Filosofická kosmologie 7
| raw | audio ◆ bytový seminář, česky, vznik: 12.11.1984

Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
07-1a.flac
====================
Diabatický scénář vzniku a vývoje našeho vesmíru. Mimochodem, ta představa, že ty vesmíry jsou naprosto izolované ostrovy těch velkejch supergalaktických struktur, je vlastně jenom nesmírně nafouklá představa lajmdicových monád. Podobně jako lajmdicový monády nemají oken ani dveří a nemají možnost vejít ve styk, tak podobně tyhle celé vesmíry nemají oken ani dveří a nemají možnost vejít ve styk. To je jenom takový doklad, jak některé myšlenky se v úplně nových souvislostech objevujou znova a když to srovnáme, tak vidíme, že ta struktura ty myšlenky je naprosto analogická. Na jedné straně ten Leibnitz si to vymyslel, ten jeho konce počítal s bezrozměrnými body, kterým říkal monády, a najednou tady vidíme, to jsou obrovské bubliny vesmírní a se chovají k sobě navzájem, pokud jich je víc. Když nemáme možnost kontaktu s nimi, tak to znamená, že to zůstává naprostá vágní teorie. Jsou pak určitý důvody, které vedou k tomu, buď to popírat nebo tvrdit, nebo považovat za pravděpodobnější nebo méně pravděpodobné a tak dále, v podstatě je to konstrukce. Významným aspektem zmíněného pojetí a celého příslušného myšlenkového postupu je možnost sníž, jak se zdá, moderní astrofyzika a kvantová fyzika začíná stále víc počítat, totižže mimo rámec konkrétního vesmíru, test našeho vesmíru, je třeba v tomto smyslu umístit, zařadit, to umístit je blbý, když tam není prostor, nejenom celé jiné vesmíry, ale také určité fyzikální dění mezi nímž a vesmírem, jak byl právě vymezen, nedochází k žádným a nebo jen výjimečným interakcím. To je to fyzikální dění, ty polívky virtuálních částic a kvantů. To ovšem je problematika, jejíž zkoumání je v počátcích, ale která má právě pro naše centrální otázky a zajímavé naprosto dnešní naše téma mimořádnou důležitost. K řadě významných, se budeme mít příležitost v průběhu čtení, interpretace a komentování Davisové knížky ještě vícekrát vracet, ale už nyní si něco naznačíme. Ve scelaletmém navázání na problém takzvaných virtuálních částic a takzvaných fluktuací vakua, jak jsme o tom předběžně pohovořili minule, můžeme uvažovat o virtuálních částicích, které žijí v uvozovkách tak krátce, že se jim vůbec nedostane příležitosti k nějaké interakci s vesmírem. Prostě ta doba jejich života, jejich existence, je příliš krátká na to, aby vůbec byly schopny nějaké interakce. Takže vůbec nebudeme o to, že uvažujeme-li takové neobyčejně krátce trvající částice virtuální? Vzniká otázka, zda vůbec můžeme mluvit o tom, že tyto virtuální částice vznikly a zanikly v rámci našeho vesmíru, anebo mimo jeho rámec, když nedošlo vůbec k interakci. Zda je můžeme lokalizovat a temporalizovat ve vztahu k prostoru a času našeho vesmíru. To je možné teprve za předpokladu, že k té interakci došlo. A když nedošlo, nedává smysl, zda ty virtuální částice se vyskytly v našem vesmíru nebo mimo. Vlastně nutně mimo. I když třeba jako by v něm, protože nedošlo k interakci. A protože vedle vzniku a zániku jednotlivých virtuálních částic, izolovaných, lze uvažovat o vzniku celých skupin a přímo mas takových virtuálních částic. Například v podobě bílých děr. Vzniká otázka, která v podobě bílých děr. K té bílé díře dochází, pokud to ještě nebyla pozorována. Je jen vypočítána, aby byla symetrickou protiváhou černých děr. Ale ta bílá díra, protože už by mohla být pozorována, tam je garantován fakt té interakce. Ale předpokladem, aby k té interakci v podobě bílé díry došlo, je, že se tam náhle z ničeho objeví obrovský kvantum těch virtuálních kvantačástic. Vzniká tedy, protože nejde jenom o individuální jednotlivé virtuální částice, ale eventuálně celé fluktuační vlny takových virtuálních částic. Vzniká otázka, zda v takovém případě, kterou můžeme moralizovat v rámci našeho vesmíru a kdy tedy evidentně došlo k interakci, zda můžeme mluvit o jejich vzniku v našem vesmíru a nebo spíše o jejich vzniku mimo náš vesmír, kdy teprve expost do našeho vesmíru se vlamují, prolamují. To je otázka, kterou můžeme posoudit. Tím jsme si alespoň předběžně, promiňte, že ještě do toho, aby to nevypadalo tak bláznovsky, tahle otázka. My jsme tady na začátku s jedním kolegou hovořili o těch nejnovějších výzkumech, kdy se podařilo zjistit s takovou značnou dávkou věrohodnosti, že ty nadgalaktické struktury, to je struktury vytvářené galaxiema, supergalaxiema, kupama galaxií a supergalaxiema, že tyhle struktury připomínají jakési buňky, kde největší počet galaxií je v rozích a takové buňky jako zkosené krychle, nebo kvádry. Buňky, které nejsou přesně, nemají ty rohy přesně, je to taková trošku zaoblená buňka. Největší počet galaxií je v rozích a v těch ranách. Daleko méně, velmi málo galaxií se vyskytuje v jakýchsi vláknech, které jdou stěnama té buňky a vůbec žádné galaxie, nejenom galaxie, ale prakticky nic, téměř dokonalý vakuum, je uprostřed těch buňek. Čili je to taková struktura, která obklopuje vakuum. Takže má dokonalý prázdno. Teď když si připustíme možnost, že by se do našeho vesmíru nějaká bílá díra prolamovala někde uprostřed té buňky, to je tam, kde je to téměř dokonalý vakuum, tak vlastně ta bílá díra by byla v našem vesmíru nepozorovatelná, paž by se nemohla prosadit. V případě, že by to záleželo na možnosti interakce. A nebo, druhá možnost, že by ta bílá díra představovala jakýsi vznik novýho malinkýho vesmíru, který by omylem dostal doprostřed našeho. Ačkoliv normálně jsou na sobě nezávislí. Kdyby to záleželo na té interakci, protože tam žádné interakce nejsou možné, tak tam by se vlastně nemohla objevit žádná bílá díra, pokud by předpokladem byly interakce. Pokud by nebyly předpokladem interakce, tak v tom prázdnu by tam vznikla nějaká nová sub-bublina v rámci té bubliny našeho vesmíru. Samozřejmě by se tam mohla vejít, pochopitelně, protože náš vesmír začal také jako mrňavé, jako bod Takřka. Takže klidně by někde uprostřed nějaké galaxie, kde není vůbec nic, který by mohl vzniknout novej vesmír, který by ovšem katastrofálním způsobem zničil ten náš. Dříve nebo později. To je naprosto scifi, jenom na trošku takové zpředmětnění těch zdánlivě dosti blbejch otázek, které tady kladu. Tím jsme si alespoň předběžně ukázali, jak otázka vzniku našeho vesmíru má jakousi základní příbuznost ještě s jinými otázkami, totiž s otázkou vzniku virtuálních částic jednotlivých a vzniku virtuálních částic v masách, eventuelně tedy s otázkou vzniku bývých děr. Zároveň je jistě zřejmé, jaký problém tím vzniká z hlediska druhého zákona termodynamického a také z hlediska zákonů zachování. Ale tím se budeme zabývat později. Pochopitelně, jakmile uprostřed našeho vesmíru vznikne něco novýho, tak kde tady jsou zákony zachování tady je druhý zákon termodynamický. Ale jak říkám, vrátíme se k tomu později. Davis konstatuje, že otázka vzniku světa respektive vesmíru může být zásadně řešena ve dvojím smyslu. A to ovšem víme. Buď tu byl vesmír odevždy, ať už v té či oné podobě, anebo vznikl před určitou dobou a to více nebo méně náhle. Obě možnosti byly dlouho jablkem sváru mezi teologii, filozofii i vědci a jsou spojeny se známým nesnázemí také pro lajky. Jestliže vesmír nemá žádný počátek před nějakým konečným časovým úsekem, bude dneška zpátky, znamená to, že jeho stáří je nekonečné. Možnost nechává naši představivost na holičkách a vyvolává zvízelné otázky. Jestliže uplynulo již nekonečně mnoho událstí, jak je možné, že zjišťujeme, že žijeme právě nyní? Otázka zblbí někdy. Pokud bychom žili, tak někdy žít musíme. A vždycky se pak můžeme ptát, proč právě nyní. Ale stejně je to jistá otázka, která při interpretaci umožňuje sledovat takovou opravdovou myšlenku. On něco z toho naznačuje v dalších otázkách. Zůstával ve smír po celou věčnost v klidu a zaktivizoval se teprve v relativně nedávné době? A nebo projivoval aktivitu odevždycky? Kdyby byl v klidu a teprva se aktivizoval v nádherném době, což je zase představa Haglova, který líčí, jak tady odevždy většně byl a je a bude světoduch a že v jeden okamžik ten světoduch jde proti sobě, ne ducha, ne já. A to je příroda. A že teď působí na tu přírodu, kterou si de facto konstruoval nebo prostě položil proti sobě. Působí na ní takovým způsobem, že se to vyvíjí všechno, že v hlavě geniálního filozofa a skrze jeho hlavu se ten světoduch sám uvědomí. Ačkoliv byl tady od věků, tak ovšem byl jenom anzich o sobě, ale nebyl furzich pro sebe. A ve chvíli, kdy si uvědomí sám sebe, se filozofa Hegela dostává sám k sobě, tím dějny končí, jsou zbytečný, ponad bylo dosaženo, čeho mělo být dosaženo. A nyní už dál zastrvá duch sám, příroda a dějiny mizí. A ten duch ovšem je jiný než byl na začátku. Už není jenom anzich, ale je také furzich, který by platilo tady taky, odpuste, že jsem do toho zaprousil. Je to jedna z těch možností, které tady jsou uváděny, totiž ten vesmír v podstatě byl dlouho, strašně nekonečně dlouho v klidu, teď začal projevovat, nedávno před 18 miliardama let, to vydrží, no a pak zase to skončí a zase bude v klidu. Možná z toho bude čas od času se opakovat, nějaký záchvaty, aktivity. A nebo je aktivní furt. Což je ta představa, jak jsme si ukazali z Englse, z dialectiky přírody, kde ty koloběhy hmoty se furt opakujou, a když někde něco chcípne, tak zase někde jinde se to narodí. Když se zhroutí jeden vesmír, tak zase jinde se zrodí nové. Furt ty vesmíry koloběhy jsou, to je prostě podobně, aktivita trvá furt. A na druhé straně. Jestliže má vesmír určitý počátek v konečně vzdálené minulosti, to je ta druhá možnost. Buď je věčnej nebo není věčnej. Počátek v konečně vzdálené minulosti znamená to, že v té době vznikl náhle z ničeho. To náhle teda tam nemusí být. To si uvidíme, jak to mohl taky vznikat pomalu. On vlastně může vzniknout, jak je tady, tak vznik, ale třeba to vznikání furt ještě trvá. Vznikl náhle z ničeho. To znamená, že lze v takovém případě mluvit o první události, jak se zdá. To, jak se zdá, je to jen důležité, poněvadž proti tomu potom zvedá námitku. Jestliže tomu tak je, že můžeme mluvit o první události, co tuto první událost vyvolalo, způsobil? A je vůbec takováto otázka legitimní a smysluplná? A nevyjasňuji, jestli se táže po smysluplnosti otázky, zdaje nějaká první událost, anebo zdaje smysluplně se tázat, co jí vyvolalo. To druhé je evidentní, když není žádná událost přednou, ale k tomu se štěstím. Mnozí vědci se odvrcejí od podobné problematiky a záměrně zůstávají v rámci toho, co je vědecky evidentní. Ale to je, o tom hovoří, to je taková vědecká rutina, která je nedůstojná vědy, podle Davisa. My naopak musíme položit otázku, co je nám věda, jakožto věda, schopná kompetentně říci o vzniku vesmíru. Aniž by se vymlouvala, že přesahuje její možnosti. V tomto smyslu dává Davis taky do záhlaví druhé kapitoly dva citáty. První je z Keneze, z první Možíšovi, 1.1. z začátku. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. A druhý citát je z Weinbergovi, u nás také poměrně nedávno vyšlé knížky, první tři minuty. Tam Weinberg k tomu dodává, ale nebyl u toho nikdo, aby to viděl nebo aby to pozoroval. Přestože věci neužívají slova stvoření, většina kosmologů a astronómů přijímá teorii, že k něčemu takovému, jako je stvoření či vytvoření, test z ničeho, ne přetvoření, v skutku došlo. A to asi před 18 miliardami let, kdy náš vesmír propukl v existenci, děsivou explosí, běžně nazývanou velký třesk. Věci mají dnes k dispoziti celou řadu na sobě nezávislých dokladů, které tuto překvapivou teorii podporují. Ať už přijmeme všechny detaily nebo ne, základní hypotéza, že totiž došlo k něčemu takovému, jako je stvoření, se zdá z vědeckého hlediska nejenom přijatelná, ale dokonce závazná. Vnucuje se vědě. No a tady teď to přerušíme na takový deset minut. Atomy si nemůžou vyměňovat hmotu, nebo jenom minimálně, ale můžou si vyměňovat elektrony. Nebo můžou si vyměňovat kvanta energie, tím, že přeskočí elektron na jinou dráhu. Čili podle toho, o co jde. Interakce galaxií je, že jsou hvězdy, které někde na okraji, v nějakém tom ramenu galaxie, prostě dostanou takový šum, že prostě uletějí z té galaxie a bloudějí prázdným prostorem. Já jsem myslel, že interakcí se rozumí i jakákoliv informace, která by mohla někam doletět v rychlosti světa. No, například taky. Můžu jistě. Poněvadž ta informace samozřejmě musí být něčím nesená. No a to je nesená pravděpodobně když rychlostí světla, tak teda v nějakém elektromagnetickém růně. Buď světlem, nebo radiovou vlnou, nebo prdy v záření, je to takové. Tak je to sice malá rychlost světla, ale příliš později se musí dostat kamkoliv. No, ale nemůže opustit vesmír. Asi tak jako mravenec na globusu, pokud bychom nějak znemožnili, aby utekl po té noze, na které to je, tak tam může chodit furt. Světlo si nedorazí na nějakou mes, ale nemůže opustit povrch toho globu. Světlo nemůže opustit tento vesmír. A jak bílá díra může teda vzniknout do toho vesmíru? To je asi tak, jako vznik ten nevesmír. Na jednou vzničenou nic fluktuace vákua. Ale víš jak. Prostě oni o tom mluví. Černý díry už nějaký způsob. Desítky černých děr můžou být identifikováno. Bílá ještě ne. Já jsem se tady měl zaznávat, že v podstatě ta virtuální částice to znamená jakýsi možný způsob přichodu teda zvákua do tohoto vesmíru, nebo zvákua... Ne do tohoto vesmíru. Ne do tohoto vesmíru, ale... Virtuální částice je... To je taky... Rozumíte? Význam teletransportů. Všechny fyzikální aspekty, to, co já řeknu, berte jako problematické. Pojďme na to, že já to neznám. Já jsem si přečet tohle, což samozřejmě na fyzika není, to pak ještě nějaký další věci, ale prostě to není moje doméno. Mně jde o to nějak se domlouvat. Takže já vám můžu říct, jak já si to představu, nebo jak já tomu rozumím. Virtuální částice, to jsou částice, které vznikají na dluh, a tudíž musí i hned zase zaniknout. Vznikne částice, aniž by to bylo vyvolané nějakým přísunem hmotiči energie. Vznikne částice, aniž by to bylo vyvolané nějakým přísunem hmotiči energie. Vlastně ona je tam na dluh. A v důsledku toho teda zase zaniká. A takových částic, které vznikají a zanikají, je strašná fůra. Takže on tady o tom hovoří potom dál, a už tady to je, teď se k tomu dostaneme, tam jednou formulaci vám přesně překládám, která o tom dál zejména mluví, že to je úplně taková polívka, na které jako korky, kousky korků plave ten náš vesmír. Že tohoto je prostě masivní zážitec, to není jen tu a tam, jako kdyby to byla nějaká jaksi takový nějaký dozůstý médium. No, tak to je první věc, že takhle vznikají a zanikají kvanta, částice, tak dále. Čímž je de facto na krátkej čas porušena, jsou porušeny zákony zachování. A jsou hned zase vyrovnané tím, že to zase zanikne. No a teď vznikla jakási teorie, že vedle toho, že takhle vznikají a zanikají nepatrné částice, a to je vřejmě strašně frekventovaná zážitost, tak daleko řečí zážitosti, že vznikají celé zhluky částic třeba. A krajně nepravdopodobný, že ta vlna, fluktuační vlna, se zvedne tak vysoko, že vznikne jakási bublina, která podle všech pravidel by měla mít dobu trvání ještě kratší než ty malinký částice. Protože je právě tak nepravdopodobná. Čím je nepravdopodobnější vznik té částice, čím je to částice mohutnější hmotně, nebo nevím, komplikovnější, nebo víc, tím ta doba, po kterou můžou existovat, musí být kratší. A tady najednou se stane, že jako kdyby to vystříklo tak vysoko, ta fluktuační vlna, že najednou se to utrhne od toho vakua, zabalí se to do sebe, vytvoří to bublinu a ta trvá poměrně dlouho. Význatelně díl než ty jednotlivý částice, které musí i hned zase zaniknout. Asi takhle. Čili ten vznik je vlastně stejně tak nepravdopodobný, jenomže tam k něčemu dojde, když je to tak masívní vlna, že se to navzájem podrží, takže to nějaký čas nakonec to stejně zase spadne, ale trvá to strašně dlouho. Na rozdíl od těch malých, který prostě nepřekonají. Tak to jsou dvě věci. A teď se stane, že se vyskynou, proč se vůbec o virtuálních částicích začal mluvit. Kdyby virtuální částice byly jenom to, co jsem teď řekl, tak by bylo naprosto nesmyslé o nich mluvit, protože ty vůbec s tím vesmírem nesouhyslejí vlastně. A nikdo by o nich tedy nemohl vědět. Jenomže byli pozorováni a teď už v desítky nebo stovky případů, kdy došlo z naprosto nevysvětlitelných příčin došlo k nějakým pronikavejím změnám těch trvalejch částic, které jsou běžně známy. No a když se to počítalo nějak a dávalo se to do modelování, tak se zjistilo, že to nebylo možné, kdyby tam někde nebyla přítomná taková částice. A přitom bylo zaručeno, že taková částice tam být nemohla. V případě, že mohla, tak ten případ o ničem nesvědčí a tedy takové bylo tisíce nebo deseticísice. Ale byly případy, kdy vypočítali, že tam musela být nějaká částice, která tam být vlastně nemohla. Začali si vymýšlet, že takové částice vznikají a zase nevznikají. A ve výjimečných případech, že jsou schopné interakce. A když to vhodně přijde k sobě, že ty interagující trvalé částice, které příslušejí do našeho vesmíru a ty virtuální částice jsou celá speciální speciálního typu, tak, že to vydá jakousi nepravděpodobnou kombinaci. No tak je možno to zachytit. Výsledek té interakce je nevysvětlitelný, jinak než právě tím, že tam nějaká částice takhle vznikla, měla zaniknout, ale došlo k její interakci s částicama, které byly kolem. Takže místo ní, ona se s něčím dala dohromady, zůstala v tom trvalém stavu, v nějaké nové kombinaci a místo ní zaniklo něco jiného. Z toho, co se uvolnilo při té interakci. Je to takový dost absurdní, já si to také představu jako malý ferda, ale takhle jsem to teda rozuměl, že to tak je. Jinak ten základ, proč se vůbec vymysleli ty virtuální částice, bylo, že byly registrované případy skutečnejch pro ně, které nebyly jinak vysvětlitelné. Samozřejmě, když je jeden, dva případy, tak se s tou nedá nic dělat, ale když už jich mají desítky, který opravdu nějak ukazují, co jsi, tak pak se z toho jakési teorie vyvozovat nebo hypotézy vyvozovat dají. Jakmile s tím nápadem někdo přijde, tak v tu ránu se to dá do počítačů a v tu ránu se počívá, co by se s tím dalo, a došlo to tak daleko, že je to velmi častá záležitost a zcela výjimečné, že dojde k těm interakcím ve smíru. Nemyslím, že jsem se moc nezakecal, ale snad jsem podpověděl na to. Já bych se chtěl vrátit, co se tady už taky několikrát mluvilo. Když my teda přijmeme, že ta událost, která nenaváže na jednou událost, že jako by pro tu událost neexistovala, že teď hovoříme o tom ve smíru, takže na základě tohoto potom musíme připustit, že do toho ve smíru zahradnujeme jak teda ty události, které už když se byly a zanikly, tak ty události, které jako by budou, tak se ale taky přece může stát, že v tom ve smíru bylo několik událostí, které na sebe navázaly, ale na které třeba už potom nic nenavázalo. Ale jakým potom způsobem lze se s tímto vypořádat? Třeba pro nás? No, pokud na to nic nenavázalo, tak prostě jako by to nebylo. Ale pro koho? Pro nás? Ale pro ten ve smír? Když půjdeme několik událostí naspátek, tak v té době ty události navazovaly na jiné události. Že? No ano, v té době ano. Jo, to je fakt, takže tam furt ta navaza... A tam byly jako by vymazaly. Ano. Jakoby něco jako když vymřeli mamutí. Jenomže ty úrovně toho navázání jsou různý. Ta nejvyšší úroveň, která by zaručila, že když mamutí jsou živí, ta tam je odřízená. Ta je vygumovaná. Jenomže ty kosti jsou zachované, protože na to navazovaly události na nižších úrovních. Takže prostě byly zachované dokonce celé těla, které byly někde ve sněhu a tak dále. Jo? Čili my máme... Já vím, a to už je, že to už je událost, která tady je, na kterou se navazuje. Ale já jsem ještě se domníval, že by mohl dojít k tomu, že by došlo k vymazání i takovému to vymazání. Že by nebyly ani ty kosti, na které by se potom dalo navázat. No pokud by to bylo tak, že by něčemu takovým nějakým utržením kusu vesmíru do úplný izolace od ostatního vesmíru, tak pak by teda vzhledem k tomu ostatnímu vesmíru to prostě bylo vymazat. Ano. Bylo by to vymazané, ale bylo by to vymazané až když o tom hovoříme teď, že tehdy ještě ne. No jistě. A tak jak my potom jsme schopni za těchto okolností, že ten opravdu se vstáhnou třeba k tomu celku vesmíru. No hovoří takovýmto způsobem. Musíme teda uvažovat. Musíme s týmto počítat. Musíme počítat teda i s tímto. No samozřejmě. Takové byly takové pokusy právě tohoto typu, že říkali, no prostě to, že nám všechno ukazuje na to, že ten svět trvá, třeba země koule, trvá čtyři a půl miliardy let a službní se odstává asi pět miliard let a já nevím co. No to prostě my vyčítáme z těch určitých stop téhle minulosti. Ovšem tyhle ty stopy mohly být, můžou být ne stopama něčeho, co se stalo. Umělé, vytvořený, umělé vytvořenou ingrediencí toho vesmíru, který byl třeba stvořený před těma čtvrtima tisícema let. Nebo