Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
19-1a.flac
====================
Máme schopnost bezprostředně poznávat a chápat své dníterné akty v hůle a tak ovšem zahrnovat do svých rozhodnutí i vnější důsledky těchto rozhodnutí. My se rozhodujeme jít na procházku. Ale nejsme schopni sami tyto důsledky uskutečňovat ani ovlivňovat, neboť nemáme ponětí o tom, jak je možno od našeho vnitřního rozhodnutí koněm vnějším důsledkům dozpět. Chybí nám, jak se teď moderně říká, know-how. V důsledku toho je vliv lidské mysli omezen jen na vlastní stavy, zatímco ani na vlastní tělo, ani na vnější předměty absolutně nemůže působit. No a navzdory tomu, to bylo přesvědčivě argumentováno, jak se domnívá Gelling, navzdory tomu dochází zřejmě ke změnám ve světě těles, které prozrazují jak trvalou spojitost údálostí, ačkoliv těleso na těleso nemůže působit, tak najednou vidíme s tím trvalou spojitost, která vypadá, jako kdyby jedno těleso působilo na druhé, tak souvislost těchto údálostí s naším rozhodováním, to je jako když bychom my rozhodli a ono se to udělalo v důsledku toho našeho rozhodnutí. No a proto, poněvadž je to nijnak nevysvětlitelné, tak faktorem, který je podle Gelling se odpovědný za tuto spojitost, je Bůh. Kouzální souvislost má proto principiálně nadpřirozený charakter. Není to souvislost na úrovni těch jednotlivých skutečností, mimož vždycky znovu je tam zásah z mimo světa. Gelling uvádí pro přibližení své myšlenky dva příklady. Někdy, když si dítě přeje, aby se jeho kolébka dala do pohybu, se stane, že se kolébka opravdu začne kolébat. Ovšem nikoliv proto, že si to dítě přeje, ale protože byla nablízku matka nebo chůva, která kolébku rozhoupala. Druhý příklad uvádí dvoje hodiny, které jsou hodinářem seřízeny tak, že ukazují stejný čas a také v týž okamžik bíjí. Synchronizace však nemůže být argumentem pro nějakou kauzální spojitost jejich chodů. Mimochodem stejný argument se najde později u Leibnitze, i když v jiném interpretačním kontextu. Vlastně u Gellinga už tímhletím je jakési předjetí myšlenky o univerzální harmonii, i když nedomyšlený do těch důsledků. Takže Gellingovo řešení problému kauzality představuje velmi užitečný myšlenkový model, dovolující nejen jistý odstup od běžného pojetí kauzality, ale díky tomuto odstupu tež zřetelnější a bezpečnější rozpoznání vážných slabin onoho běžného kauzalismu. Po jistých nezbytných adaptacích se dokonce může stát výchozí základnou pro alternativní pojetí moderní, když bude schopnout otevřít nové cesty, interpretace, výsledků nejnovějších výzkumů mikrofiziky, po mém soudu, a zejména ultramikrofiziky, což de facto už nebude fyzika, ale spodníkoli v běžném slova smyslu. No tak to je taková věštírna. Takže tím skončíme. A deset minut nebo čtyři. To záleží na tom, jestli je to v rámci univerza nebo ne. Pokud to je mimo rámec univerzita, tak nic. Respektíve, teda je otázka, vy jste říkal události, jo? No tak ono je to asi ještě rozdíl úrovně, tedy částice nepochybně nezaníkají v nic, nebo třeba v kvantum nebo tak, v reálném světě. Je pravděpodobně, že dokonce teda je tomu tak i u virtuálních částic mimo reálný svět. I když teda já jsem o tom nic neročet, čili to se jenom dovnívám. Ale pokud je o ty události, které ryším jako koncept filozofický, narozdíl od fyzikálních, no tak tam událostí patří, že vznikne, proběhne a zanikne. A nic po ní nezůstane. To je prostě, jestli je to držitelný nebo ne, to je další věc, ale takhle teda já chápu událost. Takhle by tam šlo do té částice, jak jsme to měli minule, když teda vznikne ten virtuální pozitron, elektron. A to v rámci kosů. V rámci teda našeho univerzumu. A teď tu existuje řada možností, že se stane. My jsme mluvili o jedný, že teda rychle zaniknou zase zpátky v tom kamazáření po té další energii, než je potřeba na ten zvíránek. Dobře, to je jeden případ. Druhý případ je, že reagují spolu. V takovém případě by teda zřejmě mělo asi dojít zase k tomu vzniku kamazáření zase o té stejné energii. To je možnost ještě? Ano. Dobře, a teď co, když reaguje ten virtuální pozitron s reálním elektronem nákem? Co nastane? Vznikne taky kamazáření a o jaký energii? Teď ten pozitron má vypůjčenou nějakou energii vodníků. V tomhle případě by mohla zůstat uchováratel. No, tak to mě jedná nejasný, že je otázka jestli ten dluh, který byl nezbytný k tomu, aby vznikla dvojice pozitron-elektron, jestli si mezi sebe pozitron a elektron rozdělejí tak, že když ten virtuální pozitron reaguje s nějakým reálním elektronem, takže vznikne záření jenom jaksi o půl toho dluhu, méně energetické, anebo zdá při první příležitosti dojde k splacení dluhu, takže ten elektron by tady zůstal nějak. No všem, pokud ten druhej elektron tady zůstane, tak se vlastně změní v reálnej a změnit se v reálnej může jedině, jestli že dluh je zaplacen. Čili by se dalo říct, že ten pozitron pro něj je pravděpodobnější, že najde nějakého reálného protipartnera, když ten virtuální elektron velmi nepravděpodobně najde reálnej pozitron. Takže tedy při té první příležitosti dluh je splacen, takže ten virtuální elektron se stává reálním. Ale to si vymyšlím na fleku. To by mělo zaniknout, že jo, asi. A teda vnitř. Proč by mělo zaniknout? Protože virtuální má velmi krátkou dobu trvání, je vysoce nepravděpodobnější reagovat s něčím jiným. I když je možný, že teda oba budou reagovat s reálnýma řádstvícima, ale to už je teda vysoce nepravděpodobnější, je to nepravděpodobnější ujednávat. Takže ten by měl zaniknout, když má krátkou dobu trvání. No ale jak může zaniknout, to nevím. Tam o tom nic nepíše, to by bylo potřeba prošpělat. Nyní ten může se optat nějakou fyziku. Nicméně to je věc, kterou se můžeme optat. Pač to není tak nic, tak moc, tohle každej pořádný fyzik by měl vědět. Tam je o co měne. Tam je o to, jestli ta energie vstává nebo si se vrací. A jestli to potom nejde otočit. A můžeme říct, že my tu polívku sytíme energii od nás a zase si ji počujeme potom zpátky. A pak by to vůbec řeklo, že tady mohlo být nějaký jiný univerzum, který jsou energii. Při záníku nasytilo se tu polívku, z toho vzniklo naši univerzum. On se teda měnil a doslepit se ho více. Co na to otáháme? Já nevím. Já bych si vymyslel teda jedno něco. Když by měl zaniknout, tak proč zaniká? Protože je virtuální. Proč je virtuální? Já používám toho termínu virtuální. To jste si ještě všimli v několika významech. Nebo příjemně tři ve dvou. Oni toho autoři různě používají. Pokud je o Davisův výklad toho, jak vznikne ta pozitivno-elektronová dvojice, i za těch okolností, že to tvrdé záření nemá dostatečně velkou energii, ta okolnost, že dvojice, částice pozitivno-elektronové jsou virtuální, je dána tím, že nebyl dostatek energie a tak byla vodněkať vypůjčená. Z toho usluzuji, že kdyby při anihilaci virtuálního pozitronu s reálním elektronem byla splacena ta nedostávající se energie, vypůjčena energie, tak není nadále důvodu, proč by ten přebejvající, nyní osamocenej, původně virtuální elektron měl zůstat nadále virtuální. Až ten byl virtuální proto, že byl nadluh. Ale v případě, že by to bylo splaceno, což nevím, ale v případě, že by to tak bylo možné, tak by měl fakticky se chovat jako normální elektron. Připustíme, že by tomu tak nebylo. Že by se ten dluh rozprostřel rovnouměrně v jál 50.50. Tak co to znamená? No ten virtuální elektron by měl zmizet, ale jak může virtuální elektron zmizet? Jedině tak, že se anihiluje. Může se jeden elektron být virtuální změnit v nějaký kvantum? No možná jo, tam jsem někde v nějakých jiných schopicích ten četl, že je možný vznik taky jenom nějak jedné částice a nikoli dvojice, ne páru. Ale každopádně to bych jenom tak hádal. Znamenalo by to teda, když by zanik, že především by ubyl ve vesmíru jeden reálný elektron, což by se asi tak moc nestalo, protože zákon zachování by jistě nadále pletil. A pak by ty energie vzniklejch fotónů, nějaké záření, byly o něco vyšší než ta jedna, s kterým se to vyrobilo nejdřív. No ale jak by to teda vypadalo, jaký by to bylo záření z jednoho elektronu vzniklý, to mě není docela jasný, no možná, no to asi opravdu bychom museli od volníka na to. Tam o tom se nic nepraví, že tam se praví jenom o té možnosti, že k té interakci virtuálního a reálního, virtuální a reální částice může dojít. Ale co se stane pak s tom zbývající virtuální, to tam není. Ještě zajímavá věc je ta, že když jsme se dneska už o tom zmínili, já jsem se konečně dověděl, jak vlastně to mohlo být, že se ta změna toho diozáření v dvojici elektropozitorem, že se ta změna vůbec, jako zaprvé, že se vůbec matematicky dá nějak v