Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
26-1a.flac
====================
Co je možná slepý mu říkat o barvách? No nejde mu definovat barvu. Jsou určitý věci, který musíme se s nima setkat, musíme mít zkušenost, které se nám nějak musí vyjevit, ukázat. O tom můžeme mluvit, ale nemůžeme to na začátku definovat. To je postup konstruujícího myšlení, to je to vadné myšlení moderní vědy. Někdo by tobě nechtěl, aby si něco na začátku konstruoval, protože jak říkáš, potřebovali jsme se s tím setkat, věděli, co to je. Pracovali jste s tím, tak tady nikoho takového nemáš, kdo by se nesetkal. No tak. Takže nemusíš definovat na začátku. Tak co na mě chceš, když se týkáš, co to je lež? Já jsem se tě ptala, jakém je vztahu lež ke změníštění pravdy. Ty jsi mi řekl, že na podobu je to změníštění pravdy, citoval jsi rád, řekl jsi, že když pravda se stává lží, tedy ta změníštěná pravda, že se stává lží, ve chvíli, kdy je přivednesena do neadekvátních situace. Já jsem se tě ptala, co když je to nikoliv přinesení někam jinemu, když v této situaci se nahradí ta změníštěná pravda lží. Ty jsi řekl, že sama už tu situaci změní, takže je to vlastně neadekvátní situace. Jenomže pak si přiznal, že i ta změníštěná pravda tu situaci změní a zautočil se na mě, že všechno změní, cokoliv se stane, tak změní situaci, což jako já proti tomu nic nemám. No takže jsme tam, kde jsme byli na začátku. A kde jsme byli na začátku? S čím se vyšíleš od změníštěné pravdy? Proč se jednomu říkáš, proč jednomu pravdu? Podle situace. Změníštěná pravda se může stát lžít, jsem citoval toho hrádla. A nic se na ní nezmění. Zůstane stejná. Vlastně po vnější stránce lež a pravda můžou vypadat úplně stejně. Dokonce dokonalá lež právě vypadá přesně jako pravda. Jaký je mezi nimi rozdíl? No ten, že jedna je pravda a druhá je lež. Jak se pozná, že jedna je pravda a druhá je lež? To je těžko. Se musí na tom pracovat. Jednotlivě kousek po kouseku zkoumat a tak dále. A ještě se člověk může změnit. Já nevím, co chceš. Ty chceš mít po ruce předmětní lži. No ne, kdybych si řekla podle situace, jenom že ty jsi přeneseným do neadekvátní situace. Podle mě dokonalá lež je naopak velice adekvátní situace. Kdyby byla neadekvátní, tak není nebezpečná, není dokonalá. To jsou dvě stránky věcí. Jak chápeme situaci? Lež je adekvátní situaci, pokud odřízneme tu stránku situace, kterou jsme nazvali výzvou. Té výzvě je neadekvátní. Teď je otázka, jak chápeme situaci. Jestli je to ta vnější situace, to samozřejmě je lež jedna vždy adekvátnější situace než pravda. Protože proč by jinak se namáhala s tím naporupovat pravdu? Právě proto, aby se prosadila. To znamená, že musí být adekvátnější. Je to pravda, ta se chce prosadit, ale ne tím, že se přizpůsobuje. Ta lež je vždy přizpůsobnivější. To je jasné. Není jenom, že čemu se přizpůsobuje. Vždycky tomu, co je níž. Přizpůsobuje se lidským všeljakým předsudkům, jejich samolivosti. Přizpůsobuje se takovým obecným míněním, který je většinou, nebo téměř bezvírat je vedle. Přizpůsobuje se nějakým zakořeněným předsudkům. Přizpůsobuje se zájmu, omezeným zájmu a tak dále. V téhle souvislosti jistě je lež daleko přizpůsobivější a je teda adekvátnější situaci. Proti tomu ale každá situace, já jsem to, nemluvil jsem o tom teď, ale pro mě vždycky byl problém jedna závažná věc. Když se mluví o jakýmsi pokroku, fakt je, že třeba jsou určitá období, která srovnáma s jinými je možná označit jako třeba etický náročnější nebo období s jemnější morální sensibilitou nebo něco takového. No a teď je možno říct, že to splnivá s hodnocením, ale je to východisko pro hodnocení jakéhosi pokroku vějná? Zase ve Murádla v době mezi válkama, to ještě před tím šílenstvím fašismu a koncentráků a tak dále, on říkal, no je pravda, že dneska se už lidi neupalujou, ale je to přednost naší doby. Není to jenom proto, že dneska nejsou lidi, který by se nechali upálit, pro pravdu kterou věřejí? No čili to neznačuje, jak je složitý posoudit, jestli je to plus či minus, že se lidi neupalujou. Je tady, no nebudu to rozvíjet ještě jinýma směrmi, prostě otázka je, jak je možný, že když se porozumění lidí pro morální stránku rozhodování, že se si prohloubí a zavostří, proč to ještě neznamená nutně nějakej pokrok? A čili na první pohled bychom byli nakloněni říkat, že to pokrok je. No je to proto, že čím víc si jsme vědomi ty náročnosti posuzování, rozsuzování, co je dobré a špatné, co je spravedlivé, nespravedlivé atd., tím víc vidíme napětí mezi tím, co je dobré a mezi tím, co vidíme kolem sebe. Takže vlastně tím, čím lépe si člověk uvědomí, co je dobré, tím ta převáha nebo ta záplava toho špatného je větší. To je úplná katastrofa. Čím dál větší. Čím napětí mezi tím, co má být a co je, roste. Čím víc si člověk uvědomuje rozdíl mezi pravdou a lží, dobrem a zlem atd., tak tím to napětí roste. Protože toho zla je čím dál víc, čím člověk se víc uvědomuje, co je to dobré. Když se stala dlží pravda, která bohužel ukazuje mě jako dobrýho a to mě jako špatnýho, to se mi může stát. To je taková příjemná pravda. Zjistím, že jsem měl pravdu. A ten skrým jsem se hádal tak, že ho pravdu neměl. A otázka zní, jestli už sám ten fakt, že jsem čistý, že já mám pravdu, už nenávazuje situaci, kdy je to vlastně léží. Protože já ji přeci nemůžu mít úplně. Jestli jsem zjistil, že mám pravdu všeobecně ve všem a vůbec jsem jinak znamenitej hošan, tak samozřejmě je to vedle. Ale to neznamená, že musím zastírat nějakýma sebemrskačskýma morálníma aktama, takže v dané situaci mám pravdu proti tomu, co ho kecá. Ovšem, když to někomu se popravdivě stává, že zjišťuje, že vlastně... Tak je to podezřeno. Samozřejmě, je to podezřeno. A navíc teda ovšem je rozhodující, co si o tom v skutku myslí, ne jak se tváří. Je celá řada případů, že ve veřejné diskusi nebo v nějakém sporu třeba kritickém nebo jakým, že prostě je velmi zatěžko nějakému literárnímu koryfejovi přiznat, že se chybil. To většinou takových případů asi pět v dějinách je a ty se uvádí vždycky v čítankách. Většinou to nepřizná, ale když se přiblíhne k tomu blíž a díváte se třeba, jak v dalších svojich pracích postupuje, tak nejenom zjistíte, že vlastně to uznal. Jenom to neuznal navenek. Takže je třeba rozlišovat zase, jestli někdo je vychovaný tak, že se za každou klubost omlouvá a je ochotný přiznat kde co a třeba i zapřít nos mezi očima, jenom by tomu druhému vyšel stříc. A nebo jestli je hrdej a nedá mu to. To je jedna věc. To je asi jako je to v Evangeliu. Ten syn, který, když otec řekne, aby šel, tak řekne, že nemůže. A pak jde. Tak to je po mnohem sourozhodující. Jestli je to tak, jestli to nechal si dojít, jestli to uznal a udělal příslušné kroky. A jestli to navenek přizná, no to už je takový jako, tak je to dobrý, teda se může přiznat, jenom že nebezpečí je vždycky, že někdo něco přizná a vůbec nic se nestane a on jede dál po staru. Takže to je potom strašně hodně lacené přiznání. Čili po téhle, jo, tatínku, půjdu, půjdu a nikam nešel. Takže, co je rozhodující? To se musí jasně posoudit, jestli opravdu to mělo nějakej význam, jestli už napříště tu blbost neudělá, co mu někdo vytýká, a jestli v tý diskusii zrovna to neuznal. To je takový jako, že se střel zanedbatem, ale není to rozhodující. No půjďte, když jsem tady vypravěný návštěvou. Takže se můžu ptát nekvalifikovaně a prosil bych ho laskané zacházaní. Takové. Či jsi se mnou zacházel? No pak on se bojí, aby si na něj nebych startoval. Teď viděl, co to znamená. Tak zase představit tí situaci, že jakási údálost historická se stá výzvou a na tu výzvu reaguje několik lidí, které jednoduchostně nechají hudba. A se vši tedy s vážností a pílí a racionální prací a sebekritičností a svědomím a tak dále dojdou k jakémusi stanovisku, kterému bychom mohli připsatit to, čemu se tady říkalo pravda. Ale tato dvě stanoviska nemusí být totožná a někdy mohou být opačná. A přímo můžou proti sobě v jejich státě. Tak jak je to? Mohou být dvě pravdy, které si se v podstatných věcech liší a přímo tedy případně proti sobě ji útočí. A jsou tyto pravdy podmíněné čistě individuální v pozici? Pak by to bylo vysvětlené, že každý ze své pozice má pravdu jinou. A nebo tyhle věci v tom nemůžou hrát roli a musí nakonec být opravdu jen minulý. A to druhé je lež. No lež, to může být něco menšího než lež. Po mém soudu pravda je jen jedna. A to je třeba jestli je nějaký princip integrity v této rozložené době, jestli vůbec nějaký princip integrity v tomto diferencovaném světě, tak je to princip pravdy. To je jediné jedno, které tady sjednocuje. Ale pochopitelně tím, jak se pravda realizuje, jak se uplatňuje, respektive jak je uplatňována, tím na sebe bere předmětné stránky. To znamená, že je to vždy nese na sobě jisté znaky doby, jisté znaky společnosti, jisté znaky tějného kontextu, v něm stojí ten, který se k té pravdě dopracovával, který se jí nechal oslovit. A teď to vyřizuje, teď to prostě formuluje nějak. Jeho historie osobní, to všechno tam hraje roli, to na sebe bere při tom vtělování, to na sebe bere tyhle rysy a ty rysy můžou v určité situaci můžou vést k tomu, že u jednoho člověka to ukazuje jinam než u toho druhé. U obou tím základním oslovením může být tážpravda a vodchylnost přijíždívá v tom, nakolik ji ty dva skutku uslyšeli, nakolik ji porozuměli a nakolik byli schopní na to reagovat tím, že udělali nebo vyslovili to či ono. Jinými slovy, pravda vždycky jedna, ovšem, když se tady střetnou nějaké názory, v opravdu můžou být rozdílnosti a nemusí to být jenom tak, že jeden má pravdu a druhej je v omilu, oba můžou mít něco pravdy a něco omilu. A může být, že se teprve v jakési komplementaritě ty jejich názory doplnějí natolik, že vyrušejí ty svý omily a podpořejí to pravdivé, co v nich je. To je ostatně také zase ten praktický, ta praktická zkušenost řecká, zejména teda řecká, kde byla formulována nejlépe, že pravda není nikdy záležitostí jednoho, ale záležitostí dvou a více, že je ne v tom, co kdo říká, ale že je v tom, jak dva nebo více spoluhovoří. To je ta evangeliu formulovaná, kde se dva nepřísejdou a já jsem uprostřed nich, tak to je v jistém smyslu předjato v řecké koncepci dialogu. Pravda je to, co je mezi dvěma, kteří spoluhovoří. Proto je to diálogos. Mezi. To není dva, ale mezi. Ještě právda jenom jedna. Po této historické události, nevím, abych to konkretizoval, takovou většinou otázkou je třeba u nás mnichov. Tak i o tomto mnichovu je ta pravda jenom jedna. A bude navždy a navždy ten soud pravdivý o té historické události je pravdivý jen jeden. To navždy nemohu přijmout, protože mnichov se nestal jednou pro vždy, nebože se furt ještě děje. A děje se v tom, jak na něj reagujeme. Jak na něj navazujeme. A nenom my, tady, ale taky Němci a ostatní a tak dále. Je prostě mnichov je určitá událost značně komplikovaná, která se ještě zcela nevyjevila. Každý náš soud o ní je pokusem vidět ji z té vzdálené perspektivy, která je nám ale zatím nedosažitelná, protože jsme příliš blízko. A je to jakýsi odhad. A některý ten odhad je pravdě blíž, některý pravdě dál. Na základě čeho se posuzuje taková věc? Jak posuzat mnichov? To se posuzuje na základě morálních lidí, na základě politických lidí, na základě třeba teorií moderní společnosti. A teď se to musí všechno po všech stránkách pěkně seřadit a udělat jakýsi závěr. A ten závěr udělá zřejmě každej trochu jinej. Nicméně