jak dvacetí tisícema, nebo tak, jak se to vypočítávali podle Bible, že jo. No a byl stvořený i s tou minulostí. No. Takže to byl pokus jako relativizovat důležitost těch reliktů, těch starých událostí a v zásadě teda otevřít perspektivu té myšlence, že při stvoření světa byla také stvořena minulost. Určitá minulost. Což není myšlenka tak zcela nesmyslná, že. To záleží na různých teda dalších kontrolních přístupech myšlenkových, aby se to zvážilo. Ale v zásadě je to vysvětlené. Ještě jedno věc. Tady o ní jsem mluvil teda posledně, že. Ale já bych se na něj chtěl zeptat. Když jsem mluvil o tom velkém třesku a o tom, že teprve s naším vesmírem můžeme hovořit o prostoročasovosti, že. A jestli lze teda u toho vákua vůbec hovořit o nějaké prostoročosti, nebo tedy u jiných fluktuací, než je ta fluktuace ve vesmíru, že. Že z našeho hlediska jistým způsobem můžeme, že. Je otázka, zdá opravdu, jako tam u těch fluktuace. Není to podobný problem jako u Kanta, jako jsou věci o sobě. Zda teda vůbec můžeme hovořit o věci. Já si myslím, že tamto je přesně naopak než u Kanta. Že totiž aspoň teda jak si to myslím já. Mně se zdá, že to, co platí, nebo co fyzikové chtějí přiznat vesmíru jako celků, to je, že spolu se vznikem vesmíru vznikl také jeho prostoročas. Že tedy ten prostoročas je přísně zpět spřažen s tím vesmírem samotným. Že tohle to musíme respektovat u každé události. I té nejmenší. Takže každá událost má svůj prostoročas. No a že vlastně ten prostoročas světa jako celků, že vlastně není pravý prostoročas, nebo že je to složitá struktura, vzniklá tím, jak se prostoročasy teď superudálostí, subudálostí, až teď primordiálních událostí navzájem překrývají, prolézají, prostupujou a vlastně takže něco podobného jako biosféra vzniká tím, jak se prostupujou a překrývají osvětí jednotlivých živých bytostí a jak ještě tam v tom intervenujou neživý předměty, tak že něco podobného teda platí o tom prostoročasu, že vlastně je to jakajsi takovej kolektivní výměšek těch nepatrých událostí, primordiálních a podíl těch větších superudálostí. Takže ten problém, že je třeba vidět v tom smyslu, že když mluvíme o vzniku prostoročasu našeho světa, takže to je právě svázaný s tím, jak ten svět vznik a jak byl schopen se udržet aniž by hned zase zanik. A to je jedině tím vzájemným navázáním, kontaktováním a navzájemným reagováním těch událostí, které ten svět vytvořily. No a že teda tyhle všechny události vlastní vlastní prostoročas a tím, jak si poskytli před krýváním a navzájemním prostupováním těch prostoročasů, že poskytli jak vznik, nebo umožnili vznik, způsobili, nebo vyvolali vznik toho prostoročasu, jak o něm mluvíme. Takže to je vlastně nějakási kolektivní záležitost, že to není nějaký jednotnej prostoročas. A tím pádem taky, pak je jasný, že když někde něco mimořádného se děje, že například je tam nahloučená nějaká veliká hromada, nebo eventuelně i nějaká struktura událostí a částic a hmoty vůbec, no takže to má vliv na ten nejbližší nebo i zdálenější prostoročas kole. No ale tady je otázka, že jak je možné, že události s různou prostoročasovostí mohou na sebe navazovat? Jo? A pak je úplně jiná otázka, že jak lze hovořit o nějaké prostoročasovosti vůbec potom, že? Ale vůbec i ta návaznost těch jednotlivých událostí, které mají různou prostoročasovost, že? Je taková... No, podívejte, mně se zdá, že když výjdeme, což teda máme mluvit o kosmologii, a tedy až na příslušné místě, přijdeme k detaljnějšímu probrání té možnosti primordiálních událostí, že? Ale předpokládejme, že pro jednoduchost máme tady dvě primordiální události, z nich jedna je o něco dřívejší než ta druhá. Aby ta druhá byla schopna reagovat na tu předcházející, tak podmínkou proto je, že prostorově a časově nesmí být ta událost tak vzdálená v takové distanci, aby už nezasahovala ten prostoročas té druhé reagovující události. Když to takhle říkám, tak jako bych sugeroval, že tady je nějaký prostoročas, v němž se tohle děje. Jenomže ve skutečnosti je to jinak. Je tady prostoročas té předcházející události a prostoročas té následující události a tyhle prostoročasy se musí nějak někde překrajívat nebo protínat. Když se nepřekrají nebo neprotínají, tak nejsou schopný ty události interagovat, jestli ta druhá není schopna reagovat na tu předcházející. Jak je možný, aby se dva prostoročasy, které patří dvěma různýma událostem, překrajívali? No to nejsem schopen zodpovědět. Jak je to možný? Jak je to možný, když ty jejich prostoročasy nejsou v nějakým větším prostoročasu? To je teda prostě jedno jasný, že možný to je, nebo musíme připustit, že to možný je, a jak je to možný? Hoď snad někdy něco otevře pohled na to, ale já nevidím, čím je to umožněno. Prostě možný to je. A není to nezbytný. Není to tak, že by vždycky, když není tady svět s prostoročasem, jsou tady jenom ty jednotlivý částice, takže by vždycky, když jedna částice se vyskytne a druhá, takže vždycky by se nějakým způsobem jejich prostoročasy překryvaly. Tak by to muselo bejt, kdyby nebyl žádný medium, v něm ž by ty prostoročasy se vůbec mohly uplatnit. Kdyby nebylo času a prostoru, no tak pak všetky události se musí překryvat. Časověji prostorově. Jaký je možný, aby byly různý události? Mimočas a prostorově. Mimočas a prostorově. Když by nebylo prostoročasu, jestli lze vůbec hovořit o událostech. A pak pokud by oni měli svůj vlastní prostoročas, tak ano, oni nepotřebují ten vnější.

====================
07-1b.flac
====================
Dvacátého šestého jedenáctý Filozof je vhodným nástrojem k pokusu o pochopení základních otázek o vesmíru, jeho vzniku a především odkud se vzal tento vesmír. V první části jsme mluvili o vákuumu. Vákuum je to něco, co snad existovalo ještě před tímto vesmírem. Je to prakticky nic až na jisté minimum energie. V něm se tu a tam něco objeví. S určitou pravděpodobností zde vznikají částice a čím jsou tyto částice větší, tím menší je pravděpodobnost jejich vzniku. Vesmír je pak jakási... Tím kratší dobu, nevíte, tím, aby se to s tou pravděpodobností dalo hromadit, tím je tím pravděpodobněji, co nejkratší době objet za ním. Tak asi jenom by se třeba říct. Tam je ta závislost. Předtím pravděpodobněji toho, jak jsi tady, jejich existence bude radši. Vesmír je pak jakási velká částice, její vznik má velmi malou pravděpodobnost. Ne, částice nebo fluktuace. Fluktuace. Je to jakási... To je nevyjasněno, jestli je to jedna částice, což nemůže být jedna částice. Je to jakási vlna, kdy snad zahuštěním vákua s tímto minimum energie vzniká vlna, tzv. velký třesk. S tímto vyvstávají některé otázky. Především, jak může existovat vákum mimo hranice tohoto světa? Vždyť má energii. Jak můžeme mluvit o nějakém děnivém váku, když tam nic v tom vákuu není? Jak můžeme ohovořit o nějaké pravděpodobnosti fluktuací? Není-li čas ani prostor? Proč dojde ke vzniku částic, když zde neexistuje čas a prostor? Prostě příčina vzniku těchto částic. Potom jsme podrobně mluvili o tom váku. Představili jsme zde názor ruského astrofizika Novikova, který ohoří o fyzikálním váku jako o energeticky nejnižším stavu polí, kdy hlavní síly jsou při počátečním rozpínání sjednoceni a vákum je hrozně nauštěno. Ale jeho negativní antigravitační faktor se neprojeví díky ještě větší ústotě částic. Při dalším rozpínání se však částici již neudrží vákum a vesmír se rozprsknul, tzv. intlační vesmír. Zeldovič dál hovoří o tom, že vlastnosti těchto vákují jsou odvislé ne od toho, jaké částice se v tom váku nacházejí, ale od toho, jaké částice v tom váku nejsou. Proto v souvislosti s tím hovoříme o tzv. elektronovém váku například. To znamená, že tam v tom váku nejsou přítomné elektrony, případně propotonové vákum nejsou tam přítomné protony. A to může jít dále. Ve snaže řešit tento problém toho, že z ničeho ve váku, kromě energie, ještě přítomna, vzniká něco. A řekl jsem, že snad stejně jako existuje kvantum energie, existuje jisté kvantum dění, nejmenších událostí. Nemá však pro fyziku samostatnou skutečnost, ale určitým nahuštěním může vzniknout další vyšší událost, jež vyvolává setrvačnost, již můžeme dospět až k záření virtuálným částicejím, jež se mohou proměnit v reálné částice, ale pouze v rámci nějakého světa jako vlny fluktuací vákua. Jinak částice nemá prostor a čas pro své zachování. Sama si snad však nese svůj jistý čast a vytváří kolem sebe jistý mikroprostor. Potom jsme ho hovořili v souvislosti s kvantem událostí o možném vzniku vesmíru a to jako o nahromadění kvant událostí, kdy při jisté koncentraci vzniká vesmír, jež vyvolává slabou vlnu, jež udržuje přísun primordiálních událostí, to znamená těch kvant událostí. Částice musí být uchovávány a to si můžeme ukázat třeba i na protonu, který se až do nedávna považoval za trvalou částici, tím že proton není trvalá částice a že má jistý poločas rozpadu. To znamená, že snad je nucen být zásobován těmito primordiálními událostmi, aby mohl pokračovat, aby mohl existovat. Tyto částice jsou potom stavebním kamenem vyšší strukturu, ale netchní v nich tato směrovost. Ta je nesena tlakem rizí níternosti k znešnování. Docházíte prostě k tendenci od ničeho k ničemu. Ano, děkuji. Bylo tam, já jsem to pak už zarůzodnil komentovat, byla tam řada nepřesností, byla tam také řada věcí, které byly domyšlené ještě okolice, jak dále jsme to tak minule udělali. Protože ale k většině se vrátíme, tak já to komentovat nebudu. Nicméně bych rád, abyste si k tomu vyjadřili. Tak například nahrovaní jedných primordiálních událostí nevzniká žádná větší událost. Další událost může vzniknout díky tomu nahrovaní těch primordiálních událostí. Protože oni v přeurčitý ústodě mohou na sebe na zájem reagovat. A tím prostým nahrovaním jim nevzniká žádná událost. Protože ještě další argument je, že ta větší událost, super událost, vzniká tam, kde ty nižší události jsou integrovány ve větší celé. A k té integraci samozřejmě nedojde pouhým na hromadění. Je potřeba prostě nějak to vyložit nebo nějak to vidět v tom vzniku, rozvinutí a potom zas zániku super události, která reaguje na ty podudálosti, na ty subudálosti. Takže je pojímé z části do výstavby sebe samotné a integruje je. Na začátku já nevím přesně, jak jsi to říkal, ale bylo tam, teda použil jsi termín obraz ryzy nepředmětnosti, jako ještě souvisí s intencionální předmětem. Můžeš mě říct tu větu celou? To znamená, že fyzika není schopna řešit věci, které jsou mimo hranice jejich úsobnosti. A je to obraz