hvězda vyvolá slapovou vlnu v té druhé, když ta vzdálenost je přesně ještě tak velká, aby nedošlo k srážce nebo nějakému trvalému vzájemnému zajetí těch dvou hvězd, ale ta jedna hvězda ještě unikne té druhé, tam je to vždycky z obou stran, nemůžeme říkat, že to je jen z jedné, obě hvězdy jsou v tom aktivně zainteresovány, no tak alespoň na jedné té hvězdě vznikne slapová vlna, tak vysoká, že se utrne, kdyby měsíc nějakým způsobem nebo nějaká větší hmota cizí z jiné soustavy, cizí teda v rámci sluneční soustavy, kdyby se přiblížila tak blízko k zemi, aby se nesrazila ze zemí, ale dostala se dostatečně blízko, tak by pravděpodobně vycucla do obrovského gejzíru, vycucla vody oceánu například. To je to jediné, co je tady tak pohyblivé, samozřejmě taky atmosféru. No a teď, když se to utrhne, James Chains si představoval, že se to utrhne v podobě jakéhosi cigára, které je nejsilnější uprostřed. Začíná to něčím malým, malým hmotem potom to roste a končí to zase malým. Proč si to takhle představoval, je poněkud pochybné, protože víme, že nejpravděpodobnější naopak je, že to má tvar kapky. Nejdřív to má velký homie a pak se to zmenšuje ke konci. To je daleko nejpravděpodobnější. No ale to je jedno, u Jeance je ta teorie, která předpokladá ten doutník. No a ten doutník v té podobě nevydrží, protože je dlouhý. Různá velikost gravitace na jedné straně a různá rychlost těch jednotlivých částí toho doutníku nebo těch složek toho doutníku způsobuje, že se ten doutník nutně musí roztrhnout. Protože není možné, aby rotoval jako doutník, protože ty kraje by museli rotovat daleko výchleji než to, co je blízko Slunci. Čili se to roztrhne, roztrhne se to na řadu planet a v té největší blízkosti u Slunce a v největší vzdálenosti u Slunce jsou ty nejmenší planety a nebyly žádné údaje o složení planet. Takže argument, který nás napadne hned na první poslech, že složení vnitřních planet a vnějších planet je naprosto odlišné v naši sluneční soustavě, Mars, Venus, Země a pravděpodobně další. Tyto tři planety jsou naprosto rozdílné od takového Uranu, Saturnu, to je zmrzlý plyn, hlavně metan. Tady jsou těžké prvky, tam nejsou. Možná, že tam je nějaké malé jádro, ale spíš ne. Čili na první pohled je nepravděpodobné, že to vzniklo ze Slunce. To by muselo mít naprosto stejnou povahu. Ale to je už jedno. Tyto detaily nejsou teď rozhodující. Pro nás je rozhodující ten charakter té teorie, který počítá s tím, že planety mohou vzniknout jedině tam, kde se přibliží dvě hvězdy tak do nejúší blízkosti, že vznikne ta slabová vlna. Tahle událost je nepředstavitelně řídká, nepravděpodobná a tedy také planety u hvězd, koleme hvězd, jsou skutečností nepředstavitelně vzácnou, podle Džince. Tak to je jeden argument pravděpodobnostní, který tam u něj najdeme. A druhý je teda vznik života. O tom se tam příliš nešíří, ponadže to není jeho doména, ale říká, že tedy ta nepravděpodobnost vzniku života je tím větší, že už sama předpokládá tu obrovskou nepravděpodobnost, krajní nepravděpodobnost toho setkání dvou hvězd a vzniku slabové vlny a posléze planet. Ale teď ještě, že je potřeba, aby některá z planet byla umístěna na orbitě tak vhodné, aby tam nebylo ani příliš horko, ani příliš zima. A to je dost úzký pás. A druhé, že je potřeba, aby tam byly vhodné prvky, vhodná teplota té planety, vhodné podmínky k tomu, aby tam mohla být například voda, v takové pódobě, ani nezmrzlá, ani ne v páře. A aby v oceánek se mohly nějakým způsobem vyskytnout organické molekuly a tak dále. A to nevíme, jak, jestli je to vodinuť ze hvězd, což je krajně nepravděpodobný, protože je toho tak říct se, že to musí vzniknout spontánně. Ale je to možné, aby to vzniklo spontánně? To je stejně nepravděpodobné. Tady ta nepravděpodobnost roste neuvěřitelně do krajních rozměrů. A to je ten druhý nepravděpodobnostní argument, že první se týká vzniku planet a druhý se týká vzniku života. A on tady o té nepravděpodobnosti ještě uvažuje, tady je ten jeho argument, který je převzatý původně z Huxleyho, že kdybychom posadili nevím kolik opic k psacím strojům a naučili je nahodile klapkat, a nechali je nevím kolik set miliard let klapkat na těch strojů, kdyby to šlo a klapkali by furt, prostě nežrali by vůbec, jenom by furt klapkali. Dneska bychom řekli automaticky v opice, prosím vás přesvědčte v opice, aby tak dlouho. Takže nepochybně, když by se to vypočítalo, za těch já nevím kolik miliard, určitě by se tam vyskytl třeba čtvrtý sonec Shakespearův. Ale prase, aby ho hledalo, to tam neříká. To je další záležitost. Tam by vzniklo cokoliv, jenom že by nikdo nevěděl, kde to je. O tom se tam nemluví, to je protiargument, který hned říkám jako námitku. A tam dává na uváženou, jestli je možno jenom s tou pravděpodobností počítat, že v těch případů celkově je tolik, že přes tu velikou nepravděpodobnost, že někde přece jenom tu a tam, stejně tak jako nějaká opice náhodou musela natíkat ten sonet, že někde přece jenom ten život vznikne. Z toho uzavírá další věc. A teď se zaobírá zase tím pohledem na celý vesmír. Samotné hvězdy, co to je vesmír? Samotné hvězdy jsou příliš žhavé, aby na nich byl možný jakýkoliv život. Původně byly žhavé i planety, které byly vyrvané tou cizí hvězdou z moty slunce. Později schladly nesrovnatelně rychleji než samo slunce a zachovali si jakési nevelké vnitřní teplo a většinu přijímají od slunce. Takže hvězdy samé jsou příliš žhavé. A ta většina prostoru mimo hvězdy zase je naprosto mrazívá. Takže na prosté většině vesmíru není možný život. Ani na těch hvězdách přímo, ani mimo hvězdy. Skutečně to jsou jen nepatrné prostůrky kolem hvězd, jakési orbity tam, jakési takové sférické útvary, takové placky, kde ten život v zásadě je vůbec možný. Co to znamená? Že ten vesmír není zařízený pro život. Podněvač je absurdní, aby kvůli životu, který může existovat jen v úzonkých plochách, nebo sférách, v prostůrcích sférických kolem hvězd, ale jen tam, kde jsou planety. A k tomu dochází nepředstavitelně řídka, že takovýto vesmír, kdyby tady byl kvůli životu, kdyby život byl pro vesmír čímsi důležitým, rozhodujícím, který by představoval jakýsi hlavní, rozhodující produkt vesmírného vývoje, tak by to bylo neuvěřitelně neekonomicky zařízeno. Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že vesmír je zařízen kvůli něčemu jinému, pro něco jiného, má úplně jiný charakter, či je v životu naprosto chladnej nebo žhavej, naprosto lhostejnej, dokonce nepřátelskej. A život ve vesmíru má charakter jakéhosi nezvaného hosta, nezvaného návštěvníka, on mluví o jakési plísni na jednom prášku, na mořském břehu hvězd, nebo na mořském hvězdném písku. On se vyjadřuje velice pěkně, literárně je to hezky napsané, je to velmi sugestivní, mnohem méně intelektuální než je Pascal. Pascal přesto přeze všechno, jak jsme to minule četli, to je něco, co oslovuje jenom lidi, kteří jsou schopni uvahy, jsou schopni nalédnout. Je to takovým způsobem pro noviny, každý čtenář novin je schopen se tím nechat ohromit. On tam líčí, jak v průběhu času, které z těchto chladnoucích a sluncem z venčího zařovaných planet se objevily první známky života. Nevíme jak a nevíme proč. Život a schopnost prvních jednoduchých organismů se projevovala něčím jen omálo přesahujícím pouhé rozmnožování a smrt. Organizmy, které byly schopni hlavních dvou věcí se rozmnožovat a chcípnout. A všem z těchto nepatrných počátků tam líčí Jeans úplně překvapivě. Po Tejárovi, když to člověk znova čte, tak najednou vidí, že tam sice stručně v několika stránkách, ale vlastně říká to, co rozvádí Tejár v úplně jiné perspektivě. Z těchto nepatrných počátků se rozvinul prout života, dosahujícího stále větší složitosti, to tam je u Jeance, to je ta překvapivá záležitost, a vrcholícího v lidských bytostech, tedy v nás. Tahle myšlenka tam je. A tak nyní, teď se staví teda na to naše lidské stanovisko, stojíce na mikroskopickém zlomku znka písku, ztraceného na pláži vesmírného pobřeží, pokoušíme se odhalit povahu a smysl vesmíru, který nás v prostoru i v čase obklopuje. A naším prvním dojmem je něco blížícího se úděsu. Děsí nás propastné vesmírné vzdálenosti, děsí nás neméně propastné vzdálenosti časové, proti ním vše celá lidská historie pouhým okamžikem, děsí nás naše krajní osamocenost a také hmotná bezvýznamnost našeho domova v prostoru. Ale daleko víc než cokoliv jiného nás děsí zjevná lhostejnost vesmíru vůči životu jako i náš. Leze dokonce říci, že se vesmír zdá být přímo nepřátelský vůči tomuto životu. A teď tam je ten argument, který jsem už říkal, prázdný prostor je z největší části tak mrazivý, že by v něm umrzlo vše živé, většina hmoty v prostoru je zase tak žhavá, že by na ní byl život také nemožný, to je ovšem otázka. Dnešní pohled na vesmír se poněkud liší. Ve vesmíru je pravděpodobně spousta hmoty, kterou nemáme možnost