jádřích zpracovat. Protože tady nejde o to, že jsou zachované ty energie, že se musí ta energie nějak rovnat na pravý straně. Tady jde o to, jak vůbec se dá matematicky zachytit ta změna. K tomu dojde, tak jsem se dověděl, jak. Jde o to, že existují matematické To je tak vždycky. Matematika ukázala svou užitočnost už v mnoha případech tím, že rozvíjela možní logické souvislosti v nějakém oboru bez jakéhokoliv kontaktu s nějakými úkoly praktickými. Vymyslela prostě nějakou novou matematickou hru pojmovou. A teprve dodatečně se zjistilo, že se to dá na něco aplikovat. A v tomhle případě se to stalo taky, že já nevím, pokud máte někdo o tom podnití, tak mě pomožte. On tam říká, to je ten Gal Or, tentokrát ten chlapík z toho izraelského institutu technologie, tak mluví o gauged theory. Při čem se to píše gauge. Vyslovuje se gauged theory. Jestli je to teorie vztahu, nebo teorie měření, nebo já nevím, jak by se to česky... Nemám podětí, jak se to jmenuje. A přitom je to nepříliš stará věc a příspěve k tomu problému, o které jde, se datuje teprve z celé recentního, několika málo posledních letech. Také se tomu říká connections. Celý ty teorie se říká connections, čili teorie vztahů snad, souvislostí nebo co. Tak prostě nějakej ten poměrně úzkej a novej obor matematiky přispěl tomuhle problému. Snad ještě, než to řeknu to další, tak by bylo potřeba přezmínit, že bude to nezbytný. Odpusťte, bude to trošku delší. Vydržíte to, nebo snad jo. I když je diskuse, tak... A mně to připadá dost takový důležitý. Jako na samostatný výklad někdy se mi to nezdálo to zařadit, tak snad se to sem bude hodit. Jednu část svých výkladů ten Galor uzavírá konstatováním, že koncepce tzv. elementárních částic je naprosto mylným fyzikálním pojetím. Což je taková pěkná věc. Mně se to strašně líbí aspoň. Je to mylné fyzikální pojetí asi v tom smyslu, nejenom teda, ale také v tom smyslu, v jakém bylo falešné pojetí atomů jakožto nedělitelných. Atomos znamená nedělitelný, řecky. My už dneska víme, že atomy teda prostě nejsou nedělitelný, než naopak, že je to velmi komplikovaná struktura nižších subatomálních částic. Takže v tomto smyslu elementární částice prostě nejsou elementární. To je jedna věc. Ale on ještě poukazuje na to, že to nejsou částice. Čili je to prostě pojem nebo pojetí naprosto mylné podle něho. Především teda tyto částice nejsou v žádném případě tou základní rovinou, na které by mohl začít náš popis modného dění, říká. Nemá tím na mysli, že je nutno opustit všechny dosávadní výsledky zkoumání tzv. elementárních částic jako neplatné, ale že je nutno tyto výsledky reinterpretovat. Především. A za druhé, že je nutno najít rovinu ještě základnější, než jsou tyto známé z částí stále nově objevované elementární částice tzv. A mezi ně třeba samozřejmě je nutno započítat také energetická kvantá, nebojte se, chovají v jistých případech právě tak jako částice. Ovšem jeho další krok sebou přináší určité dosti závažné problémy. Říká totiž, že nyní je otázkou, co to může být jiného, co může dát vznik například kvarkům, než samotná geometrie. Samotná geometrie může dát vznik kvarkům. Pokusíme se naznačit, co vlastně tato otázka může a co nemůže znamenat a také, jak jinak musí být formulována, aby nevedla absolutně. To je známá věc, tyhle zvláštní přeskoky, které se fyzikové dopouštějí, říkají, že je možno se na částici dívat jako na vlnu, ale že to není vlna nějakého substrátu, nějakého substance, ale že to ani není vlna, která by se skutečně vlnila, že to je něco takového jako vlna sebevraževnosti. A to znamená, že to je vlastně vlna pravděpodobnosti. Čímž přeskočejí z reality do matematického zpracování, řeknou vám, že třeba elektron se chová jako vlna pravděpodobnosti. Přičímž pravděpodobnosti je matematický výpočet a vlna toho matematického výpočtu to znamená nějaká ta fluktuace těch pravděpodobnostích výskytu. To je přece matematické zpracování. To matematické zpracování přece nemůže být totožněno se skutečným elektronem. Tadyhle to je něco podobného, že to, co dává vznik Kvarkům, co to může být jinýho než samotná geometrie. Tedy především nemůže být měněna geometria jako disciplína. To je evidentní, protože geometria jako disciplína nemůže dát vznik Kvarkům. Musí tu být v pozadí předpoklad, že ona základná, z niž mohou vznikat, respektive být stvořeny Kvarky, má geometrické charakteristiky. A že tedy může být zkoumána geometrickými metodami. Pochopitelně nejspíš nikoliv neuklejrovskými. Takže tak je druhá možnost, která může a musí být vyloučena. Totiž, že jde o jakousi základnu, která by mohla být totožněna se sférou ideálních geometrických obrazců či struktur. To je se sférou intencionálních předmětů geometrického studia. Pochopitelně ani v tomto případě to není možné, protože když si modelují Kvark, tak je to něco jiného než Kvark. Podobně jak když si modelují rovnostrané trioření, tak je to něco jiného než nějaké náhodivé pole, které zrovna má tvar, nebo někdo naschvál chtěl, aby mělo tvar rovnostraného trioření. Takže to nemůže být ani geometrie jako disciplína, ani oblast jejich intencionálních předmětů, to je z nějakých modelů. Protože konstruovat model je něco jiného, než dát vznik skutečnýmu Kvarku. Musí tedy o sféru, která nepotřebuje zprostředkující pomoci myšlení a nějakých myšlenkových disciplín, a to všechny ideální konstrukce, jako je triořeník nebo Kvark, model Kvarku a tak dále potřebují, aby teprve prostřednictví myšlení a to D mohla být teprve druhotně vztažená ke skutečnosti, ale která je vlastností skutečnosti samé, o to nám jde. O sféru, která je skutečností samou. V jakém smyslu lze ovšem mluvit vůbec o skutečnosti, jestliže jde o rovinu zniž, zniž ta skutečnost teprve může vznikat. Rozumí se ta skutečnost, kterou jsme dosud byli schopni vůbec nijak zaregistrovat. My se tážíme, z čeho vzniká Kvark. My jsme byli schopni zaregistrovat Kvark, to je stejně problém s Kvarkem, že ten Kvark vůbec není samostatný a tak dále, ale prostě nějak se k němu dospělo, že ještě jsme to nějak mohli zachytit. Máme důvody, proč se domnívat, že něco takového k Kvarku existuje, i když ne samostatně. A teď se támhle z čeho vznik ten Kvark. Co ho vyprodukovalo? Je evidentní, že saháme někam, kde už není skutečnost v tom smyslu, jak běžně o ní mluvíme. Kde vlastně o rovinu, kde ještě nic není. Která není skutečná v dosávaním smyslu toho slova, jak jsme na to zvyklí, když víme, že to není nic takového. To je z rovinu, kde ještě není žádných částic, nejen žádných motných částic, ale ani žádných energetických kvant, respektive kde je nejnižší možný stav energetické hladiny. No a teď pokračuje Gaor tímhle způsobem. Něco z toho už jsem jednou citoval. Tedy jde o nejnižší možný stav energetické hladiny. Tomuto stavu se dostalo názvu stav vakua, nebo prostě vakuum. A toto vakuum by tedy muselo mít jisté geometrické vlastnosti. Teď už bychom přiřadili ty geometrické vlastnosti k něčemu konečně, totiž vakuum. A tyto vlastnosti by bylo možno popisovat a studovat geometrickými metodami. A právě v tomto smyslu Gaor mluví o geometrické struktuře stavu vakua, nebo vakuového stavu. Vakuum je tu chápáno jako ona základní hledaná rovina, tedy jako ona dílna či továrna, z níž vycházejí takové primární výtvory jako solitony, instantony a jim podobné. Ty solitony jsem už tady trošku objasnil a instantony jsou solitony, které jsou popisovány ve čtyřech rozměrech. To je nejen trojrozměrní, ale ještě časový. To jsou solitony, které mají časovou dimenzu. Nebo jsou studovány i po časový stránci. No a teď na základě tohodle Gaor interpretuje činnost zmíněné továrny na skutečnost nebo té dílny, v níž se vyrábí skutečnost. Spíše než skutečnost, tedy v níž se vyrábějí elementární částice či spíše protočástice, jako jsou třeba kvarky, které sami nejsou schopní existovat. Neobstojí a teprve ve složitějších konfiguracích mohou dát vznik trvalejším a samostatnějším částicám. Tedy Gaor interpretuje tu činnost továrny následovně, továrny na ty částice. A teď tam se zmiňuje o těch některých matematických teoriemech, teorii vstavů a tak dále, a říká závěr těchto matematických studií ukazuje, že topologické solitóny mohou existovat pouze v polích, která mají vícečetné stavy vakua. Tohle je přesný překlad. Já jsem si nedovolil od chvilky, protože jsem si nebyl nikde jistý, kde je ten led příliš tenký, abych se nepropadl. Vakuový stav nějakého pole představuje konfiguraci o nulové energii. To je stav pole, který má minimální nebo nulovou energii, je nazýván vakuovým stavem, nebo stavem vakua. Z toho vyplývá, že ve vakuovém stavu musí být pole jak v čase, tak v prostoru konstantní. Neboť jakákoliv změna by vedla ke kinetici, nebo k kinetici, nebo potenciální energii o hodnotě vyšší než nula. Proto představuje vakuum takový stav uniformního pole, jehož vnitřní energie je nulová. Tady se rozcitám ve svých myšlenkách na poděku tenkým lidě, proč se tam říká intrincik vnitřní energie. Protože však vnitřní energie je určena velikostí pole, snad je to velikostí magnitúd, magnitúdou pole, přijatelní je jen takový stav, v němž je vnitřní energie minimální, když pole samo je všude nulové. No a teď nám říká věc, která je nejdůležitější, i když nevím, jak dalece se dá recipovat, ale aspoň pro seznámení. Snad může překvapit, že existuje jistý počet rovnic pole, pro něž vnitřní energie mizí při nějaké nenulové hodnotě pole. Protože vnitřní energie toho pole je nulová, přičemž hodnota pola je nenulová. To je to, co jsem už jednou na to narážil, co mě ten můj známej fyzik, to je Stvašek Fej, mě ukazoval, že tam prostě zůstává jakási konstanta. I když se všechno vynuluje, tak ta konstanta zarůčuje, že ta energie neklesne na nulu. Ta energie vždycky je různá od nuly. I když všechny hodnoty se snužují na nulu. Tak to je zřejmě tohleto, že existují jisté rovnice. Já ho nemohu kontrolovat, protože na to jsem neměl. On zřejmě vzal právě takovou rovnici, s kterou se to dá dovodit. Čili tady říká, že existuje jistý počet rovníc pole, proněž vnitřní energie mizí, tedy jde na nulu, při nějaké nenulové hodnotě pole. Pravé vakuum může být proto opsáno jako prostor proniknutý uniformním polem. Kde ten prostor? To je teda neznámo. V situaci, která nepotřebuje vesmír. Dokonce by ho správně měla vyučovat, když pak se mluví o vakuum na určitým kvantovým úrovni. Takže nějaký kousíček vakuje i někde možné. No ale nicméně. Pravé vakuum může být opsáno jako prostor proniknutý uniformním polem. Nicméně jisté rovnice pole připouštějí multiplicitu, vícečetnost stavu vakua. Co se tím zna? Co se tím rozumí? Mě není jasný. Co to je multiplicita stavu vakua? To je zřejmě, jestli tomu rozumím dobře, že vakuum, jakožto uniformní pole, je vlastně kvantovává. Že existuje jakýsi... To uniformní pole vakuový, že je vlastně multiplicitou jakýsi kvant vakua. Jinak se nedělám představit, co to může znamenat, že jisté rovnice pole připouštějí multiplicitu. Jisté rovnice pole připouštějí vícečetnost nebo multiplicitu stavu vakua. Avšak nejzajímavější vlastností těchto rovnic pole je skutečnost, že každý vakuový stav může nastat při různých hodnotách samotného pole. Z toho vyplývá, že ačkoliv všechny vakuové stavy mají stejně nulovou energii, jsou mezi nimi rozdíly. A hned další významnou vlastností těchto polí je skutečnost, že ty vakuové stavy jsou všechny pokud je o energii nulový. Ale protože je to kvantované multiplicita stavů, které jsou nulové, tak mezi těma jednotlivýma kvantama vakua jsou rozdíly. To bych chápal. Rozdíly jsou v tom, že každé je jinde. Čili nemůžou být totožní. Jestli je tedy kvantováno vakuum, tak pochopitelně každé kvantu toho vakua je v zásadě nějak se liší od kýmýho kvanta. Myslím, že z multiplicity stavů o kvantu můžeš vysuzovat, že to je kvantováno. Vysuzovat ne. Pokus to nějak chápat, co to je multiplicita. No ale stavů. Myslím, že to rozhodně není takové myšlení. Je to nějak jinak. Já o toho stejně nesedrvám. To jsem jen tak chtěl, jak si to já představu, jak malý Ferde. A hned další významnou vlastností těchto polí je skutečnost, že dávají vzniknout solitonům tam, kde existují alespoň dva vakuové stavy. Tam, kde existují alespoň dva vakuové stavy. Tam, kde existují nebo kde vakuum je dáno alespoň dvojním způsobem. Existují dva vakuové stavy, přičem oba mají pochopitelně stejnou nulovou energii, ale jsou dva. Tak všude tam mohou vzniknout solitony, což jsou ty vlny, samocenní vlny. samocenní vlny. A to znamená, říká dál, že to je jednoduchý matematický postup dovolňující vznik páru soliton ze stavu globálního vakua. Čili evidentně mluví o modelování, nikoli o skutečnosti. To je ten přeskok zase. Tedy dva vakuové stavy, kde existují dva vakuové stavy, může vzniknout soliton. A teď říká, že je to jednoduchý matematický postup. Jak to modelovat? Tedy je to zřejmě na úrovni matematického modelu. V rámci matematického modelu. Tedy globální vakuum se liší, mluví o globálním vakuum, tak se zřejmě na jiných místech mluví rozdíl globální a lokální, že je to jednoduchý matematický postup. Čili, že v globálním vakuum existují alespoň dva lokální vakuové stavy, tak může vzniknout soliton. A právě pro moderní teorii kvantového pole odpovídá tento výpočet vzniku částí solitonu, které se vzniknou. Vzniknout solitonu, které se vzniknou, a tento výpočet vzniku částíce a ani ty částice ve stavu kvapka. Čili tento výpočet, který mluví o solitonech, což jsou ty osamocenní vlny matematicky modelovaný, tak ten model, který byl vypracovaný tímto způsobem, ku podivu je použitelný pro pozorované případy vzniku nebo zániku částíce a ani ty částice v těch párůch. Protože taky on se pokládá, že soliton a antisoliton vzniká za určité záležitosti. Protože soliton a antisoliton vzniká za určité záležitosti. Protože soliton a antisoliton vzniká za určité záležitosti. To je, když existují alespoň dva vaků ve stavě. Podobně soliton a antisoliton v tom modelu mohou kolidovat a anihylovat se. Pochopitelně, když máme dvě vlny, přesně stejný, jenomže opačný, soliton a antisoliton a ty se setkají, tak se anihylují. To je vrch a důl, že školy důlí, tak se anihylují. No a toho přesně něco takového, ten model matematický vypracovaný na tomhle, se naprosto přesně hodí na ty částice a antičástice. To je důvod, proč Galor navrhuje se na částice a antičástice dívat jako na solitony a antisolitony. A pokud jde o nějaké nižší struktury, které jsou časové, význačně časové, tak v tom smyslu, že nemá jenom nějakou dobu života, je tam nějaký dění, tak navrhuje mluvit o instantónech, což je vlastně nejmenší kvantum dění. Už ovšem tak časoprostorují. To jsem tam zařadil. Samo to nemůže poskytnout jako nějakou základu pro výklad v nějakém večeru, ale je to spíš pro ilustraci, jak představujeme. Abych si nekřidil s tou vlnou, že částice je vlastně vlna, ale čeho je to vlna? Protože je to vlastně pravděpodobně, že částice je vlna. Je popisovaná vlnovou funkci. Tato vlnová funkce nemá fyzikální význam, ale její druhá mocnina vyjadřuje pravděpodobnost výskytu. A pokud se pracuje s druhou mocninou. A potom se nevyskytuje. Nikde se ti nevyskytuje vlnová funkce pokud je o mocninu, tak ta už má fyzikální význam. Jo, to je pravděpodobnost výskytu. To není fyzikální význam. Co to je? Pravděpodobnost výskytu je matematické zpracování fyzikálního významu. Co to je? Když má něco fyzikální význam, to znamená, že to můžu stotožnit s nějakou realitou fyzikální. To je fyzikální význam. No dobře, jenomže když do fyziky zahrneš kvantovou fyziku, tak nutně ta pravděpodobnost tam hraje roli. To chápu, ale pravděpodobnost mě nemůže běhat sem tam. Pravděpodobnost ti neběhá. No, tak pravděpodobnost není fyzikální záležitost. To je jenom aspekt něčeho fyzického. No, čili když se mluví o pravděpodobnosti, tak jaký je význam fyzikální a nějaký pravděpodobnostní hodnoty. Přece žádný fyzikální význam nemá. Se musí vztáhnout k nějaké fyzikální realitě. Tak přesně čo fyzické realitě. Fyzikální v tom smyslu, že je to taková fyzická realita, kterou se zabývá fyzika. A co je to? Rychlost fyzikální význam. Rychlost něčeho. No dobře, jenomže tady se o tom nemluví. No dobře, jenomže když se řekne, že elektron je pravděpodobnostní vlna, no tak je to nonsense. Jenomže se neříká, že elektron je pravděpodobnostní vlna. Elektron je vlna. A vlna čeho? A on řekne, no vlna pravděpodobností. Já ti to, já dokonce nejvíc o tom takhle mluví. Já ti přesu celou řevu knížek, kde se takhle o tom mluví. Oni si na tom zakládají ještě, že takhle provokujou. Ale to knížnáři to někde říkají. No říkají, je to vlna. A čeho vlna? Pravděpodobností. No, tohle řeknou. Tak to je pochopitelné. Proti tomu já se bráním. Já chápu, že pravděpodobnost má nějaké, popisuje, prostě pomocí nějakého výrazu pravděpodobnosti popisuju skutečnost. No ale nemůžu tu pravděpodobnostní formuli nebo určitou kvantifikaci pravděpodobnosti nemohu zaměnit s tou realitou. Já chápu, že to nesmíme tak sprimitivní, že budeme chtít ten elektron nutně identifikovat jako kuličku. Já chápu, že to není kulička, že to je komplikovanější. No ale mi neříká nikdo, že to je zaučtění pravděpodobnosti teda. To zase je příliš blbý. Není to kulička, připustíme.

====================
19-1b.flac
====================
18.2.1985 Tedy, já teď přesně nevím, jestli jsem tohle už uváděl, jestli ne, tak jestli ano, tak mě prosím vás zakřikněte. Uvažme po tom, co jsme si řekli, následující model, v navázání na to, čím jsme začali, když jsme citovali Grigara. V rámci těch pravděpodobnostně rozptýlených fluktuací Vakua se náhle objeví nepravděpodobná, ale možná veliká, obrovská fluktuační vlna. Takže uvažme tento model. V rámci té veliké, obrovské fluktuační vlny vznikne nová situace proti těm ostatním, totiž že dojde k příznivé kumulaci interakcí virtuálních událostí. Pokud zůstaneme u té terminologie, která za virtuální událost považuje i takovou, která nevzniká v rámci univerza. To musí tak být, protože jestliže univerzum teprve má vzniknout na základě toho, že dojde k té veliké fluktuační vlně, tak ta veliká fluktuační vlna, o které pro každý případ předpokládáme, že je pluralizovaná, že to je obrovská multiplicita nějakých primordiálních událostí, řekněme, nebo nejmenších fluktuací, vakua, tedy dojde k příznivé kumulaci interakcí těchto virtuálních událostí a teď je otázka, jak vůbec vznikne univerzum, že? S událostí, které do univerze nepatřejí, takže žádné ještě není. Čili při překročení určité kritické hranice té kumulace interakcí, jich velká část přejde v reálné události. Tedy nezůstanou virtuálními událostmi, ale přejdou v reálné. To je nepřesně řečeno, ale zatím jsme si neřekli nic o povaze těchto hypotetických virtuálních událostí, eventuelně primordiálních událostí, takže vlastně není důvodu, proč by se něco blížšího tomu mohlo říct, vlastně by se nemělo hovořit, že tedy nezůstanou virtuální části se virtuálními a stanou se reálními. Nýbrž, že v důsledku té obrovské kumulace virtuálních událostí a tudíž v důsledku velké kumulace interakcí vzniknou reální události. Není, že se virtuální události změnějí v reální, proč vzniknou reální, přičemž ty reální události jsou produktem těch interakcí, jsou produktem reactibility. Takže všechny další virtuální události, které vznikají už v rámci té kumulace, už při své realizaci na sebe berou jisté formy, které jsou dány povahou té kumulace. Takže už vznikají jako reálné. Už ve svém průběhu. Už ne tedy dodatečně tak, že by vznikly zase nějaké virtuální a ty potom v reakcích těch ostatních by daly vznik reální. Prostě ta virtuální sama už se zařadí do univerza, do té kumulace těch interakcí takovým způsobem, že už se stává reálnou. A tou se může stát, protože reaguje v průběhu svého dění událostného, už reaguje a tudíž, když reaguje, tak na sebe bere povahu reálnou. Virtuální události jsou virtuální do té chvíle, dokud nereagujou. To neplatí pasívně. Na virtuální události může být reagováno a tím se nestávají reálními. I když to může být v reálném světě. Já nemyslím. No ale tím jsem přeskočil, zatím to říkám čistě dogmaticky a nezdůvodňuju. Takže to jsem řekl jenom pro upřesnění jakési a nyní půjdem dál. My víme, že ten rozdíl mezi virtuálními a reálními částicemi je vlastně jenom, aspoň teda fyzika s tím počítá, je jenom v délce trvání. Virtuální částice trvají pronikavě méně než reálné. Ovšem některé reálné částice mají tak krátkou dobu životní a jiné virtuální zase mají poměrně tak dlouhou dobu trvání, že ten přechod je méně nápadný než by se zdálo na první pohled. Nicméně v žádném případě neexistují krajnosti v tom smyslu, že by, nebo aspoň ta jedna krajnost, ta druhá to není problém, ale ta jedna krajnost, že teda by byly nějaké částice, které mají nekonečnou dobu trvání. Takové částice nejsou, i když ještě donedávna se s tím počítalo, i nejstabilnější částice, jako je třeba proton, má určitou životní dobu, má určitej poločas rozpadu, i když ten poločas rozpadu je ohromnej a je souměřitelný s delkou trvání ve smíru. Z toho vyplývá, že tedy delka života reálních částic teoreticky není omezená. Rozpadají se všechny. Chci bych to řekl blbě. Že delka života reálních částic sice není omezená v tom smyslu, že by, tak jako je omezená doba částic virtuálních, ale že není také nekonečná. Je omezená v tom smyslu, že se všechny rozpadají. Navíc sám vesmír se vyvíjí ke konci, nebo spěje ke konci. Pokud přijmeme ten model velkého třesku, tak ten konec je velkej krach. Vzniká tedy otázka, v čem spočívá trvalost reálních částic. To je věc, která musí být nějakým způsobem vyřešená a to nepovažuje fyzika za otázku svou. V čem spočívá trvalost, prostě rozlišuje jenom, zdá je to virtuální nebo reální, ale v čem spočívá trvalost, zatím není přístup k tomu. Čili to je otázka vlastně ne pro fyziku, nebo aspoň dneska ne pro fyziku. Reálné částice, ovšem plus podmínky, to je za určitých podmínek, mohou ovlivnit průběh virtuálních událostí a možná i jejich vznik v nějakém rozsahu, v jakém to těžko můžeme od zelenýho stolu filozofického odhadovat. Ale může to být v rámci například nějakých nevelkých tolerancí. To je dáno tím, že virtuální události, jak jsme si řekli jako předpoklad, jsou schopny reagovat jak na nějaké nejbližší události reálné, tak i na pravidla hry, která platí v daném vesmíru. Jaký je důsledek? Celé reálné univerzum je konstituováno a ustavičně znovu rekonstituováno ze základny virtuálních událostí, virtuálních alespoň ve svých počátcích, to jest, které alespoň svými počátky nenáleží do univerza a nejsou jeho produktem. To tzv. reálné univerzum je ve své reálnosti udržováno těmi interakcemi. To, když předpokládáme, že nějaká částice, jako třeba proton, je trvalá, tak to je vlastně relativně velký komplex nějakých ještě daleko menších událostí, který je strukturován takovým způsobem, že vypadá jako trvalá částice. My se o tom někdy snad... Já jsem ještě na pochybách, jestli to mám tam taky zařadit, mám, že to je spíš taková technická záležitost, i když neobyčejně zajímavá. Existuje jakási koncepce, která původně byla formulována v rovině nebo v oboru dynamiky tekutin, nebo jak se to jmenuje, tekutejch prostředí. A při matematickém... Jednak šlo o pozorování, a jednak šlo o matematické modelování. I v tom matematickém modelování za použití příru příslušných rovnic a práce s nimi se ukázala jakási možnost tzv. takzvaných samostatných nebo solitérních, jak vln, které mají ohromně dlouhou životní výdrž. Možná jste slyšeli o tom, že takovéhle vlny vznikají v mořích. Mělo se zprvu za to, že se to dokonale vysvětlí, vysvětlí tím, že byl nějaký velký výbuch někde a že ta vlna, a to je ku podivu věc, je důležitá, že to jsou solitérní, samostatní, osamocený vlny. Není to, když hodíte kámen do rybníku, tak nevznikne žádná osamocená vlna, nebo když rozvlníte tu hladinu dopadem kamene, hozením kamene, tak tam se to chvíli hejbe. A vln za sebou jde celá řada. Čili kdyby tomu tak mělo bejt obdobně, při výbuchu nějaké podmorské sopky třeba, no tak tam by taky nemělo dojít k tomu, že vznikne nějaká solitérní vlna. No ale jsou takový případy, že je taková obrovská vlna, která notabene je třeba v řadu kilometrů dlouhá, se žené, a jediná vlna, se žené stovky nebo tisíce kilometrů po celým oceánu a přejde od jedného konce od jedné pevniny až ke druhé. Přitom teda může být 40 metrů vysoká, nebo já nevím, víc, 100 metrů třeba a tak dále. Je rozeznetelná a teprve tam, kde se dostane na mělčiny, tak vystoupí a teprve pak tropí ty šílenosti. Tedy těmto solitérním vlnám se říká taky někdy solitóny. A tahleta struktura toho solitónu se potom objevila v celé řadě dalších oblastí a je aplikována na kvantovou úroveň taky a tak dále. Takže prostě solitóny to je něco. A tedy takovej proton je potom interpretovatelný jako solitóna. Je to jako nějaká taková solitérní vlna, která ale má jakousi svou konzistenci, takže prostě sice má svůj pohyb, ale neroztříští se. Jinak všechny vlny za normálních okamžitostí mají tendenci slábnout a rozplynout se. Tak nějak jako se... dostracena se nějak vyvlnit. Čím dál tření způsob. A tyhle ty solitóny mají obrovitou schopnost si udržet tu svou samocenost. Neroztříští se. Tak to je jedna z možností, jak někteří fyzici, mám podezření, že to má své kritiky, ale takhle se to taky vykládá. To je jedna z možností pochopení toho, jak dochází na základě primordiálních událostí, jak dochází k tomu, že tady vzniknou častice, které jsou v reální trvání. Ale to je jen okrajová poznámka, která předjímá jisté námitky a čelí jim. Jinak to rozhodující, co jsem chtěl říct, je, že to takzvané reálné univerzum je založeno a udržováno, i ve svéch setrvačnostních momentech, i ve svéch souvislostech, pro které platí zákony zachování, je založeno a udržováno ze základní virtuálních událostí. Protože aby něco mohlo trvat, je potřeba celé série událostí, které na sebe navazují tak, že způsobějí, že to trvá. To není tak, že by jedna událost odešla a teď z ní zůstalo něco trvalého. Ne. Ta událost prostě má začátek, průběh a konec. A skončí a není. Čili co to je to trvalej? To musíme předpokládat, že to je něco, co si ty události navzájem předávají. Zponu se jen hemžej, ale vytvářejí takový konfigurace, jako na stadionu při Spartagiádě, že to vypadá jako kroužek, ačkoliv to jsou jednotlivý lidi. Čili vypadá to jako proton, ale vlastně to je obrovská série kumulace a série, kumulace v čase i v prostore, těch nejjednodušších událostí, které se ale chovají tak a navazují na sebe navzájem a jsou v takových vztazích, že to v uvozovkách makroplanš, to je furt mikro, takže vlastně ta ultramikrostruktura jedaná samým děním, samýma událostmi, ta mikrostruktura, která je vlastně už nad stavbou, ta vypadá jako částice, a ta makrostruktura, kterou my vidíme, tak vypadá jako stůl, židle a tak dále. Takže celé reálné univerzum je konstituováno a to znamená, že musí znovu a znovu, v každém okamžiku, to univerzum být obnovováno. Obnovováno z toho jediného základu, který je k dispozitu, a to je z těch virtuálních částic, o kterých mluvíme v tom smyslu, že jsou nezávislí, aspoň svéma počátkama nezávislí na univerzu. Je udržováno ze základů, který není v univerzu samým. Není tedy univerzum v okamžitém teď příčinou nejbližšího dalšího okamžitého teď. Jo? No a tady právě přicházíme k té, já jsem to předijal minule, to mě nikdy vždycky nedá, když mě to napadne, to pak říkám do foroty, tady bychom teda teď měli si vyložit něco o tom Gellinkovi, o tom flamském filozofu, o něco mladším než Descartes, to prostě patří ke kartezianismu, těch okazionalistů bylo několik, jeden z nich je ten Gellink, dost slavnej, 1624-1669. Já tohle dokonču, pak se k tomu Gellinkovi vrátíme. Co to znamená, nebo já nevím, vrátíme se potom někdy, jestli. Co to znamená tedy to, co jsme si řekli pro pojetí skutečnosti? Otvírá se tady pohled, který bychom mohli nazvat pohledem radikálně fenomenologickým. Já už jsem to několikrát naznačoval, takže jenom to připomenu, to je nejlepší podle Parkinsona, nejdřív říct, že se o tom bude mluvit, pak říct, že vlastně jsme o tom měli mluvit a potom jenom vzpomínat, jak jsme o tom mluvili. Každá událost je vlastně subjektem pro to, jak se jiné události, tedy něco z ostatních skutečností, jak se jeví. To znamená, fenomény nejsou omezeny na oblast lidské mysli, ale určité, daleko primitivnější vyjevování se odehrává i mimolidskou mysl na nižších úrovních a dokonce až na atomárních a supatomárních úrovních. Čili když na sebe reagují dvě události neboli když interagují dvě události, tak každá se nějakým způsobem jeví tý druhý. Ovšem reaktibilita redukuje, zjednodušuje, zprimitivňuje strukturu fenoménu. Oproti tomu, když to srovníme, jak se fenomény ukazují, to je blbě řečeno, jak se věci ukazují neboli jak se jeví fenomény lidem. Samozřejmě tam na těch nižších úrovních je to strašně primitivní. Takže je to reaktibilita, hrubá reaktibilita, který cedí, filtruje to, co se ze skutečnosti jak jest. A to jest ještě v úvozovce Pláč, to jsme si pochybností o tom už znázornili a ještě si budeme znázornit. Jsme si vyformulovali a ještě budeme formulovat. Skutečnost, pravá skutečnost, je vlastně cezena těmi fenomény a zejména tou reaktibilitou, která ještě ty fenomény sprimitivňuje. Pokud má vysoký prácha, pokud má hrubý rast. Takže když experimentujeme na atomový nebo subatomový úrovni ve fyzice, v jaderní fyzice, tak jsme vlastně odkázáni na jemnost, citlivost, vnímavost, těch nejnižších částic nebo událstí, na jejich reaktibilitu. Pokud tahle reaktibilita nepustí, tak se k nám nedostane. Takže by se mohlo stát, že třeba nějaké kvantum energetické je uvnitř ohromně strukturováno, že to je celý univerzum. Jak se kdysi ve středověku říkalo, že vlastně člověk je v univerzu, ale zároveň sám je jakýmsi malým univerzem, malým světem. Tak takovým malým světem, malým univerzem může být i ta nejmenší, nejelementárnější částice. Jenomže, protože jiné částice na ní nejsou schopni reagovat jinak než hrubě, tak těm druhým částicím se nejeví v té své rozmanitosti, komplikovanosti, bohatosti, barevnosti, já nevím co všecko. Nyní proč jenom, jeví se jako jenom cosi velmi hrubýho, primitivního, totiž jako proton nebo elektron nebo něco takového. Ale ve skutečnosti je to celý vesmír struktůr, třeba. To si musíme uvědomit, že my nejsme schopni přistoupit k těm nejelementárnějším částicím přímo. Vždycky tady máme nějaké přístroje, s kterýma pracujeme, a ty pracují s nějakýma třeba se zářením nebo s nějakýma urychlenýma částicema. A my jsme vlastně závislí na tom, co v posledu je schopno interagovat s tím, co zkoumáme. A jsme odkázáni přes velikou sofistikovanost těch všech přístrojů, jsme odkázáni na tu reaktibilitu, na úroveň, hrubost, či jemnost, na práh a tak dále. Ty reaktibility, těch nejmenších částeček nebo kvant, s kterýma pracujeme, až ty z té skutečnosti těch částí, s kterými zkoumáme, nejsou schopné absolutně nic jiného registrovat, než co jim dovolí ta jejich reaktibilita. To znamená, že když provádíme ty nejlepší a nejpromyšlnější experimenty na subatomární úrovni, tak vlastně se díváme na skutečnost nikoliv svéma očima, vyzbrojenejma kdečím, nebož v posedu očima těch nejprimitivnějších kvantdění, těch nejprimitivnějších událostí. No a závěr, místo skutečnosti o sobě, jak to krásně formuloval Kant, když chtěl rozlišit mezi věcí o sobě a jevem, věcí pro nás, či místo skutečnosti o sobě, a my nemůžeme ty události, třeba jsou strašlivě komplikované a bohaté, jak jsme říkali, tak tu jejich bohatost nemůžeme označit za skutečnost o sobě. Z důvodů, teda můžeme, ale pak bychom to terminologicky všechno museli změnit, prostě je to něco úplně jiného, než co měl na mysli Kant, když mluvil o věci o sobě. Či místo skutečnost o sobě je ta bohatost těch nejmenších událostí spíše skutečností pro uskutečnění. Je to skutečnost, která tu je příležitostí, proto ten Gelling byl citován, je to jakási skutečnost-neskutečnost, taková divná skutečnost, která tady je proto, aby jiné skutečnosti na to mohly reagovat. Čili je to skutečnost pro uskutečnění, skutečnost pro reaktibilitu. A to pro reaktibilitu neobyčejně kumulovanou, to je pro vesmírné dění. Je to skutečnost pro vesmírné dění. S určením, aby to neslo univerzům. No a to znamená zároveň, že do univerza, jak je známe, ústavičně intervenuje jakási skutečnost-neskutečnost těch primordiálních událostí, nebo těch virtuálních událostí. A to tím nejnenápadnějším způsobem, totiž přes vnitřní stránky těch nejjednodušších událostí a teprve přes ohromně komplikované superudálosti a super-superudálosti, přes subjekty pravá soucna, jak jsme o nich hovořili, to je integrovaná soucna. Z těchto nejjednodušších a nejméně pozorovatelných úrovních, přes všecky ty komplikované struktury, až na úroveň dějinnou a personální. Tady jsem už jednou zmiňoval toho Herčíka, jak vykládal, doporučuji znovu k přečtení, jenom jako inspirace nikoli, že by se to mohlo polknout. Tak tím jsem dokončil to, co jsem měl ještě připraveno, protože teď máme ještě chvíli čas, nebo já nevím, to je hrůza. No, tak snad ještě tohleto a tím skončíme. Když jsme prováděli kritiku běžného a v přírodních vědách zcela z domácnělého pojití kauzality, nešlo nám ovšem nikterak o ospravedlňování nějakého indeterminizmu, nejbliž výhradně o kritiku myšlenkových prostředků, kterými je běžné pojití kauzality vybaveno. Ta skutečnost těch kauzálních souvislostí nebyla předmětem našeho popírání. Ta skutečnost tu je a můžeme s ní počítat. Nám šlo o to, že myšlenkové prostředky, kterými je to uchopeno, jsou naprosto nedostatečné, že jsou neudržitelné, že se to musí uchopit jinak. Čili mým cílem nebylo formulovat argumenty pro indeterminizmus, to je nonsense. Jenomže ta celá struktura musí být uchopena jinak. A samozřejmě dojde potom také k novému vidění, že tam budou odchylky v tom vidění, ale nikoli, že by to bylo popřeno. Přehlédneme-li z tohoto hlediska pole zájmu takového oboru, jako je fyzika, to je vlastně obor, který se zabývá tou nejnižší rovinou soucen. Vidíme, jak přespojmovou nedostatečnost, kterou jsme kritizovali, slouží běžné pojetí kauzality, ovšem v moderní vědě čím dál méně výslovné, spíše je implicitní. Jak toto běžné pojetí kauzality slouží prakticky všude. Velmi dobře. S výjimkou třech oblastí. Kde se lhává? Což jsme si ukázali. První oblastí je počáteční fáze expanze vesmíru, to je fyzika bývých děr, jak tomu někteří říkají. Druhou je závěrečná fáze gravitačního kolapsu, vedoucího ke vzniku černé díly, tedy fyzika černých děr. A za třetí, nepozorovatelné topologické fluktuace prostoru, to je, dalo by se říct časoprostoru, ale teď v prostorových měřítkách jsou to fluktuace menší než 10 na minus třicátou centimetru. Protože však tyto tři oblasti, kde kauzální myšlení kompletně selhává, mají eminentní důležitost a nepředstavují v žádném případě nějaké okrajové momenty skutečnosti, které by bylo možno zanedbat, nýbrž pouze do extrémních hodnot vyhnané základní vlastnosti reality, základní vlastnosti světa, v něm žijeme. Musíme být připraveni chápat reálné vztahy v rámci univerza na té makro-úrovni, kde platí jakoby ta kauzalita, které tradičně tou koncepci kauzality postihujeme. Musíme být připraveni je chápat jako zvláštní případ čehosi základnějšího, univerzálnějšího, tedy jako jakási speciální pravidla hry, která charakterizují náš vesmír. To je asi tak, charakterizují jako určité rysy v obličeji, charakterizují tvář známé osoby, přičem všechny osoby jsou příslušníky lidského rodu. Takže ty zákonitosti kauzální a jiné by byly čímsi specificky charakteristickým pro náš vesmír a nebylo by nutno je chápat, ani možno je chápat, jako univerzálně pratné pro všetky vesmíry, které jsou myslitelné. Ve všech třech extrémních případech, v nichž selhává běžné pojetí kauzality, jsme konfrontováni s jakousi skutečností, neskutečností, které se obvykle dostávalo pojmenování nic, ale o které, jak jsme si ukázali, musíme mít za to, že není totožná srizí nicotou, nebo že představuje jakousi skutečnost v uozovkách za pomezím toho, co je jako skutečnost běžně chápáno, aniž by však šlo o cosi neskutečného v tom běžném smyslu. Čili to je jakási mezi země, mezi prostor, mezi nicotou a tou skutečností, s jakou jedině počítáme v té evropské tradici, v niž jsme zakotveni. Proto vzniká otázka, jak můžeme tuto podivnou skutečnost a neskutečnost učinit tématem svých úvah a svého zkoumání. A tady chci zařadit téma, který vlastně jako by do kosmologie nepatřilo, ale jenom pokud si nouvědomíme, že naším tématem je filozofická kosmologie a nikoli astrofizikální kosmologie. Totiž naší otázkou bude toto. Jestliže tuto podivnou skutečnost, neskutečnost můžeme učinit tématem svých úvah a svého zkoumání jenom v řeči, to je v myšlení řečově strukturovaném a dodržujícím jistá pravidla logická, a teď tím se nemyslím, formální logika, ale logická logos, to, o čem Heidegger mluví, že máme-li říct něco smysluplnýho, tak to musíme říct nejenom v řeči, ale po řeči, ve smyslu tý řeči po srsti, ne proti srsti. Musíme se nechat vést řeči logem. Ve svém promlouvání se musíme nestvechat řeči, tam rozlišuje základně mezi řečí a mluvou. Tak se dostáváme k otázce, jaký je vztah mezi vesmírem, kosmem, univerzem a logem, to je světem slova, světem řeči. A to si necháme na příště. Když možná jsem to... Ono je vlastně, není tak pozdě, že by se ještě mohlo... Každopádně tuto otázku si necháme na příště a já bych ještě řekl něco o tom Gelinkovi třeba, nebo Gelinksovi. Je to těžké, francouzi to vyslovují Gelink jenom a teď je otázka, když my to sklonňujeme, jak to máme, jestli máme víc z tý výslovnosti, anebo z toho, jak se to píše. On to byl, cože? Vlácky, že to mělo být K a X. Takže... Ale nikoli X na konci. To zas vyslovují jako K, jak je s chilebek, že? Řekl bych, že X na konci. No prostě je to otázka, zeptáme se, jak by se vlastně, já jsem si to nikdy neuvědomil, že jsme tady měli dva chlapíky z Belgienov. Holanděli by to taky měli vědět. Tak se na to můžeme zeptat. Tak já bych teď ještě něco k tomu Gelinkovi, nebo Celinkovi, nebo jak to budeme. Takže... Tedy Gelink vychází z problému, který vznikl Dekartovým... To je jenom taková malá informace, kterou jsem si připravil, abych u toho nesetrvával dlouho. Vychází z problému, který vznikl Dekartovým dualizmem res concitans, res extensa. Dvě substance. Pro Dekarta byl problém, jak jsou, kde jsou spojeny. Když myslíme na úrovni res cogitans, ale když něco děláme, například jdeme, tak jdeme na úrovni res extensa. Když se rozhodneme jít na procházku, tak se rozhodneme na úrovni res cogitans, ale jdeme na úrovni res extensa. Teď je otázka, jak je to zajištěno. Jak funguje ta interakce, nebo jak funguje ten převod mezi res extensa a res cogitans. Dekart si vymyslel neuvěřitelnou bláznivinu, že je jedno takové zvláštní místo ve vesmíru, kde res cogitans a res extensa nějak se dostávají do kontaktu. Kde jsou schopní navzájem interagovat a na sebe působit. A to je šišinka, podvěsek mozgovej. Cože? Cože? No dobře, ale všechny jsou kuriózní. No a samozřejmě kartezijánům se to nelíbilo. Tak vymyšleli něco elegantnějšího. A Gelling tedy vyslovil zásadu, že nemůže být provedeno nic, nemůžeme provést nic, aniž bychom přesně a podrobně znali způsob, jak to provedeme, jak to může být provedeno. Bond ty svý spisy většinou psa latinsky, takže latinsky to zní, pokud někoho zajímá. Imposibile est ut is faciat qui nestitquomodofiat. Quod nestisquomodofiat it non facis. Co nevíš, jak se dělá, to neděláš. To nemůžeš udělat. No a protože samozřejmě nevíme, když si v mysli se rozhodneme jít na procházku, tak nevíme, jak to vlastně funguje přes ty naše nervy, přes mozek, přes naše motorické orgány a tak dále. Nemáme ponětí, jak to chodí v tom těle. Abychom teda opravdu šli. Takže vlastně je vyloučeno, abychom my mohli způsobit, že jdeme na procházku. My se rozhodneme v mysli, ale že jdeme na procházku fakticky, k tomu nemáme žádný prostředky. I když to postupně, co se děje v mozku, a v nervech, a ve svalech a tak dále, i když to postupně můžeme poznávat díky fyziologickým výzkumům, je to výsledkem pozorování ex post. A nemůže to sloužit jako doklad, že skutečně duševní činitel působí na tyto procesy. Jestliže však ani vědomé bytosti jako lidi nemohou působit na své vlastní tělesné děje, tím méně může jedno těleso působit na druhé, když nemá žádné vědomí. Jak by mohlo působit, když neví, jak se to dělá? Kámen spadne na jiný kámen a strhne ho do propasti a ty další a tak dále vznikne lavina. To nedělá ten kámen, ani žádný jiný kámen. To prostě nemůže, protože ten kámen neví, jak by to udělal, aby byla lavina. Neoduševnělé věci už vůbec nemohou nic vědět o tom, co dělají. Čili nemůžou nic dělat. Podle Geringse máme schopnost...

====================
19-2a.flac
====================
Já se obávám, že s tím nezačali popularizátoři, když se právě opřeli o nějaký záležitosti, které by měly vzniknout. Já jsem se obávám, že s tím nezačali popularizátoři, když se právě opřeli o nějaký záležitosti, které by měly vzniknout. Já jsem se obávám, že s tím nezačali popularizátoři, když se právě opřeli o nějaké nevelké fyziky, které s tím začaly probojit. To je něco jako materiální výkon tělesa, ne? To už byl hůl, který tohle řekl. To doplnili ten poslední, takový to byl ten Gerig. Předtím byl jakýsi odstavec proti tomu determinismu a předtím ten výklad končil, tak podle mě do univerza ústavičně intervenuje skutečnost, neskutečnost, vyplání, události působící na vnitřní. Teď jsem... Než si začal mluvit o tom, že nehlásáš žádný determinismus, tak jsi skončil... A ještě hned předtím, jo? Těsně předtím. A tam mě to... tam se to nestačilo chytit. Ještě mi řekni tam, co si stačilo. Nevím, jestli je to přesně, ale do univerza ústavičně intervenuje skutečnost, pomlčka, neskutečnost, v virtuálních událostích působících, a teď je to důležité, na vnitřní, nebo jestli to, řeknám, vnitře, to jedno tam musí tam být, to vnitřní tam musí být. No jo, ne na, ale přes ten objekt. Tak přes. No a jak to bylo? Jo, jde o to, že to tam nekončí, u toho vnitra, že jenom prostřednictvím, přes ty vnitřní stránky těch nejjednodušších událostí. Aha. A teprve přes ohromně komplikované super události, subjekty a super subjekty a tak dále, přes nejvíc komplikovaná pravá soucna, vždy situačně, jinak, nově, není to nějakej zákon, který je pro všechny stejný, vždy nově, až na úroveň dějnou a personální. Takže tím se to vysvětluje, právě tím, že jsem slyšel vnitřní, tak mně nebylo jasný, jestli ta skutečnost neskutečnost těch virtuálních, jestli působí na vnitřně, nebo jestli už je tou vnitřní stránkou, sami jsou vnitřní stránkou události. Takže teď, když tam je to přes, tak už to není jasný vůbec jestli. To je něco, co se dá oddělit od těch vnitřních stránk, nebo jestli je to přímo ta vnitřní stránka těch událostí, ta skutečnost neskutečnosti. Samozřejmě ne, protože ta skutečnost neskutečnost, ta je někde tam, kde ještě žádné události nejsou. Ale tím, jak mezi sebou interagují, tak vzniká nějaká reálná skutečnost. To je pravda. A to už je ten vnitřek, nebo mně to furt tak připadá, že to je jedno a to samé. No a teď si musíme ještě teda, pro přítomné je to trošku nepřítomné de facto, ale ty si to ještě dobře pamatuje, když jsme mluvili o vztahu vnitřní vnější z hlediska časovosti. To jest, vnitřní není prostorově vnitřní, když vnitřní je to o budoucí. Když říkáme, že ta skutečnost neskutečnost jakási, o které ještě odládneme hovořit, že působí, kdybychom řekli na vnitřní stránku událostí, tak to je málo, protože to vypadá jako, že to nepůsobí na ty události, nebož jenom na tu vnitřní stránku. No ale protože vnitřní stránka je jenom časovej aspekt událostí, tak když působí něco na vnitřní stránku, tak to působí přes tu vnitřní stránku na to zvněšnění taky. Pač událost je zvněšnění vnitřního. To děnní události je zvněšnění vnitřního. To říkám kvůli tobě nebo kvůli přítomě. No tedy správně je, že ta skutečnost neskutečnost působí přes vnitřní stránku událostí a to jak těch nejmenších, tak super událostí a super super událostí a tak dále. Takže v jejich průběhu, v jejich zvněšňování vnitřního, se to nějakým způsobem ukáže. A protože ta reaktibilita na nižších úrovních je velice hrubá, tak se tam ukázuje to strašně pomalu a málo. Čím je ta úroveň pravej ksouce vyšší, tím ta skutečnost neskutečnost přes ty vnitřní stránky, které jsou komplikovanější, může se projevit víc. A proto ta skutečnost neskutečnost, to je to, co není tou skutečností, jak s ní počítáme, ani nicotou, to se nejlépe ukazuje, nejlépe projevuje, přes vnitřní stránku těch nejvyšších událostí, nejkomplikovanějších událostí. A to znamená