mezi těma obrazama mnichová, které znamenají hodnocení, by měly být a většinou snad budou podobnosti jako jsou podobnosti mezi lidskýma tvářema. Každej je taky jinej a přece jenom si lidi jsou podobní trochu. Tak nějak by to taky mělo by znít. Je to situace, kdy ten mýchov poměrně je taková jednoznačná zážitost. Třeba otců Němců je situace, v které jsme, ukazuje, že tady jsou v této zemi, z které byli Němci vypůzeni, že ve své naprosté většině jsou lidé, kteří po 40 letech trvají na tom, že to bylo nejsprávnější, co se mohlo udělat a jsou lidé, kteří říkají, že to byl tragický omyl. Co je pravda? Nedá se nic dělat prostě každý musí dělat, co dovede. Aby si to sám před sebou rozhodl, aby si zdůvodnil, aby si řekl ty důvody. Totiž celý ta nesnáz je v tom, že většinou lidi zaujmou stanovisko dřív, než si to nechají celý dojít. Je to všem taková dotka, že se to vlastně děje. Ten otcůn Němců vlastně taky není. V záležitosti ještě jedno do 46. roku, že se to děje. Tu věc trošku tak jako joulamuje ostem. Protože nakonec bylo důležité, jestli k tomu, když se o tom hovořilo a rozhodovalo se, tak jaký se k tomu zaujmuje stanovisko. Jestli teda k tomu, jestli se probojuje, aby ten otcůn Němců se uskutečnila, nebo naopak, jestli se docílí toho, aby k němu nedošlo. Protože to má svoji váhu, jestli se tím Němcům odsunuli a nebo ne. A ne jenom na tom, co teď si o tom budeme myslet. Takže ona, ta pravda, má taky určitý jako časový limity, do které se musí prosadit, když je jenom jedna. Jinak se cosi prohrává. Já tím nechci opunovat tomu, co si řekl, ale ten podstup sice není ještě dostatečný, on vlastně se asi ukáže, že není dostatečný nikdy pořádně. Ale bohužel jsou určitý limity, kdy je potřeba tu pravdu vysilovit a vší silou prosadit. Ano, to je správné. Přičemž teda různí lidé si různě představují, co je ta pravda a vehementně prosazují věci navzájem se vyloučující. Některá z nich vyhraje a je otázka, jestli vyhraje zrovna ta pravda. Tak to je jedna věc. A za druhé, pokud jde o ten časový limit, je to tak, nepochybně, pokud jsem přesvědčen, že je něco pravda, tak nemůžu nemůžu to se uvádí ten známý Galilov v případ, že to bylo všechno jinak, ale nicméně teda ta anekdota, ta dhanu v tom anekdotické vyprávění, říká, že všechno odpřísák. A nakonec prohlásil, a přece se točí. Tedy o tom bylo už mnohokrát řečeno, že tohle vlastně není pravda, že tváříc tvář v pravdě člověk nikdy nemůže zachovat takovouhle vlastně jako bylo stejnost, která doprovází tu jistotu, že stejně pravda zvítězí. A že to fuka, že co já dělám na tom nezáleží, stejně se to přesadí. Že to prostě není možný, že člověk, který je přesvědčenej o pravdivosti něčeho, tak nedá pokoje, musí se za to postavit. A nebo se lže. V podstatě, že tedy kdyby vejval skutečně Galilo od třicát a pak si ulevil tím, že přece se točí, tak, že vlastně to je selhání. Dáme si točet třeba Brechtova Galilea nebo nějaký čelí kolem toho. Je to velký problém. Liší se taky mezi pravdou Giordana Bruna, který prostě odvolat nemoh. Protože to nemoh dokázat. Galilo ten byl tomu doblovolník. S jeho životem to nesouviselo. Prostě se točí. Otovo. Proč by za to utracil svůj život? Že to je taková evidence. On to opravdu za to nestočí. Za to nestojí nějaký vědecký výklad, jestli točí ono. Víš, to ten Giordano Bruno, který tady v rozporu s církevní naukou začal říkat, že kolečný počet je tué, já nevím, co všecko. Celá ta jeho filozofie tím, že by odvolal, padla. Protože ta jeho filozofie je spjatá s ním osobně. Tam on nemůže. Pro toho Galilea to je pouhá objektivita, na které mu konec, konců nezáleží. Stejně se tím nic nemění. Chleba nebude levnější, jestli se točí nebo netočí. Tak asi jo. No, jsou tedy různé pravdy. Vlastně to není pravda. To je popis události nebo výklad nějakej, konstrukce. Pravda je co z jiného. To je to, co oslovuje. Připomeň mi, já jsem si to zazdělal. K tomu limitu. Ten časový limit, ano. Pravda je, když člověk nahlédne, že civilizace je v krajním nebezpečí, protože sama sebe začíná likvidovat svojima odpadama a produktama svý činnosti. No tak to je nahlé nudí, které při, nemůže být proloženo do archívu, protože jestli se něco neudělá, tak to dopadne špatně. To je evidentně čas, který to je jakási lomita, musí se něco udělat nebo bude později. Tak je to velmi často. Problem je v tom, že k tomu, aby člověk zasách, potřebuje mít vlastně jistotu, že se nemejí. Lidi, který si chtějí tu jistotu ověřit, většinou přijdou později a udělají jiný něco, protože pro ně je rozhodující něco udělat a neuvažují, nekontrolují, jestli dělají zrovna to správně nebo ne. Navíc ta lhuta krátká, která je vyměřená, nutí třeba politiky, aby něco rozhodli a nemají dost informací, nemají dost podkladů. Tyhle rozpory tady jsou. Jsou to rozpory, které patří k podstatě lidského pobytu na světě. Člověk se musí velmi často rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí a nikoli na základě dokonalých informací. Navíc, pokud je o vztah k pravdě, musí se rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí, ale nikoli na základě jistoty, že vidí věci ve správném světle. To každého trošičku handicapuje. Lidi, který si uvědomují tu problematičnost a tu nezajištěnost, se většinou vytýká intelektuálům jsou neschopní činu nebo neschopní včasného činu. Jedna z největších věcí, jedna z nejtěžších kritik, která se vždy znovu opakuje, pokud je orádla, se vykašlal na psaní důmyslně prokontrolovaných, promyšlených vědeckých spisů a dal se na populární a propagandistické brožůrky a brojil proti spiritismu a psal agitky o ženském hnutí většinou proti ženském hnutí a napsal různý agitace proti řešení národnostní otázky v Československé republice a tak dále. Rozptiloval se žádnou věnu. To je ta nesnázka, z kterého je vždycky zpětá. Potřebný odstup, časový odstup, nezbytný k tomu, aby se naschromáždili nejdůležitější, ale co možná všetky nejdůležitější informace, většinou není v dispozici. A je třeba rozhodovat na základě dojmů, tuch, odhadů, čuchů. Co mají dělat na politici? Co mají dělat historici, když mají teďka rozpoznat, co bylo výzvou v té době. Když v podstatě 40 let je krátká doma, to nejde, ale ono i 50 let je krátká doma, ale ono se nedá, ona je ještě bílá hora, tady to znívá, řekněme, takže to nemůžeme takhle, že se všechno ještě děje. Když na to budu navazovat, tak to děje. A ten historik musí, jak jsi sám řekl, musí najít, co bylo v té době výzvou. Nemůže si vybrat jenom nějaký mrtvý fakta. Jistě, jistě, samozřejmě. Samozřejmě. Já to nechápu jako námitku, nejbyš doplněni. To, co náhodou nebylo ještě dořečeno. Ochopitelně je to musí, jenomže ten historik to dělá zase v dějinách, zase v určité dějinné chvíli, nemůže z ní vyletět a to znamená, i to, co udělá, je zase nějakým způsobem pokračování toho dění, o kterém píše. Když dneska historik píše o Vnichově nebo o odsunu Němců, tak do jisté míry přidává ještě něco v dění toho Vnichova nebo toho odsunu. Přidává ne v tom smyslu, že by měnil to, co se stalo, že po té vnitřní stránce to, co se stalo, prostě se stalo. Ale to má smysl jedině v kontextu a on do toho kontextu vstupuje jako o 40 let pozdější účastních dějin a nyní, co to znamená? Když dneska historik posuzuje, co to je Vnichov nebo co to je odsunu Němců, tak on vlastně stojí před otázkou, co s tím teď dělat? Jakým způsobem to integrovat do našich dnešních a budoucích dějin? To je ta otázka. Prv a prv. Čemu je historie? Ne, aby popisovala, co se stalo. Jak to spolknout? Jak s tím žít? Jak dnes máme žít? Jak v budoucí Evropě budeme žít s tím, že jsme odsunuli Němce? Nebo jak my máme žít s tím, že jsme prostě polkli Vnichov a že jsme se nebránili? Jak s tím máme žít? To je ta otázka, k předkeru stojí historie. Ne popsat události, jak byly fakta. Až to se dá letět. On se to tenkrát tam měl a hrozných věcí. To je jedna věc, jaká je výzva dnes. On má najít, jaká tehdy byla výzva. Samozřejmě. Taky proto on bude říkat, jestli je správné, že mobilizace byla odvolána, že Breziliant rezignoval a blahopřál Haafovi a jestli je správné, že se udělalo to takhle? A to zase je z kontextu. Musí posoudit, jestli bylo správné, abychom se tak jednostraně vydali v šanc Francí a Anglii a na nich učinili závislím, jestli se budeme bránit nebo ne. Jestli jsme tady neměli udělat něco víc. A to v té stéře stejně zdejší a ne někde nadálku s nějakýma velmocema, které se na nás můžou vykašlet. Jak může vyložit Michov a tohle to neřešit? Tohle musíte řešit. A to je o všem otázka, která stála taky tehdy před těmi lidmi. On musí řešit výzvu, která stála oslovovala lidi tehdy, popusit se porozumět, jaká to byla výzva a jak je oslovovala. A zároveň musí nějakým způsobem odpovídat na tu výzvu dnešní, že je třeba nějak teda se rozhodnout, jak budeme žít v Evropě spolu s Němcema. Uvažovat o tom je samozřejmě nutné. Ale to člověko furt se je pohořací, jestli je teda pravda, že pravda je jenom jemně. Jestli se na to nelze dívat tak a zase tak. No dívat se lze tak a zase tak, jistě. To je zdobře i blbě. A nebo prostě tak, že něco je do tom hlubého, něco hlubého. Pravda je jenom jemně. Ale pravda je situační, ale v tom smyslu, že mluví do situace. Ne, že by brala ohled na mou situaci. To je jenom. Co to je ohled? Když mluví do situace, tak bere ohled na tu situaci. Ale ne tak, že by se jí připodobňovala. Co to je brát ohled? Bez ohledu na situaci nemůže být situační. Bez ohledu na situaci. Že se nevyšší míří do situace. Prostě. Ale není tou situací nijak ovlivněná. Ono je vyprývázní. Spíš ovlivněná snad je o... Ano. Když mě to připravili, takže ta výzva je jednotná pro všechny lidi. Stejná. V jedné situaci. Jak tady se to říká. A každý prostě zabarví svým... Ne, promiň. Tady teď mě zrovna napadá, jak třeba ta otázka odsunu Němců se klade nám, ale klade se taky Němcům. A po mém soudu to není stejná pravda. Stejné oslovení pro nás jako pro ty Němce. A proč? No protože my máme něco v té věci udělat jinýho než ty Němci. Takže oslovení je jiné, ale pravda je jedna. K zájemnému porozumění a tak dále. Ta pravda sjednocuje. Ale to sjednotovat může jedině v tom smyslu, že nás vede jinudy než je. Proto taky, když Čech píše o odsunu, tak může napsat věci, které nemůže napsat Němec. A když to napíše Němec, tak ten Čech musí seřvávat. Samozřejmě ten Němec jako v téhle svěci zrovna moc seřvávat nemůže toho Čecha, to je fakt. Proč? Proč? Věřte se, já dělám to v mých stilách a samozřejmě je to všechno od boku. Tedy jestli je, zůstává něco, nejasný, ale mám dojem, že zůstává, tak není nic jednoduššího než buď domluvit se, pověřit toho, aby to tam dal a postavil to, nebo se teď na fleku domluvit, co si máme probrat a jestli to připravím. Taky samozřejmě buď nejsem schopen okamžitě, nebo nejsem v tom stavu, abych vůbec, že tak taky dělám, co je v mých stilách a když nejde, tak to můžeme sorganizovat. Samozřejmě mám možnost si to promyslet, zevrůmět, vymyslet si příklady, nejhorší je vymyšlet si příklady, když najednou mě nic nenapadá, nebo napadne mi něco, co je nevhodné a nic jiného mě nepadá, tak začnu s tím nevhodným, ono mě to odvede někam jinam. To jsou ty potíže. Nedá se slítit. Když by to bylo připravené, je to možný. Řekněte otázky, napíšeme si to přesně, jak otázka znamená, jak otázka teda vzní, aby nebylo sporu příště a já udělám, co to bude v mých stilách. Nebo můžeme udělat taky referát, koreferát.
