Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
25-1a.flac
====================
Teoreticky, ale konkrétně je to tak, či onak. Vy musíte vzít konkrétního člověka a připustit, že ten konkrétní člověk, že jenom proto, že se mu to zdálo nedemokratický, tak se rozhodl proti. Já myslím, že ta vaše řeč by dadila jenom k něčemu jinému, že by totiž musela jasně, myslím, že by mohla zproblematizovat, že jeho jednání, jako jí rozhoduli a rozhoduli se on, pouze jako štodemokrat, tak je to dost slabý. Ovšem uzor, on se nerozhoduje jako štodemokrat. Jak to víte? Já mluvím o tom, každý se rozhoduje jenom jako demokrat. Protože... Přece paní Lán, žádný jiný důvody nemá. A nebo má manželku židovku. Jak se mohl Jaspers s nadšením, jenom Freudem, rozhodnout pro Hitlera, když měl za manželku židovku? Já myslím, že to říká, jestli člověk přijme to Hegela, nebo nepřijme. A kdyby to přijme, že v určitý věci musíme odečítat to, co se nemysloví, to by to nebylo. Tak já si myslím, že člověk by stál na Tomka, no to samozřejmě má to zjednodušeně. Ale já si myslím, že právě proto jsem tvrdil, že ten Hegel by se měl problematizovat, že tady hovoří to, co je nevyslovitelné. A o to jde. Vidět toho demokrata, to se nedá vidět, že ten člověk jenom má židovku, nebo takhle má jenom demokratický názor, nebo tento člověk, že má židovku, tak z toho vyplývá, z toho něco vyplývá. Zrovna tak spousta lidí měli židovku a radši se jim řekli, co z toho vyplývá. Myslím, že ta samotná věc... Sparta je. Taky moh. Taky způsob reakce na to, že přijde nové hnutí. Kolik lidí se rozvedlo, třeba teď po osma šedesátým. Ale já souhlasím, že to je většinou komplikovaný tehnik. A je třeba to vidět, z jakých důvodů. Každej člověk má nějaké motývy. Já chci říct, že tedy ty motývy Heideggerovi byly respektabilní. Že to udělali. Že zkreslovat to jako nějaký oportunismus je nesmyslný. Heidegger to neudělal s oportunismou. Nyní proč? Z politického omylu. To bylo něco jiného. Podobně nikdy... Dneska jsem mluvil velmi kriticky o Hromádku i na začátku, pak bylo v zápalu diskuse, ale stejně tak pro Hromádku to nebyla otázka oportunismu. To byla určitá koncepce. Ale vadná. Kterou dodatečně kterou jsme kritizovali průběžně, i když ne dost radikálně možná, ale kritizovali jsme to velice ostře, jemu do očí. Dneska možná víme víc nebo vidíme to líp. To ještě vůbec neznamená, že to vidíme úplně zase všecko. To ještě bouvou nový a nový pohledy a všechny možné dokumenty dát to do Hromady. To je obrovská práce. Střílíme od boku, když to tak posluzuje. Přesto touto střelbou od boku bych chtěl trvat na tom, že to ani od Hromádky nebyla oportunita. Že třeba rozumět těm motivům Hromádkovým v jiném smyslu. Ovšem pro mě nepochybný, že to bylo my. Že tam byly vážní chyby v celém tom myšlení. A detaily jsem se pokusil už napsat a jistě se k tomu mnohokrát vrátíme. Ale je to třeba bravážně. Nevodbejt to. Proto mě mohl čerp vodnýs, když můj starý přítel, spolupracovník, s kterým jsme dělali kolik osm let nebo víc, devět let, jsme pracovali, jako je tenhle kroužek, tak jsme pracovali na kroužku, kde se scházelo 80. století každej týden, že na půdě fakulty leta pod křídlami fakulty a potom se vrátí. Pod deštníkem osobně hromádkovým, který všechny tlaky držel, takže to mohlo fungovat, ačkoliv ty útoky se furt opakovaly znovu, aby se to přestalo dělat, tak osm nebo devět let hromádka nad tím držel deštník. A tento můj spolupracovník, který díky tomu mohl dělat to, co dělal, protože se taky uchýlil pod ten deštník, nebo pod ty hromádkový křídla, tak teď najednou mě položí veřejně otázku, jaký je rozdíl mezi hromádkou a bojharem. A to mě samozřejmě rovna šňuplo. To jsou ty nehoráznosti, které se lidi, který najednou mají dojem, že si můžou dovolit, že můžou mluvit, nebo čemkoliv, kterých se doporuštějí. Samozřejmě na této úrovně se nedá diskutovat. To není úroveň vážných rozhovorů a vážné analýzy. Nicméně teda je to příklad k nenapodobování těch hromádek, který odstrašuje spíš. A ne takovým hrubým způsobem. Výbřežně. Člověk se tak říká děsí, ve stygii a terénu, děsí se toho, jak se může dopustit Bonafide nových podobování k nenapodobování. Bonafide nových podobných nebo větších bod. Proto je to důležité to vzít vážně. Jak jsme to odmrštíme a zjednodušíme a hodíme pod stůl, tak pak samozřejmě budeme pokračovat v podobných blbostech dál. Takže já to nechci zjednodušovat. Mě vytýkáte, že stotožňuju s Heglem. Hegl je nesmírně chytrý člověk, který tam formuluje mnoho pravdivého. Já jsem vyučen v linii Masaryka a Rádla a ani jeden z nich Hegla neuznávali. Dneska referent z minula tam pocitoval takovým trošku to se mnou hnulo, že se stotožňují se Spinozou. Tak to je další muž z této galerie, s kterým se ani Masaryk, ani zejména Rádl nejenom nestotožňovali. Já jsem řekl, že se s ním stotožňujete. Já jsem řekl, že s ním souhlasíte v první jedné většině. Jste to taky napsali, ale takhle. Když jsem cítil o tom míru, tak jsem tam citoval láskou. Nicméně to s člověkem hned vždycky, když tam není hned nějaká výhrada. Já se mi tam taky sám nenapsal, ale přesto když to slyším, tak už bych hned namítal. Protože samozřejmě Spinoza a Hegl jako celé jsou nemožný filozofové. Ale moc chytého tam je, takže není důvodu, proč se tím neobírat a znát je. A tohle je jeden z nejkrásnějších citátů ze Spinozy. Veritas est indexui et falsi. To je prostě no. To je něco. To je taková zajímavá věc, ještě odpustit. My jsme si to ukazovali. Věda má tendenci vybudovat takovej jednotnej pohled na věci. A i když jsou jisté kontraverze různý školy atd., tak vždycky věda tenduje k tomu dosahovat znalosti, které jsou akceptovány všeobecně. Za tu cenu že ztrácí součástí podstatní složky skutečnosti. Vyručuje je. Hází pod stůl. Nedbájí. A buduje tento jednotnej koncept. Časem dojde k tomu, že určitej koncept nám nevyhovuje. Vyměňují za jiný. Koncept má být takovej, který donutí všetci, kdo myslejí v té době, aby to přijali. To je cíl vědy. Věda není schopná dát dohromady v obraz univerzálu. Ale buduje soustavu vědomostí, který by měl nebo musí každej uznat. Že to nedává celek, to je vedlejší. Filozofie buduje poznatky nebo koncepty tak, aby byly celkový, aby se týkali celku. Ale je rozdroběná v tom smyslu, že každej filozof to dělá jinak. Když někdo něco dělá hodně jinak, tak většinou vypadne z zéry, protože ostatní ho neuznávají. Dá to hodně práci, když má přinést někdo něco úplně funglnového. To víme, jaký byl odpor proti Einsteinovi, proti Maxwellovi, proti povahy světa. Ten koncept filozofický, ten vždycky nějak se chce uchopit nebo chce nějakým způsobem udržet celek. A proč jsem to začal říkat? Rozdíl mezi vědou a filozofiím navázá i na spinozu. Jo, spinoza. A teď by to vypadalo, že každý filozof si může říkat, co chce a že prostě každý má pravdu ve svém systému a nemá to spolu co dělat. Omejle. Existují jisté uchopení problémů, konkrétních problémů, že? Ne celků, ale konkrétní problématiky, které mají platnost nejenom pro jediného filozofa, ale pro jedinej systém, ale představujou, jak se to říká v matematice, cože? Prostě jsou různý systémy, jsou řadnicové a teď je tam co si co je pro ně stejný. Jo, invariant, to je ono. Prostě i ve filozofii jsou invariantní formulace, které nepodlehají deformacím a proměnám, když se převedou z jednoho systému do druhého. Prostě, nebo přesně řečeno, v těch systémech, ve většině systémů, ve všech to nikdy nejde, protože filozofie je tak rozmanitá, že někde to prostě nejde opravdu, protože většině věcí mají povahu invariantu. Nejsou to problémy jenom toho systému, vnitřní problémy systému, nebož je to problém té doby, je to problém věcnej a tak dále. No a tohle, když Spinoza řekne takovouhle věc, tak to je, skutečně já jsem přesvědčený, že tohle je invariantní snad pro všechny filozofie, kromě vyslovených subjektivistických, solipsistických a tak dále. Prostě tohle je rozpoznání skutečně fantastické, které nemůže být ani posíleno nějakou jinou filozofií, kterou řekl Spinoza. A jestli je jakási záruka nebo vysoká pětě podobnost, když dojde k tomu otevření subjektů bez sličce, reflexe, že je to už projev, nebo díky, nebo důsledek toho, že písma zasněla. A nebo jestli je to výkon subjektů, který určitě může je ta písma kontinuovat stále. Já jsem věděl, že z těch vašich dvůch příspěchů stále byl tlak diskusní v tom směru, že nemůže existovat něco takové jako mrčení. Já to nevím. A jako důkaz toho, že něco takového neexistuje, jste zpatřili v tom, který tím vlastně dokládá, že je v komunikaci s tím vyslovitelným slovovizním a předmětnostím. Jestli to není takový, řekl bych, skoro větší spor mezi takovým myšlením, které v teologii se baví jako přirozená teologie, nějaká asi kontinuita mezi poznání světa, poznání