Filosofická kosmologie 5 (Teilhard de Chardin)
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
05-1a.flac
====================
Pochopitelně, když připustíme, že pes myslí, no tak je to pak něco jiného, než když řekneme, že myslí jenom člověk. Už to je rozdíl. Navíc, jestliže myšlení chápeme jenom jako pojmový, čili jenom to, co je nám známé, a neuznáme za myšlení, třeba to, co provozoval ve svým duchům a měl jakýho, třeba člověk na Andrtálskej, to už není teda náš předchůdce, no ale tak co to je to myšlení, musíme se domluvit o tom. A po mém soudu teda řešit situace lze i bez myšlení. To bych vám připustil. Jestli jste mířil tímhle směrem. No jo, ale jak? Jedině na zdařbu. Bez myšlení není možný nějakým způsobem si promítnout možnosti budoucí. V podstatě teda k tomu rozhodování, řešení situací patří, že si uvědomuji, jaká je situace, uvědomuji si, jaké jsou v ní možnosti skrytý, co to znamená budoucí možnosti, a co já můžu udělat zase v budoucnosti, abych dosáhl jedněch a vyhoučil druhé. Jestliže tohle dovedu nějakým způsobem předlídat nebo nějak tušit a na základě toho tušení se rozhodnout udělat spíše jednu věc než druhou, tak to je tedy jakési řešení na základě čeho? Teď se musíme jenom mluvit. Už to je myšlení anebo myšlení je ještě něco jiného? Tady je jakési tušení, tady je jakýsi odhad. Ten odhad vidíme u psa taky. Když pes pronásleduje třeba lišku nebo něco takového a ta běží po oblouku nějakého, že ho nemůže jinak, tak ten pes neběží v jejich stopách, jim byš kouká i vždycky nadběhnout. Snaží se je potětivě. To je jakoby pouvazeno, ale nepochybně nemám ponětí o tom, že nejkračší spojnice je, nebo řect, že nejkračej, když nepůjde po její cestě, po její stopě, když si to nadběhne. Tahle úvaha se tam nedá předpokládat a dělá to každej. Nebo když má pes nebo nějaký jiný zvíře běžet přes potok, tak se rozhlídne, orientuje se, kde je potok nejužší a tam přeskočí, aby se nemuselo zmáchat. My to můžeme interpretovat, že to je pouvaze, ale to tam žádná úvaha není. Ten pes to vidí před sebou, je mu to jasný. Jemu se to přímo ukazuje jako nejvhodnější cesta. My to můžeme interpretovat, všem do psa nevlezem. Je to myšlení, není to myšlení? To je otázka terminologická. Musíme si přesně říct, odkaď kam je to myšlení podle nás. Co už uznáme za myšlení a co ještě ne. Ale mně se zdá, že teda bez myšlení, že je jenom v velmi široce, takže jediná možnost, řešení na zdařbůch. Člověka musí promýšlet tu možnost, že v tom, o čem vy mluvíte, že je tušení. Že je pouhé tušení. Takže to, co někdo může, která má tu schopnost, jakýsi provést refleksi a verifikovat, jak jsme mluvili, že vzhledem té budoucnosti všichni to vlastně prodlouží a vzhledem toho odhadu může na základě toho myšlení dojít, aby to nebylo na zdařbůch, ale přímo k té věci, tak se říká, že je ještě jeden způsob, kde tyto věci se konají, abych to řekl, klícezuštěně a ta verifikace prochází bez takového dlouhodobého racionálního a do určité míry neaktuálního myšlení, že ten člověk je, tak řečeno je, blízkou věci. To, že je blízkou věci, to je zárukou, že v tom je ta pravost i toho budoucího. O pravosti se tady vůbec nedá mluvit, o záruce se nedá vůbec mluvit. Záruka je možná jedině tam, kde je exkluzivní myšlení. Jaká pak záruka existuje pro psa nebo pro zešťovku? To je těžko, tam neplatí tyhle pojmy, to se tam nedá zavádět. A co jste myslel tím velice zhuštěným, co to je? Tušení se vám nelíbí tak intuíce? No jistě, jsou jakési odhady, jenomže právě se neví, jaká keraka a nemá to žádnou kontrolu, nemá to žádné záruky, žádné garance, že je to prostě zkouška, omyl. No a něco je zachováno ve vzpomínce nebo ve zkušenosti tzv., což je zase ještě nějaká primitivní zkušenost, neformulovaná. No ale co se teda jako dá o tom říct? A zejména, když se o tom budeme mluvit, tak co od toho čekáme? Když se blíží vouchka, tak třeba myslím, že to odradujeme z různých znaků, jestli to nějak takhle dedukujeme a dáváme do tromady. A indián třeba, když se blíží vouchka, tak on takový z toho, co prostě vysí ze vzduchu z té atmosféry, a ta vouchka skutečně přijde, protože on ještě žije prostě nějak v té přírodě natolik, že teda nereflektuje, ale přitom ví, že ta vouchka přijde a zařídí se podle toho. A já myslím, že teda tady ta otázka o té pravosti a nějaké záruky jako přichází do hry, protože se buď jako osvědčí nemusíme osvědčit tím, že ta vouchka přijde nebo nepřijde, a ona přijde teda většinou. No ovšem, když řekneš, že to vysí ve vzduchu, tak to je přece ta šílená metafora. Co vysí ve vzduchu? Nic tam nevysí. Prostě jsou, indián má bolesti v kolenou třeba. No to náš dědek někde tady, vejmínkář, má taky bolestí a taky odhadne, že přijde vouchka nebo něco takového. Prostě toto jsou určité zkušenosti, které my už jaksi vůbec neinterpretujeme, ale máme je taky, jenomže my jich neužíváme. Fakt je, že je nám hlbě, bolí nám hlava, motá se nám hlava, no a jediné, co nám může, ještě teda jako v některých chvílich, když je to příliš slib, tak se jdeme kouknout na barometr, no a on kles. No jo, no tak to je jasný, tak je nám blbě, no. Ale usuzovat, jestli bude pršet nebo nepršet, no to znamená bejt trošku v kontaktu s tím, co se děje kolem, nebydlet v městě, kde člověk nevidí vůbec na nebe takřka, nevidět, jak vypadají oblaky, jak odkaťváne vítr a takovýhle věci. A tohle dává dohromady. To je to, čemu se říká, vysí to ve vzduchu. Ale to jsou konkrétní věci, na které je třeba dává pozor a z nich potom vyvozovat nějaké závěry, že. To je to, co dělá ten indián. Přece mně nechcete říct, že vysí ve vzduchu, to je jako prostě, když indián stopuje, no tak tam prostě ten tigr mu vysí na, ne, tigr to je blbost, no ale co, to je antilopa nebo já nevím. Tam prostě mu to tam vysí na trávě, když to není pravda. On přesně ví, že tadydle je pošlapaná tráva, támhle úlomená větvička a to si dává dohromady. Pro něj to nevysí ve vzduchu. To je prostě poetický výraz, ale fakticky ten indián myslí neobyčejně precizně, byť ne pojmově. Poušťa se jako skutečně o vaši určitým zákonstvím, zákonem ve vzduchu. To by se těžko dalo asi prokazovat. Jako vůbec všechny negativní souby se těžko prokazujou. No ale konec konců ty indiány mezi sebou můžou mílit, oni se můžou dohadovat, jak bude zejtra. Pohádají se pači, jeden říká takhle, druhej takhle. A při tom, jak se pohádají, tak každej říká důvody, proč on se domnívá, že bude to takhle. Neříkejte mi, že tam je bez níma vzácná jednota, že všichni jako jeden duch nebo jako jedna mysl prostě vědí, že bude vouřka a všichni vědí, že druhej jeden bude hezky. To je naopak. Některý odhadují líp, druhý míň, protože ty starší jsou většinou zkušenější. Většinou nějakých šamánů. Řekněme, ten šamán musí být zkušenější, jinak ho teda vypískají. Je to takový problém zase z jiného soustředí, myslím, že to není špatné, že se začíná něco jiného, ale... My jsme si tady vykázali dneska, že bytí člověka, přestože je svům podstatnému, nepodobné jako bytí světa, není založené v bytí světa, že má svůj vlastní základ. Že není odmínkou... A pak jsme si dále vykázali to, že dnes žijeme v situaci, kdy už ten intencionální předmět natolik splynul se světem, že prostě o tom reálním předmětu se nedá hovořit. A když jsme si teda vykázali, že bytí člověka je založeno ve vlastním vztahu k tomu původnímu bytí, není teď potřeba vykázat, že i ten svět má jako na člověku nezávislé... No to jistě ano. Nezostává to problémem vlastně. To je jako téma našeho semináře tento semestr, když se zabejímáme o kosmologii. Tam vlastně celá ta věc, proč dneska tohle děláme, je proto, abychom si ukázali, jakým způsobem je kosmos zakotven v bytí. To je ono. Plně, plně beru. To je drasticky řečeno, co jsem teď řekl. No ale je to tak asi přibližně. Cuncrano salis. Když tady byla řeč u Schallera o základu věcí, a u Heideggera bylo koncertováno, že svět, příroda, dějiny, ale i bytí v podstatě, ne jako součástí světa, ale ke světu, když se řekne svět, tak do toho je míněl i bytí. On tam neříkal bytí, on tam říkal Weltgrund. Tak jsem chtěl se zeptat, jestli u toho Schallera ten základ věcí vykazuje nějakou si stejnou strukturu, že situován ne ve světě, ale že ke světu patří. Jestli tam jako... Stejně podobně to míněno, nebo je to... Ke světu patří, to by neřekl ani Heidegger. On neříkal, že ke světu patří, ale že když míníme svět, tak míníme vždy také Weltgrund, teda základ světa a vztah toho základu ke světu. Není to tak, že by tady byl svět a k němu patřili různé takové hospodářské stavení, například bytí, nebo ten Weltgrund, nebo něco takového. Ale je to spíš naopak, že tady je ten Weltgrund a k němu patří potom taky Welt. A podobně to u Schellera, teda je to, že základ věcí je teda něco, bez čeho věci nemohou být věcmi. Ne tak, že věci tím, že jsou, tak prostě automaticky mají nějakej svůj základ. Je to obráceně. Veškerej důraz je položen na ten základ a bez toho základu by nebylo ani věcí, ani světa. A tedy v tomhletom je podstatě podobnost. Já jsem to špatně formuloval, jako jsem se ptal, to patří, jsem nechtěl takhle říct, když to teda kaksi vykazuje, ale jsem v podstatě odpověděl, jsem chtěl vědět jen toto. Protože ty velikátské rozdíly mezi šelerem a heidekerem... To už je v souvislosti s bujetí. Když jste začínal s tím heidekem, říkala o tom, že ten svět sám se ztrácí, jak to říkala Heidegger, a na jeho místo, že nastupuje, nastupuje model světa. Jak si to má člověk představit, že se ten svět může ztrácet? A na jeho místo, že pod tím modelem světa si představí, že ten model světa má být intencionální předmět? Heideggerovi to nemůžeme strkat do bot. My si to interpretujeme tímto způsobem, ale není to tak, že by to říkal Heidegger. Já teď nevím, jestli jde o to vyložit, jak to říkal Heidegger, anebo teda mluvíme o tom, jak tomu rozumě vůbec. Rozumět tomu, že svět se ztrácí. Když svět se ztrácí, tak to opravdu znamená, že se ztrácí svět nebo se nám ztrácí? Prostě ho nevidíme. My se na něj díváme prismatem své konstrukcí a vidíme ho jenom, jak se nám to hodí. Ale svět sám nám unik. To není tak, že by tady přestal být ten svět. Pro nás jako kdyby nebyl. My jsme pro něj slepí. Já jsem se jako ztrácí, protože svět se ztrácí. Čistě fenomenálně. A takže jako my, tudle s tou jistou ztrátou, která je neustálá, nahrazujeme něčím novým? To není, že nahrazujeme. My naopak jsme ten svět, jako fenomén o všem, nikoli reálně, jsme vytlačili svéma modelama. Není, že bychom zaplňovali nějaké prázdno, které vzniklo po tom ztraceném světě. My jsme ho vytlačili, vytěsnili. My jsme dělali takový furt modely a jednáme ve smyslu těch modelů, že dokonce ten svět kolem nás zavíjeli podle těch svých modelů. Takže my už takřka nepotkáme ten svět. My potkáváme ten předělaný svět podle těch našich modelů. To je právě to, že ten svět bez těch našich modelů by nebyl světem. Kdybychom neměli modely, tak bychom nemohli hovořit o světě. To nevím. Archaický člověk žádný modely neměl a o světě mluvil. No, ale je to podstatně jiný svět, než o kterém pak můžeme mluvit. Jistě, jistě, prosto jiný. A podstatně jiný snad svět u toho archaického člověka a u člověka, který se ke světu vztahuje skrz modely. Já se teda domnívám, že by měl být. No, jistě, jistě. A nicméně mluvil o tom světě. No jo, ale mluvil podstatně o něčem jiném. Dneska, jak to tady bylo řečeno, že v tom předpojímovém myšlení nelze hovořit o myšlení. To můžeme až jako by my, ale nelze předpojímové myšlení nelze hovořit o myšlení. Stejně tak by nešlo hovořit podle mě u toho archaického člověka. Když my zavedeme nějak pojem světa přes našem rodem, tak nemůžeme hovořit o světě u toho archaického člověka. Protože je to úplně něco jiného. To je sofistika. Když vám ukážu tenhle obraz a řeknu, že to je bouřka, tak v jednom smyslu mám pravdu a v jednom smyslu nemám pravdu. V jednom smyslu mám pravdu totiž, že cílem malíře bylo si dát na plátno co by v nás vzbudilo jakýsi dojem, že je to začínající bouřka. Na druhé straně je to ale plátno a žádná bouřka. V tomto dvojím smyslu. Nebo malýmu dítěti ukážete obrazek a co pak to je? Od malička ho učíte této blbosti? Nebo všichni učíme? Já jsem učil taky a mý děti to dělají zase dál. To je taková tradice. Ukážou strašně blbej obrázek, že to vypadá jak pes. Ale dítě se naučí, že říká, že to je kravička. A on to není ani pes, ani kravička. On je to prostě blbej obrázek. Je to obrázek kravičky, ne kravička. A dítě se od malička učí říkat, že to je kravička. Ne je obrázek kravičky. No a to je to, co tady... Když jste řekli, že v archaickým myšlení nelze mluvit o myšlení, tak v jednom směru máte pravdu a vy v druhém směru nemáte pravdu. Teda nelze mluvit v archaickém světě, nelze mluvit o myšlení v tom smyslu, že aby se tam dalo v tom archaickém světě, v rámci archaického světa, mluvit o myšlení, tj. aby člověk archaický mohl mluvit o myšlení, musel by dospět na určitou úroveň reflexe, která je možná pouze v rámci pojmovýho myšlení. Protože mluvit o myšlení znamená vytvořit pojem myšlení. A to v archaických dobách možný není. Potud byste měli pravdu. Ale že my nemůžeme mluvit o myšlení v archaických dobách, to můžeme, protože my už totiž umíme reflektovat. A my můžeme odhalit myšlení a jeho povahu u archaického člověka. Takže my v archaické době můžeme mluvit o myšlení. Ale ty archaické lidi nemohli, protože neměli potřebný pojmový aparát. Čili tam je podobná dvojznačnost, jako je u toho obrázku krávy. Ta dvojsmyslnost toho, když řeknu, že nemůžu mluvit v archaické době, u archaického myšlení, že nemůžu mluvit o myšlení. Podle toho, jak to chápeme, je to buď pravda, nebo není pravda. Teď mi to vyschlo. Tam byl ještě jeden krok. Svět. Teďkom je ten svět. Jestli lze hovořit o světě u archaického myšlení. No a samozřejmě my jsme si ukazovali za prvé na Gilgameshovi, jak tam ten vládce Uru jak tam chtěl si prokázat svou hrdinskost a svou mimořádnost a své prvenství. Nestačilo mu jenom to společenství lidí, pro něž byl králem, ale chtěl to prokázat pro všechny časy a po vší zemi a proto se musel nějak vztáhnout i k těm extrémně vzdáleným partijím toho světa, v kterém se domníval žít. Jak si mířil až k okrajům toho světa a tím definoval sám sebe, tak tam je evidentní, že se vztahoval ke světu. I když ten jeho svět samozřejmě byl úplně mizivej proti tomu, jak třeba my dnes chápeme svět. Ale pro něj to byl svět. Ano, jistým způsobem to byl svět jakoby souhrn věcí, ne? Nevím, to je příliš metařský. Souhrn věcí to je prostě co na metu, na jednu hromadu. Ale pro něj svět je vždy něco strukturované, to je nějaký Tomasí nahoře a dole a tak dále. Není to žádný souhrn nějakej, jenom hromada něčeho. On chtěl být známý všude, to znamená až po okraji, tak chtěl, aby to věděl i ten, i ten. Ale o žádných stazích se tam nehovoří. On by chtěl, aby to věděl tamten, aby to věděl ten stroj. Nejen, aby to věděl, on chtěl opravdu ten skutek učinit. On chtěl sám sebe definovat. On chtěl sám se, jaksi kopit sebe, vytáhnout se sám před sebou, nebo postavit se tam, kde ještě nestálo. On chtěl sám sebe vytvořit, dotvořit. To tam všechno je, to není jenom, co si o něm myslejte, aby to lidi věděli a tak dále. To by se dalo jim nalhát něco, že? No ne, ale když hovorím o tom, že chtěl, aby to věděl, jakoby ten celek, když ho, jestli se teda dá zápomořit, on se taky přece nepamatuje. Tak míjí se tím, aby to věděl jako každý. Nějak tak. Aby to věděl i ten táh, nebo i ten strom, aby to věděl i ten... To je důležité, aby to věděl. Ale ten pták prostě, jo, i pso bude jinej pták, když on vykoná ten hrdinský čin. Celý ten svět se změní, pláč on se změní, že? Ale to je fuk, to jsou, víte, důležité je, že on tam jedná způsobem, který je nepochopitelný. Tam mám dojem, že to slovo světa vůbec není. Já nevím, možná, že jo, teď si nespomínám. Ale je nepochopitelný, pokud nepředpokládáme, že se nějakým způsobem stavoval ke světu. A ne pouze k jednotlivým věcem. No ale potom v té Biblii, a to je rovněž archaické myšlení, že? To je předpojmové myšlení. No tak tamto je už úplně výslovně. Když se hovoří o nebesách, o nebesích, že nebesa vypravují slávu hospodinovu, no tak to ať mi každej proměne, tak tam se mluví o nebesích. A rozumí se teda, to je to veškerenstvo. Ano, a veškerenstvo znamená zase nějaký soubor, že? Ne, žádnej soubor. To je prostě nějaká mohutná záležitost. Já bych chtěl vědět, když se hovoří teda, že se vztahují ke světu, co se teda tím světem mění? Jo? U tohoto archaického myšlení, že? Když teda dochází vztahu ke světu, že? Co se tímto světem mění? No, teď chcete odpovědět, ale jak? Z našeho stanoviska, nebo se stanoviska archaického člověka? Z našeho stanoviska archaického člověka asi to nedokážeme moc. Já bych, můžeme to z našeho hlediska, se podívat na to, co oni chápali pod pojmem, co oni chápali pod pojmem svět. Pojmem nemělo co chápali pod světem. To, co říkáš jinak, to říkáš to sami. Tam je prostě, oni v tom světě byli. Oni v tom světě žili. A ten svět byl, bylo něco jinýho, než jednotlivý věci, s kterými se setkávali. A oni se stali tím, čím se stali sami před sebou, ale i před jinými, ale i nezávisle na tom, jak se na to koukal, se stali svým vztahem ke světu, ne k jednotlivým věcem. Svět měli před sebou, nebo ne před sebou, to je špatně řečeno, měli kolem sebe. Svět to bylo, to byla ta atmosféra, kterou dejchali, to byl ten prostor, v kterém se hejbali, to byla ta scéna, na který probíhal jejich život. To jsou všechno takovéhle... To prostě bylo pro ně něco. Proto se tázali, kde se vzal ten svět. A stavěli ten svět proti chaosu. Ať chaos nepatřil ke světu. Svět se zrodil jako protest proti chaosu, jako něco navzdory chaosu a co vytlačilo chaos. Teď prakticky hovoříme o světě tak, jak jsem se o té přestávce ptal, na ty věci samé. Ten archaický člověk je ve vztahu, je v tém vztahu ke světu. Ale co to ten svět je, zatím nechám stranou. On se stýká, on vidí strom, sleduje honidu antilopu atd. Ale je to pro něj ta antilopa něco jiného, než pro člověka jako by nebo ten vztah k tomu svém okolí je pro něj jináčí, než pro člověka, který už je potom schopen pojmového myšlení. Protože ten archaický člověk ten archaický člověk jako by jinak navazuje na ty události, které na něj působí, než člověk schopný pojmového myšlení. Já nevím, jestli je to jasný. Já nevím, tohleto, co jste řekl, teď nakonec, tak to je až triviální. To je jasný až triviální. Pochopitelně, že to je jinak. Ale jaksi jaký je důsledek toho? Ta otázka zněla teda co byl, co byl, nebo čím byl svět pro archaického člověka? Ne, ta otázka byla tak, že když my hovoříme o světě, takže nemůžeme říct, že archaický člověk, když my se vztahujeme ke světu a hovoříme jako, že se vztahujeme ke světu, tak to nemohl říct archaický člověk. Ten nemohl hovořit o světě tak, jak o něm hovoříme my. No tak ne, ale jinak. Pokud až mělo o tom mluvíme pojmově. Ano, ale je otázka právě, jakým způsobem teda, že se ten archaický člověk v jakým způsobem hovořil on o světě, no nemůžu říct o světě, že protože ten pojem je náš, že on hovořil o čem? Že on hovořil o celku o něm, kterým se stále mluví.