26-1a.flac
====================
Co je možná slepý mu říkat o barvách? No nejde mu definovat barvu. Jsou určitý věci, který musíme se s nima setkat, musíme mít zkušenost, které se nám nějak musí vyjevit, ukázat. O tom můžeme mluvit, ale nemůžeme to na začátku definovat. To je postup konstruujícího myšlení, to je to vadné myšlení moderní vědy. Někdo by tobě nechtěl, aby si něco na začátku konstruoval, protože jak říkáš, potřebovali jsme se s tím setkat, věděli, co to je. Pracovali jste s tím, tak tady nikoho takového nemáš, kdo by se nesetkal. No tak. Takže nemusíš definovat na začátku. Tak co na mě chceš, když se týkáš, co to je lež? Já jsem se tě ptala, jakém je vztahu lež ke změníštění pravdy. Ty jsi mi řekl, že na podobu je to změníštění pravdy, citoval jsi rád, řekl jsi, že když pravda se stává lží, tedy ta změníštěná pravda, že se stává lží, ve chvíli, kdy je přivednesena do neadekvátních situace. Já jsem se tě ptala, co když je to nikoliv přinesení někam jinemu, když v této situaci se nahradí ta změníštěná pravda lží. Ty jsi řekl, že sama už tu situaci změní, takže je to vlastně neadekvátní situace. Jenomže pak si přiznal, že i ta změníštěná pravda tu situaci změní a zautočil se na mě, že všechno změní, cokoliv se stane, tak změní situaci, což jako já proti tomu nic nemám. No takže jsme tam, kde jsme byli na začátku. A kde jsme byli na začátku? S čím se vyšíleš od změníštěné pravdy? Proč se jednomu říkáš, proč jednomu pravdu? Podle situace. Změníštěná pravda se může stát lžít, jsem citoval toho hrádla. A nic se na ní nezmění. Zůstane stejná. Vlastně po vnější stránce lež a pravda můžou vypadat úplně stejně. Dokonce dokonalá lež právě vypadá přesně jako pravda. Jaký je mezi nimi rozdíl? No ten, že jedna je pravda a druhá je lež. Jak se pozná, že jedna je pravda a druhá je lež? To je těžko. Se musí na tom pracovat. Jednotlivě kousek po kouseku zkoumat a tak dále. A ještě se člověk může změnit. Já nevím, co chceš. Ty chceš mít po ruce předmětní lži. No ne, kdybych si řekla podle situace, jenom že ty jsi přeneseným do neadekvátní situace. Podle mě dokonalá lež je naopak velice adekvátní situace. Kdyby byla neadekvátní, tak není nebezpečná, není dokonalá. To jsou dvě stránky věcí. Jak chápeme situaci? Lež je adekvátní situaci, pokud odřízneme tu stránku situace, kterou jsme nazvali výzvou. Té výzvě je neadekvátní. Teď je otázka, jak chápeme situaci. Jestli je to ta vnější situace, to samozřejmě je lež jedna vždy adekvátnější situace než pravda. Protože proč by jinak se namáhala s tím naporupovat pravdu? Právě proto, aby se prosadila. To znamená, že musí být adekvátnější. Je to pravda, ta se chce prosadit, ale ne tím, že se přizpůsobuje. Ta lež je vždy přizpůsobnivější. To je jasné. Není jenom, že čemu se přizpůsobuje. Vždycky tomu, co je níž. Přizpůsobuje se lidským všeljakým předsudkům, jejich samolivosti. Přizpůsobuje se takovým obecným míněním, který je většinou, nebo téměř bezvírat je vedle. Přizpůsobuje se nějakým zakořeněným předsudkům. Přizpůsobuje se zájmu, omezeným zájmu a tak dále. V téhle souvislosti jistě je lež daleko přizpůsobivější a je teda adekvátnější situaci. Proti tomu ale každá situace, já jsem to, nemluvil jsem o tom teď, ale pro mě vždycky byl problém jedna závažná věc. Když se mluví o jakýmsi pokroku, fakt je, že třeba jsou určitá období, která srovnáma s jinými je možná označit jako třeba etický náročnější nebo období s jemnější morální sensibilitou nebo něco takového. No a teď je možno říct, že to splnivá s hodnocením, ale je to východisko pro hodnocení jakéhosi pokroku vějná? Zase ve Murádla v době mezi válkama, to ještě před tím šílenstvím fašismu a koncentráků a tak dále, on říkal, no je pravda, že dneska se už lidi neupalujou, ale je to přednost naší doby. Není to jenom proto, že dneska nejsou lidi, který by se nechali upálit, pro pravdu kterou věřejí? No čili to neznačuje, jak je složitý posoudit, jestli je to plus či minus, že se lidi neupalujou. Je tady, no nebudu to rozvíjet ještě jinýma směrmi, prostě otázka je, jak je možný, že když se porozumění lidí pro morální stránku rozhodování, že se si prohloubí a zavostří, proč to ještě neznamená nutně nějakej pokrok? A čili na první pohled bychom byli nakloněni říkat, že to pokrok je. No je to proto, že čím víc si jsme vědomi ty náročnosti posuzování, rozsuzování, co je dobré a špatné, co je spravedlivé, nespravedlivé atd., tím víc vidíme napětí mezi tím, co je dobré a mezi tím, co vidíme kolem sebe. Takže vlastně tím, čím lépe si člověk uvědomí, co je dobré, tím ta převáha nebo ta záplava toho špatného je větší. To je úplná katastrofa. Čím dál větší. Čím napětí mezi tím, co má být a co je, roste. Čím víc si člověk uvědomuje rozdíl mezi pravdou a lží, dobrem a zlem atd., tak tím to napětí roste. Protože toho zla je čím dál víc, čím člověk se víc uvědomuje, co je to dobré. Když se stala dlží pravda, která bohužel ukazuje mě jako dobrýho a to mě jako špatnýho, to se mi může stát. To je taková příjemná pravda. Zjistím, že jsem měl pravdu. A ten skrým jsem se hádal tak, že ho pravdu neměl. A otázka zní, jestli už sám ten fakt, že jsem čistý, že já mám pravdu, už nenávazuje situaci, kdy je to vlastně léží. Protože já ji přeci nemůžu mít úplně. Jestli jsem zjistil, že mám pravdu všeobecně ve všem a vůbec jsem jinak znamenitej hošan, tak samozřejmě je to vedle. Ale to neznamená, že musím zastírat nějakýma sebemrskačskýma morálníma aktama, takže v dané situaci mám pravdu proti tomu, co ho kecá. Ovšem, když to někomu se popravdivě stává, že zjišťuje, že vlastně... Tak je to podezřeno. Samozřejmě, je to podezřeno. A navíc teda ovšem je rozhodující, co si o tom v skutku myslí, ne jak se tváří. Je celá řada případů, že ve veřejné diskusi nebo v nějakém sporu třeba kritickém nebo jakým, že prostě je velmi zatěžko nějakému literárnímu koryfejovi přiznat, že se chybil. To většinou takových případů asi pět v dějinách je a ty se uvádí vždycky v čítankách. Většinou to nepřizná, ale když se přiblíhne k tomu blíž a díváte se třeba, jak v dalších svojich pracích postupuje, tak nejenom zjistíte, že vlastně to uznal. Jenom to neuznal navenek. Takže je třeba rozlišovat zase, jestli někdo je vychovaný tak, že se za každou klubost omlouvá a je ochotný přiznat kde co a třeba i zapřít nos mezi očima, jenom by tomu druhému vyšel stříc. A nebo jestli je hrdej a nedá mu to. To je jedna věc. To je asi jako je to v Evangeliu. Ten syn, který, když otec řekne, aby šel, tak řekne, že nemůže. A pak jde. Tak to je po mnohem sourozhodující. Jestli je to tak, jestli to nechal si dojít, jestli to uznal a udělal příslušné kroky. A jestli to navenek přizná, no to už je takový jako, tak je to dobrý, teda se může přiznat, jenom že nebezpečí je vždycky, že někdo něco přizná a vůbec nic se nestane a on jede dál po staru. Takže to je potom strašně hodně lacené přiznání. Čili po téhle, jo, tatínku, půjdu, půjdu a nikam nešel. Takže, co je rozhodující? To se musí jasně posoudit, jestli opravdu to mělo nějakej význam, jestli už napříště tu blbost neudělá, co mu někdo vytýká, a jestli v tý diskusii zrovna to neuznal. To je takový jako, že se střel zanedbatem, ale není to rozhodující. No půjďte, když jsem tady vypravěný návštěvou. Takže se můžu ptát nekvalifikovaně a prosil bych ho laskané zacházaní. Takové. Či jsi se mnou zacházel? No pak on se bojí, aby si na něj nebych startoval. Teď viděl, co to znamená. Tak zase představit tí situaci, že jakási údálost historická se stá výzvou a na tu výzvu reaguje několik lidí, které jednoduchostně nechají hudba. A se vši tedy s vážností a pílí a racionální prací a sebekritičností a svědomím a tak dále dojdou k jakémusi stanovisku, kterému bychom mohli připsatit to, čemu se tady říkalo pravda. Ale tato dvě stanoviska nemusí být totožná a někdy mohou být opačná. A přímo můžou proti sobě v jejich státě. Tak jak je to? Mohou být dvě pravdy, které si se v podstatných věcech liší a přímo tedy případně proti sobě ji útočí. A jsou tyto pravdy podmíněné čistě individuální v pozici? Pak by to bylo vysvětlené, že každý ze své pozice má pravdu jinou. A nebo tyhle věci v tom nemůžou hrát roli a musí nakonec být opravdu jen minulý. A to druhé je lež. No lež, to může být něco menšího než lež. Po mém soudu pravda je jen jedna. A to je třeba jestli je nějaký princip integrity v této rozložené době, jestli vůbec nějaký princip integrity v tomto diferencovaném světě, tak je to princip pravdy. To je jediné jedno, které tady sjednocuje. Ale pochopitelně tím, jak se pravda realizuje, jak se uplatňuje, respektive jak je uplatňována, tím na sebe bere předmětné stránky. To znamená, že je to vždy nese na sobě jisté znaky doby, jisté znaky společnosti, jisté znaky tějného kontextu, v něm stojí ten, který se k té pravdě dopracovával, který se jí nechal oslovit. A teď to vyřizuje, teď to prostě formuluje nějak. Jeho historie osobní, to všechno tam hraje roli, to na sebe bere při tom vtělování, to na sebe bere tyhle rysy a ty rysy můžou v určité situaci můžou vést k tomu, že u jednoho člověka to ukazuje jinam než u toho druhé. U obou tím základním oslovením může být tážpravda a vodchylnost přijíždívá v tom, nakolik ji ty dva skutku uslyšeli, nakolik ji porozuměli a nakolik byli schopní na to reagovat tím, že udělali nebo vyslovili to či ono. Jinými slovy, pravda vždycky jedna, ovšem, když se tady střetnou nějaké názory, v opravdu můžou být rozdílnosti a nemusí to být jenom tak, že jeden má pravdu a druhej je v omilu, oba můžou mít něco pravdy a něco omilu. A může být, že se teprve v jakési komplementaritě ty jejich názory doplnějí natolik, že vyrušejí ty svý omily a podpořejí to pravdivé, co v nich je. To je ostatně také zase ten praktický, ta praktická zkušenost řecká, zejména teda řecká, kde byla formulována nejlépe, že pravda není nikdy záležitostí jednoho, ale záležitostí dvou a více, že je ne v tom, co kdo říká, ale že je v tom, jak dva nebo více spoluhovoří. To je ta evangeliu formulovaná, kde se dva nepřísejdou a já jsem uprostřed nich, tak to je v jistém smyslu předjato v řecké koncepci dialogu. Pravda je to, co je mezi dvěma, kteří spoluhovoří. Proto je to diálogos. Mezi. To není dva, ale mezi. Ještě právda jenom jedna. Po této historické události, nevím, abych to konkretizoval, takovou většinou otázkou je třeba u nás mnichov. Tak i o tomto mnichovu je ta pravda jenom jedna. A bude navždy a navždy ten soud pravdivý o té historické události je pravdivý jen jeden. To navždy nemohu přijmout, protože mnichov se nestal jednou pro vždy, nebože se furt ještě děje. A děje se v tom, jak na něj reagujeme. Jak na něj navazujeme. A nenom my, tady, ale taky Němci a ostatní a tak dále. Je prostě mnichov je určitá událost značně komplikovaná, která se ještě zcela nevyjevila. Každý náš soud o ní je pokusem vidět ji z té vzdálené perspektivy, která je nám ale zatím nedosažitelná, protože jsme příliš blízko. A je to jakýsi odhad. A některý ten odhad je pravdě blíž, některý pravdě dál. Na základě čeho se posuzuje taková věc? Jak posuzat mnichov? To se posuzuje na základě morálních lidí, na základě politických lidí, na základě třeba teorií moderní společnosti. A teď se to musí všechno po všech stránkách pěkně seřadit a udělat jakýsi závěr. A ten závěr udělá zřejmě každej trochu jinej. Nicméně mezi těma obrazama