Boha, jako vždykoliv dosažitelná, pokud rozum pracuje přesně podle jistých regulí. A tím druhým pojetím, když to zjevení, když se to poslední, ta právost, kterou zohlašuje, je kontinuitní povahy. Je jasný, za co se stávíš? Já v té věci bych souhlasil, že to skutečně není tak, že by bez přestání ta komunikace byla vlastně jenom při zachování s tém kolektivním postupů zajištěna. Zase tak jednou, že bych se toho nevstával, protože buď budeme tu extázi chápat jako něco, co je velkým výkonem naším, alebo něco, co v podstatě se děje i v každém drobném ohledu, to není žádné ani nejosobnější praxi, není žádné nové poznání bezplánožné. Vůbec kudy by to nové do toho starého vníkalo, než přes tu extázis. A dá se z koho se dá nabítat, když by se tím ukazovala pravda. My si musíme uvědomit, že teda svět vůbec trvá díky tomu, že furt jsou nové události, které nesou tu minulost, který na ní navazujou. Kdyby najednou přestali vznikat nové události, tak tento svět se okamžitě teda zřítí do nicotry. Jenom díky tomu, že vznikají nové události, tak ten svět trvá. Je třeba to rozlišit. To nové furt vzniká. Jenomže je to takové nové, které na té nejnižší úrovni a které teprve a postupně se dopracovává do těch vyšších a vyšších poloh. Takže to vlastně je hlavně určeno k tomu vdržování toho, co je. A tam se tam podaří něco novýho, co se hned zase zafixuje, jak to ten Pligožin ukazuje, a zapracuje se to do toho, takže to pomalinku jako vývojově stěje nejlepším dělat, omyly, vybření a tak dále. Po této stránce je jedna línie. A to, o čem mluvíme a to, co je otázkou tý extaze, to je uprostřed události. Že je možný najednou se otevřít, takže ta pravda tam neproniká nebo nevníká, neprozařuje, díky tomu, že začne něco novýho, nějaká nová událost. Nýmbrž, že se tady událost, která tu je, se otevře vůči pravdě a ta pravda tím pádem tou průlinou té otevřenosti se prosazuje s celospecifickým způsobem odlišným od všech těch ostatních, kdy je zdrojem a základem všech novéch událostí. Možná jste tady o tom mluvili, a jestli ano, tak to můžeme zkusit. Ale já si přiznám, že mi není stále celé jasno, co je měna ta událost. Já budu taký příklad. Když děleníce v továrně dnes a deně stojí u nějakého pásu, kde obsluhuje ten textilní stroj, je tento čas strábený tam u těch strojů té stereotypní jednotová demokrace. Je to čas událostí. V protikladu třeba tomu, když si přečte knihu a je to první silný zážitek jedinočný, které předtím měli dělat. Takže tady se mluví o údálosti, či se to něco představuje, že by to dělali to spravedlnometr, ale furt mě chtěli se ujistit, že jsme na správné cestě. Mohli byste nějak rozlišit nebo říct, co chádí události, třeba zrod nové hvězdy, nebo prostě výbuch sopky, nebo počátek první války, světový atentát na třicatřek pár nebo následní gatunů. Co jsou ty? Je jistě mezi tím veliký rozdíl. To je zase na výklad. Já vím. A kromě toho, skutečně jsme to probírali. Nepravé a pravé události a tak dále to všechno. No ale já nevím. Pokud toho ostatní považují za věc, o které jsi mi řekl, jak můžeme o tom mluvit. Celkem za to já stejně v opaku spoustu věcí, které jsou znova a znova v přesvědčení, že čím více krátce opakujou, tak tím více brejou do hlavy. Takže proč ne ještě jednou? Kromě toho je to otázka celovážná. Jestli bych mohl se ještě zeptat, mohl byste nějak rozvézt, když byste byli v Čechovu představkou, tak vlastně došlo se k tomu, když by Čech postavil otázku, tak teda Čech se otvírá, nezajištěno to, že k nám s tím otevřením neustále něco hovoří. Takže my vlastně proč se otvíráme? S čeho se otvíráme? To znamená, že byste řekli, že třeba může, bylo řečeno teda předtím, že třeba byly kdysi doby, kdy teda ta pravda, absolutní pravda hovořila, mluvila k nám. To znamená, dá se předpokládat, že například dá se předpokládat, že teda tím otevřením znova uslyšíme tu pravdu, ta pravda k nám bude teda hovořit. Ovšem, když člověk se ptá, z čeho teda teda člověk se otvírá, je to víceméně, předtím jsme diskutovali, já jsem teda říkal, že to je teda vlastně otázka teda výry, že člověk teda, když jste teda říkal teda výry, která je zaměřena jako určitý, je zaměřenej do budoucnosti. Tak já jsem se chtěl právě zeptat, že třeba na určitý situaci, jestli by se to dalo tak trošku jako poměřit, v gecemannský zahradě dochází třeba taky k určitým sebereflexem a určitým otvíráním. Ovšem, myslím si, že právě... Jako dochází všeobecně u koho? Je to tako, v gecemannský zahradě daloby se říct tohle, že je to stejná situace, kdy teda ježíš, kdy teda říká si odej mi, odej mě kalihorskosti. Je v tom určitý, určitá reflexce, odstup, že člověk vlastně měří sama sebe na to, na co má, vzhledem k tý budoucnosti, jaký je, jaký on sám považuje, za koho on sám sebe považuje, jaký má teda úkol. Ovšem on v té sebereflexi, on teda, možná je to nějak takým způsobem nahlížený, ale v té sebereflexi zjišťuje tomu, že vlastně nemá na to. Říká odej mi, odej mě kalihorskosti. A vlastně Bůh v té gecemannské zahradě tam mčí. Dá se to tak říct? Je tam jenom ta, je tam jenom ta reflexe, ta otevřenost, ta sebereflexe, přežím sama sebe, co teda člověk může. Ale já si myslím, že právě přesto, že by se dalo říct, že teda Bůh, že je situace, kdy teda Bůh mčí, tak se domnívám, že právě je to, to, že on říká staň se vůle tvá, že to nelze vysvětlit jenom z té otevřenosti, jenom sebe sama. Že teda člověk neustále podle toho vašeho pojití, že člověk teda jaksi neustále musí být otevřený a vlastně z toho určitý věci může v určitým smyslu říct. Takže si myslím, že ta právě, ta jeho vlastně nejdůležitější, nejdůležitější vyspočívá v tom, že on říká staň se vůle tvá, tak jak teda ty chceš. A myslím si, že právě přesto, že by se dalo, že on mlčí, tak se domnívám, že on toto může říct jenom na základě, že slyší to mlčení. Že něco mu, on by, kdyby byl na základě, kdyby takhle byly jenom ty otevřenosti, tak nemůže říkat to, co říká. Jestli se to dá říct tak to. Takže je tam ještě co k tý otevřenosti? Já si myslím tato, že zdálo by se, že Bůh v Getsemanském zahradě mlčí, že je teda určitá, když podle tohoto pojetí bylo řečeno, že jsou určitý doby, a to je jedno, jestli jsou to určitý věky, krátký, dlouhý, že teda Bůh mlčí. V Getsemanském zahradě dalo by se teda říct, že jestli by se dalo říct, že Bůh mlčí, pres výslovně tam Bůh nehovoří k Ježíši, Ježíš hovoří především sám se sebou a hovoří teda k Bohu, ovšem to ještě nemluví, že teda Bůh hovoří k němu, to znamená, že já si myslím, ale ten jeho hovor k Bohu, že je odpovědí. Odpovědí na to, co samozřejmě není výslovně řečeno, ale myslím si takto, důvodem pro to, proč to tak tvrdím, je to, že nedá se smysl plně pochopit, jeho výrok, jenom kdyby to byla otázka tý reflexe, to znamená tý určitý takový reflexní tenze, kdy teda Bůh hovoří. Já si myslím, že toto je spíš dokladnou toho, že On hovoří a Ježíš Mu odpovída. Nemyslím, jestli se to dá tak... Ale co s tím, jako s tím, jako... Zále ten problém, který se stává v akcí, totiž jestli, bojte se mě v kubosím, jestli to řeknu, v podstatě vám jde o to, jestli ta otevřenost je výkon toho subjektu a za tou otevřeností už není vůbec nic, je to čistá, čirá otevřenost, anebo jestli za tou čirou otevřeností je jakýsi protišek. Ano, ano. No dá se to tak, tak to... A ten protišek tam je vždycky, když dochází k té otevřenosti. Určitý otevřenosti? Ano, určitý. No ale to neznamená, že byl důkaz, jakože to tak... No to je, no, to je důkaz. Tam je důkaz na to, že v té události v Jencemannském zahradě, tam to skutečně je tak, že hovoří Ježíš, takže to je teda svou cestu, mluví tam o kaliku utrpeníční úžasnosti duši. Smutná je z duše vás. Proč? To zná jako, je to protišek, jak asi reflexe. A teď je tam dírok, a nemá hůle tvá hůle sestavit, jo? Kterou říká Ježíš. Ano, aspoň. Kterou říká i Bůh. To všecko, jak se tým líbí z vaší úkladů. Ale přesto se domníváte, že tato podkověť, kterou dává, kterou všechno nás čité, nemí své volné výroky Ježíše po té reflexi, nebož je podmíněna tím, kdo k němu se vrací. Tím, kdo k němu hovoří, ačkoliv člověk si výslovně nepřečte, co k němu hovoří. Tak to já jsem chtěl říct jenom takto, že ten samotný výrok, i když samozřejmě dá se ho problematizovat, ten výrok, jo, nedá pojmout jenom pouze v tomto výroku. Ale domnívám si, že právě tento výrok, a vlastně ještě komplex jiných věcí, poukazuje na to, že i v této situace, o které by se dalo v určitém slovác myslu hovořit, že teda Bůh k němu nehovoří, mlčí, teda tak hovoří. Jak jsi si čelil, že jsem říkal mlčí? Prosím? A prostě tam chybí literárně, že i Bůh řekl... Ne, ne, ne, to vyplývá z jeho odpovědí. To je smutná duše k zmrti, tak pokopitelně to není přiměřená odpověď na výzvu, která ukazuje, co má dělat. Ne, já mluvím o tom staně, to není...