05-1a.flac
====================
Pochopitelně, když připustíme, že pes myslí, no tak je to pak něco jiného, než když řekneme, že myslí jenom člověk. Už to je rozdíl. Navíc, jestliže myšlení chápeme jenom jako pojmový, čili jenom to, co je nám známé, a neuznáme za myšlení, třeba to, co provozoval ve svým duchům a měl jakýho, třeba člověk na Andrtálskej, to už není teda náš předchůdce, no ale tak co to je to myšlení, musíme se domluvit o tom. A po mém soudu teda řešit situace lze i bez myšlení. To bych vám připustil. Jestli jste mířil tímhle směrem. No jo, ale jak? Jedině na zdařbu. Bez myšlení není možný nějakým způsobem si promítnout možnosti budoucí. V podstatě teda k tomu rozhodování, řešení situací patří, že si uvědomuji, jaká je situace, uvědomuji si, jaké jsou v ní možnosti skrytý, co to znamená budoucí možnosti, a co já můžu udělat zase v budoucnosti, abych dosáhl jedněch a vyhoučil druhé. Jestliže tohle dovedu nějakým způsobem předlídat nebo nějak tušit a na základě toho tušení se rozhodnout udělat spíše jednu věc než druhou, tak to je tedy jakési řešení na základě čeho? Teď se musíme jenom mluvit. Už to je myšlení anebo myšlení je ještě něco jiného? Tady je jakési tušení, tady je jakýsi odhad. Ten odhad vidíme u psa taky. Když pes pronásleduje třeba lišku nebo něco takového a ta běží po oblouku nějakého, že ho nemůže jinak, tak ten pes neběží v jejich stopách, jim byš kouká i vždycky nadběhnout. Snaží se je potětivě. To je jakoby pouvazeno, ale nepochybně nemám ponětí o tom, že nejkračší spojnice je, nebo řect, že nejkračej, když nepůjde po její cestě, po její stopě, když si to nadběhne. Tahle úvaha se tam nedá předpokládat a dělá to každej. Nebo když má pes nebo nějaký jiný zvíře běžet přes potok, tak se rozhlídne, orientuje se, kde je potok nejužší a tam přeskočí, aby se nemuselo zmáchat. My to můžeme interpretovat, že to je pouvaze, ale to tam žádná úvaha není. Ten pes to vidí před sebou, je mu to jasný. Jemu se to přímo ukazuje jako nejvhodnější cesta. My to můžeme interpretovat, všem do psa nevlezem. Je to myšlení, není to myšlení? To je otázka terminologická. Musíme si přesně říct, odkaď kam je to myšlení podle nás. Co už uznáme za myšlení a co ještě ne. Ale mně se zdá, že teda bez myšlení, že je jenom v velmi široce, takže jediná možnost, řešení na zdařbůch. Člověka musí promýšlet tu možnost, že v tom, o čem vy mluvíte, že je tušení. Že je pouhé tušení. Takže to, co někdo může, která má tu schopnost, jakýsi provést refleksi a verifikovat, jak jsme mluvili, že vzhledem té budoucnosti všichni to vlastně prodlouží a vzhledem toho odhadu může na základě toho myšlení dojít, aby to nebylo na zdařbůch, ale přímo k té věci, tak se říká, že je ještě jeden způsob, kde tyto věci se konají, abych to řekl, klícezuštěně a ta verifikace prochází bez takového dlouhodobého racionálního a do určité míry neaktuálního myšlení, že ten člověk je, tak řečeno je, blízkou věci. To, že je blízkou věci, to je zárukou, že v tom je ta pravost i toho budoucího. O pravosti se tady vůbec nedá mluvit, o záruce se nedá vůbec mluvit. Záruka je možná jedině tam, kde je exkluzivní myšlení. Jaká pak záruka existuje pro psa nebo pro zešťovku? To je těžko, tam neplatí tyhle pojmy, to se tam nedá zavádět. A co jste myslel tím velice zhuštěným, co to je? Tušení se vám nelíbí tak intuíce? No jistě, jsou jakési odhady, jenomže právě se neví, jaká keraka a nemá to žádnou kontrolu, nemá to žádné záruky, žádné garance, že je to prostě zkouška, omyl. No a něco je zachováno ve vzpomínce nebo ve zkušenosti tzv., což je zase ještě nějaká primitivní zkušenost, neformulovaná. No ale co se teda jako dá o tom říct? A zejména, když se o tom budeme mluvit, tak co od toho čekáme? Když se blíží vouchka, tak třeba myslím, že to odradujeme z různých znaků, jestli to nějak takhle dedukujeme a dáváme do tromady. A indián třeba, když se blíží vouchka, tak on takový z toho, co prostě vysí ze vzduchu z té atmosféry, a ta vouchka skutečně přijde, protože on ještě žije prostě nějak v té přírodě natolik, že teda nereflektuje, ale přitom ví, že ta vouchka přijde a zařídí se podle toho. A já myslím, že teda tady ta otázka o té pravosti a nějaké záruky jako přichází do hry, protože se buď jako osvědčí nemusíme osvědčit tím, že ta vouchka přijde nebo nepřijde, a ona přijde teda většinou. No ovšem, když řekneš, že to vysí ve vzduchu, tak to je přece ta šílená metafora. Co vysí ve vzduchu? Nic tam nevysí. Prostě jsou, indián má bolesti v kolenou třeba. No to náš dědek někde tady, vejmínkář, má taky bolestí a taky odhadne, že přijde vouchka nebo něco takového. Prostě toto jsou určité zkušenosti, které my už jaksi vůbec neinterpretujeme, ale máme je taky, jenomže my jich neužíváme. Fakt je, že je nám hlbě, bolí nám hlava, motá se nám hlava, no a jediné, co nám může, ještě teda jako v některých chvílich, když je to příliš slib, tak se jdeme kouknout na barometr, no a on kles. No jo, no tak to je jasný, tak je nám blbě, no. Ale usuzovat, jestli bude pršet nebo nepršet, no to znamená bejt trošku v kontaktu s tím, co se děje kolem, nebydlet v městě, kde člověk nevidí vůbec na nebe takřka, nevidět, jak vypadají oblaky, jak odkaťváne vítr a takovýhle věci. A tohle dává dohromady. To je to, čemu se říká, vysí to ve vzduchu. Ale to jsou konkrétní věci, na které je třeba dává pozor a z nich potom vyvozovat nějaké závěry, že. To je to, co dělá ten indián. Přece mně nechcete říct, že vysí ve vzduchu, to je jako prostě, když indián stopuje, no tak tam prostě ten tigr mu vysí na, ne, tigr to je blbost, no ale co, to je antilopa nebo já nevím. Tam prostě mu to tam vysí na trávě, když to není pravda. On přesně ví, že tadydle je pošlapaná tráva, támhle úlomená větvička a to si dává dohromady. Pro něj to nevysí ve vzduchu. To je prostě poetický výraz, ale fakticky ten indián myslí neobyčejně precizně, byť ne pojmově. Poušťa se jako skutečně o vaši určitým zákonstvím, zákonem ve vzduchu. To by se těžko dalo asi prokazovat. Jako vůbec všechny negativní souby se těžko prokazujou. No ale konec konců ty indiány mezi sebou můžou mílit, oni se můžou dohadovat, jak bude zejtra. Pohádají se pači, jeden říká takhle, druhej takhle. A při tom, jak se pohádají, tak každej říká důvody, proč on se domnívá, že bude to takhle. Neříkejte mi, že tam je bez níma vzácná jednota, že všichni jako jeden duch nebo jako jedna mysl prostě vědí, že bude vouřka a všichni vědí, že druhej jeden bude hezky. To je naopak. Některý odhadují líp, druhý míň, protože ty starší jsou většinou zkušenější. Většinou nějakých šamánů. Řekněme, ten šamán musí být zkušenější, jinak ho teda vypískají. Je to takový problém zase z jiného soustředí, myslím, že to není špatné, že se začíná něco jiného, ale... My jsme si tady vykázali dneska, že bytí člověka, přestože je svům podstatnému, nepodobné jako bytí světa, není založené v bytí světa, že má svůj vlastní základ. Že není odmínkou... A pak jsme si dále vykázali to, že dnes žijeme v situaci, kdy už ten intencionální předmět natolik splynul se světem, že prostě o tom reálním předmětu se nedá hovořit. A když jsme si teda vykázali, že bytí člověka je založeno ve vlastním vztahu k tomu původnímu bytí, není teď potřeba vykázat, že i ten svět má jako na člověku nezávislé... No to jistě ano. Nezostává to problémem vlastně. To je jako téma našeho semináře tento semestr, když se zabejímáme o kosmologii. Tam vlastně celá ta věc, proč dneska tohle děláme, je proto, abychom si ukázali, jakým způsobem je kosmos zakotven v bytí. To je ono. Plně, plně beru. To je drasticky řečeno, co jsem teď řekl. No ale je to tak asi přibližně. Cuncrano salis. Když tady byla řeč u Schallera o základu věcí, a u Heideggera bylo koncertováno, že svět, příroda, dějiny, ale i bytí v podstatě, ne jako součástí světa, ale ke světu, když se řekne svět, tak do toho je míněl i bytí. On tam neříkal bytí, on tam říkal Weltgrund. Tak jsem chtěl se zeptat, jestli u toho Schallera ten základ věcí vykazuje nějakou si stejnou strukturu, že situován ne ve světě, ale že ke světu patří. Jestli tam jako... Stejně podobně to míněno, nebo je to... Ke světu patří, to by neřekl ani Heidegger. On neříkal, že ke světu patří, ale že když míníme svět, tak míníme vždy také Weltgrund, teda základ světa a vztah toho základu ke světu. Není to tak, že by tady byl svět a k němu patřili různé takové hospodářské stavení, například bytí, nebo ten Weltgrund, nebo něco takového. Ale je to spíš naopak, že tady je ten Weltgrund a k němu patří potom taky Welt. A podobně to u Schellera, teda je to, že základ věcí je teda něco, bez čeho věci nemohou být věcmi. Ne tak, že věci tím, že jsou, tak prostě automaticky mají nějakej svůj základ. Je to obráceně. Veškerej důraz je položen na ten základ a bez toho základu by nebylo ani věcí, ani světa. A tedy v tomhletom je podstatě podobnost. Já jsem to špatně formuloval, jako jsem se ptal, to patří, jsem nechtěl takhle říct, když to teda kaksi vykazuje, ale jsem v podstatě odpověděl, jsem chtěl vědět jen toto. Protože ty velikátské rozdíly mezi šelerem a heidekerem... To už je v souvislosti s bujetí. Když jste začínal s tím heidekem, říkala o tom, že ten svět sám se ztrácí, jak to říkala Heidegger, a na jeho místo, že nastupuje, nastupuje model světa. Jak si to má člověk představit, že se ten svět může ztrácet? A na jeho místo, že pod tím modelem světa si představí, že ten model světa má být intencionální předmět? Heideggerovi to nemůžeme strkat do bot. My si to interpretujeme tímto způsobem, ale není to tak, že by to říkal Heidegger. Já teď nevím, jestli jde o to vyložit, jak to říkal Heidegger, anebo teda mluvíme o tom, jak tomu rozumě vůbec. Rozumět tomu, že svět se ztrácí. Když svět se ztrácí, tak to opravdu znamená, že se ztrácí svět nebo se nám ztrácí? Prostě ho nevidíme. My se na něj díváme prismatem své konstrukcí a vidíme ho jenom, jak se nám to hodí. Ale svět sám nám unik. To není tak, že by tady přestal být ten svět. Pro nás jako kdyby nebyl. My jsme pro něj slepí. Já jsem se jako ztrácí, protože svět se ztrácí. Čistě fenomenálně. A takže jako my, tudle s tou jistou ztrátou, která je neustálá, nahrazujeme něčím novým? To není, že nahrazujeme. My naopak jsme ten svět, jako fenomén o všem, nikoli reálně, jsme vytlačili svéma modelama. Není, že bychom zaplňovali nějaké prázdno, které vzniklo po tom ztraceném světě. My jsme ho vytlačili, vytěsnili. My jsme dělali takový furt modely a jednáme ve smyslu těch modelů, že dokonce ten svět kolem nás zavíjeli podle těch svých modelů. Takže my už takřka nepotkáme ten svět. My potkáváme ten předělaný svět podle těch našich modelů. To je právě to, že ten svět bez těch našich modelů by nebyl světem. Kdybychom neměli modely, tak bychom nemohli hovořit o světě. To nevím. Archaický člověk žádný modely neměl a o světě mluvil. No, ale je to podstatně jiný svět, než o kterém pak můžeme mluvit. Jistě, jistě, prosto jiný. A podstatně jiný snad svět u toho archaického člověka a u člověka, který se ke světu vztahuje skrz modely. Já se teda domnívám, že by měl být. No, jistě, jistě. A nicméně mluvil o tom světě. No jo, ale mluvil podstatně o něčem jiném. Dneska, jak to tady bylo řečeno, že v tom předpojímovém myšlení nelze hovořit o myšlení. To můžeme až jako by my, ale nelze předpojímové myšlení nelze hovořit o myšlení. Stejně tak by nešlo hovořit podle mě u toho archaického člověka. Když my zavedeme nějak pojem světa přes našem rodem, tak nemůžeme hovořit o světě u toho archaického člověka. Protože je to úplně něco jiného. To je sofistika. Když vám ukážu tenhle obraz a řeknu, že to je bouřka, tak v jednom smyslu mám pravdu a v jednom smyslu nemám pravdu. V jednom smyslu mám pravdu totiž, že cílem malíře bylo si dát na plátno co by v nás vzbudilo jakýsi dojem, že je to začínající bouřka. Na druhé straně je to ale plátno a žádná bouřka. V tomto dvojím smyslu. Nebo malýmu dítěti ukážete obrazek a co pak to je? Od malička ho učíte této blbosti? Nebo všichni učíme? Já jsem učil taky a mý děti to dělají zase dál. To je taková tradice. Ukážou strašně blbej obrázek, že to vypadá jak pes. Ale dítě se naučí, že říká, že to je kravička. A on to není ani pes, ani kravička. On je to prostě blbej obrázek. Je to obrázek kravičky, ne kravička. A dítě se od malička učí říkat, že to je kravička. Ne je obrázek kravičky. No a to je to, co tady... Když jste řekli, že v archaickým myšlení nelze mluvit o myšlení, tak v jednom směru máte pravdu a vy v druhém směru nemáte pravdu. Teda nelze mluvit v archaickém světě, nelze mluvit o myšlení v tom smyslu, že aby se tam dalo v tom archaickém světě, v rámci archaického světa, mluvit o myšlení, tj. aby člověk archaický mohl mluvit o myšlení, musel by dospět na určitou úroveň reflexe, která je možná pouze v rámci pojmovýho myšlení. Protože mluvit o myšlení znamená vytvořit pojem myšlení. A to v archaických dobách možný není. Potud byste měli pravdu. Ale že my nemůžeme mluvit o myšlení v archaických dobách, to můžeme, protože my už totiž umíme reflektovat. A my můžeme odhalit myšlení a jeho povahu u archaického