ryzy nepředmětnosti ještě souvisí s intencionálním předmětem. Takže ta souvislost mezi intencionálním předmětem a nepředmětností je právě jaksi negativní. Přes intenciování předmět, ta nepředmětnost není uchopitelná, není dosažitelná, není viditelná, zaregistrovatelná. Právě přes intenciování předmět se ukazuje pouze předmětnost skutečnosti. Já jsem tam byl řečen, že to souvisí, ale jaksi nic se neděje, protože několik z přítomných tady bylo, když jsme se tím zabejvali důkladně a ono to vůbec není nic jednoduchého, takže i kdyby tam nějaká chyba byla, tak bychom měli nějakou chybu a objasnovat to podrobněji. Já jsem si myslel, že právě ta schopnost, tak si představit si něco, co plně není skutečností, že je člověk schopný jít za. Ne, ten náš důraz šel jinak. Protože člověk pomocí pojmů, který dřív možná jakýsi předpojmy by se daly identifikovat, ale s tím se nedalo opracovat. Teď byla vynalezena zvláštní metoda, že pomocí pojmů se intence myšlenková, která uvšem samozřejmě byla rozstříšená, že ty intence byly soustředěny jako kdyby pojem byl jakási čočka, která soustředí intence myšlení a řeči jedním směrem. A tam s tím jedním směrem se vytvoří jakýsi obraz a to není realita. To je obraz, to je model, pojmový model. Tomu říkáme intenciální předmět. A ten intenciální příběh díky tomu, že je námi konstruován, může být konstruován nesmírně přesně. To se museli nejdřív lidi naučit. Nejdřív taky s tím mnou měli pracovat, ale přes něj my pak se díváme na skutečnost. Asi tak jako v dalekohledu máme ten křížek nebo v tom hledáčku kinoaparátu nebo filmovacího aparátu. Tam máme ty kolečka. A teď my to jsme schopni tak zaostřit, že tu realitu vidíme přes ten hledáček. Přes ten křížek a přes ty kolečka. Podobně my pak vidíme skutečnost nebo chápeme skutečnost, chápeme skutečnost přes prisma, přes ten hledáček těch intenciálních předmětů. Ale vzhledem k tomu, že my nedovedeme v tý první etapě předmětního myšlení se ty intenciální předměty formovali, konstruovali právě jakožto předměty, jako něco, co je před námi, tak řada věcí padala pod stůl. A když nepadla pod stůl, tak nám se javili jako předměty. Příklad toho je, že například subjekt, já, nejsem sám sobě nikdy předmětem. Ale přesto všichni jsme schopni o sobě uvažovat jako o třetí osobě. Dokonce je to tak, že malí děti se musíte pro nás složitě naučit mluvit o sobě já co mluví pořád o sobě ve třetí osobě. Protože ty druhý o nich mluví ve třetí osobě, tak oni to přijmou a o sobě mluví taky ve třetí osobě. To je jenom takovej poukaz. Ve skutečnosti já nikdy není předmětitelný. Já nikdy není třetí osoba. Jako třetí osoba se to jeví nějakým jiným jám. To je jeden případ. Subjekt, skutečný subjekt v tom moderním smyslu není nikdy objektem a není objektivizovateli. Přesto ale my běžně to objektivizujeme jak ve vědě, v psychologii, v sociologii a já nevím co všechno, tak i v běžným hovoru. Sami o sobě máme představu jako o nějakým druhým. Určitý vlastnosti, víme, že jsme jiný, víme, že když se dožereme, takže se neznáme. Takový objektivace, které ve skutečnosti neodpovídají celá. Pojďme to my. A ty vlastnosti jsou objektivní. Jiná taková věc je svět. Svět není to, co je před námi. A vždycky před námi je jenom něco z toho světa. Něco jiného je nalevo, napravo a něco za náma a něco nad náma. My jsme ve světě, uprostřed světa. My jsme v něm. Svět není proti nám jako náš partner. A přesto mluvíme o světě tak, jako kdyby to partner byl. Jako kdybychom sebe, jako subjekt, z toho světa vyňali. To dělá zejména věda. Mluví tak objektivizovaně, že to, co dělá vědec, jako kdyby nebylo. Cílem vědy je pokud možno vyloučit ten subjekt z toho, o čem mluví. Sice je pravda, že někdo měřit musí. Aby ten někdo byl zanedbatelný. Aby ho kdokoliv mohl zanahradit. Prostě tahle tendence je důsledkem předmětního myšlení. A předmětní myšlení neboli pojmový myšlení, že v první etapě možná se naučíme pojmově myslet jinak. Ale v první etapě pojmové a předmětné myšlení máme předměty, což jsou myšlenkový konstrukce. A přes tyhle konstrukce my teprve vidíme skutečnost. Čímž nám ta skutečnost připadá, jako kdyby byla taky předmětná, jako ty intenciální předměty. To je asi jenom, že to všechno je z minulosti, že některý to vědí a většina ne. Takže nebrate to u korně, že se to opravuje, ale je to příležitost se k tomu takhle dostat. Vlastnosti Vapua nezávisejí na tom, které částice v něm jsou, ale které v něm nejsou. To je přímo citát. To byl přesně citát ze Zeldoviče. Ne, ze Zeldoviče, protože jsou v něm částice, v něm žádný Vapua. To je právě jiné. Sice vakuum je definováno tím, že tam nejsou žádné částice, ale že je strašně důležité, jaké částice tam nejsou. Ale ne, jaké tam jsou. Máš dvě Vapua, ani v jednom nejsou žádné částice. Vapua se lišuje tím, které částice v něm nejsou. Které tam specificky nejsou, jen než ty ostatní. To je to. My už jsme na to jednou padli, jestli si někdo vzpomene, když jsem mluvil o tom, že když se něco řekne, takže ještě taky zůstává něco neřečeno. Neřečeno zůstává všechno možný. Když řekneš něco, tak vlastně nekonečně mnoho věcí neřekneš přitom. Ale něco je specificky neřečeno a patří to k tomu řečení. Takže něco podobného. Prostě je to nepochopitelné. Ty částice tam vůbec nikdy nebyly. Ne, tam žádné částice nejsou, ale některé tam nejsou jinak. O vakuum můžeme mluvit jenom, když tam žádné částice a žádná energie není. Já tomu taky nerozumím, co ten zhradoviční mín měl na mysli. My si to taky zličtujeme, tak říkají. Tím, že mě poučil vaši frej, že jsou různá vakua, tak já si dovedu představit, že třeba v elektronovým vakuumu můžou být fotony. Já nevím, možná že ne. To by pak nebylo vlastně vakuum, když se řekne, že tam je za nepřítomnosti částic a za nepřítomnosti kvant. Ale přece jenom ještě se mluví o tom, co tam není. No tak pak je jedině taková abstraktní záležitost, že když máme na mysli elektronový vakuum, tak pak specificky nepřítomní jsou elektrony. A nezajímá nás, že v elektronovém vakuum nejsou protony nebo fotony. A to je taková abstraktní záležitost. Já nevím, jak to ten soudruch myslel. To jsme si odčítali taky. Mimochodem ještě další věc. Vy jste to trošku od začátku formulovali tak, aby spíš naznačit k jakém takovým nesrovnalostem a obtížním rozhovoru mezi fyzikou a filozofí dochází. A spíš jsem naznačoval takovou tu rozpačitost, tu těžkou uchopitelnost těch věcí a tu obtíž s tím se domluvit. Poněvadž všechno to, co tam bylo minule, tak teď budeme probírat podrobněji a už způsobem, kde už k tomu rozhovoru přece jenom začíná docházet. Já jsem chtěl právě na tom, že jsem vyšel z toho Grigara, který to formuloval velmi populárně. Že vlastně, když ten vědec, ten fyzik nebo astrofizik, když chce mluvit populárně, tak jak slevuje ze své vědy a zároveň se dopouští trapností z hlediska jiných oborů, například filozofie. A na druhé straně, já jsem se zase dopouštěl trapností, takže reagoval jsem z filozofie a dopouštěl jsem se trapností z hlediska fyzika. Já mám dojem, že ten minulej večer hlavně měl ukázat, demonstrovat ty obdíži, které s tím jsou spojené. Proto jsem volil právě takový text dost pofiderní, jako byl ten rozhovor toho intervju Grigarova. Takže, že tam jsou zmatky, to bylo správné, a jestli jsme teď něco upravili, tak to bylo spíš, aby se to nevlehlo dál nějak. Takže dík a já budu, nebo ještě někdo, někdo, prosím. Já mám ale teda přímo tomuhle problému, jako jenom před chvílí, co mi padlo něco, musel bych se vrátit se s něčím jiným, takže mám to nechat na to. Až bychom začali diskusii teď, ne přímo k referátu a nedostali bychom sekvěci. Takže já jsem začal s tím, poměřme tu první kapitolu a začneme druhou, která je nazvána Genesis. Genese je srod, vznik, zároveň to připomíná první knih Mojžišovu, která se také jmenuje. Latinský Genesis. Je to tedy geneze čeho, srod čeho, ve smíru, tedy kosmogeneze. To je vžitej termín, ale poněkud takovej bastardní, protože kosmos je řecké slovo a Genesis je slovo latinské. Čili tyhle ty spřeženěný bastardy slovní řecko-latinský nejsou pěkný, ale vžylo se to. Řecky se to řeklo kosmogonia. Či místo geneze je to kosmogonia. Kosmogeneze, tedy vznik, srod, ve smíru, byla tematizována v nesvčetných mýtech a mytologiích. Podstatně odlišná nová situace nastala v důsledku vynálezu pojmového myšlení, o kterém jsme teď zrovna mluvili. Poslyšíme nejprve, jak tuto situaci charakterizuje první historii filozofie v dějinách, totiž Aristoteles. Ve své první filozofii, metafizice, uvádí Taleta jako původce takového filozofického směru. Směru, který se domnívá, že počátkem všech věcí jsou jen počátky ve způsobě látky. To, z čeho se skládá všechno, co jest, a z čeho původně vzniká, a v co nakonec zaniká, kdežto podstata trvá a mění se jen ve svých vlastnostech, to je podle nich prvkem a počátkem soucna. Prvek je stoichéon, počátek je arché. Proto míní, že nic nevzniká ani nezaniká, ještě se ona prapodstata stále udržuje. Neboť tu musí být i nějaká prapodstata, buď jedna, anebo více než jedna, z čeho ostatní vzniká, kdežto ona sama trvá. Tales je první, kdo s touto myšlenkou přišel podle Aristotela, podle Aristotelové interpretace. Je původce takovéhle filozofického směru. Je známo, že Tales praví takovým nepočátkem, nebo prapodstatou, že je voda. Potom jiní říkají, že něco jiného, nebo víc úvem pedokla, čtyři žimiliže a tak dále. Aristoteles hned klade otázku po genezi Talesovi odpovědi. A teď je ten druhý citát z další stránky. Někteří pak míní, že takový názor o přírodě, totiž je to voda, měli již také velmi dávno naši předkové, kteří nejprve přemýšleli o božských věcech. Neboť původci vzniku, kýmčím původci vzniku, učinili okeána a tepšidu a vodu jako to, při čem mozy přísahají, nazývajíce ji jako vásníci Styx. Je to ta řeka přes kterou převáží. Nejchtihodnější totiž je to, co je nejstarší. A přísahají je něčím nejchtihodnějším. To je zobrazován argument a dominum. Navíc logicky nesedí, protože to, co je nejstarší, semnický ji voda, ale přísahají něčím nejchtihodnějším, to je jako, že nejstarší je přísahat. Jak by mohli přísahat při vodě bohové, kdyby ta přísaha byla nejstarší? To je starší než bohové a starší než voda. Můžou přísahat jen u toho, co je nejstarší, čili voda je nejstarší. Já tady říkám, že přísahají něčím nejchtihodnějším, což je teda samozřejmě takovej. Takže i u takových filozofů se najde, jenže on tam napsal, udělali to jeho žáci, takže se to dá na ně slíst. Dá se