====================
25-1b.flac
====================
Že Ježís se cítí sám, to ostatně je Bůh ho opustil, že jo, to potom na Golgothě říká Bůh, že proč jsi mě opustil. To je cita. Dobře, to jsou možná všetko citáty, co mluvíme. Prostě že v té chvíli si předříkává 22. žánu. Dobře a proč zrovna ten? Že se cítí z té situace. Že se cítí opuštěn. Bůh, tak to si ho předříkává. Všechny jsme tam, kde jsme byli. Né, to je žánu všechno jiná. Písatel, který... Ano, jenže tam už je pokračování, není. No jo, jenom že to... Písatel je dobrý vyprávěč. Že to znamená, nevyprávuje všechno, co Ježíš se modlil, celý ten žán až do konce. Můžeš to nejdůležitější. Ne, to začíná. To je záhlaví, to je prostě informace. Modlí se tento žán, který se modlívali židé v podobných situacích, s toznáctým výhledem, že ten, který ho pouští v této chvíli, se přesto, jak většinou tým myslovi, postaví na demokraci. Člověk může postavit otázku, může toto člověk říct? Že člověk je opuštěný Bohem. Nevím. No, jak vidíte, tak může. Dokonce to vžal Mecha. Ne, myslím si, jako... A Ježíš ho opakoval. Tak nebuďme ještě Ježíš opuštější než Ježíš. Já myslím, že to je takovej ten už cirkerní výklad, který to všechno chce trošku uhlazovat, že jo? Ne, to je přeskutečně svůj výklad. Ten smrtelný krvavej pot, že tak, to všechno to jsou, to nejsou žádný umělý kulisy, že to je tvrdá realita. Ježíš se cítí bejt zkrachovalý. To není jenom, že má bolesti, který nemůže vydržet, ale jináč nepochybuje nadále o tom, že to je mesiář. Když on pochybuje o správnosti cesty, kterou šel, to je to, že ho opustil. V tom tohle vězí. Takže uhlazovat to, já myslím, že je takový nepřiměřený, že to má v sobě kus jisté hereze, která to utrpení a vůbec celý ten lidskej zádrhel Ježíšova života, které považovala jenom za cosi takového vnějšího, co se hlouběji jeho božské povahy nedotklo. Já mám dojem, že jestli je v něčem to líčení silný, tak je to v tom, že ukazuje člověka v jeho situaci, kdy je opuštěn, kdy ztrácí perspektivu, kdy je dalek té jistotě o svém poslání, o své vyvěronosti atd. To patří právě k té inkarnaci. To patří k životu každého z nás a jestli že tohle tam není, tak k čemu nám měří? Uhlazovat bych to nedoporučoval, spíš bych to dramatizoval, protože už jsme na to tak zvyklí, že už nám to ani nepřijde v té dramatičnosti vlastní. Takže ještě by to bylo potřeba udělat tak, abychom si to uvědomili plně. A jiné takové místo, já už jsem se tady taky o tom změnil, je při té poslední večeři, jak víte, tak tam Ježíš podle jednoho evangelista tam připamatovává učeníkům, jistě se pamatujete, že před nějakým časem jsem vás posílal do světata po Izraeli a říkal jsem vám, neberte sebou mošny, ani peníze. Tak teď vám říkám opak. Naberte si sebou potravu, vemte si sebou peníze a já nevím, co ještě. A prodejte, co máte a kupte si meče. To říká poslední večer před svým začením. A tohleto už dávno, už přímo v textu zakulacovala a změkčovala církev tím, že myslel na meč duchovní. Tam je příjmej výklad, teda když přišli učeníci po nějakým, u nich se teda rozešli, aby se opatřili tím všem potřebním, nevěděli na co. Proč jim to asi Ježíš říkal? Pustme hlavou. Přišli a říkali, ale máme jenom dva meče. Neschopové, naprosté neschopové. Dvanáct učeníků, on je pošle, a oni všech dvanáct se ženou dva meče. Kdyby každej dva, a ne oni všichni dohromady dva. No tak co se dělá? A teď vám to teda redakce to tam spraví, říká, ale oni nevěděli o čem je řeč. Ježíš myslel na meč duchovní. Přičem on tam říká, prodejte všecko a kupte si meče. Takového změkčování musíme odrazit naopak. Když je tam něco, co se zdá na první pohled z tradicí, v rozporu, tak to musíme brát velmi vážně, to jsem vás už na to upozoril. Musíme to brát vážně. V žádném případě to nepřepíše. Když je to v rozporu s tradicí a tradice se pokouší to trošku zakulatit, tak to, že se to tam zachovalo, to je důkaz autentičnosti. Jinak by to tam nikdy neproniklo. To je ještě ta opatrnost lidí, kteří se obávali to cenzurovat. Jenom to tak, jako chtěli trošku upravit. Ale báli se to cenzurovat, pak až věděli, že to Ježíš opravdu řekl. Je to dost analogická záležitost. A proč to uvádím? Protože na tom je vidět ten hluboký zápas Ježíšův, že on opravdu měl blízko k těm zelotům, k těm politickým nadšencům, kteří chtěli znovu vydobyt samostatnost. On k ním měl tak blízko, že první, co ho napadlo, když zřejmě nějaké informace dostal, že se chystá k tomu definitivnímu, už několikrát ty zátahy byly a on vždycky ušel zprostředka jejich. A teď přišla situace, kdy nahlíd, že už ujít nemůže. Teď je naopak jeho povinností do toho jít a ne se vyhnout. Z toho je také vidět, že někdy je třeba se vyhnout, někdy je třeba do toho jít. Teď byl přesně, že je třeba do toho jít. První, co ho napadlo, aby se vyzbrojili učetelníci a aby se zásobili na partizánskej zápas. První věc, co ho napadlo. To je dost doposledka. On věděl předem, co tam říká, věděl dopředu, co se má díta dělat, vůbec. Doposledka byl ve vnitřních těžkostech, jak vlastně. Pomohli mu možná ty učetelníci s tou neschopností. Potom teda pak co tam mohl nic. Ale to zase je určitý. I tyhle okolnosti zase jsou výzvou. A on to pochopil jako výzvu. Nikoliv jako, aby odsoudil. Předmětně prostě odsoudil učetelníci, jsou blbí, vybral jsi blbě. Takový srágory. Ani nejsou schopni sehnat nějaký... Ne. Pochopil to jako výzvu. To je také znamený. V této těžké chvíli je to znamený. A teď jde k těmu. A teď tam jde a teď vidí průšvit stále větší a větší. Co to znamená? Už ví. Naprosto je mu jasný, jak to musí skončit. A teď to celé bere na sebe. On mohl zdrhnout přece. Když viděl, že učetelníci jsou neschopové, tak mohl zdrhnout, nechat je tam. A těch pár pochytají a sám mohl zas ujít zprostředku jejich. Ne, on se nechá. Zajímavý, protože ví, že toto je ta cesta. Zase. Kdyby tam ten dramatický moment toho do poslední chvíle hlubokého uvažování, teda jestli nemá se postavit na odpor. Kdyby to tam chybělo a on měl na mysli pouze ten meč duchovní. A jenom oni mu nerozuměli. Nenu vidíme, voč to vochuzuje. Voč to připravuje. No a to vznikne v tuto, ano, v první. Takže ale tam je zřejmě otevřenost. To nepusí znamenat hned, hned jaksi nějakou královou modlitbu, při které se krávě potěl. Výbrž tomu, že právě znamená, to není podmínkou extáze, to není podmínkou tyhle dramatické okolnosti, nebo tyhle takové. Naopak na tom, jak ty učitníci přišli, odpověděli materiál, tak tam najednou, bez toho, zahlíd zřejmě víc. Toho opozornilo, jaksi na to, že... V tý chvíli nahlíče, tak na to teda nepůjde. Ano, nahlíd musel nahlídnout v té chvíli, že i kdyby se to podařilo, takže tím jenom odloží situaci o kousek dál. To, co se nepodaří teď, poněkud se ubrání těm pár lidem, co ho přišli zatknout, tak příště ta situace se zase zopakuje. To všechno se může ukázat v té chvíli, když se lhali učeníci. Ukopitelně tam vůbec není možno říct, že učeníci se lhali, protože dobře věděli. Prostě chrápali. Vůbec nevěděli... To je typický příklad. Výzva tu je, oslovení tu je, on jim to dokonce řekne, prosí je, aby věděli a oni chrápou. To je skvostnej příklad toho, jak vypadá situace ve většině dějnejch situacích. Jak je výzva dějná? Protože když byli na boři a byla pouře a byli v shůru a viděli výzvu, tak on spál. Svědý, bezvadně. Honzo, tohle bylo pěkné. Nerozeznávali znamení času. … No. Říkám, co tuto otázka je, tak je to takový, že jak se rozebere a neco se vytáhne, je to to celé nikdy. No samozřejmě, tak je to vždy. A pak se přeskakuje a nic se nedobere dokonce. A když je to jinak, tak se taky nedobere nic. Ustavíš nebloudin, jsem tam, tu a tam se něco člověk přijučí, tu