v dějinách, ve společnosti, v přemýšlení, v reflexi jednotlivosti. A ani to mi není jasný. Právě se mi zdá, že ten nejvyšší rovín je tam nejmín, páče, je to 31 prostředkovaný. Působí jenom na tý nejnižší rovinu. A přesto na tý rovinu, či jej vliv je, čím dáme, čím. To je zdánlivý. To je přesně tak zdánlivý, jako když sčítáme půl a štvrt a osmínku a tak dále, takže to je do nekonečna. Součet je do nekonečna. Není. To je optický klam. Ve skutečnosti je to tak, že tou vnitřní stránkou je každá událost zakotvená v té skutečnosti neskutečnosti. Každá událost. I superudálost. Ta superudálost není složena z malých událostí, jenomže je jejich integritou. A tím, že zintegruje subudálosti, tak zároveň dosahuje toho, že její budoucnost, to je z těj vnitřní stránka, je založena hlouběji, než je založena vnitřní stránka těch jednotlivých složek, těch subudálostí. Jinak by to těž byla pouhou agregátem těch subudálostí, ale ona je sjednocena. Jak může být sjednocena? Tak, že její vnitřní stránka, to je její zakotvení v té skutečnosti neskutečnosti, jde hloub, než u těch jednotlivých subsložek. Čím vyšší je úroveň pravého somcna, tím hloubě jdou jeho kořeny do té skutečnosti neskutečnosti. To je obraz, tak jako hlouběji kořeny. Prostě obrazy. Prostě nemají-li subudálosti svou vnitřní nebo vnější stránkou čouhat z té superudálosti, tak ta superudálost je musí všemi směry přesahovat. To je, po vnější stránce je musí do sebe zahrnout a po vnitřní stránce musí jít hloub, než oni. Jinak by čouhali tou svou vnitřní stránkou. S nikdem. To už není obraz, to je armáda. Jestliže má být superudálost integritou těch subudálostí, tak nemůže připustit, aby jejich vniterné stránky zasahovali někam, kam ona už nezasahuje. Což znamená, že vnitřní stránka je budoucnost. Událost by už tady byla celá. A některá ta subudálost by to přesně ještě dodělávala. Proč tu budoucnost dáváš do minulosti? No tak jestliže už není nezbytný z vnitřní stránky, už se všechno zničnilo. No tak událost skončila. No dobře, tak vlastně událost skončí, až to některá subudálost by ještě neskončila. Jak to, že ne? Já jenom říkám tak jako srozumitelný to, co ty si řekl teďka. Že by čouhala. Tak co to je, že by čouhala? Že by byla založena hlouběji? Jak by se to řeklo? Prostě tady nejde o to, jak to dáš na časový osém. Vůbec není problém. Problem je, jak hluboko v budoucnosti. A v budoucnosti může být někdo založen, nebo může do budoucnosti, nebo založen v budoucnosti, může být kilometr nebo milimetr. A to v různých okamžicích. To nejde o to, kdy na časový osém. Jo, ta hloubka založení je něco jiného, než kam to jde odkaď kam. Protože to odkaď kam, to je vnější stránka. To nejde o časovost události, co tě rozptiluje. Jirka! Praští. Uřadně. A proč tady je vůbec? Protože musí být otevřený dveře. Můžou být zavřeny kočky. Ale já tam to nemůžu. No tak nevím. Mám to zopakovat? Nemáš to? To je taky zároveň odpověď, co to je, že to je metafore. Co to je ta hloubka založení? Když je nějaká... Takže, v každém okamžiku je, pokud jde o větší událost, a ne nějakou tu mrtvrtavou, tak v každém okamžiku ta událost je přítomná celá. Jo, to jsme říkali. To znamená, že když je to v polovině, tak přítomen je ten časový průřez, ale nějak přitom, a ten je přítomná, je ta dosávaní část události, která už proběhla, a nějak je přítomná ta ještě neproběhlá část události, která teprve proběhnout má. To znamená, že v rámci přítomnosti, jakožto časového průběhu, je ještě navíc přítomná budoucnost a minulost té události. Tahleta přítomnost minulosti a přítomnost budoucnosti má jakýsi charakter, jakési intenzity, nebo snad by to šlo i kvantifikovat, nebo aspoň pomocně kvantifikovat. To znamená, subudálosti při svém počátku sahají do budoucnosti, do své vlastní budoucnosti, to je do té budoucnosti, která je nějakým způsobem přítomná už na začátku. Sahají méně hloubko než superudálosti, které na začátku musí, jestliže ty subudálosti nějak integrujou, tak musí sáhnout do větší hloubky té budoucnosti. Není možné, aby superudálost integrovala v sebe události tak, že by některé subudálosti čouhaly, že by měly hlubší budoucnost než ta superudálost. To není možné. Takže z toho vyplývá, že pokud je superudál skutečnou integritou, skutečným celkem, tak její stav k budoucnosti, respektive její zakotvenost k budoucnosti, nemůže být prostředkována niternou stránkou těch subudálostí. Je její ryze nepřenosnou a nesprostředkovanou zakotveností v té skutečnosti neskutečnosti. Ano, protože jaké budoucnosti stavá si tím, jako se zná nejen jeho stav, co oni despět přijdou poté àno poté nesadarovat proti ievřejné zkušenosti vpěvná. No, kdybychom věděli, co to je budoucnost, tak by to bylo objasňující, kdybychom to stotožnili s budoucností. Ovšem, tady je situace naopak taková, že my nevíme, co to je budoucnost. Já ti to dopovím, aby si věděl, na co máš pravo odpovídat. Mě je o to, když říkáš, že ta skutečnost neskutečnost působí přes vnitřní stránky, který působí na ně, na vnitřní stránky a přes ně ještě, tak působí, kde je ta skutečnost neskutečnost? Jo, kde ona sama se nachází v čase? Nebo je to blbost úplná, kde nachází se v čase? Nenachází se v čase. A může působit ale jenom... Protože co to je čas? Neexistuje jinej čas, než čas, který má každá událost samou svůj čas. To, čemu říkáme čas vůbec, to je jenom překrývání těch časů jiných dvěch událostí, jsme si řekli. No, a jak mi to ale působí na vnitřní stránku a ty stotožný budoucnosti? Tak ti tady vzniknou problémy. Jak? Proč? Proč nepůsobí na něco jiného, než na budoucnost? Jakmile by začala působit na něco jiného, než na budoucnost, tak může působit buď na přítelnost nebo na minulost. Co to je působit na minulost? To si vyloučíme, ne? Proč? Co to je působit na budoucnost? Co to je teda působit na minulost? To znamená, jak může změnit minulost? Tam teda prostě, já odvítám o tomhle teď diskutovat, protože ve skutečnosti vztah k minulosti je prostředkován vztahem k budoucnosti. Takže bez toho minulost je ničím. Nemůžeme působit na minulost, leč budoucností. Jinými slovy, leč tím, jak na ní reagujeme. Jediné místo přístupné úsobení je budoucnost, jo? Přístupné úsobení této skutečnosti, neskutečnosti. Takže ona nepůsobí jinam, protože jinam nemůže být. Protože kdyby jinam působila, tak by musela na sebe vzít povahu skutečnosti. A nemohla by zůstat tou skutečností neskutečnosti. Ve chvíli, kdybych chtěla, aby Fum působil na tento vesmír, nebo na něco v tomto vesmíru, třeba na nějakou planetu, nebo hvězdu celou, nebo celou galaxii, aby působila skutečnost, neskutečnost, tak přímo. To by znamenalo, že by na sebe musela vzít podobu nějaké skutečnosti. To je, pokud by působila nějakou planetu, tak by to musela být jiná hvězda, nebo jiná planeta, nebo pokud by to byla hvězda, musela by to být nějaká hvězdokupa, nebo galaxie, nebo pokud by to byla galaxie, tak nějaká jiná galaxie. To by nemohla zůstat ta skutečnost neskutečnost, kterou tušíme ve chvíli, kdy právě to působení kauzální, jak jsme na něj zvyklí, najednou selhává, nebo ten model kauzálního půznit selhává. Neskutečnost tu nějak chceme najít a myšlenkově se k ní dostat, přistoupit k ním tam, kde právě nám selhává jakékoliv působení na přítomnost bezprostředně. Takže když se tážeš, jak se tážeš, tak vlastně se tážeš, proč to, co dlouhé věky bylo považováno za nic, za nicotu, a teď pomalinku se pokoušíme orhalovat, proč to není něco? To je ono, kdyby to bylo něco, aby už dávno to bylo zkoumané, že ten problém by zůstal nadále. Prostě by to bylo jedna z dalších kauzálně působících realit v tato světě. No a to by působilo v přítomnosti. Opětelně by působilo v přítomnosti. To znamená, že tam vzniká jistá nerovnová. Máš tam něco, co ti působí na budoucnost, něco, co ti působí na přítomnost, ale nemáš tam nic, co vypůsobilo na minulost. Protože, jak jsi řekl, na minulost se může působit dětě přes budoucnost. Jaká nerovnová? Nerovnová je daná už tím, že existuje asimetrie časová. Prostě čas je jiný rozměr než všechny ostatní. Nerovnová. Co to? Jaký album? Proč by to měla být rovnová? Proč by to měla být rovnová? Tak už je tam ta asimetrie nebo ta nerovnová daná. Protože to je jasně jednosměrná záležitost zvněšňování vnitře. A co není zvněšněno, to není ani uvnitř, říká Hegel. Což je něco podobného, že na co se nerejevuje, to jako kdyby se ani nestalo. Co to znamená? Minulost je ve skutečnosti neskutečná. Minulost, která se odehrála a nic z ní nezůstalo, to je jako kdyby se neodehrála. To je úplně to tež. Jestli minulost něčím je, tak je to díky přítomnosti, která na ní nějak reaguje. Takže působit na minulost nelze, ale lze na ní reagovat. A podle toho, jak se reaguje na minulost, tak se ta minulost taky mění. Ovšem ne ta minulost, jak tenkrát byla, až ta není. Mění se ta intencionální sféra toho reagování na minulost. Čili bezprostřední ovlivňování minulosti není možné. Ale ta minulost se mění a nejen subjektivně. To bych ještě chtěl upozornit, že nejen subjektivně, protože to nejde o to, že si děláme nějaký subjektivní obraz o minulosti, který neodpovídá té skutečné minulosti. Jde o to, že ta minulost, když byla přítomností, tak nebyla ještě dokončena, ještě se docela nezvnějštila. Ona se ještě zvnějšňuje dlouho potom, když se skončila. V dějinách je to úplně zřejmé. Ještěže nějaká událost v minulosti se zvnějšňuje ještě dlouho potom, když se skončila, tak znamená to, že ta událost vlastně ještě neskončila, že se zvnějšňuje do teďka. Trošku mě uráží, že tuto otázku kladeš, protože vidím, že si absolutně nepamatuješ, co jsme to robili před třema rokama. V prvním roce tohoto semináře, když jsem tady maloval ty obrázky slimejše, tak tam bylo evidentní, jedna věc byla evidentní, že když si tady uděláme časovou osu a událost si namalujeme. Toto je událost. Při čemž? Řekněme, jestli budoucnost nebo minulost dáme na levo nebo na pravo. Bývá zvykem dávat budoucnost na levo, tak i teď uděláme schválně na pravo. Budoucnost a minulost. Takže událost začíná tadyhle. A teď důležitá věc je, nahoře je vnitřní a dole je vnitřní. Událost začíná jako vnitřní. Ten slimejš tady je prostě takový esíčko, ale protože událost nemá jeden rozměr, tohle je časový rozměr a ta sila, tloušťka toho slimejše, to je prostor, zastupuje prostor. Redukovaný o jeden rozměr. Vlastně o dva. Začíná jako vnitřní. V tu chvíli, když začíná jako vnitřní, tak vůbec není změjšněná. Pak se děje, ale děje se stále uvnitř, jako vnitřní, a ještě furt není změjšněná. K prvnímu změjšení dochází v tomto bodě. Přičemž časově, například to, co je, tohle to je složka událostí, ta zaškrtaná nahoře, ta složka událostí, která je ryze vnitřní a vůbec nemá žádné změjšnění. Změjšňování začne v tomto okamžiku. Takže část té události se z vnitřního změjšnila. Takže to vnitřní už není vnitřní, ale vnějšní. Ale v té době, kdy je jedna část už změjšněná, tak ještě jiné části jsou vnitřní a nezmějšněné. Takže tohleto ve prostřed to je údobí nebo epocha té události, kdy vedle sebe, a to je špatně řečeno vedle sebe, spolu koexistují vnitřní a vnější stránka. Přičemž ta koexistence spočívá v tom, pokud nemluvíme o detailních věcech, jako je například reflexe, kdy to je obráceně, spočívá v tom, že ustavičně celou tu dobu to vnitřní se změjšňuje. V různých služkách, v různých proudech vnitřní se změjšňuje. No ale pak to dojde až sem a tam už událost vůbec není vnitřní. Nemá nitro, ale furt zvnějšňování pokračuje. Ta vnější stránka té události ještě furt má nějaký, je jiný, ještě to je nějaká osobní historie té události. A to je právě tady, tam už je to jenom vnější, ale už se to zůžuje, odeznívá to, ta událost se vytrácí, už je jenom vnější, nic vnitřního tam není. Čili furt to je ještě zvnějšňování ty události, ale už je to jenom vnějšnost až to zanikne. Můžeš na časový ose ukázat bod, kde ta událost končí? No ta událost končí, řekněme tady. Já jsem nemluvila, vůbec jsem se nezmínila o vnitřní stránce. Já jsem říkala, že jestli náhodou ta událost, když ještě teďka se zvnějšňuje, nebo jako dojasňuje, jak by se to mohlo říct, tak jestli náhodu, to není tím, že ještě neskončíme. No jistí, že ty jsi to teďka potvrdila. Neskončila. Sice už nemá vnitřní stránku, ale neskončila. To není žádný objev, to jsem říkal já sám, že neskončila. Na to já jsem se ptala a ty jsi tady začal ukazovat... Že mě uráží tento dotaz, protože je jasný, že to neskončilo. Protože ty si tak dělal s tím, že událost skončila, že je v minulosti a přesto, že ještě jak my můžeme reagovat, teda něco dělat z minulostí, to byl k nás ten příklad, jo, z událostí, která byla v minulosti, která skončila, když jsem se ptala jestli náhodou, to není tím, že ta událost ještě neskončila, tak si řekl, že ty to uráží. No jistě. No prostě, já jsem uvět příklad, nejkrásněji to vidět na historických událostech, ovšem to nejsou pravý událostí, takže tam je potřeba i opatrný. No ale podívejte se, když Frege napsal svou knihu a vyšlo určitý počet výtisku a nikdo si toho pořádně nevšiml, tak by se dalo říct, že to je prostě všecko. A teď po já nevím půlstoletí nebo díl, najednou toho Frega nebo Fregeho znovu objeví. Najednou ta jeho teorie, přestože nevykonávala vliv v tom smyslu, že by lidi vedla k novým objevům. Nébože ty nový objevy nezávisle na Frege byly prostě odhalené, přišly a teprve dodatečně se zjistilo, že Frege to viděl už dřív. Přesto je ta teorie zařazena do historie určitý problematiky a tomu Fregemu, tého teorii, se rozumí určitým způsobem. Dělají se na ní jistý korektury, ale na druhé straně se tam najde něco, co provádí z té korektury na tom, co se vynalezlo později. Takže ten Frege a jeho teorie jsou dneska něčím jiným, než když on publikoval tu knihu. Opravdu jsou. To není tak, že se nám to zdá být něčím jiným. My dneska můžeme rozumět Fregemu nebo prostě my, na nějaké ty symbolické logikové nebo analitické filozofové a podobně, můžou rozumět tomu Fregemu lépe, než on rozuměl sám sobě. Je známý, že takovej Hume, který z mladitské nerozvážnosti napsal treatise a publikoval to a propadl s ním, tak prostě měl dojem, že to udělal úplně blbě a vrch se na historii, filozofii nechal bejt a psal historické pojednání, kterým asi zjednal uznání a respekt. A když už byl starý, tak zkusil znova populární formou a zkráceně říct to, co napsal ve Simplitismu. A kuponivo se to začalo číst. Rozdělili to do dvou knížek, jedna o morálce, druhá o poznání, zatímco v tom treatisu je to všechno stejné. A dnes kdo čte Humea? No samozřejmě jenom v seminářích, pro seminářích, pro začátečníky jsou ty populární knížky, které pak vydal. Ale kdo chce špirovat Humea, tak musí jít na treatise. Sám autor jeho to zavrhl. A my dnes, Hume to je pro nás treatise, a ne ty drobnosti nebo historické. No, my mu rozumíme víc, než on sám sobě. To znamená to, že právě tady ta supudálost překračuje tu vlastní událost? Superudálost Humea překračuje supudálost treatise? To nevím, jestli by se takhle dalo říct. Protože ta událost, co to je ta událost? Ta událost je ten treatise. Co by tady bylo supudálost a co superudálost? My musíme ještě víc, co to je ten treatise vlastně? Je to ta kniha, kterou tady můžeme mít vytištěnou v ruce? Nikoliv, to je potištěný papír, to není treatise. Treatise je, ten vy vstanete prvé, když to začnete číst a naštudujete to. Tak teprve se setkáte s treatisem. Ještě ta kniha sama, to je prostě špalek papíru potištěný. To není treatise. Takže vlastně ten treatise, nemůžeme ho označit jako událost. Protože v té podobě toho knižního špalku papíru, to je věc, anikoliv událost a v té podobě toho, co tam je v tom napsáno, to je událost, která se musí stávat vždy znovu, když někdo přijde a začne to číst. Přičemž to, ta událost, která nastane v tom případě, že to začne číst, není totožná s tou událostí, když jenom to psal. A je otázka, jestli ta událost psaní treatizu a ta událost čtení treatizu, jestli nemají být a nemusí být chápání jako sekundárního, přičemž tím primárním je něco, co nám jako událost uniká, co nemůže nebýt událostí. Co snad je, jaksi událost v nějakým jiném smyslu, to jestliže událost je zvněšnění vnitřního, tak to, co zvněšňoval Hume a co zvněšňuje čtenář, čtenář Humeova treatizu, je vlastně nezvněšněný. A každé zvněšnění je něco jiného. To je o všem případ zvláštní, protože de facto tady to není pravá událost. To je něco podobného jako s úměreckým dílem a filozofický a umětský je to tež, že tady jsou problémy, které patří do nějakých jiných souvislostí. Co je sofoklovo drama? Je to to, co měl Sofokles na mysli? Je to to, co nám na různých přepisech a letskdy s chybějícíma místama, co se zachovalo do dneška v řečtině? Jsou to překlady? Nebo je to sofoklovo drama skutečně tady teprve, když se to hraje na jevišti? To jsou ty problémy. Pro nás nejde o pravou událost. Tady je něco komplikovanější. Já bych se kvěsil toho slyváka, který řekl, že to je nějaká událost. Ta se skládá ze subudálostí, které jsou zintegrované, z kterých každá je takovýhle slyvák. Má zase ty přirovněnky, městské městské, co jsou lesní. Pokaží komunita super událost, už má jenom městské strany, tak se ještě pořád skládá ze subudálostí, které mají městské a městské strany. Na to právě se zase otážím. V takovém případě by samozřejmě ta městská strana překračovala, to neznamená, že tady v té části nenajdeme nějaké události, které mají vnitřní a vnitřní stránku. Jenže ty události už není schopná tahle velká super událost integrovat. Oni tam sice jsou, ale nikoli jako jsi integrovaný. Proto mluvíme taky o dezintegraci. Třeba když zemře organismus, tak jednotlivý buňky ještě žijou dál, fousy rostou třeba a tak dále. Přesto mluvíme o dezintegraci v tom smyslu, že jako vcelek ten člověk už neexistuje. A ten růst fousů nebo dělení buně, které tam může nějaký čas pokračovat, to už není součástí té super události. Už tam není do toho zintegrováno. A taky jsou to všem události ve směs, který, no taky to nemusí být tak, ale v tom případě toho vyššího organismu, to je tak, že jsou tak natolik specializovaný a jednotlivý jsou události, že nejsou schopným přežít. U těch nižších jsou, když se nezmara rozřežete, že jeho tak. Fakt je, že u toho nezmara je to tak, že ho musíte stejně rozřezat tak, že dostanete tam nějaký kousek toho. Kdybyste tam dostali jenom tohle, to by bylo všechno v pohodě.