dále pokračovat citát. Dá se sice těžko zjistit, zda právě tento názor o přírodě je původní a starý. Ale dostačuje, že prý se Thales o první příčině tak vyjádřil. Možná, že ještě nějakej starší. Vidíte, jak Aristoteles velice opatrně to zvažoval. Už v mitologiích se o tom mluvilo Okeana, Tethys a Styx. A ještě je otázka, jestli to byl ten nejpůvodnější. Možná, že ještě byl nějaký starší. Ale pro nás to není rozhodující. Pro nás je důležitý ten Thales. A proč ten? Vidět hned dalšího. Dostačuje, že se Thales o první příčině tak vyjádřil. Neboť Hippona. Hippon je nějak z doby Periklovi. A taky o tom takhle mluvil. Taky mluvil o vodě a tak dále. Neboť Hippona by asi sotva někdo pokládal za hodna, aby byl počítán k těmto mužům. A to pro malou cenu jeho způsobu myšlení. Navíc ten Thales to je opravdový začátek, protože ten způsob jeho myšlení stojí za něco. Hippon to sice řekl taky, ale to byl bez úrovně. On dokonce bere v úvahu myty a mytologie, ale toho Hippona hodí přes palobu. To je postup, který se zachovává do dneška. Z obou citovaných míst je zjevné, že zaprvé otázka po vzniku všeho, co jest, je prastará. A že filozofové si odedávna uvědomovali, tedy prastará starší než filozofie. A sami filozofové si odedávna uvědomovali, že filozofie jí pouze nově a odlišně formulovala. A že se na ní také novým odlišním způsobem pokoušela odpovídat. A za druhé je z toho zjevné, že od počátku filozofických myšlenkových pokusů o uchopení a zodpovězení o neotázky trvá spor či rozpor, antinomie a tak dále, mezi pojetím světa jako vzniklého a mezi pojetím světa jako věčného. A na jiné rovině mezi pojetím jisoucího, jako vznikajícího a zanikajícího a mezi pojetím toho, co nevzniká a nezaniká, ale trvá jako podstata, co stojí pod těmi změnami a trvá jako neměný nositel proměnlivých vlastností. Čili z toho líčení Aristotelova, který je vlastně původně míněn jako historický přehled, a kde se začíná tím táletem, tak můžeme vysoudit tohleto. Už teď na podzim jsme si ukazovali, jak si většina z vás bude pamatovat, že z rámce této Aristotelové interpretace takhle to chápal Aristoteles. Jestli je to tak pravda, to by se muselo ukázat. Ale my už jsme si ukázali, jestli se na to pamatojete, já doufám, že ano, že z této Aristotelové interpretace docela zřejmě vypadává koncept Anaximandrův, nebo to jsme dělali těsně před prázdníma. Já už teď nevím, jak jsme mluvili o Apeiron, to bylo ještě v červnu, nebo už teď na podzim, nevím, v červnošti. Že z toho vypadne koncept Anaximandrův, jehož Apeiron a hoří stón, jak to mu říká, neomezené a neurčité, onen charakter, substance, jak to líčí, Aristoteles určitě nemá. No a to zároveň otvírá otázku, kterou se už někteří myslitele zabejvali, zda zlomky některých jiných presokratiků eventuelně nepřipouštějí rovněž jiný výklad, než podal Aristoteles. Ale zkoumat to nyní nehodlám a chtěl jsem na to jen upozornit. A nyní tedy k té druhé kapitole. Davies se v ní chce zabývat otázkou zrodu vesmíru jako celků. Tahle formulace byla už taky nikoli sice v Grigorově odpovědi, ale v jedné otázce toho redaktora, který s ním hovořil. Chceme-li mluvit o vesmíru jako celku, už tím se před náma staví otázka, co tímto celkem budeme rozumět, co všechno k tomu celku bude patřit. Davies to upřesňuje následovně. Bude užívat termínu univerzum či vesmír v běžném smyslu veškerých fyzických věcí, které existují. Přesně říká. Jako veškeré fyzické věci, které existují. A hned říká, že tím má na mysli všechnu hmotu rozdělenou uvnitř všech galaxií, i mezi nimi, všechny formy energie, dále všechny nehmotné věci, jako černé díry a gravitační vlny, a také všechen prostor, rozprostírající se až do nedozírna, ať už v skutku do nekonečna nebo nikoliv. A když někdy užije slova svět, míní tím to též jako univerzum nebo vesmír. Tohle je jeho výměr, co rozumí vesmírem jako celkem. Co do něj všechno patří? Patří do něj všechna hmota, a to ať už je uvnitř galaxií a nebo v mezigalaktických prostorech, všechny formy energie, všechny nehmotné věci, jako černé díry a gravitační vlny, a také všechny prostory. Ale to je jenom nedostatek té momentální formulace, pač jinak on ukazuje, že čas a prostor jsou neoddělitelní, čili to patří k tomu také. Tak na tomto místě poznamenejme hned alespoň dvojí. Především v tom výměru Davisově zůstává nedostatečně určeno, kdo nebo co je garantem té celkovosti vesmíru. Když tam říká, že má na místě všechnu hmotu, kdo určuje, co je všechna hmota? Když říká všechny formy energie, všechny nehmotné věci, jako černé díry, kdo určí, že jsou už všechny? A nebo že ještě nejsou všechny. Kdo je garantem té celkovosti vesmíru? A pokud bychom nechtěli trvat na celkovosti strictého senzu, to je, jak to známe třeba v biologii, celkovost organizmu. Kdo nebo co je garantem onoho úhrnu, toho schrnutí, souboru všeho? Veškerých fyzických věcí. Kdo nebo co je garantem toho, že nic nezůstane stranou, že na nic se nezapomene? To je ten první problém. To tam nechává zcela nevyřešeno. Ačkoliv to je velmi důležitá věc. Po druhé, zůstává poněkud nejasné, co máme rozumět slovy veškeré fyzické věci, které existují. Nejasnost této formulace vyvolává v nás následující pochybnosti. Co to jsou potom fyzické věci, které neexistují? Když říká všechny fyzické věci, které existují, to znamená, že k fyzické věci nepatřilo ještě samozřejmě, že existuje. Co to je potom fyzická věc, která neexistuje? Míní se tím fyzické věci, které existovaly, ale už neexistují? A ty, které sice nyní neexistují, ještě, ale někdy budou existovat? To je fyzická věc, která neexistuje? Pokud by tomu tak bylo, dostáváme se do velkých rozporů. Takzvaný velký třesk, anebo když Davis říká, že ten není událost, nepatří k vesmíru, tak ty první chvíle, první etapy existence po velkém třesku existence vesmíru po velkém třesku. Ty první etapy již neexistují. Už jsme 18 miliard let po těch prvních etapách. Můžeme na základě toho tvrdit, že nepatří tahleta minulost, ten první čas toho vesmíru, který už je dávno pryč, že nepatří k vesmíru. Toto je fyzická věc, která neexistuje a tedy nepatří k vesmíru. Je vidět, že to je absurdní. Pokud bychom však na druhé straně chtěli rozšířit Davisův výměr v tom smyslu, že jde o veškeré fyzické věci, které existují nyní nebo existovaly v minulosti či budou existovat v budoucnosti tohoto vesmíru, pak se zase dostaneme do jiných těžkostí. Jde o to, jak se při započítávání, a tady se ukazuje důležité, kdo je garantem té celkovosti vesmíru, nebo toho úhrnu, toho schrnutí. Vzniká totiž otázka, jak se při tom schrnování těch minulých přítomných a budoucích existujících věcí fyzických, jak se při tom schrnování, při tom započítávání všech, nezapomínání na nic, jak se vystříhat multiplicity. Jestliže totiž, uvedu ten příklad, k našemu vesmíru náleží jeho počátky asi před 18 miliardami let, jistě k němu náleží i jeho stavy, jímž prošel a to od té doby až do dneška. Jakož i stavy jimž ještě má projít a projde. Kolik přítomnostně existujících fyzických vesmírů tak vznikne, nebo tak schrneme, když ten úhern provedeme. Spousta těch existujících vesmírů do jedno, když to schrneme z budoucností a přítomností dohromady, tak nám nevznikne ten jeden vesmír. Mnoho vesmírů, nesčetně mnoho, čili říct úhern, souhern, nebo celek. Kdo to dělá ten celek? Pouhé schrnutí znamená, že tam dostaneme všechny stavy vesmíru, jak za sebou šli. A to ještě necháváme stranou problém, co je stav vesmíru, jestli to je za vteřinu nebo ještě za nějakou menší, co to je ten průžez určitou chvílí. Jak dosáhneme při tom schrnutí toho, aby nám v tom schrnutí zůstal právě jeden jediný, ale vyvíjející se vesmír. Ten vesmír to dovedl, ten to udělal. Ten je jeden, ale jak my to uděláme? Proto je důležitá ta otázka, kdo to zaručuje, to schrnutí. Kdo to započítává? A toho všem platí nejen o vesmíru jako celku, ale o každé věci, která nějak vznikla, nějak se potom měnila a zas nějak zanikla. To je konec konců o každém procesu, o každé události. A to i v tom případě, že třeba ta věc nějak zanikne, aby eventuelně zbytky někdejší své existence poskytla jiným, nově vzniklým věcem, procesům, jako stavební materiál. Tady prostě ty atomy si předávají ty jednotlivé hvězdy, nebo živé organizmy si předávají určitý molekuly. Předávají si to z jednoho do druhého. Ale jsou to různý živý bytosti. Podobně můžou být různý hvězdy, různý vesmírní procesy. A předávají si ten materiál. Ten materiál sám je taky proces, ale takový pomalejší, protože to vypadá, jako kdyby to vytrvávalo. Tedy otázka zní, jak se vyhneme těmhletem multiplicitám. A třetí nápadný nedostatek totiž, že k vesmíru je započítáván veškerý prostor, ale že se nemluví o čase vůbec, necháme strnou, protože zřejmě jde o jenom místní nedopatření, jinak se tam v celé knize o tom povoří. Naše kritické připomínky, tyhle dvě, budou mít svou váhu v dalších úvahách a proto si alespoň předběžně naznačíme některé aspekty jejich dosahu. V moment jsou závaženého dosahu. V diskusích, jaké v rámci dnešní astrofiziky probíhají, se někdy uvažuje o tom, že vesmír, v něm žijeme a do něho spolu nejen s celou sluneční soustavou, ale dokonce s celou galaxií, naší galaxií, náležíme, ba do niž náleží všechny soustavy galaxií a supergalaxií, které jsou dostupné našemu pozorování, že tento vesmír je pouze jedním z mnoha, případně jedním z nekonečně mnoha vesmírů. Mezi nimiž nedochází a nemůže docházet, principiálně nemůže docházet k žádnému typu interakcí. Jsou takové teorie. Pochopitelně to je do jisté míry, a v posledu otázka terminologická, že vždyť právě tak bychom za náš vesmír, nebo náš svět, mohli povat žovat jenom samotnou země kouly, nebo sluneční soustavu, nebo naši celou galaxií, mléčnou dráhu. A taky často se o tom tak hovoří. Náš svět, no tak to víme, co třeba, když jsme si dělali, když jsme četli toho Gilgameshe, co byl pro něj svět. Čili to je otázka terminologická. Jak to vymezíme? Ovšem, když užijeme takových slov jako vesmír, jako celek, anebo veškeré fyzické věci, tak se musíme tázat, čím je takový celek, anebo soubor, či uhrndán, založen, garantován. Moderní astrofizika vidí rozhodující moment v existenci nebo neexistenci interakce. Za vesmír jako celek můžeme považovat takový ostrov galaxií a supergalaxií, který je do sebe uzavřen a nevyměňuje si hmotu ani energii s jinými takovými ostrovy, pokud existují. Právě s tímhle tím, že vesmír jako celek si nevyměňuje hmotu ani energii s ničím celem, vně vesmír.

====================
07-2a.flac
====================
Když by byl ten vnitřní a nebylo by žádný medium, v něm už by docházelo do překrývání. tak prostě pak by všetký události museli splnout v jednu jedinu. Nemohli by se distancovat, nemohli by se diferencovat časoprostorově. To je ten obrovský problém, jak z nepředmětnosti, kde nejsou ty přehrady, kde nejsou žádný meze, žádný hranice, jak to Anaximandros říkal, jak se může vydělit množství primordiálních událostí, kde se bere ta multiplicita, ta rozmanitost, to je problém. Mimochodem, tohle se strašně zadíralo myšlenkově Tejárovy. V takových hodně starších spisech je řada textů, které se furt znova pokoušejí myšlenkově uchopnit, jak je možný, že jediný bůh mohl stvořit množství věcí. To je úplně ta konsternovala, taký evitovala tady otázka. Když není žádný prostor čas mimo ty události, jenom každá má ten svůj, tak v tom případě by povšem se dalo říct, že žádná ta událost, na kterou nic nenavázala, má tím pádem zabráněný přístup do té reality, jak jsme si říkli. Protože ona tím, že nám nic navázala a ona nic nenavázala, tak se nezařadila do našeho prostoru času. A tím pádem kdykoliv není už něco znavázané. A co tomu brání? Je to, že to k sobě nemá přístup. Tady totiž jsou jenom možný v tom případě dva extrémy. Buď to je od sebe naprosto izolované asi jako hlednicové monády, a nebo tam žádná rozmanitost, všechny události se identifikují. Tam navázání není možné, poněvadž buď jsou naprosto diferencované ty jednotlivé události, a nebo se identifikují. No dobře, už mi ty mluvíš o primordálních událostech, které na sebe můžou navazovat. Jistě, ale ty na sebe můžou navazovat jedině za předpokladů, že nejsou identické všetky, takže to není jedna událost, a za druhý, že nejsou natolik od sebe izolované, aby se nemohly setkat. No dobře, a teď je otázka, co je ta izolace? Tak každopádně, aby nebyla, nebo aby mohla tu a tam nebejt, tak je potřeba tady nějaký medium, v kterým se to děje. Řekněme, že to bude mít úplně jiné vlastnosti, než prostoručas jako známe z našeho světa, z našeho vesmíru, ale nějaký medium to musí bejt, kde je vzásadně smysluplný mluvit, že ty dvě události jsou v měřitkách svého vlastního prostoručasu blízko nebo vzdáleně, a to prostoruje časově. Když by takový medium neexistoval, tak jsou jenom dvě možnosti krajiny. No ale i v tomto případě, říkáš v měřitkách, že by to bylo zvláštní medium, ve kterém by se dovolal říct, že teda v měřitkách svého vlastního prostoručasu jsou si blízko nebo vzdáleně, to znamená svého vlastního, ale nikoli v toho našeho. Takže opět se ptám, proč by nemohla teďka vzniknout nějaká událost, která by sem, na kterou by navázelo nějaká událost z toho našeho světa, o která by se teda k nim sem rozdala, ale zároveň která by sem přitahla nějakou událost, která sama neměla i dosud šanci. Protože říkáš o nějakém mediumu, ale zbrání to mediumu, když to není totéž to, co náš prostoručas, tak jako... Tedy zaprvé přitáhnout, co to znamená, to není přitáhnout. Myslíš prostě, že by došlo k interakci nějaké události, která původně nevznikla v rámci našeho vesmíru, ale nějakým způsobem k té interakci došlo, to znamená prolékovat našeho vesmíru. A tato událost by nebyla v tom smyslu originérní, že by začala bez jakého kontaktu k jiným, nyní protože by sama, ještě dříve než se prolomila do našeho vesmíru, že by byla schopná předtím navázat na jinou událost, která rovněž nebyla ani původně, ani ex post nebyla součástí našeho vesmíru. Takže tímhletím způsobem by prolomením jedné události do našeho vesmíru byl navázán kontakt s nějakým oborem událostí, které jsou mimo. Tak to by ovšem předpokládalo, že ta událost nebyla izolovaná, nebože že původně už byla součástí nějaké větší množeně událostí, nebo série událostí, a že tedy vlastně šlo o nějaký jiný vesmír a že vlastně v průměkém. Já bych se domníval, že to je ten samý vesmír. Když to řeknu úplně polovatě, a je to samozřejmě nesmyslně, tak dneska, a mluvím vlastně v našem čase, který se těch primorgálních událostí netýká, že tímhle nejsou, ale dneska tady máme nějakou primorgální událost, která prostě neměla tu šanci, že by na ní něco navázelo, tak se prostě nedostala dál, nic z ní nezbylo, jako by nebylo. A zejtra vznikne nová primorgální událost, která, protože tahle, co byla vzbohla dneska, tak nebyla v našem čase, tak je jedno, že ta druhá vznikne až zejtra, takže by na ní mohla přesto navázet. Je to naprosto nesmyslně řečeno, ale tak něco takového. Zase to předpokládá, to je tak trošku sci-fi, že to předpokládá ovšem, že nezávislé na našem vesmíru existuje médium nahražující náš časoprostor, v němž je možná zkrátit cestu ze včerejška do dneška nebo z dneška do zejtřka na okamžik. To je nadskočit si v čase, něco podobného, to je prostě cesta v čase. Tím, že opustíme, opustíme náš vesmír a jiným vesmírem si nadběhneme a nebo se naopak vrátíme. Ale to médium nějaký jiný mimo ten vesmír, zase musíme předpokládat, jinak to možný není. Předpokládat, že tamto je všecko mimo čas a prostor v tom smyslu, že pak si můžu vybrat, skočit kamkoliv a do kteréhokoliv okamžiku, jenom zemství. A když by skutečně chybělo každé médium, tak pak teda jsou možné dvě možnosti, které jsem teď připomínal. Buďže se to všechno identifikuje v jednu událost, pak nejsou možný vůbec žádné skoky časoprostorový, a nebo jsou ty jednotlivý události natolik izolovaný, pak čím to médium chybí, který by jim umožnil být si blíž nebo vzdálenějící. Že teda vůbec nejsou možné ty skoky. Takže v obou případech teda skoky možný nejsou ani pohyb z jednoho do druhého a reakce z jednoho na druhého a tak dále. Nějaký médium tam podle něho být musí. Může mít jiný vlastnosti než náš prostorový čas, že to pravděpodobně záleží na tom, jak je už pořádanej ten vesmír, nebo nevesmír po případě mimo teda větu. Ale nějaký médium poměr vzoru být musí. Ale ještě k tomu druhému vesmíru, že by ta časová smyčka musela procházet přes jiný vesmír, já myslím, že se musí odlišit ten časoprostor náš a zase ten časoprostor toho celého vesmíru, který my nejsme schopni asi o něm nic říct, nebo nevím teď. Já bych si domníval, že nejsme asi. Právě jenom přes ten celek toho vesmíru může docházet těm časoprostorovým smyčkám, že do toho našeho vesmíru potom se ta událost jako dostane po hrozně dlouhé době, nebo... To, co myslíte tím celkem, to je prostě úhrn všech vesmírů? Ne, úhrn všech vesmírů, když se hovoří o... A co to je náš vesmír v tom případě? No a náš vesmír je, tím jsem myslel, jenom ten náš časoprostor. A tedy který? Patří tam všechny galaxie a tak dále nejvzdálenější objekty, které vůbec nemůžeme pozorovat, patří do tohoto našeho časoprostoru? To bude hodně šimpancé časoprostor. No ne, to je... Já jsem se domníval, že tady částečně bylo rozlišeno, že se hovoří o vesmíru, který obsahuje, o vesmíru, který vznikne tím velkým třeskem. No. A pak, že vzadem tomuto vesmíru zahovoří, tak též o vesmíru, nebo o časoprostoru nás. No ten náš je ten, který vznikne tím velkým třeskem, to je náš. V něm jsme, o žádném jiném nevíme, to jenom se uvažuje, že bych byl ještě jiný vesmíry. A tohle je náš, to je ten, v kterým žijeme. Jakkoliv velikej. Při těm tvém třem námětkám proti tomu vymezení, které vyslouhují, co to je vesmíro, jak vám to chápe. To je první námětka, která je garantén, druhá námětka je, jak se týká, jak to se děje, a třetí námětka, že takhle máme čas. Kterou jsem jenom tak. No, to je právě, to mě vadí na tom, jako kdyby byli všichni tři, tak je to pořád. Ale ve chvíli, kdy ty mu odpustíš ten čas, že to tam, která je roveřek, ale vlastně to taky městní, tak ti padá i ta druhá námětka. Protože ve chvíli, kdy ten čas uvažuje, tak jako se tím už vyhýbá tímu v té plecitě. Ne. To je o to, jak uvažuje ten čas. Ale že ho uvažuje, to ještě nestačí. To všichni uvažujeme, ten čas. Přesto v týhle věci jsme naprosto, teda u prospacích, jak to vyřešit. No tak v tom případě stejný problém nastává s prostorem. Taky záleží na tom, jak ho umožňují. S prostorem tomu tak není, pokud ho oddělíme od času. Protože když je prostor zbaven času, zůstane sám jenom prostor, tak tam nejsou žádné pohyby. Tam jsou jenom dráhy. Tím jsme problém drahů. Tak když me tomu máš tady hvězdu, patří ten prostor, který ta hvězda zaujímá, patří do toho prostoru. Nebo patří k tý hvězdě? Nebo se bude počítat dvakrát? No patří. Když se to bude schlnovat, prostor, mota, tak hvězdy schlneme na jednu hnovadu. Prostor, který prostor? To, co zbyde. Dobře, tak ano, připustím, že pokud. Ale takhle opravdu tohle konstruujeme. Tohle nejsou nakloněné lidi myslet. Naopak, s tím časem, to je skutečná anestáz, s kterou si to musíme vymýšlet. Já jsem ještě nikdy se nesetkal v literatuře ani v běžném setkání s lidmi, které by hovořili tímto způsobem. Že když tady jsou dvě hvězdy, nebo řekněme naše sluneční soustava, teda slunce je ústřední hvězda a planety kolem, tak vlastně ten prostor té sluneční soustavy patří každému z těch nebeských tělez. A teď se tázat tohleto místo, patří to do prostoru slunce, nebo do prostoru země, nebo do prostoru měsíce? Takže by ten prostor tam byl víckrát. No ale já jsem se s tím nesetkal. Není to vždycky ale stejný prostor. Je to vždycky prostor buď pro hvězdu, nebo pro slunce, pro jinou hvězdu? Podle toho, jak ta hvězda navazuje na tu událost. No, jednáka. Za druhý, no nevím, no. Zajímavé ten prostor se fakticky mění, protože vzájem postavení tělez se mění, ale to už k tomu potřebujete čas. Když tam ten čas je stranou, no tak můžu říct, že to je po každý jiný. No, pravda je, že třeba v Fonvesnes Christentums, v tom spise podstat a křesťanství, Feuerbach, tam má, to sice nejde o prostoru, anikméně teda tam říká, že každá planeta má svý slunce. Že není to tak, že je společní slunce pro všechny planety. Že pro každou planetu to slunce je jiný. Tož je fakt rád. Tím pádem by se stejně mohlo mluvit o tom, že pro každou planetu ten prostor slunečních zůstaví je jiný. Myslím si, že je. To je, i kdybychom tady ten okamžitý průžest zastavili, zastavili ty pohyby planet kolem slunce, tak i kdyby se to zastavilo, tak platí, že každá planeta má jiný prostor. Prostor se jeví jinak, než kterékoliv jiné. Dobře, no ale je to trošku takový šlovo. Já jsem to nemyslela. Když se teda udělá ten průžest časovej a teď k tomu vesmíru patří prostor, má se k tomu zahrnout, tak co to je ten prostor? Tážu se. Patří do toho, já nevím, ten objem těch hvězd do těch planet, do toho prostoru. Jsou ty hvězdy něco navíc, ale ten prostor prostě byl tady předtím, bude tady potom, nebo kdybych tu hvězdu vydala, tak ten prostor se tím nezmíní. Každá, každý to těleso, kdybych to chtěl zodpovědět, nejak se nám to dává, ale co o tom víme z vědy, každé to těleso vytváří jakési pole kolem sebe. A v tom poli ovšem do toho pola se dostávají ty ostatní tělesa, které vytváří taky zase svý pole. A ty různé pole se překrývají a prostupujou, takže žádný to pole nezůstane takový, jak je, nebož je ovlivněno těma jinýma polema. A to všechno dohromady, tahle ta struktura, tak vzájemně se ovnitřní a ovnitřní polí, to je prostor té sluneční soustavy, když ji izolujeme od ostatka. A teďka já se táhuji, jestli tento prostor má v sobě díry a to v těch místech, kde jsou ty planety, to slunce. Nebo jestli i tam je ten prostor. No, samozřejmě, tam je taky ten prostor. A naopak ten prostor tam je právě vyplněný, kdežte ten ostatní je takzvané prázdný. No, to jsem tě aspoň slyšela. A teď, když to shneš, tak shneš všechna ten prostor a pak k tomu přidáš ještě ty hvězdy a planety atd. Proč? Oni ten prostor jenom zaujímají, ale oni nejsou ten prostor. No, ty ne, ale já chci dostat celý vesmír. Oni ten prostor je i tam, kde jsou, i tam, kde nejsou. No, dobře, prosím. Proč bych měl teda ten prostor vněmž jsou, který zaujímají počítat dvakrát? Když počítám prostor, a ne jejich tvar. Ty tvary... No a co teda počítám, když počítám teda tu planetu? Když nikoli v ten prostor, který zaujímají. Jak počítám planetu? No, když do toho vesmíru započítám planetu. Já ten prostor už jsem počítala extra, takže tu planetu bez toho prostoru. Co to je? Ta planeta bez toho prostoru, no to je nesmysl, to je duch. Jak by mohla planeta být bez prostoru? Takže já ji musím započítat s tím prostorem. Ne s prostorem. Planeta může se rozprostírat pouze v prostoru. Může existovat v prostoru jenom. Ale nepřidává v tom prostoru ještě svůj prostor nějakej soubrony. To ne, jistě ne. Tak v čem je analogie? Ten čas taky není něco, co by tady prostě bylo jako navíc. V tom čase se něco děje. No jak navíc? Ten čas utíká, že? Nebo mění se, dochází přechodu z minulosti v přítomnost a v budoucnost. Co od vás aj zde znavíc? Prostě ta přítomnost vždycky je navíc k té minulosti a budoucnost je navíc k té přítomnosti. Vždycky je navíc. Kus času dalšího ještě přijde. Já myslím, že to všechno spočívá v tom, že prostě o čase se mluví, samozřejmě běžně se mluví daleko víc než o prostoru, protože člověk nemá čas, někam pospíchá o prostoru nějak neizbytečně mluvit. Proto teda o tom čase se ty problémy jsou tam jasnější. Ne, je to proto, že čas není pouhý rozměr. Další čtvrtý rozměr prostoru neupěšně má jiný charakter než všetky ty první tři dimenze, pokud uvažujeme ten třídimenzionální prostor. To v tom je, že ten charakter je jinej. Zatímco u těch třech dimenzí prostorovejch není žádného preferovaného místa a žádné základní asymetrie, tak u času je preferovaný časový okamžik, to je přítomnost. A základní asymetrie, že teda se to přelývá z jedné strany na druhou, že prostě přes tu přítomnost ta budoucnost přechází do měnnosti. To není u těch ostatních dimenzí, proto se teda ta časová dimenze liší od ostatních dimenzí. Když mluvíme o prostoru času, tak není to proto, že bychom anulovali ten rozdíl, nebož musíme ho vzít. Mimochodem pak s časem se ukáže, že ten Davis právě se od toho anulování ty asymetrie časový, že se pokouší, že prostě chce s časový dimenze udělat prostě naprostou analogii těch tří dimenzí prostorových. Kuriózní záležitost, on tam odmítá hovořit, připustit, že má smysl mluvit, si užívat jistých termínů a ukazuje, že termíny, které zavádějí, sugerují jakousi vizi z času, kde není všechno zároveň. Takže prostě to je blbost, že takové termíny a pojmy, že si musíme odpustit, že to právě nás zavádí, že v podstatě není tady něco, co už není, nebo co ještě není, všechno je tady. Jenom devoté musíme vždy říct, ke kterému okamžiku to vztahujeme. Když to vztáhneme, nemůžeme říkat včera, dnes a zejtra, můžeme jenom vždy říct, který okamžik, 5. a 6. listopadu 84. A pak je všechno jasný. Nemůžeme říkat včera nebo dnes, co nic neznamená. V tomto případě hrozí ta multiplicita? Právě tím se on tomu vyhejbá. Nevyhejbá, tím jako se ten problém ruší. No tak to je vyhejbá, prostě se tváří jako že není. Jenomže on není. Ty jsi ho vymyslel tím, že včera byla sluneční soustava, dneska 25. listopadu, 26. listopadu je opět, 27. bude zase, tak teď, když to chci všichno schrnovat, abych dostal ten celý toho vesmíru, tak už to mám třikrát. Jenomže každý tendence ještě dá rozdělit na menší časový a tak dále. To znamená, vlastně děláš časový průřezy. A teď ty je schrneš dohromady tím způsobem, že děláš časový průřez v době, kdy teda ten časový interval je buď strašně maličký, nebo teda ten čas mezi tím není žádný. Jsi opravdu v čase bonovej. A když to schrnuješ, tak najednou tam ten čas do toho strčíš. Abys dostal to vesmíru. Jakmile nestrčíš, tak z těch průřezů víc vesmíru neuděláš. Jako když nakrájíš chleba na krajice a pak je složíš dohromady. Tak nedostaneš víc než jedna. Já nevím, jestli jste četli ty dopisy Vaška Havla z vězení. Tam on má takovej motiv, v jednom dopise se k tomu pak ještě vrací mnohokrát, takovej motiv, že má takovou základní víru, základní přesvědčení, že se v tom světě, co se děje, že se z toho nic nestratí. Že to všechno, jaksi někde, zůstává zaznamenáno. Taková myšlenka, která se tak vyskytuje. On to tam má velmi pěkně formulovaný. Je to takový sugestivní, že vypadá to tak vznašeně. Já jsem k tomu psal jakési komentáře, poznámky, a tuhletu věc jsem tam se pokusil nabourat tímhletím způsobem. To je, jestliže má něco zůstat zaznamenáno. Co to znamená? Zaznamenat časovej děj. To může znamenat tak, že to je zaznamenáno včetně toho časového průběhu. Jak to může být zaznamenáno někde, když to znamená, že to někde znova probíhá. A pak zase to probíhá. A pak zase to probíhá. Ale jak si vás říká, že to je zaznamenáno? To je opakuje. Větší návrat jehož. A nebo je to zaznamenáno v tom smyslu, že ta časová rozprostřenost toho dění je anulována a že je to zaznamenáno nečasově, na jednou. Na gramofonové desce máte záznam celé symfonie. Můžete to půjčit, popustit tak, že to trvá opravdu nějakých 20, 25, 30 minut nebo eventuálně na obou stranách 50, 60 minut. Ale ta deska s tím záznamem, ta není v čase. V tomto smyslu. Ten záznam je schrnut do jednoho jediného okamžiku toho vylisování desky. Podobně je to na magnetofonní pásce. Prostě tam máte průběh toho, co se tady za tři hodiny prokecá. Ale je to na magnetofonné pásce, která je, ten záznam je přítomen v jediném okamžiku. V kterémkoliv okamžiku, pokud ta páska trvá. Čili pokud bychom to vzěli takto. No tak pak, co to znamená, že je někde zaznamenán celý můj život? No to znamená, že tam někde, kde to je zaznamenáno, jsem zároveň novorozencem, lezonem, školákem, juvenilním nějakým typem, mladíkem, po maturitě študentem na vysoký a tak dále, nebudu to bratáhovat. A to všechno najednou, na kolikrát já tam budu. Můžete byt bezpořád zvlouštní o tom, co je to, co chápet záznamem ve smíru, ale co chápet ve smíru. Takže jako, proč by tam ten čas, aby jsi mu tam ten čas přiznal? Tak žádný, že se to schválí, ale potom se vymaží. On mluví o tom, že chápe ve smíru jako soubor všech fyzických existujících věcí. To znamená, do toho ve smíru patří všechno to, co se dělo, děje a bude dít. No a teď já chci vědět, kdo garantuje tenhle ten soubor. No to je ta první návetka. Už tě neberu. No a tedy, když ho někdo garantuje, tak když ho to sebere dohromady, tak jak se vyhne tomu, že tam ten ve smíru bude moc krát. Aspoň v některých složkách. Samozřejmě ten ve směř se mění. To, co se mění, je po každým trošku jiný. Jenom trošku jiný. Leco se mění pomalejc a nebo velmi pomalu. Takže to, co se mění pomalejc nebo velmi pomalu, by tam bylo víc krát než to, co se mění rýchle. No ovšem, to děláš to, co se mě nedovolilo s tím prostorem, že nejdřív dáš dohromady komplet svého ve smíru bez času a pak tomu dohromady přidáš ten čas. Jak to ten čas uvažuješ, že se k tomu nemůže stát? Jak to? Já ho právě uvažuju. Já uvažuju o tom, že ten ve smíru se mění a že ve všech těch časových okamžicích je jiný. Jenomže něco na něm je taky stejného, takže když já shrnu ty časové okamžiky, tak dostanu víc než fakticky ten ve smíru je. Pak se tam opakují některé věci, které ve skutečnosti se nemůžou opakovat. Tak čeho to shrneš? Do bezčasí? No, jak shrnu? Do bezčasí, to je blbost takhle se ptát, protože to shrnout znamená, že jsem vzal hrábě a shrnuté a nemůžu ve smíru takto shrnout. Pochopitelně v myšlenkách. On říká, co rozumí ve smírem. To je pohybový jíměr. Já jsem mu řekla, že jak máme tam uvažovat čas, tak prostě ten tvůj problém tam není. Kdyby ho trochu uvažoval a trochu neuvažoval, tak jo. To znamená, že on vlastně uvažuje ve smír. No, problém není. Tak co teda jsou ty existující fyzické věci? Tak to rozeberme. Já to tam říkám. Je první fáze ve smíru existující fyzická věc? No, když neuvažuju čas, tak je. Ale když uvažuju čas... První fáze ve smíru, co to je? No tak, já na rozdíl od pátý nebo desátý nebo prostě miliardu, tak teda první miliarda let našeho ve smíru. Je to existující? Já jsem myslela, první fáze měsíce je úplně jaka podobný. No, no, no, etapa. Fyzická věc? Je to fyzická věc? Existující fyzická věc? To není. No, tak jsem chtěl vám říct. No, tak to znamená, že ve smíru jenom to, co teď v tom, v tenhle moment. To, co bylo a co bude, to není, nepatří ve smíru, když to není fyzická existující věc. Tento je právě soustředivé možnosti. A nebo je to existující fyzická věc? No a pak? To znamená, že k ve smíru patří mnoho ve smíru. No máme, kdybych si řekl, že přítomnost je fyzická věc, to by tě taky neodsouhlasila. Ale přítomný ve smír, teď existující ve smíru. No, ve smír přítomný v první fázi měsíce, jak to bylo, tak taky je fyzická věc. No, tak si vědět, prostě takhle si. Takže to znamená, že to je fyzická věc, potom v druhým miliardě letech je taky fyzická věc, že ve třetí taky, v těch osmnácti všech dneska existujících taky, a to beru jenom po miliardách. Co kdybych to bral po letech nebo po vteřinách, že? Takoliv těch ve smíru tam mám. Já se nemůžu pověst, tady to vypadá, padlí na hlavu. Padlí na hlavu, to je, ale vyplývá to na prstanou. Takže vybrejte to. No, ne, to je to samé, jako když hovoříte o jednom nováčkovi, nebo jak... O čem? No, o jednom nováčkovi, že? A jmenuje se Nováček, to je ten člověk, že jo? A teď je mu pět, pak mu bude deset, pak mu bude patnát. No, ale to je to tež, to je to tež. Ale furt je to jeden nováček. Fakticky je to jeden nováček, nepochybně. Jenomže co rozumím o nováčkem, když řeknu, že tím rozumím existujícího, fyzickýho nováčka, naštět žijícího, fyzickýho, existujícího nováčka, no tak co to znamená? Existuje nováček jako dítě? Když jsem mluvil včera na pohřbu, nebo na svatbě, tak nejradši. Existuje nováček jako dítě? To je ten rozhodnutí. Já jsem se chtěl zeptat, když Ježíška třeba neustále poukazuje na to, buďte jako děti. Takže podle vás vlastně říká těm právě dospělým, kterým už teda nejsou dětmi, tak vlastně on jim neustále zdůrazňuje, ale podle vás toto nejsou dítě. A přesto, jak tože... Ne, on neříká děti, buďte děti, ale nebudete-li jako pacholátka? No, jako pacholátka. To znamená, v něčem si musíte vzít vzor v pacholátek. Chovat se v nějakých ohledech jako pacholátka. Ne stát se skutečnýma pacholátkama. To neříká. Ale to je jedno, jestli to jako, ale si myslím, aby oni tomu mohli rozumět. Jako, tak musí to mít v sobě. Musí na něco navázat. Kdyby to měli v sobě, tak jim neříká, že si musí z těch pacholátek příklad, protože už to mají v sobě a už by to bylo dáno. Už by jim museli něčeho vyzývat. Oni to právě nemají v sobě a on je vyzývá, aby se o to pokusili to mít v sobě. Oni nejsou jako pacholátka právě. A ještě samozřejmě, tam se těžko dá takhle argumentovat, protože to je řeč plná metafora a všechny psychické parabole. Je potřeba porozumět smysl. Ten smysl pak musíme vyjádřit nějak přes něj. Tohle je v podstatě básnické poetické vyjádření. Tam se pak budeme možná zjišit v tom, jak kdo to bude interpretovat. Já tomu rozumím tak, že samozřejmě pacholátka jsou dovedouvej pěkní potvory. A to já velmi dobře znám. A jaksi ne po všech stránkách mohou být předváděny jako vzor. Jenom něco na těch pacholátkách je hodno následování. A to je co? V poměr soudů je to jakási základní otevřenost, nakloněnost si nechat něco dojít, něco říct. Když jsou přímo nasávají informace nebo postoje těch druhých. A tahle ta otevřenost, ta nezabedněnost, ta ochota si nechat se vést, která je dětem vlastní, které jsou vytrženy jen v okamžicích v spůrnosti nebo něco takového. Ale jinak děti jsou nakloněny nechat si věci říct. To je to, co ten dospělým doporučuje. Každý má spoustu svejch vlastních představ, názorů a já vím, co všechno. Když k tému přijde Evangelium, tak ten člověk první, co má je, to jsou námytky, leco se mu nesdá a tak dále. Ježíš upozorňuje, nebude tady jako pacholátka, nikoli nevejde do království nebeskýho. Tam vejde jenom člověk, který se otevře, který si nechá věci dojít a nestaví tam překážky ze svýho vlastního, co má. Je ochoten výjít ze sebe, nechat sebe za sebou, jak jsme si to líčili, to je ta pravá transcendence, nechat svou mědlost, bejt a bejt ochoten se vyjít po nový cestě. To je to, co doporučuje ještě v mým interpretaci, že samozřejmě může být pokus to vyložit jinak. Ale mně se nezdá, že by tady byl nějakej poukaz vracet se do minulosti. To tam vůbec není. A je to v rozporu s celou tendenci té ustřední linie starýho i novýho zákona, že naopak tam se mluví o té otevřenosti Abrahamově, že odešel, opustil rodní město a odešel do neznámá. Taková otevřenost, když ještě nevím s takovou důvěrou, ještě nevím vůči čemu se otevírám, ale otevírám se s důvěrou. Pač jinak ke mně ten hlas z pravdy nedojde. Když budu furt to poměřovat tím, co už vím, takže když jsem vedle, tak to poměřu tím, co je vedle a tím pádem prostě nemám šanci. Otevřít se nehledně na to, co jsem si dosud myslel, nechat se oslovit něčím úplně novým, co je překvapující, na co nejsem připravený. To je to asi smysl. Odpuste, že jsem to tak dlouho zůstal. V interpreticích jsou zase zdůrazněný třeba nevinnost. Ale to je hošem nekřesťanský, a kromě toho nerealistické. Prosím vás, jestli jste pozorovali někdy malý dětiny, tak jestli je dítě nevinný, tak děti dovedou být tak krutý, že v civilizovaných zemích si to dovolejí jenom naprosty devíovaný jedinci být tak krutý v dospělství. Jak jenom dovedou být děti krutý vůči svojím postiženým spoludětem. To je takřka nepochopitelní, a to neobyčejně obtkudíví. Člověk takový úplně se cítí bezmocnej, co s těma dětma teda udělat. To je nevinnost u dětí, to je naprostý přecud. Myslím, že můžeme vrátit do té multiplicity. Že my nějak tady hovoříme o té minulosti toho vesmíru a přišli jsme uvědoměni, že o té minulosti toho vesmíru můžeme hovořit i z hlediska dneška. To znamená, že my ten vesmír nějak známe a teprve z toho, jak ten vesmír vypadá dneska, můžeme mu hovořit o jeho minulosti. To znamená, že v tomto vesmíru je něco zachyceného z toho minula. A že to je v názákladě této zachycené skutečnosti, která přišla z toho minula sem, do jistostna, do tečka, tak můžeme hovořit o té minulosti vesmíru. To znamená, že podtečně je to takový, že dneska se díváme na ten brzy smír jako na takovej průřez k souhranu toho minula. Takže to je případ snadný multiplicity. Takhle vypadá ten náš vesmír. Že by se mohlo to brát jako takové skrnutí, to je právě teďka existentní. Právě to nemůžeme chlapat jako skrnutí. Já s váma s tím začátkem úplně souhlasím, totiž jednak je tam ten důraz na to, kdo to garantuje, že to jsme teda měli. A že teda je to náš konstrukt, naše konstrukce. Mně je dáno, že to je konstrukce, kterou děláme teď. To jsme to my, který na základě toho, jaký je vesmír teď, konstruujeme jeho minulost a budoucnost. Ta minulá přítomnost už neexistuje. Ta prostě není. A budoucí přítomnost, ta ještě není, čili taky není. Co teď je, je přítomnost, ale součástí té přítomnosti je zpřítomněná minulost a zpřítomněná budoucnost. To je, v té přítomnosti je ta minulost a budoucnost jaksi rozvrhována. Je buď na úrovni myšlení, tak to děláme teda teď, když o tom hovoříme, nebo to může být i na úrovni předmyšlenkových. Tohle dělá každý zvíře, že nějakým způsobem má rozšířenou, rozprostranenou, nebo jak by se to řeklo, to by Bergson nadával, přítomnost. Přítomnost není nikdy bodová, ale má jakousi šířku.

====================
07-2b.flac
====================
a hloubka z přítomněné budoucnosti je u člověka větší než ve živým nejbytostí. Takže s tím já úplně souhlasím. Ovšem, jakmile mluvím o souhrnu, tak to nejde. Vlastně žádným shrnutím se nezbavím té multiplicity. Já to musím rozvrhnout tak, abych to měl čas. A teď jde o to, jakým způsobem se to může myšlenkové udělat. Já nepochybuji o tom, že ve skutečnosti ten celý život je životem jedné bytosti. A že ten vesmír je jeden. Aspoň ten náš vesmír je jeden. Jenomže ten problém je, jak já ho chápu. A to nejde říct, že ho chápu jako jeden. To tam právě musel taky říct, jak chápe vesmír. To znamená vypočíst, co tam je. A udělal to způsobem, který vede do rozporu. Vede do velkých komplikací. Musí se to opravit. Ale já nepochybuji o tom, že tady nejde o to, jestli je vesmír jeden, nebo jestli jich je nekonečné množství, nebo kolik. Jak to modelujeme? To je otázka toho modelu, který konstruujeme. A ten musíme konstruovat, aby ty rozpory v tom nebyly. To je náš konstrukt. Když tam jsou rozpory, tak to nejsou rozpory reálného vesmíru. To jsou rozpory toho našeho modelu, který si takhle konstruujeme. Čili to je jasný. A byl vesmír jako celé jinej na počátku a jinej než dneska? Je to v podstatě stejný souhrom částěc, stejný souhrom vmoty, stejný souhrom snad i prostoru. A tady se jedná o to, že ty virtuální částěce jsou schopní interakcí se středními, že ano. Ale zároveň některá část se zaniká. Takže jako vesmír jako cel, snad existuje pod svou dobu svý věci. Co to je, například teď jste se pokusili toho garantovat tou vmotou. Třeba, jo, je to určité množství vmoty a tak dále. No jo, ale to je právě ta představa řecké arché, že jaké jsi podstaty, která tady je a která se mění jen na povrchu, ale zůstává sama nezměněná. A ta jednota toho vesmíru by byla dána tou vmotou, která ve všech těch proměnách zůstává stejná. Kvantitativně i kvalitativně. No, jenomže tohle je nedržitelné. Tahle ta koncepce, ty jaké jsi podstaty, substance, ty vmoty vůbec a tak dále, je především myšlenková konstrukce, metafyzická a falešná. Nic takového není. Žádná vmota vůbec není. Všechno se proměňuje. Všechno jsou události. A tím pádem teda v čem je garant? V čem je záruka, že ten vesmír jede? Proč to není hromada? Masaryk v Rukověti sociologie říká, polemizuje s pozitivistama a říká, že svět není smetiště hromada věcí. No, jistě, že není. No ale co ho dělá celkem? To je problém. To není jednoduché. My ještě jakž takž jsme zvyklí na to, že živý bytosti se představují celé, že holismus začal právě tím, že ukazoval na živý bytosti. No ale je vesmír živá bytost? To je problém. Zatím se věda tváří jako, že to je mrtvolka. To jsme si taky na začátku ukazovali, zejména třeba v tom večeru, kdy jsme se zabejívali džincem, že je cizí všemu živýmu. Kašle na živý. Nemá zájem, dokonce je nepřátelský vůči všemu živýmu. Nedalo by se to nějak, že ten svět je v určitém řádu? Nedalo by se to nějak obejít? Nedoročilo by to celkovost? Dobře, jenom že to je slovo. To by se teď muselo ukázat, v jakém řádu, kde ten řád je, jestli je součástí toho světa, nebo když ten svět má bejt v řádu, tak ten řád teda přesahuje ten svět, co to znamená, je mimo ten svět, jak vypadá řád, který je nezávislý na světě a tak dále. To jsou problémy zase nové. Když už jsme si našli třeba tu zaktualizovanou buňku, tak to by se mohlo nějak vyměstovat. No, že ta mohla být konstatována, ta mohla být vypočítána, ale ten řád... Tak když má rohy a... No jistě, no. Tak když by se musela ukázat, jak na ten řád, že je to tak říct, teda samozřejmě to se říká, ale je potřeba teda vážit slova a přesně určit, co tě myslíme. Já v zásadě tímhle směrem bych to docela viděl perspektivní, ale jako musí to být. Já bych se ještě chtěl vrátit ještě k jedným věcí, které mě zaujalo. A tam, jak jsme mluvili o těch primordiálních událostích, že je o to nalazování primordiálních událostí a na jedné straně o té identitě. Že v podstatě, když neexistuje i medium, tak ty události musí být identické. To znamená, že musí mít jistý počátek. Prostě na jednou jsou tady události, ne? To snad ne. Na jednou tady ty události jsou, když není čas a prostor. Ty prohýnají se, ne? No na jednou, jako v tom smyslu, že prostě je to jedna událost. Že prostě se identifikují. Že se nemůžou rozrůznit. To je to jedna událost. A nebylo by to takhle spíš, že ty události, jak jsme si říkali, že mají jistý trvání, že jo? Jistý trvání. To znamená, že na jednou se zde objeví kvantum událostí a ty se vytvoří svůj čas a prostor. Ale každá z těch událostí má jistý čas. To znamená, že vývoj vesmíru by bylo jakési postupné zanikání z toho kvanta těch událostí. Zanikání. Už jste na počtu událostí. To znamená, že by se to kvantum stále zvyužoval těch událostí a tohle by byl v podstatě ten vývoj toho vesmíru. Tak tím by se mohla řešit ta identité. Problém je zaprvé, jak je vůbec možný na začátku nějaký kvantum událostí. Protože když tady ještě není žádnej vesmíra, tudy žádnej časoprostor, tak jak tady může být nějaké množství, které není identické. Není to jedno. Jak to vůbec vzniklo? Protože se tady vyskytnou ty události, které jsou identické. No vyskytnou, ale jak to, že se můžou vyskytnout? Jako různý? Když jsou identické, jak se vyskytne jen jedna? A nebo nejsou identické? Pak se různý, ale jak se můžou různý, když není časoprostor? No a potom ta druhá věc, kora že by na začátku byl, takhle samozřejmě je to napadnutelný, ale já bych se pokusil to přeformovat. Nemůžeme říct, že ty události jaksi ubejvají, protože by to znamenalo, že některé ty události trvají strašně dlouho. A to není prostě, stejně tak jako událost vznikne, tak zase zaniká každá. Takže my nemůžeme předpokládat, že někde na začátku začaly nějaké události a pak už jenom odumíraly. Oni vznikají furt znovu. To vidíme přece kolem sebe. Vznikají furt nové události. Jenomže v rámci světa nevzniká každá událost a neprobíhá izolování od ostatních mýbrž, je schopná navazovat na jiný, předcházející a stavět si samu sebe, svůj průběh si stavět z materiálu, který zbyl již od prvních dřívejších událostek. Ale vznikají státnové události. Takže se musíme tázat, jestliže vznikaly na začátku a vznikají dál, jaký je rozdíl mezi tím, když vznikne obrovský kvantum událostí, které se utrhnou od fluktuace a vytvořejí jako bublinu tenhle vesmír a jaký je rozdíl mezi vznikem události už v rámci tohoto vesmíru. Tohle musíme rozlišit. Potom musíme rozlišit mezi událostmi, které vznikly na začátku, které byly nepochybně primordiální, než došlo k jejich interakcím v důsledku, čehož mohly vzniknout události komplikovanější, tedy jaké jsi super události relativně k nim. A posléze se tázat, zda můžeme vesmír jako takovej považovat za jakousi tu maximální největší super událost. Zda to je integrovaná událost. To je otázka. Říct jenom, že uvažujeme vesmír jako celek, tak teď je otázka, co je garantem toho celku nebo uhrnout. Ale to nemusíme mít jenom v případě, že vesmír je nezávisle na našem chápání a přístupu integrovaným celkem, je integrovaná událostí, no tak ta celkovost vesmíru je garantována něčím jiným než naším přístupem a naším shrnováním. Pak je to něco jiného. Ale pak se také hovořit o fyzické existující věci, pokud je integrován vesmír. No pokud není integrován, tak je taky možná hovořit. No ale potom je to dost velký rozdíl oproti tomu vlmáčkovi, o kterém hovoříme jako o fyzické existující věci, a když pak budeme hovořit o tom vesmíru, který není integrován jako o fyzické existující věci. On tam neříká, že vesmír je fyzickou existující věcí. No dneska ale ta otázka byla z vaší strany položena. Veškeré, veškerenstven, nebo něco takového. Ano, že je to veškerenstvo fyzických existujících věcí. Čili to je něco jiného. To je garantem toho veškerého. Jak to, že tam žádná nemůže zapomenout. On tam neříká, že vesmír je integritou. Ne, já jsem na to neudočtěl. Já jsem mě šlo o to, že vy jste se dneska tady právě na to ptal. Vy jste hovořil o tom, jestli těch prvních pět miliard, nebo druhých pět miliard, jo, můžeme nazvat existující fyzickou věcí. No to by šlo jedně v případě, pokud by to bylo integrováno. Vnitřně nějak. Naopak by bylo možné, kdyby to nebylo integrováno. Pak bych to mohl oprávněně považovat za samostatný věci. No, to ne, pak bychom mohli hovořit o jednom vesmíru. Že? Já už to nechci zdržovat, že čtvrtna jedenáct, ale, že, protože pokud by to bylo integrováno, že, tak lze hovořit o jednom vesmíru. Pokud to není integrováno, tak nemůžeme hovořit o jednom vesmíru. Že? A ta otázka s tím, že je to uhrn, je potom jiná. Jistě, protože tam ta integrace je postavěna stranou. Všechno na platformu je tak, že říká veškerý, nebo soubor, nebo tak, tak to je všechno tak, jak si tam, to není integrovaný. Nemusí být. Jo, takže jsme to trošku přetáhli. To je ono, ale zase ne tak, jako minulé. Tak... www.arkance-systems.cz