a tam sejdeš z cesty. Ale prakticky bych byl proto teda, aby se o té události, to znamená o tom přesně tak, jak jsme když si o tom Šmeku mluvili, aby se o tom mluvilo znova, takže mně se zdá aspoň, že se ukázalo, že se to chápe ve starém protikladu duch a hmota, nečasově, to znamená, když něco kotví jako v nepředmětnosti, tak to jako... Má trvalou kotvu tam. Tak trvala tam, je částečně, takže člověk je vlastně jako částečně obyvatelem příští lidi. A jednou nohou. A jednou nohou, tak jak jsou to celé, co v té tradici nějak interpretováno. Just jenom, můžeme se k tomu vrátit, ovšem teď už to nestihneme, že jo, to budu hledat někdy zase. A vůbec, já jsem vás už minulé na to upozorňoval, vyzýval, uvažujte, máte nějakej návrh, nějaký celkový téma na příští rok? Jinak zase to dopadne, tohle jsem například u Kosmologii, jsem si vymyslel, proč žádný koncenzus nevznik. Pokud vznikne koncenzus, budu ho dodržovat. Pokud se nedomluvíte na něčem, tak se z něco budu muset vymyslet. Ono to je fuk, o čem se mluví Bač. Jsem už mnohokrát zdůvodňoval, že filozofie nemá přirozených počátků, že možno začí kdekoliv, ať se jde jakoukoliv cestou, takže stejně nakonec k tomu celku se musí nějak dojít. Takže celkem, furt se mluví o jednom. Vždycky jednou z tohle hraniska, po druhé z tohle hraniska, jednou je východnícko tamhle, po druhé jinde, ale nakonec tam je furt všechno stejný. To je jasné. Ale mně se zdá, že tentokrát ta kosmologie určitý význam měla, že to dá v jakousi představu, co to je, mluvit o tom, že člověk je na světě. Jaký je vztah ke světu atd. Mělo by to potom být poslední možnost číst to celé? No jo, to záleží na určitých mějších, tak i na největších věcech. Opravdu je mým cílem to napsat, ale jak to dopadne, to bylo mým cílem vždycky. To všem souvisí s tím, pokud někoho ještě uvidíte, tak upozorněte, že třeba to dá dohromady. A ty kazety, pokud ještě někdo má, tak dost toho tam chybí. Takže skončíme. Uvažujte nás prosím o tom tématu a já se vás příště na to zeptám. Budou možnosti. Teď víte o tom. Původně měl ve čtvrtek být ten host. Pak to přehlásil na minulý čtvrtek, nepřišel a nevíme nic. Čili já nesvolávám teď nic. Když přijde, nechám to být. Naši nadlivské síly furt se scházejí dvakrát, třikrát týdne. Stejně nás to v černu čeká jeden týden, to bude strašlivý. Souhlasíte s tím, nebo mám eventuelně nějaké svolání pro jízdy, kdyby náhodou přijel? Je to dost nepravděpodobné, jak kdyby náhodou? My jsme s tím nezachytnili. Ještě jednoho řekněte. Původní zpráva byla, že teď ten čtvrtek, co má přijít, že má přijít Davidson. Pak přišla náhle zpráva, že to platí o minulém čtvrtku. Kvůli tomu jsme se mimořádně sešli. Mezitím tedy taky přišla ještě zpráva, že má přijít Lipsnán. Vám měli přijít na čtvrtek, já jsem pro jízdo tu ani jednoho nebo dřek. Dobře jsem učinil, poněkud nepřijel mi jeden. No a teď je ta možnost, že to byla nějaká vlbá zpráva, a že přece jenom má přijít tento čtvrtek. Má otázka z ní, jestli, kdyby náhodou přijeli z toho, mám zvolat nebo ne. On tady pravděpodobně nebude moct zůstat až do pondělka. Mám to zvolat? Dobře, takže pokud víte, že jste zvolatelný, tak je v pořádku. Pokud jste na pochybách, tak se voptejte, no. A eventuelně řekněte, jakým způsobem je možno vám dát vědět. Přes koho, kdo to zařídí, ještě pro další a tak dále, jo? Takže kdyby něco, tak buďte na to připraveni, že eventuelně v čtvrtek.

====================
25-2a.flac
====================
Já bych chtěl říct dvě věci. Mně se zdá dost tvrdý, nebo není to zcela přesvědčivý z těch, co říkáš, že za celou tu poměrně značnou dobu, padesáti let hruba, se tím nikde neobjevilo svědectví, nebo slovo, které by mělo něco z té prorocké ražby. To znamená, že by osvětlovalo třeba určitou skutečnost tak, že ji zahrneme nově a pomáhalo nám se nově orientovat. Že tu nevystoupila nějaká celostná postava, která by nabídla nové životní programy v dimenzi osobněho života, mezi lidských stavů a v dějní perspektivě, to bych uznal, ale že by nebylo celá řada postav, který promluvili k určitý věci dílčí třeba a jak si vlastně z nich žijeme z toho jejich duchovního zápasu, to se mi zdá jako nepříměřený, co říkáš, to je první poznánka. Záře, například. No, myslím si Masaryk, myslím si ten... S tím jsem se nepotkal. Nepočkej, no, nepotkal, nejde o snad samozřejmě. To je minulost. U Ježíše taky minulost. U Ježíše taky nepotkal. Dobře, to si můžeme argumentovat. Potom pro všechny věky stačí nějaká minulost. Dobře, rozumím, rozumím. Myslím, že někdo teď, teď to musí mluvit. No tak dejme tomu hromádka. No a to je právě to, že tam jsou opravdovský potazníky. To je možný, jenom že... Moje osobní životní sklamání. To je možný, jenom že v přelom 40. a 50. let, nebo zejména na počátek 50. let, hromádka, souček, že do jisté míry... Souček je vůbec neprorok. Neprorok, ale s svými prostě analytickými některými zjištění. Prostě nějakým pohledem nám pomáhali v orientaci. Jo, no jistě. To znamená... To znamená, že nám pomáhali, když někdo... Jsem zprostej na někoho a někdo přijde a říká... Bože, čekaj. Ud na něj hodnej. No tak mě pomáhal. Počkej, jsou to naši živí učitele a prostě jsme se od nich... Od čem? A ten... Navazování na tradici, starý. Ten kritický pohled vlastně s výčiním nebo kritický odstup nebo zjištění, že teda je to problematický, to prostě probíhalo v šedesátých letech, v sedmdesátých letech, ale v těch padesátých letech jsme se na ně orientovali. Ano, jako na falečného proroka. To je silně řečeno na etablo mého proroka, jsem jim jednou řekl, že na tom bych trval. No dobře. Já si myslím, že se stylizuješ dodatečně, že tu vehemenci, jak si kritickou do toho vkládáš na základě sklamání, na základě sklamání, jak si z pozdějších let bych řekl. Ale... Budiš. A to... To ne, v tomhle smyslu teda určitě ne. Já myslel, že se stylizuji teď v diskusi. Ne, ne, v žádném případě. Já jsem hromádkou byl furt sklamán. Poprvé jsem byl sklamán, když v únoru 48, nebo to bylo první řeznový dne, teď nevím, tak jsme se sešli, byl jsi tam taky, předpokládám, v konvexký ulici na fakultě, setkání s hromádkou, který byl mezi tím někde jinde a přijel, a souček tam brečel, no, dojatej až já nevím co, že... A teď, tak co teda máme teď v konvexký ulici dělat? No co, budeme zakládat ační výbory? Takhle odpověděli. To bylo mý první hluboký sklamání z hromádky. On vůbec nerozuměl, v jaké situaci mluví. Že my tady, co jsme byli celou válku, že pro nás to je šok, co se stalo. Že jsme znova v situaci, v které jsme byli celou válku. Já vím, jenom že tuto ostrost, tuto, jak říkáme, tu... Vůbec ne. Naopak jsem se přesvědčoval moment, třeba se mejlim, třeba mám blbý východní sklad a furt se mu naslouchal. Furt se dával po to, co říká. A přiznávám všetky pozitivní věci, které to mělo. Ale prorok to nebyl. Pravý prorok to nebyl. Prostě jen se mejlil, hluboce se mejlil. Vymýšlel si to sám. Vymýšlel to velmi dobře. Udělal mnoho dobrého s tím a tak dále. Ale neměl pravdu. Neodevzdal se pravděvom. Naopak, když šlo do tuhýho, tak se uchyloval pro středkům, které byly v naprostém rozpolu s pravdou. To jistě by se našlo celá řada takových kritických chvil, kdy teda jsem... Kdy to prostě bylo slabý, to já uznávám. Ale jmenoval si před chvilkou Jeremiáše jako proroka, který řekne těm izraelským nekalkulujte na zvrat, na návrat k starým poměrum, na obnovu chrámu, a já nevím, co všechno. Že jste v zajetí, stavějte domy, štěkujte vinice a podobně. No totiž to bylo hromádkovo kredo. Jistě to kredoval. O tom měl každou chvilku ukázání. Jeho základní koncepce byla prostě převést tu církev, která byla zpěta s tou minulostí a neviděla