detegovat, protože nesvítí, nejsou to jenom ta plynová mračna, která tu a tam můžeme zaregistrovat, když buď odrážejí, nebo nechávají pronikat světlo nějakých galaxií v pozadí, nebo naopak stínějí, že jsou to ta temná mračna. Ale je pravděpodobně toho nesvítícího plynu strašná fůra. Dále je velmi pravděpodobné, že je mnoho vyhaztých hvězd. Uvažuje se o tom, že život může existovat dokonce přímo na hvězdách, které jsou dostatečně vychladlé a kde živé bytosti nepřijmají energii ze vzdálené svítící hvězdy, nímbrž z povrchu té hvězdy, která energii ztrácí zevnitř směrem ku povrchu. Na tom povrchu bytosti můžou zabránit dalšímu unikání dovesmíru, takže využívají všeho. Tedy v tomhletom už Jeans není tak nesporný dneska astrofizikálně a astronomicky. A navíc vesmírným prostorem křižuje množství nejrozmanitějších druhů záření, což většina je pro život nepřátelská či dokonce ničivá. A v takovém vesmíru uzavírat jsme se tedy ocitli ne-liomilem, tedy přinejmenším náhodou. Nemusíme ovšem být některá k překvapení, že existuje země zaní život, neboť k náhodám prostě dochází. A jestliže vesmír trvá dostatečně dlouho, co to je dostatečně dlouho, tenkrát ještě to nebylo vypočteno, jako dnes, čase musí dojít k jakékoliv myslitelné náhodě. To je argument, který se nám ozve potom, až budeme probírat současné astrofyzikální teorie. Jestliže vesmír trvá dostatečně dlouho, musí dojít časem k jakékoliv myslitelné náhodě. Napovím jen hned, protože podle Einsteina nemůže existovat dostatečně dlouho ten vesmír, jenom pro ten sonet Shakespearův je potřeba, aby vesmír trval přeji menšin ty psací stroje a ty vopice, aby to trvalo déle, než trvá vesmír. Je otázka, jak to udělat. Ta nejnovější teorie to řeší tak, že je nekonečný počet vesmírů, které navzájem si nejsou v cestě, protože jim není společnej ani čas, ani prostor. Každej má svůj čas a svůj prostor. A jsou nejrůznější, ale pouze ty, které vytvoří takové podmínky, aby tam vznikl život a aby vznikla nějaká inteligentní bytost, pouze ty jsou registrovány. Když vzniknou miriády vesmírů, kde žádný život a tím méně nějaká inteligentní bytost nejsou možné, no tak pochopitelně kdo by to registroval? Není pozorovatelů takových světů, není divu, kdež my lidi inteligentní bytosti pozorujme vesmír, právě jen ten nahodilej jeden vesmír, v němž ten život vznikl, my jsme v něm. Ale to je právě ten náš vesmír, ten naprosto nepravděpodobnej vesmír, kde vznikl život a inteligentní bytosti. Čili tím obejdou to dostatečně dlouhé trvání, pro které jim nedává aniž ten dostatečně dlouhej nebo velkej prostor. Tedy čase musí dojít jakékoliv myslitelné náhodě, nicméně pravděpodobnost takové události je extrémně malá. Ze všech uvedených důvodů se zdá být neuvěřitelné, že by vesmír byl primárně určen k tomu, že vytvořil život podobný našemu. Kdyby tomu tak bylo, mohli bychom snad právě očekávat příznivější poměr mezi obrovitostí mechanismu a množstvím produktů. To je úvaha teda. Při nejmenším na první pohled se život zdá být krajně bezvýznamným vedlejším produktem vesmírného vývoje. My, živé bytosti, zůstáváme jaksi stranou hlavní cesty. Takže tohle je to, co tam Jeans říká v prvním kapitole. To není jeho poslední slovo, má tam pak celou řadu dalších zajímavých věcí. Už minule jsem naznačil, že končí pokusem o jakési řešení poněkud přijatelnější, totiž, že zjišťuje, co je společné nám lidem a tomuto vesmíru. A co je společné? To jsou ty matematické struktury. Vesmír je matematicky vyjádřitelný, ředí se podle matematické formuly a my jsme bytosti, které jsme schopný rozumět matematickým formolím. Čiže to je to, co nás spojuje. To je taková kuriozita na závěr té knihy. Tedy matematika, to je to, co nás spojuje s vesmírem. Je to trošku směšný, ale zase, když uvážíte práci takového astrofizika, a zejména dnešního, který pracuje ještě s počítačem a dokonce, což nebyl případ Číncův, to je velký ohromení, když se to všechno dá tak jako lehko matematicky zvládnout, modelovat. To je fantastické. Ta zkušenost je ohromující. A je tak subjestívní, že musíme trochu rozumět, když ten vědec se takhle pomate. Je to něco, co nesmíme jenom shvazovat. Musíme být schopní se tomu trošičku, nechat si trošku také tím strhnout. Je to skutečně tak fantasticky překvapivá možnost, že ta matematika je tak aplikovatelná, že opravdu to je, co si... Bohužel ta zkušenost přímá je vyhražena jenom těm, který tou matematikou vládnou. Ty ostatní o tom slyšeli jenom z doslehu. Ale kdo opravdu je schopen s tím pracovat, tak musí být okouzlen. Nebo očarován spíš. Takže tím trošku si můžeme přiblížit tu myšlenku, která jinak se dělí dost absurdně. Tedy Jeans tímto způsobem potvrzuje zkušenost Pascalovou. Budem muset to přerušit alespoň na chvíli. Moderní přírodověda a zejména pak poznání vesmíru znamená pro sebepochopení člověka nesmírné pokoření. On to tak neříká, ale je to tam přítomno. Daleko víc si s tím vyhraje Pascal. Znamená otřez lidského sebevědomí. Hlubokou depresii. Stracena je jistota, s jakou starozákonní člověk a potom člověk křesťanské tradice přijímá své privilegované postavení ve světě. Ale straceno je i mnohem střízlivější vědomí člověka staré řecké tradice, že má své pevné místo v řádu světa, přestože jeho úděl je nesrovratelně skrovnější než úděl nesmrtelných bohů. Nová astronomie a astrofizika zaplavila a stále zaplavuje lidstvo novými a novými informacemi o uspořádání vesmíru a už mnohokrát musela vypracovat docela nový myšlenkový obraz jeho povahy a vlastností. Dnes už je to tak daleko, že ten obraz se mění každých několik pár let, několik málo let. S každým novým objevem astrofizikálním se mění model, se musí vyměnit model, ten myšlenkový model vesmíru. Takže vznikají stále nové myšlenkové obrazy a zejména ty nové obrazy musí jít ruku v ruce s nejnovějšími objevy a někdy dokonce ani neobjevy, nebo jen výpočty fyziky elementárních částic, kvantové teorie a teorie polí. To byla teorie o Big Bangu, o tom velkém třesku, to není plot pozorování, nimež to je výsledek, produkt modelování na počítačích. Tu a tam jsou nějaké takové několika připínáčky, když chytnete mapu světa na zdi, tak ta pozorování astrofyzikální, astronomická, jsou těmi připínáčky, kterými ten model nějak má držet na tom světě. Má se nějak přimikat k tomu světu. Ale ta mapa sama to je model, myšlenkový model. Postavení člověka v důsledku toho však nadále zůstává nejisté a otřesené. Člověk ztratil své místo, čím víc, to jsme si říkali, nezaját, čím víc ví člověk o vesmíru, tím ve větších nejstotách tone, pokud jde o jeho vlastní místo v tomto světě. Ztratil své místo a nenechází nové. No a teď do toho, teď přerušíme na chvíli a chci vám na takové uvolnění, odlehčení, tady předvést něco z Engelsovi dialektiky přírody. Taky by bylo možné zvolit něco jiného, ale mně se zdá, že to někdo snad nečte, já nevím, jestli jste za Honza ještě, ale někdo z ostatních dialektiků přírody Engelsovu jste asi vůbec neviděli. Aby jste ji četli. Tak jsem slíboval, tak pro takové určité odlehčení, že ukážu na tu dialektiku přírody. Končil jsem tím, že to postavení člověka zůstává nejisté a otřesené, ztratil své místo a nenechází nové a že taková jakási nezajištěnost nebo neprůhlednost lidského poslání nebo místa člověka ve vesmíru, že otřásla tím lidským sebevědomím. Ku podivu však ne vždycky. Někdy čteme texty které jsou dokladem toho, jak to otřesení pozice člověka ve vesmíru jak není neseno těžce, ale přímo teda s jakým entuziasmem je šířeno mezi davy. No, vy čekáte tady, že to směřuje jenom k tomu Inglesovi, ale uvažte, že se tohleto týkalo také toho velkého zápasu geocentrizmus kontra hriocentrizmus. Svým způsobem je to dost kuriózní, že existovali lidi, který byli ochotní s nadšením a jakýmsi prorockým zaujetím vykládat o nekonečnosti světů, jako Giordano Bruno třeba, a jít na smrt. Nebo lidi, který probojovali s velkým životním nasazením, probojovali to, že člověk nežije na zemi, která by byla středem vesmíru, ale žije prostě někde na okraji. Středem vesmíru je buď slunce, nebo vůbec ani slunce, ani se neví, co je středem. Kdyby to bylo tak, ale to musíme uznat, neradí, byli by lidi, kteří se dovedli natchnout tohle myšlenkou. Nechápu to, mně to je naprosto nepokopitelné. Co je na tom za slávu, než ten Bruno mluví o nekonečnosti světů, a ten člověk je tam naprosto strecenej, a on za to položí život. Je to zvláštní psícha, nějaké divné duševní rozpoložení, které umožňuje ty lidi. To byla celá plejáda myslitelů, kteří plně nadšení přesvědčovali lidstvo o těch nových skvělých vizích, pouhým práškem bez významu pro světový vývoj. Nebo v nich je člověk zbavován božského poslání a ukazuje se být jenom jakousi vylepšenou opicí. V nich život, jak jsme viděli, je nahodilou plísný na pomrchu některých malých a bezvýznamných těles, která dokonce postará na jí vlastní osvětlání.