mnichová, které znamenají hodnocení, by měly být a většinou snad budou podobnosti jako jsou podobnosti mezi lidskýma tvářema. Každej je taky jinej a přece jenom si lidi jsou podobní trochu. Tak nějak by to taky mělo by znít. Je to situace, kdy ten mýchov poměrně je taková jednoznačná zážitost. Třeba otců Němců je situace, v které jsme, ukazuje, že tady jsou v této zemi, z které byli Němci vypůzeni, že ve své naprosté většině jsou lidé, kteří po 40 letech trvají na tom, že to bylo nejsprávnější, co se mohlo udělat a jsou lidé, kteří říkají, že to byl tragický omyl. Co je pravda? Nedá se nic dělat prostě každý musí dělat, co dovede. Aby si to sám před sebou rozhodl, aby si zdůvodnil, aby si řekl ty důvody. Totiž celý ta nesnáz je v tom, že většinou lidi zaujmou stanovisko dřív, než si to nechají celý dojít. Je to všem taková dotka, že se to vlastně děje. Ten otcůn Němců vlastně taky není. V záležitosti ještě jedno do 46. roku, že se to děje. Tu věc trošku tak jako joulamuje ostem. Protože nakonec bylo důležité, jestli k tomu, když se o tom hovořilo a rozhodovalo se, tak jaký se k tomu zaujmuje stanovisko. Jestli teda k tomu, jestli se probojuje, aby ten otcůn Němců se uskutečnila, nebo naopak, jestli se docílí toho, aby k němu nedošlo. Protože to má svoji váhu, jestli se tím Němcům odsunuli a nebo ne. A ne jenom na tom, co teď si o tom budeme myslet. Takže ona, ta pravda, má taky určitý jako časový limity, do které se musí prosadit, když je jenom jedna. Jinak se cosi prohrává. Já tím nechci opunovat tomu, co si řekl, ale ten podstup sice není ještě dostatečný, on vlastně se asi ukáže, že není dostatečný nikdy pořádně. Ale bohužel jsou určitý limity, kdy je potřeba tu pravdu vysilovit a vší silou prosadit. Ano, to je správné. Přičemž teda různí lidé si různě představují, co je ta pravda a vehementně prosazují věci navzájem se vyloučující. Některá z nich vyhraje a je otázka, jestli vyhraje zrovna ta pravda. Tak to je jedna věc. A za druhé, pokud jde o ten časový limit, je to tak, nepochybně, pokud jsem přesvědčen, že je něco pravda, tak nemůžu nemůžu to se uvádí ten známý Galilov v případ, že to bylo všechno jinak, ale nicméně teda ta anekdota, ta dhanu v tom anekdotické vyprávění, říká, že všechno odpřísák. A nakonec prohlásil, a přece se točí. Tedy o tom bylo už mnohokrát řečeno, že tohle vlastně není pravda, že tváříc tvář v pravdě člověk nikdy nemůže zachovat takovouhle vlastně jako bylo stejnost, která doprovází tu jistotu, že stejně pravda zvítězí. A že to fuka, že co já dělám na tom nezáleží, stejně se to přesadí. Že to prostě není možný, že člověk, který je přesvědčenej o pravdivosti něčeho, tak nedá pokoje, musí se za to postavit. A nebo se lže. V podstatě, že tedy kdyby vejval skutečně Galilo od třicát a pak si ulevil tím, že přece se točí, tak, že vlastně to je selhání. Dáme si točet třeba Brechtova Galilea nebo nějaký čelí kolem toho. Je to velký problém. Liší se taky mezi pravdou Giordana Bruna, který prostě odvolat nemoh. Protože to nemoh dokázat. Galilo ten byl tomu doblovolník. S jeho životem to nesouviselo. Prostě se točí. Otovo. Proč by za to utracil svůj život? Že to je taková evidence. On to opravdu za to nestočí. Za to nestojí nějaký vědecký výklad, jestli točí ono. Víš, to ten Giordano Bruno, který tady v rozporu s církevní naukou začal říkat, že kolečný počet je tué, já nevím, co všecko. Celá ta jeho filozofie tím, že by odvolal, padla. Protože ta jeho filozofie je spjatá s ním osobně. Tam on nemůže. Pro toho Galilea to je pouhá objektivita, na které mu konec, konců nezáleží. Stejně se tím nic nemění. Chleba nebude levnější, jestli se točí nebo netočí. Tak asi jo. No, jsou tedy různé pravdy. Vlastně to není pravda. To je popis události nebo výklad nějakej, konstrukce. Pravda je co z jiného. To je to, co oslovuje. Připomeň mi, já jsem si to zazdělal. K tomu limitu. Ten časový limit, ano. Pravda je, když člověk nahlédne, že civilizace je v krajním nebezpečí, protože sama sebe začíná likvidovat svojima odpadama a produktama svý činnosti. No tak to je nahlé nudí, které při, nemůže být proloženo do archívu, protože jestli se něco neudělá, tak to dopadne špatně. To je evidentně čas, který to je jakási lomita, musí se něco udělat nebo bude později. Tak je to velmi často. Problem je v tom, že k tomu, aby člověk zasách, potřebuje mít vlastně jistotu, že se nemejí. Lidi, který si chtějí tu jistotu ověřit, většinou přijdou později a udělají jiný něco, protože pro ně je rozhodující něco udělat a neuvažují, nekontrolují, jestli dělají zrovna to správně nebo ne. Navíc ta lhuta krátká, která je vyměřená, nutí třeba politiky, aby něco rozhodli a nemají dost informací, nemají dost podkladů. Tyhle rozpory tady jsou. Jsou to rozpory, které patří k podstatě lidského pobytu na světě. Člověk se musí velmi často rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí a nikoli na základě dokonalých informací. Navíc, pokud je o vztah k pravdě, musí se rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí, ale nikoli na základě jistoty, že vidí věci ve správném světle. To každého trošičku handicapuje. Lidi, který si uvědomují tu problematičnost a tu nezajištěnost, se většinou vytýká intelektuálům jsou neschopní činu nebo neschopní včasného činu. Jedna z největších věcí, jedna z nejtěžších kritik, která se vždy znovu opakuje, pokud je orádla, se vykašlal na psaní důmyslně prokontrolovaných, promyšlených vědeckých spisů a dal se na populární a propagandistické brožůrky a brojil proti spiritismu a psal agitky o ženském hnutí většinou proti ženském hnutí a napsal různý agitace proti řešení národnostní otázky v Československé republice a tak dále. Rozptiloval se žádnou věnu. To je ta nesnázka, z kterého je vždycky zpětá. Potřebný odstup, časový odstup, nezbytný k tomu, aby se naschromáždili nejdůležitější, ale co možná všetky nejdůležitější informace, většinou není v dispozici. A je třeba rozhodovat na základě dojmů, tuch, odhadů, čuchů. Co mají dělat na politici? Co mají dělat historici, když mají teďka rozpoznat, co bylo výzvou v té době. Když v podstatě 40 let je krátká doma, to nejde, ale ono i 50 let je krátká doma, ale ono se nedá, ona je ještě bílá hora, tady to znívá, řekněme, takže to nemůžeme takhle, že se všechno ještě děje. Když na to budu navazovat, tak to děje. A ten historik musí, jak jsi sám řekl, musí najít, co bylo v té době výzvou. Nemůže si vybrat jenom nějaký mrtvý fakta. Jistě, jistě, samozřejmě. Samozřejmě. Já to nechápu jako námitku, nejbyš doplněni. To, co náhodou nebylo ještě dořečeno. Ochopitelně je to musí, jenomže ten historik to dělá zase v dějinách, zase v určité dějinné chvíli, nemůže z ní vyletět a to znamená, i to, co udělá, je zase nějakým způsobem pokračování toho dění, o kterém píše. Když dneska historik píše o Vnichově nebo o odsunu Němců, tak do jisté míry přidává ještě něco v dění toho Vnichova nebo toho odsunu. Přidává ne v tom smyslu, že by měnil to, co se stalo, že po té vnitřní stránce to, co se stalo, prostě se stalo. Ale to má smysl jedině v kontextu a on do toho kontextu vstupuje jako o 40 let pozdější účastních dějin a nyní, co to znamená? Když dneska historik posuzuje, co to je Vnichov nebo co to je odsunu Němců, tak on vlastně stojí před otázkou, co s tím teď dělat? Jakým způsobem to integrovat do našich dnešních a budoucích dějin? To je ta otázka. Prv a prv. Čemu je historie? Ne, aby popisovala, co se stalo. Jak to spolknout? Jak s tím žít? Jak dnes máme žít? Jak v budoucí Evropě budeme žít s tím, že jsme odsunuli Němce? Nebo jak my máme žít s tím, že jsme prostě polkli Vnichov a že jsme se nebránili? Jak s tím máme žít? To je ta otázka, k předkeru stojí historie. Ne popsat události, jak byly fakta. Až to se dá letět. On se to tenkrát tam měl a hrozných věcí. To je jedna věc, jaká je výzva dnes. On má najít, jaká tehdy byla výzva. Samozřejmě. Taky proto on bude říkat, jestli je správné, že mobilizace byla odvolána, že Breziliant rezignoval a blahopřál Haafovi a jestli je správné, že se udělalo to takhle? A to zase je z kontextu. Musí posoudit, jestli bylo správné, abychom se tak jednostraně vydali v šanc Francí a Anglii a na nich učinili závislím, jestli se budeme bránit nebo ne. Jestli jsme tady neměli udělat něco víc. A to v té stéře stejně zdejší a ne někde nadálku s nějakýma velmocema, které se na nás můžou vykašlet. Jak může vyložit Michov a tohle to neřešit? Tohle musíte řešit. A to je o všem otázka, která stála taky tehdy před těmi lidmi. On musí řešit výzvu, která stála oslovovala lidi tehdy, popusit se porozumět, jaká to byla výzva a jak je oslovovala. A zároveň musí nějakým způsobem odpovídat na tu výzvu dnešní, že je třeba nějak teda se rozhodnout, jak budeme žít v Evropě spolu s Němcema. Uvažovat o tom je samozřejmě nutné. Ale to člověko furt se je pohořací, jestli je teda pravda, že pravda je jenom jemně. Jestli se na to nelze dívat tak a zase tak. No dívat se lze tak a zase tak, jistě. To je zdobře i blbě. A nebo prostě tak, že něco je do tom hlubého, něco hlubého. Pravda je jenom jemně. Ale pravda je situační, ale v tom smyslu, že mluví do situace. Ne, že by brala ohled na mou situaci. To je jenom. Co to je ohled? Když mluví do situace, tak bere ohled na tu situaci. Ale ne tak, že by se jí připodobňovala. Co to je brát ohled? Bez ohledu na situaci nemůže být situační. Bez ohledu na situaci. Že se nevyšší míří do situace. Prostě. Ale není tou situací nijak ovlivněná. Ono je vyprývázní. Spíš ovlivněná snad je o... Ano. Když mě to připravili, takže ta výzva je jednotná pro všechny lidi. Stejná. V jedné situaci. Jak tady se to říká. A každý prostě zabarví svým... Ne, promiň. Tady teď mě zrovna napadá, jak třeba ta otázka odsunu Němců se klade nám, ale klade se taky Němcům. A po mém soudu to není stejná pravda. Stejné oslovení pro nás jako pro ty Němce. A proč? No protože my máme něco v té věci udělat jinýho než ty Němci. Takže oslovení je jiné, ale pravda je jedna. K zájemnému porozumění a tak dále. Ta pravda sjednocuje. Ale to sjednotovat může jedině v tom smyslu, že nás vede jinudy než je. Proto taky, když Čech píše o odsunu, tak může napsat věci, které nemůže napsat Němec. A když to napíše Němec, tak ten Čech musí seřvávat. Samozřejmě ten Němec jako v téhle svěci zrovna moc seřvávat nemůže toho Čecha, to je fakt. Proč? Proč? Věřte se, já dělám to v mých stilách a samozřejmě je to všechno od boku. Tedy jestli je, zůstává něco, nejasný, ale mám dojem, že zůstává, tak není nic jednoduššího než buď domluvit se, pověřit toho, aby to tam dal a postavil to, nebo se teď na fleku domluvit, co si máme probrat a jestli to připravím. Taky samozřejmě buď nejsem schopen okamžitě, nebo nejsem v tom stavu, abych vůbec, že tak taky dělám, co je v mých stilách a když nejde, tak to můžeme sorganizovat. Samozřejmě mám možnost si to promyslet, zevrůmět, vymyslet si příklady, nejhorší je vymyšlet si příklady, když najednou mě nic nenapadá, nebo napadne mi něco, co je nevhodné a nic jiného mě nepadá, tak začnu s tím nevhodným, ono mě to odvede někam jinam. To jsou ty potíže. Nedá se slítit. Když by to bylo připravené, je to možný. Řekněte otázky, napíšeme si to přesně, jak otázka znamená, jak otázka teda vzní, aby nebylo sporu příště a já udělám, co to bude v mých stilách. Nebo můžeme udělat taky referát, koreferát.