na kroku dopředu, kteří kritizovali ten současný vstav v těmi maximitém minulosti. Převést ji do toho, aby ji nějak uznala, ten novej jaksi zářiz dějnej a pokusila se tam teď nově jaksi realizovat, nebo tedy žít zvíry. To si myslím, že bylo prorokské. A k tomu, jaksi bych můl dát zápravu, že to bylo správné. Co bylo nesprávné, že uvalil moratorium na kritiku. Nás vlastně nutil celou církev k tomu falešně, že ty minulý viny jsou tak hluboký, že nám to zavazuje ústa, že nemůžeme určit těm současným poměrum víc říct, protože jsme obtížení těmi minulými vinami. Tam vidím tu chybu, ale to, že se pokusil tu církev jaksi odvrátit od toho osudu té lotovy ženy, která hledí dozadu, to si myslím, že správně bylo. Proto, abych ti přivolnul tuto postavu, ty říkáš, že jsi byl učíní, od jakže kritický, že teda pro tebe neměla tu kralskou krasanci. To asi rozdíl. Pro mě to byl, pro mě hromádka. Byl učitel, stejný, stejný, stejný. Hodně dal a... Pro mě taky. Dobrý, dobrý. To není, ty mluvíš věci. Rozmazáváš kontury. No počkej, no tak jestli, že... Pro mě taky. Říkáš, že ty mě hodně dal. Dobře, ale když říkám hodně dal, tak si myslím něco, co bylo spravdivý, správně pozitivní. No jistě, no. Učitelka mě hodně dal, no. A nebyl to prorok? No, není to takové udělejstvo, že prostě žije a nic neví jak. Pak najednou přijde tváře. No, no, tak... Jo, tam tento. To je ten prorok. To byl prorok. Karagodíl nepochopitý. No, řík se jenom, že tady žádný nebyl. Řekněme, že tady byl a že jsme ho nepochopili. Ale... Tak tady máme 50, 60 let a furt žádný se neobjevuje. No, ale je to jenom záležitost, že to jsou 60 let. Kde byly ty proroci po krystu, u těch starozákoníků? No, tak tam se vědělo, že to byl prorok, okamžitě, že ho odkamenovali, že? No, můžeme být, říct, že je to třeba prorok... Něco o něm bylo. Něco o prorocku o něm bylo, ano. Na rozdíl od hormátky, teda skončil v Bixenu. Prakticky, že jo. To je top nový pro něj. No, počkej. A jak se neskončil na Pokravišti? Neskončil, ale... Ale nepřečkal v emigraci. Úplně byl v koncentráku. Prostě prorok si nemůže dovolit přečkat v emigraci. To není pravda. Komenský podešel a... Taky to nebyl prorok. Řádně se teda kompromitoval s Drabíkem. To se o všem kompromitoval, když ještě byl tady, že? Poňatovskou. No, ale taky to nebyl prorok. No. To je velký myslitel. Učitel. No, je prorok. Jsem mylil politicky, jak mohl. My jsme říkali, že ta výzva je jednak situační, jednak má různě široký závěr. Čili může oslovat jednotlivce a může se týkat různě širokých situací. Čili může oslovat jednotlivce nějaký jednotlivký situací. Tak jak my můžeme tady tvrdit, že dneska výzva brčí? Mnoho lidí o jednotlivce měla mnoha situací poslední prvního zachování. A já to nevím, protože to byla jednotlivka. To je pravda. Jenomže je právě taková věc, je možná, je takovou věcí možná interpretovat jenom jako, že výzva mlčí. Že osobu je tu a tam někoho v nějakých drobných situacích celkově, světově neví znát. To jaksi je taková okrajová zážitost. Ale to neodpovídá pravdě jako takový. A v tý situaci je to možné? V tý situaci jo, ale ne v celkový situaci. Možná to je dotaz. Je možný, aby někdo, který osobě má výzva, on ji pochopil, taky teda se zachoval podle ní, ať to si nebyl jenom třeba osobně. Ať to by to bylo jako, že to je to možné, ano. Samozřejmě, samozřejmě. Takže je to měřitko toho, jak té oslovitelnosti. Co to je oslovitelnost? To je, že to je slyšitelný, že to je pochopitelný. Ale měřitko není, kolik lidí toho pochopí. Kolik lidí to pochopí, že? Až lidi můžou být blbý, to už je další záležitost. Musí to být něco, co je možno pochopit. A kontrola je, že to pár lidí to pochopí. Takže se nějak té jemné distinci mezi pravdou a výzvou, která stála takové naléhání z vaší strany, jestli ta výzva se vlastně nedá velice přiblížit ba stotožnic, pravdou samotnutisto, který se velmi ostře odlišil. Mně se ovšem zdá, že napravdě je cosi apelativní. Prostě pravda bez toho, že by se obracela s výzvou, která by zastavovala, ostavovala, stavila lidi do otázky, do výzvy. To je znak pravdy. A teď jde o to odlišit, co je ta výzva, kterou tady hovoříš od té pravdy. Mně se zdá, že ta blízkost je tak intenzivní, že se to prostě odlišit dá jenom za cenu, že vlastně se uškodí jak pravdě, tak té výzvě. Ta pravda se ti proměňuje, co si co jako je neapelativní nebo nevýzvě. To je jenom, když to interpretuješ předmětně. Já odmítám jakoukoliv předmětou výpověď o pravdě. To neznamená, že když se mě zeptáš, je pravda červená a já odmítnu odpověď, tak si řekneš, že takhle on říká, že není červená. To je předmětná výpověď. To já neříkám, že není předmětná, že není červená. Odmítám jakoukoliv předmětnou výpověď o pravdě. Několikrát jsem to dneska řek a mnohokrát už předtím. Všichni to musí přece jednou vědět, že pravda je rezine předmětnost v mým pojetí. Říkat, že má apelativní charakter je nekorektní, protože to je předmětná výpověď o pravdě. Já odmítám opravdě hovořit o jejich kvalitách a říkám, jedině o čem můžem mluvit, to je o té etapě, kdy pravda už ukazuje do situace. A to je to oslovení téta výpovědi. A co je tato výpověď, přesně tato poslední věta, která má na sobě určité předmětné rysy, protože je situační a míří do konkrétní situace. A je v nějakém stavu k pravdě nebo není? Je v nějakém stavu k pravdě. Říkám, že to je oslovení pravdy. Pravda to oslobuje. Já můžu o všem proto, které bych říkal, protože mě oslobuje pravda, tak můžu mluvit o tom oslovení jedině. Ta pravda přede mnou není. Ta pravda není nic předmětného. Jediné, co přede mnou je, to je oslovení. Přece to je naprosto pochopitelné. Ale kdyby jsi tuto pozici držel naprosto důsledně, tak jak vůbec si přišel do toho, co si říkal? Tak jak vůbec si přišel na to, že je to, co si ještě zatím oslovení jako pravda? No jistě. Protože v tradici je mluvit o tom, co je za, jako o něčem předmětním. To je metafizická tradice. Já o tom mluvím, protože odmítám metafizickou tradici. Proto tvrdím, že opravdě je potřeba mlčet. No ne, to bys musel říct, že za tou výsledčení... Já nevíme, co tam je. To je nesmysl. Tady je tradice určitá, s kterou se bojuje. A nemůžu s ní bojovat tak, že si nejdřív vyrvu všetky zuby. To je přece nápad. A kde máte v tom záležku svý mléš? To radši necháme stranou. To je komplikovaná situace, která nejde využít stručně. Můžeme si to teda někdy dát jako témat na celý večer jedině. Tady je totiž vůbec otázka dobra a zla, což patří k tomu, že dřív se to... To byla otázka, kde se bere zlo v tomhle světě, který stvořil Bůh. Když je tady pravda, tak kde se tady bere leš? To je otázka tohoto typu. Co to je vlastně leš? To je komplikovaná věc, která se musí vystavět stručně. Minule jsme strávili zbytečný čas, to jsou věci, které nejdou. Nemůžu stručně vyložit, co to je extaze. Nikomu na první pohled to nemůžu vyložit. To je dlouhý výklad a ještě to je otázka, jestli to přijme, jestli je ochoten to sledovat, jestli v tom nebude vidět nějakou nepřijatelnou cestu. To jsou věci, které nejdou jinak, a ještě z toho můžeme o tom vytáhnout a pomalu si zvyknout na tu perspektivu toho. To není moje výmluva, ale... Já jsem se chtěl vám zeptat. Vy jste říkal pro mě tři důležité věci. A to je přece všimkáčně důležité pro mladého člověka. Vy jste řekl, že když jste byl mladý, pokud hovoříte o pravdě a přitom ale říkáte, že dneska pravda mlčí. Já to neříkám za sebe, ale když by to člověk pojmul jako určitou pravdu, tak co se to vyplývá? Pravda sama mlčí, nehovoří, vůcové nejsou. Já myslím, že to je na depresii. Může to být. To se musí dodat jako pravý věc, ale to, že by to jako pravda mohla být. Řecká antika, která