====================
04-1b.flac
====================
V této galerii nebo v této skupině lidí existuje také příklad, který jsem avizoval, totiž Engels. Vždycky mě bylo záhadou, proč například Engels tváří v tvář onomu problematickému postavení života a zvláště člověka, hledá řešení a spasení v jistotě, že citát hamota zůstává ve všech svých proměnách vždy stejná. Konkrétně já vám přečtu příslušnej text v souvislosti tý, že jako všechno vzniká a zaniká, že taky slunce vychladne a přijetí se planety na slunce a vůbec všechno to pomine, že takovou neotřesitelnou zůstává naše jistota, že hamota ve všech těch proměnách zůstává vždy stejná. Nehleďme na to, že to filozoficky nenedržitelné, alespoň podle toho, co jsme si tady kdyžsi vykládali a znovu si to budeme vykládat. Jaký potěšení z toho člověk může mít, že hamota zůstává vždy stejná? To mě bylo vždy nejasný. Mně připadá nějaký takový ten freudovský fehlschritt, jakýsi chybnej krok, nějaká taková devěcemyšlenková nebo duševní nebo... Nepochopím. On tam ještě dál říká, to si přečteme, teď to ještě řeknu jenom v tom útržku. Hamota zůstává ve všech svých proměnách vždy stejná, takže se stejnou železnou nutností, s jakou vyhubí na zemi svůj vrcholný výkvět myslícího ducha, zrodí je jinde a jindy znovu. Řečeno tedy s karafiátem, použíto karafiátový formule, jediným jim potěšením v životě i smrti je, že tak, jako na zemi bude vyhuben veškerý život, inteligentní jinde, inteligentní, tak se stejnou železnou nutností vznikne zase jinde a znovu. Jinde, jindy a jinde. Potěšení z toho, že prostě někde zase taky náhodou dojde k nějakýmu. Se stejnou železnou nutností dojde náhodou k témuž. Absurdní, absurdní. Okomentuju to. Teď vám přečtu celý ten úryvek, aby to nebylo vytrženo ze souvislosti. Stojí to za to, je to z úvodu, z takzvaného prvního úvodu k dialektice přírody. Ostatně věčně se opakující sled světů v nekonečném čase je pouze logickým doplňkem současné existence nesčetných světů v nekonečném prostoru, což je teze, jejíž nutnost musela uznat dokonce i její antiteoretický jenkijovský draper, draperův mozek. Takový ty nadávky, to je běžná vždycky součást této literatury, že to úhlení na toho je daleko víc. V antidealingovi, že tak tady tohle vlastně tak náhodě, tohle je vo přírodě, takže tam se to vždycky tečí. A když takový antidealing, tam hlavně jsou tyhle. Ale zajímavý. Věčně se opakující sled světů v nekonečném čase. Tady vidíme zase předjatou myšlenku, která se teď tváří v těch nejnovějších astrofizikálních teoriích jako objev. To my tu máme. Nekonečnej čas a věčně se opakující sled světů. Teďže se pokládá jako světy, že jsou jako by koneční, ale je jich nekonečnej počet, celá série, v nekonečním čase. Že to podle až na ní není možné, že každý svět musí mít svůj vlastní čas a žádnej čas mimo světy, nějaký, co by obklopoval všetky světy, to je jiná záležitost. A je to pouhým logickým doplňkem současné existence nesčetných světů. Myšlenka Brůnova, kterou jsme vzpomněli, ale nejnovější myšlenka tedy těch lidí, kterým se zdá, že nemůžou vysvětlit, že jsme tady my v tomhle vesmíru, a tak teda proti dobrým zásadám středověkým, že principia non sum multiplicanda preternece citátem, že principii, počátky, že nemají být zmnožovány nad nezbytnost, nad nezbytný počet. No tak, aby vysvětlili to, že tady jsme, tak mimochodem tuhle formulaci krásnou má ten Davis, s kterým se pak budeme zabývat, říká, no tak je to otázka, jestli pro někoho opravdu je větší svízel si myslet, že tenhle svět je stvořený inteligentně, než předpokládat, že je tady potřebí nekonečný množství světu, aby některý z nich vypadali tak trošku slušnějce, jako naši. Je to velmi nákladná záležitost, ten nekonečný počet světů, aby potom se dal tenhle čiřen náhodou takovej, že tam život a lidstvo může žít. Je to skutečně tak, říká. Hamota se pohybuje ve věčném koloběhu. Jenž se dovršuje teprve v údobích, pro něž náš pozemský rok již není postačujícím měřítkem, v koloběhu, v němž doba vrcholného vývoje, doba organického života a ještě více doba života bytostí vědomých, si přírody i sebe samých, je stejně skoupě vymezena jako prostor, v němž se objevuje život a vědomí, v koloběhu v němž každý konečný způsob bytí hmoty, ať již je to slunce nebo mlhovina, jednotlivý živočich nebo živočišný druh, chemické slučování nebo rozkládání, jsou všechny stejně pomíjející a v němž není nic věčného, kromě věčně se pohybující hmoty a zákonů, podle nich se pohybuje a mění. Čekal bych, když to takhle přečteme, že výsledkem je deprese. A teď nastojte. Avšak, ať již se tento koloběh opakuje jakkoliv často a nelítostně, ať již vzejde a zahyne sebe více milionů sluncí a planet, ať trvá jakkoliv dlouho, než se v některé sluneční soustavě aspoň na jediné planetě vytvoří podmínky pro organický život, ať již budou muset vzniknout a zahynout nesčetné organické bytosti, než se z jejich středu vyvinou živočichové s mozkem schopný myšlení a naleznou nakrátko vhodné životní podmínky, na češ budou rovněž bez mělosti vymíceni, máme jistotu, že hmota zůstává ve všech svých proměnách vždy stejná, že žádný z jejich atributů nemůže být nikdy ztracen a že se stejnou železnou nutností, s jakou vyhubí na zemi svůj vrcholný výkvět mysticího ducha, zrodí je jindy a jinde znovu. To je teda vyznání výry. Tohle. Ale več. Je to skutečně... Prostě to je také k zamyšlení. Anglesová útěcha Všem, i tato Anglesová útěcha je závislá na spochybnění druhé věty termodynamické. Neboť předbíhá vědu a přímo jí dává za úkol meze platnosti této věty odhalit. Ta druhá věta termodynamická to je ta, že při každé změně jedné formě energie v druhou, dochází k jakési ztrátě ve formě energie tepelné. A z tý už to zpátky do ostatních foremníků nejde. Takže to jsme si už o tom říkali, to je ta energetická, ta tepelná smrt ve smíru. Na základě platí lid druhá věta termodynamická, ale není možné perpetuum mobile. Jestliže ale Anglesová tam říká, ať zanikne cokoliv, tak vždycky to zanikne znovu, tak to je teda perpetuum mobile, máloplatný. Ale nejenom, že to je v tom obsnaženo, on to tam přímo cituje, on to tam přímo říká. Jedno je však jisté. Byla doba, kdy hmota našeho vesmírného ostrova přeměnila v teplo takové množství pohybu, nevíme dostup jakého druhu, že se z toho mohly vyvinout sluneční soustavy náležející alespoň 20 milionům stálic podle Medlera. To mezi tím daleko to zvíře. Jejich postupné odumírání je rovnež jisté. Jak probíhla tato přeměna? Víme právě tak málo, jakový páter seky zabzda budoucí kaput mortuum naší sluneční soustavy, ta mrtvola naší sluneční soustavy, se někdy opět stane surovinou pro nové sluneční soustavy. Avšak zde se buď musíme odvolat na stvořitele, anebo musíme dojít k závěru, že žhavá surovina pro sluneční soustavy našeho vesmírného ostrova vznikla přirozenou cestou dík proměnám pohybu, jež jsou pohybující se hmotě vlastní podle její přirozenosti a jejichž podmínky musí hmota reprodukovat, i když teprve po milionech a milionech let. Víceméně náhodně, avšak s nutností, jež je vlastní náhodě. Možnost takové přeměny se nyní stále častěji připouští. Dospívá se k názoru, že konečný osud nebeských těles počívá v tom, že se zřítí jedno na druhé, vypočítává se dokonce množství tepla, jež se musí při takové srážce vyvinout, náhle vzplanutí nových hvězd, jakož i náhle zvětšení jasnosti hvězd, o němž nás spravuje astronomie, vysvětluje se nejsnáze takovými srážkami. To je naprostej nonsens, když se to spočítá, tak kdepak by se vzaly ty obrovské kvanty energie, že je to jedině termonukleární reakce. Přitom se pohybuje ne naše skupina planet kolem Slunce a Slunce uvnitř svého vesmírního ostrova, neboť ani relativní rovnováha volně v seznášejcích tělec nemůže existovat bez vzájemně podmíněného pohybu. Kromě toho připouštějí množí badatele, že teplota vesmírného prostoru není všude stejná. Konečně víme, že až na nepatrně malou část mizí teplo nesčetných Sluncí našeho