====================
26-2a.flac
====================
Třeba v Řecku, jak tam tí jednotlivé vůči postavy, tí takzvaný, říkalo se jim Vazíleus, že král, takové postavy, jak tam prostě hrajou jakousi rozhodující roli, a kolem nich se kupí pak tí šlechtici jako tí lepší, a pak jsou tí obyčejní a tak dále. A jak se to mění postupně, jak vzniká to či ono společenské klíma, společenská struktura a tak dále. To všecko, to je historická práce, ale to spravdou nemá co společného. To je jako když malíř, odborník, kunsthistorik ví, jakými barvami pracoval ten či onen malíř, ale neříká to vůbec nic k pochopení obrazu. Pravda je v dějinách kontingentní. Pravda nesouvisí s dějinami tak, že by bylo s dějin možno vysoudit, nebo nějak vydestilovat, vyabstrahovat ten trend k pravdě. Nic takového neexistuje. Pravda je v dějinách kontingentní, my se k ní můžeme dostat jedině tak, že pochopíme dějiny, ale přesně a skrzeně chceme jí dojít dál. Dějiny samy se musí stát transparentní pro pravdu, která je dějině kontingentní. Musí nechat pravdu projít, nesmějí se jí postavit v cestu, a to nesmějí se postavit v cestu té pravdě, která z dějin nevyplývá a sama se orientuje do určité dějine chvíle, ale ne tak, že by byla nějak spolu vytvářena nebo dokonce přímo produkována tou dějinou chvíli. V rámci dějin je pravda vždycky čímsi novým, na minulost nepřevoditelným a zároveň je něčím, co nelze fixovat, protože je to pravda živá, která vždycky nově oslovuje a s novými situacemi přichází s novými osloveními, s novými výzvami. Tak to je vše. Já jsem to dneska koncipoval tak trošku jako konec, protože není jasné, jestli ještě teda to jedno budeme mít, když jo, tak tam můžeme ještě něco doplnit. A vzhledem k tomu, že jsme ty dva večery věnovali problématice silně teologické, tak jsem si myslel, že to nebude příliš nápadné, když to dneska trošku bude tu teologičnost připomínat. Nicméně mám za to, že jsem zůstal dostatečně civilní. Tak to je vše. Deset minut přestávky. Tak to byla ta izraelská tradice s těmi nebesy, tak jsem tam nepostřihl plné světy. Nebesy nejsou zjevením něčeho, co tu je, ale to se tam trošku v těm dějí námen. Já jsem se tam trošku zamotal. Já jsem chtěl proti sobě postavit, že když se chápe, jak nebesa vypravují, takže to vlastně je jenom vjevování něčeho, co tu je dáno. Když to ta výzva, že je něco speciálního. Myslím, že to tam trošku tak jako pomahlo. Takže jsem pak to říkal, začal jsem větu, ne jako kdyby to bylo s těma nebesama, a pak jsem to vlastně ukazoval na těch nebesích, jak by to vlastně bylo, že nebesa vlastně nejsou. Já jsem si to pak uvědomil a už jsem to nechtěl opravovat. Takže to opravu jsem se zakrétal. A chtěl jsi to ukazovat úplně na těch nebesích? Ne, ne, naopak. Já jsem chtěl říct proti nebesům, že nebesa nemůžou víc, než jenom vjevovat něco, co tu je. A že předvědčím v tom smyslu, jak to dneska chápem. No a naproti tomu teda ta výzva, že konkrétně do této situace. No ale domů jste říkal, že ty nebesa není jezdaného? Že to není ve smyslu jezdaného? No, to věta začíná na nebesa. A když se nevypravují slavu hospodinovů tím, že by spoust sloudaností tu slavu vyslouhovali a pak to přišlo k něčemu jinému, tak to nejseš krvný? To ne, aby to nebylo zase jinak blbě. Prostě já to teď zopakuju. Chtěl jsem říct to, že když se hovoří o nebesích, která vypravují, takže tam se vyjevuje člověku velikost jakási, ale že ho to k ničemu konkrétně nevede. A na rozdíl od toho, ta dějiná výzva je situační. Čili není tomu tak, že, když to zase se vrátíme k tomu Kantovi, že to hvězdné nebe nad námi, že by nám kladlo určitý, na nás kladlo určitý požadavky, že jak se máme zachovat v té či oné situace. To je jenom takový dojem té obrovitosti, že člověk je proti tomu mrňavej, ale co je přece jenom něčím velikým, protože uprostřed tohohle volního stvoření je tady takový. Jó, jsou to dojmy, něco se vyjevuje, je to ta eisthesis pouze. Když to v té dějinách výzvách, v té dějiných výzvách, tam vždycky je to situační a člověk tu něčemu, jak se jemu strčeli čumák, tak říkají, do něčeho. A teď buď to udělá, nebo se lže. Což není ten případ, tak nebez. Tak tohle jsem měl na mysli, já asi jsem to zakecal. Vy jste už dlouho... Já jsem to takhle způsobeně říkal, že historik se musí pokoušet zorozumět výběr, který upisuje lépe než ji rozumějí současníci. Já s tím bych souhlasil, ale zdá se mi to domyšlelo v rozporu s tím, že jsme tady vždycky říkali, že aby něco bylo děleno v události, tak ji jako takovou musí chápat současníci. Já jsem se toho dotk, upozornil jsem, že aby se něco stalo v události, tak to musí projít lidským vědomím. To znamená nějakým pochopením. Ale to pochopení, že nemusí být správný. I nesprávný pochopení umožňuje, aby událost dějná se dělala. A pak teda ta teze, teda ta původní, je zřejmě teda, nebo nebyla teda přesná, protože mám dojem, že tu dějná faudálost a současníci ji nepochopí jako historickou událost. Či nepovažují za ní. Ale já ji tak můžu pochopit později. Protože je to historická událost těm, ačkož to někdo. No ještě, takovou událost udávám se, že ale může se jednat o zabití nějakým, kterým můžou brát jako o zabití kohokoliv. Nějakého Poláka nikde nebude zabit. Já můžu být k tomu, že to byla podstatná událost, protože můžu zjistit, že to byla dobrý událost. Ano, to je otázka správného a nesprávného pojetí události. Ale jako nějakou událost to musí chápat, protože jinak by dějná událost nemohla existovat. Ano, ale ne jako událost historickou. Jo, jistě, samozřejmě nějaká příhoda mimo dějny se může takhle stát. Že spadne šutr nebo někde ze stály a zabije někoho třeba. Tak něco podobného, jistě. To by bylo takový dotaz. Takhle to pojetí, že jinak se vytváráme, mě připadá na důležitosti velice nebezpečně. Nevadí vám třeba, že se v podstatě shoduje s heslem Orwella minulosti či toho? No, podívejte se. Orwell především ukazuje na některé absurnosti, ale vzhledem k tomu, že je odchovancem angličanům, že je odchovanec toho anglosaskýho myšlení, tak on nemá pro některé věci pokopení. Takže on zesněšňuje úspěšně i věci zcela správně. Nepochybně on to zesněšňuje tak, že ukazuje na devíace těch správných věcí. Ale nedá se svítit, i když to Orwell úspěšně zesněšňuje, tak některé věci budeme muset držet. Orwell se uvede jenom mimo, že svítečně tohle pojetí je nebezpečný tím, že je snadno neužitelný. Z toho falešního vědomí může to vypadat jinak. Ano. Ale to se tak děje. Jediná obrana proti tomu je být ve střehu a každé z neužití odhalovat. Ale každá pravda je nebezpečná tím, že okamžitě, jak je vyslovená, tak se objeví lež, která toho využije a oblíkne se do toho a předstírá to tež, jenom ve špatním smyslu. Čili to staré rozpoznání, že korupcio-optimí pesima, že největší nebezpečí naprostého zcelání nebo z cestí je právě ten, co se dostane nejvyšší, co do úrovně. Nebo já nevím, možná, že ještě nějaký, teď si nevybavuju. Většinou cituju Brocha. Broch má nádherné studie, kde ukazuje, on tam aplikuje ještě takové tradiční myšlení. On je žid, takže má pro to předpoklady. Aplikuje takovým zvérázným způsobem určitý zaběhaný, až zdogmatizovaný představy křesťanské. A zejména myšlenka o antikristu. Což je třeba chápat, on de facto tu myšlenku silně religiózní a patřící do ukoru křesťanského. Tím, že je žid, tak on ji zličtuje nebo zcivilňuje. A ukazuje, že každá hodnota vyvolává v život antihodnoty. A že čím vyšší hodnota, tím větší pravděpodobnost jejího zneužití. A naprosto přesvědčuje, on to ukazuje zejména, prakticky jako úměr, to ukazuje na kýči, v čemž se shoduje s tím, co jsem vzpomenul, že je němec, Gies. Taky velmi pozoru hodníte. Jak vlastně dokonalost, jak je provázena takovým vypragnutím nebo takovou smůvností, že krása, dokonalá krása, že nezatržitelně spije ke kýči. A vždycky bránit je tomu možno tím, že si krásy trochu ubere, že tam toho tolik není, toho sladkýho tam prostě tolik není. Takže tyhle úvahy, ještě si nemůžu vzpomenout, ještě je to v nějaký souvislosti jiný, je stará zkušenost, že všechno veliké sebou nese zvýšené nebezpečí. Ono to vypadá jako blbá obrana. Ale je třeba to vzít vážně a počítat s tím. Pravda je, že taky stará zkušenost, že lež, na které každý pozná hned, že to je lež, není nebezpečná. Nejnebezpečnější je lež taková, která se nejvíc podobá pravdě. To je jenom v obráceně řečeno, jak právě pravda je nebezpečná, protože jak se někde objeví, tak hned se objeví nějaká lež, která je jí strašlivě podobná tím pádem. Čiže to zneužití prostě patří k našemu světu a jediná možnost je ústavičně nejúsilnějším kritickým postupem furt rozlišovat a dávat bacha. Nic se proti tomu nedá, které dá lepšího. Nejste spokojen moc, Jakub? Mně se teď ví, že se bráníte tím, co jste mi kdysi vymluvovali. Když jsme tady mluvili o tom, jak jsou ty úrovně, že od mikroskopických pádem přes biologickou až teda po ty diviny a že teda měl jako jsi to poznávat na těch vyšších úrovních, tak jsem já říkal, že na těch vyšších úrovních je daleko větší nebezpečí odmělu. Podle mě. A v diskutově jsme tady říkáte o tom, když vlastně mi to říkáte, tak prosím vám. Jenomže potřeba se... Já se na to nepamatuju teda. Ale tak to bylo nějaký... Je to pořád? Prostě je to omil na úrovni, no. Víte, já už jsem to tady myslím taky při nějaký předvědctví citoval, mě to trošku vždycky irituje. Zvlášť, když to slyším od někoho jiného. Třeba u Heideggera mě to vysloveně dráží, když on tam napíše Wer groß denkt, der... Kdo velce myslí, dopouští se velkej chyb. Prostě ono je to skoro to tež, co jsem teď tady říkal. A je to takřka nepřijatelné. A zvlášť to je nepřijatelné od toho Heideggera, který prostě tím de facto chce zakrejt, že chodil v těch holinkách a hejloval jedenáct měsíců. Takže to je taky tím, že jakmile se něco formuluje, tak to není fixované. Zrovna člověk má nějaké jiné možnosti. Já si na to nespomínám. Bylo by to možné ještě nějak vybavit zpátky. Každopádně má to různý stránky, ale nemá to být omluva, že u toho Heideggera to vypadá, že hlavní je velcemyslet. A ty omily no hold, to už jde s tím. Tak tak to nesmí být. Ovšem pravda je, že kdo velcemyslí, velce se taky dělá velký omily. To je taky pravda. Ale má to být výzva k tomu, že tím větší jeho odpovědnost, a že nemá se tomu hýbat. Kdyby se to mělo kvantifikovat, tak to asi pravda není. Já si teď jenom vymýšlím, bať si na to nepamatuji, jak ta diskuze tenkrát vypadala. Čím je vyšší úroveň, tak samozřejmě obrovské množství, obrovská kvantita jakovejch drobných primitivních omilů odpadá. Čili je otázka teda, jestli můžeme to tak nějak zvážit, že roste možnost omilů. Roste možnost omilů nových. To je tady vždycky. Ale čím je vyšší úroveň něčeho, tak tím se předpokládá, že ty primitivní omily už má za sebou. Tam už je to tak rutinizované, že se omilů nemusí dopouštět. Samozřejmě riziko je, ale vždycky je to na té špici. To je jedno jestli je to na začátku, nebo úplně na té nejvyšší. Vždycky to riziko omilů je tam, kde je něco novýho. A čím je to vejš hold, tak ten omilů může být razadnější. To je pravda. Ale ty si řekl, že to myšlení tady je nebezpečné. A ty jsi na to reagoval, že je nebezpečné. A já jsem nevěděl, co je. Co je to nebezpečné, co jsi myslel? Prostě tak ťuknul nebezpečně. Já jsem říkal, že nebezpečné je na tom, že ten výklad je jenom, že on nemusí být pravý. A může být nepravý. A pokud teda... Ale to nebezpečí padat. Čím ho odstraníš? Vždycky je to tak, že je výklad. Pozitivista tě ho odstraní, protože pozitivista je jenom fantazma. To jsem měl za cenu, že nebude pravý. Zamočuje to, že stejně vybírá fakty. Podle toho, co je pro něj důležité. Takže tímto příkladem můžeš jenom si být toho vědomý. A to je právě to, co je bezpečnější a ne nebezpečnější. Nebezpečnější je podle mýho sodu domnívat se, že pozitivistický je hodně zhodnotější. A bezpečností stejně. Nereflektovaně stejně hodnotím. Výběr fakt, třeba. To je mnohem horší a nebezpečnější, když si to dělá a neuvědomují si to. Než když si to uvědomují. Ale musíš si uvědomovat o nebezpečí. No jistě. A ta první věc, jak jste toho nebezpečí, to je, že si ho uvědomují. Čili by to bylo nebezpečí, ale jako právě... No to tam je a musí to být největší. Podle mýho sodu největší nebezpečí je, když se někdo domnívá, nezaujatě věcou. V těchto dílách máme také takový příklad. Když někdo nerozumí, když někdo nerozumí, dejme tomu církem dogmatu, tak o tom může psat a vůbec neví, kdo z bočte. A teď tam... To bočte tam šlo v těch bojích. Ale to je to největší, tak to je jasný. Tak tam vráší nějaký svůj kritér. Svůj kritér. Když teda můžeš formulovat, že jak se někde objeví pravda, takhle je tady doležitá se jí podobat. Tak to nemyslíš vážně, zaměřeně. Pravda jako nepředmětnost nebo objevit. Ale mě by zajímalo ta lež, ta neželízní předmětnost. Jaký je vztah mezi ruším a tím zvnějšněním pravdy, který už není pravda. Že to je jedný z těch vlastních. No jistě, ta lež může napodobovat jenom to zvnějšnění