člověka. Takže my v archaické době můžeme mluvit o myšlení. Ale ty archaické lidi nemohli, protože neměli potřebný pojmový aparát. Čili tam je podobná dvojznačnost, jako je u toho obrázku krávy. Ta dvojsmyslnost toho, když řeknu, že nemůžu mluvit v archaické době, u archaického myšlení, že nemůžu mluvit o myšlení. Podle toho, jak to chápeme, je to buď pravda, nebo není pravda. Teď mi to vyschlo. Tam byl ještě jeden krok. Svět. Teďkom je ten svět. Jestli lze hovořit o světě u archaického myšlení. No a samozřejmě my jsme si ukazovali za prvé na Gilgameshovi, jak tam ten vládce Uru jak tam chtěl si prokázat svou hrdinskost a svou mimořádnost a své prvenství. Nestačilo mu jenom to společenství lidí, pro něž byl králem, ale chtěl to prokázat pro všechny časy a po vší zemi a proto se musel nějak vztáhnout i k těm extrémně vzdáleným partijím toho světa, v kterém se domníval žít. Jak si mířil až k okrajům toho světa a tím definoval sám sebe, tak tam je evidentní, že se vztahoval ke světu. I když ten jeho svět samozřejmě byl úplně mizivej proti tomu, jak třeba my dnes chápeme svět. Ale pro něj to byl svět. Ano, jistým způsobem to byl svět jakoby souhrn věcí, ne? Nevím, to je příliš metařský. Souhrn věcí to je prostě co na metu, na jednu hromadu. Ale pro něj svět je vždy něco strukturované, to je nějaký Tomasí nahoře a dole a tak dále. Není to žádný souhrn nějakej, jenom hromada něčeho. On chtěl být známý všude, to znamená až po okraji, tak chtěl, aby to věděl i ten, i ten. Ale o žádných stazích se tam nehovoří. On by chtěl, aby to věděl tamten, aby to věděl ten stroj. Nejen, aby to věděl, on chtěl opravdu ten skutek učinit. On chtěl sám sebe definovat. On chtěl sám se, jaksi kopit sebe, vytáhnout se sám před sebou, nebo postavit se tam, kde ještě nestálo. On chtěl sám sebe vytvořit, dotvořit. To tam všechno je, to není jenom, co si o něm myslejte, aby to lidi věděli a tak dále. To by se dalo jim nalhát něco, že? No ne, ale když hovorím o tom, že chtěl, aby to věděl, jakoby ten celek, když ho, jestli se teda dá zápomořit, on se taky přece nepamatuje. Tak míjí se tím, aby to věděl jako každý. Nějak tak. Aby to věděl i ten táh, nebo i ten strom, aby to věděl i ten... To je důležité, aby to věděl. Ale ten pták prostě, jo, i pso bude jinej pták, když on vykoná ten hrdinský čin. Celý ten svět se změní, pláč on se změní, že? Ale to je fuk, to jsou, víte, důležité je, že on tam jedná způsobem, který je nepochopitelný. Tam mám dojem, že to slovo světa vůbec není. Já nevím, možná, že jo, teď si nespomínám. Ale je nepochopitelný, pokud nepředpokládáme, že se nějakým způsobem stavoval ke světu. A ne pouze k jednotlivým věcem. No ale potom v té Biblii, a to je rovněž archaické myšlení, že? To je předpojmové myšlení. No tak tamto je už úplně výslovně. Když se hovoří o nebesách, o nebesích, že nebesa vypravují slávu hospodinovu, no tak to ať mi každej proměne, tak tam se mluví o nebesích. A rozumí se teda, to je to veškerenstvo. Ano, a veškerenstvo znamená zase nějaký soubor, že? Ne, žádnej soubor. To je prostě nějaká mohutná záležitost. Já bych chtěl vědět, když se hovoří teda, že se vztahují ke světu, co se teda tím světem mění? Jo? U tohoto archaického myšlení, že? Když teda dochází vztahu ke světu, že? Co se tímto světem mění? No, teď chcete odpovědět, ale jak? Z našeho stanoviska, nebo se stanoviska archaického člověka? Z našeho stanoviska archaického člověka asi to nedokážeme moc. Já bych, můžeme to z našeho hlediska, se podívat na to, co oni chápali pod pojmem, co oni chápali pod pojmem svět. Pojmem nemělo co chápali pod světem. To, co říkáš jinak, to říkáš to sami. Tam je prostě, oni v tom světě byli. Oni v tom světě žili. A ten svět byl, bylo něco jinýho, než jednotlivý věci, s kterými se setkávali. A oni se stali tím, čím se stali sami před sebou, ale i před jinými, ale i nezávisle na tom, jak se na to koukal, se stali svým vztahem ke světu, ne k jednotlivým věcem. Svět měli před sebou, nebo ne před sebou, to je špatně řečeno, měli kolem sebe. Svět to bylo, to byla ta atmosféra, kterou dejchali, to byl ten prostor, v kterém se hejbali, to byla ta scéna, na který probíhal jejich život. To jsou všechno takovéhle... To prostě bylo pro ně něco. Proto se tázali, kde se vzal ten svět. A stavěli ten svět proti chaosu. Ať chaos nepatřil ke světu. Svět se zrodil jako protest proti chaosu, jako něco navzdory chaosu a co vytlačilo chaos. Teď prakticky hovoříme o světě tak, jak jsem se o té přestávce ptal, na ty věci samé. Ten archaický člověk je ve vztahu, je v tém vztahu ke světu. Ale co to ten svět je, zatím nechám stranou. On se stýká, on vidí strom, sleduje honidu antilopu atd. Ale je to pro něj ta antilopa něco jiného, než pro člověka jako by nebo ten vztah k tomu svém okolí je pro něj jináčí, než pro člověka, který už je potom schopen pojmového myšlení. Protože ten archaický člověk ten archaický člověk jako by jinak navazuje na ty události, které na něj působí, než člověk schopný pojmového myšlení. Já nevím, jestli je to jasný. Já nevím, tohleto, co jste řekl, teď nakonec, tak to je až triviální. To je jasný až triviální. Pochopitelně, že to je jinak. Ale jaksi jaký je důsledek toho? Ta otázka zněla teda co byl, co byl, nebo čím byl svět pro archaického člověka? Ne, ta otázka byla tak, že když my hovoříme o světě, takže nemůžeme říct, že archaický člověk, když my se vztahujeme ke světu a hovoříme jako, že se vztahujeme ke světu, tak to nemohl říct archaický člověk. Ten nemohl hovořit o světě tak, jak o něm hovoříme my. No tak ne, ale jinak. Pokud až mělo o tom mluvíme pojmově. Ano, ale je otázka právě, jakým způsobem teda, že se ten archaický člověk v jakým způsobem hovořil on o světě, no nemůžu říct o světě, že protože ten pojem je náš, že on hovořil o čem? Že on hovořil o celku o něm, kterým se stále mluví.
====================
05-1b.flac
====================
Když to tady vůbec nešlo o to modelovat, jak je vznik svět. Tam se o tom něco... Oni nechtěli udělat model. Tam se prostě něco povídalo a to byl ten mid-host, že? To bylo to povídání. No, tady bylo něco, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model. To bylo to povídání. No, tady zrovna ty persony, které jednali, byly třeba moře a dželva a ten slon, kdežto v jiných to byl Zeus a nějaký ty božstva kolem. Ale to bylo povídání, že a vůbec nešlo o to povídání, že konec konců, když se... Že Chronos pošíral svý děti, že jo? No, tam ten Platón se tvářil jako připytomělec, když kritizoval Homera a Hesioda, že tam nechali nejvyšší bohy, aby dělali takový hrozný věci, co ani lidi, který jsou svinský, nedělají. Ale když tam přece o to vůbec nešlo. Tam nešlo o to, že nějakej Bůh sežral svý potomky. To bylo jenom součást toho povídání. Ve skutečnosti šlo o to, že když něco se v čase stane, tak ten čas, že to polkne a už to jako by nebylo. Takhle by to dneska můžeme interpretovat. To zatím nějak bylo přítomno. No jenom, že to nevyjadřovali tak, že by modelovali svět. Místo toho tam měli takový narrativní způsob odvíjení božské události. Musíme taky používat slov trochu přesnější. Model musí být v něčem podobný tomu, co modeluje. Oni si mysleli, že to nějak podobný světu je, že jo? Ne. Podoba. Oni tím říkali jakousi hlubokou pravdu. O podobě nebylo řečení. Jako si Boha rudelně mysleli, že o tom se podobá planetání soustavy, že jo? Ne, ale to právě u Bohra jo, a u nich ne. Tam prostě žádná podoba. Jim o tom nešlo vůbec, o tu podobu. Protože přece svět se nejeví jako kluníř. Jo, možná ty ostrovy, no. Ale fakticky víme, že se to jeví jako talíř. Naopak, všichni byli přesvědčení, že Země je talíř. To je ten samý problém s tím myšlením, jako bylo předtím, že jo? My víme o tom, že oni teda mysleli, ale u nich se vůbec nehovořilo o myšlení, že? I když teda mysleli, že? My můžeme hovořit o tom, které řekli. Ale zejména tam, totiž to je to, že my do toho cpeme ten svůj způsob myšlení, že když se tam mluví o želvě, takže opravdu šlo o želvu, a teď to není pravda. Tam klidně místo té želvy mohlo být někde jinde a jsou jiný meety, kde se pracuje s úplně jinejma věcma, ale ten smysl toho je buď blízkej, nebo tentýž. Že tam ten veškerej důrazb u meetů byl na tom, co nebylo vysloveno. To, co se vyslovilo, tak to bylo, to bylo jaksi takový, jako to popřední, nebo nějaký, jaksi to, co není důležitý, co je na první poslech, nebo na první pohled, ale to jádro, to bylo až zatím. Přesně opak, než u nás. My nedáváme pozor na to, co nepředmětně říkáme a plně se soustředí na ten předmět. Takže se stane, že někdo se strašlivě soustředňuje a drží diskusi k nějaký věci a vůbec si neuvědomuje, že to, že to dělá, že vlastně tím vypovídá nepředmětně o sobě, takže ty druhý najednou zjišťujou, helejte, on je to takovejhle blázen, nebo on je to tak úplně jinak než to. A on je plně soustředěnej na ten předmět, a přitom jak je soustředěnej, tak defakto vypovídá o sobě. A to nám uniká tohleto. To je ve všech případech, že? Nejenom tadyhle to je takový názorný, možná je to takřka ještě blízký naší zkušenosti, ale jsou věci, že třeba když to právě jsme se tím chtěli, tak už jsme si naznačovali a chceme si s tím zabejívat, co to znamená, když se vylíčí svět jako cizí životu. Tím vypovídáme o sobě, když vypovídáme takto o světě. A to nám uniká dnešnímu myšlení. Ale musíme se uvědomit, že tenkrát to bylo právě naopak. Že tenkrát pro ně byla naprosto nedůležitá poželba a důležitě bylo to, co při tom vyprávění bylo jako skryto v tom dění zatím. Nebo zatím vyprávění. Já bych ti doplňala, jo. Borova modelu atomu, tam ve chvíli, kdy on vytvořil tento model, tak přes toho by důležitý, jak atom vypadá, a začali zkoumat ten model a začali zkoumat, jak je velká ta oběžná dráta, ale kterou měl vypočítávat. Prostě model se stal skutečností. Nic jiného je nezajímavé. Pak přišlo na to, že to nějak neodpovídá, co je to předdávat, ale prostě důležitý byl ten model. To je podobné, jako když se jednou vymyslí trojuherní, no a pak celá trigonometrie se z toho vyvozuje, že? A už vůbec nejde o to, jak je to na těch polích, jak se to měří v tom Egyptě a závěr. Pak už je to všecko šmafuka, tak už se jenom zabejváme tím ideálním obrazce. Prostě tak, jako ten mýtus navazuje na jejich zkušenost na ostrovách, kde žijou, tak takový model navazuje na naše zkušenost s planetárným soustavou. Taky vlastně to je libovorný, on to mohl klidně použít v něco jiného, prostě musel vycházet ze zkušenosti, která je současníku blízká. A zase existuje jakási izomorfie, to nemusí být prostě povrchní izomorfie, že se třeba jaksi na povrch podobá ostrov žernímu kroníři, tam může být nějaký vnitřní vztah. Ale já myslím, že na mýty je možno takovýto nejobecnější matematický pojetí, mojímu model aplikovat. Metafor, to snad je metafora, ale model určitě ne. Spítečně, když zběřeš třeba příšeru Tijana, která je roztržena Mardukem, čímž se vyklonila nebe a země, tak vidíš, že se mluví o chaosu a o nějakém uspořádání. To není ani metafor. Je hrozně malý rozdíl mezi metaforou a modelem. Zrovna ten model atomů, která byla vlastně metafora svým způsobem. Něco podobného jako v básnictví, že ten Boham řekl, podívejte se, ten atom je vlastně podobnej, tak je to můjhle. Protože přejel z jedného pojem z jedné oblasti zkušenosti a přinesl to do úplně nezvyklý oblasti zkušenosti. Prostě z makrokosmu to přinesl do mikrokosmu. A že to vlastně použili, přijíždí se na nějakou metaforii. Já se chtěl zeptat, tohle, tyhle tři pánové, to bylo to podstatné, co řekli o kosmu. Nebo někde jinde se zabývají předmětně. Nemluvím o pánech, my jsme si chtěli ukázat hlavně jisté typy chápání světa, respektive kosmu, přírody a tak dále. A některé věci kolem toho jsou tam zapojené, určitý pojmy, s kterými budeme pak pracovat, jako je například ta minulé útejára, ta negentropia, entropie a pravděpodobnosti a takovýhle věci. Tak to je v podstatě připravení, ten pojmovej aparat k tomu, aby se pak s tím dalo dělat. Nám nešlo teď o to přesně vyložit, co říká Heidegger, co říká Jaspers a co říká Scheler. Ty kosmu, co říkají ty kosmu. Jistě, tak by se našlo spousta dalších míst, kde o tom říkají různý věci a to by bylo potřeba si tím zabejvat a tak dále. Nám šlo čistě vybrat si něco a na tom něco málo demonstrovat, co bude pro nás úžitečný. Vždycky to je nějak omezený tím cílem. A kde je Heideggerství? Základy? S tím Heideggerem? Proč? Když se nám bude hodit, tak jo. Ale to budeme dělat ze svobodné rozhodnutí a ne proto, že to řeká Heidegger. Když se nám to nebude hodit, tak ho nepoužijeme. Ano, pak použijeme někoho jiného. Protože jak se dá pracovat? Potřebujeme určitý pojmový aparát. A ten pojmový aparát si buď můžeme tady definovat, tak jako se popusil minulé Miloš na začátku říct, co znamenají pojmy, s kterými se pak bude v přednášce pracovat. To je způsob, který je snad dobré přičtení, ale ani to se mi nezdá. A je všeobecně nedostatečný. Pak je druhá možnost, že si budeme sami vyvozovat ty pojmy. A to je potom šílená práce, jak to dělat. A na každém kroku se budeme bavit tak, jako dneska. A nedostaneme se k ničemu. No tak nejlépe je si vzít několik...
05-1b.flac
====================
Když to tady vůbec nešlo o to modelovat, jak je vznik svět. Tam se o tom něco... Oni nechtěli udělat model. Tam se prostě něco povídalo a to byl ten mid-host, že? To bylo to povídání. No, tady bylo něco, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model, které nechtěli udělat model. To bylo to povídání. No, tady zrovna ty persony, které jednali, byly třeba moře a dželva a ten slon, kdežto v jiných to byl Zeus a nějaký ty božstva kolem. Ale to bylo povídání, že a vůbec nešlo o to povídání, že konec konců, když se... Že Chronos pošíral svý děti, že jo? No, tam ten Platón se tvářil jako připytomělec, když kritizoval Homera a Hesioda, že tam nechali nejvyšší bohy, aby dělali takový hrozný věci, co ani lidi, který jsou svinský, nedělají. Ale když tam přece o to vůbec nešlo. Tam nešlo o to, že nějakej Bůh sežral svý potomky. To bylo jenom součást toho povídání. Ve skutečnosti šlo o to, že když něco se v čase stane, tak ten čas, že to polkne a už to jako by nebylo. Takhle by to dneska můžeme interpretovat. To zatím nějak bylo přítomno. No jenom, že to nevyjadřovali tak, že by modelovali svět. Místo toho tam měli takový narrativní způsob odvíjení božské události. Musíme taky používat slov trochu přesnější. Model musí být v něčem podobný tomu, co modeluje. Oni si mysleli, že to nějak podobný světu je, že jo? Ne. Podoba. Oni tím říkali jakousi hlubokou pravdu. O podobě nebylo řečení. Jako si Boha rudelně mysleli, že o tom se podobá planetání soustavy, že jo? Ne, ale to právě u Bohra jo, a u nich ne. Tam prostě žádná podoba. Jim o tom nešlo vůbec, o tu podobu. Protože přece svět se nejeví jako kluníř. Jo, možná ty ostrovy, no. Ale fakticky víme, že se to jeví jako talíř. Naopak, všichni byli přesvědčení, že Země je talíř. To je ten samý problém s tím myšlením, jako bylo předtím, že jo? My víme o tom, že oni teda mysleli, ale u nich se vůbec nehovořilo o myšlení, že? I když teda mysleli, že? My můžeme hovořit o tom, které řekli. Ale zejména tam, totiž to je to, že my do toho cpeme ten svůj způsob myšlení, že když se tam mluví o želvě, takže opravdu šlo o želvu, a teď to není pravda. Tam klidně místo té želvy mohlo být někde jinde a jsou jiný meety, kde se pracuje s úplně jinejma věcma, ale ten smysl toho je buď blízkej, nebo tentýž. Že tam ten veškerej důrazb u meetů byl na tom, co nebylo vysloveno. To, co se vyslovilo, tak to bylo, to bylo jaksi takový, jako to popřední, nebo nějaký, jaksi to, co není důležitý, co je na první poslech, nebo na první pohled, ale to jádro, to bylo až zatím. Přesně opak, než u nás. My nedáváme pozor na to, co nepředmětně říkáme a plně se soustředí na ten předmět. Takže se stane, že někdo se strašlivě soustředňuje a drží diskusi k nějaký věci a vůbec si neuvědomuje, že to, že to dělá, že vlastně tím vypovídá nepředmětně o sobě, takže ty druhý najednou zjišťujou, helejte, on je to takovejhle blázen, nebo on je to tak úplně jinak než to. A on je plně soustředěnej na ten předmět, a přitom jak je soustředěnej, tak defakto vypovídá o sobě. A to nám uniká tohleto. To je ve všech případech, že? Nejenom tadyhle to je takový názorný, možná je to takřka ještě blízký naší zkušenosti, ale jsou věci, že třeba když to právě jsme se tím chtěli, tak už jsme si naznačovali a chceme si s tím zabejívat, co to znamená, když se vylíčí svět jako cizí životu. Tím vypovídáme o sobě, když vypovídáme takto o světě. A to nám uniká dnešnímu myšlení. Ale musíme se uvědomit, že tenkrát to bylo právě naopak. Že tenkrát pro ně byla naprosto nedůležitá poželba a důležitě bylo to, co při tom vyprávění bylo jako skryto v tom dění zatím. Nebo zatím vyprávění. Já bych ti doplňala, jo. Borova modelu atomu, tam ve chvíli, kdy on vytvořil tento model, tak přes toho by důležitý, jak atom vypadá, a začali zkoumat ten model a začali zkoumat, jak je velká ta oběžná dráta, ale kterou měl vypočítávat. Prostě model se stal skutečností. Nic jiného je nezajímavé. Pak přišlo na to, že to nějak neodpovídá, co je to předdávat, ale prostě důležitý byl ten model. To je podobné, jako když se jednou vymyslí trojuherní, no a pak celá trigonometrie se z toho vyvozuje, že? A už vůbec nejde o to, jak je to na těch polích, jak se to měří v tom Egyptě a závěr. Pak už je to všecko šmafuka, tak už se jenom zabejváme tím ideálním obrazce. Prostě tak, jako ten mýtus navazuje na jejich zkušenost na ostrovách, kde žijou, tak takový model navazuje na naše zkušenost s planetárným soustavou. Taky vlastně to je libovorný, on to mohl klidně použít v něco jiného, prostě musel vycházet ze zkušenosti, která je současníku blízká. A zase existuje jakási izomorfie, to nemusí být prostě povrchní izomorfie, že se třeba jaksi na povrch podobá ostrov žernímu kroníři, tam může být nějaký vnitřní vztah. Ale já myslím, že na mýty je možno takovýto nejobecnější matematický pojetí, mojímu model aplikovat. Metafor, to snad je metafora, ale model určitě ne. Spítečně, když zběřeš třeba příšeru Tijana, která je roztržena Mardukem, čímž se vyklonila nebe a země, tak vidíš, že se mluví o chaosu a o nějakém uspořádání. To není ani metafor. Je hrozně malý rozdíl mezi metaforou a modelem. Zrovna ten model atomů, která byla vlastně metafora svým způsobem. Něco podobného jako v básnictví, že ten Boham řekl, podívejte se, ten atom je vlastně podobnej, tak je to můjhle. Protože přejel z jedného pojem z jedné oblasti zkušenosti a přinesl to do úplně nezvyklý oblasti zkušenosti. Prostě z makrokosmu to přinesl do mikrokosmu. A že to vlastně použili, přijíždí se na nějakou metaforii. Já se chtěl zeptat, tohle, tyhle tři pánové, to bylo to podstatné, co řekli o kosmu. Nebo někde jinde se zabývají předmětně. Nemluvím o pánech, my jsme si chtěli ukázat hlavně jisté typy chápání světa, respektive kosmu, přírody a tak dále. A některé věci kolem toho jsou tam zapojené, určitý pojmy, s kterými budeme pak pracovat, jako je například ta minulé útejára, ta negentropia, entropie a pravděpodobnosti a takovýhle věci. Tak to je v podstatě připravení, ten pojmovej aparat k tomu, aby se pak s tím dalo dělat. Nám nešlo teď o to přesně vyložit, co říká Heidegger, co říká Jaspers a co říká Scheler. Ty kosmu, co říkají ty kosmu. Jistě, tak by se našlo spousta dalších míst, kde o tom říkají různý věci a to by bylo potřeba si tím zabejvat a tak dále. Nám šlo čistě vybrat si něco a na tom něco málo demonstrovat, co bude pro nás úžitečný. Vždycky to je nějak omezený tím cílem. A kde je Heideggerství? Základy? S tím Heideggerem? Proč? Když se nám bude hodit, tak jo. Ale to budeme dělat ze svobodné rozhodnutí a ne proto, že to řeká Heidegger. Když se nám to nebude hodit, tak ho nepoužijeme. Ano, pak použijeme někoho jiného. Protože jak se dá pracovat? Potřebujeme určitý pojmový aparát. A ten pojmový aparát si buď můžeme tady definovat, tak jako se popusil minulé Miloš na začátku říct, co znamenají pojmy, s kterými se pak bude v přednášce pracovat. To je způsob, který je snad dobré přičtení, ale ani to se mi nezdá. A je všeobecně nedostatečný. Pak je druhá možnost, že si budeme sami vyvozovat ty pojmy. A to je potom šílená práce, jak to dělat. A na každém kroku se budeme bavit tak, jako dneska. A nedostaneme se k ničemu. No tak nejlépe je si vzít několik...
====================
05-2a.flac
====================
Jedna z pozitivního, že určitá služebnost jaksi je nutná. Další ten negativní aspekt je takový právě tých objektí, že vlastně všechno je, třeba ten bíket je jaksi chmoty, když to vezmeme, už jsme tady o tom mluvili minulé, je postavený vlastně na těch objektích, těch nižších větvení, kvalitativních větvení. A jestli právě to třetí, nekonečno, nevykazuje v sobě teda ještě, že by se mělo domyslet nějak jaksi, aby teda tam nebyl zase ten faktor, který jsme tady zmíněvali i minulé, je ta depersonalizace, jak se tam ztrácí ta individualizace vůbec těch prvků, a tomu nemůžu teda ořídit přírody, přímo o kosm. Podívejte se, já myslím, že by vám jednak Tejan nedal za pravdu a jednak, že mu nejsté práv a to z tohohle důvodu, že jaká je, prosím vás, individualitátově. V jakém smyslu můžeme mluvit o tom, že obětován, když se stane stavební tělou, stavebním kamenem organického těla, je snad méně obětován, když je v nějaké galaxii, je méně obětován, když je vnitru nějaké hvězdy. Není to sláva atomů místo ve hvězdě být v živým těle, až být žít a být živej? Není to lepší, než být horkej, já nevím na kolik stupňů. Prostě svým způsobem ten atom rozkvete. Ten atom vlastně nachází sám sebe. Ten se stává vlastně tím, k čemu je určen. Když to předtím byl jenom pouhou možností, byl jenom jako tou cilou někde nahodil ležící, ale najednou on se stane kusem domu, kusem ty stavby, kusem toho živýho tvora. Takže po této stránce, mně se zdá, že nejste Jarovi práv, něco jiného je u člověka. Tam přece máme ty zkušenosti nejvlastnější. To je náš vlastní život. A ty naše vlastní zkušenosti s tím. A my přece víme, že sice potřebujeme druhý lidi, abychom mohli být sami sebou, ale že to nejde přestat být sám sebou. Kvůli čemu? Když ty druhý všichni přestanou taky být sami sebou, tak co z nás všech zbytek? Přece to není pravda, že vzniká nějaký společný vědomí, který je vejší. V naší zkušenosti jediný společný vědomí je psychozadavová. Co jiného známe? Jinak všechno je to diskurzívní, všechno je to v rozhovoru a ne ve společném myšlení. To je iluze si myslet, jak si představovat něco o společném myšlení. To není naše zkušenost, to je fantasma. To je ta zvláštní, možná paradoxní stránka věci, že čím víc jsme v kontaktu s druhýma lidma tím pravým způsobem, tím víc jsme sami sebou. Nezačínáme konvergovat tak, že si začínáme být jeden druhýmu podobný. Tam, kde si začnou ve společnosti nějakým kruhu, třeba jenom malým, být lidi strašně podobný, tam to jde všechno valem dolů. Naše zkušenost je v tom, že čím víc na sebe narážíme, čím víc se navzájem kritizujeme, kontrolujeme, čím víc jsme jeden druhýmu stráží, aby ten druhej neudělal chybu, tím víc musíme se opevňovat sami v sobě. Tím víc musíme dbát na to, jak myslíme, co myslíme, proč ten druhej nás kontroluje. Naše myšlení nabývá na kvalitě tehdy, když ten druhej se na to dívá z distance a posuzuje to z distance. A když je s náma někdo jedné mysli, no tak to jde s náma s obouma z kopce. Víte přece, když máte, řekněme, kamaráda, který se s váma učí, a teď připravujete se ke zkoušce a teď si potřebujete nějakého prozkoušení, tak když si navzájem budete tolerovat všechno, tak propadnete v oba. Tam je potřeba naopak být skoro přísnější, než pak bude ten profesor, abyste se pěkně natrénovali tu nesnást, do které se dostanete, když budete dělat zkoušku. Nebo když máte učitele, který je na vás takový strašně mírnej a hodnej a nekáže vás za chyby, které děláte, nebo furt vás omlouvá, tak se nikdy nic nenaučíte. Tam je potřeba tvrdýho režimu vždycky. Tohle všechno jsou zkušenosti, které jsou naše vlastní zkušenosti. Ono to je nepříjemné, že být pod takovou kontrolou, ale zároveň, kdo není pod takovou kontrolou, tak z něj nic pořádného nebude. Žádnej virtuóz nevyrost pod vedením učitele, který omlouvá jeho falešní tony nebo nepřesný rytmus. Čím přísnější a věciznalejší učitel a čím náročnější na tu hru toho žáka, tím větší pravděpodobnost při talentu, že z toho žáka něco bude. Když to talent, u kterého se všechno respektuje, který je zaštítený tím, že všechnoho obdivuje, tak určitě zbarví velmi často. Je to potřeba, aby sám si nahrazoval nedostatné kritiky tím, že na sebe bude přísnej. Nakonec to je jenom, že si vzpomeneme nějakého učitele, který na něj byl přísnej. Potřebujeme toho druhého právě, aby nás byl přísnej. Aby nás kontroloval, aby posuzoval, co děláme špatně. Já tomu nevěřím. Nějaký společný vědomí, to je vždycky problematická věc. Zejména, když je to společný, tak je to nekontrolovaný. Je to jakási samozřejnost. Všichni myslejí stejně, tak je to taková samozřejnost, která se nepodhrobuje žádnému zkoumání. A to, co je samozřejmě vždycky zvrchovaně provizují. Všechno je třeba označit otazníkem, všechno je třeba zproblematizovat, proklepat až do posledka, než se na to dá spolehnout. A kdo by to dělal, když tady je společný vědomí? Tady právě musí být ta distance. Rozumíte, tahle ta zkušenost každodenní je v naprostém rozporu s očekávání nějaké koreflexe, která znamená, že budeme spolu, společně, všichni budeme stejně myslet. To je dnes nic. Naopak, čím různě jít budeme myslet, tím líp každej z nás bude s tím myšlením na to. To je příklad s těma atomama. Myslím, že to je stejně dobře, nebo ještě je to trochu akademické, že to nejde na obě. Jakment přejdeš na výjimky, ještě to nebude tak hezké. Dostějno. Čili postupně, to je argument pro mě, že u těch atomů ještě to tak je, že u těch atomů třeba v nějaký tlupě nebo v nějaké směčce, že už to vůbec na člověka neplatí. Souhlasím jistě. Je tady jeden problém. Co my víme o atomech? To je těžký fakt, že jak my známe atomy, je známe jenom, jak se chovají ve velké ich množství, kde teda jakákoliv individualita zaniká. Prostě fyzika nemá schopnost přístupu, nezná metodu, jak přistoupit k jednotlivému atomu v jeho jedinečnosti. Kdo ví, jestli jsou všechny atomy tého štipu, jestli jsou skutečně stejné, mezi nimi není rozdíl, jako je mezi lidmi. Ačkoliv tak zhruba všichni vypadají stejně, mají dvě oči, nos a dvě uši. Něco je podobného mezi nimi, ale jsou to osobnosti. Kdo ví, jestli atomy nejsou takové osobnosti? My na to, ta fyzika na to, kdyby byly, tak na to nemáme trubu. Zvláštní je, že teda je atom schopen se chovat, a nejenom atom, ale elektron, jak říkal Vajdet, je schopen se chovat v žívem těle jinak, než je v kusů moty. Jak je to možné? Jak je to možné, že je schopen se takovej atom přivtědit do organizmu a fungovat tam? Ta mechanistická představa vitalizmu, že atomy zůstanou stejný, jenomže tam přichází nějaká výsvitális, která to všechno organizuje, takže to je pěkné organické tělo. Živé tělo. To je nedržitelné. Žádná výsvitális tam není. Tam jsou jen ty atomy, z nich to však není složeno, nebože oni spolu hrajou v jakousi hru a to je ten život. A aby mohli tu hru hrát, to znamená, že oni musí být schopní se tu hru naučit, dotržovat jistá pravidla, která normálně se nedotržují v té neživé přírodě. Nová pravidla. A oni je musí vydržovat. Není to pravidla, která je dolů k tím dělat něco jiného, kdybyš oni sami to dělali. Co to znamená? Všechno nesvědčuje tomu, že v těch atomech je víc, než se zdá té fyzice. Navíc, co my o těch atomech víme? My na těch nejnižších úrovních jsme odkázaní jenom na reakce. My nemůžeme vzít atom a teď si ho prohlížet pod mikroskopem. My s velkýma obtížema jsme schopní v elektronovém mikroskopu něco tak strašlivě zvětšit a tu pravděpodobnost čeho si se dá vypočítat, že tam nějakou výpočetnost nějak znázorní, že to vypadá jakási odlika atomů, jak se tam ty kovily částičky nějak se tam zorganizujou a potom to vypadá jakýsi tvar. Ale když to všechno je závislý na těch částicích, na těch elektronech třeba, kterýma to ostřelujeme. Nějaký elektron je schopný z toho atomu rozpoznat. Dík ten elektron je ještě blbější než ten atom. Jeho reaktibilita je na nižší úrovni než ta skutečnost toho atomu. Představte si, jako kdybyste chtěli vědět, co je v nějaké knize v univerzitních knihovních a poslali žížalu, aby vám o tom podala zprávu. Takhle postupuje fyzikální věda. My to máme cezené přes ty idiotské, strašlivě omezené částice, přes tu jejich omezenou reaktibilitu. Oni sami jsou třeba velice složití uvnitř, ale jsou schopný reagovat nesmírně primitivně na jejich částice. A my touto primitivitou jsme omezení v pohledu na to, jak vypadá struktura moty. Čiže to je taková druhá stránka věci, že my se nemůžeme tak spolehnout na to, že ty atomy jsou tak naprosto stereotypní a nezajímavé a bez individuality na rozdílu od člověka. Filozoficky to je problém. Pro fyziky toto je směšná záležitost. Ale pro filozofii je to nutně problém. Musí se tázat, jaké máme argumenty pro to, že ty nejmenší částečky vnitřně nejsou komplikované. Jednou tady byl Leibnitz, který prohlásil, že ty nejmenší částečky mají jakési nitro, velmi složitý, který je naprogramovaný na to, aby nějakým způsobem nechalo vjevovat jakýsi obraz světa. Právě ty monády, ty nejmenší částečky, daleko nesrovnatelně menší než atomy, než jaké byly subatomární částice, to jsou body, geometrické body. A i ty mají ještě jádro. Jednou tady myšlenka je. Tak my musíme se tázat, co jestli na tom něco je. Co jestli ty atomy mají nějaké své nitro, které je daleko složitější, než by se mohlo zdát, když je to cezené přes ten vysoký práv, nízký reactivity všech těch druhých částic. Když postupujeme už ke zvířatům a jdeme stále níž a níž a teď se dostáváme k těm atomům, tak nakolik je ten atom chytřejší než ten blbej elektron, to my nevíme. A neustále se dochází k tomu, že se nacházejí nové způsoby, než nějakých atomů, dostat něco víc, tak ať už se bombardují třeba elektronama nebo neutronama, tak už se zase dostávají nové a nové vlastnosti. Pak může dojít zase k tomu, že se najde něco, na co ten atom zase bude nějak odpovídat, že jsou takovýto způsoby, jestli jsou člověkovi způsoby dány, aby našel jiné způsoby, jak se o tom atomu dozvědět víc, tak to je, zatím jsou mu dány tyto, že jo. To mu zepřístačí. To je dobře, to je pravda, to všichni víme, jenomže jde o to, jestli si otázku připustíme a jestli budeme teda ochotni vůbec na tuhle cestu jít. Když nebudeme, no tak sice cebou objevá znovu, ale znovu k ničemu. Tady jde o to, že nejde o problém, jak najít nový nějaký částice nebo novej způsob ostřelování, nejbrž uvědomit si, že za určité okolnosti ten atom se jeví jinak. Za jakých? Když je v živým těle. Co to znamená? Já nepotřebuju rozbíjet atom který je přesloženej. Já potřebuju ho zapojit do jakýchsi souvislostí, kde přes zesilovací aparát čehosi já jsem schopen naslouchat něčemu, co je uvnitř toho atomu a co normálně vůbec slyšet není. Prostě podívat se na to, že když zavedu ten atom do živýho těla, tak to živý tělo v jistém smyslu představuje zesilovač těch vnitřních poměrů v tom atomu. To je právě otázka, jestli jsou to vnitřní a nebo vnější ještě. Vnější. To nemůžu obejmít úplně až... V žádném případě to nemůžu jenom redukovat na ty vnější. Jsou nějaké vnější a ty fyzika jsou už dávno a furt nemůže ani s chemií přijít na to, co vlastně to je ten život. Jak to vlastně funguje ten život. My teď máme obrovské výsledky, že víme, co to je RNA, DNA a jak je zachodovaný charakter živýho tvora geneticky. Víme naprostý enón o tom, jak funguje ta informace. My už víme teď, že jsou nějaké genetické informace a kde jsou a na čem to záleží, ale jak si kdo je čte a jak vypadá to čtení a jak vypadá ta aktivita toho organizmu, furt čte ty informace. Jak je možný, že takový nejneuvěřitelnější věci, jako třeba tón hlasu nebo delší uši, odstávající uši, přijelé uši nebo barva vlasů, píha někde, všechno je taky zachodované a organizmus si to vlastně rozšifruje a potom to realizuje. O tom nevíme vůbec nic. A přitom teda věda má plnou hubu RNA, DNA, o tom jsou tisíce nových výzkumů a tak dále. Je to jediný aspekt té věci a teď to celý další úřad nemáme pár. Čili jinými slovy, my musíme si uvědomit vždycky co nám chybí. Samozřejmě můžeme být hrdý, když něco nového objevíme. Ta šroubovice tam, to byl objev, správně, že to byla Nobelka. Jenže vůbec ještě nevíme, co to je život. Teď jsme jenom zjistili, jak vypadá ta kartotéka, s který se čerpá informace. Jak ji používá a jak ji používá, nevíme vůbec nic. No něco málo. Mimochodem, taková má informace je přítomně, jestli se někdo bouří v duši, atom, elektronový, mikroskop, neuvidíš, že to si zaznáváš. Nesou to obrázky, které byly publikované, samozřejmě neuvidíš. Když se chceš atom zkoumat, tak musíš mít krystal a dělat se vytracce elektronů. Já jsem viděl ty obrázky, které byly připraveny atomům. To není pravda, to jsem nevěděl. Já jsem dělal fotografie atomů. Ale samozřejmě, že to negrační, protože to vlastně nejde. Ale nějakým způsobem je to spíš taková pokus pokus. Není to obráz. Ne, tady jsem mluvil o mikroskopům. Bylo to teda skutečně elektronové. To je možný, ale potom nějak takový to pokovení, nebo něco takového. To byly právě se struktury atomů. Prostě byl to obráz toho pokovení nějakýho. To bylo pravda. Já vím, že to je taková blbost, že to nejde z obrazy. Že elektron je strašně veliký na to, aby něco takového mohl udělat navíc každý dopad. Ale prostě byl ten obrázek a ukazovali to. Bylo to v science před asi 18 lety. Bylo to na celou stránku obraz. Myslím, že to bylo science. Já jsem se chtěl ještě zeptat, jak to může tady padnout při tom našem výpadu vojem svátoství divoty. A pak jste citoval nějaký výrok jeho. Viděl jsem, jak jsem to dobře rozuměl. Jedno řečeno, jestliže se obdivujeme, tak se posledkou obdivujeme. Rozuměl jsem to dobře? A k tomu stvoření se vlastně obdivujeme v modě, která je základem všeho stvoření. A mohli byste dnes trochu více zvyklat do toho problému svátoství divoty, k tomu smyslu, které potáháte, který vás běžáte? No tak, mohu bych tady cosi žvastat teď, ale já si myslím, že to bylo lepší, že si připravím nějakej text, abych to přečetl z toho Milieu Divin, z toho životu. Tam to určitě je, a teď bych mi to soukazal, já jsem to strašně dlouho neměl v ruce, jenom vím, že to tam je. Například běžně v textu Matier, ačkoliv to nebejvá ve francouzským, stejně jako Dieu píše velký D, čili bůh je s velkým B a hmota je s velkým H. Takhle tam píše taková pozvláštnost. Ovšem on to tak dělá velmi často i s jinýma věcma, takže to není jenom v případě té hmoty, ale dost rád užívá v takovej, když chce něco potrhnout, protože to je zvlášť taková velká věc, tak užívá velké písmene. Ne tak často jako Němci, u každého je substantýva, ale poměrně teda fragmentovaně. A ve francouzským je to zcela nezvyklé. Můžeš si nějak rozhovorit více o Boživu? Já teda si vzpomínám, že by se pokoušel nějak vypracovat pojem Boha. On o tom mluví, toho slova, které tam dost často se užívá, ale tak jako v jisté nepřesnosti záměrné. A když chce precizovat, tak okamžitě přechází k pojmu Ježíš, nebo Kristus, a charakterizuje Krista kosmologicky. Pro něj Kristus je Alfa a Omega. Jak se píše v poslední knize Nového zákona, ve zjevění Janově, já jsem Alfa a Omega, to znamená, že Kristus je stroj všeho, a zároveň ke Kristu všechno vzpěje. Ta konvergence všeho vědění, myšlení, jednání a celého světa, to všechno konverguje k bodu Omega. To je pro něj strašně důležité, že všechno směřuje k bodu Omega a tam dojde k identifikaci. Tam tedy bude Bůh, respektive Kristus, všechno ve všem. To je taková takřká až ortodoxní tradice. Ku podívu, ku katolického myslitele. A ortodoxní v zpisu pravoslavní. Já jsem se chtěl zeptat, možná je to otázka, jak jednak Chardinová koncepce předpokládá takovou jednoduchou lineáritu času. Tady je vývoj, ten lineárně vzpěje k nějakému bodu Omega. To je předpokládá takovou jednoduchou lineáritu. Ne, není to lineárita. Právě naopět mluví třeba o tom o kužili času. Proč? No, protože v svéch obrazech, jak vypadá strom života, tam je jednotlivé větvení, jednotlivých obratlovců. A tam zase ještě jsou ryby, oboživelníci, savci. A nahoře je teda ten lidská species. A to tam říká jako květ, který nejdřív se rozlízá, ale pak se začíná uzavírat a zpěje do jednoho. Čili nikoli lineárita, nebož tam je právě ta větvenost a posledně se ta konvergence zase k jednoho. Jestli to lineárita v tom snu, že to je línka jedna, tak to ne. Nebo jak jste mysleli tu lineáritu? Ne, já jsem myslel, že mysleli tu lineáritu, že nepředpokládá různost času. To nic z čeho to vyplývá. On mluví o tom, že vývoj má různý období rychlej postup a pomalej postup. Jsou určitá období, kdy ten vývoj je pod takovým tlakem, že najednou se rozprskne. On to ukazuje, jak v určité době se rozprskne najednou to větvení na mnoho stran. A pak dlouho není žádný větvení a ty větve se jenom oddalujou od sebe a si dostývají ke svým koncům. A pak zase přijde období, kdy se najednou na některé větvě nebo na tom kmení zase dojde k nějakému novému větvení. On zná různý časy. To je čas větvení a čas vypracovávání forem v jednotlivých větvích. Takhle on to pohoří. Čas je různě hostej pro ně. Různej dobák. Ten vnitřní přetlak, ta tendence, která to všechno žene popředu, někdy pracuje víc, někdy ten přetlak je velkej, někdy je malej, někdy se dlouho nic neděje. V některých liniích se něco děje, v jiných ne. Jsou linie, kde vývoj se takřka zastavil na dlouhý miliony let, a naopak jsou jiné, kde to jde furt kupředu. Člověk patří k té linii, která furt dostala si předu a furt byla otevřená a nikdy nedocházela k dokonalosti. Kuponimu je tady jistá analogie třeba s Gielenem, který charakterize člověka jako nedostatkovou bytost. On ukazuje, že ta specifičnost člověka je v tom, že je nespecializovanou bytostí života. Ale to už jsem zakecal jinam, jestli to bych chtěl. Já jsem se ještě chtěl zeptat. Z těchto večerů vyplývá, že tady v cymnu stále se ukáže, že existuje určitá souhrodost mezi člověkem a vesmírem. Nabízí se nám koncepce, který v takové otřesenosti i právě tou přírodou, věrou s tím novým pohledem na svět, kdy dochází, že na počátku, co byl člověk centrem světa, pro něj na Zem přichází Bůh, aby spasil tohoto člověka, tak se otvírá právě určitá propast. Určitá nezajištěnost na nezakotvenost člověka ve světě, o které třeba hovoří i Pascal. Přichází až v této době v Chardin. Znova dává uvádí věci stejný, už jsem samozřejmě asi vyšší řád tím, že opět je to člověk, který je v popřední celé toho vývoje v kosmu. Já bych chtěl zeptat, jestli to nejsou dva různé pohledy, protože podle vašich slovov jeříkáte, že Pascalovi šlo o podstatné zakotvení života, který on nachází jedině v Bohu. Zatímco Chardin říká, že vesmír je spjat s člověkem v jednom, že existuje vývojevá línie. Ovšem, jsem to já člověk jakožto jedinec. Když nebudu redukovaný na nějaké částice, jsem to já, který jsem spjatý s mlhovinou. Myslím si, že Pascal je v rovině jiného pohledu, je v rovině jakéjsi krání jedinečnosti. Je kránější než pohled Chardinů, který je v rovině lidství, rdoví. Já nevím, jestli jsem dost rozumitelný, ale jestli bych to mohl uvést si, tak je jakoby, kdybych hledal spjatost, jedinečnost Mozartovu s celou hudebním rodem, tedy asi 9 pokolení hudebníků. Jako kdybych tuto jedinečnost chtěl hledat v jakéjsi spjatosti s touto rodovou spjatostí. To je hezký přirovnání a já nevím, proč ho uvádíte jako argument proti, to je argument pro, ne? Jak to chápu já, že Pascal je v té rovině jedinečnosti toho podstatného zakotvení života. A to podstatné se nedá najít v žádné, teda aspoň v tom, co bychom nalezli, jako existuje vývojová linie, co se samozřejmě pod tím myslí, ale v tom není žádný podstatný zakotvení. Jako co je pro mě, samozřejmě co se tím bude myslet, to je důležitý, ale co je pro mě jakožto podstatné zakotvení života, že je tady určitý vývoj mezi vším, mezi veškerým veškeréstvem, kterým já jsem. Podívejte se... Pardon, já jsem chtěl ještě zúraznit jedno, že ta vlastní otázka třeba, já jsem tady nebyl, já jsem to poslouchal z té gazety byla, chceme ukázat, že existuje sourodost člověka s vesmírem. Já nechci jako držet jenom určitý jednost, ale tady bylo použité, to bylo příliš volně, já bych chtěl zúraznit právě to, že jsem se zmiňoval o tom Pascalovi, že tady existuje sourodost člověka s vesmírem, že právě člověk jakožto jedinec nemí rodem zpět, jako jedinec je vždy sám. A to je to, co já chápu, když teda, jestli šlo o nějaký podstatné zakotvení života, teda u toho Pascala, tak on byl právě v té rovině, kde je sám. Zatímco Teliárovi šlo právě, aspoň jak to chápu, jak to mu prozatím rozumím, šlo právě o sourodost. Ale tam není člověk sám. Myslím, že si opravdu to nejsou dva pohledy skutečně dost odlišní. Nejdřív k té sourodosti. Nejdřív jsem chtěl přibížit jenom ten vlastní pohled. Člověk ve své nejvnitřnější podstatě je sám. Je z těch individů. Je jedinec. To je pravda. Ale sourodost s vesmírem je to, že vesmír je taky sám. To je základní podobnost mezi člověkem a vesmírem. To je takový trochu argument, umím jim tak říkat, že dalo by se ukázat v jinýma cestama vleco z podstatnějšího. Já nevím, jestli to bylo tak, já nevím, jestli jsem to podržel všechno, jestli jsem si udělal poznámky a nejsem z nich teď moudej nebo nevybavuji si všechno, jestli se to dá, jestli prostě odpovím na všechno, nebo nezůstanu vůbec někdy stranou od toho, co jste chtěl. Je otázka, jestli ten příklad, výbudu od toho příkladu s tím Mozartem. Je možno milovat Mozarta, mít rád jeho hudbu, poslouchat ho furt, ale rozumět mu, pochopit ho, jak už to právě jeho, znamená, že víte, co v něm je zdoběno. To není Mozart, co je zdoběno. Mozart je to, co nenajdete u jiných. Co najdete u jiných, to není Mozart. Sám jste zdůrazňoval, že člověk je sám. Tedy v čem se Mozart podobá myslivečkovi, tak to není nejvlastnější Mozart. Nejvlastnější Mozart je v tom, v čem se nepodobá nikomu, co je jeho specifičnost. Co nenajdete jinde. To nepatřilo k dobovýmu klišé, nebo k dobový tradici té hudby. To je jenom jakýsi jazyk. Nemůžete osobitost třeba Holanovů hledat v tom, že mluví česky. To není osobitost. To, co je společné se všema českýma ostatníma básníkama. A za jakých okolností vám může vyvstat to, co je pro Mozarta to podstatné. Co je on sám, a ne jenom ta doba. A ne jenom to dobový klišé. Jedině, když to dobový klišé znáte, když to neznáte, když neznáte ostatní skladatele té doby, tak nepoznáte, v čem je Mozart velikej. Čili tady je jasný, jak vy potřebujete znát ten kontext, abyste měli otevřenou cestu k tomu, co ten kontext přesahuje. Co není vyložitelné z kontextu, co není redukovatelné na kontext, ale co je mimo kontext, co je nad kontext, co je jedineční. No a tohle je ten důvod, proč se staráme o povědí světa, abychom pochopili, co je člověk. Poněvadž, když nebudeme vědět, co je svět, tak nikdy nepochopíme sami sebe. My potřebujeme znát ten kontext, v kterým jsme, v kterým žijeme. A to prostorově i časově. A teď tam má být viděta jedinečnost. A to děláte já. Naproti tomu, u paskala tohle není. Ta jedinečnost, to nikde není vidět. Všichni lidi jsou stejně mezi těma nekonečnama, vyslejí někde u prostředa a nemají nic pod nohama. To je kontext, který od nich utíká. Který jim nepomáhá, aby se stali sami sebou. Oni naopak ztrácejí ten kontext, který jim ubírá ze skutečnosti. Oni ztrácejí sami sebe, dostávají se do nejistoty. Oni se odstijí v jakémsi časovisku. Čiže je to právě naopak. Není to paskal, který jde do větších krajností. Naopak je to právě tejár, který ukazuje ty krajnosti daleko plastičtěji a lépe, jako kus kontextu, k němu se člověk vztahuje, nebo který se vztahuje k tomu člověku a který umožňuje, aby ten člověk byl čímsi jedinečnějším než jeho paskal. Tejárovský člověk je daleko jedinečnější, osobitější než ten paskalový člověk. A to nás vede v třetí poznámce, teda mě vede v třetí poznámce, proč já se asi nestačím dotknout všeho, co jste říkal. Totiž, že šlo mi o tu osobitost, která je si právě ú. Tejára je si božmově vyhnaná do extrému, zatímco u paskala je netematizovaná, zůstává netematizovaná. No a... Nezlobte se, možná, že mi to ještě napadne, ale teď mě to vypadlo zcela zhalo. Když tejár hledá pro člověka nejenom místo člověka, kterého jsme měli jako pěkný místečko, na vrcholu vývoje k tomu jednomu nekonečnu, co by to s ním udělalo, kdyby se v době, když obhodila náhle nebo zemská civilizace, která by byla posledněj vyspělější, když by byla na vrcholu ona? Vadilo by mu to? Takže... Jistě, že tejár nebyl ani křovák, ani australán. Taky jsou tady mys a podobně. Takže ty jsou za náma, ale kdyby teda byl někdo před náma? No tak... Myslím, že se ukázá jako zbytečná slepá. No proč slepá? Proč nemůžeme? Proč nemůžeme? Dnešní křovák, nebo nevím, křovák, už mení, já nevím, co se s ním děje. Asi jsou na vymření. Fakt je, že třeba podívejte se, jaksi afrikčaní, ať už původní, kteří zůstali nepůvodní, tedy ty, co zůstali v Africe, nebo ty, co byli jako otroci vyvezení do Spojených států, tak dneska ve svých nejvyspělějších představitelích jsou na úrovni světový. Staletí měli co dohánět. Tam měli co dohánět celá staletí. Tam sice někdy možná tisíci letí, kdo ví. Ono to tady taky v Evropě pěkně nevypadalo. Tady byla úzká jakási vrstva, která tu tradici teda předávala, ale ve středověku to byla hrozný ta společnost. To bylo jistě horší než třeba v nějaký týmkov bouchky.
05-2a.flac
====================
Jedna z pozitivního, že určitá služebnost jaksi je nutná. Další ten negativní aspekt je takový právě tých objektí, že vlastně všechno je, třeba ten bíket je jaksi chmoty, když to vezmeme, už jsme tady o tom mluvili minulé, je postavený vlastně na těch objektích, těch nižších větvení, kvalitativních větvení. A jestli právě to třetí, nekonečno, nevykazuje v sobě teda ještě, že by se mělo domyslet nějak jaksi, aby teda tam nebyl zase ten faktor, který jsme tady zmíněvali i minulé, je ta depersonalizace, jak se tam ztrácí ta individualizace vůbec těch prvků, a tomu nemůžu teda ořídit přírody, přímo o kosm. Podívejte se, já myslím, že by vám jednak Tejan nedal za pravdu a jednak, že mu nejsté práv a to z tohohle důvodu, že jaká je, prosím vás, individualitátově. V jakém smyslu můžeme mluvit o tom, že obětován, když se stane stavební tělou, stavebním kamenem organického těla, je snad méně obětován, když je v nějaké galaxii, je méně obětován, když je vnitru nějaké hvězdy. Není to sláva atomů místo ve hvězdě být v živým těle, až být žít a být živej? Není to lepší, než být horkej, já nevím na kolik stupňů. Prostě svým způsobem ten atom rozkvete. Ten atom vlastně nachází sám sebe. Ten se stává vlastně tím, k čemu je určen. Když to předtím byl jenom pouhou možností, byl jenom jako tou cilou někde nahodil ležící, ale najednou on se stane kusem domu, kusem ty stavby, kusem toho živýho tvora. Takže po této stránce, mně se zdá, že nejste Jarovi práv, něco jiného je u člověka. Tam přece máme ty zkušenosti nejvlastnější. To je náš vlastní život. A ty naše vlastní zkušenosti s tím. A my přece víme, že sice potřebujeme druhý lidi, abychom mohli být sami sebou, ale že to nejde přestat být sám sebou. Kvůli čemu? Když ty druhý všichni přestanou taky být sami sebou, tak co z nás všech zbytek? Přece to není pravda, že vzniká nějaký společný vědomí, který je vejší. V naší zkušenosti jediný společný vědomí je psychozadavová. Co jiného známe? Jinak všechno je to diskurzívní, všechno je to v rozhovoru a ne ve společném myšlení. To je iluze si myslet, jak si představovat něco o společném myšlení. To není naše zkušenost, to je fantasma. To je ta zvláštní, možná paradoxní stránka věci, že čím víc jsme v kontaktu s druhýma lidma tím pravým způsobem, tím víc jsme sami sebou. Nezačínáme konvergovat tak, že si začínáme být jeden druhýmu podobný. Tam, kde si začnou ve společnosti nějakým kruhu, třeba jenom malým, být lidi strašně podobný, tam to jde všechno valem dolů. Naše zkušenost je v tom, že čím víc na sebe narážíme, čím víc se navzájem kritizujeme, kontrolujeme, čím víc jsme jeden druhýmu stráží, aby ten druhej neudělal chybu, tím víc musíme se opevňovat sami v sobě. Tím víc musíme dbát na to, jak myslíme, co myslíme, proč ten druhej nás kontroluje. Naše myšlení nabývá na kvalitě tehdy, když ten druhej se na to dívá z distance a posuzuje to z distance. A když je s náma někdo jedné mysli, no tak to jde s náma s obouma z kopce. Víte přece, když máte, řekněme, kamaráda, který se s váma učí, a teď připravujete se ke zkoušce a teď si potřebujete nějakého prozkoušení, tak když si navzájem budete tolerovat všechno, tak propadnete v oba. Tam je potřeba naopak být skoro přísnější, než pak bude ten profesor, abyste se pěkně natrénovali tu nesnást, do které se dostanete, když budete dělat zkoušku. Nebo když máte učitele, který je na vás takový strašně mírnej a hodnej a nekáže vás za chyby, které děláte, nebo furt vás omlouvá, tak se nikdy nic nenaučíte. Tam je potřeba tvrdýho režimu vždycky. Tohle všechno jsou zkušenosti, které jsou naše vlastní zkušenosti. Ono to je nepříjemné, že být pod takovou kontrolou, ale zároveň, kdo není pod takovou kontrolou, tak z něj nic pořádného nebude. Žádnej virtuóz nevyrost pod vedením učitele, který omlouvá jeho falešní tony nebo nepřesný rytmus. Čím přísnější a věciznalejší učitel a čím náročnější na tu hru toho žáka, tím větší pravděpodobnost při talentu, že z toho žáka něco bude. Když to talent, u kterého se všechno respektuje, který je zaštítený tím, že všechnoho obdivuje, tak určitě zbarví velmi často. Je to potřeba, aby sám si nahrazoval nedostatné kritiky tím, že na sebe bude přísnej. Nakonec to je jenom, že si vzpomeneme nějakého učitele, který na něj byl přísnej. Potřebujeme toho druhého právě, aby nás byl přísnej. Aby nás kontroloval, aby posuzoval, co děláme špatně. Já tomu nevěřím. Nějaký společný vědomí, to je vždycky problematická věc. Zejména, když je to společný, tak je to nekontrolovaný. Je to jakási samozřejnost. Všichni myslejí stejně, tak je to taková samozřejnost, která se nepodhrobuje žádnému zkoumání. A to, co je samozřejmě vždycky zvrchovaně provizují. Všechno je třeba označit otazníkem, všechno je třeba zproblematizovat, proklepat až do posledka, než se na to dá spolehnout. A kdo by to dělal, když tady je společný vědomí? Tady právě musí být ta distance. Rozumíte, tahle ta zkušenost každodenní je v naprostém rozporu s očekávání nějaké koreflexe, která znamená, že budeme spolu, společně, všichni budeme stejně myslet. To je dnes nic. Naopak, čím různě jít budeme myslet, tím líp každej z nás bude s tím myšlením na to. To je příklad s těma atomama. Myslím, že to je stejně dobře, nebo ještě je to trochu akademické, že to nejde na obě. Jakment přejdeš na výjimky, ještě to nebude tak hezké. Dostějno. Čili postupně, to je argument pro mě, že u těch atomů ještě to tak je, že u těch atomů třeba v nějaký tlupě nebo v nějaké směčce, že už to vůbec na člověka neplatí. Souhlasím jistě. Je tady jeden problém. Co my víme o atomech? To je těžký fakt, že jak my známe atomy, je známe jenom, jak se chovají ve velké ich množství, kde teda jakákoliv individualita zaniká. Prostě fyzika nemá schopnost přístupu, nezná metodu, jak přistoupit k jednotlivému atomu v jeho jedinečnosti. Kdo ví, jestli jsou všechny atomy tého štipu, jestli jsou skutečně stejné, mezi nimi není rozdíl, jako je mezi lidmi. Ačkoliv tak zhruba všichni vypadají stejně, mají dvě oči, nos a dvě uši. Něco je podobného mezi nimi, ale jsou to osobnosti. Kdo ví, jestli atomy nejsou takové osobnosti? My na to, ta fyzika na to, kdyby byly, tak na to nemáme trubu. Zvláštní je, že teda je atom schopen se chovat, a nejenom atom, ale elektron, jak říkal Vajdet, je schopen se chovat v žívem těle jinak, než je v kusů moty. Jak je to možné? Jak je to možné, že je schopen se takovej atom přivtědit do organizmu a fungovat tam? Ta mechanistická představa vitalizmu, že atomy zůstanou stejný, jenomže tam přichází nějaká výsvitális, která to všechno organizuje, takže to je pěkné organické tělo. Živé tělo. To je nedržitelné. Žádná výsvitális tam není. Tam jsou jen ty atomy, z nich to však není složeno, nebože oni spolu hrajou v jakousi hru a to je ten život. A aby mohli tu hru hrát, to znamená, že oni musí být schopní se tu hru naučit, dotržovat jistá pravidla, která normálně se nedotržují v té neživé přírodě. Nová pravidla. A oni je musí vydržovat. Není to pravidla, která je dolů k tím dělat něco jiného, kdybyš oni sami to dělali. Co to znamená? Všechno nesvědčuje tomu, že v těch atomech je víc, než se zdá té fyzice. Navíc, co my o těch atomech víme? My na těch nejnižších úrovních jsme odkázaní jenom na reakce. My nemůžeme vzít atom a teď si ho prohlížet pod mikroskopem. My s velkýma obtížema jsme schopní v elektronovém mikroskopu něco tak strašlivě zvětšit a tu pravděpodobnost čeho si se dá vypočítat, že tam nějakou výpočetnost nějak znázorní, že to vypadá jakási odlika atomů, jak se tam ty kovily částičky nějak se tam zorganizujou a potom to vypadá jakýsi tvar. Ale když to všechno je závislý na těch částicích, na těch elektronech třeba, kterýma to ostřelujeme. Nějaký elektron je schopný z toho atomu rozpoznat. Dík ten elektron je ještě blbější než ten atom. Jeho reaktibilita je na nižší úrovni než ta skutečnost toho atomu. Představte si, jako kdybyste chtěli vědět, co je v nějaké knize v univerzitních knihovních a poslali žížalu, aby vám o tom podala zprávu. Takhle postupuje fyzikální věda. My to máme cezené přes ty idiotské, strašlivě omezené částice, přes tu jejich omezenou reaktibilitu. Oni sami jsou třeba velice složití uvnitř, ale jsou schopný reagovat nesmírně primitivně na jejich částice. A my touto primitivitou jsme omezení v pohledu na to, jak vypadá struktura moty. Čiže to je taková druhá stránka věci, že my se nemůžeme tak spolehnout na to, že ty atomy jsou tak naprosto stereotypní a nezajímavé a bez individuality na rozdílu od člověka. Filozoficky to je problém. Pro fyziky toto je směšná záležitost. Ale pro filozofii je to nutně problém. Musí se tázat, jaké máme argumenty pro to, že ty nejmenší částečky vnitřně nejsou komplikované. Jednou tady byl Leibnitz, který prohlásil, že ty nejmenší částečky mají jakési nitro, velmi složitý, který je naprogramovaný na to, aby nějakým způsobem nechalo vjevovat jakýsi obraz světa. Právě ty monády, ty nejmenší částečky, daleko nesrovnatelně menší než atomy, než jaké byly subatomární částice, to jsou body, geometrické body. A i ty mají ještě jádro. Jednou tady myšlenka je. Tak my musíme se tázat, co jestli na tom něco je. Co jestli ty atomy mají nějaké své nitro, které je daleko složitější, než by se mohlo zdát, když je to cezené přes ten vysoký práv, nízký reactivity všech těch druhých částic. Když postupujeme už ke zvířatům a jdeme stále níž a níž a teď se dostáváme k těm atomům, tak nakolik je ten atom chytřejší než ten blbej elektron, to my nevíme. A neustále se dochází k tomu, že se nacházejí nové způsoby, než nějakých atomů, dostat něco víc, tak ať už se bombardují třeba elektronama nebo neutronama, tak už se zase dostávají nové a nové vlastnosti. Pak může dojít zase k tomu, že se najde něco, na co ten atom zase bude nějak odpovídat, že jsou takovýto způsoby, jestli jsou člověkovi způsoby dány, aby našel jiné způsoby, jak se o tom atomu dozvědět víc, tak to je, zatím jsou mu dány tyto, že jo. To mu zepřístačí. To je dobře, to je pravda, to všichni víme, jenomže jde o to, jestli si otázku připustíme a jestli budeme teda ochotni vůbec na tuhle cestu jít. Když nebudeme, no tak sice cebou objevá znovu, ale znovu k ničemu. Tady jde o to, že nejde o problém, jak najít nový nějaký částice nebo novej způsob ostřelování, nejbrž uvědomit si, že za určité okolnosti ten atom se jeví jinak. Za jakých? Když je v živým těle. Co to znamená? Já nepotřebuju rozbíjet atom který je přesloženej. Já potřebuju ho zapojit do jakýchsi souvislostí, kde přes zesilovací aparát čehosi já jsem schopen naslouchat něčemu, co je uvnitř toho atomu a co normálně vůbec slyšet není. Prostě podívat se na to, že když zavedu ten atom do živýho těla, tak to živý tělo v jistém smyslu představuje zesilovač těch vnitřních poměrů v tom atomu. To je právě otázka, jestli jsou to vnitřní a nebo vnější ještě. Vnější. To nemůžu obejmít úplně až... V žádném případě to nemůžu jenom redukovat na ty vnější. Jsou nějaké vnější a ty fyzika jsou už dávno a furt nemůže ani s chemií přijít na to, co vlastně to je ten život. Jak to vlastně funguje ten život. My teď máme obrovské výsledky, že víme, co to je RNA, DNA a jak je zachodovaný charakter živýho tvora geneticky. Víme naprostý enón o tom, jak funguje ta informace. My už víme teď, že jsou nějaké genetické informace a kde jsou a na čem to záleží, ale jak si kdo je čte a jak vypadá to čtení a jak vypadá ta aktivita toho organizmu, furt čte ty informace. Jak je možný, že takový nejneuvěřitelnější věci, jako třeba tón hlasu nebo delší uši, odstávající uši, přijelé uši nebo barva vlasů, píha někde, všechno je taky zachodované a organizmus si to vlastně rozšifruje a potom to realizuje. O tom nevíme vůbec nic. A přitom teda věda má plnou hubu RNA, DNA, o tom jsou tisíce nových výzkumů a tak dále. Je to jediný aspekt té věci a teď to celý další úřad nemáme pár. Čili jinými slovy, my musíme si uvědomit vždycky co nám chybí. Samozřejmě můžeme být hrdý, když něco nového objevíme. Ta šroubovice tam, to byl objev, správně, že to byla Nobelka. Jenže vůbec ještě nevíme, co to je život. Teď jsme jenom zjistili, jak vypadá ta kartotéka, s který se čerpá informace. Jak ji používá a jak ji používá, nevíme vůbec nic. No něco málo. Mimochodem, taková má informace je přítomně, jestli se někdo bouří v duši, atom, elektronový, mikroskop, neuvidíš, že to si zaznáváš. Nesou to obrázky, které byly publikované, samozřejmě neuvidíš. Když se chceš atom zkoumat, tak musíš mít krystal a dělat se vytracce elektronů. Já jsem viděl ty obrázky, které byly připraveny atomům. To není pravda, to jsem nevěděl. Já jsem dělal fotografie atomů. Ale samozřejmě, že to negrační, protože to vlastně nejde. Ale nějakým způsobem je to spíš taková pokus pokus. Není to obráz. Ne, tady jsem mluvil o mikroskopům. Bylo to teda skutečně elektronové. To je možný, ale potom nějak takový to pokovení, nebo něco takového. To byly právě se struktury atomů. Prostě byl to obráz toho pokovení nějakýho. To bylo pravda. Já vím, že to je taková blbost, že to nejde z obrazy. Že elektron je strašně veliký na to, aby něco takového mohl udělat navíc každý dopad. Ale prostě byl ten obrázek a ukazovali to. Bylo to v science před asi 18 lety. Bylo to na celou stránku obraz. Myslím, že to bylo science. Já jsem se chtěl ještě zeptat, jak to může tady padnout při tom našem výpadu vojem svátoství divoty. A pak jste citoval nějaký výrok jeho. Viděl jsem, jak jsem to dobře rozuměl. Jedno řečeno, jestliže se obdivujeme, tak se posledkou obdivujeme. Rozuměl jsem to dobře? A k tomu stvoření se vlastně obdivujeme v modě, která je základem všeho stvoření. A mohli byste dnes trochu více zvyklat do toho problému svátoství divoty, k tomu smyslu, které potáháte, který vás běžáte? No tak, mohu bych tady cosi žvastat teď, ale já si myslím, že to bylo lepší, že si připravím nějakej text, abych to přečetl z toho Milieu Divin, z toho životu. Tam to určitě je, a teď bych mi to soukazal, já jsem to strašně dlouho neměl v ruce, jenom vím, že to tam je. Například běžně v textu Matier, ačkoliv to nebejvá ve francouzským, stejně jako Dieu píše velký D, čili bůh je s velkým B a hmota je s velkým H. Takhle tam píše taková pozvláštnost. Ovšem on to tak dělá velmi často i s jinýma věcma, takže to není jenom v případě té hmoty, ale dost rád užívá v takovej, když chce něco potrhnout, protože to je zvlášť taková velká věc, tak užívá velké písmene. Ne tak často jako Němci, u každého je substantýva, ale poměrně teda fragmentovaně. A ve francouzským je to zcela nezvyklé. Můžeš si nějak rozhovorit více o Boživu? Já teda si vzpomínám, že by se pokoušel nějak vypracovat pojem Boha. On o tom mluví, toho slova, které tam dost často se užívá, ale tak jako v jisté nepřesnosti záměrné. A když chce precizovat, tak okamžitě přechází k pojmu Ježíš, nebo Kristus, a charakterizuje Krista kosmologicky. Pro něj Kristus je Alfa a Omega. Jak se píše v poslední knize Nového zákona, ve zjevění Janově, já jsem Alfa a Omega, to znamená, že Kristus je stroj všeho, a zároveň ke Kristu všechno vzpěje. Ta konvergence všeho vědění, myšlení, jednání a celého světa, to všechno konverguje k bodu Omega. To je pro něj strašně důležité, že všechno směřuje k bodu Omega a tam dojde k identifikaci. Tam tedy bude Bůh, respektive Kristus, všechno ve všem. To je taková takřká až ortodoxní tradice. Ku podívu, ku katolického myslitele. A ortodoxní v zpisu pravoslavní. Já jsem se chtěl zeptat, možná je to otázka, jak jednak Chardinová koncepce předpokládá takovou jednoduchou lineáritu času. Tady je vývoj, ten lineárně vzpěje k nějakému bodu Omega. To je předpokládá takovou jednoduchou lineáritu. Ne, není to lineárita. Právě naopět mluví třeba o tom o kužili času. Proč? No, protože v svéch obrazech, jak vypadá strom života, tam je jednotlivé větvení, jednotlivých obratlovců. A tam zase ještě jsou ryby, oboživelníci, savci. A nahoře je teda ten lidská species. A to tam říká jako květ, který nejdřív se rozlízá, ale pak se začíná uzavírat a zpěje do jednoho. Čili nikoli lineárita, nebož tam je právě ta větvenost a posledně se ta konvergence zase k jednoho. Jestli to lineárita v tom snu, že to je línka jedna, tak to ne. Nebo jak jste mysleli tu lineáritu? Ne, já jsem myslel, že mysleli tu lineáritu, že nepředpokládá různost času. To nic z čeho to vyplývá. On mluví o tom, že vývoj má různý období rychlej postup a pomalej postup. Jsou určitá období, kdy ten vývoj je pod takovým tlakem, že najednou se rozprskne. On to ukazuje, jak v určité době se rozprskne najednou to větvení na mnoho stran. A pak dlouho není žádný větvení a ty větve se jenom oddalujou od sebe a si dostývají ke svým koncům. A pak zase přijde období, kdy se najednou na některé větvě nebo na tom kmení zase dojde k nějakému novému větvení. On zná různý časy. To je čas větvení a čas vypracovávání forem v jednotlivých větvích. Takhle on to pohoří. Čas je různě hostej pro ně. Různej dobák. Ten vnitřní přetlak, ta tendence, která to všechno žene popředu, někdy pracuje víc, někdy ten přetlak je velkej, někdy je malej, někdy se dlouho nic neděje. V některých liniích se něco děje, v jiných ne. Jsou linie, kde vývoj se takřka zastavil na dlouhý miliony let, a naopak jsou jiné, kde to jde furt kupředu. Člověk patří k té linii, která furt dostala si předu a furt byla otevřená a nikdy nedocházela k dokonalosti. Kuponimu je tady jistá analogie třeba s Gielenem, který charakterize člověka jako nedostatkovou bytost. On ukazuje, že ta specifičnost člověka je v tom, že je nespecializovanou bytostí života. Ale to už jsem zakecal jinam, jestli to bych chtěl. Já jsem se ještě chtěl zeptat. Z těchto večerů vyplývá, že tady v cymnu stále se ukáže, že existuje určitá souhrodost mezi člověkem a vesmírem. Nabízí se nám koncepce, který v takové otřesenosti i právě tou přírodou, věrou s tím novým pohledem na svět, kdy dochází, že na počátku, co byl člověk centrem světa, pro něj na Zem přichází Bůh, aby spasil tohoto člověka, tak se otvírá právě určitá propast. Určitá nezajištěnost na nezakotvenost člověka ve světě, o které třeba hovoří i Pascal. Přichází až v této době v Chardin. Znova dává uvádí věci stejný, už jsem samozřejmě asi vyšší řád tím, že opět je to člověk, který je v popřední celé toho vývoje v kosmu. Já bych chtěl zeptat, jestli to nejsou dva různé pohledy, protože podle vašich slovov jeříkáte, že Pascalovi šlo o podstatné zakotvení života, který on nachází jedině v Bohu. Zatímco Chardin říká, že vesmír je spjat s člověkem v jednom, že existuje vývojevá línie. Ovšem, jsem to já člověk jakožto jedinec. Když nebudu redukovaný na nějaké částice, jsem to já, který jsem spjatý s mlhovinou. Myslím si, že Pascal je v rovině jiného pohledu, je v rovině jakéjsi krání jedinečnosti. Je kránější než pohled Chardinů, který je v rovině lidství, rdoví. Já nevím, jestli jsem dost rozumitelný, ale jestli bych to mohl uvést si, tak je jakoby, kdybych hledal spjatost, jedinečnost Mozartovu s celou hudebním rodem, tedy asi 9 pokolení hudebníků. Jako kdybych tuto jedinečnost chtěl hledat v jakéjsi spjatosti s touto rodovou spjatostí. To je hezký přirovnání a já nevím, proč ho uvádíte jako argument proti, to je argument pro, ne? Jak to chápu já, že Pascal je v té rovině jedinečnosti toho podstatného zakotvení života. A to podstatné se nedá najít v žádné, teda aspoň v tom, co bychom nalezli, jako existuje vývojová linie, co se samozřejmě pod tím myslí, ale v tom není žádný podstatný zakotvení. Jako co je pro mě, samozřejmě co se tím bude myslet, to je důležitý, ale co je pro mě jakožto podstatné zakotvení života, že je tady určitý vývoj mezi vším, mezi veškerým veškeréstvem, kterým já jsem. Podívejte se... Pardon, já jsem chtěl ještě zúraznit jedno, že ta vlastní otázka třeba, já jsem tady nebyl, já jsem to poslouchal z té gazety byla, chceme ukázat, že existuje sourodost člověka s vesmírem. Já nechci jako držet jenom určitý jednost, ale tady bylo použité, to bylo příliš volně, já bych chtěl zúraznit právě to, že jsem se zmiňoval o tom Pascalovi, že tady existuje sourodost člověka s vesmírem, že právě člověk jakožto jedinec nemí rodem zpět, jako jedinec je vždy sám. A to je to, co já chápu, když teda, jestli šlo o nějaký podstatné zakotvení života, teda u toho Pascala, tak on byl právě v té rovině, kde je sám. Zatímco Teliárovi šlo právě, aspoň jak to chápu, jak to mu prozatím rozumím, šlo právě o sourodost. Ale tam není člověk sám. Myslím, že si opravdu to nejsou dva pohledy skutečně dost odlišní. Nejdřív k té sourodosti. Nejdřív jsem chtěl přibížit jenom ten vlastní pohled. Člověk ve své nejvnitřnější podstatě je sám. Je z těch individů. Je jedinec. To je pravda. Ale sourodost s vesmírem je to, že vesmír je taky sám. To je základní podobnost mezi člověkem a vesmírem. To je takový trochu argument, umím jim tak říkat, že dalo by se ukázat v jinýma cestama vleco z podstatnějšího. Já nevím, jestli to bylo tak, já nevím, jestli jsem to podržel všechno, jestli jsem si udělal poznámky a nejsem z nich teď moudej nebo nevybavuji si všechno, jestli se to dá, jestli prostě odpovím na všechno, nebo nezůstanu vůbec někdy stranou od toho, co jste chtěl. Je otázka, jestli ten příklad, výbudu od toho příkladu s tím Mozartem. Je možno milovat Mozarta, mít rád jeho hudbu, poslouchat ho furt, ale rozumět mu, pochopit ho, jak už to právě jeho, znamená, že víte, co v něm je zdoběno. To není Mozart, co je zdoběno. Mozart je to, co nenajdete u jiných. Co najdete u jiných, to není Mozart. Sám jste zdůrazňoval, že člověk je sám. Tedy v čem se Mozart podobá myslivečkovi, tak to není nejvlastnější Mozart. Nejvlastnější Mozart je v tom, v čem se nepodobá nikomu, co je jeho specifičnost. Co nenajdete jinde. To nepatřilo k dobovýmu klišé, nebo k dobový tradici té hudby. To je jenom jakýsi jazyk. Nemůžete osobitost třeba Holanovů hledat v tom, že mluví česky. To není osobitost. To, co je společné se všema českýma ostatníma básníkama. A za jakých okolností vám může vyvstat to, co je pro Mozarta to podstatné. Co je on sám, a ne jenom ta doba. A ne jenom to dobový klišé. Jedině, když to dobový klišé znáte, když to neznáte, když neznáte ostatní skladatele té doby, tak nepoznáte, v čem je Mozart velikej. Čili tady je jasný, jak vy potřebujete znát ten kontext, abyste měli otevřenou cestu k tomu, co ten kontext přesahuje. Co není vyložitelné z kontextu, co není redukovatelné na kontext, ale co je mimo kontext, co je nad kontext, co je jedineční. No a tohle je ten důvod, proč se staráme o povědí světa, abychom pochopili, co je člověk. Poněvadž, když nebudeme vědět, co je svět, tak nikdy nepochopíme sami sebe. My potřebujeme znát ten kontext, v kterým jsme, v kterým žijeme. A to prostorově i časově. A teď tam má být viděta jedinečnost. A to děláte já. Naproti tomu, u paskala tohle není. Ta jedinečnost, to nikde není vidět. Všichni lidi jsou stejně mezi těma nekonečnama, vyslejí někde u prostředa a nemají nic pod nohama. To je kontext, který od nich utíká. Který jim nepomáhá, aby se stali sami sebou. Oni naopak ztrácejí ten kontext, který jim ubírá ze skutečnosti. Oni ztrácejí sami sebe, dostávají se do nejistoty. Oni se odstijí v jakémsi časovisku. Čiže je to právě naopak. Není to paskal, který jde do větších krajností. Naopak je to právě tejár, který ukazuje ty krajnosti daleko plastičtěji a lépe, jako kus kontextu, k němu se člověk vztahuje, nebo který se vztahuje k tomu člověku a který umožňuje, aby ten člověk byl čímsi jedinečnějším než jeho paskal. Tejárovský člověk je daleko jedinečnější, osobitější než ten paskalový člověk. A to nás vede v třetí poznámce, teda mě vede v třetí poznámce, proč já se asi nestačím dotknout všeho, co jste říkal. Totiž, že šlo mi o tu osobitost, která je si právě ú. Tejára je si božmově vyhnaná do extrému, zatímco u paskala je netematizovaná, zůstává netematizovaná. No a... Nezlobte se, možná, že mi to ještě napadne, ale teď mě to vypadlo zcela zhalo. Když tejár hledá pro člověka nejenom místo člověka, kterého jsme měli jako pěkný místečko, na vrcholu vývoje k tomu jednomu nekonečnu, co by to s ním udělalo, kdyby se v době, když obhodila náhle nebo zemská civilizace, která by byla posledněj vyspělější, když by byla na vrcholu ona? Vadilo by mu to? Takže... Jistě, že tejár nebyl ani křovák, ani australán. Taky jsou tady mys a podobně. Takže ty jsou za náma, ale kdyby teda byl někdo před náma? No tak... Myslím, že se ukázá jako zbytečná slepá. No proč slepá? Proč nemůžeme? Proč nemůžeme? Dnešní křovák, nebo nevím, křovák, už mení, já nevím, co se s ním děje. Asi jsou na vymření. Fakt je, že třeba podívejte se, jaksi afrikčaní, ať už původní, kteří zůstali nepůvodní, tedy ty, co zůstali v Africe, nebo ty, co byli jako otroci vyvezení do Spojených států, tak dneska ve svých nejvyspělějších představitelích jsou na úrovni světový. Staletí měli co dohánět. Tam měli co dohánět celá staletí. Tam sice někdy možná tisíci letí, kdo ví. Ono to tady taky v Evropě pěkně nevypadalo. Tady byla úzká jakási vrstva, která tu tradici teda předávala, ale ve středověku to byla hrozný ta společnost. To bylo jistě horší než třeba v nějaký týmkov bouchky.
====================
05-2b.flac
====================
Velká civilizace, kulturní země, opravdě pro mě v lepším stavu, než byla tehdy Evropa. Po rozpadu říše římské to vypadalo hodně. Barbarský Evropský bylo teda při Černi. Aby si tam nezabíhal do toho říčení. Čern se narodí a když ho přesadíš do země a společenství, který je na vyšší úrovni, než za který ho on vyšel, tak se tam naučí všechno bez problémů a bude na tom stejně, jako kdyby se narodil na vyšší úrovni prostředí. Když do toho nám stalo prostředí nějaký rodiny z Dělance, posadíš šimpanzí mádě, tak nedoběhne. A to nám stále teda příklad, kdyby ta civilizace vyspělejší byla v podstatě jako my, jenom by měla více vědomostí než to, co říkali. Lepší námit by byla ukázat na neandertalského člověka, který byl přesazený slepou uličkou, byl to člověk, určitě myslel, a byl člověkem našeho typu, byl prostě vychytaný a sežraný a nepřinesl věcí, to je typický slepá ulička. To je jako, když se řekne, no podívejte se, on dělá experimenty a ze sta experimentů se mu 99 nepodaří. Typický slepý uličky, proč nejde tím jedním? No to nezřívá, že se to musí zkoušet. Kdo to ví předem, co je slepá ulička? Nikdo. To znamená, že my bychom v ránu byli posazeni do situace, kdybychom nevěděli, jestli nejsme slepá ulička. No a kromě toho je ještě otázka, jestli je to slepá ulička, jestli může být takto objektivizová. Fakt, že tě vyhubí nějakej úspěšnější živoček, nemusí znamenat, že seš slepá ulička, že ten tvůj druh je slepá ulička. Fakt je, že dokud my bychom klidně mohli říct, že vačnáci jsou slepá ulička, že byli všude vyhubení, no ale v Australii zůstali a vyvinuli velmi analogické formy jako starý svět. To, co u nás je veverka, tak tam je vakoveverka. To, co u nás je myš, tak tam je vakomyš. Mimochodem pro Teilhara je toto argument pro jeho koncepci tzv. ortogeneze, že vývoj organismů je na dlouhý etapy naplánovaný k rukou předu. A ukazuje to na tom, že to oddělení Australie, které k tomu došlo strašně dávno a tehdy, že ty formy, které teď jsou ve starém světě a v Australii, vůbec nebyly. Ty se vyvinuli teprve v tom strašlivém období a vyvinuli se naprosto analogicky nebo větší části analogicky v obou těch lidích. Nový formy objevily se analogicky. Předtím o nich nebylo pár, jenomže jeden vynález nějak nebyl učiněn v Australii, totiž vynález placenty. Takže tam všechny zvířata nadále pracovaly s vakem. Ten vynález placenty tam chybí. Čili může se stát, že nějaký vynález, ale jinak se to vyvíjí liniema, které jsou naprosto analogické. Takže z toho se dá vysuzovat. Ale tady pro ten případ může se stát, že třeba nějak fyziologicky náš rozum, náš mozek, přesně řečeno, že má jakýsi nedostatek. A že prostě nejsme schopni třeba tak rychle a tak široce nebo tak komplikovaně myslet. Jako nějaká ta jiná civilizace vodněkať a tak dále. Že jsme fyziologicky nějak na tom slabějící. No a pak ovšem, buď to je operativně vylepšitelné nebo není. Ale v každém případě nemáme možnost je dostihnout. A tedy náš poměr k ním je jako je poměr našich hloubých strán. Ovšem to je jenom díky tomu, že jsme ve vývoji nedošli ještě dost daleko. Je velmi pravděpodobný, že kdyby ten náš vývoj se nechal proběhnout ještě dál, no takže i fyziologicky, podlete já, dospějeme do stádia, kdy už budeme schopni. Když bychom přišli na zemi, včetně hmyzu a takový ty potvory, by v zásadě za nějakou dobu, dostatečně dlouho, museli dospět na tu úroveň, na který jsme měli dneska, jo? To nevím, ale některý určitě. Takhle obecně se to teda nedá říct, protože naše zkušenost, říkáte já, je ta, že k tomu zrodu vědomí došlo jedině tam, kde bylo celé cerebralizaci. To znamená jenom u vyšších slavců. Kdežto ve všech ostatních třídách živejch tvorů tenhle vynález nebyl učiněn. Takže tam nic takového nepozorujeme. A nedovedeme si zatím představit, že takový mu došlo. Ovšem zcela vyloučit se to nedá. Takže je docela možný, že kdyby tady nebyl člověk, no takže nějaká větechnina toho stromu života, že by se chopila iniciativy. Nenom možný, je to nutný podle té háry. Protože ten tlak toho původního... Tohle by bylo vzajímavý na větechninu. By prostě někde prorazil. Díky tomu, že prorazil kusavců, no tak se jaksi vyčerpal, takže ty ostatní věte jako by dostaly stát. No ale kdyby náhodou bejnul člověk, no tak nezbytně ten tlak bude narůstat a prorazí nějakou jinou lidi. Jak, jestli by to byla zase cerebralizace, nebo něco jiného, no to je těžko takhle metafyzicky o tom vážovat. Ale Teilhard je přesvědčený, že by to muselo být něco takového, co by umožnilo reflexy, který bez reflexe není možný, tam je otázka, co to znamená tak o reflexe, jestli je to kolektivní reflexe, nebo to je problém, jestli včeli nějak vyvinutější, jestli by byly schopní rovnou kolektivní reflexe, aniž by byla jednotlivá včela schopná individuální reflexe. To jsou takové spekulace, ale zase on je přesvědčen, že ten tlak by se prosadil jiným směrem, ale je to furt omezení na toho člověka, který je schopen jistý reflexe, tak ten tlak, dosažení maxima toho, co je teďkom schopen v minimu, ne v minimu, ale jenom v výstavě omezení. On si nepokáže se nám představit, že by mohlo být něco, co by bylo ještě podstatně jiné. Že prostě tady to je v případě savců, není nutné, aby to tak bylo. My víme jenom tenhle případ, takže je těžko generalizovat. My známe tento případ. V zásadě je možný, že třeba na nějaké vzdálné planety, že schopnost reflexe ze zvláštních okolností vyvinou roztliny. Proč ne? Protože to může docházet k něčemu jinému, než ty reflexe. Ano, to pro něj není. Ne pro něj, to prostě v principě, ale my nahlížíme, proč nemůžeme, to není jenom, že to je jeho názor náhodilý, ale to nemůžeme jinak, protože k tomu vědomí nemůže dojít tam, kde, jak bych řekl Nikolita Járovský, kde nějaké živé bytosti, nějaké živé bytosti se nestanou, jako nevykročejí z té sféry, z té vitality, z té power vitality, a kde se nestanou obyvateli toho světa. Reflexe je nezbytná k tomu, aby, nebo je zpětá, když řeknu nezbytná, to znamená, jako by byl prostředek, to by bylo jaksi poněkud nepřesné. Reflexe nemůže chybět, protože není světa logů bez vědomí, nebo není možno pobývat ve světě logů bez vědomí, bez reflexe. Jak člověk pobývá ve světě logů, ve světě řeči, to je s tím, že mluví, myslí, bez toho to není možné. To je ten důvod. Ne, že by to bylo možné nějak jinak. Nebylo možné nějak jinak. Cokoliv je možné. Ale jakmile dojde na určitou úroveň, tak každý takový por, ať je to rostlina, savec, nebo sépie, ta prie velmi chytrá, cokoliv, tak na určité úrovni dojde k tomu přeskoku, k té revoluci vědomí. A pak se dostane, jako obyvatel světa logů, se dostane na rovinu, která jakýmsi způsobem devalvuje ty všetky fyziologický předpoklady, které tady byly předtím. Pak je jedno, jestli se to vyvenulo ze sépie, nebo z rostliny, nebo ze savece. Je to fuk. Takže obyvatel světa logů, tak jeho emoce budou rozmanité, ale jeho způsob uvažování bude stále víc konvergovat k tomu, jak uvažujou v ostatních liniích. Tady už nejde o to, jestli je někdo pokročilější nebo méně pokročilější, tak už jde o to, že na určité úrovně je jedno, s kterým ty větve se to vědomí zrodilo. Ponieważ reflexe znamená vědomí ne úplně subjektivní vědomí, které je schopno se své subjektivity zbavovat, respektive jí kontrolovat. Mít nad ní kontrolu, mít nad ní vrch. Vědět o svých subjektivitě, to znamená do jisté míry jí relativizovat. Takže schopnost dorozumění, ta není založena na podobnosti fyziologické, víš, ta je založena na tom logo. A ten logo si je jeden pro všechny. Můžu se zeptat i na všechny? Jak jste mi odpověděl, tak to bylo odpověděno také, jak já jsem to nechtěl mít. Ale to je jedno. Já chtěl jsem se zeptat ještě jenom na to, když jste mi říkal, že bez kontextu nepoznám toho genialitu Mozarta jako argument, jako kdybych já chtěl se úplně zbavit toho vesmíru nebo té souvislosti, jako kdyby tam žádná nebyla mezi tím jedincem a tím vesmírem, mezi člověkem a vesmírem. A já jsem se chtěl zeptat, jak jste to myslel, když jste říkal, že bez kontextu nepoznám genialitu Mozarta. Jaký souvislosti, jako když já posloukám to Mozarta, tak musím znát celý kontext, nebo jak se to myslíte? Ne, posloukat to můžete. Posoudit, co je Mozart nemůžete, když neznáte ostatní skladatele týdově. Můžete poznat, že to je geniální dílo, ale než to je geniální Mozart. Já jsem si teď poměl na ten bod, který mi ještě vypadl. My jsme si od začátku říkali, proč jsme vůbec začali Gilgameshem, proč jsme začali Biblií a tak. Od začátku jsme si říkali, že ten motiv našich úvah, že je dám rozpoznání, které si budeme dověřovat potom, v každém případě znovu, že jaké pojetí světa takové pojetí člověka a jaké pojetí člověka takové pojetí světa. Že tyto věci patří k sobě. Že člověk může být uchopen myšlenkově jedině tak, že zároveň nepředmětně se vypovídá o světě, v kterém žije. A že svět může být myšlenkově uchopen jedině tak, že zároveň se vypovídá něco o tom člověku. To je přesně to, že ten člověk, který rejsuje tady obraz světa, že nechtěně třeba a nevědomky, ukazuje jaké je jeho sebe pochopení. No a tohle je ta důležitá věc, když si tohle uvědomíš, že to je takhle spjato, tak nejlépe je to tematizovat. To je to, co dělá filozofie. Když víme, že moderní věda, která nám líčí, jak vypadá kosmos, že de facto nepředmětně, neuvědomněle vypovídá, co si myslí o člověku. A to je to hruzostrašné, nebo ne na kosmologii, ale přírodní věda. Proto ten člověk je vlastně vykořeněn, protože vlastně on ztratil svůj správný kontext. A to, co tady ta přírodní věda dělá, to je, že mu tady modeluje úplně jiný kontext, v němž ten člověk je nicotnej. Že celá moderní věda vypovídá o sobě, že má jakési strašné komplexy, co do pojetí sebe, co do pojetí člověka. A že jestliže dneska ten nejnovější astrofizika, astrofizikální kosmologie, se dobírá některých momentů, které jsou k podivu, jakousi reminiscencií, ale nevědomou, taká dodatečně odalovanou, jakousi takovou nechtěnou, nevědomou vzpomínkou na staré myslitele. No tak nám se v tomto úzkém poměrně výseku moderní přírodní vědy najednou ukazuje cesta, která nás vede ke starým problémům, které byly filozofické. Tedy to není požadavek, že jsme si na začátku stanovali, že meronomocí a děj se, co dějí, chceme dokázat, že život, nebo lidský život, že je sourdnej s vesmírem. Ta sourdnost je především rozpoznaná tak, že jaký pojetí světa, takový pojetí člověka. A obrácení. To patří k sobě. To jsme rozpoznali už u Gilgamesha a rozpoznávali jsme to od té doby a do teďka. Vždy znova se ukazuje, že pojetí světa a pojetí člověka jde spolu. Že to nejde oddělit. Že tady není jedna věc a druhá věc, což nám tvrdí převážná část filozofů. A když tomu tak je, tak to budeme tematizovat. A budeme přímo chtít nahlédnout, jaké jsou ty reálné souvislosti mezi světem jako celkem, skutečným světem a skutečným člověkem. Voliť se teda skutečným člověkem. Jestliže to je zpěto v myšlenkách, tak teď si chceme zeptat, to by mohla být nějaká taková záležitost psychologická. Jak to je ve skutečnosti? My si zkontrolujeme, čím to je. Že to obojí pojetí vždycky tak souvislí. A chceme si to teda zkontrolovat na objasňování vztahu mezi životem a vesmírem. Tohle je smysl toho našeho úsilí, toho myšlenkového postupu. Je jasný, že to pojetí světa, pojetí člověka souvislí, ale aby to legitimně souvislo, k tomu potřebujeme vidět, jak souvislí skutečně člověk se světem, jaký je jeho místo ve světě. Čiže tady vlastně do světla neseme něco, co zůstávalo hodně v případí. A to je to, co filozofie dělá. No mágia. Tak jim skočnáju.
05-2b.flac
====================
Velká civilizace, kulturní země, opravdě pro mě v lepším stavu, než byla tehdy Evropa. Po rozpadu říše římské to vypadalo hodně. Barbarský Evropský bylo teda při Černi. Aby si tam nezabíhal do toho říčení. Čern se narodí a když ho přesadíš do země a společenství, který je na vyšší úrovni, než za který ho on vyšel, tak se tam naučí všechno bez problémů a bude na tom stejně, jako kdyby se narodil na vyšší úrovni prostředí. Když do toho nám stalo prostředí nějaký rodiny z Dělance, posadíš šimpanzí mádě, tak nedoběhne. A to nám stále teda příklad, kdyby ta civilizace vyspělejší byla v podstatě jako my, jenom by měla více vědomostí než to, co říkali. Lepší námit by byla ukázat na neandertalského člověka, který byl přesazený slepou uličkou, byl to člověk, určitě myslel, a byl člověkem našeho typu, byl prostě vychytaný a sežraný a nepřinesl věcí, to je typický slepá ulička. To je jako, když se řekne, no podívejte se, on dělá experimenty a ze sta experimentů se mu 99 nepodaří. Typický slepý uličky, proč nejde tím jedním? No to nezřívá, že se to musí zkoušet. Kdo to ví předem, co je slepá ulička? Nikdo. To znamená, že my bychom v ránu byli posazeni do situace, kdybychom nevěděli, jestli nejsme slepá ulička. No a kromě toho je ještě otázka, jestli je to slepá ulička, jestli může být takto objektivizová. Fakt, že tě vyhubí nějakej úspěšnější živoček, nemusí znamenat, že seš slepá ulička, že ten tvůj druh je slepá ulička. Fakt je, že dokud my bychom klidně mohli říct, že vačnáci jsou slepá ulička, že byli všude vyhubení, no ale v Australii zůstali a vyvinuli velmi analogické formy jako starý svět. To, co u nás je veverka, tak tam je vakoveverka. To, co u nás je myš, tak tam je vakomyš. Mimochodem pro Teilhara je toto argument pro jeho koncepci tzv. ortogeneze, že vývoj organismů je na dlouhý etapy naplánovaný k rukou předu. A ukazuje to na tom, že to oddělení Australie, které k tomu došlo strašně dávno a tehdy, že ty formy, které teď jsou ve starém světě a v Australii, vůbec nebyly. Ty se vyvinuli teprve v tom strašlivém období a vyvinuli se naprosto analogicky nebo větší části analogicky v obou těch lidích. Nový formy objevily se analogicky. Předtím o nich nebylo pár, jenomže jeden vynález nějak nebyl učiněn v Australii, totiž vynález placenty. Takže tam všechny zvířata nadále pracovaly s vakem. Ten vynález placenty tam chybí. Čili může se stát, že nějaký vynález, ale jinak se to vyvíjí liniema, které jsou naprosto analogické. Takže z toho se dá vysuzovat. Ale tady pro ten případ může se stát, že třeba nějak fyziologicky náš rozum, náš mozek, přesně řečeno, že má jakýsi nedostatek. A že prostě nejsme schopni třeba tak rychle a tak široce nebo tak komplikovaně myslet. Jako nějaká ta jiná civilizace vodněkať a tak dále. Že jsme fyziologicky nějak na tom slabějící. No a pak ovšem, buď to je operativně vylepšitelné nebo není. Ale v každém případě nemáme možnost je dostihnout. A tedy náš poměr k ním je jako je poměr našich hloubých strán. Ovšem to je jenom díky tomu, že jsme ve vývoji nedošli ještě dost daleko. Je velmi pravděpodobný, že kdyby ten náš vývoj se nechal proběhnout ještě dál, no takže i fyziologicky, podlete já, dospějeme do stádia, kdy už budeme schopni. Když bychom přišli na zemi, včetně hmyzu a takový ty potvory, by v zásadě za nějakou dobu, dostatečně dlouho, museli dospět na tu úroveň, na který jsme měli dneska, jo? To nevím, ale některý určitě. Takhle obecně se to teda nedá říct, protože naše zkušenost, říkáte já, je ta, že k tomu zrodu vědomí došlo jedině tam, kde bylo celé cerebralizaci. To znamená jenom u vyšších slavců. Kdežto ve všech ostatních třídách živejch tvorů tenhle vynález nebyl učiněn. Takže tam nic takového nepozorujeme. A nedovedeme si zatím představit, že takový mu došlo. Ovšem zcela vyloučit se to nedá. Takže je docela možný, že kdyby tady nebyl člověk, no takže nějaká větechnina toho stromu života, že by se chopila iniciativy. Nenom možný, je to nutný podle té háry. Protože ten tlak toho původního... Tohle by bylo vzajímavý na větechninu. By prostě někde prorazil. Díky tomu, že prorazil kusavců, no tak se jaksi vyčerpal, takže ty ostatní věte jako by dostaly stát. No ale kdyby náhodou bejnul člověk, no tak nezbytně ten tlak bude narůstat a prorazí nějakou jinou lidi. Jak, jestli by to byla zase cerebralizace, nebo něco jiného, no to je těžko takhle metafyzicky o tom vážovat. Ale Teilhard je přesvědčený, že by to muselo být něco takového, co by umožnilo reflexy, který bez reflexe není možný, tam je otázka, co to znamená tak o reflexe, jestli je to kolektivní reflexe, nebo to je problém, jestli včeli nějak vyvinutější, jestli by byly schopní rovnou kolektivní reflexe, aniž by byla jednotlivá včela schopná individuální reflexe. To jsou takové spekulace, ale zase on je přesvědčen, že ten tlak by se prosadil jiným směrem, ale je to furt omezení na toho člověka, který je schopen jistý reflexe, tak ten tlak, dosažení maxima toho, co je teďkom schopen v minimu, ne v minimu, ale jenom v výstavě omezení. On si nepokáže se nám představit, že by mohlo být něco, co by bylo ještě podstatně jiné. Že prostě tady to je v případě savců, není nutné, aby to tak bylo. My víme jenom tenhle případ, takže je těžko generalizovat. My známe tento případ. V zásadě je možný, že třeba na nějaké vzdálné planety, že schopnost reflexe ze zvláštních okolností vyvinou roztliny. Proč ne? Protože to může docházet k něčemu jinému, než ty reflexe. Ano, to pro něj není. Ne pro něj, to prostě v principě, ale my nahlížíme, proč nemůžeme, to není jenom, že to je jeho názor náhodilý, ale to nemůžeme jinak, protože k tomu vědomí nemůže dojít tam, kde, jak bych řekl Nikolita Járovský, kde nějaké živé bytosti, nějaké živé bytosti se nestanou, jako nevykročejí z té sféry, z té vitality, z té power vitality, a kde se nestanou obyvateli toho světa. Reflexe je nezbytná k tomu, aby, nebo je zpětá, když řeknu nezbytná, to znamená, jako by byl prostředek, to by bylo jaksi poněkud nepřesné. Reflexe nemůže chybět, protože není světa logů bez vědomí, nebo není možno pobývat ve světě logů bez vědomí, bez reflexe. Jak člověk pobývá ve světě logů, ve světě řeči, to je s tím, že mluví, myslí, bez toho to není možné. To je ten důvod. Ne, že by to bylo možné nějak jinak. Nebylo možné nějak jinak. Cokoliv je možné. Ale jakmile dojde na určitou úroveň, tak každý takový por, ať je to rostlina, savec, nebo sépie, ta prie velmi chytrá, cokoliv, tak na určité úrovni dojde k tomu přeskoku, k té revoluci vědomí. A pak se dostane, jako obyvatel světa logů, se dostane na rovinu, která jakýmsi způsobem devalvuje ty všetky fyziologický předpoklady, které tady byly předtím. Pak je jedno, jestli se to vyvenulo ze sépie, nebo z rostliny, nebo ze savece. Je to fuk. Takže obyvatel světa logů, tak jeho emoce budou rozmanité, ale jeho způsob uvažování bude stále víc konvergovat k tomu, jak uvažujou v ostatních liniích. Tady už nejde o to, jestli je někdo pokročilější nebo méně pokročilější, tak už jde o to, že na určité úrovně je jedno, s kterým ty větve se to vědomí zrodilo. Ponieważ reflexe znamená vědomí ne úplně subjektivní vědomí, které je schopno se své subjektivity zbavovat, respektive jí kontrolovat. Mít nad ní kontrolu, mít nad ní vrch. Vědět o svých subjektivitě, to znamená do jisté míry jí relativizovat. Takže schopnost dorozumění, ta není založena na podobnosti fyziologické, víš, ta je založena na tom logo. A ten logo si je jeden pro všechny. Můžu se zeptat i na všechny? Jak jste mi odpověděl, tak to bylo odpověděno také, jak já jsem to nechtěl mít. Ale to je jedno. Já chtěl jsem se zeptat ještě jenom na to, když jste mi říkal, že bez kontextu nepoznám toho genialitu Mozarta jako argument, jako kdybych já chtěl se úplně zbavit toho vesmíru nebo té souvislosti, jako kdyby tam žádná nebyla mezi tím jedincem a tím vesmírem, mezi člověkem a vesmírem. A já jsem se chtěl zeptat, jak jste to myslel, když jste říkal, že bez kontextu nepoznám genialitu Mozarta. Jaký souvislosti, jako když já posloukám to Mozarta, tak musím znát celý kontext, nebo jak se to myslíte? Ne, posloukat to můžete. Posoudit, co je Mozart nemůžete, když neznáte ostatní skladatele týdově. Můžete poznat, že to je geniální dílo, ale než to je geniální Mozart. Já jsem si teď poměl na ten bod, který mi ještě vypadl. My jsme si od začátku říkali, proč jsme vůbec začali Gilgameshem, proč jsme začali Biblií a tak. Od začátku jsme si říkali, že ten motiv našich úvah, že je dám rozpoznání, které si budeme dověřovat potom, v každém případě znovu, že jaké pojetí světa takové pojetí člověka a jaké pojetí člověka takové pojetí světa. Že tyto věci patří k sobě. Že člověk může být uchopen myšlenkově jedině tak, že zároveň nepředmětně se vypovídá o světě, v kterém žije. A že svět může být myšlenkově uchopen jedině tak, že zároveň se vypovídá něco o tom člověku. To je přesně to, že ten člověk, který rejsuje tady obraz světa, že nechtěně třeba a nevědomky, ukazuje jaké je jeho sebe pochopení. No a tohle je ta důležitá věc, když si tohle uvědomíš, že to je takhle spjato, tak nejlépe je to tematizovat. To je to, co dělá filozofie. Když víme, že moderní věda, která nám líčí, jak vypadá kosmos, že de facto nepředmětně, neuvědomněle vypovídá, co si myslí o člověku. A to je to hruzostrašné, nebo ne na kosmologii, ale přírodní věda. Proto ten člověk je vlastně vykořeněn, protože vlastně on ztratil svůj správný kontext. A to, co tady ta přírodní věda dělá, to je, že mu tady modeluje úplně jiný kontext, v němž ten člověk je nicotnej. Že celá moderní věda vypovídá o sobě, že má jakési strašné komplexy, co do pojetí sebe, co do pojetí člověka. A že jestliže dneska ten nejnovější astrofizika, astrofizikální kosmologie, se dobírá některých momentů, které jsou k podivu, jakousi reminiscencií, ale nevědomou, taká dodatečně odalovanou, jakousi takovou nechtěnou, nevědomou vzpomínkou na staré myslitele. No tak nám se v tomto úzkém poměrně výseku moderní přírodní vědy najednou ukazuje cesta, která nás vede ke starým problémům, které byly filozofické. Tedy to není požadavek, že jsme si na začátku stanovali, že meronomocí a děj se, co dějí, chceme dokázat, že život, nebo lidský život, že je sourdnej s vesmírem. Ta sourdnost je především rozpoznaná tak, že jaký pojetí světa, takový pojetí člověka. A obrácení. To patří k sobě. To jsme rozpoznali už u Gilgamesha a rozpoznávali jsme to od té doby a do teďka. Vždy znova se ukazuje, že pojetí světa a pojetí člověka jde spolu. Že to nejde oddělit. Že tady není jedna věc a druhá věc, což nám tvrdí převážná část filozofů. A když tomu tak je, tak to budeme tematizovat. A budeme přímo chtít nahlédnout, jaké jsou ty reálné souvislosti mezi světem jako celkem, skutečným světem a skutečným člověkem. Voliť se teda skutečným člověkem. Jestliže to je zpěto v myšlenkách, tak teď si chceme zeptat, to by mohla být nějaká taková záležitost psychologická. Jak to je ve skutečnosti? My si zkontrolujeme, čím to je. Že to obojí pojetí vždycky tak souvislí. A chceme si to teda zkontrolovat na objasňování vztahu mezi životem a vesmírem. Tohle je smysl toho našeho úsilí, toho myšlenkového postupu. Je jasný, že to pojetí světa, pojetí člověka souvislí, ale aby to legitimně souvislo, k tomu potřebujeme vidět, jak souvislí skutečně člověk se světem, jaký je jeho místo ve světě. Čiže tady vlastně do světla neseme něco, co zůstávalo hodně v případí. A to je to, co filozofie dělá. No mágia. Tak jim skočnáju.