vesmírného ostrova v prostoru a marně se namáhá, aby zvýšilo teplotu tohoto prostoru v stupně. Co se děje s tímto nesmírným množstvím tepla? Všude se vyřazuje stavní teplo a všude je zima kolem. Zajde navždy při pokusu ohřát vesmírný prostor přestane prakticky existovat a existuje dálejšě neteoreticky v té skutečnosti, že se prostor oteplil o zlome k stupně počínající desíti nebo více nulami? Tato domněnka popírá nezničitelnost pohybu a připouští možnost toho, že se postupnými srážkami nevěřských těles veškerý existující mechanický pohyb promění v teplo a to se vězáří do vesmíru, čímž by přes veškerou nezničitelnost cíly přestal jakýkoliv pohyb. To je teplná smrt. Mimochodem zde se ukazuje, jak nepodařený je výraz nezničitelnost cíly místo nezničitelnost pohybu. Konec závorky. Docházíme tedy k závěru, že jakýmsi způsobem objevit jej bude jednou úkolem přírovědy, to je tady dostává přírověda v objednávku, musí teplo vyzářené do vesmíru mít možnost proměnit se v jinou formu pohybu. Proti druhé větě termonemické. Musí mít možnost to teplo proměnit se v jinou formu pohybu, v ní se může znovu soustředit a aktivně působit. Tím padá, teprva to věda musí dokázat, ale tím padá hlavní obtíž, která stala v cestě uznání zpětné proměny od umřelých sluncí ve žhavou malovinu. Tedy ten způsob úvahy je opravdu přání obce myšlenky. To je naprosto jasný. I když já sám souhlasím plně s tím, že druhá věta termonická je nedržitelná jako univerzální zákon, ale musí se to trošičku kritizovat jinak než tímto způsobem, takhle můžete vyvrátit cokoliv. Stačí dát vědě úkol, aby to dodatečně prokázalo, co vy říkáte. Takže to už jsme si říkali, že se stal Engels za stáncem chápání vesmíru jako skutečného perpetua mobile. A to je zas myšlenka, která se objevuje v jistých souvislostech, ovšem kriticky, z distance, v současné astrofizice. Proto to také tam uvádím, že pak budeme mít možnosti na to vzpomenout. Vrátíme se k tomu znovu. Teď mě šlo teda skutečně jenom, ne o tu argumentaci a tak dále, hlavně o poukaz k té pozoruhodné psychologii některých lidí, pro něž pohled na život a na lidstvo jako na nějaký vedlejší produkt vesmírného vývoje byl důvodem nikoliv k té depresi a k jakémusi pesimistickému pohledu na život a na lidstvo, ale důvodem k jakémusi vědeckému natření, entuziasmu a k teoretickému úsilí, to nebylo tady ten případ, že hodnému lepších věcí. To byl případ toho zarputilého boje geocentriků proti heliocentrizmu. Měli pravdu, ale ta taková zvláštní zaťatost spojená s natřením, fanatizmem těchto lidí, ta zaráží. Co člověka může vést k natření, když si dokazuje svou vlastní nicotnost? To je dost pozoruhodná záležitost. Víc už toho asi zkoumat nebudeme, na své myšlenkové cestě se vyhneme. O něm myslitelům, čistě z praktických důvodů, kteří na útok moderní přírodovědy proti člověku a jeho výsustnému poslání odpověděli neméně krajním protiútokem, že totiž spochybnili ne pouze přírodovědu, nebož samou přírodu. Přírodověda se pokusila ukázat, že život a lidstvo jsou vedlejším produktem vývoje moty, tak naopak samu přírodu učinili vedlejším produktem ducha. Nejznámější příklad je Hegel, ale nebyl sám, má své předchůdce a bohužel i následovníky. Nevyhneme se těmto myslitelům proto, že by jejich pokusy nepatřili do dějin filozofické kosmologie, samozřejmě tam patří, ale spíše proto, že jejich skutečný význam je v jiných oborech a oblastech a že k tomu, jak se dnes utváří v hlavách myslitelů filozofický obraz kosmu přímo vlastně nijak nepřispěli. Je to jak asi slepá ulička. Pokud u nich najdeme myšlenky, jež nám připomenou některé myšlenky dnešní, není tu obvykle žádné souvislosti genetické, jsou to jen nápady k jejichž provedení, chyběly tehdy nezbytné myšlenkové a často i experimentální předpoklady a tyto myšlenky díky invenci moderních přirovědců byly znovu formulovány, znovu objeveny, ale ne tak, že by se navazovalo. Dodatečně je možno shledávat určité podobnosti. Geneticky se neosvědčily jako významné. To je případ mnoha oborech. Nedávno, asi před třemi roky, kdy bylo to velké výročí Bolzánovo, vyšla taková selekce z jeho vědosloví. Pravda je, že Bolzáno je skutečně předchůdcem té myšlenky, té moderní matematické logiky. V pomnoha stránkách. Jak teoreticky, tak prakticky. Jak v tom provedení. Ale fakticky to všechno bylo objeveno jinak. Bez souvislosti s Bolzánem. Tím novým mužem, který s tou myšlenkou přišel, a netušil nic o Bolzánově, byl Frege. Ten byl zase zapomenut, ale znovu objeven Russellem a Whiteheadem, když psali svý principi a matematika, díky tomu, že se s tím setkali. A rozuměli mu, díky tomu, že přišli s tím svý. Tam to bylo dvakrát za sebou. Bolzano přišel s myšlenkou a upadla do zapomenutí. Nikdo to nevzal vážně tehdy. Tu rozhodující myšlenku nikdo nikdy nekapíroval. Pak si přišel Frege a zase úplný zapomenutí. A pak znova přišli Whitehead s Russellem a ty konečně to prosadili a od té doby jede symbolická logika. Tedy bez genetické souvislosti. Kdyby nebylo Bolzana a kdyby nebylo Fregeho, tak Russell s Whiteheadem stejně ty principy a napsali. Dodatečně, když už ty rozhodující věci formulovali sami, tak našli svý předchůdce. Tady se nabízí myšlenka, že je tomu tak ve většině případů, i když třeba ta časová distance mezi formulací vlastní myšlenky a nalezením předchůdce nemusí být tak velká. Pravda je, že jestli nejsme schopni něco po svým promyslet, tak je pravděpodobné, že neporozumíme tomu, kdo s tím přišel před námi. Dneska jsem čet moc hezkou věc, citát v tom rukopise, nebo v opise toho rukopisu, citát nebo anegdotu jakousi. Přišel jakýsi žák, student, dělat zkoušky u pekaře a pekař první otázku mu dal, co je v dnešních novinách důležité. A student zrozpačitěl a říkal, že se poslední 14 dní věnoval zcela přípravě na zkoušku a že vůbec nečet noviny. Pekař mu to ostře vytka, říkal, jak chcete rozumět 11. století, když jste nečet dnešní noviny. Něco na tom je, protože má to svý meze, ale když se nevyznáte v situaci, ke které máte blízko, jak se máte vyznat v situaci, která je tak zdálená. To je k tomu, že tam není žádná genetická souvislost, že Hegel a podobný patroni přímý vliv na přírovědu neměli. I když třeba je imponující, že Hegel neobyčejně dobře současný stav přírovědy znal. To je spousta filozofů, kteří kecají do všeho možného a neznají ty obory. Hegel si dal, patří k těm zácným filozofům, kteří si dal tu práci, že důkladně proštiroval celou řadu oborů, takže si mohl dovolit věcně, legitimně psat Encyklopedii der Wissenschaften. Filozofický spis, kde chtěl zahrnout encyklopedicky výsledky současných věd. Skutečně prostudoval, to si nevymýšlel. Že to je na tom respektabílní. Ale stejně to nebylo k ničemu. Že by měl Hegel přímo vliv na přírodní vědy se tak říkat nedá doložit. Jiný takový příklad, kdy nejde o genetickou souvislost, teda o význam pro genezi nějakého problému, nějaké teorie, jsou řečtí atomisty. Novodobá přírodovida sáhla po termínu jimi raženému, ale na základě docela odlišných motivů a v úplně jiných souvislostech, v jiných kontextech. Nicméně lze také říct, že tito myslitelé, kteří chtěli vyložit, interpretovat přírodu jako jakýsi vedlejší produkt ducha, jako skutečnost odvozenou, představují jenom druhou stranu téže vince. Není to vlastně úplně jiná myšlenka. Je to myšlenka převrácená na ruby. Myšlenka totiž na ruby převrácená myšlenka, kterou jsme se právě zabývali. Přírodní věda, zejména ty její obory, které nejvíc přispívají k poznání vesmíru jako celků, pronikla a stále dále proniká do hloubky netušené skutečnosti i souvislosti mezi skutečnostmi, ale ztratil se jí člověk. To jsme si říkali už minule. Někdy se to formuje tak, že se ztratil subjekt, ale to je jen jeden aspekt té věci. Skutečností je, že to, čím se moderní věda, především přírodní věda, ale později i psychologie a sociologie, čím se zabývá jako člověkem, že to vlastně není člověk. Že to je člověk redukovaný, je to jakýsi neadekvátní