pravdy, nikoli pravdu samou. No a v tom spočívá celý drháček. No ale čím se o tohoto zvnějšnění liší? To zvnějšnění taky jako se oddaluje od pravdy. No tak od citů Rádla nejdřív, pak to rozšíříme. Rádlo říká, že pravda násilím vnucená někomu, že se stává lží. Co to znamená? Samozřejmě násilí můžete vnutit někomu jedně pravdu s předmětněnou, jo? Čili nějakou formuli. Ta formule v dané chvíli může ještě fungovat jako dost jako slušná orientace a tak a teď furt ještě něco s té pravdě na sobě může mít. Ve chvíli, ale kdy někomu vnucujete, to prostě přestává mít jakoukoliv pozitivní funkci. Co to znamená? Že tedy ten rozdíl mezi pravdou a lží, že není primárně a nutně rozdílem předmětně demonstrovatelným na té pravdě samotné, když týká se souvislostí, týká se kontextu, týká se té situace. Prostě tím, že je pravda vázaná na situaci, tak jakékoliv je jí zvněšnění přenesené do situace jiné, neadekvátní zničení leží. Čili ten rozdíl se týká té situačnosti nikoliv té vníjší podoby té formulované pravdy samé. No dobře, to je přenesení do neadekvátní situace. Ale když naopak v té samé situaci jak tohle se objeví? Pravda hned se objevila, že to znamená v té samé situaci a ta lež se snaží tu pravdu nahradit. Takže je to v této situaci. Čili ta neadekvátnost pořád se jedná o tu samou situaci. To není tatáž situace. Ve chvíli, kdy tam ta lež začne fungovat, tak to udělá jinou situaci. Prostě jak ta lež tam začne fungovat? No buď se podvízí, nebo se vnucuje. Nebo používá mocenských prostředků. A tím se změní situace. Protože zbytečně říkat pravda přenesená do jiné... No tak pravda přenesená do jiné situace se stává lží. No protože my nemůžeme zavrhnout každou formulaci pravdy. Až bez toho se nemůžeme pobejít. My nemůžeme se stát vyznavači ryzí pravdy a odmítat veškeré formulace. My přece myslíme. A chceme myslet přesně. Pojmově a tak dále. A chceme, aby pro naše myšlení ta pravda měla nějaký význam. Aby se uplatňovala v našem myšlení. Tak a středně tněla pravda tak taky mění situaci. Taky mění situaci. No samozřejmě. No tak mně řekni, když ta lež jak začne působit, tak mění situaci. No a jak se pozná, že je to lež a že to není... Kde je ten rozdíl mezi lží a to, že to někde zůstane pravdou. Vůbě mění situaci. Všecko mění situaci. To pak někde situace zůstane stejná, no. Čili v tom... V tom, že v té situaci nové to funguje buď jako pravda nebo né. Buď je to pravda nebo není to pravda. Proč v té nové situaci zase je něco pravda, co ukazuje tu předkládanou pravdu jako pravdu nebo ne kolež? To se pak se to dá takhle obecně říct, to by znamenalo, že mám příruční měřítko, kterým změřím něco a už vím, jestli je to pravda nebo ne. Co pak je možný takový kriterium říct? Jedině v konkrétní situaci. Jedině v konkrétní situaci. Nepo čuchu, samozřejmě to musí být tam taky čuch, že. Dobrej, ale navíc velká myšlenková práce. Krajní úsilí, v kterým ustavičně na jednu stranu vyžaduje ten bezohledný pokračování v důsledcích a na druhé straně ustavičná otevřenost, jestli to, co dělám náhodou není ještě větší volovina, než to, co kritizuju. No jistě mě jde o to, že tedy pravda a léž jsou takový dva velice vzdálený poli. Na jednu stranu stačí maličko a z té pravdy se stává léž. To je špatně řečeno. Stačí maličko. Nebo ne, takhle. Největší pravda je ta, která se nejvíc podobá pravdě. Léž. Největší léž, no. Nejnebezpečnější léž. Tak mě řekni, když se nejvíc podobá, tak to vypadá, že se furt blíží a blíží, ale nesmí překročit jistou hranici. Jaká hranice byla? Nemůže. Tak nemůže, no. Nemůže věčně připodobňovat. Ale v podstatě je to... Čemu se věčně připodobňuje? V zvnějšení nějaký pravdy. No dobře, to zvnějšení pravdy ovšem taky už nemá s tou pravdou podspolečně. Ta léž taky ne. A je ale podobná tomu zvnějšením. To zvnějšením se stále více vzdaluje od pravdy. To znamená, že se přeměňuje v léž? Ne, to vzdaluje se od pravdy v jistém smyslu, ale ne, že se přeměňuje v léž. No dobře, ale může být potom to zvnějšení pravdy vzdálnější od pravdy než ta léž? Ne. Nemůže. No tak já nechápu, proč. Protože je to logické hraní s terminama, že? A vůbec nepřihlížíš k tomu, od co vlastně jde. Tak já se tě ptám, od co vlastně jde. Takže jsou vypracovávány nejrůznější způsoby, jak to rozpoznávat. Tohleto vědomí je starý, že? A teď kde kdo se pokoušel nechci najít nějaký takový kriterie nebo aspoň takový znamení toho, jestli je něco s cestí nebo ještě cesta slušná. No a tak jsou různí případy. Hanbrok uvádí třeba typické kýč, pro ně je, když Nero zorganizoval zapálení římá a teď tam prostě uchvácen tím hořicím římem uchopil loutnu a začal na ní hrát. No tak co na tom? Že? Prostě jakýsi kýčovitý prožitek zvěrský do toho stelnání těch upalovaných římanů a bědování na to, že jim hořejí domy a tak dále, on tam hraje na loutnu. No tak tam je na první pohled ta neadekvátnost situací je patrná. Prostě je to psychická devíace. Co se s tím dá? Uvádí to jako takový krajník říká to všem. Stejně tak tady vznikla diskuse je možný, aby Hrabal zůstal slušným slušným spisovatelem, když teda myslím, ne teď, ale ještě kdyžsi dávno, že prostě mi nic nepublikovali, že a já teď nevím, jestli teda opravdu to byla první věc, anebo jedna z prvních jenom, spíš asi jenom jedna první, já to už nějak si to nevybavuju. Tvář otiskla část jeho vásně Bambino di Praga. Že no a teď z chorou okolností já jsem v tom měl v témž čísle jsem měl jakýsi článek a poslal jsem celé číslo jebe kozákovi. Když dávno na nějaké okolnosti jsme já to myslím, já o tom můžu vám to slíbit, jak jsem to poslal. Načíš on, když potom jsme se setkali znova, tak první o tom se vůbec nezmínil, jestli čet nebo nečet, co jsem já napsal. Ale prostě úplně chrlil síru a voheň na Bambino di Praga, že tam jsou prostě nějaký hrůze strašnosti v tom. Samozřejmě tam byly obscenity, tam byly nějaké vulgárnosti, já nevím, to vždycko to hrabalo. No a potom nějak hrbal, se začal prosazovat, hrbal za knížky, ale redaktoři mu v tom dělali proníkavé změny, vyškrtávali zprostý slova, že když to mělo náladu příliš nějakou takovou rozkladnou, tak mu tam dávali pozitivní socialistické výhledy a takové nevšelijaké věci. No a hrbal prostě ne proto, že byl bez charakteru. Nyní proto, že to byl surrealista, tak z toho měl prčů. Prostě pro něj to bylo další potvrzení surrealistečnosti, situace, v které on píše své surrealistické věci. No a vznikla diskuse, jestli je to možný, aby spisovatel, který má Lopatka, o tom napsal celý článek, kde díky laskavosti hrbalovi mohl srovnat rukopis s tím, co nakonec vyšlo. On haloval nehorázní věci, který hrbal koncedoval. Vznikla dlouhorobá diskuse o tom, jestli tohle smí nebo nesmí ten dotyčnej udělat. Já vím, tady nejde jenom o pravdu. A co se k tomu dá říct? Jedině to pečeli analyzovat a ukázat, jestli vopravdu se něco stalo nebo ne, jestli to poškodilo to dílo nebo nepoškodilo to dílo. Je to obrovská práce. Co se o tom dá říct? Zásadně koncedovat nějaké zásahy cenzury nebo redaktora, což tenkrát vycházelo dost na stejnou. No, to se nedá šmáhem odsuzovat. Prostě někdy ty zásahy jsou takové povahy, že to dílo natolik nepoškoděj a že je lepší, když to vyjde, než když to nevyjde. Že je to svým způsobem takový nepřípustný zjednodušování a vlastně neodpovědný odmítnout jakoukoliv opravu a tak dále. Jestli to poškodí nebo poškodí. No a takhle to vypadá všude. Já nevím, co se k tomu dá říct. Jedně velmi pečlivá analýza může ukázat, jestli tam k něčemu došlo nebo ne. Pečlivá analýza nemůže bejt bez kriterií, podle kterých tu analýzu děláš. Kriteria nikdy nejsou ničem víc, než jenom berlička. O to jde. Při posuzování hodnot kriteria jsou berličky. A dokud se hodějí, tak se hodějí a najednou přijdeš k situaci, kde musíš ty berličky odhodit a hledat kriteria nová, čili zase berličky nový. Takhle vypadá hodnocení. To neexistuje, to není taková věc, že tady máme nějaké kriteria, to platí jako desatero a pak se podle toho řídíme. Tady nic takového napsaného není. Jaké jsou kriteria, jak má vypadat čachová hra? Jestli tam má beta věž nebo ne, jestli je dovolená rošáda nebo není rošáda. Nikdo to nikde nestanovil. Ale ukáže se tím, jak lidi hráli, že v dějinách se zavedly určitý nové figury a zavedly se třeba ta rošáda jako nový tak, já nevím, asi od 16. století to je prvá. No a ukázalo se, že to zhodnocuje tu hru. No ale to není předev nějaký kriterium. Prostě se zjistí. A zjistí to mnoho lidí a právě rozhodující jsou ty, co to uměj nejlíp hrát a ne ty blbouni, který by hlasovali rádi. No. A co se s tím dá dělat? Podívej, jestli, že mám rozhodnout, jestli něco leš nebo není, ticho, no, jestli mám rozhodnout, jestli něco leš nebo není, tak musím vědět buď, co to je leš. A nebo... Uvažuješ na prst. Co to je? No tak tohle jí vytýkáš každým rázem, se používáš slovo a nevíš, co to je. Nevíš, co to je? O nepředmětné skutečnosti říkáme nepředmětná skutečnost a nemůžeme říct, co to je. Leš není nepředmětná skutečnost. To je otázka. Na jednu je to otázka. Před chvílí jsi říkal, že leš není nepředmětná skutečnost. Není, leší nepředmětnost, pokopitelně není. No ale je otázka, jestli to je jenom předmětnost. Kdyby to byla jenom předmětnost, tak nic by nebylo snadnějšího, než ji odlišit od pravdy, která není ryzí nepředmětnost. No ale to není ryzí nepředmětnost. A není to taky ryzí předmětnost. Čili jestli, že má ta pravda se připodobňovat lži, tak musí přinímančím předstírat, že má také nějakou nepředmětnou stránku. Jestli to jenom předstírá, ale může mít teda nějakou? Eventuálně může mít nějakou si, no. No podívej, jsem někdy o to. Mluvil jsem tady o tom, že ta pravda se zvnějšňuje, sama ovšem tedy nepřechází do toho, co se zvnějšňuje, protože ona je ryzí nepředmětnost. A teď ta to zvnějšňení se v postupách časů zveluje od pravdy. Prosím, tohle všechno beru, ale kde se vezme na jednou lež? Co to je lež? V které fázi? Nebo buď v které fázi z toho vznikne lež, nebo odkud přijde lež? Co to je ta lež? Lež je parazit na pravdě, no ale jako vůbec nechápu, jak tam můžeš tu lež zapracovat. Co to je, v tom tvým výkladu pravdy, ta lež? No, už jsem někdy setkal se lží. Ty chceš na mě, abych tady konstruoval intensivální předmět lež. No ale to je přece zkušenost. My víme, že jsou takové případy, že někdo mluví pravdu, a jsou takové případy, že někdo lžeje. No, co to je, že mluví pravdu? No ano, tak jestli že míníš vás nějak u toho otázku, ale to znamená, že nežiješ v civilizované společnosti, kde to tak, či onak lidi rozlišujou. A zejméno malí děti se na to neobyčejně hlapí, když nechceš s ním. Nejdůležitější září máme filozofie k tomu, jak to tak, či onak lidi rozlišujou. No dobře, tak ptát se, co to tedy je, jenom sens. Můžeme jedině postupně ukazovat, jak se to jeví. Co to je, se může ptát Socrates, když prostě je posedlý intenciálníma předmětama, že? A ptá se, co to je spravedlnost. No a teď půtavně, co říkáme, to je jedno, podruň to vyvrací jako blbost. No tak to je jedinej způsob. Jakmile se vydá na tu cestu říct, co to je lež, no tak chopitelně tím de facto nepředmětně říkám, co to je, pravda, a už se vedle. To nejde prostě. To nejde. A nejde to nejenom kvůli upravdy výjimečně, to nejde u ničeho, co to je život, co to je vesmír. Prostě to nejde říct, co to je. Všechno, co má nepředmětnou stránku, o tom se nedá říct, co to je. Co to je, se dá říct jenom, když o něčem mluvím, tak, že to vymezím nějak. Pokud to je nějakým způsobem možné. Vymýšlet si, co to je lež, si můžem, ale nám teď jde o tu lež. Tam vymezovat nejde, tak prostě to je zkušenost, že lež existuje. Buď vědomá, nebo nevědomá, lidi oblhávají nejenom jeden druhý, oni břící sami sebe, žijou v lži, to znamená, není možno je usvědčit, že klamou, poněvadž oni klamou sebe. No tohle všechno, to jsou povídačky kolem, a to všechno je třeba zvládno, abychom věděli, co to je lež. To se nedá říct, definitivně. Tohle je teda, jak lidi poučuku poznávají lež. Nepoučuku. Ale prosím tě, tak dělám tady filozofii, tak bych chtěla slyšet nějaké filozofické slovo o tom. Prostě tak, to je ale celý výklad. Jako kdybych chtěl říkat, co tady kecáme furt o kosmologii, tak co to je teda kosmos? Krátce stůčně. Tak proč jsme tady mluvili celý rok o tom? Můžeme to o tom mluvit, no ale to nejde říct takhle, co to je. To je jedna z nejkomplinkovanějších věcí. Spinoza prohlásil, že Veritas est indexui et falsi. Pravda je měřítkem, toho by se snad třeba měřítkem, sebe a lži, nebo homilu. No to je všechno, co se dá o tom říct. Ve světle pravdy se ukazuje, pravda i o mě. Co to je? Jakmile se řekne, co to je pravda, tak jsme vedle. A říct, co to je lež, to znamená jenom opačně negativní, říct, co to je pravda. Co to není pravda, tedy pozitivně, co to není pravda, či negativně, co to je pravda. No jsou určitý věci, které přece, co to je filozofický, no jistě. To znamená, že to máme definovat, nebo co? Co to znamená teda? No jsou určitá témata, které jsou vůbec ne כלektivní.
26-2a.flac
====================
Třeba v Řecku, jak tam tí jednotlivé vůči postavy, tí takzvaný, říkalo se jim Vazíleus, že král, takové postavy, jak tam prostě hrajou jakousi rozhodující roli, a kolem nich se kupí pak tí šlechtici jako tí lepší, a pak jsou tí obyčejní a tak dále. A jak se to mění postupně, jak vzniká to či ono společenské klíma, společenská struktura a tak dále. To všecko, to je historická práce, ale to spravdou nemá co společného. To je jako když malíř, odborník, kunsthistorik ví, jakými barvami pracoval ten či onen malíř, ale neříká to vůbec nic k pochopení obrazu. Pravda je v dějinách kontingentní. Pravda nesouvisí s dějinami tak, že by bylo s dějin možno vysoudit, nebo nějak vydestilovat, vyabstrahovat ten trend k pravdě. Nic takového neexistuje. Pravda je v dějinách kontingentní, my se k ní můžeme dostat jedině tak, že pochopíme dějiny, ale přesně a skrzeně chceme jí dojít dál. Dějiny samy se musí stát transparentní pro pravdu, která je dějině kontingentní. Musí nechat pravdu projít, nesmějí se jí postavit v cestu, a to nesmějí se postavit v cestu té pravdě, která z dějin nevyplývá a sama se orientuje do určité dějine chvíle, ale ne tak, že by byla nějak spolu vytvářena nebo dokonce přímo produkována tou dějinou chvíli. V rámci dějin je pravda vždycky čímsi novým, na minulost nepřevoditelným a zároveň je něčím, co nelze fixovat, protože je to pravda živá, která vždycky nově oslovuje a s novými situacemi přichází s novými osloveními, s novými výzvami. Tak to je vše. Já jsem to dneska koncipoval tak trošku jako konec, protože není jasné, jestli ještě teda to jedno budeme mít, když jo, tak tam můžeme ještě něco doplnit. A vzhledem k tomu, že jsme ty dva večery věnovali problématice silně teologické, tak jsem si myslel, že to nebude příliš nápadné, když to dneska trošku bude tu teologičnost připomínat. Nicméně mám za to, že jsem zůstal dostatečně civilní. Tak to je vše. Deset minut přestávky. Tak to byla ta izraelská tradice s těmi nebesy, tak jsem tam nepostřihl plné světy. Nebesy nejsou zjevením něčeho, co tu je, ale to se tam trošku v těm dějí námen. Já jsem se tam trošku zamotal. Já jsem chtěl proti sobě postavit, že když se chápe, jak nebesa vypravují, takže to vlastně je jenom vjevování něčeho, co tu je dáno. Když to ta výzva, že je něco speciálního. Myslím, že to tam trošku tak jako pomahlo. Takže jsem pak to říkal, začal jsem větu, ne jako kdyby to bylo s těma nebesama, a pak jsem to vlastně ukazoval na těch nebesích, jak by to vlastně bylo, že nebesa vlastně nejsou. Já jsem si to pak uvědomil a už jsem to nechtěl opravovat. Takže to opravu jsem se zakrétal. A chtěl jsi to ukazovat úplně na těch nebesích? Ne, ne, naopak. Já jsem chtěl říct proti nebesům, že nebesa nemůžou víc, než jenom vjevovat něco, co tu je. A že předvědčím v tom smyslu, jak to dneska chápem. No a naproti tomu teda ta výzva, že konkrétně do této situace. No ale domů jste říkal, že ty nebesa není jezdaného? Že to není ve smyslu jezdaného? No, to věta začíná na nebesa. A když se nevypravují slavu hospodinovů tím, že by spoust sloudaností tu slavu vyslouhovali a pak to přišlo k něčemu jinému, tak to nejseš krvný? To ne, aby to nebylo zase jinak blbě. Prostě já to teď zopakuju. Chtěl jsem říct to, že když se hovoří o nebesích, která vypravují, takže tam se vyjevuje člověku velikost jakási, ale že ho to k ničemu konkrétně nevede. A na rozdíl od toho, ta dějiná výzva je situační. Čili není tomu tak, že, když to zase se vrátíme k tomu Kantovi, že to hvězdné nebe nad námi, že by nám kladlo určitý, na nás kladlo určitý požadavky, že jak se máme zachovat v té či oné situace. To je jenom takový dojem té obrovitosti, že člověk je proti tomu mrňavej, ale co je přece jenom něčím velikým, protože uprostřed tohohle volního stvoření je tady takový. Jó, jsou to dojmy, něco se vyjevuje, je to ta eisthesis pouze. Když to v té dějinách výzvách, v té dějiných výzvách, tam vždycky je to situační a člověk tu něčemu, jak se jemu strčeli čumák, tak říkají, do něčeho. A teď buď to udělá, nebo se lže. Což není ten případ, tak nebez. Tak tohle jsem měl na mysli, já asi jsem to zakecal. Vy jste už dlouho... Já jsem to takhle způsobeně říkal, že historik se musí pokoušet zorozumět výběr, který upisuje lépe než ji rozumějí současníci. Já s tím bych souhlasil, ale zdá se mi to domyšlelo v rozporu s tím, že jsme tady vždycky říkali, že aby něco bylo děleno v události, tak ji jako takovou musí chápat současníci. Já jsem se toho dotk, upozornil jsem, že aby se něco stalo v události, tak to musí projít lidským vědomím. To znamená nějakým pochopením. Ale to pochopení, že nemusí být správný. I nesprávný pochopení umožňuje, aby událost dějná se dělala. A pak teda ta teze, teda ta původní, je zřejmě teda, nebo nebyla teda přesná, protože mám dojem, že tu dějná faudálost a současníci ji nepochopí jako historickou událost. Či nepovažují za ní. Ale já ji tak můžu pochopit později. Protože je to historická událost těm, ačkož to někdo. No ještě, takovou událost udávám se, že ale může se jednat o zabití nějakým, kterým můžou brát jako o zabití kohokoliv. Nějakého Poláka nikde nebude zabit. Já můžu být k tomu, že to byla podstatná událost, protože můžu zjistit, že to byla dobrý událost. Ano, to je otázka správného a nesprávného pojetí události. Ale jako nějakou událost to musí chápat, protože jinak by dějná událost nemohla existovat. Ano, ale ne jako událost historickou. Jo, jistě, samozřejmě nějaká příhoda mimo dějny se může takhle stát. Že spadne šutr nebo někde ze stály a zabije někoho třeba. Tak něco podobného, jistě. To by bylo takový dotaz. Takhle to pojetí, že jinak se vytváráme, mě připadá na důležitosti velice nebezpečně. Nevadí vám třeba, že se v podstatě shoduje s heslem Orwella minulosti či toho? No, podívejte se. Orwell především ukazuje na některé absurnosti, ale vzhledem k tomu, že je odchovancem angličanům, že je odchovanec toho anglosaskýho myšlení, tak on nemá pro některé věci pokopení. Takže on zesněšňuje úspěšně i věci zcela správně. Nepochybně on to zesněšňuje tak, že ukazuje na devíace těch správných věcí. Ale nedá se svítit, i když to Orwell úspěšně zesněšňuje, tak některé věci budeme muset držet. Orwell se uvede jenom mimo, že svítečně tohle pojetí je nebezpečný tím, že je snadno neužitelný. Z toho falešního vědomí může to vypadat jinak. Ano. Ale to se tak děje. Jediná obrana proti tomu je být ve střehu a každé z neužití odhalovat. Ale každá pravda je nebezpečná tím, že okamžitě, jak je vyslovená, tak se objeví lež, která toho využije a oblíkne se do toho a předstírá to tež, jenom ve špatním smyslu. Čili to staré rozpoznání, že korupcio-optimí pesima, že největší nebezpečí naprostého zcelání nebo z cestí je právě ten, co se dostane nejvyšší, co do úrovně. Nebo já nevím, možná, že ještě nějaký, teď si nevybavuju. Většinou cituju Brocha. Broch má nádherné studie, kde ukazuje, on tam aplikuje ještě takové tradiční myšlení. On je žid, takže má pro to předpoklady. Aplikuje takovým zvérázným způsobem určitý zaběhaný, až zdogmatizovaný představy křesťanské. A zejména myšlenka o antikristu. Což je třeba chápat, on de facto tu myšlenku silně religiózní a patřící do ukoru křesťanského. Tím, že je žid, tak on ji zličtuje nebo zcivilňuje. A ukazuje, že každá hodnota vyvolává v život antihodnoty. A že čím vyšší hodnota, tím větší pravděpodobnost jejího zneužití. A naprosto přesvědčuje, on to ukazuje zejména, prakticky jako úměr, to ukazuje na kýči, v čemž se shoduje s tím, co jsem vzpomenul, že je němec, Gies. Taky velmi pozoru hodníte. Jak vlastně dokonalost, jak je provázena takovým vypragnutím nebo takovou smůvností, že krása, dokonalá krása, že nezatržitelně spije ke kýči. A vždycky bránit je tomu možno tím, že si krásy trochu ubere, že tam toho tolik není, toho sladkýho tam prostě tolik není. Takže tyhle úvahy, ještě si nemůžu vzpomenout, ještě je to v nějaký souvislosti jiný, je stará zkušenost, že všechno veliké sebou nese zvýšené nebezpečí. Ono to vypadá jako blbá obrana. Ale je třeba to vzít vážně a počítat s tím. Pravda je, že taky stará zkušenost, že lež, na které každý pozná hned, že to je lež, není nebezpečná. Nejnebezpečnější je lež taková, která se nejvíc podobá pravdě. To je jenom v obráceně řečeno, jak právě pravda je nebezpečná, protože jak se někde objeví, tak hned se objeví nějaká lež, která je jí strašlivě podobná tím pádem. Čiže to zneužití prostě patří k našemu světu a jediná možnost je ústavičně nejúsilnějším kritickým postupem furt rozlišovat a dávat bacha. Nic se proti tomu nedá, které dá lepšího. Nejste spokojen moc, Jakub? Mně se teď ví, že se bráníte tím, co jste mi kdysi vymluvovali. Když jsme tady mluvili o tom, jak jsou ty úrovně, že od mikroskopických pádem přes biologickou až teda po ty diviny a že teda měl jako jsi to poznávat na těch vyšších úrovních, tak jsem já říkal, že na těch vyšších úrovních je daleko větší nebezpečí odmělu. Podle mě. A v diskutově jsme tady říkáte o tom, když vlastně mi to říkáte, tak prosím vám. Jenomže potřeba se... Já se na to nepamatuju teda. Ale tak to bylo nějaký... Je to pořád? Prostě je to omil na úrovni, no. Víte, já už jsem to tady myslím taky při nějaký předvědctví citoval, mě to trošku vždycky irituje. Zvlášť, když to slyším od někoho jiného. Třeba u Heideggera mě to vysloveně dráží, když on tam napíše Wer groß denkt, der... Kdo velce myslí, dopouští se velkej chyb. Prostě ono je to skoro to tež, co jsem teď tady říkal. A je to takřka nepřijatelné. A zvlášť to je nepřijatelné od toho Heideggera, který prostě tím de facto chce zakrejt, že chodil v těch holinkách a hejloval jedenáct měsíců. Takže to je taky tím, že jakmile se něco formuluje, tak to není fixované. Zrovna člověk má nějaké jiné možnosti. Já si na to nespomínám. Bylo by to možné ještě nějak vybavit zpátky. Každopádně má to různý stránky, ale nemá to být omluva, že u toho Heideggera to vypadá, že hlavní je velcemyslet. A ty omily no hold, to už jde s tím. Tak tak to nesmí být. Ovšem pravda je, že kdo velcemyslí, velce se taky dělá velký omily. To je taky pravda. Ale má to být výzva k tomu, že tím větší jeho odpovědnost, a že nemá se tomu hýbat. Kdyby se to mělo kvantifikovat, tak to asi pravda není. Já si teď jenom vymýšlím, bať si na to nepamatuji, jak ta diskuze tenkrát vypadala. Čím je vyšší úroveň, tak samozřejmě obrovské množství, obrovská kvantita jakovejch drobných primitivních omilů odpadá. Čili je otázka teda, jestli můžeme to tak nějak zvážit, že roste možnost omilů. Roste možnost omilů nových. To je tady vždycky. Ale čím je vyšší úroveň něčeho, tak tím se předpokládá, že ty primitivní omily už má za sebou. Tam už je to tak rutinizované, že se omilů nemusí dopouštět. Samozřejmě riziko je, ale vždycky je to na té špici. To je jedno jestli je to na začátku, nebo úplně na té nejvyšší. Vždycky to riziko omilů je tam, kde je něco novýho. A čím je to vejš hold, tak ten omilů může být razadnější. To je pravda. Ale ty si řekl, že to myšlení tady je nebezpečné. A ty jsi na to reagoval, že je nebezpečné. A já jsem nevěděl, co je. Co je to nebezpečné, co jsi myslel? Prostě tak ťuknul nebezpečně. Já jsem říkal, že nebezpečné je na tom, že ten výklad je jenom, že on nemusí být pravý. A může být nepravý. A pokud teda... Ale to nebezpečí padat. Čím ho odstraníš? Vždycky je to tak, že je výklad. Pozitivista tě ho odstraní, protože pozitivista je jenom fantazma. To jsem měl za cenu, že nebude pravý. Zamočuje to, že stejně vybírá fakty. Podle toho, co je pro něj důležité. Takže tímto příkladem můžeš jenom si být toho vědomý. A to je právě to, co je bezpečnější a ne nebezpečnější. Nebezpečnější je podle mýho sodu domnívat se, že pozitivistický je hodně zhodnotější. A bezpečností stejně. Nereflektovaně stejně hodnotím. Výběr fakt, třeba. To je mnohem horší a nebezpečnější, když si to dělá a neuvědomují si to. Než když si to uvědomují. Ale musíš si uvědomovat o nebezpečí. No jistě. A ta první věc, jak jste toho nebezpečí, to je, že si ho uvědomují. Čili by to bylo nebezpečí, ale jako právě... No to tam je a musí to být největší. Podle mýho sodu největší nebezpečí je, když se někdo domnívá, nezaujatě věcou. V těchto dílách máme také takový příklad. Když někdo nerozumí, když někdo nerozumí, dejme tomu církem dogmatu, tak o tom může psat a vůbec neví, kdo z bočte. A teď tam... To bočte tam šlo v těch bojích. Ale to je to největší, tak to je jasný. Tak tam vráší nějaký svůj kritér. Svůj kritér. Když teda můžeš formulovat, že jak se někde objeví pravda, takhle je tady doležitá se jí podobat. Tak to nemyslíš vážně, zaměřeně. Pravda jako nepředmětnost nebo objevit. Ale mě by zajímalo ta lež, ta neželízní předmětnost. Jaký je vztah mezi ruším a tím zvnějšněním pravdy, který už není pravda. Že to je jedný z těch vlastních. No jistě, ta lež může napodobovat jenom to zvnějšnění pravdy, nikoli pravdu samou. No a v tom spočívá celý drháček. No ale čím se o tohoto zvnějšnění liší? To zvnějšnění taky jako se oddaluje od pravdy. No tak od citů Rádla nejdřív, pak to rozšíříme. Rádlo říká, že pravda násilím vnucená někomu, že se stává lží. Co to znamená? Samozřejmě násilí můžete vnutit někomu jedně pravdu s předmětněnou, jo? Čili nějakou formuli. Ta formule v dané chvíli může ještě fungovat jako dost jako slušná orientace a tak a teď furt ještě něco s té pravdě na sobě může mít. Ve chvíli, ale kdy někomu vnucujete, to prostě přestává mít jakoukoliv pozitivní funkci. Co to znamená? Že tedy ten rozdíl mezi pravdou a lží, že není primárně a nutně rozdílem předmětně demonstrovatelným na té pravdě samotné, když týká se souvislostí, týká se kontextu, týká se té situace. Prostě tím, že je pravda vázaná na situaci, tak jakékoliv je jí zvněšnění přenesené do situace jiné, neadekvátní zničení leží. Čili ten rozdíl se týká té situačnosti nikoliv té vníjší podoby té formulované pravdy samé. No dobře, to je přenesení do neadekvátní situace. Ale když naopak v té samé situaci jak tohle se objeví? Pravda hned se objevila, že to znamená v té samé situaci a ta lež se snaží tu pravdu nahradit. Takže je to v této situaci. Čili ta neadekvátnost pořád se jedná o tu samou situaci. To není tatáž situace. Ve chvíli, kdy tam ta lež začne fungovat, tak to udělá jinou situaci. Prostě jak ta lež tam začne fungovat? No buď se podvízí, nebo se vnucuje. Nebo používá mocenských prostředků. A tím se změní situace. Protože zbytečně říkat pravda přenesená do jiné... No tak pravda přenesená do jiné situace se stává lží. No protože my nemůžeme zavrhnout každou formulaci pravdy. Až bez toho se nemůžeme pobejít. My nemůžeme se stát vyznavači ryzí pravdy a odmítat veškeré formulace. My přece myslíme. A chceme myslet přesně. Pojmově a tak dále. A chceme, aby pro naše myšlení ta pravda měla nějaký význam. Aby se uplatňovala v našem myšlení. Tak a středně tněla pravda tak taky mění situaci. Taky mění situaci. No samozřejmě. No tak mně řekni, když ta lež jak začne působit, tak mění situaci. No a jak se pozná, že je to lež a že to není... Kde je ten rozdíl mezi lží a to, že to někde zůstane pravdou. Vůbě mění situaci. Všecko mění situaci. To pak někde situace zůstane stejná, no. Čili v tom... V tom, že v té situaci nové to funguje buď jako pravda nebo né. Buď je to pravda nebo není to pravda. Proč v té nové situaci zase je něco pravda, co ukazuje tu předkládanou pravdu jako pravdu nebo ne kolež? To se pak se to dá takhle obecně říct, to by znamenalo, že mám příruční měřítko, kterým změřím něco a už vím, jestli je to pravda nebo ne. Co pak je možný takový kriterium říct? Jedině v konkrétní situaci. Jedině v konkrétní situaci. Nepo čuchu, samozřejmě to musí být tam taky čuch, že. Dobrej, ale navíc velká myšlenková práce. Krajní úsilí, v kterým ustavičně na jednu stranu vyžaduje ten bezohledný pokračování v důsledcích a na druhé straně ustavičná otevřenost, jestli to, co dělám náhodou není ještě větší volovina, než to, co kritizuju. No jistě mě jde o to, že tedy pravda a léž jsou takový dva velice vzdálený poli. Na jednu stranu stačí maličko a z té pravdy se stává léž. To je špatně řečeno. Stačí maličko. Nebo ne, takhle. Největší pravda je ta, která se nejvíc podobá pravdě. Léž. Největší léž, no. Nejnebezpečnější léž. Tak mě řekni, když se nejvíc podobá, tak to vypadá, že se furt blíží a blíží, ale nesmí překročit jistou hranici. Jaká hranice byla? Nemůže. Tak nemůže, no. Nemůže věčně připodobňovat. Ale v podstatě je to... Čemu se věčně připodobňuje? V zvnějšení nějaký pravdy. No dobře, to zvnějšení pravdy ovšem taky už nemá s tou pravdou podspolečně. Ta léž taky ne. A je ale podobná tomu zvnějšením. To zvnějšením se stále více vzdaluje od pravdy. To znamená, že se přeměňuje v léž? Ne, to vzdaluje se od pravdy v jistém smyslu, ale ne, že se přeměňuje v léž. No dobře, ale může být potom to zvnějšení pravdy vzdálnější od pravdy než ta léž? Ne. Nemůže. No tak já nechápu, proč. Protože je to logické hraní s terminama, že? A vůbec nepřihlížíš k tomu, od co vlastně jde. Tak já se tě ptám, od co vlastně jde. Takže jsou vypracovávány nejrůznější způsoby, jak to rozpoznávat. Tohleto vědomí je starý, že? A teď kde kdo se pokoušel nechci najít nějaký takový kriterie nebo aspoň takový znamení toho, jestli je něco s cestí nebo ještě cesta slušná. No a tak jsou různí případy. Hanbrok uvádí třeba typické kýč, pro ně je, když Nero zorganizoval zapálení římá a teď tam prostě uchvácen tím hořicím římem uchopil loutnu a začal na ní hrát. No tak co na tom? Že? Prostě jakýsi kýčovitý prožitek zvěrský do toho stelnání těch upalovaných římanů a bědování na to, že jim hořejí domy a tak dále, on tam hraje na loutnu. No tak tam je na první pohled ta neadekvátnost situací je patrná. Prostě je to psychická devíace. Co se s tím dá? Uvádí to jako takový krajník říká to všem. Stejně tak tady vznikla diskuse je možný, aby Hrabal zůstal slušným slušným spisovatelem, když teda myslím, ne teď, ale ještě kdyžsi dávno, že prostě mi nic nepublikovali, že a já teď nevím, jestli teda opravdu to byla první věc, anebo jedna z prvních jenom, spíš asi jenom jedna první, já to už nějak si to nevybavuju. Tvář otiskla část jeho vásně Bambino di Praga. Že no a teď z chorou okolností já jsem v tom měl v témž čísle jsem měl jakýsi článek a poslal jsem celé číslo jebe kozákovi. Když dávno na nějaké okolnosti jsme já to myslím, já o tom můžu vám to slíbit, jak jsem to poslal. Načíš on, když potom jsme se setkali znova, tak první o tom se vůbec nezmínil, jestli čet nebo nečet, co jsem já napsal. Ale prostě úplně chrlil síru a voheň na Bambino di Praga, že tam jsou prostě nějaký hrůze strašnosti v tom. Samozřejmě tam byly obscenity, tam byly nějaké vulgárnosti, já nevím, to vždycko to hrabalo. No a potom nějak hrbal, se začal prosazovat, hrbal za knížky, ale redaktoři mu v tom dělali proníkavé změny, vyškrtávali zprostý slova, že když to mělo náladu příliš nějakou takovou rozkladnou, tak mu tam dávali pozitivní socialistické výhledy a takové nevšelijaké věci. No a hrbal prostě ne proto, že byl bez charakteru. Nyní proto, že to byl surrealista, tak z toho měl prčů. Prostě pro něj to bylo další potvrzení surrealistečnosti, situace, v které on píše své surrealistické věci. No a vznikla diskuse, jestli je to možný, aby spisovatel, který má Lopatka, o tom napsal celý článek, kde díky laskavosti hrbalovi mohl srovnat rukopis s tím, co nakonec vyšlo. On haloval nehorázní věci, který hrbal koncedoval. Vznikla dlouhorobá diskuse o tom, jestli tohle smí nebo nesmí ten dotyčnej udělat. Já vím, tady nejde jenom o pravdu. A co se k tomu dá říct? