Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
06-1a.flac
====================
Svět má nějaký výzv k tomu, že může být něco toho anti-animálního. Když vyplůvám teplu, tak jen spojím klavní a základní, tak může tady být taková větší patetká to teplo, které jsem třeba ztratil. A když mám klavný a základný materiál, tak je to nějak obřetáno, ale když tam něco je, že jo. To je právě tak. U toho je ta falešná představa, že prostě vždycky tady něco zůstane. Když někdo umře, tak vlastně ono se nic tak podstatně nestalo, poněkud vlastně celé to jeho tělo tady zůstalo. Jenom chemicky se tam došlo k nějakým změnám a tak dále. Jenomže to platí právě, když se týká. Prostě to, že zbyde něco, to je sice naše denní zkušenost. Jenomže stejně naše denní zkušenost je, že když je zbyde mrtvou latu, tak s ním už nemůžu mluvit. Že prostě ten člověk není. To je velká realita. A že zbyla mrtvola, to mě nepomůže. A takhle je to se všim. Prostě to, co zbyde, to je nějaké jaksi dožívání té cetrvačnosti. Ale to podstatné není, to zaniklo. Nesmíme se na všechno dívat kvantitativně. To je právě chyba toho předmětního myšlení a na něm vystavění moderní vědy. Počet atomů není ještě živá bytost. Očitý kvantum atomů není živá bytost. Ta živá bytost je něco jedinečního. Je to událost, která vzniká narozením, která nějakej čas trvá vývojem životním nebo procesem životním a která končí smrtí. A pod tím smrtí už ta živá bytost není. Že tady jsou atomy, o tom nemluvíme. Mluvíme o té živou bytosti. Taků není. Když vybiju batérku, tak důležité je, že tady není už ten náboj. Ale je to to teplo, které se třeba o to světlo... No dobře, ale to je něco úplně jiného. Ale není tady ten potenciál té baterky, která je nevybitá. Protože tady máte tu zvukost, proč to pořád váží, tady to anty na tu hmotu. Kdybyste si vymysleli anty na hmotu, to nám to nevyhovuje. Protože když je to anty na hmotu, tak je to opak. Anty neutron je opak neutronům. A když mluvíte o tom, že umře člověk, tak prostě tam mluvíte, kdy zmíně struktury, že jo? Toho člověka. A toto není pravda. Prostě když umře, tak už není. Ne, že ke změni struktury. Ke změni v tom smyslu, že ta struktura se zruší. No. Dobře, to není nic... Prostě ten člověk, když ona skončí, už tady není. No mě jako člověka vytváří ta struktura. No to soupovídáte, že jo. Vytváří struktura, tady přijde struktura, vytvoří vás. No se vytváříme, struktura se vytváříme. To jsou plus, minus, že? Fakt je, že tady nejdřív jste nebyl, pak jste se narodil, teď žijete a umřete a nemůžete. To je fakt. A že tady můžeme mluvit o nějakých atomech, který přežijou a molekuly a tak dále, to prostě mluví o něčem jiným. To, co mluvíte, je o těch atomech. Ne, já mluvím o vás. Já nemám potřebu mít nějakého bojníka v antisvětě. Já bych se s tím řekl, ale to bylo poměrně nic. My jsme přesvědčení, že taky žádnýho nemáte. My jsme přesvědčení, že žádnýho nemáte. Proč tady je furt... Já nechám mu furt... To se furt vázet na tu hmotku a furt tady s tou fyzikou to tak nějak... Já tady... Proč jsem to tady říkal, že nějak... Proč jsem tady to ti řekl, že zničivovat zničilo něco? Proč? Protože jak si představat toho, že tady bylo někde vynom energie, je pro mě jaksi nečeské práci, že musím trátat 10 zlata energie. Když nemáš něco, tak musíš stále hledat, povíš příč mě toho, proč tam něco bylo. A když to mám nolu, tak mi to pořádně vyříšejí. To je jednoduchý, ale zase... Můžete si říct, kdo tam vzal, kdo tam tady vzal to, co tam bylo, a kdež tam vnitr tady bylo? Kdyby tam to nebylo, to by bylo vyříšeno nikdy. To je právě ta tradiční představa. Jenomže zdá se, že tomu tak není, že právě tam, kde je nic, tak vynikne něco. A když se na to takhle díváme, tak je to všude kolem nás. To není skutečnost. Prostě když jste se oženili, tak jste žádný dětí neměli. A najednou máte děti. Tři, dvě okupy. Prostě nebyli a jsou. To není skutečnost. To není zkušenost. A s tím je třeba počítat. Proč s tím nepočítá fyzika? Proč furt musí jenom se přestrukturovat a změnit kvanta a tak dále? Ne, tady jsou také v tomto světě události, které mají počátek, druhý a konec. A pak něco už. Ne, že přecházejí k něco jinému. To je jenom na té rovině, kdy se díváme jenom na ty korky, které plavou na hladině. Ale ta hladina, to je to rozhodující. A ne se dívat na ty korky, kdy se všelijak tak proplejtají a tak dále. Ta hladina, která je nesvé, to je rozhodující. A tu nevidíme nic. A ta hladina, to je to nic. Podle Grega Davis, ten říká, že to kvantum, to vědění těch virtuálních částí, jak jsme teď o tom mluvili, je obrovitý. Že to je ta oustá politka, na který plávete, myslím. Já ho znám. Tak jsme to dneska trošku předtáhli. Já jsem velmi rád, že způsob diskuce mám nám dal předpíct taky, jak to vypadá, když se setkají na nesvejch rovinách, nesvejch platformách fyzických. A jaké to jsou potíže, jak najít nějaký způsob vyjádření, aby byl přijatelný trošku pro oba. Pokud se každej bude držet jenom svýho jadrku, tak se nikdy ty dva nedomluvíte. To se ukáže v této diskusii naším. A příště teda už bude, ale zaškodná, příště teda, prosím vás, máte všichni, zbyly ještě nějaké, on tady dneska nepřišel, ale ještě to bylo opravdu důležité. On má dobře, tak jo, ale on měl dneska přinést ještě překvap z toho krátkého upředku ze zajímka. A tak to teda nepřinul, tak snad to přinete příště. Bohužel, příště každopádně, prosím vás, přečtěte si úkladně každej. Pokud to nemáte, tak se domluvte teď ještě na odchodu, kde to má, by vám to učil. Takže můžete všichni připravit. A spíš ten site, kde se vypíjete, to je ten, ten, ten, ten, to bylo pár paketů celou život. Věk obrazů. Věk obrazů. A je ten, které tam je? To by bylo dál nějaký němčině, ten z Krozenice. Několik lidí to dostalo němčině. To je jak tenhle, uvidíte tam ten kousek. Je to tam na konci, jistě. A jo, jo, vlastně to je. Poslední dvě, ty. Tohle je, patří ještě konec tamtoho, jo. Takže to jsou jenom dvě stránky z desátí noce. Takže možná. To můžeme komu přišet, třeba přišel o čtvrt hodin vždy? No, může ličit, snad. Dalo by se už tak domluvit, ale až třeba až teda přijde třeba o čtvrt hodin, nebo teda se z toho vypláne, kdyby náhodou, ať to přijde o hodinu přijít. Ať přijde tak, až teda přijde třítla při tě. A přijde se to teda, řeci, když tak tady přečtem, a když někdo přijde, tak ať si to bude. Jo? Budete s tím mluvit. To měl někdo teprve přeložit, protože není. Jo, to bylo. www.hradeckesluzby.cz
06-1a.flac
====================
Svět má nějaký výzv k tomu, že může být něco toho anti-animálního. Když vyplůvám teplu, tak jen spojím klavní a základní, tak může tady být taková větší patetká to teplo, které jsem třeba ztratil. A když mám klavný a základný materiál, tak je to nějak obřetáno, ale když tam něco je, že jo. To je právě tak. U toho je ta falešná představa, že prostě vždycky tady něco zůstane. Když někdo umře, tak vlastně ono se nic tak podstatně nestalo, poněkud vlastně celé to jeho tělo tady zůstalo. Jenom chemicky se tam došlo k nějakým změnám a tak dále. Jenomže to platí právě, když se týká. Prostě to, že zbyde něco, to je sice naše denní zkušenost. Jenomže stejně naše denní zkušenost je, že když je zbyde mrtvou latu, tak s ním už nemůžu mluvit. Že prostě ten člověk není. To je velká realita. A že zbyla mrtvola, to mě nepomůže. A takhle je to se všim. Prostě to, co zbyde, to je nějaké jaksi dožívání té cetrvačnosti. Ale to podstatné není, to zaniklo. Nesmíme se na všechno dívat kvantitativně. To je právě chyba toho předmětního myšlení a na něm vystavění moderní vědy. Počet atomů není ještě živá bytost. Očitý kvantum atomů není živá bytost. Ta živá bytost je něco jedinečního. Je to událost, která vzniká narozením, která nějakej čas trvá vývojem životním nebo procesem životním a která končí smrtí. A pod tím smrtí už ta živá bytost není. Že tady jsou atomy, o tom nemluvíme. Mluvíme o té živou bytosti. Taků není. Když vybiju batérku, tak důležité je, že tady není už ten náboj. Ale je to to teplo, které se třeba o to světlo... No dobře, ale to je něco úplně jiného. Ale není tady ten potenciál té baterky, která je nevybitá. Protože tady máte tu zvukost, proč to pořád váží, tady to anty na tu hmotu. Kdybyste si vymysleli anty na hmotu, to nám to nevyhovuje. Protože když je to anty na hmotu, tak je to opak. Anty neutron je opak neutronům. A když mluvíte o tom, že umře člověk, tak prostě tam mluvíte, kdy zmíně struktury, že jo? Toho člověka. A toto není pravda. Prostě když umře, tak už není. Ne, že ke změni struktury. Ke změni v tom smyslu, že ta struktura se zruší. No. Dobře, to není nic... Prostě ten člověk, když ona skončí, už tady není. No mě jako člověka vytváří ta struktura. No to soupovídáte, že jo. Vytváří struktura, tady přijde struktura, vytvoří vás. No se vytváříme, struktura se vytváříme. To jsou plus, minus, že? Fakt je, že tady nejdřív jste nebyl, pak jste se narodil, teď žijete a umřete a nemůžete. To je fakt. A že tady můžeme mluvit o nějakých atomech, který přežijou a molekuly a tak dále, to prostě mluví o něčem jiným. To, co mluvíte, je o těch atomech. Ne, já mluvím o vás. Já nemám potřebu mít nějakého bojníka v antisvětě. Já bych se s tím řekl, ale to bylo poměrně nic. My jsme přesvědčení, že taky žádnýho nemáte. My jsme přesvědčení, že žádnýho nemáte. Proč tady je furt... Já nechám mu furt... To se furt vázet na tu hmotku a furt tady s tou fyzikou to tak nějak... Já tady... Proč jsem to tady říkal, že nějak... Proč jsem tady to ti řekl, že zničivovat zničilo něco? Proč? Protože jak si představat toho, že tady bylo někde vynom energie, je pro mě jaksi nečeské práci, že musím trátat 10 zlata energie. Když nemáš něco, tak musíš stále hledat, povíš příč mě toho, proč tam něco bylo. A když to mám nolu, tak mi to pořádně vyříšejí. To je jednoduchý, ale zase... Můžete si říct, kdo tam vzal, kdo tam tady vzal to, co tam bylo, a kdež tam vnitr tady bylo? Kdyby tam to nebylo, to by bylo vyříšeno nikdy. To je právě ta tradiční představa. Jenomže zdá se, že tomu tak není, že právě tam, kde je nic, tak vynikne něco. A když se na to takhle díváme, tak je to všude kolem nás. To není skutečnost. Prostě když jste se oženili, tak jste žádný dětí neměli. A najednou máte děti. Tři, dvě okupy. Prostě nebyli a jsou. To není skutečnost. To není zkušenost. A s tím je třeba počítat. Proč s tím nepočítá fyzika? Proč furt musí jenom se přestrukturovat a změnit kvanta a tak dále? Ne, tady jsou také v tomto světě události, které mají počátek, druhý a konec. A pak něco už. Ne, že přecházejí k něco jinému. To je jenom na té rovině, kdy se díváme jenom na ty korky, které plavou na hladině. Ale ta hladina, to je to rozhodující. A ne se dívat na ty korky, kdy se všelijak tak proplejtají a tak dále. Ta hladina, která je nesvé, to je rozhodující. A tu nevidíme nic. A ta hladina, to je to nic. Podle Grega Davis, ten říká, že to kvantum, to vědění těch virtuálních částí, jak jsme teď o tom mluvili, je obrovitý. Že to je ta oustá politka, na který plávete, myslím. Já ho znám. Tak jsme to dneska trošku předtáhli. Já jsem velmi rád, že způsob diskuce mám nám dal předpíct taky, jak to vypadá, když se setkají na nesvejch rovinách, nesvejch platformách fyzických. A jaké to jsou potíže, jak najít nějaký způsob vyjádření, aby byl přijatelný trošku pro oba. Pokud se každej bude držet jenom svýho jadrku, tak se nikdy ty dva nedomluvíte. To se ukáže v této diskusii naším. A příště teda už bude, ale zaškodná, příště teda, prosím vás, máte všichni, zbyly ještě nějaké, on tady dneska nepřišel, ale ještě to bylo opravdu důležité. On má dobře, tak jo, ale on měl dneska přinést ještě překvap z toho krátkého upředku ze zajímka. A tak to teda nepřinul, tak snad to přinete příště. Bohužel, příště každopádně, prosím vás, přečtěte si úkladně každej. Pokud to nemáte, tak se domluvte teď ještě na odchodu, kde to má, by vám to učil. Takže můžete všichni připravit. A spíš ten site, kde se vypíjete, to je ten, ten, ten, ten, to bylo pár paketů celou život. Věk obrazů. Věk obrazů. A je ten, které tam je? To by bylo dál nějaký němčině, ten z Krozenice. Několik lidí to dostalo němčině. To je jak tenhle, uvidíte tam ten kousek. Je to tam na konci, jistě. A jo, jo, vlastně to je. Poslední dvě, ty. Tohle je, patří ještě konec tamtoho, jo. Takže to jsou jenom dvě stránky z desátí noce. Takže možná. To můžeme komu přišet, třeba přišel o čtvrt hodin vždy? No, může ličit, snad. Dalo by se už tak domluvit, ale až třeba až teda přijde třeba o čtvrt hodin, nebo teda se z toho vypláne, kdyby náhodou, ať to přijde o hodinu přijít. Ať přijde tak, až teda přijde třítla při tě. A přijde se to teda, řeci, když tak tady přečtem, a když někdo přijde, tak ať si to bude. Jo? Budete s tím mluvit. To měl někdo teprve přeložit, protože není. Jo, to bylo. www.hradeckesluzby.cz
====================
06-1b.flac
====================
Právě takový, že v současný době nám to dostřelovalo. Normálně jsou to třeba pokryty, když se to nahradí, to je úplně takový energie. Všechno prostě rozpadáte taky, ale je to úplně takový pohlomadě. Takže, když se otevřený výšňovatým bomba-22 nezvýšuje, tak taky pro mě to se rozpadá nicméně, to se rozpadá. Protože ty se snažíš liniky představit, když jeden výšňovatý bomba-22. Co znamená, vydáváš tam víc energie, než ten proton sám měl. Vydáváš dostatek energie, například výšňovatý další proton. Tak mě netvrď, že v tvrdci vznikne spousta protonů, to vznikne z toho výšňovatýho energie. A kdyby nám to přijíždělo? Takže ta náhodná funkce, která by vznikla. Ta náhodná funkce, která by měla způsobit rozpad protonů, která vznikne teda za druhou milimetru v miliardy let, tak to je to, že člověk povnitře protonů, protonů, je prostě drží kráž. Protože ten proton se neodpadá na kvarty. Takže vlastně ta náhodná funkce, která budoucí rozpadnout ten proton, je tak velká, že mu dostanou energie, že je tam úplně další proton. Ten proton se nerozpadá na kvarty, takže to je jediné, co vznikne, až volčenci můžou vzniknout. Tak se rozpadne na kvarty, které se okamžitě zase zintegrujou s tou energií, kterou jsem dodal, na to rozbítí, ne? To je právě problém, že ten proton má určitý půlčasno rozpad, že? A kdo říká, že na konci toho půlčasno rozpadu dodám tu energii, aby se rozpadl na té kvarty? To ne, ten samovolnej rozpad je nic jiného, než když se tam dodá energie. Ovšem, pravděpodobně existuje nějaká okolnost toho rozpadu samovolného, která, nevím, já nevím, většinou se o těch samovolných rozpadech u atomů se hovoří, že teda nepotřebují žádné podměny. Že prostě k ní dochází skutečně spontánně. Jak to je u takovejto části, ale tam samozřejmě, když ten proton zanikne, tak buď, to říkám teď, abych jistě fyzik vyřval, buď se ten proton rozpadne na něco, co je tak nestabilní, že okamžitě se to s něčím zase dá dohromady, anebo se ten proton rozpadne za okolností, kde nemá s čím se zase syntegrovat v něco jiného. No a to by pak byl, podle mě, kdyby fyzikové řvali, jak znova říkám, to je konec té setrvačnosti, protože už nejsou v dispozici žádný ty nositelé. Představl bych si to takhle. A k tomu pravděpodobně může dojít jenom buď mimo náš vesmír, teda nebo nějakej vesmír, anebo v případě, kdy ta řídkost událostí je tak veliká, že prostě v dostupné vzdálenosti už není nic, s čím by se mohlo syntegrovat. Já bych si to představl takhle. Vyzkujte na to, nechcete ten proton, který kvarky rozpadá, nebo na opaznosti kvarky se rozpadají na proton. Proton je stabilní částici, neutron je stabilní. Co? Proton je stabilní, neutron je stabilní. My o nicem nenemluvíme, než že právě proton, který se považuje za nejstabilnější částici, že se rozpadá a to tam nemůžeš najít, protože to je stará kniha. Jo, ale to je vydaná. Cože? Jo, ale to je vydaná. No, dal česky. Podívej se, kdyby to bylo vydaná v originále. To není trošku. To není trošku, že? No tak to ještě horší. Prostě, když se to objevilo v populárních časopisech, když to bylo v originále, to nevím, ale prostě ten čerstván náš, protože ten proton se rozpadá. No, tak je to jedna z nejstabilnějších nebo vůbec nejstabilnějších částí. Ale má poločas rozpadu a ten poločas dělá mnoho miliard let. Já teď nevím, buď se to blíží době, po kterou existuje tento vesmír, anebo snad ještě je to daleko větší. Já teď přičím, že je větší. Eventujeně ten poločas je větší než celé to trvání našeho vesmíru od začátku až do konce. A přičem my jsme asi ještě před jednou před jinou máme. Taky otázka, ale jestliže ještě kvartí, toho, že je tento vesmír, je otázka, ne? A to nikdo neříkne. Ještě jedno, no jistě, to není. Nicméně k tomu, jestli se proton rozpadá na kvarty, tak neutron je taky hadron, tedyž je taky složený k kvartům a rozpadá se na proton, na elektron a na neutron. Takže vůbec není nicméně, aby se proton rozpadal na kvarty, tedyž aby z každého kvartu byl něco jiného. No potom se může rozpadnout na neutrhnuté věci, ne? Protonů, neutrhnuté věci, ne. No ještě, takže se neutron může rozpadnout na elektron a... Tak to je asi stejný. No to je fukt. Tady jsme zabředli do oblasti, kde fyzikové mají rozhodnutí slovo. Nabratíme se do oblasti, kde to můžeme filozoficky poslouchat. No tak jsme říkali o těch... Tady se mi se trošku nalípili ty kupecký počty, právě mě to tady nádalí, pro tohle ten dřívnější, pro toho tady nekonečný počet světů. Ono není kupecký. V Amezii je všecko konečný, ukupte. No jo, ale tak to je nekonečná, když se jedná to jedno, že to je kupačný váplnický obrat. No, to jste chtěli nadávat. Takže dělám takovou hudbu, takovou jenom potvrdní věc, kterou jste taková předstávání, která je u všech národů, jste dochovávali k nám, že je každej člověk, který má na nebi nějakou svou hvězdičku. To je všetko, které upírá těm lidem, který je každej z těch člověk, který může mít na nebi nějakou svoji galaxii, na který není ani živáčka, kterou nemůže každý chytit. Proč fort tady s tím jako se hatrkovat po nějakej věsně, že to je prostě dráží tady? Jako kdybych o tom dělal i dnes? Co to komu vadí, proč by tady nemohli být miliardy prostě světě? Co se na tom někomu navadí, ten marast, ten univerz? Prosím, ale mně to připadá trošičku takový. Máme tu třeba nějakou způsob, kterou si musíme usmířit. Když mám marast, který všechno můžu mít, tak univerz, třeba ten marast, je to to, co jsi měl. Takže to je to, co jsi měl. Mně to chce zase vyrovnat. Můžeme to všechno způsobit. Ale pojďte, s těmhletým otázkou ještě přijdeme. Já bych chtěl z toho ještě mluvit třeba, jaký je platelání v té normální naší přírodě. Tohle je fajn, protože když to máme dohovory, to je normální návštěv, biologické přírodě. A když to máme dohovory, to je normální návštěv, biologické přírodě. Jakousi nadprodukcí a likvidování těch obrovských myriad jedinců a tak dále. To všechno je sice neekonomické jako zhlediska vědomě rozvrhujícího člověka. Je to zbytečný mrhání. Dalo by se to udělat rychleji. Například tu zahradník to udělá rychleji, než to udělá příroda. Ale i při tom mrhání to má jakousi strukturu, je tam vidět navazování, je tam nějaký ten výběr, přežije něco spíš než něco jiné a tak dále. A jde to vyš a dál. Když to v případě těch vesmírů, nekonečnosti vesmírů, tam žádná souvislost neexistuje. Tam a priorím je řečeno, že ty vesmíry jsou na sobě naprosto nezávislí. Neexistuje způsob kontaktu jednoho vesmíru s druhým. To znamená, že tam ta mnohost, ta hypertrofie těch vesmírů je naprosto neznicená. Kdybyš takovou nebyl, tak o tom teda nevěděl, takhle to mě není dávné slyšet, ale takhle to nemůže vadit. Třeba klasickou důležitostou fyziky, která máme, tak asi nevíš, kde ho dává. Ten prostor byl nekonečný. Oproti, když ten fyzik se nevydal ten prostor, ale jen kvůli dátkovým mil, že jo, vlastně, nebo nějakou dovolstvě důležitosti fyziky, kterou je zapotřebná, že popadá na ten konečný prostor. Protože ten nekonečný prostor je daleko jednodušší, než kdybych já ho pohraničil. Ten nekonečný prostor je pro mě jako pro fyzika daleko jednodušší, než kdybych já se ho snažil nějak omezit. Záleží na tom, jakýma myšlenkovýma prostředkama ten fyzik je vybaven. Protože po Einsteinovi ten nekonečný prostor je nemyslitelný. To je právě galilovské myšlení. A mě samozřejmě. Ale dneska to není jednodušší. Dneska je to nemožné. Dneska je to nemožné. Ve chvíli, kdy platí, že prostorčas je zakřivován gravitačně třeba, což je ještě zas po starů řečeno, teď jsou naopak teorie, že svět vznikl jakýmsi zapůzlením gravitace. Tedy jestliže je prostorčas zakřivován a motou, která je v něm, no tak pak je nemožný a nemyslitelný. Nejenom, že to je jednodušší. Že to není jednodušší. A je to nemyslitelný, že by vesmír mohl být nekončný. Jenže tady k tomu, ať jenom s tím vesmíru, který tam dělal to bělovského, teda nevím, takhle dovnitř, nebo takhle nějak, do CDS, jsme dostali na základě nějakých experimentů, které nám potřebujete dát vesmír. No opak, experimenty teprve dodatečně tu a tam prokazujou, a dodneška furt znova, prokazujou správnost Einsteinový teorie, která je vymyšlená. No a vyšla, vyšla spíš speciál. No dobře, no ano, a to byly nějaké, jak se jmenuje, ten Michelson-Morley, dobře. No, to bylo předtím, když to do toho vyšlo. Jistě, ale... To bylo tlak, tlak nějakého reality, která to nutila. Ten experiment jenom přived tu starší teorií k pádu. Ale tu novou musel vymyslet... Jasně. Ta není, ta není na základě experimentu. Jo, ale kdyby nepřivezl tu starou pádu, tak by bylo nutné vymýšlet novou napřivenou, že jo. No jenže, jenže to je právě předpoklad. Kdyby, kdyby neby hnuli dinosauři, tak by nemuseli bejt zajívali lidi. Ale kde se vzali ty lidi? Jenom proto, že vychcípali, že příčinou vzniku lidí jsou vychcípali dinosauři. Že nějaký experiment porazil starou teorií, to je bezprostředním původem teorie nový? Taky 200 let nemusel vymyslet někdo teorie. No nemusel, ale v podstatě, kdyby někdo vymyslel předtím, tak by to byla teoria na nic. Kdyby ani se narodila neviem kde, tak to je normální případ, že to se stává. A vymyslela genetickou teorií vlastně týky transpozit, když je to začátku sto letů. Vlastně vždyť se jich vysmáli, když měla pravdu, protože ty době, kdy ho na tu teorie vymyslela, tak vlastně ta teoria tady ještě neměla výstup a neměla právě na co navázat. Ona vlastně předběhla domů, vymyslela něco a řekla to tady. To nemluvíte o tom, jak vznikají teorie, jenom že mluvíte o tom, jak se uplatňuje. Takže ona vymyslela teoriu a vlastně ta teoria v tu chvíli byla víceméně jalová. Byla. Byly všichni ty ostatní, kteří jich nerozpoznali? Taky, ale jako reálně. Proč to říkáte? Říkám tady to, protože normální člověk radši předpokládá to jednodušší, než to složitější. Dokud nemá důvod se vzdát toho jednoduššího, tak proč mě předpokládá? Co to je jednodušší a co to je složitější, to záleží na tom, z čeho vychází. Jednomu se může jako složitější jevít to, co druhýmu se zjeví jako jednodušší. Prostě v galilovské době bylo jednodušší si představovat nekonečné vězmě, protože platí eukalides. A nic jinýho neznali. A my dneska prostě na euklída nevěříme, protože ten platí jenom za určité speciální dokonnosti a nikoli všeho. To je spousta většiny celého všech děla. Kuchyňského? Kuchyňského. No bojáte se, že to říkáte. Ne. Všechno kubetky. Děkuji. To rozumíte mě. Že se spousta, když člověk si opravdu jasným pohledem zaniká, tak to tam prostě není úplně no. Že spíše to se dá určitě navrátit. Že už nejsou žádný ty nositele, nosiči té štafety. Nebo toho koliku štafetů. No tak ten kolik sám nekončí už není ničím. On už prostě dál neběží. Protože ten musí být stále živen novými a novými událostmi. A když ty události už tady nejsou další, když prostě dění skončí, to dění vesmírní, no tak ty setrvačnosti prostě vymizejí. Ty jsou držený uměle jenom tím děním. A když to dění ustane, tak ty setrvačnosti se nevrátí nikam. To je právě ta asimetrie určitá. Jestliže to dění je událostí, což představuje vždy jakousi integrální událost, která má začátek, průběh a konec, tak právě tak jako ta událost před začátkem nebyla žádná, tak po konci taky není žádná. A ten začátek události, jestliže kladu do vnitrna a ten průběh události vchápu jako zvnějšňování vnitřního, tak tím vnějškem to končí. A tam to zaniká. To není tak, že by ten vnějšek se zase vnitřňoval. Ano, protože ty investice jsou nereální, ty jsou na dnů. Takže to je opravdu takový, nebo spíš, nebo spíš tomu myšlení, vždycky můžeme říct, že to je vnitrno. Vlastně, že ten věmeton čerpá z určitého dákladu, to se jako kusem buduje a teď až dojde, až se dostane do určitého kritického vodu, kde prostě nemáme možnost dál živit, tak vlastně celá ta stampa se vlastně zhrubí, protože celá ta energie, která se dá vydat, je vlastně lidi več. Ano, ale to přece je u každý virtuální částice. Když najednou vznikne nějaká částice a zase zanikne, tak je to přesně to také, že když vznikne celý svět a zanikne celý svět. Po týhle stránce to je to také. Není, když si říkáš, že to je ta energie, která má vznik. Když dostaneme to do stavního hlavu, která je naše jméno, tak jsme v tom důvodu, a jak nám dojde k nový vlně, tak je to další vzduch, a energie se z toho vakuje, který ta energie očervává. Ta energie se dá projetit, projetit energie, se musí očervávat, že něco vznikne, které je energeticky bohaté, a pak to vznikne. A to je to důležité. To je jediná informace, kterou všem zanikne. Kdyby to zaniklo tady, co zanikne bez náší informace. Zaniká definitivně, než to tady zůstává. Vy tady buď předpokládáte, že v oblasti toho nic, nebo té nepředmětné skutečnosti, že je základní kapitál, něhož se odčerpává, a ten se rozprskne někam, a neví se, kam prskne. Ne, ne, to je omluv. Jde o to, byl tam v tom oběstí, byl tam zadazený Anaxágoras, jeho interpretátor. To je, apeiron je základem, z něhož se vynožují, a do něhož zase zapadají všechny věci. Ale ty věci se vynožují ne tak, že byste vydělovali to apeironu. Nejprve, že se vydělují, protože vůči sobě navzájem protivní. Tedy nic neubejvá z toho apeironu. Tady taky je to tak. Nepředmětná skutečnost sice je základem a zdrojem všech událství. Nebo všechny událství začínají jako nepředmětný a v průběhu se zněšňují v předmětném. Tedy svůj začátek mají v nepředmětné skutečnosti. Jenomže nevznikají tak, že by se vydělilo kousek toho nepředmětného z té nepředmětné událství a začalo se zněšňovat. Tento předpoklad je hybný, protože mezi rizí nepředmětností a mezi konkrétním soucnem, jakým je každá událost, je jakási cezura. Cezura v abstraktním smyslu, nikoliv hranice, kde by mohlo být vydělování jednotlivých událství z rizí nepředmětností. A když mluvím o tom nadluh, tak to znamená něco jiného. To by nebylo přece nadluh, když by se to pučovalo z toho základního kapitálu. To by nebylo nadluh. Tam by někdo investoval. Tady nadluh je to v tom smyslu, že opravdu je to vznik čeho. A že taky, jak Anaxágora říká, že ten vznik čehokoliv je jakási vina, která se splácí tým vládníkem. Je to nadluh v tom smyslu, že dříve nebo později to bude anihilováno. To je ten vzduch, který se ukáže být neiluzorní, ale jako prostě nedostačující základ. Tam skutečně kapitál žádný vložen nebyl. Tam to jen vypadá, jakoby byl. A vyrovná se to tím základním, že to už dále nebude vypadat, jakoby byl. A k výjimce dochází při tom velkém třesku, kdy vznikne jakási bublina narvaná energií a částícema, která vytvoří časoprostor, nebo která spolu nesé časoprostor. V němž se to pak všechno odehrává papéčku jinak, v němž je možný, aby ten dluh byl splacen po delších časových intervalech, než by to bylo vymotované bublinou. Ta bublině se vytvoří jakási zvláštní prostředí, v němž je přetrvávání těchto částí, které jsou však snadnější nebo vůbec možné. I když tam některé částíce mají neuvěřitelné krátké trvání. A to buď proto, že v daném světě nemůžou mít větší trvání, a nebo proto, že jsou to virtuální částíce, nepatří k tomu univerzu. A jen v důsledku toho, že zrovna vyskočejí a mají zaniknout v tom univerzu, tak jen díky tomu může dojít nějaká interakce, která způsobí, že nezanikne ta částice, která vyskočila, nebo že se to mezi tím nějak zaplete do nerovnoměrného manželství s nějakou částící jinou a prostě tu vznikne nějakej zmatek. Ale jenom z toho není důvod. Ta bublina představuje jakousi anomálii v tom světě, které je původovka mimo světských světěch, těch toho váhla. Anomálie v způsobě návrhu? Ne, jako je třeba anomálie geologická, jak se jmenuje ta sovětská, která vykazuje, že je to nějaká strašivá anomálie. Prostě tak je taková anomálie, že najednou tam vznikne bublina vesmíří. A tam se ty částice za odchylných podměk chovají jinak, než jako virtuále. Tak já jsem si myslel tady, že ještě jedna z těch vědí velké, která nás i pomáhne, a to je to minimum energie v tom váhlu. Že nějak, když to je ten význam, to pokračuje, že tam musí být nějaká energie. Protože pokud by to tak bylo, když říkáme, že i před vesmírem je váhku, tak potom před tím vesmírem nemůžete být váhků, jak na okamžikovém. Protože nebylo nic, ani energie. A energie je vlastnost, nebo je součást mrtvy. Takže já s váma úplně souhlasím, a je mně to nejasný, a takhle jsem to odložil. Načešť ten můj přítel fyzik mě tady do jednoho sešitu, který bych mohl vytáhnout, mě namaloval prostě spoustu rovnic, a přitom mluvil a já to nárával, ale stejně pak jsem si to pustil, a koukal jsem na ten papír, a moc mi to jasný není, ale prokázal, že v těch rovnicích se vyskytuje jakási konstanta, která nikdy není nulová. Nemůže být nulová. A ta konstanta, že nějak vyjadřuje to, minimální množství energie, který za všech okolností tam nějak je. Ovšem není to energie ve formě energetických kvant, mimož je to energie pole. Jak je možný pole dřív než to, co to pole kolem sebe vytváří, mně není jasný, ale to je přesně to, a je to pole gravitační, dřejně. To neříkal on, on mi to jen ukázal matematicky a já bych musel zklatnout. Ale ten Davis tam hovoří o tom, že všelijakejch polích gravitace je speciální věc, protože je dřív než hmota. A hmota je jakýmsi zauzlením gravitačního pole. Mně to není jasný, ale je to tak, že to nemá charakter těch kvantů. I když někteří fyzikové budejí o gravitonech, tak ten to zazvyklává, takže to nemá. Není to energie ve formě kvantů, mimož je to energie v formě pola. V tomto případě já bych měl takový trošku řešení, že v válku mě opravdu nic i bez té minimální energie. Takže v službníku té částice, které potřebuje nějaká ta energie, zároveň vzniká něco, co potřebuje něco jako antienergie. Já nevím, jestli bez antiečástice je dopovolená energie. No je. Je známá věc, že třeba pozitron vzniká při nějakém průchodu nějakého těžkého záření, jak se to říká, ostrého záření, nebo tvrdého záření. Při průchodu nějakým speciálním polem tak se to záření prostě zaníká a ukazuje se dvojice elektron-pozitron. A když je s elektron-pozitron, samozřejmě ten pozitron chytne nejbližší elektron další a s ním se annihiluje a zase vznikne tvrdý záření. Čili ten vztah mezi částicemi a antičásticemi je vždycky nějak závislej, nebo je nějak danej, nějaký kvantem energie a tak dále. Čili annihilací se nedostane jenom vyrovnání, ve smyslu důležitosti, když zůstává tato kvantu. A teď otázka je, jestli je docela vyjasněno, co to jsou částice a antičástice, například pozitron a elektron, když jsou praví antičástice, protože to jsou jenom dva různé náboje, elektromagnetické, ale třeba, co je antičásticí, třeba vůči neutro. Tam elektrický náboj nemá, když ho rozbijeme, nejde to dobře. Jistě, když ho rozbijeme, ale jako takovej neutron, co je vůči němu antičásticí. A co je to vůči antičásticí? Antineutron nemůže být antičásticí jako je elektron antičásticí pro pozitron, nebo v obrácení. Protože tam ten rozbíjen z ní má jenom náboj elektrický. Ale v případě, že u protonů, nebo neutronů, když jde o antičástici, tak tam se to musí týkat děčelný obraz, protože ještě tam to je elektrický neutrální. A teď je otázka, mluví se taky o antihmotě. No to antihmota, povšem, by teoreticky měla být antigravitační. Někdy se o antihmotě mluví, jako jenom pozitron je antihmotou proti elektronu. Je to nejasné. Pokud je my známo, tak teda ve fyzice není tohleto vyjasněno. O antihmotě by skutečně muselo platit, že je gravitačně negativní. Ne, to je pravda. Ale k tomu za ještě, já jsem říkal, kterou mě jednoduchý. My jsme došli k tomu, rozdili na částice a antichástice na úrovni, když máme nějaký jisté kvantů energie. To znamená, máme jisté kvantů energie, které nám říkají částice a antichástice. V případě, jestliže jsme sepkali ty dvě částice, znovu máme tady kvantů energie. Ale spíš já jsem myslel tak ideálně, že v zniku toho kvanta, když se tady něco jako antikvantům, něco, co v podstatě vytvoří potom opravdu tu nulu, ne jako když jste sepkali částice s částicí, tak vznikne kvantů energie. A to není ono. Je to asi nějaký kvizikové, který to asi hodili na hlavu a my bychom se na ně rozhlabili, protože je to naprosto nepředstavitelné, že by mohla být nějaká antienergie, nějaká mínusa. To je asi dnešní představitelnost. Nevím, no ale jako... Myslím si, že takhle by to bylo možné vyřešit. No no, já s váma souhlasím, že tohle by měl být asi způsob... Tohle například by poskytovalo tu možnost o nějakým... Jak to pojímáme? Jde o všem o to, že je potřeba se s fyziky domluvit, co oni, jak si myslejí, pojíme v antichástice, jestli tohleto vůbec by tam nějak mohly zabudovat. To je asi... Nemohu. Překvapím, že nemohou. Ty neutrina mají akumulace. Jo. Takže tady... Neuropina. Neuropina. Neutron, o tom mluvili jsme. Neutron. To znamená, že z těch neutrálních částí není pravděpodobně nějaká část, která by měla být v antichásticích částech, ale v pětích je toto, že mám vůbec neutron. Jo, ano. A to jsou například fotony. Fotony. Mesonik T. K1, K2. Neutron má antinetron. Neutrino má antinetron. Ale teda, jestli byste antichástice... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
06-1b.flac
====================
Právě takový, že v současný době nám to dostřelovalo. Normálně jsou to třeba pokryty, když se to nahradí, to je úplně takový energie. Všechno prostě rozpadáte taky, ale je to úplně takový pohlomadě. Takže, když se otevřený výšňovatým bomba-22 nezvýšuje, tak taky pro mě to se rozpadá nicméně, to se rozpadá. Protože ty se snažíš liniky představit, když jeden výšňovatý bomba-22. Co znamená, vydáváš tam víc energie, než ten proton sám měl. Vydáváš dostatek energie, například výšňovatý další proton. Tak mě netvrď, že v tvrdci vznikne spousta protonů, to vznikne z toho výšňovatýho energie. A kdyby nám to přijíždělo? Takže ta náhodná funkce, která by vznikla. Ta náhodná funkce, která by měla způsobit rozpad protonů, která vznikne teda za druhou milimetru v miliardy let, tak to je to, že člověk povnitře protonů, protonů, je prostě drží kráž. Protože ten proton se neodpadá na kvarty. Takže vlastně ta náhodná funkce, která budoucí rozpadnout ten proton, je tak velká, že mu dostanou energie, že je tam úplně další proton. Ten proton se nerozpadá na kvarty, takže to je jediné, co vznikne, až volčenci můžou vzniknout. Tak se rozpadne na kvarty, které se okamžitě zase zintegrujou s tou energií, kterou jsem dodal, na to rozbítí, ne? To je právě problém, že ten proton má určitý půlčasno rozpad, že? A kdo říká, že na konci toho půlčasno rozpadu dodám tu energii, aby se rozpadl na té kvarty? To ne, ten samovolnej rozpad je nic jiného, než když se tam dodá energie. Ovšem, pravděpodobně existuje nějaká okolnost toho rozpadu samovolného, která, nevím, já nevím, většinou se o těch samovolných rozpadech u atomů se hovoří, že teda nepotřebují žádné podměny. Že prostě k ní dochází skutečně spontánně. Jak to je u takovejto části, ale tam samozřejmě, když ten proton zanikne, tak buď, to říkám teď, abych jistě fyzik vyřval, buď se ten proton rozpadne na něco, co je tak nestabilní, že okamžitě se to s něčím zase dá dohromady, anebo se ten proton rozpadne za okolností, kde nemá s čím se zase syntegrovat v něco jiného. No a to by pak byl, podle mě, kdyby fyzikové řvali, jak znova říkám, to je konec té setrvačnosti, protože už nejsou v dispozici žádný ty nositelé. Představl bych si to takhle. A k tomu pravděpodobně může dojít jenom buď mimo náš vesmír, teda nebo nějakej vesmír, anebo v případě, kdy ta řídkost událostí je tak veliká, že prostě v dostupné vzdálenosti už není nic, s čím by se mohlo syntegrovat. Já bych si to představl takhle. Vyzkujte na to, nechcete ten proton, který kvarky rozpadá, nebo na opaznosti kvarky se rozpadají na proton. Proton je stabilní částici, neutron je stabilní. Co? Proton je stabilní, neutron je stabilní. My o nicem nenemluvíme, než že právě proton, který se považuje za nejstabilnější částici, že se rozpadá a to tam nemůžeš najít, protože to je stará kniha. Jo, ale to je vydaná. Cože? Jo, ale to je vydaná. No, dal česky. Podívej se, kdyby to bylo vydaná v originále. To není trošku. To není trošku, že? No tak to ještě horší. Prostě, když se to objevilo v populárních časopisech, když to bylo v originále, to nevím, ale prostě ten čerstván náš, protože ten proton se rozpadá. No, tak je to jedna z nejstabilnějších nebo vůbec nejstabilnějších částí. Ale má poločas rozpadu a ten poločas dělá mnoho miliard let. Já teď nevím, buď se to blíží době, po kterou existuje tento vesmír, anebo snad ještě je to daleko větší. Já teď přičím, že je větší. Eventujeně ten poločas je větší než celé to trvání našeho vesmíru od začátku až do konce. A přičem my jsme asi ještě před jednou před jinou máme. Taky otázka, ale jestliže ještě kvartí, toho, že je tento vesmír, je otázka, ne? A to nikdo neříkne. Ještě jedno, no jistě, to není. Nicméně k tomu, jestli se proton rozpadá na kvarty, tak neutron je taky hadron, tedyž je taky složený k kvartům a rozpadá se na proton, na elektron a na neutron. Takže vůbec není nicméně, aby se proton rozpadal na kvarty, tedyž aby z každého kvartu byl něco jiného. No potom se může rozpadnout na neutrhnuté věci, ne? Protonů, neutrhnuté věci, ne. No ještě, takže se neutron může rozpadnout na elektron a... Tak to je asi stejný. No to je fukt. Tady jsme zabředli do oblasti, kde fyzikové mají rozhodnutí slovo. Nabratíme se do oblasti, kde to můžeme filozoficky poslouchat. No tak jsme říkali o těch... Tady se mi se trošku nalípili ty kupecký počty, právě mě to tady nádalí, pro tohle ten dřívnější, pro toho tady nekonečný počet světů. Ono není kupecký. V Amezii je všecko konečný, ukupte. No jo, ale tak to je nekonečná, když se jedná to jedno, že to je kupačný váplnický obrat. No, to jste chtěli nadávat. Takže dělám takovou hudbu, takovou jenom potvrdní věc, kterou jste taková předstávání, která je u všech národů, jste dochovávali k nám, že je každej člověk, který má na nebi nějakou svou hvězdičku. To je všetko, které upírá těm lidem, který je každej z těch člověk, který může mít na nebi nějakou svoji galaxii, na který není ani živáčka, kterou nemůže každý chytit. Proč fort tady s tím jako se hatrkovat po nějakej věsně, že to je prostě dráží tady? Jako kdybych o tom dělal i dnes? Co to komu vadí, proč by tady nemohli být miliardy prostě světě? Co se na tom někomu navadí, ten marast, ten univerz? Prosím, ale mně to připadá trošičku takový. Máme tu třeba nějakou způsob, kterou si musíme usmířit. Když mám marast, který všechno můžu mít, tak univerz, třeba ten marast, je to to, co jsi měl. Takže to je to, co jsi měl. Mně to chce zase vyrovnat. Můžeme to všechno způsobit. Ale pojďte, s těmhletým otázkou ještě přijdeme. Já bych chtěl z toho ještě mluvit třeba, jaký je platelání v té normální naší přírodě. Tohle je fajn, protože když to máme dohovory, to je normální návštěv, biologické přírodě. A když to máme dohovory, to je normální návštěv, biologické přírodě. Jakousi nadprodukcí a likvidování těch obrovských myriad jedinců a tak dále. To všechno je sice neekonomické jako zhlediska vědomě rozvrhujícího člověka. Je to zbytečný mrhání. Dalo by se to udělat rychleji. Například tu zahradník to udělá rychleji, než to udělá příroda. Ale i při tom mrhání to má jakousi strukturu, je tam vidět navazování, je tam nějaký ten výběr, přežije něco spíš než něco jiné a tak dále. A jde to vyš a dál. Když to v případě těch vesmírů, nekonečnosti vesmírů, tam žádná souvislost neexistuje. Tam a priorím je řečeno, že ty vesmíry jsou na sobě naprosto nezávislí. Neexistuje způsob kontaktu jednoho vesmíru s druhým. To znamená, že tam ta mnohost, ta hypertrofie těch vesmírů je naprosto neznicená. Kdybyš takovou nebyl, tak o tom teda nevěděl, takhle to mě není dávné slyšet, ale takhle to nemůže vadit. Třeba klasickou důležitostou fyziky, která máme, tak asi nevíš, kde ho dává. Ten prostor byl nekonečný. Oproti, když ten fyzik se nevydal ten prostor, ale jen kvůli dátkovým mil, že jo, vlastně, nebo nějakou dovolstvě důležitosti fyziky, kterou je zapotřebná, že popadá na ten konečný prostor. Protože ten nekonečný prostor je daleko jednodušší, než kdybych já ho pohraničil. Ten nekonečný prostor je pro mě jako pro fyzika daleko jednodušší, než kdybych já se ho snažil nějak omezit. Záleží na tom, jakýma myšlenkovýma prostředkama ten fyzik je vybaven. Protože po Einsteinovi ten nekonečný prostor je nemyslitelný. To je právě galilovské myšlení. A mě samozřejmě. Ale dneska to není jednodušší. Dneska je to nemožné. Dneska je to nemožné. Ve chvíli, kdy platí, že prostorčas je zakřivován gravitačně třeba, což je ještě zas po starů řečeno, teď jsou naopak teorie, že svět vznikl jakýmsi zapůzlením gravitace. Tedy jestliže je prostorčas zakřivován a motou, která je v něm, no tak pak je nemožný a nemyslitelný. Nejenom, že to je jednodušší. Že to není jednodušší. A je to nemyslitelný, že by vesmír mohl být nekončný. Jenže tady k tomu, ať jenom s tím vesmíru, který tam dělal to bělovského, teda nevím, takhle dovnitř, nebo takhle nějak, do CDS, jsme dostali na základě nějakých experimentů, které nám potřebujete dát vesmír. No opak, experimenty teprve dodatečně tu a tam prokazujou, a dodneška furt znova, prokazujou správnost Einsteinový teorie, která je vymyšlená. No a vyšla, vyšla spíš speciál. No dobře, no ano, a to byly nějaké, jak se jmenuje, ten Michelson-Morley, dobře. No, to bylo předtím, když to do toho vyšlo. Jistě, ale... To bylo tlak, tlak nějakého reality, která to nutila. Ten experiment jenom přived tu starší teorií k pádu. Ale tu novou musel vymyslet... Jasně. Ta není, ta není na základě experimentu. Jo, ale kdyby nepřivezl tu starou pádu, tak by bylo nutné vymýšlet novou napřivenou, že jo. No jenže, jenže to je právě předpoklad. Kdyby, kdyby neby hnuli dinosauři, tak by nemuseli bejt zajívali lidi. Ale kde se vzali ty lidi? Jenom proto, že vychcípali, že příčinou vzniku lidí jsou vychcípali dinosauři. Že nějaký experiment porazil starou teorií, to je bezprostředním původem teorie nový? Taky 200 let nemusel vymyslet někdo teorie. No nemusel, ale v podstatě, kdyby někdo vymyslel předtím, tak by to byla teoria na nic. Kdyby ani se narodila neviem kde, tak to je normální případ, že to se stává. A vymyslela genetickou teorií vlastně týky transpozit, když je to začátku sto letů. Vlastně vždyť se jich vysmáli, když měla pravdu, protože ty době, kdy ho na tu teorie vymyslela, tak vlastně ta teoria tady ještě neměla výstup a neměla právě na co navázat. Ona vlastně předběhla domů, vymyslela něco a řekla to tady. To nemluvíte o tom, jak vznikají teorie, jenom že mluvíte o tom, jak se uplatňuje. Takže ona vymyslela teoriu a vlastně ta teoria v tu chvíli byla víceméně jalová. Byla. Byly všichni ty ostatní, kteří jich nerozpoznali? Taky, ale jako reálně. Proč to říkáte? Říkám tady to, protože normální člověk radši předpokládá to jednodušší, než to složitější. Dokud nemá důvod se vzdát toho jednoduššího, tak proč mě předpokládá? Co to je jednodušší a co to je složitější, to záleží na tom, z čeho vychází. Jednomu se může jako složitější jevít to, co druhýmu se zjeví jako jednodušší. Prostě v galilovské době bylo jednodušší si představovat nekonečné vězmě, protože platí eukalides. A nic jinýho neznali. A my dneska prostě na euklída nevěříme, protože ten platí jenom za určité speciální dokonnosti a nikoli všeho. To je spousta většiny celého všech děla. Kuchyňského? Kuchyňského. No bojáte se, že to říkáte. Ne. Všechno kubetky. Děkuji. To rozumíte mě. Že se spousta, když člověk si opravdu jasným pohledem zaniká, tak to tam prostě není úplně no. Že spíše to se dá určitě navrátit. Že už nejsou žádný ty nositele, nosiči té štafety. Nebo toho koliku štafetů. No tak ten kolik sám nekončí už není ničím. On už prostě dál neběží. Protože ten musí být stále živen novými a novými událostmi. A když ty události už tady nejsou další, když prostě dění skončí, to dění vesmírní, no tak ty setrvačnosti prostě vymizejí. Ty jsou držený uměle jenom tím děním. A když to dění ustane, tak ty setrvačnosti se nevrátí nikam. To je právě ta asimetrie určitá. Jestliže to dění je událostí, což představuje vždy jakousi integrální událost, která má začátek, průběh a konec, tak právě tak jako ta událost před začátkem nebyla žádná, tak po konci taky není žádná. A ten začátek události, jestliže kladu do vnitrna a ten průběh události vchápu jako zvnějšňování vnitřního, tak tím vnějškem to končí. A tam to zaniká. To není tak, že by ten vnějšek se zase vnitřňoval. Ano, protože ty investice jsou nereální, ty jsou na dnů. Takže to je opravdu takový, nebo spíš, nebo spíš tomu myšlení, vždycky můžeme říct, že to je vnitrno. Vlastně, že ten věmeton čerpá z určitého dákladu, to se jako kusem buduje a teď až dojde, až se dostane do určitého kritického vodu, kde prostě nemáme možnost dál živit, tak vlastně celá ta stampa se vlastně zhrubí, protože celá ta energie, která se dá vydat, je vlastně lidi več. Ano, ale to přece je u každý virtuální částice. Když najednou vznikne nějaká částice a zase zanikne, tak je to přesně to také, že když vznikne celý svět a zanikne celý svět. Po týhle stránce to je to také. Není, když si říkáš, že to je ta energie, která má vznik. Když dostaneme to do stavního hlavu, která je naše jméno, tak jsme v tom důvodu, a jak nám dojde k nový vlně, tak je to další vzduch, a energie se z toho vakuje, který ta energie očervává. Ta energie se dá projetit, projetit energie, se musí očervávat, že něco vznikne, které je energeticky bohaté, a pak to vznikne. A to je to důležité. To je jediná informace, kterou všem zanikne. Kdyby to zaniklo tady, co zanikne bez náší informace. Zaniká definitivně, než to tady zůstává. Vy tady buď předpokládáte, že v oblasti toho nic, nebo té nepředmětné skutečnosti, že je základní kapitál, něhož se odčerpává, a ten se rozprskne někam, a neví se, kam prskne. Ne, ne, to je omluv. Jde o to, byl tam v tom oběstí, byl tam zadazený Anaxágoras, jeho interpretátor. To je, apeiron je základem, z něhož se vynožují, a do něhož zase zapadají všechny věci. Ale ty věci se vynožují ne tak, že byste vydělovali to apeironu. Nejprve, že se vydělují, protože vůči sobě navzájem protivní. Tedy nic neubejvá z toho apeironu. Tady taky je to tak. Nepředmětná skutečnost sice je základem a zdrojem všech událství. Nebo všechny událství začínají jako nepředmětný a v průběhu se zněšňují v předmětném. Tedy svůj začátek mají v nepředmětné skutečnosti. Jenomže nevznikají tak, že by se vydělilo kousek toho nepředmětného z té nepředmětné událství a začalo se zněšňovat. Tento předpoklad je hybný, protože mezi rizí nepředmětností a mezi konkrétním soucnem, jakým je každá událost, je jakási cezura. Cezura v abstraktním smyslu, nikoliv hranice, kde by mohlo být vydělování jednotlivých událství z rizí nepředmětností. A když mluvím o tom nadluh, tak to znamená něco jiného. To by nebylo přece nadluh, když by se to pučovalo z toho základního kapitálu. To by nebylo nadluh. Tam by někdo investoval. Tady nadluh je to v tom smyslu, že opravdu je to vznik čeho. A že taky, jak Anaxágora říká, že ten vznik čehokoliv je jakási vina, která se splácí tým vládníkem. Je to nadluh v tom smyslu, že dříve nebo později to bude anihilováno. To je ten vzduch, který se ukáže být neiluzorní, ale jako prostě nedostačující základ. Tam skutečně kapitál žádný vložen nebyl. Tam to jen vypadá, jakoby byl. A vyrovná se to tím základním, že to už dále nebude vypadat, jakoby byl. A k výjimce dochází při tom velkém třesku, kdy vznikne jakási bublina narvaná energií a částícema, která vytvoří časoprostor, nebo která spolu nesé časoprostor. V němž se to pak všechno odehrává papéčku jinak, v němž je možný, aby ten dluh byl splacen po delších časových intervalech, než by to bylo vymotované bublinou. Ta bublině se vytvoří jakási zvláštní prostředí, v němž je přetrvávání těchto částí, které jsou však snadnější nebo vůbec možné. I když tam některé částíce mají neuvěřitelné krátké trvání. A to buď proto, že v daném světě nemůžou mít větší trvání, a nebo proto, že jsou to virtuální částíce, nepatří k tomu univerzu. A jen v důsledku toho, že zrovna vyskočejí a mají zaniknout v tom univerzu, tak jen díky tomu může dojít nějaká interakce, která způsobí, že nezanikne ta částice, která vyskočila, nebo že se to mezi tím nějak zaplete do nerovnoměrného manželství s nějakou částící jinou a prostě tu vznikne nějakej zmatek. Ale jenom z toho není důvod. Ta bublina představuje jakousi anomálii v tom světě, které je původovka mimo světských světěch, těch toho váhla. Anomálie v způsobě návrhu? Ne, jako je třeba anomálie geologická, jak se jmenuje ta sovětská, která vykazuje, že je to nějaká strašivá anomálie. Prostě tak je taková anomálie, že najednou tam vznikne bublina vesmíří. A tam se ty částice za odchylných podměk chovají jinak, než jako virtuále. Tak já jsem si myslel tady, že ještě jedna z těch vědí velké, která nás i pomáhne, a to je to minimum energie v tom váhlu. Že nějak, když to je ten význam, to pokračuje, že tam musí být nějaká energie. Protože pokud by to tak bylo, když říkáme, že i před vesmírem je váhku, tak potom před tím vesmírem nemůžete být váhků, jak na okamžikovém. Protože nebylo nic, ani energie. A energie je vlastnost, nebo je součást mrtvy. Takže já s váma úplně souhlasím, a je mně to nejasný, a takhle jsem to odložil. Načešť ten můj přítel fyzik mě tady do jednoho sešitu, který bych mohl vytáhnout, mě namaloval prostě spoustu rovnic, a přitom mluvil a já to nárával, ale stejně pak jsem si to pustil, a koukal jsem na ten papír, a moc mi to jasný není, ale prokázal, že v těch rovnicích se vyskytuje jakási konstanta, která nikdy není nulová. Nemůže být nulová. A ta konstanta, že nějak vyjadřuje to, minimální množství energie, který za všech okolností tam nějak je. Ovšem není to energie ve formě energetických kvant, mimož je to energie pole. Jak je možný pole dřív než to, co to pole kolem sebe vytváří, mně není jasný, ale to je přesně to, a je to pole gravitační, dřejně. To neříkal on, on mi to jen ukázal matematicky a já bych musel zklatnout. Ale ten Davis tam hovoří o tom, že všelijakejch polích gravitace je speciální věc, protože je dřív než hmota. A hmota je jakýmsi zauzlením gravitačního pole. Mně to není jasný, ale je to tak, že to nemá charakter těch kvantů. I když někteří fyzikové budejí o gravitonech, tak ten to zazvyklává, takže to nemá. Není to energie ve formě kvantů, mimož je to energie v formě pola. V tomto případě já bych měl takový trošku řešení, že v válku mě opravdu nic i bez té minimální energie. Takže v službníku té částice, které potřebuje nějaká ta energie, zároveň vzniká něco, co potřebuje něco jako antienergie. Já nevím, jestli bez antiečástice je dopovolená energie. No je. Je známá věc, že třeba pozitron vzniká při nějakém průchodu nějakého těžkého záření, jak se to říká, ostrého záření, nebo tvrdého záření. Při průchodu nějakým speciálním polem tak se to záření prostě zaníká a ukazuje se dvojice elektron-pozitron. A když je s elektron-pozitron, samozřejmě ten pozitron chytne nejbližší elektron další a s ním se annihiluje a zase vznikne tvrdý záření. Čili ten vztah mezi částicemi a antičásticemi je vždycky nějak závislej, nebo je nějak danej, nějaký kvantem energie a tak dále. Čili annihilací se nedostane jenom vyrovnání, ve smyslu důležitosti, když zůstává tato kvantu. A teď otázka je, jestli je docela vyjasněno, co to jsou částice a antičástice, například pozitron a elektron, když jsou praví antičástice, protože to jsou jenom dva různé náboje, elektromagnetické, ale třeba, co je antičásticí, třeba vůči neutro. Tam elektrický náboj nemá, když ho rozbijeme, nejde to dobře. Jistě, když ho rozbijeme, ale jako takovej neutron, co je vůči němu antičásticí. A co je to vůči antičásticí? Antineutron nemůže být antičásticí jako je elektron antičásticí pro pozitron, nebo v obrácení. Protože tam ten rozbíjen z ní má jenom náboj elektrický. Ale v případě, že u protonů, nebo neutronů, když jde o antičástici, tak tam se to musí týkat děčelný obraz, protože ještě tam to je elektrický neutrální. A teď je otázka, mluví se taky o antihmotě. No to antihmota, povšem, by teoreticky měla být antigravitační. Někdy se o antihmotě mluví, jako jenom pozitron je antihmotou proti elektronu. Je to nejasné. Pokud je my známo, tak teda ve fyzice není tohleto vyjasněno. O antihmotě by skutečně muselo platit, že je gravitačně negativní. Ne, to je pravda. Ale k tomu za ještě, já jsem říkal, kterou mě jednoduchý. My jsme došli k tomu, rozdili na částice a antichástice na úrovni, když máme nějaký jisté kvantů energie. To znamená, máme jisté kvantů energie, které nám říkají částice a antichástice. V případě, jestliže jsme sepkali ty dvě částice, znovu máme tady kvantů energie. Ale spíš já jsem myslel tak ideálně, že v zniku toho kvanta, když se tady něco jako antikvantům, něco, co v podstatě vytvoří potom opravdu tu nulu, ne jako když jste sepkali částice s částicí, tak vznikne kvantů energie. A to není ono. Je to asi nějaký kvizikové, který to asi hodili na hlavu a my bychom se na ně rozhlabili, protože je to naprosto nepředstavitelné, že by mohla být nějaká antienergie, nějaká mínusa. To je asi dnešní představitelnost. Nevím, no ale jako... Myslím si, že takhle by to bylo možné vyřešit. No no, já s váma souhlasím, že tohle by měl být asi způsob... Tohle například by poskytovalo tu možnost o nějakým... Jak to pojímáme? Jde o všem o to, že je potřeba se s fyziky domluvit, co oni, jak si myslejí, pojíme v antichástice, jestli tohleto vůbec by tam nějak mohly zabudovat. To je asi... Nemohu. Překvapím, že nemohou. Ty neutrina mají akumulace. Jo. Takže tady... Neuropina. Neuropina. Neutron, o tom mluvili jsme. Neutron. To znamená, že z těch neutrálních částí není pravděpodobně nějaká část, která by měla být v antichásticích částech, ale v pětích je toto, že mám vůbec neutron. Jo, ano. A to jsou například fotony. Fotony. Mesonik T. K1, K2. Neutron má antinetron. Neutrino má antinetron. Ale teda, jestli byste antichástice... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...
====================
06-2a.flac
====================
12.11.84, Kosmologie 7. Dneska máme před sebou... Tak do příště. Jo, aha, aha, správně, tak do příště. Křipka nenadává. Tak dneska máme vlastně takové rozhraní, kdy končíme historii současností, současností ještě ne v té fyzice, níbrž právě na rozhraní, současností setkání určitého myšlení ne fyzikálního nebo nevědeckého, ne přírodovědeckého s myšlením přírodeckým. A k tomu to setkání ku podivu nedochází běžně. Níbrž na úrovni popularizující. Filozof, to jsme si říkali, že filozofie a přírodní věda se značně odcizily a že nenašli dosud nějaký novej způsob kontaktu a vztahu vzájemnýho. A k tomu dochází tak trochu náhodile na úrovních, který jsou nepřiměřený jak té filozofii, tak té vědě. A to je nejlíp ukázat na příkladu. A já vám tady předvedu jistou událost, ve smyslu happeningu, nebo začínajícího happeningu. Jak jsem se dostal k tomu, že tady vykládám něco o kosmologii. Má to jistou krátkou prehistorii, že před časem jsem podobným způsobem jako v tomto případě, který teď budu potom vykládat, jsem někde něco zaslech, to je dočet se nějakou poznámkou atd., nebudu to rozbírat blíž, o virtuálních částicích. Protože to bylo v kontextu, který mě zaujal, vyhledávat literaturu, burcoval jsem své přátelé, které jsou od Foku, aby mi něco k tomu dali. Jeden jedinej se zmohl k tomu, že přines jakousi ruskou knížku, tak jsem v ní slabikoval a nějak to nebylo ono, tak jsem to zase odložil a nic jiného jsem nenašel, takže jsem to zase nechal plavat. V paměti problém virtuálních částic. A nevěděl jsem, co to je pořádně. A teď došlo k tomu prakticky před rokem, že v rozhlase, to je v časopise, kde jsou programy rozhlasu a sestručněné programy televize, a který tam má pár stránek, taky ještě věnovaných různým blbostem, a tenhle je rozhovor s Jiřím Grygarem, kterého jste znáte, ať už z televize nebo z rozhlasu, už udělalo hodně práce pro popularizaci astronomie. Je to v 48. čísle loňského ročníku, takže z konce listopadu. Teď vám kousek přečtu. Je mu položena otázka na jednom místě v té druhé polovině. Nechme teď jednotlivé hvězdy stranou a podívejme se na vesmír jako na celek. Už jenom tahle formulace, že chlapíka, redaktora nějakého, který s tím interviu přichází, podívejme se na vesmír jako na celek. Obvykle je přirovnáván k nafukovacímu balonku, jenže aby toto přirovnání fungovalo, musí do balonku někdo foukat. Kdo fouká do vesmíru? To je otázka. Vigarn odpovídá. Jak uvidíte, tak se otázce vyhne fakticky, i když asi jenom omilem. Já to znám dobře, u nás v rodině se cituje platín Iridiová tyč. Začal o něčem mluvit a zapomněl otázku. Takže to si potom doplníme. Ale odpovídá. Příčina rozpínání vesmíru musí být ve fyzice. Čili díky fyzice se rozpíná vesmír. To je jenom nepřesná formulace. Vědíte, jak se vyslavují. V těchto měsících probíhá v odborných kruzích ostrá diskuse, odkud se to rozpínání vzalo. A momentální odpověď je děsivá. Je to zhruba takto. V současné době se podstatně změnil názor na vakuum, na vzduchoprázdno. Dosud jsme si mysleli, že vakuum je to, co je zbaveno veškeré hmoty a veškerého záření. Ale nyní se na základě fyzikálních pokusů ukazuje, že vakuum je vlastně plné života a že tam velmi rychle vznikají a zase velmi rychle zanikají částice. Tak tomu říká život. Že tam velmi rychle vznikají a zase velmi rychle zanikají částice. Takže když se na to vakuum díváme v průměru, tak tam nic nevidíme. Ale když jdeme do krátkých časových intervalů, zjistíme, že tam něco vyskočí, zanikne. Zase vyskočí, zanikne. Já to obvykle přirovnávám k mořské hladině. Díváme-li se na ni z veliké výšky, tak vypadá dokonale rovná, hladká. Ovšem máme-li oči v rovině oceánu, vidíme neustálé vlnění. A takhle vypadá vakuum. Při tom velikost rozkmit těch vln je pravděpodobnostní. To znamená, že malých vlnek se udělá spousta, větších vlnek se udělá méně a velkých vln se udělá strašně málo. Ale není vyloučeno udělat vlny jakýchkoliv rozměrů. Na oceáně jsou, dejme tomu, největší vlny 30 metrů. Ve vakuum mohou být libovolně veliké. Čili to rozpínání vesmíru, jak to teď vypadá, je zhruba vlnou s nesmírně velkým rozkmitem. Zkrátka vakuum najednou vystříklo strašně vysoko a to je náš vesmír. A teď tady ještě jsou nějaké věci další a zatím to vynecháme, to nemá pro nás význam. Tahle věc mě neobyčejně zaujala a začal jsem zjišťovat, co to vlastně je, to fyzikální vakuum. Naš první, co člověka napadne, je to, že je to vlastně nic. Když tam není nepřítomnost hmoty a nepřítomnost energie, no tak tam není nic. No a samozřejmě pak se mi ukázalo, že fyzik nějaký mi říkal, ne, ne, ne, jde pak nic. Tam se neříká, že tam není žádná energie, ale to nejmenší množství energie. Ale to nejmenší množství, to je ještě moc energie. Nevím, co se uvidí dál, co to bude. Ale první má myšlenka byla, že to vlastně tady na úrovni fyziky moderní, která je filozoficky, že se najednou otevřela perspektiva odpovědět na lajbnicovou otázku, proč je vůbec něco a proč daleko spíše není nic. Kde se to vzalo, že je něco? Tak tady nám to říká, to nic se vlní, to nic je nestabilní stav. To už má interpretace, to říká Grigor. To je jenom první nápad, proč mě to zaujalo. Nic není stabilní stav. V celých těch dějinách filozofie tohle nikoho nenapadlo. Nic to je, co si naprosto stabilního a nejstabilnější, co může být poněkud z ničeho, nemůže povzniknout nic. Dokonce na to je heslo, že ho ve středověku jde ex nihilo nihilo. Tady se ukazuje, že nic je nestabilní stav, má ustavičně tendenci přecházet v něco. A to něco je taky nestabilní stav a má ustavičně tendenci přecházet v nic. To je pěkný začátek. Tak mě to zaujalo a začal jsem to si zjišťovat. Zašel jsem za jedním svým známým a ten měl strašný náhodou. Ne, ne zašel. Jsme se potkali čirou náhodou a já jsem mu říkal, že mám zase další otázku po virtuálních částicích a že mám k tomu, že jsem objednal nějaké knižky.
06-2a.flac
====================
12.11.84, Kosmologie 7. Dneska máme před sebou... Tak do příště. Jo, aha, aha, správně, tak do příště. Křipka nenadává. Tak dneska máme vlastně takové rozhraní, kdy končíme historii současností, současností ještě ne v té fyzice, níbrž právě na rozhraní, současností setkání určitého myšlení ne fyzikálního nebo nevědeckého, ne přírodovědeckého s myšlením přírodeckým. A k tomu to setkání ku podivu nedochází běžně. Níbrž na úrovni popularizující. Filozof, to jsme si říkali, že filozofie a přírodní věda se značně odcizily a že nenašli dosud nějaký novej způsob kontaktu a vztahu vzájemnýho. A k tomu dochází tak trochu náhodile na úrovních, který jsou nepřiměřený jak té filozofii, tak té vědě. A to je nejlíp ukázat na příkladu. A já vám tady předvedu jistou událost, ve smyslu happeningu, nebo začínajícího happeningu. Jak jsem se dostal k tomu, že tady vykládám něco o kosmologii. Má to jistou krátkou prehistorii, že před časem jsem podobným způsobem jako v tomto případě, který teď budu potom vykládat, jsem někde něco zaslech, to je dočet se nějakou poznámkou atd., nebudu to rozbírat blíž, o virtuálních částicích. Protože to bylo v kontextu, který mě zaujal, vyhledávat literaturu, burcoval jsem své přátelé, které jsou od Foku, aby mi něco k tomu dali. Jeden jedinej se zmohl k tomu, že přines jakousi ruskou knížku, tak jsem v ní slabikoval a nějak to nebylo ono, tak jsem to zase odložil a nic jiného jsem nenašel, takže jsem to zase nechal plavat. V paměti problém virtuálních částic. A nevěděl jsem, co to je pořádně. A teď došlo k tomu prakticky před rokem, že v rozhlase, to je v časopise, kde jsou programy rozhlasu a sestručněné programy televize, a který tam má pár stránek, taky ještě věnovaných různým blbostem, a tenhle je rozhovor s Jiřím Grygarem, kterého jste znáte, ať už z televize nebo z rozhlasu, už udělalo hodně práce pro popularizaci astronomie. Je to v 48. čísle loňského ročníku, takže z konce listopadu. Teď vám kousek přečtu. Je mu položena otázka na jednom místě v té druhé polovině. Nechme teď jednotlivé hvězdy stranou a podívejme se na vesmír jako na celek. Už jenom tahle formulace, že chlapíka, redaktora nějakého, který s tím interviu přichází, podívejme se na vesmír jako na celek. Obvykle je přirovnáván k nafukovacímu balonku, jenže aby toto přirovnání fungovalo, musí do balonku někdo foukat. Kdo fouká do vesmíru? To je otázka. Vigarn odpovídá. Jak uvidíte, tak se otázce vyhne fakticky, i když asi jenom omilem. Já to znám dobře, u nás v rodině se cituje platín Iridiová tyč. Začal o něčem mluvit a zapomněl otázku. Takže to si potom doplníme. Ale odpovídá. Příčina rozpínání vesmíru musí být ve fyzice. Čili díky fyzice se rozpíná vesmír. To je jenom nepřesná formulace. Vědíte, jak se vyslavují. V těchto měsících probíhá v odborných kruzích ostrá diskuse, odkud se to rozpínání vzalo. A momentální odpověď je děsivá. Je to zhruba takto. V současné době se podstatně změnil názor na vakuum, na vzduchoprázdno. Dosud jsme si mysleli, že vakuum je to, co je zbaveno veškeré hmoty a veškerého záření. Ale nyní se na základě fyzikálních pokusů ukazuje, že vakuum je vlastně plné života a že tam velmi rychle vznikají a zase velmi rychle zanikají částice. Tak tomu říká život. Že tam velmi rychle vznikají a zase velmi rychle zanikají částice. Takže když se na to vakuum díváme v průměru, tak tam nic nevidíme. Ale když jdeme do krátkých časových intervalů, zjistíme, že tam něco vyskočí, zanikne. Zase vyskočí, zanikne. Já to obvykle přirovnávám k mořské hladině. Díváme-li se na ni z veliké výšky, tak vypadá dokonale rovná, hladká. Ovšem máme-li oči v rovině oceánu, vidíme neustálé vlnění. A takhle vypadá vakuum. Při tom velikost rozkmit těch vln je pravděpodobnostní. To znamená, že malých vlnek se udělá spousta, větších vlnek se udělá méně a velkých vln se udělá strašně málo. Ale není vyloučeno udělat vlny jakýchkoliv rozměrů. Na oceáně jsou, dejme tomu, největší vlny 30 metrů. Ve vakuum mohou být libovolně veliké. Čili to rozpínání vesmíru, jak to teď vypadá, je zhruba vlnou s nesmírně velkým rozkmitem. Zkrátka vakuum najednou vystříklo strašně vysoko a to je náš vesmír. A teď tady ještě jsou nějaké věci další a zatím to vynecháme, to nemá pro nás význam. Tahle věc mě neobyčejně zaujala a začal jsem zjišťovat, co to vlastně je, to fyzikální vakuum. Naš první, co člověka napadne, je to, že je to vlastně nic. Když tam není nepřítomnost hmoty a nepřítomnost energie, no tak tam není nic. No a samozřejmě pak se mi ukázalo, že fyzik nějaký mi říkal, ne, ne, ne, jde pak nic. Tam se neříká, že tam není žádná energie, ale to nejmenší množství energie. Ale to nejmenší množství, to je ještě moc energie. Nevím, co se uvidí dál, co to bude. Ale první má myšlenka byla, že to vlastně tady na úrovni fyziky moderní, která je filozoficky, že se najednou otevřela perspektiva odpovědět na lajbnicovou otázku, proč je vůbec něco a proč daleko spíše není nic. Kde se to vzalo, že je něco? Tak tady nám to říká, to nic se vlní, to nic je nestabilní stav. To už má interpretace, to říká Grigor. To je jenom první nápad, proč mě to zaujalo. Nic není stabilní stav. V celých těch dějinách filozofie tohle nikoho nenapadlo. Nic to je, co si naprosto stabilního a nejstabilnější, co může být poněkud z ničeho, nemůže povzniknout nic. Dokonce na to je heslo, že ho ve středověku jde ex nihilo nihilo. Tady se ukazuje, že nic je nestabilní stav, má ustavičně tendenci přecházet v něco. A to něco je taky nestabilní stav a má ustavičně tendenci přecházet v nic. To je pěkný začátek. Tak mě to zaujalo a začal jsem to si zjišťovat. Zašel jsem za jedním svým známým a ten měl strašný náhodou. Ne, ne zašel. Jsme se potkali čirou náhodou a já jsem mu říkal, že mám zase další otázku po virtuálních částicích a že mám k tomu, že jsem objednal nějaké knižky.
====================
06-2b.flac
====================
Ta vlná světelná se šíří tou největší možnou rychlostí téměř 300 tisíc kilometrů za vteřinu, se šíří v přímočaře, závisle na gravitačním poli, se šíří dokupředu. Ale nicméně existuje jistá setrvačnost, totiž frekvence toho venění tam zůstává zachována. Setrvačnost je všem jiná, když se mluví o setrvačné nebo klidové hmotě. Tedy skrze reaktibilitu primordiálních událostí může vzniknout jakýsi odpad. Jím jsou kratší či delší setrvačnosti. To jsou třeba kvanta energetická a nebo to můžou být i virtuální částice. A pravděpodobně ty virtuální částice se mohou změnit v částice nevirtuální, to jest reální, jak říkají fyzici, pouze v rámci nějakého světa. Pouze tam, kde ta vlna fluktuační je tak veliká, že třeskem vznikne vesmír a s ním i prostoročas, tak teprve tam může vzniknout nějaká částice trvalejší než virtuální, která i hned zase zaniká. To je naprosto diletantský způsob, jak o tom hovořím. Jistě budou řvát fyzikové, ale je možno si to představit v tom smyslu, že teprve tam, kde je prostoročas, tam může něco trvat. Když to tam, kde není prostoročas, tak ta částice nemá možnost v ničem vytrvat. A proto musí zaniknout. Prostě nese si sebou svůj vlastní čas. Ale ten je mrňavoučký, ponadže ona je také mrňavoučká. A nemá ten prostor, kde by se zachovala. To je takhle nějak velmi primitivně a populárně řečeno. Jestli to přijmou fyzikou, ještě nevím. A teprve ze setrvačností zářivého typu, to je otázka, jak to bylo na začátku, ten velký třesk se vykládá dvojím způsobem. Jednak, že to vzniklo jenom jako obrovské nahromadění energie, to je kvant. A stejte prve, že vznikaly částice a antičástice. A pak je druhá věc, že se tam vyrojili obrovské, nejen vedle kvant energetických, že se tam vyrojili zároveň částice a antičástice. A teprve v dalším průběhu vesmíru ty částice s antičásticema se vyrušily. Existuje jakýsi matematický důkaz, že se nevyrušily úplně. To víme, že se nevyrušily úplně. Ale proč se nevyrušily úplně? A že tam nějakousi převahu měly částice nad antičásticemi. Takže když se to všechno vyrušilo, na účet dalších energetických kvant, a ty se rozprskly, nejdřív menším a čím dál se zvětšujícím vesmíru, a tomu se říká ta obrovská záplava kvantů, tomu se říká dneska to reziduální záření, jak se to říká, zbytkový záření. Cože? Reliktový záření. Pak trošku těch částic, nepatrné množství, já nevím, asi miliontina, nebo tak nějak strašně malá část těch částic, přebyla a už neměla s tím se vyrušit. A z tohoto malinkého zbytku je složená švesmír. To znamená, že si dovedeme představit, jaká obrovská síla energie a částic na začátku toho třesku fungovala. Když jenom z toho zbytku jsou všechny ty galaxie, které zůstal na vodcet, tak říkající. Zářivého typu se mohou konstituovat setrvačnosti typu elementárních částic. Za předpokladu, že to začalo těma kvantama. Ovšem pravděpodobně, jestli že to bylo v obrácení, tak stejně ty elementární částice mohly zůstat až teprve, když se to všechno zrušilo, a oni zbyly. To jsou ty dvě možnosti. To vše na základě primární skutečnosti, že primordiální události mají dvojí stránku. A teď se vracím k té hypotéze těch primordiálních událostí, nad kterýma jistě fyzikum bude stávat kštíce nad hlavou. Za předpokladu, že primordiální události mají dvojí stránku, vnitřní a vnější, mezi nimi jsou možné přechody oběma směry, i když nikoli v symetrickém smyslu. To je taková kuriozita, tam totiž máli to fungovat, my jsme si to vždycky vykládali, takže teď to dělám jenom ze stručněně, jenom několik málo z vás si na to může vůbec trochu pamatovat, ale budeme se k tomu vracet stejně, takže nic se neděje. Musíme předpokládat, že je možný pohyb jak k zvněšňování, tak k vnitřňování. Co to znamená pro pojetí času a jeho strukturovanost? To je cosi nedozírný, je to strašně závažná věc, ale není důvodu, proč se tím zabývat, že vyvrátíme se, jak říkám. Není to symetrické ovšem. A ještě jednu věc musíme předpokládat, že sféra setrvačností není pro ryzí nepředmětnost, či ryzí niternost, žádným adiaforn. Není to ničím lhostejným. I když to v žádném případě není oddělený kus nepředmětnosti. Není to něco, co by zbylo z té nepředmětnosti. A to v tom smyslu, že dojde-li jednou k vyšší nebo vysoké koncentraci skutečnosti setrvačnostní povahy, to jest k těm kvantům a elementárním částicím, v rámci velkého třesku, to je vzniku té bubliny univerza. Dojde-li jednou k té vysoké koncentraci, která umožní ty vzájemní reagence. Je tím víceméně trvale vyvolávána jakási slapová vlna masově frekventovaných primordiálních událstí, které musí furt přicházet z té nepředmětné skutečnosti, aby udrželi v existenci ten předmětnej svět. Dojde-li jednou k vyšší či vysoké koncentraci skutečnosti s setrvačnostní povahy. To je možný jen po tom velkém třesku a v rámci vesmíru, který vznik. Dojde-li jednou k vyšší nebo vysoké koncentraci hmoty, bychom mohli říct. V tom obecném smyslu to je i energie, i hmoty. Je tím víceméně trvale vyvolávána, to je metafora, taková asi slapová vlna, to je ten existující vesmír, jakoby vytahuje z té nepředmětné skutečnosti další primordiální události, na kterých jeho existence je závislá, protože on může trvat jako setrvačnost, jedině když ty primordiální události na sebe navazujou, předávají si ten vedlejší produkt těch předmětnejch částic a kvant. Protože nebejt toho přísunu tech novejch primordiálních událostí, no tak ta setrvačnost není možná. Ta je možná jenom tak, že ty jednotlivý události si předávají jako štafetu, si předávají ty částice. Nám se zdá, že ten svět je složen z částic. Že to je z atomů, z upatomárních částic a z kvant. Napolí teda, ale to nechme stranou. Nám to se také ví, ale ve skutečnosti ty atomy, supatomární částice a kvanta to jsou jenom ty pochodně, který předává jedna primordiální událost druhý a my ty chodce, ty běžce jako by nevidíme vůbec. Nemáme možnost vidět. My vidíme jenom tu pochodeň, která je předává. Ovšem, kdyby už nebylo dalších běžců, no tak tu pochodeň nemá kdo držet. To je tady průběh a konec. I když ta poslední událost by převzela tu pochodeň, tak ve chvíli, kdy ta událost dozní, kdy skončí, tak tu pochodeň už nemá nikomu co předávat a tudíž ta setrvačnost takzvaná předmětná zmizí. Čili abychom vysvětlili, proč je možný, že třeba takovej proton donedávna vypadal jako naprosto nezničitelná částice, teď se ukázalo, že už ta protona má taky poločas, i když šíleně dlouhý, delší než trvání ve smíru pravděpodobně. Ale to znamená, že stejně nějaké protony vždy hynou, zanikají. V světě neexistuje částice, která by byla skutečně nekonečně dlouho trvalá. Trvalá nekonečně dlouho. Tedy atomy, které jsou od věků na věky, moderní fyzika odepsala. Ani supatománé částice nejsou takové. Některé mají poločas rozkladů velice krátký, protože mají nejdelší, a to byly právě neutrony, nebo protony. Protony jsou neobyčejně trvalý, jsou moc dobře vykoumaný, vydržejí strašně dlouho, ale přisto mají svůj poločas, byť velmi dlouhej, když se protona rozpadne, tak naopak jakoho nezajíme. Vznikne strašně moc těch protonů. Protože proton se rozpadne na kvárky, které jsou strašně nestabilní, a kvárka se asi rozpadne na proton. Ten termín rozpad je problematický, protože ono se mění jedno s druhým. Když se kvárk rozpadne na proton, tak to vypadá dost divně, jako když se drobeček rozpadne na bochník. Čili už ten termín rozpad je tady nevhodný. Jako konkrétní určitá částice, že není trvalej, že zaniká, že vzniká něco jiného, ale jde o to, že není tady žádná trvalá nějaká stavební kostka, s kterým by to bylo všechno postavené. Fyzika to nezná. Tedy není pravda, že jsou nějaké trvalé částice. Když jsme odepsali atomy, které víme, že jsou složené a můžou se rozbíjet, nejsou ani žádné elementární částice, které by měly tu povahu, jak si přáli starověcí atomisté, nebo ty novověcí, až do nedávna. Ty setrvačnosti, které jsou ty atomy, jsou patomární částice kvanta, nemají samostatné, na primordiálním dělení, nezávislé trvání, nebo musí být aktivně, to je událostně, jakožto setrvalé, uchovávány. Pomocí primordiálních a vyšších událostí, které mají svůj počát jako konec, a které po dobu svého trvání nějak jsou účastní, participují na uchovávání setrvačností. Zároveň všude tam, kde se vytvoří jistý typ setrvačností, jsou tyto setrvačnosti příležitostí různě stabilním, ne vždy stejně stabilním, stavebním materiálem pro postup k realizaci struktur vyšších a ještě vyšších atd. Čili když se z atomů vytvoří nějaké těžší atomy, nebo z atomů molekuly, velké makromolekuly a z makromolekul nějaké první předživé částice a později buňky. Tam musíme vždy rozjeznávat ten setrvačnostní materiál a za druhé tu událost vzniku větších struktur. A ta událost vzniku vyšších struktur, ta nevyplývá z toho materiálu, které je jen udržován těmi primordiálním událostmi, ale zůstává vlastně setrvačností. Z té setrvačnosti se nevysvětlí, proč ten vývoj jde ku předu a nahoru. Jak říkal Teilhard, nahoru a ku předu. To znamená, že vždycky musíme rozlišovat její setrvačnostní stránku a její událostnou stránku. A ta událostná stránka vždycky je zakotvena v tom nic. Respektive v té nepředmětné skutečnosti. Každá? Tak teda, není zakotvena, není pravou událost. Vypadá jen jako událost, ale není to skutečná událost. Není integrována. Jakmile je integrována, tak může být integrována pouze vnitřně. To znamená, že je zakotvena v té nepředmětné skutečnosti. A tento postup od těch nižších struktů k vyšším je přímo nesen tlakem rizí níternosti, o jaké třeba mluvil Teilhard, tím přetlak, tedy tlakem rizí níternosti k zvnějšňování, tedy přecházení znic v něco, ve smyslu Teilhardovského dál a výš. Tak já dál už nebudu citovat tadyhle z toho. Vodkuste, že to mělo takovej charakter jako ne výkladu, jenom občas jsem tam do toho něco ještě řekl navíc. Mně se zdá, že pro další úvahy, že by mohlo být užitečné zaprvé, že si uvědomíme, jednak na tom příkladu, je možno si uvědomit, jak obtížně se dostávají filozof a fyzik k rozhovoru a že to je vlastně většinou na místech, které nejsou ani jednomu, ani druhému vlastní. A za druhé, jak tam může vzniknout jakési zajskření, které je dobré nějak sledovat, nepustit ho, nenechat zaniknout a začít pátrat, co je zatím dále a pokoušet se domluvit se jeden s druhým, vzniknout nějakou společnou řeč, to znamená, každý se musí nechat domluvit k tomu, aby bral tu řeč toho druhého, aby bral vážně na tolik, že to nebude vylučovat z obzoru svého uvažování. Že se bude snažit v tom svém rámci dát smysl, nebo nějakým způsobem pojmout smysl toho, co říká ten druhej v jiném kontextu, nebo v jiném jazykovém kontextu, že jinými slovy, jiným vyjádřením dát mu smysl v tom, v té atmosféře myšlenkové, která je mu vlastní. Bejt ochoten výjít na půl stříle s tomu druhýmu. Jestli to bude mít úspěch nebo ne, to záleží na obou stranách vždycky. Poměrně. Asi 15 let, myslím. Ještě vlastně okolitelní světové války, že jo? Ještě z těch nejdůležitějných pozápenů. Ty dva základní operátory, které se jmenují kreační a anihilační. Zavedu někam kreační operátora, tady vždycky vznikne nějaká částice. Anihilační operátor. Říkám, že je operátor, který vlastně mě dávají vzniknout a zanikat. Další věc je taková, když se napalí o těch virtuálních částicích, jakoby ta virtuální se zreálňovala a takový ty věci. To můžu předpadat trošku takový. De facto vlastně všechny částice jsou virtuální. To je víceméně, právě jsme o tom mluvili, to je o toho prisma pohledu toho nějakého modelu, který může popsat tu částici, nebo popsat tu realitu. Jedním z těch popisuje, že já teda řeknu, že to je částice. V skutečnosti tam žádná částice vlastně nejde. Třeba ten Heisenberg, koupa Schrödingerů, popisal akrivalentně. Když Heisenbergů poví o částicích a žádný modelí tam neexistují a Schrödinger zase popisuje nějaký modeli a částice tam nejsou, tak vlastně to je furt jedno a to samé. Já jsem měl zatím ten dojem, že přinejmenším někteří fyzikové se o tom vyjadřujou tak, že částice jsou buď virtuální, nebo reální. Je možný, že někteří považují všechny částice, které jsou virtuální, nebo reální. Vypadá to tak, že je možné, že někteří považují všechny částice, které považují všechny částice za virtuální i reální. Že to prostě odmítají ten rozdíl, to já nevím, ale já jsem se o tom nic pořádně nedověděl. Každej o tom jenom něco řekne a člověk z toho něco vyvodí, že například tenhle novikov, co jsem ho citoval, tak ten tam mluví o tom, že je to nepřítomnost reálných částic. Co to znamená? Pokud se mluví o kvazy částice, to je jednoduše, ale vlastně, protože tak jako filozofice je to vlastně to samé. Kvazy částice v pevných látkách. Pokud se mluví o kus železa, nebo struna, kytaru a pintu do toho, tak každej ví, že tam vzniká nějaké vlnění. Někdo se zvládne, že to vlnění může bouchat na části, tak zmává pintu do kusu železa, čemu by tam vytratil nějaké částice. Přičež každej ví, že žádný částice tam vzniknou nemůžou tím, že tam bylo to velmi komplikno. Ale vlastně ten model a to, kde něm můžu pomoci, vychází vlastně jako, že ty částice tam vlastně jsou, tak jsou tam částice, nebo nejsou. Když vezmu kolejnice a vraždím lenitladinem, začnou mi tam lítat ty fonony, jak se jim říká, nebo ne. No lítaj, protože to všechno sedí, že jo. To říkáte, že je možný rozmanitý popis, ale když odhlédneme od možností různých popisů, tak je otázka, jestli můžeme mluvit o rozdílu mezi částicema, které vzniknou a strašně rychle zaniknou a mezi částicema, které mají nějaký slušnější poločas rozpadu. No to se zavisí s tím, jak se říkalo třeba, to se nesohlasím trošku tím, že se říkalo o ty singularity, že vznik světa je singularita. To vyplývá z toho, co tady mluvilo, jak byl to ten příměr, jak ty lidé použili, jako ty vody jsou třiceti metrový a tak dále, že jo. A ten Big Bang, že byl prostě něco hroznýho. Co je to hroznýho? Když jsme už na to narazili, se říkalo, že vlastně chleba rozlovím na drobečky a každý drobeček rozlovím na chleba. Při tím, že jako nežádný malinký buchniček, ale celý chleba. Takže pokud já se smířím, že vždycky jsme něco takovýhodné, tak tím vlastně ztrácím veškerou možnost nějakých relací, že jo. Nějakého srovnávání, na kterého jsem zvyklý z dnešního světa, že jo. Ale člověk se skládá s buňek třeba, a ty buňky jsou menší než ten člověk a tu buňku už nemůže rozložit na člověka, že jo. Takže máme takovou představu, co je větší, co je menší, co je největší, co je největší, že jo. Ale tady v tomhletom mikrosvětě máte tady ty relace jako mizerně, že jo. To musíme udělat nějak jiný, ne? Relace z tohoto smyslu neexistuje, že něco menšího. To je k jiným smyslům. Je menší kvák než proto, nebo není větší, nebo je tohleto menší, větší, že jo. Nemůžeme mluvit o tom, že menší rozbijeme na velký, že. Ten termín rozbijet je nepřiměřený. Musíme se naučit mluvit jinak. Ale je to proto, že při tom rozbití použiju takový energie, kterou vlastně tam přidám, takže pak ono to dá něco víc, než to původně bylo. Ale to se dá říct docela jasně a nemusím zůstávat u toho, že to je něco mimo naše možnosti, že. No ale tím pádem, pokud já beru o tom, že nějaké ty částice tady vznikají a zanikají, tak zrovna nějaká ta částice, která zrovna tady vznikne, tak to zrovna tak může reprezentovat ten vesmír třeba jako jiná, že. Tady v té místnosti můžou každým okamžikem, když třeba vzniká tisíce a miliona několik světů a to se zaniká, tak můžou tam hálčit, ale ne, že by byly malinky, ty jsou zrovna tak vlastně velké, jako ty naše. Ale pak nemá cenu hovořit o tom, že v této místnosti. No a v tým pádem pak nemá smyslu a se hovořit o této místnosti. Protože ty nevznikají v této místnosti. Jasně, no. Není blíž zámyslet. K tomu se dostaneme. Ten Deivis tam taky má jednou kapitolu o tom, jestli univerzů nebo světů je náš, jestli je nekonečné množství. Ale v tomhle smyslu mě říká, že tam nemá cenu hovořit o tom, jestli to je malý nebo velkej. Nám připadá, že je velkej, protože jsme tady v tom světě a musí nám to dělat něco ohromného. No tak my to měříme vzhledem k sobě. No ale to je jedno. Protože náš metr je vymyšlený, tak to neznamená, že nemá smysl mluvit o tom, co je velký a malý. Přestože ten náš metr je vymyšlený, tak my tím metrem můžeme měřit. Jsou věci větší a menší, dá se to srovnávat. Nemůžu říct, že to je jenom relatívní. No jistě je to relatívní, ale srovnávat to, to není pravda. To jsou věci právě z toho našeho světa, z toho lidského, kam dosáhnu naše smysly. To je přesně to, co říkal ten Pascal. Tak když o tobe mluvi, tak vlastně není nic poznatelný. Všechno to je v záležití na našich smyslech. No je poznatelné to, co tam vlastně, že jo, ten svůj metr může používat tam, kam skutečně dohlédne. No ale tam, kam dohlédne. Měl mě slušně dohlédnout. Dohlédnu slušně, dohlédnu slušně, tam furt ten metr jde, že jo, ale tam, až prostě k těm, tam, kam prostě už se může dostat ten metr strací, že jo. Dobře, ale vy jste říkal, že tady může najednou vzniknout třeba jednata částice, nebo jeden atom, že to je jako svět. To myslím, že není. Ještě tady zřejmě, já si to představuju tak, že prostě dokud nedojde k tomu nakupení nějakejch věcí, které vlastně nejde k nakupení nějakých minimální kritický ústoty, energie a moty, že, no tak svět nevznikne. Jsou tam jenom ty nějaký ty virtuální částice. No to je možný si tak představovat, ale jako nemusí se to udělat. No nemusí, jistě. Ale, jaký smysl to má říct, že každá virtuální částice představuje vesmír? Jaký smysl to má říct? Že to je vyloženě singularita, to je náš vesmír. Že opravdu, jako fyzikálně kontinuálnější protože fyzika pracující s těma věcima, které se normálně vytvořujou, které jsou běžný, tak proti ničeho nic právě předpokládá, že teda to je náš svět, je singularita. Daleko jednoduše se předpoklad, že to žádná singularita není, že to je prostě normální věc, která není pořádku fyziky, že furt zanikají a vznikají svět. Jo, ano, ano. Proč toho děláte? O tomhle, teďže tam má takovou úvahu, totiž jde o tohle. A zase se k tomu dostaneme později, jenom teď se to hodí to říct. Mluví se v poslední době o tzv. antropickým principu. Si zas vymysleli některý ty astrofyzikové. A oni jdou na celý problém kosmologický vlastně v obráceně, než bývá zvykem. A říkají, no, jaký ten vesmír musí být, aby v něm byl možný život, aby v něm byly možný myslící bytosti. Že? A pak říkají, no, tech vesmírů nejrůznějšího typu může být a je zřejmě nekonečném nožník. Ale jenom v některých z nich mohou může vzniknout život a dospě tak daleko, až tam vzniknou ty vědomý bytosti, schopný myslet. No a pochopitelně ty ostatní nemůžeme nic vědět, protože my, vzhledem k tomu, že tu jsme, tak jsme ve vesmíru, kde jsme mohli vzniknout. Ve vesmíru, kde bychom nemohli vzniknout, bychom nemohli být, nemůžeme být. Takže my o těch druhých vesmírech nic nevíme. My víme něco jenom o tom vesmíru, jak vypadá, když ten život a rozumné bytosti můžou vzniknout. Takže je nekonečně počet vesmíru, ale ty jakory by vůbec nebyly pro vědomí, protože tam vědomí nemohlo vzniknout. A nám se to jeví, že ten náš jeden je jedinej. No a on tam klade takovou dost otázku, a dominant tak říkají, že jo, není to, no ale je to otázka dost taková pěkná. Mě se zalíbila. Totiž říká, no, jsou tady dvě možnosti. Buď předpokládat, že něco nebo někdo zařídil, aby ten svět byl takovej, jak je, aby v něm ten život mohl vzniknout, a ty živý bytosti dospěly až tak daleko k těm myslícím. A nebo, že tady je nekonečnej počet vesmírů, a proto je dost pravděporodný, právě proto, že to je nekonečnej počet, takže tady je jistá reálná pravděpodobnost, že aspoň jeden z nich, nebo dokonce větší podívat.
06-2b.flac
====================
Ta vlná světelná se šíří tou největší možnou rychlostí téměř 300 tisíc kilometrů za vteřinu, se šíří v přímočaře, závisle na gravitačním poli, se šíří dokupředu. Ale nicméně existuje jistá setrvačnost, totiž frekvence toho venění tam zůstává zachována. Setrvačnost je všem jiná, když se mluví o setrvačné nebo klidové hmotě. Tedy skrze reaktibilitu primordiálních událostí může vzniknout jakýsi odpad. Jím jsou kratší či delší setrvačnosti. To jsou třeba kvanta energetická a nebo to můžou být i virtuální částice. A pravděpodobně ty virtuální částice se mohou změnit v částice nevirtuální, to jest reální, jak říkají fyzici, pouze v rámci nějakého světa. Pouze tam, kde ta vlna fluktuační je tak veliká, že třeskem vznikne vesmír a s ním i prostoročas, tak teprve tam může vzniknout nějaká částice trvalejší než virtuální, která i hned zase zaniká. To je naprosto diletantský způsob, jak o tom hovořím. Jistě budou řvát fyzikové, ale je možno si to představit v tom smyslu, že teprve tam, kde je prostoročas, tam může něco trvat. Když to tam, kde není prostoročas, tak ta částice nemá možnost v ničem vytrvat. A proto musí zaniknout. Prostě nese si sebou svůj vlastní čas. Ale ten je mrňavoučký, ponadže ona je také mrňavoučká. A nemá ten prostor, kde by se zachovala. To je takhle nějak velmi primitivně a populárně řečeno. Jestli to přijmou fyzikou, ještě nevím. A teprve ze setrvačností zářivého typu, to je otázka, jak to bylo na začátku, ten velký třesk se vykládá dvojím způsobem. Jednak, že to vzniklo jenom jako obrovské nahromadění energie, to je kvant. A stejte prve, že vznikaly částice a antičástice. A pak je druhá věc, že se tam vyrojili obrovské, nejen vedle kvant energetických, že se tam vyrojili zároveň částice a antičástice. A teprve v dalším průběhu vesmíru ty částice s antičásticema se vyrušily. Existuje jakýsi matematický důkaz, že se nevyrušily úplně. To víme, že se nevyrušily úplně. Ale proč se nevyrušily úplně? A že tam nějakousi převahu měly částice nad antičásticemi. Takže když se to všechno vyrušilo, na účet dalších energetických kvant, a ty se rozprskly, nejdřív menším a čím dál se zvětšujícím vesmíru, a tomu se říká ta obrovská záplava kvantů, tomu se říká dneska to reziduální záření, jak se to říká, zbytkový záření. Cože? Reliktový záření. Pak trošku těch částic, nepatrné množství, já nevím, asi miliontina, nebo tak nějak strašně malá část těch částic, přebyla a už neměla s tím se vyrušit. A z tohoto malinkého zbytku je složená švesmír. To znamená, že si dovedeme představit, jaká obrovská síla energie a částic na začátku toho třesku fungovala. Když jenom z toho zbytku jsou všechny ty galaxie, které zůstal na vodcet, tak říkající. Zářivého typu se mohou konstituovat setrvačnosti typu elementárních částic. Za předpokladu, že to začalo těma kvantama. Ovšem pravděpodobně, jestli že to bylo v obrácení, tak stejně ty elementární částice mohly zůstat až teprve, když se to všechno zrušilo, a oni zbyly. To jsou ty dvě možnosti. To vše na základě primární skutečnosti, že primordiální události mají dvojí stránku. A teď se vracím k té hypotéze těch primordiálních událostí, nad kterýma jistě fyzikum bude stávat kštíce nad hlavou. Za předpokladu, že primordiální události mají dvojí stránku, vnitřní a vnější, mezi nimi jsou možné přechody oběma směry, i když nikoli v symetrickém smyslu. To je taková kuriozita, tam totiž máli to fungovat, my jsme si to vždycky vykládali, takže teď to dělám jenom ze stručněně, jenom několik málo z vás si na to může vůbec trochu pamatovat, ale budeme se k tomu vracet stejně, takže nic se neděje. Musíme předpokládat, že je možný pohyb jak k zvněšňování, tak k vnitřňování. Co to znamená pro pojetí času a jeho strukturovanost? To je cosi nedozírný, je to strašně závažná věc, ale není důvodu, proč se tím zabývat, že vyvrátíme se, jak říkám. Není to symetrické ovšem. A ještě jednu věc musíme předpokládat, že sféra setrvačností není pro ryzí nepředmětnost, či ryzí niternost, žádným adiaforn. Není to ničím lhostejným. I když to v žádném případě není oddělený kus nepředmětnosti. Není to něco, co by zbylo z té nepředmětnosti. A to v tom smyslu, že dojde-li jednou k vyšší nebo vysoké koncentraci skutečnosti setrvačnostní povahy, to jest k těm kvantům a elementárním částicím, v rámci velkého třesku, to je vzniku té bubliny univerza. Dojde-li jednou k té vysoké koncentraci, která umožní ty vzájemní reagence. Je tím víceméně trvale vyvolávána jakási slapová vlna masově frekventovaných primordiálních událstí, které musí furt přicházet z té nepředmětné skutečnosti, aby udrželi v existenci ten předmětnej svět. Dojde-li jednou k vyšší či vysoké koncentraci skutečnosti s setrvačnostní povahy. To je možný jen po tom velkém třesku a v rámci vesmíru, který vznik. Dojde-li jednou k vyšší nebo vysoké koncentraci hmoty, bychom mohli říct. V tom obecném smyslu to je i energie, i hmoty. Je tím víceméně trvale vyvolávána, to je metafora, taková asi slapová vlna, to je ten existující vesmír, jakoby vytahuje z té nepředmětné skutečnosti další primordiální události, na kterých jeho existence je závislá, protože on může trvat jako setrvačnost, jedině když ty primordiální události na sebe navazujou, předávají si ten vedlejší produkt těch předmětnejch částic a kvant. Protože nebejt toho přísunu tech novejch primordiálních událostí, no tak ta setrvačnost není možná. Ta je možná jenom tak, že ty jednotlivý události si předávají jako štafetu, si předávají ty částice. Nám se zdá, že ten svět je složen z částic. Že to je z atomů, z upatomárních částic a z kvant. Napolí teda, ale to nechme stranou. Nám to se také ví, ale ve skutečnosti ty atomy, supatomární částice a kvanta to jsou jenom ty pochodně, který předává jedna primordiální událost druhý a my ty chodce, ty běžce jako by nevidíme vůbec. Nemáme možnost vidět. My vidíme jenom tu pochodeň, která je předává. Ovšem, kdyby už nebylo dalších běžců, no tak tu pochodeň nemá kdo držet. To je tady průběh a konec. I když ta poslední událost by převzela tu pochodeň, tak ve chvíli, kdy ta událost dozní, kdy skončí, tak tu pochodeň už nemá nikomu co předávat a tudíž ta setrvačnost takzvaná předmětná zmizí. Čili abychom vysvětlili, proč je možný, že třeba takovej proton donedávna vypadal jako naprosto nezničitelná částice, teď se ukázalo, že už ta protona má taky poločas, i když šíleně dlouhý, delší než trvání ve smíru pravděpodobně. Ale to znamená, že stejně nějaké protony vždy hynou, zanikají. V světě