přišla s tou představou, o tom jsme dneska měli hovořit, že to podstatné, to rozhodující, že nemění, že je furt. Z toho důvodu, jakmile se začalo mluvit o pravdě s velkým P a o výzvě, tak každý si to už dává pod vlivem téhle tradice, že to je nějaká výzva, bude vždy navždy, že to je pravda neměněná, která oslovuje všetky doby a tak dále. To jsme si tady říkali, že to není, to je naprosto chybný, že to je otázka dějin a dějinosti. A zase to rozpoznání nebo celá ta koncepce je, to jsem řekl jasně, navázání na povětí dějin izraelskokřesťanských a zejména izraelských, až tam to začalo. No a tamto je tohle, tam když to čtulujete, tak vidíte, jak se tam říká a vzácná byla v těch dnech řeč Hospodinova, je to tam mnohokrát. Vám říkáme, že řeč Hospodinova je nevýslobná, to znamená, že nejsou, to dokazuje jenom jedno, nejsou ti, kteří by to nevýslovitelné řekli výslovným způsobem, aby to mělo ještě ducha pravýho. Ne, podívejte se, když se tam řekne vzácná byla řeč Hospodinova, tak to neznamená, že vzácný byl Hospodin. Vzácná byla řeč to znamená jeho oslovování. Prostě on nevolal, on si nevybíral tlumočníky, neoslovoval je a nedával jim pověření, aby říkali to či ono. To je smysl toho vzácná byla řeč. Čili to je výzva, to už není ta ryzí nepředmětnosti. Vzácná byla řeč to znamená v té situaci nebylo žádného oslovení. A tu je to podstatní, pravda je kontingentní. O pravdě v tom smyslu ryzí nepředmětnosti odmítám cokoliv mluvit. Mluvím o pravdě, která oslovuje, čili o oslovení pravdy. A oslovení pravdy je kontingentní. To je buď je nebo není. A nelze je s žádným způsobem vynutit na tý pravdě to oslovení. Nelze je žádnýma metódama odkrajit, odhalit. To je ta podstata tý věci. To není tak jako příroda je tady a kdo prostě chce tak se koukne a vidí tu krásu. Ta krása tam každopádně furt je. Stačí jenom odevřít oči a vidíte. Ne. Vodevřete oči a nic. To je kontingentní. Mám se velmi nelíbí otázka, ale co je pravda? No tak samozřejmě že ne. Ale co je pravda? Může se otázat dámy ve filozofující, ve skutečnosti však uhýbající pilá. Ale už samotné otázce je skryt omyl. Sama otázka už je prvním chybným krokem. Ano, protože se říká co? Takhle se můžeme do toho skáču z toho šole vypívat, že to vlastně všecko záleží na tý pravdě. Ne všecko. No jo. No ta pravda může oslovit a dál to záleží na nás. Tak to podle mě. Vy říkáte, že pokud ta pravda, že je tady ta kontingence, já nebudu tu kontingence tý pravdy. Vyberete. Já jsem se chtěl, to není co říká, já jsem se chtěl jenom zeptat, já jsem to nikdy nepochopil, ale je člověk... Dá se člověk, je to problém. Nechci říct, myslím si takhle osobně, alespoň jak já bych to chápel, vy můžete k tomu říct, ale ano, nebo jestli to tak vidíte, nebo nevidíte. Já se domnívám, že člověk se nedá redukovat na předmětnou stranu, jakákoliv by to se nedá redukovat. To je velký krok k tomuto. To znamená, že člověk je v určitou svojí krajností, já budu hovorit teda vaši terminologii, zakotven v rizí na předmětnosti. Vy mluvíte o zakotvenosti často, ovšem, teď jde o toto. Podle toho, jak mnoho lidí hovoříte, to vypadá, jako kdyby se z té rizí předmětnosti mohl vykořenit. A vlastně, když jste hovořili, když tu diskutovali posledně s Mojim Trojanem, tak vlastně, když jste mluvil o prachu, o tom biblickém prachu, ten prach se dá k tomu vykupitelovi, který s tím potom naloží, s tím nic naloží, podle svýho. A to je vaše naděje. Já jsem se chtěl zeptat, když jste mluvil o tom prachu, v jakým slova smyslu jste mluvil o prachu, vzhledem teda k těm bytostím, mající tělo? To znamená, dá se bytost, jak jsi, vytrhnout jako z té rizí nepředmětnosti? Nebo takhle dám, zložím základní otázku, podle vás to, co se změjšňuje, se nakonec, jak si celé obrátí v předmět, a nakonec více méně symbolicky řečeno v ten prach, nebo zůstává, nebo jak je to teda s tím, vlastně, když berete určitý, je to problém akustický, samozřejmě, když se mluvím o člověku, tak se člověk řekne hned okamžitě, že člověk je bytostí smrtelnou, všem je a není. V místí se mající, počátek a záník, všem myslí, že člověk je zároveň bytostí, která kotví v tom nepředmětném, v té rizí nepředmětnosti. To znamená, jaký je tam rozdíl mezi tím, že ona je teda zakotvená v té rizí nepředmětnosti, nebo je v určivým smyslu v rizí nepředmětnosti, nebo mohli by se věcně trošku tenhle stát? Především není rizí nepředmětnosti, pak je v ní nanejvíc zakotvená. Jakmile má také předmětnou stránku, tak už není rizí nepředmětnosti, tak už je nelizí. Čili každá uskutečněná událost, uskutečňující se a uskutečněná událost není rizí nepředmětnosti, protože se uskutečňuje a uskutečňovat znamená se zvněšňovat vnitřní. Čili nemůže být rize vnitřní, rize nepředmětná, když se zvněšňuje z předmětní. O kam říkáte? Co se zvněšňuje? Zvněšňuje se celé ta lidská bytost? Proč celé? Něco. To stačí, aby to bylo nečisté. Rizí nepředmětnosti. Rizí nepředmětnosti. Tam nemá ani fouský předmětnosti. Já jsem se chtěl dopadnout, jestli nemýřila ta vaše otázka podobným sněvenku tady u kolegy, totiž jestliže platí, že lidská bytost je zakotelná v rizí nepředmětnosti nějak, tak vlastně nemůže nikdy dojít k tomu, že by mezi pravdou... Že by nemohla slyšet tu pravdu. Tak to jste představili, oba říkli jsme. Toto je jádra otázky. Jestliže teda platí, že lidská bytost je zakotelná v rizí nepředmětnosti, tak ta komunikace, nějaká komunikace mezi pravdou jako rizí nepředmětnosti a tou částí té bytosti, která je v ní zakotelná, tou rizí nepředmětností, tady existuje. Či nemůže dojít k tomu zjevu, že by teda bylo vzácné to slovo, nebo že by se mládenci a pany toulali od moře k moři a nenalezly by slova. To znamená, že by nastal přeryz. Základní chyba je samozřejmě, ale podívejte, co kdybyste vy v ostatní jenom neposlouchali a do toho se taky pustili. Tak tohle je věc, kterou jsme probrali, a vy všichni byste to měli v maličku. Odpověď na tuhle otázku. Já nemyslím, že to berete za svý, ale prostě na tu otázku byste měli umět odpovědět. Můžeme se do toho pustit? No, tak to se pustíte. Za prvé potřeba se vždycky oprátit proti ty otázce, co vlastně říká. Tak, jak tady u panů předřečníci to vypadá, aby měli na mysli, že člověku je kus ducha a kus oty. Bůh je samotnej duch a tudíž ten kus toho ducha má něco společného s tím Bohem. A tudíž může komunikovat. Neustávat. To je zbytek představy metafyzické, kterou potřeba odmítnout. A můžeme pokázat to, že my předřečníci nepochopili vůbec nic z toho, co je nepředmětná skutečnost. To není vysvětlení, ale první je to preambule. To nemá tu vypovědačí schopnost, kterou ty tomu připádáš. Teď musíš říct, že tomu tak ve vztahu veřející nepředmětnosti a toho takzvanou částí níž, je přesně ten tý snag mezi kusem ducha člověku a duchem Boží. Na to se můžeme nezeptat. Vysleli jste to takhle? Oni řeknou, že nemysleli. Tady jsem mluvil prvně s jiným pojmovým aparátorem, to znamená já bych zůstal u něj. Vysvětlil jsem to na něj. To, jak jste mluvili, jsem se snažil převýct na to, aby jsem to osvětlil. A teď chci slyšet, nebyl by v tom náhodou tenhle základní objev. My jsme tady měli, přece Honza si pamatuje, ještě leta dávno předešla, hned první rok semináři, to bylo ještě předtím, když jsme začali tenhle seminář, analýzou toho, co to je událost, jak vypadá, jaká je struktura události. A na tom jsme si to všecko ukázali. Čili to, jak jste postavili tu otázku a jak ji tady přejal a přeformuloval Jakub, prostě to je naprosto, jako kdyby tohleto všechno se neřeklo. Přičemž my jsme na to celou dobu navazovali. A v čem to je tak? Prostě událost je to, co má počátek, průběh a konec. Událost je celá. Na začátku...

====================
25-2b.flac
====================
Ten začátek události je kusem události. V tom začátku je celá událost. A jakým smyslům? Je tam celá tak, že začátek je aktuální a další průběh a konec je v budoucnosti. Čili je nepředměnný. Postupem toho, jak se děje událost, ta aktualita... Pardon, že vám zkouším, ale teďko používáte si osobně slivy, si vám rozumím dobře, jiný pojem nepředmětnosti než... Ne, to je pořád, vždycky jsem zdůrazněval, že pojem nepředmětnosti má časovou dimenzi. To není uvnitř a navenek ve smyslu prostorově. To vnitřní, to je to, co se ještě nestalo a přichází, aby se stalo. A to zvnějšnění, to je to, co už se stalo. No a teď základem toho je, že každá událost má dvě stránky. Předmětnou a nepředmětnou. Na začátek je z větší části nebo z naprosté většiny nepředmětná a nakonci je z naprosté většiny předmětná. Tedy nejde žádná paralelita mezi nepředmětnou a předmětnou stránkou. Protože to děnní události se rozumí, to je totéž jako zvnějšňování vnitřního, z předmětňování nepředmětného. No a teď, když ta událost ještě není, ještě nezačala, tak teď se musíme domluvit, kam ten bod, kde ten bod budeme vidět. Já jsem tady ukazoval, když jsem nějaké grafíčky ještě někde jsou schované, takové slimé, ukazoval jsem, jak takovou základní chybou, které v důsledku určitého způsobu myšlení se ústavičně dopouštíme, je, že za začátek události chápeme začátek jejího zvnějšňování. To je vůbec vynecháváme možnost, vůbec vškrtáme možnost, že by se mohla událost dít ještě dříve, než se začne zvnějšňovat. Ukazal jsem to, možná nejlepší by bylo, že to stejně z dálky vidět. Nebudete ukazovat jsem to na takovéhle, když tadyhle je. Předpokládejme, že tadyhle to je vnitřní a tadyhle to je vnějštní. Vidíte to všichni. Vnitřní jde vnahoru a to nebude to vždy v náhoře. To je jedno. To je fuk. Vnitřní zas může být usebraný a tam to nebude. To nebude, to je právě to zvnějšněné. To je fuk. Jde o to nějakým způsobem jádřit. Klidně to může vyobráceně taky. Takže tady je někde, tady začíná ta událst. Já jsem to tam namaloval tak, jako kdyby tam byl bodovej začátek. To je ale velký problém, protože tohle celé tady pod tou čarou, to je nepředmětný, to je oblast nepředmětného neboli vnitřního. No ale když je něco oblastí vnitřního a není tam nic vnějšího, tak tam nejsou žádný dělící čáry, tam nejsou žádný hranice, meze. Čili my tam těžko můžeme tohle namalovat jakože to, co je tadyhle vedle, že už není ta událost, to my prostě o tom těžko můžeme mluvit. My nemáme, to bychom museli podrobit pečlivému zkoumání. Jak a do jaký? Čili ono to může být taky tak, že to vůbec nejde tadyhle do toho bodu, líbože se to tady ztrácí někde. Někde, kde to dohoví kam? Až k tý ryzí nepředmětnosti, ponadže nepochybně tady už to není ryzí nepředmětnosti, to je sice ještě oblast nepředmětnosti, ale už to má nějakej tvár, něco to na sebe bere. Takhle nějak vzniká to oslovení. Ještě nikdo nic neřekl, nikdo nic nepochopil, nic předmětněného není, ale už se tam něco formuje. No a teď na jednom místě tadyhle začíná zpředmětňování. A to ve všeobecném chápání se považuje za počátek události. Zatímco událost fakticky běží už dohově jak dlouho. My nevíme, nemáme možnost kontrolu jak dlouho. Tomu se říká to zachotvení v té nepředmětnosti. No a teď tady to přesahování té aktuality směrem do té předmětnosti, to se děje celou tuto dobu. Kdybychom tohle časová osa řekněme, tohle je teda nepředmětný a předmětný a tohle je časová osa. Proto je to zpěto. Tak to zpředmětňování se děje nějakej čas. A jednou v jedné chvíli to zpředmětňování ustane. Což vůbec neznamená, že ustane ta událost v podobě zcela předmětné. V ryzím z předmětnění, když už nic se nezvnější, všechno už je zvnějšené, tak ještě tady běží něco setrvačností. A to je tato část. Ale to už vlastně není událost, to je jenom takovej skelet, takovej krunýř té události. To je taková setrvačnost jenom. A ta vysychá, nebo vytrácí se. Až posledně se úplně vytratí a událost přestane být. A pokud, my jsme si říkali, pokud na tu událost něco nenavázalo, takže na ní reaguje, tak jako kdyby ta událost se nestala. Pro ten svět ostatní. Ta událost je sama v sobě, sama pro sebe taková. Tak odpusti, že jsem se zabočil semle do tohohle. Prostě na vaší otázku tedy nelze než odpovědět, že to zakotvení je jenom na začátku. Nějakej čas ještě ten kontakt s tou rizí nepředmětností je zachován. Čím dál méně, čím se to blíží té časového se, respektive tomu přechodu přes tu aktualitu do té vněčnosti. A posléze to veškerý kontakt s tou rizí nepředmětností strácí. A později teda trochu to přežívá, že od setrvačností až to hyne, strácí se to úplně. Událost skončí. Takže není tomu tak, že by tady něco zbylo nepředmětného, když by ta předmětnost by se rozložila, že by tady zbyla nějaká nepředmětná duše, nebo něco jaká bublinka, nebo něco takového. Nic takového tam není. Prostě všechno vnitřní, co bylo v té události, bylo připraveno v té události, se nezvnějšnilo. Co se nezvnějšnilo, to tam nebylo ani uvnitř, bych řekl s tím hegem. Proti němu mám jiné námětky na jiné úrovni. A my jsme si tady říkali před asi půl druhy měsícem, a několikkrát jsme to ještě zopakovávali, že tohleto ovšem je vztah události k pravdě, kde se pravda neukazuje jako pravda. Pouze jako zdroj všeho nového, to je každé nové události, která se stává. A že je tady jedna pozoruhodná věc, tady bychom teď museli kreslit, co to je reflexe, že ta událost ve svém průběhu je schopná se ze svého znišnění vrátit dovnitř, tady si vytvořit jakousi zásobárnu informací o tom, co bylo venku, aby příští to další znišňování, aby se poučilo z té informace a už reagovalo na tu informaci tak, že poznění to znišňování, to jsou věci, které jsme probírali kdysi dávno, ale ne, že bych to chtěl přeskočit, ale prostě nemůžu říkat všecko. V reflexi existuje taková pozoruhodná věc, že když má subjekt, člověk, když má reflektovat, tak to znamená, že musí získat od sebe odstup, aby mohl se k sobě vrátit. Musí nějakým způsobem udělat takový levokruh. Odejít od sebe, aby se k sobě mohl vrátit. Bez toho reflexu možná. Reflexe znamená přístup k sobě. Aby člověk mohl k sobě přistoupit, musí bejt od sebe. A tady v tom rozhodujícím topu, v tom píku toho odstupu od sebe, kdy člověk od sebe již od sebe vědomí, od sebe již odstoupilo, ale ještě se k sobě nevrátilo, je ven ze sebe. To je prostě taková zvláštní situace, které my říkáme ekstatická. A proč o tom hovořím teď? Protože kromě toho, že pravda je zdrojem všech počátků událostí, teda počátků všech událostí, a v tom případě se nejeví jako pravda, že na sebe bere to zvnišňování, a to znamená, že v tom zvnišňování už se na velmi nízkém úrovni zvnišňuje tak brzo, že se vůbec jako pravda nemůže ukázat, tak v té reflexi, a ta je samozřejmě vyražena jenom nejvyšší bytostem, nejvyše vyvinutým bytostem, který vyvinuli mozek a vědomí a tak dále, tam je možné v tom momentě, je to samozřejmě celé ve vědomí, ale v tom jeho vědomí, kdy vědomí stojí ven ze sebe, v tom se může setkat s pravdou. A když tedy mluvíme o tom, že samozřejmě všechno nese, všechno drží, že pravda je to, čím živý jsme, hýbeme se i trváme, tak to platí v tomhle smyslu, kde všem ta pravda se neukazuje jako pravda. Kdežto tohle je v zácný okamžik, relativně v zácný okamžik, lokalizovaný na vysoce vyvinutou bytost, uvědomovat si, a ještě to nestatí, v tom vědomí musíme jít schopná výjít ze sebe, nechat se za sebou, nenechat svou minulost, tohle, nenechat ovlivnit ten moment ekstaze, protože pak už by to přestalo být ekstaze, pak by se neopustil dost dobře, on by naznačoval, jaký si předstíral by opuštění, ale neopustil by se ten subjekt. V tom momentě, kdy se opustí, nechá se za sebou, znamená to jistou otevřenost v uči pravdě. To je moment, kdy se člověk může setkat s pravdou, jakožto s pravdou. Do toho skáču, ve hledě na to, jestli má nějaká výzva, nebo jen říkáte, nebo ne. Nehledě na to. Je schopen se setkat s pravdou. To ještě neznamená, že se s ní setká. No jistě, ale potom to všechno má třeba trošku jiný obraz. Když potom řeknete, že ta výzva je tady jenom někdy, a mezi tím ne, a teď zase tak řeknete to pak z toho, tak to pak je zase... No jak to říkte? Oboje je pravda. Ta výzva je tady jenom někdy. A ovšem uslyšit jim můžete jedině, když se otevřete v uči výzvě. Ovšem, vy se musíte naučit otevřít v uči výzvě, abyste to uměl, ale nikde nemůžete zaručit, že ta výzva tu je. Prostě může se stát, že se otevřete v uči výzvě a výzva nikde. Prostě může se stát, že tu je výzva a vy se neodevřete. Ale sleduj, ale dělám různý dynamice v tomto smyslu. Mluvili jsme tady dlouho o výzvě, o tom, že to, co jsi tady zopakoval, a vedle toho tady kreslíš, taký si obraz toho, z něhož vyplývá, jakoby tato cesta subjektů ze sebe v té reflexi byla plně uskutečnitelná, tak říká, jako kdykoliv. A jak potom teda můžeš říkat? Já neříkám, že tam se nutně s tou pravdou setká, tam se může setkat. Dávejte pozor na to, co říkám. A co je tedy potřeba, když ten subjekt všechno provede, korektně, české indice, v které klíčíš, tak na čem potom záleží, jestli se setká nebo nesetká? No, jestli ta výzva je ochotná se setkat s ním. Když se dva lidi setkají a můžou spolumovat, než oba mají. Jestliže ta výzva jak si chce, tak se to musí uskutečnit tímhle způsobem. Prostě ta výzva nemůže jinak. To je podmínka nutná, ale nikoli dostačující. Takhle se chovat jako subjekt je podmínka nutná, ale nikoli dostačující. A stejně ta podmínka nutná je, že tady výzva musí být, který se otevře. A tento otevření subjektu je proveditelný i když výzva žádná není? Výzva žádná není, ano. To je smysl toho, proč se musíme udržovat v připravenosti k slyšení, i když nic není slyšet. To je odpověď ještě na to, že to je hluboce depresivní, deprese se nedovoluje. Prostě a dobře, furt tady musí být připravenost vyslechnout, poslechnout, uslyšet, porozumět. Tato základní ochota porozumět, které se člověk učí prakticky na to, že je ochoten rozumět druhýmu člověku, až na tom, kdo neporozumí druhému člověku, není otevřen učit druhému člověku, jak by byl otevřen učit pravdě, které nikdy nepotkal, nebo které nevidí, a druhé člověka vidí. To je smysl dialogu, že dva nebo víc lidí se sejde, hovoří spolu a poslouchají se, naslouchají si, aby začali překřikovat to svým. Naslouchají tomu druhému, skutečně chtějí slyšet, co říká. Na tom se nacvičejí, aby byli ochotni naslouchat pravdě, jestli náhodou zase. Já jsem se chtěl zeptat, jaké důvody, ale to je vysvětlení, já jsem se chtěl zeptat, když říkáte, že tomu otevření dojde, ale ta pravda není slyšet. Jenom proto? Proč? Že my teda nic neslyšíme? Ne, teď je to tak, že pravda nečíne. Ale co je to? Tomu není důvod, že nečíne. Není to interpretace té pravdy. Já si myslím, že to je interpretace pravdy, že pravda nečíne. My se otevřeme k tomu kamříku. Je to nevynotitelné, není to naše dispozice. Já si myslím, že to, co bych pohozoval za achto tý reflexe a otevřenosti, je v určitém smyslu slyšené. Vzhledem k tomu, že nemůžu otevřít, nemůžu očekávat nevěstu, když nic nevím o žádný svatbě. No, ale že vaše informace může být falešná, takže tam přijete o týden předem nebo později. Problem je potom stejný. To je strašně důležité, který den ta svatba je. A když se do toho netenujete a přijdete pozdě, tak se nedá nic napravit. Ta výzva prostě je v určité situaci. Když to propasete, tak už se nedá nic napravit. To je ale zkušenost. To vypadá jako nějaká konstrukce, jak to vysvětluje nebo jak to vyjadřuje naše zkušenost. Prostě najednou po dvou dnech zjistíte a tam jsem udělal, chybujte se mět a už se s tím nedá nic dělat. Někdy jo, ale jsou případy, kdy se s tím už nedá nic dělat. Prostě to přeslechnout, nevyužít té příležitosti, neodpovědět na výzvu, která zrovna promluvá, která mě oslovuje, za týden odpovídat, to je smysl, to už nejde. To už nejde. Kdo hledá, snad najde. Ano, dalo by se říct. Jestli kdo nehledá, nenajde určitě. Jistě a zejména to hledá, ale hledá má v sobě musí mít takovej náboj veliké trpělivosti. Hledat dlouho, třeba celý život. A ještě, když už by to mělo mít formu bonmotu, tak tedy kdo hledá, bude na leze. Co hledá? Né pravdu, která tam je. Né pravda, která tam je. Hledá, až i uchopen jest. Jak to říká poštel Pavla? Úsilně hledá. Taky vzdavit cíle, dostat, jak tím mohl tomu věru sem uchovat. Když se řekne slovo hledání, hledáme něco předmětného, něco, co to je, nebo už víme nějak, máme nějaký obraz a tak dále. Tady to je očekávání. Očekávání nevíme nač. Očekáváme rozkaz, a nikdo ho nedává. Ale furt musíme čekat. Až ve chvíli, kdybychom přestali, tak se může stát, že zrovna rozkaz je vydán a my to neslyšíme. Proto o tom teda má smysl hovorit v našich seminářích, protože jsme mluvili o světě a vstavu člověka ke světu. To důležité, my jsme neudělali předstávku, to je hrůza, to důležité je, že svět, to jsme si řekli, že nelze chápat bez souvislosti, že nelze chápat jako úhrn všeho soucího, protože ke světu podstatně náleží jeho vztah ke skutečnosti nejsoucí, ke skutečnosti, o které se nedá legitimně říct, že jest. Ukázali jsme si to nejdřív v astrofizice, ty tři body, bílá díra, černá díra a nějaké ty kvantové děje, kde tam fyzika sama naráží na jakési meze, za nimi už není nic, čím by se dovedla zabejvat, a přesto to není nic ve smyslu nicoty. Pak jsme si ukázali, jak v dějinách, to je specifický, nová situace, protože tam všechno skutečné dějinné dění je vázáno na prostředkování vědomí. V dějinách je tolik dějinnosti, kolik zprostředkuje vědomí lidské. To neznamená, že jsou dějiny rukovatelní na vědomí, to je jenom to prostřednictví vědomí. A to vědomí je strašně důležité, protože na té lidské úrovni je to vědomí, které je schopno si být vědomo sebe sama, to je reflektovat. A v reflexii je schopno extatických stavů, kdy činí ven ze sebe, nechává se za sebou a je schopno se setkat s pravdou, ačkoliv normálně, teda s tou ryzí nepředmětností, ačkoliv ta ryzí nepředmětnosti stojí jenom u kolépky každého události. A nikde jiného už. Já jsem chtěl ještě říct v tom oslovení, když jsem překvípil přechod, že právě pro mě se zbývá spíše přijetelnější, že každé otevření je zároveň určitým oslovením, tak byste právě poukázal tímto příkladem, že často se člověku stává, že po určitých dnech zjistí, že kdybyste byl otevřenej, že po několika dnech člověk zjistí, že něco propál. Dobře, ale přeci nemluví o tom, že člověk byl v ten okončík otevřenej, samozřejmě, aničo nikoliv. Jinak by to nepropál, že jo? No tak buď to propál, že nebyl otevřenej nebo byl otevřenej, ale porozuměl nebo porozuměl a selal. Ale ještě byste měl říct nějaké doplnění, jak důležité nebo jak není důležité k tomu, aby si poznal to oslovení. Kromě toho, kromě ty extáze, ta předmětná výbava vědomostí. Protože čím větější máš na to výbavu, tím přeci poznáš, že věc je nová. Že je nový sloužení, něčím, co jsi vyčerpnul. Ano, no tak jsi tam, máš pravdu, k tomu jsme se určitě zatím nedostali. Je nepochybný, jestliže, jsme řekli, že pravda je situační, jestli si vzpomínáte, tak jsme si taky říkali, že to není jenom tak jako v takovým nivelizovaném smyslu situační, že to je vždycky v nějaké situaci. Mínbrž, že taky záleží na kvalitě té situace. To znamená, nějakého starého egyptiana nebo starého inda nebo tak, to ne, to oslovení je vždycky přiměřený té úrovni toho, kdo má být osloven, nebo kdo může být osloven. I v tom je ta situačnost. To znamená, tím spíš a tím mocněji a tím relevantněji je osloven ten, kdo je na to víc připraven. Proto je samozřejmě, prorok není, to je omyl se domnívat, že třeba starozáchodní proroci, že to byli prostě pastevci, který najednou byli oslovení a teď šli do hlavního města, tam říct něco králi a pak byli ukamenovaní, že něco takového, předhozený lvů nebo nějaké. Oni sice byli pastevci, ale její hlavní záležitostí životní byly, že se učili v té prorocké škole jakési. Oni museli projít dlouhým školením, jinak by bývalí neměli k ničemu. No a to znamená zároveň to, co teda Honza teď tady chtěl říct, že čím víc je kdo připraven, tak tím pravděpodobněji se to oslovení pravdy ukáže se být jaksi detajnější, pronikavější a tak dále. Ale hned proti tomu, ne tak, že by vždycky ten směr toho vzdělání, že by měl nějakou hodnotovou kvalitu, v tom smyslu, že by tam to vzdělání bylo nějak zabudováno, vždycky pozitivně, může to být tak, že je naprosto odmítnuté. Může to být naprostá destrukce těch dosávaných hodnot, ale destruovat dosávaní hodnoty je něco jiného, než stavět od základu. Když už někdo na nějaký úrovni je, tak destruovat ty hodnoty, znamená být daleko blíž postavení novýho hodnotového žebříčku, správnějšího, než vykládat o tom novém žebříčku někomu, kdo žádnou přípravu není. V tomto smyslu ne je tak, že to vzdělání už jako kdyby určovalo obsah toho Slovení. Toho Slovení může naprosto zlikvidovat všechno to, co jsme se zatím naučili. Ovšem, to kolik jsme se toho naučili předtím, a jak jsme přesně se zaměřili, jak jsme to dělali důkladně, v jistém smyslu je zhodnoceno v povaze toho o Slovení.