model člověka. Ten člověk skutečný, že se vědě ztratil. A v tomto smyslu ta strata člověka je společná těm přírověrcům i myslitelům typu Hecla, který to obrátili a tu přírodu udělali jen produktem luka. Totiž mám-li celou přírodu udělat vedlejším produktem ducha? Vývoje ducha. Tak musí jít ne o ducha mého, nebo o ducha světového, takže o Weltgeist. A to znamená, že tam ten člověk je ztracen zase. Takže ta situace je, ať chceme nebo nechceme, příznačná tím, že v moderní době, v moderním vědeckém a filozofickém myšlení, je člověk ne-li zcela ztracen a anihilován, takže je neobyčejně znevážen. Takže se dochází k neobyčejné inflaci, pronikavé inflaci lidských hodnot a hodnoty člověka a lidstva vůbec. Tak tady skončím. Tak jsme se tady byli proti sobě, velice stručně dochopitelně nastínějí dvě alternatívy, které v průběhu dějiny filozofie, co se týče stavu člověka, kosmů nebo ducha a hmoty, které byly vždycky v protikladu, i když teda v podstatě růpavící jedinice. Tak by mi zajímala, jaká se teda vlastně třetí alternativa, která byla optimálnější. Nemyslím, že to je jako množitelně, ale třeba stručně, jak se je natuknout. To se možná bude pokračovat, jak se řeší třeba až po těch moderných přírodověcích, těch astrofizicích a tak. Protože s tím se většinou, jak si noustále teda, jak si lidi potýkají s těma, jak si s těma důrazama buď na tu jednu stranu, nebo na tu druhou. A jaká je další možnost? No dávno bych věděl, ale já mám tenhle. Jak? No to nevím. Protože to je charakteristické pro evropskou tradici, že tuhle možnost definitivně vyřadilo. Tahle možnost zůstává tam, kde nebylo zavedeno pojímavé myšlení. No to vím, to je hodně teda v Ázii a tam, ale z tohohle vyplývá teda, že jestli, že tohle je vyřazená jako z evropského myšlení, to by muselo existovat i já, ale jiný východisky, myslím si, není možný. Ani jedna, ani druhá, tak musí být mezi něma nějaký určitý kompromis. No, možná jsem to nevyjádřil přesně. Prostě právě ten kompromis není možný. Je potřeba teda se pokusit to pochopit novým způsobem. Já jsem měl myslit spíš, tohle není kompromis. Přičemž by se ovojímu nechalo to jeho. Jistě, ano. Jenomže ten problém je v tom, že to staré řešení, jaký dodnes teda se najde v Orientě a různě tak v těch tradičních starých mytologických představách a tak dále, ale dodnes tedy hlavně v Orientě, tak ten je vyloučen. Ten prostě zavedení pojmového myšlení neobstojí, ten se rozloží. Ten může ještě fungovat jen jako pověra. V prostředí, kde ta evropská tradice se nás prosadila. Jakási pověra, která žije tak nějak spíš pod zemí. No a samozřejmě máte zcela pravdu, že nevyhovuje ani zdůraznění toho přírodního rázu ve směru, ani zdůraznění toho růzku. Ovšem, ten problém je jinde. Chyba tohohle dvojího zdůraznění spočívá v tom, že v obou případech ten člověk je popřední. A jestliže postavíme ten problém tak, že se má ukázat místo člověka, že se má znovu nějak najít místo člověka ve vesmíru, ale pak se ovšem ukazuje, že nevyhovaly ani ty staré mytologické představy, které ještě nebyly naroženy k pojmovému myšlení. Protože tam šlo o jakousi annihilace individua, která je obdobou tej annihilace ve vývoji evropského myšlení. Ten vývoj evropského myšlení dospěl do stejné situace, abychom to teda nehodnotili hned, v jaké je to tradiční mítické myšlení. Tradiční mítické myšlení, to jsme si tady říkali víckrát, opakuju pro některé nové, je charakterizováno, zase jsou na to různý názory, já se přitržuju Eliáda, který se vyučil u Junga a mně připadá jeho teorie nejvhodnější pro mé potřeby, to je taková subjektní možná záležitost. Jeho koncepce byly kritizovány, uvšem byly kritizovány v jiných bodech, než v kterých já to používám. Pro něho k podstatě mítické orientace archaických lidí patří orientace na archetypy. Člověk se obává budoucnosti, v které se může stát cokoliv, každý krok, který dosud nebyl učíněn, je krokem do skázy, já si mohu uchovat existenci, mohu se udržet při životě, udržet při existenci, jedině když se uchytím, přichytím nějakého pravzoru, nejenom který napodobím, ale s kterým se stotožním. A uvšem každé stotožení s archetypem znamená ztrátu individuality. Čili pro mítické vědomí, vědomí sebe sama jako individua, je čímsi zcestným. Tedy lidský život je převáděn na něco jiného, na něco cizího. Zásadně je hodnotej pouze tehdy, když je cizen, když se obcizí sám sobě a stotožní se s pravzorem. Výhodou všem to mělo tu, že ten pravzor byl lidský, měl lidské dimenze. To, co by se dneska mohlo stát pravzorem v moderním čirovědeckém obrazu vesmíru, je prostorně lidské. Čili tam ta ztráta lidskosti je daleko dramatičtější, protože nejde už jen o ztrátu individuální lidskosti, nejde o ztrátu lidskosti vůbec. To tedy je nějaké snevážení, nebo likvidace a tak dále. Co to znamená? Východní orientální všelijaký doporučovaný cesty nevyjdou nikam. Zaprvé se rychle rozložejí. Prostě jsou natrvalo netržitelný v atmosféře logického myšlení, pojmového myšlení. Prostě neobstojejí. Oni nemají čím se bránit. To je jediná možnost, to je cesta pro nevzdělance, nebo pro vzdělance, který mnoho vědějí, ale ničemu nerozumějí, že to neproniknou v podstatě a který to všechno hodějí, celou tu moderní vědu a moderní myšlení a hodějí za sebe, nechtějí o tom nic říct. A teď se nějakou unaveně ponořejí do nějakých východních typů myšlení. To není žádný řešení. Ovšem, tamto je nedržitelní. Nejenom, že nejde o kompromis, ale nejde ani o žádný návrat. Tady jde o to všechno znovu promyslet, všechno myslet od základu jinak. Proto se tím zabejváme, že na tomhle se ukazuje ta nezbytnost začátku zcela nového myšlení, zcela nové filozofie a zcela nové vědy samozřejmě také, protože my jsme si ukázali třeba na tom, že vlastně ten Hegel je jenom jednou stránkou, druhou stránkou rubem toho vývoje přirobeckého. A že vlastně co s jejím společním? Totiž, že ztratili smysl pro člověka. Pro skutečného, živého, konkrétního člověka. Žádný poukaz k tomu, že třeba v buddhismu k tomu rozpadu na subjekt a objekt nedošlo. To je naprosto nedostatečná analýza. Fakticky je to tak, že tam řešení je dosaženo tím, že člověk annihiluje sám sebe. Když dostáhne jakéhosi stavu, v něm už přestává být sám sebou. Je to jenom jakási zvláštní dlouhod vytrvávající forma toho archaického typu myšlení a života, který se nutně rozloží všude tam, kde se dostane do ústího a pravidelního kontaktu s tím evropským živlem toho pojmu výročky. Jak se říkalo, že u toho mytu dílna s pravzorem byla aspoň ta, že ten pravzor měl lidské dimenze. Kdežto dneska by už neměl lidské dimenze. To mě není moc jasné. Protože ty pravzory, teda to, co by se mohlo stát z těch dnešních modelů přirovědeckých pravzorem, to vůbec není člověk už. Co se tady modeluje? Tady se modelujou jednak atomy, supatování části CIA, vazby, gravitace a tak dále, ty pole a tak dále. A na druhé straně to jsou skrůmáže nějakých mračen, plynů a tak dále. Smešťování a rozbíjání věsmíru, to by mohl být i pravzor? Ano, jistě. S čím pracuje ta věda? A jak by to mohl být pravzor? Protože to není lidský. Co to pro mě znamená, že věsmír má etapy, kdy se rozšiřuje a eventuálně kdy se smrštuje, a etapy své velkých třesků a zase velkých záněků. Co to pro mě znamená? Jak já se na to můžu podílet? Pravzory byly takové, že člověk se mohl identifikovat. Jak já se můžu identifikovat? Ten problém je v tom, že ten angle se pravděpodobně nějakým záhadným způsobem mohl identifikovat s tím větším koloběhem světů. To, že ta hmota ve všech svých proměnách zůstává stejná a to, že se stejnou nutností, jak to všechno vychcípá, takže se to zase někde jinde a jindy narodí znovu. Jakoby z toho měl nějaké potěšení, jako kdyby v tom měl nějakou útěchu, nebo viděl v tom nějakou spásu. Čili jako kdyby tam něco takového, jako ta záchrana tím sebestotožením, jako kdyby tam bylo přitomu. Ale já tomu nerozumím. V čem by to mohlo být? Prostě žádný pravzor mění. To je nějaký chybný úkon. To je přežitek, to je jakýsi pocit, který se dostanuje bez přiměřenýho podmětu. To je něco jako, já nevím, když vám odevřou mozek a teda klepku a teď se dotejkají různýma špičkama, elektrickýma, nabitejma, nějakýma drátkama. Teda dotejkají různých částí povrchu mozku, no tak máte dojem tepla, ale fakticky žádné teplo nikde není a máte dojem jakéhosi iskřího světla a nic nesvítí. Tak mám dojem, že to je nějaký ten vrátek, když se mluví o tom větším klouběhu, že najednou prostě ten Engels z toho má dojem takový životní jistoty. Já myslím, že tohleto by se dalo dobře vysvětlovat, jak to souvisí s téma, s životním pocitem, nebo jak těch původních bojovných militantních ateistů v 19. století. Myslím, že Sartre v těch slovech, tam je krásná skránka, která opisuje, jak se chovali ty tehdejší staví ateistějní ústolů. Žemliny neustále potřebují zdůrazovat, že žádný bůh není a tudíž nemuseli dělat tomu ono, nemuseli, já nevím, co odšlo, odšlo, jsou svobodný a tak mnohem opisaři. A to byly vlastně už v té době vymávořenství cestenských organizací Žemlina v tom slovenské století byl mrtvý. To byly jediný náboženský lidi. S tím, jak neustále otravovali společnost, která byla pohorechni katolická, ty střední vesty francouzských, oni tam neustále toho měli a furt vracili s tím, jak říkali, že žádnej bůh není. Přitom to bylo, jako opisují, že to byla jistá taková ušlechtilost. Vlastně chtěli dokazovat, že není, ale oni přesto z toho prostě nepokoušel svý spolustrojovníky, že ho zůstávají. A myslím, že stále něco z toho takového zápasu o tom... Dobře, to je zase jenom hezký bops, ale je to možný rozumět. Dobře rozumíte, jako bych kdybych když se pak ukáži, jak jsem dál pokračoval, tak bych tuto lídi, jakou se bych sledoval, jako dál s tím, že je možný z toho něco vytěžit. Je otázka, jestli my musíme to, jako zase co dáme jednou, tak tohle by mělo být skvělý.

====================
04-2a.flac
====================
A druhá, když teda ty důsledky, které pocitujeme v současnosti, naprosto o tom nesvědčí. Ale to, že ten anglista přímo třeba říká výpět hmoty, takže to bere člověka a živte vůbec jako organismický život, člověk je jaksi vrcholem, tak nebere, to přece není řečeno, že by jaksi ten člověk byl vlastně plíseň a zanedbatelej prach a byl by vedlejší produka s vesmírem, by vlastně neměl nic společného. Naopak, tam by řečelo, že je vrcholem. Ale dává ho do takové roviny, že všechny ty elementy, které k tomu předcházejí, to znamená neorganická příroda, jsou jakýhosi stejného druhu, že mají stejné osudy. S tím, že to všechno teda zaniká, tak jestli že zaniká všechno, tak proč by neměl zanikat i ten květ? Protože tím, jestli že jsou postavené na této rovině, toho záníku a tý změny, tak v podstatě je v tom, to tam on vůbec nenapíše, to tam už prostě není. Nakonec i potom ten důraz vlastně celého marxismu je na historickým materialismu, že jo, a ne na nějakou anglisevou dialektiku. To je v podstatě zanedbatelná věc, která se někde objeví v nějakých propagandistických různých podpoře ateismu atd. Ale tam je taková, já když jsem to četl, a tehdy si to tak pomatuju, že tak přes tyhle různý lapsy, na mě dejkla taková jakási možnost, že co bych si dneska nazval, že ve všech těch věcech, včetně člověka, když řeknu věci, tak to dávám do závodky, nemyslím to nějak prioritivně, ale je tam jakýsi přítomnost čehosi, co je jakási možnost, nějakého stahu mezi člověkem, kosmem, že ta hranice to rozdílně vypadá, ale je možný, že tenhle ten intuizismus je živený právě tou rovinou možností, že se uspořádá jakýsi řád a že člověku tam přináleží určitý místo, třeba i to nejhlavnější, jako co se týče té roviny hierarchické. Ale přesto je jaksi spojenej s tím, co předcházelo a i třeba s tím koncem, s tím záníkem, že se to zase může vyjít někde jinde a tak dále. Takže se mi to zase úplně nezdá, že by to byl úplně určitej chybnej krok, ale že to je jakási vlastně krok, který dělají třeba ty dnešní přírody věci, které se snaží najít, čosi podobného. Ale zatím, vlastně to tady říkal, že minulostem tady nebyl, že dělají tu chybu, že vlastně prakticky jdou na to s nedostatečnou filozofickou výzbrojí. Takže se utápí vlastně v lapsech s té nevzdělaností, s takovými růli, ty další termíny, co si to zpamatuju. Vždyť dělají tenhle talentismu, že zase určitý té nepředhledu, co to vlastně filozofie je a jak na k těm věce přistupovat. Že se tady teď vyložil do Anglse skutečně v nejlepším světle, to je skutečně... Možná, že to paní neví, já nevím, ale tenhle pocit jsem měl. Vlastně my se tady chceme dobrat vlastně něčeho podobného tomu, co jste teď tady říkal, totiž ukázat, že je jakási sourodost člověka se smírem. Jenomže v čem ta sourodost spočívá? Podle Anglse ta sourodost spočívá v tom, že ve všech těch proměnách ta hmota zůstává stejná. To je ta sourodost. Že jste tam řekl o tom, zdůraznil ten výkvět, což znamená, že skutečně to je vlastně ta smyšlenka, kterou najdeme u TJára, který tam dokonce to rejsuje tak, jak ty jednotlivý vývojový větve tam jsou a nakonec jak dojde k tomu vykvetení v tom lidském rodě, v té lidské zoologické skupině. A ten květ tam dokonce názorně, že nejdřív se to od sebe vzdaluje, ale potom se to zase přibližuje, dochází to k sobě a teď se zaokrouluje, integruje to v celé. To je ta představa toho květu, takového spíš kubou pěterého květu. Ale co je důležité teda na tom, že to hledisko, co je květ a co je pouhej prostředek k tomu květu, nějaký šláhou třeba, na kterým ten květ teprve je, o tom se tam vůbec nemluví. To se předpokládá, že každý v podstatě ví o co je. No ale co je měřitkem toho, co je květ a co není květ. Když se to se stejnou nutností všechno vždycky vrací, všechno se to stejně opravdu. Protože květ není něco jiného. To on mluví o květu, ale fakticky to je nedoložené. To důležité, co zdůraznuje, je, že ve všech těch proměnách ta hmota zůstává nezměněná. To je ta jeho jistota, to je jeho víra, že ať se děje, co se děje, tak hmota zůstává hmotou. To je ta absurdita. Čili sourodost tohoto typu, jaký původně mého soudu, filozofické myšlenko je vykničené. To, že živej člověk a umřelej člověk, že hmota furt tady zůstává, to je ten nějaký argument. Fakt je, že když nějakej člověk umře, tak je nenahradit, tak už prostě tady nikdy nebude. A že hmota je věčná, mě to nemůže odvysvětlit. A to mě nemůže utěšit. Prostě to, že věci vznikají a zanikají, to se nedá ulehčit těm, že prostě kdykoliv zaniknou, tak zase jindy a jinde vzniknou znovu. Prostě, že tady budou jiný Einsteiny a budou tady jiný Pikasové a jiný atd. A vždycky znova to všechno. Vždyť je to naprosto nelidský. Copak to není znevážení té jedinečnosti, o které jsme minulé mluvili. Tady vlastně tím, že se všechno opakuje vždy znovu v těch vesmírných koloběřích, no tak z každého uměleckého díla uděláte rutínní produkt vesmírní továrny. Tak prostě nic jedinečního neexistuje. Páni se to vždy znovu opakuje jinde a jindy. Se stejnou železnou nutností, jako to chcípne, tak to zase objeví nikdy jiný. Kde tady je jedinečná situace, jedinečná větská osobnost? To prostě neexistuje. Tam máte jenom konfekci. To je vesmírná superkonfekce. Ono je to dobře tam ukázat na některé pozitivní věci, ale zdá se mi, že jste to trošku přecenil u Anglese. I když tam je slovo o tom květě, tak ten květ je tam neorganický. Je tam zasazen neví se proč. Tam není ten důkaz, není argumentace provedená, jak se pozná, co je květ a co je pouhý průchod. A i když o tom tak mluví, o tom květě, tak může si dovolit, že celý ten vesmír je tady proto, aby lidský došel k tomu květu. To tam nikdo neříká. To by se jim dovolilo říct. To se neodvažuje. To, co je hutejára, to absolutně. Jisté období tam najde náznaky, ale to jsou rezidua, to nejsou nové principy. To jsou rezidua, či de facto ta absurdní myšlenka těch vesmírných koloběhů je vůbec držetelná jedině na rozpadajícím se názoru jiného typu, z kterého si podržuje některé momenty, aby vůbec ještě nějak se dala strávit. To, že mluví o květu, to je reziduum. To není vzdůvodnitelné z té principů, s kterými on vychází. Já jsem neměl ani to, co říkám. Taky to není polemika s váma. Tohle je spíš ukázka, že... To je nějaké k tomu zamišlení, že přesto to tam je u něj vlastně nemyšlené. Je možný, to znamená, že už prosím postatně s tím, že tohle není nic společného, ale je možný se třeba od toho, jako pro mě to kdysi bylo, že jsem se k čemu si odrazil, a tohle nemůžu o tom hovorit, ale... Ještě to je ta... Já myslím, že tomu Engelsově je těžko... Víš, že je to možný, ale ten jeho důraz proto na tu hmotu, protože to byl jeden ze zástupců, který tloupil na tebe ten důraz. Protože taky ty důsledky vidíme, kam to až vede, k tomu odličení, takže on se s tím vůbec prakticky nezabil. On chtěl prostě kategoricky bohasmet ze světa vědeckým způsobem a hotovka. To byl jeho vlastně hlavní důvod. Ten náš problém je v tom, jak to, když to takhle léčí, jak je tím lečený. Já bych chtěla položit klidnou otázku. Proč náboženský život nevdáří k resakradici, to, co je tohle, je odměstřit změn a si o toho snubovat? No, to je naprosto první. Ale je to u nich jiný. Dělalo by se to nějak vysledovat? Predevším tam je reziduum archaického, mytického myšlení, protože pro ně z těch živejích lidských archetiků vznikly teď ty naprosto člověků odcizený principy, archaik. Ty jsou člověků také jako ten vesmír. Jistě, přesně tak. A ten technický důvod, to byl fakticky historická geneze. A ten konkrétní teoretický nebo dogmatický důvod, teoretická argumentace byla založená v tom, že se začalo pracovat s tím pojmovým aparátem. A to jsme si ukazovali na Top Fighterovi, že jak řekové, ty první misty, které byly přímo jaksi konsternování a okouzlení, očarování, to možností proti tomu všemu, co vidějí kolem sebe a co se hejbe a mění a chátrá, musíte mínit vždy to teď. Ta možnost mít myslet něco jako arché, mínit to jako vždy identické, ta je okouzlila a protože fakticky navazovala do jisté míry na jakási mytická rezidua archaického myšlení, tak se to takhle uplatnilo. Toto nebyla věc nějakého nového prorockého odhalení a spolehnutí se na nějaký slovo, to prostě bylo založeno v této věci. V době, kdy se rozkládal mýtus, mytické myšlení, kdy byl učiněn objev pojmového myšlení, to je myšlení, které je schopno konstruovat předmět, míněnej intenciální předmět, jako nezávislej na čase a na prostoru, prostě mínit co si a vždy za určitých situací v různých souvislostech a různými mentálními pochody míním vždy totež, to je například trojhledník, tu můžu být stek nebo můžu být smutnej, veselý, můžu být v náladu, jakou chci, můžu se napít, pokud se celého nezliníruji. Vždycky, když míním trojhledník, míním totež, co mínějí všechny lidi na světě. Nebo co jsem já mínil kdykoliv, to jsem na trojhledník mínil nejslavěji. To je, co se pochádí. Tak tyhle dvě, jaké jsi rezidu v mýtu a novej typ myšlení umožnili formulovat ten postulát Arché principu. A v tom jsou předchůdci toho Englse. Engls v podstatě velmi opouštěně klade ten důraz tým směrem. Jenomže v době, kdy už si to nadšení z toho pojmovu myšlení dost vyprchalo. Je to pro nás taková samozřejmost, že to není zjevené pro nás. Musíme si uvědomit, že pro ty první filozofy to bylo zjevené. Pro nás je to samozřejmost. Takže dneska se vracet k tomuto způsobu myšlení, nebo dneska, před stolety, před víc než stolety, před třiceti lety asi, no tak to je trošičku anatronismus, že? Ale máš pravdu, že to je vlastně velmi podobná záležitost. Mně totiž není úplně zcela jasný, ty jsi to vyložil, co umožnilo, že ty filozofové hledaly co je neměněného. Ale, že to umožnilo, to ještě přece nevysvětlí, proč oni to dělali. Vysvětlou ty residuamitu, proč oni v tom ještě žili. Ty residuamitu bych řekl, že jsou, se přicházejí ke slovu, jak potom u toho englese, ale u toho díce přeci. K tou mytickou myšlení patřilo jednak teda ta myšlenka dobrého spořádánosti ve smíru, ale zároveň přeci je doložitelný ten ohromnej strach, že se tato dobrá ospořádánost zavládne nějakým způsobem chaos. Ovšem to zároveň znamená, že ta dobrá ospořádánost je narušena. Byla to vždycky katroná věc a bylo potřebovalo zespolství. Pro Mikus je spíš typické, že tam jsou ty dvě, ta propastní coty, do které se propadá všechno bez řádu a potom ten svět řádu, který je v skutku existující. To je rozdíl od toho... Ta myšlenka toho dobře ospořádání ve smíru je řecká. V mýtu je vždy přítomen ta vidlička, ta dvojí cesta. Je možná i tou cestou správnou a toho nesprávnou. Správnou řádu, správnou prdí řádu. Svět je vždy dvojíznačný. Ve světě jsou dvě skutečnosti. Manichéismus tohle vyložil v pojádosti o požděně, taky už do jisté míry ve filozofickém světě. Pojádal dost věrně. Tohle je v každém mytu. Tam je chaos a řád. Že svět je řád, to není myšlenka mytická, to je myšlenka řecká. Je to už takový ten mytus na prostém rozpaku, omérský třeba, to už není ten mytus v plné síle. Mytus v plné síle je vždycky proti sobě řád a chaos. Ale nevím, jestli argumentů smyslu plně ponětř jsem tě nechal domluvit. Ale dobře, v tom směru se zdá, že ten strach před tím, že by se vůvodní mytický strach, před tím, že by řád mohl být narušen a vzniknout, je potom přítom jako i v těch, co hledají archéva, že musí to být něco, co garantuje, něco, co zůstává vždycky. A stejný strach před chaosem? U těch filozofů, já myslím, u těch persokratiků, že tam ten strach už neexistoval. Ten už neexistoval u Homera. Tam je to čistě teoretická záležitost pro ně už. A proto taky je možný, že v té pestrý paletě těch řeckých myslitelů je takový Herakleitos, který drží řád, ale nespojuje ho s žádnou archévou. V té interpretaci Aristotelově, která doobě je správná, možná to arché, že je míněná jinak. My jsme se to ukazovali už v lodní ke konci, kdy jsme se zabejvali tím Aleximandrem, Apeiron. Chápat Apeiron jako arché znamená úplně jinak chápat arché, než jak to vykládá Aristoteles, když mluví o těch persokraticích. Aristoteles to to strašlivě zjednodušuje, protože říká, že arché těch persokraticů je jakási vývojová předetapa jeho hilé. Ale to vůbec neplatí Aleximandrovi. Samozřejmě to neplatí ani Herakleitovi. Ovšem Herakleito vždycky se chápal jako myslitel, který trošičku vybočoval a spíš tak jako dráždil tím, že to popíral všechno, co ty dvostatní drželi. Herakleito skutečně tvrdil, že žádná arché, v tom smyslu hilé, neexistuje. Svět je hoheň, který se stále rozhořívá a hasne a furt se mění. Není tam nic, co by zůstalo stejný. Jediné, co zůstává, je ten vládnou cíl okos. Ale u Anaximandra je to nemyslitelné. On tam neříká, že věci a svět vůbec jsou postaveny z Apeironu. To tam vůbec není. Zatímco pro Káleta všechno je voda, nebo pro Empedokla všechno jsou špily živly a láská svár, které působějí mezi nima. Pro Leupy, panem Ocratia, všechno jsou atomy, které vnitřně jsou homogénní a jenom mají různý tvary a háčky na sobě, takže se zakytávají při tom, jak padají. Tohle neplatí o Apeiron. Nýmbrž, Anaximandra říká, že z toho Apeiron neohraničeného se vydělují protivy. Ty protivy se ale nevydělují z toho Apeironu tak, že by kus Apeiron se vydělilo jako protiva. Nýmbrž, že se proti Apeironu vydělují protivy proti sobě vzájemně. V těch protivách není nic z toho Apeironu. To není kus toho Apeironu, který by se oddělilo a pak se vydělilo v protivy. Apeiron není látka, s kterými byly ty protivy. Nýmbrž, ty protivy se nějak vydělují z toho Apeironu a zase zanikají do Apeironu, ale vydělují se proti sobě, to znamená ta mes, že peras je mes, Apeiron je to, co nemá mes. Protivy ale mají mes mezi sebou, ne proti Apeironu. Čili je vyloučen chápat Apeiron jako arche ve smyslu aristotelského chápání, jakási první představa Bohylie. Takže možná, no a vzhledem k tomu, že tradice čili dokonce mluví o tom, že to byl první pravia maximannus, který použil termínu arche, tak je otázka zdat to aristotelské chápání arche, které jako přešlo do tradice a stalo se běžným výkladem v učebnicích, že to je tedy jakási hylé, takové jako ještě nedokonalé pojmově vypracovaná aristotelská hylé, že to je naprosto špatný, že to je falešný, že vlastně možná i arche v těch ostatních, nebo aspoň někej z nich, že znamená něco jiného než jakási pralátka. Zbytečně jsem se k tomu podrobně vracel, chtěl jsem jen ukázat, že jsme trošku v nejistotě, jak arché chápat, jak to správně rozumět. Rozumět v tom aristotelském smyslu, možná je nezajištěný, možná nesprávný a v tom případě pak ten argument, že to je tak podobný tomu Engelsovi, třeba nevopstojí. V každém týpe nevopstojí pro toho Aleximandra. Ale ten důvod, proč se taková věc dělá, proč ten Engels se chytne na konec těch moty, která zůstává netelně, je přeci, dá se říct, důvod náboženský. To jo, náboženský nepochybně. Co to znamená v evropský tradici náboženský? To znamená, že je to důvod, který nevopstojí. Není to běžný takhle používat slovo náboženský, ale podobně jako nějakej přitesaný kámen nebo kus dřeva mohl představovat božstvo, tak samozřejmě jakákoliv archea může také představovat božstvo. Konkrétně Anaximenes třeba, který tvrdil, že archea je vzduch, tak vzduch považoval za božstvo. Potom to je náboženský v tom smyslu, že z kusu kamene nadělá modlu. Co to znamená v té evropské tradici, která je poznačena židou čestňanstvím? Tohle přece nevopstojí. Odhalovat, že v tom Anglstowní je jakási religiozita, je asi oprávnění. Co mě není jasný, jak je to možný. To je neprůhledný, co ho na tom může uspokojovat. U přece všech těch změn, kdy lidi se rodějí a umírají, takový uspokojivý je, že ta hmota zůstává půl stejná. Nepochybně je to religiozní záležitost. Co jsou takové religiozní motívy, které jsou rozumější a méně rozumější. Tohle je úplně neprůhledný. Jestli se bydlí se radovat z toho, že ta hmota zůstane nějak poznačena tím, co bylo předtím, tak by to bylo pochopitelnější. Pro postavení člověka, teda. To, co bych vám říkal, je nutnou podmínkou jedinečnosti. Protože přece nelze říci, že každý ten kolouběh, nebo jak je to nazýváno, je noustalým opakováním. Když vykvěteváře strom, tak to není opakování. To je prostě nový a jedinečný. A ten kolouběh přece nemusí být v ráni opakování a co se stane. A taky není, protože on nemluví jenom, že znikne jindy, ale taky jinde se železnou záležitostí. Místo je třeba jindý. No jistě, takže dobře, jeden stejný, to není to na můj sluhu. Ty argumenty ještě proti to, co jsem říkal. Ne, ne, na mou ty oporuji. Takže, dobře, já se chci říct takhle, protože v tom případě by musela být jedinečnost zajištěna jedině tou cestou neustálý novosti. Ale to znamená tak takových futurologických prognoz, které by jich zajišťovali tím, že se prostě cosi objeví nový, a budeme vyrábět nový výrobky, a v tom je jedinečnost. Já myslím, že ne. Dítě těch starých v opakujících se věcech záleží, ty jsou vždycky jedineční, záleží na tom našem cítění, jestli my tu jedinečnost u nich najdeme, nebo si ji v sobě zachováme, aby jsme o ní neustále mluvili. To je příliš velká negativizace. Podívejte se, když jede tovární výpásová výroba, tak samozřejmě každý výrobek je trošičku jiný. To se nepodaří udělat naprosto identické výrobky. Vždycky je to trošku jiný. A můžeme tady mluvit o jedinečnosti? Vy jste se o nás mysleli, ale jak úbohej, vyprázněný pojem jedinečnosti to je. U výrobků šrouby, které běží na páse, je fakt, že u ní vnímat jedinečnost je kůž. Jednak tohle práci tam nají tu jedinečnost. A když nedá, tak je to blbý. A i když nedá, tak je to furt pět. To není skutečná jedinečnost, o které chci mluvit. Jedinečnost je v něčem jiném. To je jedinečnost hodnoty, ne jedinečnost nahodilosti. Tam rozdíly mezi těma šroubama konec konců jsou nahodilé. Ale rozdíly mezi jedinečnostma pravýma nejsou nahodilé. To je hluboce takovej strukturovaný smysl. Taková strukturovaná smysluplnost. To není jenom, že to je maličko jiný, že lidi jsou jedineční tím, že jeden má o pět vlasů víc než ten druhej. Tam je úplně jediná jedinečnost. Jedinečnost je jako hodnota. A tím pádem ovšem, ať už měl na mysli níčovský ústaviční návrat téhož. To znamená, že to je jedna možnost. Druhá možnost je, že sice to zhruba tak vznikne někde jinde a jindy, vždycky znovu, ale samozřejmě ty jedinečnosti budou úplně odlišné. Proč mě má těšit, že ta hmota zůstává vždy stejná? Je to nenahraditelná stráta vždycky, když zanikne jedinej člověk a když zanikne celé lidstvo. To je nenahraditelná stráta. My si to dneska uvědomujeme, že stačí, že vyhyne nějakej motýl a už nikdo toho motýla nedá dohromady. K tomu je potřeba ten genofon, který s posledním motýlem vyhyne. Vidíš, v příštím cyklu se ten motýl opět odběhne a opět vyhyne. Ano, buď ten týš a nebo jiný. Takže pokud ten týš, tak je to teda ta absurdita toho většiného návratu, to je hoš, anebo pokud to bude zase jiný motýl. To je škoda, že vyhyne. Ano, je to absurdita stejná. Já jsem zúraznil jednu stránku jistě mnoho věcí vysvětlitelných, ale proč z toho člověka má být potěšený? To je takový nepochopitelný. Bo jestli to má být útěcha jakási, nebo taková floskule, která to přikreje. Je to problém, proč s takovou jarostí on nám říká, že všechno zájde, jak chce, jak cípne. Tak jediným potěšením životě a smrti je, že Hamota dostává vždy stejná. Hamota má právě podle mě v dialetice přírody vůbec problém, který tady na stěni neřeší. V podstatě se objevuje ten propagandistický tach, že je vyškerej náboženský přístup, cítění. To nemůžeme odrovnat. To nemůžeme zcela vytýkat, poněvadž to zavedlo do německé filozofie, zejména Hegel. A tohle Hegelovská levice Marka Engels, a Hegel ten anihiloval tu jedinečnost člověka. Člověk individuum, jedinec, sám v osobě nemá hodnotu. Má hodnotu jedině, jestliže si ho použije Weltgeist, k tomu, aby něco udělal sám, se se použil. Takže tohle zase nesmíme házet jako vinu do bod, strkat do bod zrovna Engelsovi. Ale je to tam, i když to není jeho vina, o to nejde. A jsem mně nepochopitelný ne, že to tam je, ale že se toho má potěšit. Protože to vypadá, jako kdybyste ho měli potěšit. Každý normální člověk přece udělá zkušenost, že jsou jistý stráty, které jsou nenáraditelné. A to nemusí být jen zkušenost tím, že mně zemře někdo blízký. Děti zažijou to, že jim zemřou babičky a dědečkové. Potom jim umřou rodiče. Sourozenci velmi často dřív, dneska už je to méně. Tetička, strejček a tak dále. Ale teď je to zkušenost, třeba mladý pěstitelé, tak on někde sežene si něco a teď mu chcípne nějaká rybička. A on už tu rybičku třeba nesežene. Páje zrovna se přestala prodávat, nešla na odbyt. Já se pamatuju před, když byl takový vůmňák, konec 50. a začátek 60. let, tak všude se prodávali takový takzvaný nejmenší obratlovci vůbec, které existují. To je heterandria formosa. Sameček je asi 12 mm dlouhej. Sakum prázdný, až dokonce samička je o malinko větší. To teď nikde neseženete. No tak dobře, snad ještě v přírodě. Ale co když není? Co když jich všude přestali pěstávat? No, věnovala z nějakých důvodů. A je konec. Nebo máte nějakou krásnou, zrovna se vám vyskytneme, máte semena a teď tam vyroste jedna. A je úplně jiná než ty ostatní. Třeba to někde jinde je, ale ta stráta, když jich zahýl, uhyne vám, a vy nemáte semena. Máte semena, vysejete, a žádná z nich není po ní. Už jenom v takovým drobném. Nebo hračku, ke které dítě pojíme nějakou tu... a prostě rozbíje se, ztratí se, a už není kdo stále. Od malička je člověk stíhán s takovými strátami, o které si buď myslí, anebo které skutečně jsou nenahraditelné. Jak můžeme jít potěšením to, že vlastně se nic neděje. No on se přesvědčuje o tom, že to jsou celé stráty. No jistě, to je přesně ono. To je přesně ono. Ale to je teda právě ten felschritt. To je ten chybnej úkon, jak říkal Freud. Prostě je to jakási pseudokompenzace té skutečné stráty, kterou člověk nechce vzít na vědomí. No ale přetáhli jsme to dneska hodně, kterou bych chtěl.