neexistuje částice, která by byla skutečně nekonečně dlouho trvalá. Trvalá nekonečně dlouho. Tedy atomy, které jsou od věků na věky, moderní fyzika odepsala. Ani supatománé částice nejsou takové. Některé mají poločas rozkladů velice krátký, protože mají nejdelší, a to byly právě neutrony, nebo protony. Protony jsou neobyčejně trvalý, jsou moc dobře vykoumaný, vydržejí strašně dlouho, ale přisto mají svůj poločas, byť velmi dlouhej, když se protona rozpadne, tak naopak jakoho nezajíme. Vznikne strašně moc těch protonů. Protože proton se rozpadne na kvárky, které jsou strašně nestabilní, a kvárka se asi rozpadne na proton. Ten termín rozpad je problematický, protože ono se mění jedno s druhým. Když se kvárk rozpadne na proton, tak to vypadá dost divně, jako když se drobeček rozpadne na bochník. Čili už ten termín rozpad je tady nevhodný. Jako konkrétní určitá částice, že není trvalej, že zaniká, že vzniká něco jiného, ale jde o to, že není tady žádná trvalá nějaká stavební kostka, s kterým by to bylo všechno postavené. Fyzika to nezná. Tedy není pravda, že jsou nějaké trvalé částice. Když jsme odepsali atomy, které víme, že jsou složené a můžou se rozbíjet, nejsou ani žádné elementární částice, které by měly tu povahu, jak si přáli starověcí atomisté, nebo ty novověcí, až do nedávna. Ty setrvačnosti, které jsou ty atomy, jsou patomární částice kvanta, nemají samostatné, na primordiálním dělení, nezávislé trvání, nebo musí být aktivně, to je událostně, jakožto setrvalé, uchovávány. Pomocí primordiálních a vyšších událostí, které mají svůj počát jako konec, a které po dobu svého trvání nějak jsou účastní, participují na uchovávání setrvačností. Zároveň všude tam, kde se vytvoří jistý typ setrvačností, jsou tyto setrvačnosti příležitostí různě stabilním, ne vždy stejně stabilním, stavebním materiálem pro postup k realizaci struktur vyšších a ještě vyšších atd. Čili když se z atomů vytvoří nějaké těžší atomy, nebo z atomů molekuly, velké makromolekuly a z makromolekul nějaké první předživé částice a později buňky. Tam musíme vždy rozjeznávat ten setrvačnostní materiál a za druhé tu událost vzniku větších struktur. A ta událost vzniku vyšších struktur, ta nevyplývá z toho materiálu, které je jen udržován těmi primordiálním událostmi, ale zůstává vlastně setrvačností. Z té setrvačnosti se nevysvětlí, proč ten vývoj jde ku předu a nahoru. Jak říkal Teilhard, nahoru a ku předu. To znamená, že vždycky musíme rozlišovat její setrvačnostní stránku a její událostnou stránku. A ta událostná stránka vždycky je zakotvena v tom nic. Respektive v té nepředmětné skutečnosti. Každá? Tak teda, není zakotvena, není pravou událost. Vypadá jen jako událost, ale není to skutečná událost. Není integrována. Jakmile je integrována, tak může být integrována pouze vnitřně. To znamená, že je zakotvena v té nepředmětné skutečnosti. A tento postup od těch nižších struktů k vyšším je přímo nesen tlakem rizí níternosti, o jaké třeba mluvil Teilhard, tím přetlak, tedy tlakem rizí níternosti k zvnějšňování, tedy přecházení znic v něco, ve smyslu Teilhardovského dál a výš. Tak já dál už nebudu citovat tadyhle z toho. Vodkuste, že to mělo takovej charakter jako ne výkladu, jenom občas jsem tam do toho něco ještě řekl navíc. Mně se zdá, že pro další úvahy, že by mohlo být užitečné zaprvé, že si uvědomíme, jednak na tom příkladu, je možno si uvědomit, jak obtížně se dostávají filozof a fyzik k rozhovoru a že to je vlastně většinou na místech, které nejsou ani jednomu, ani druhému vlastní. A za druhé, jak tam může vzniknout jakési zajskření, které je dobré nějak sledovat, nepustit ho, nenechat zaniknout a začít pátrat, co je zatím dále a pokoušet se domluvit se jeden s druhým, vzniknout nějakou společnou řeč, to znamená, každý se musí nechat domluvit k tomu, aby bral tu řeč toho druhého, aby bral vážně na tolik, že to nebude vylučovat z obzoru svého uvažování. Že se bude snažit v tom svém rámci dát smysl, nebo nějakým způsobem pojmout smysl toho, co říká ten druhej v jiném kontextu, nebo v jiném jazykovém kontextu, že jinými slovy, jiným vyjádřením dát mu smysl v tom, v té atmosféře myšlenkové, která je mu vlastní. Bejt ochoten výjít na půl stříle s tomu druhýmu. Jestli to bude mít úspěch nebo ne, to záleží na obou stranách vždycky. Poměrně. Asi 15 let, myslím. Ještě vlastně okolitelní světové války, že jo? Ještě z těch nejdůležitějných pozápenů. Ty dva základní operátory, které se jmenují kreační a anihilační. Zavedu někam kreační operátora, tady vždycky vznikne nějaká částice. Anihilační operátor. Říkám, že je operátor, který vlastně mě dávají vzniknout a zanikat. Další věc je taková, když se napalí o těch virtuálních částicích, jakoby ta virtuální se zreálňovala a takový ty věci. To můžu předpadat trošku takový. De facto vlastně všechny částice jsou virtuální. To je víceméně, právě jsme o tom mluvili, to je o toho prisma pohledu toho nějakého modelu, který může popsat tu částici, nebo popsat tu realitu. Jedním z těch popisuje, že já teda řeknu, že to je částice. V skutečnosti tam žádná částice vlastně nejde. Třeba ten Heisenberg, koupa Schrödingerů, popisal akrivalentně. Když Heisenbergů poví o částicích a žádný modelí tam neexistují a Schrödinger zase popisuje nějaký modeli a částice tam nejsou, tak vlastně to je furt jedno a to samé. Já jsem měl zatím ten dojem, že přinejmenším někteří fyzikové se o tom vyjadřujou tak, že částice jsou buď virtuální, nebo reální. Je možný, že někteří považují všechny částice, které jsou virtuální, nebo reální. Vypadá to tak, že je možné, že někteří považují všechny částice, které považují všechny částice za virtuální i reální. Že to prostě odmítají ten rozdíl, to já nevím, ale já jsem se o tom nic pořádně nedověděl. Každej o tom jenom něco řekne a člověk z toho něco vyvodí, že například tenhle novikov, co jsem ho citoval, tak ten tam mluví o tom, že je to nepřítomnost reálných částic. Co to znamená? Pokud se mluví o kvazy částice, to je jednoduše, ale vlastně, protože tak jako filozofice je to vlastně to samé. Kvazy částice v pevných látkách. Pokud se mluví o kus železa, nebo struna, kytaru a pintu do toho, tak každej ví, že tam vzniká nějaké vlnění. Někdo se zvládne, že to vlnění může bouchat na části, tak zmává pintu do kusu železa, čemu by tam vytratil nějaké částice. Přičež každej ví, že žádný částice tam vzniknou nemůžou tím, že tam bylo to velmi komplikno. Ale vlastně ten model a to, kde něm můžu pomoci, vychází vlastně jako, že ty částice tam vlastně jsou, tak jsou tam částice, nebo nejsou. Když vezmu kolejnice a vraždím lenitladinem, začnou mi tam lítat ty fonony, jak se jim říká, nebo ne. No lítaj, protože to všechno sedí, že jo. To říkáte, že je možný rozmanitý popis, ale když odhlédneme od možností různých popisů, tak je otázka, jestli můžeme mluvit o rozdílu mezi částicema, které vzniknou a strašně rychle zaniknou a mezi částicema, které mají nějaký slušnější poločas rozpadu. No to se zavisí s tím, jak se říkalo třeba, to se nesohlasím trošku tím, že se říkalo o ty singularity, že vznik světa je singularita. To vyplývá z toho, co tady mluvilo, jak byl to ten příměr, jak ty lidé použili, jako ty vody jsou třiceti metrový a tak dále, že jo. A ten Big Bang, že byl prostě něco hroznýho. Co je to hroznýho? Když jsme už na to narazili, se říkalo, že vlastně chleba rozlovím na drobečky a každý drobeček rozlovím na chleba. Při tím, že jako nežádný malinký buchniček, ale celý chleba. Takže pokud já se smířím, že vždycky jsme něco takovýhodné, tak tím vlastně ztrácím veškerou možnost nějakých relací, že jo. Nějakého srovnávání, na kterého jsem zvyklý z dnešního světa, že jo. Ale člověk se skládá s buňek třeba, a ty buňky jsou menší než ten člověk a tu buňku už nemůže rozložit na člověka, že jo. Takže máme takovou představu, co je větší, co je menší, co je největší, co je největší, že jo. Ale tady v tomhletom mikrosvětě máte tady ty relace jako mizerně, že jo. To musíme udělat nějak jiný, ne? Relace z tohoto smyslu neexistuje, že něco menšího. To je k jiným smyslům. Je menší kvák než proto, nebo není větší, nebo je tohleto menší, větší, že jo. Nemůžeme mluvit o tom, že menší rozbijeme na velký, že. Ten termín rozbijet je nepřiměřený. Musíme se naučit mluvit jinak. Ale je to proto, že při tom rozbití použiju takový energie, kterou vlastně tam přidám, takže pak ono to dá něco víc, než to původně bylo. Ale to se dá říct docela jasně a nemusím zůstávat u toho, že to je něco mimo naše možnosti, že. No ale tím pádem, pokud já beru o tom, že nějaké ty částice tady vznikají a zanikají, tak zrovna nějaká ta částice, která zrovna tady vznikne, tak to zrovna tak může reprezentovat ten vesmír třeba jako jiná, že. Tady v té místnosti můžou každým okamžikem, když třeba vzniká tisíce a miliona několik světů a to se zaniká, tak můžou tam hálčit, ale ne, že by byly malinky, ty jsou zrovna tak vlastně velké, jako ty naše. Ale pak nemá cenu hovořit o tom, že v této místnosti. No a v tým pádem pak nemá smyslu a se hovořit o této místnosti. Protože ty nevznikají v této místnosti. Jasně, no. Není blíž zámyslet. K tomu se dostaneme. Ten Deivis tam taky má jednou kapitolu o tom, jestli univerzů nebo světů je náš, jestli je nekonečné množství. Ale v tomhle smyslu mě říká, že tam nemá cenu hovořit o tom, jestli to je malý nebo velkej. Nám připadá, že je velkej, protože jsme tady v tom světě a musí nám to dělat něco ohromného. No tak my to měříme vzhledem k sobě. No ale to je jedno. Protože náš metr je vymyšlený, tak to neznamená, že nemá smysl mluvit o tom, co je velký a malý. Přestože ten náš metr je vymyšlený, tak my tím metrem můžeme měřit. Jsou věci větší a menší, dá se to srovnávat. Nemůžu říct, že to je jenom relatívní. No jistě je to relatívní, ale srovnávat to, to není pravda. To jsou věci právě z toho našeho světa, z toho lidského, kam dosáhnu naše smysly. To je přesně to, co říkal ten Pascal. Tak když o tobe mluvi, tak vlastně není nic poznatelný. Všechno to je v záležití na našich smyslech. No je poznatelné to, co tam vlastně, že jo, ten svůj metr může používat tam, kam skutečně dohlédne. No ale tam, kam dohlédne. Měl mě slušně dohlédnout. Dohlédnu slušně, dohlédnu slušně, tam furt ten metr jde, že jo, ale tam, až prostě k těm, tam, kam prostě už se může dostat ten metr strací, že jo. Dobře, ale vy jste říkal, že tady může najednou vzniknout třeba jednata částice, nebo jeden atom, že to je jako svět. To myslím, že není. Ještě tady zřejmě, já si to představuju tak, že prostě dokud nedojde k tomu nakupení nějakejch věcí, které vlastně nejde k nakupení nějakých minimální kritický ústoty, energie a moty, že, no tak svět nevznikne. Jsou tam jenom ty nějaký ty virtuální částice. No to je možný si tak představovat, ale jako nemusí se to udělat. No nemusí, jistě. Ale, jaký smysl to má říct, že každá virtuální částice představuje vesmír? Jaký smysl to má říct? Že to je vyloženě singularita, to je náš vesmír. Že opravdu, jako fyzikálně kontinuálnější protože fyzika pracující s těma věcima, které se normálně vytvořujou, které jsou běžný, tak proti ničeho nic právě předpokládá, že teda to je náš svět, je singularita. Daleko jednoduše se předpoklad, že to žádná singularita není, že to je prostě normální věc, která není pořádku fyziky, že furt zanikají a vznikají svět. Jo, ano, ano. Proč toho děláte? O tomhle, teďže tam má takovou úvahu, totiž jde o tohle. A zase se k tomu dostaneme později, jenom teď se to hodí to říct. Mluví se v poslední době o tzv. antropickým principu. Si zas vymysleli některý ty astrofyzikové. A oni jdou na celý problém kosmologický vlastně v obráceně, než bývá zvykem. A říkají, no, jaký ten vesmír musí být, aby v něm byl možný život, aby v něm byly možný myslící bytosti. Že? A pak říkají, no, tech vesmírů nejrůznějšího typu může být a je zřejmě nekonečném nožník. Ale jenom v některých z nich mohou může vzniknout život a dospě tak daleko, až tam vzniknou ty vědomý bytosti, schopný myslet. No a pochopitelně ty ostatní nemůžeme nic vědět, protože my, vzhledem k tomu, že tu jsme, tak jsme ve vesmíru, kde jsme mohli vzniknout. Ve vesmíru, kde bychom nemohli vzniknout, bychom nemohli být, nemůžeme být. Takže my o těch druhých vesmírech nic nevíme. My víme něco jenom o tom vesmíru, jak vypadá, když ten život a rozumné bytosti můžou vzniknout. Takže je nekonečně počet vesmíru, ale ty jakory by vůbec nebyly pro vědomí, protože tam vědomí nemohlo vzniknout. A nám se to jeví, že ten náš jeden je jedinej. No a on tam klade takovou dost otázku, a dominant tak říkají, že jo, není to, no ale je to otázka dost taková pěkná. Mě se zalíbila. Totiž říká, no, jsou tady dvě možnosti. Buď předpokládat, že něco nebo někdo zařídil, aby ten svět byl takovej, jak je, aby v něm ten život mohl vzniknout, a ty živý bytosti dospěly až tak daleko k těm myslícím. A nebo, že tady je nekonečnej počet vesmírů, a proto je dost pravděporodný, právě proto, že to je nekonečnej počet, takže tady je jistá reálná pravděpodobnost, že aspoň jeden z nich, nebo dokonce větší podívat.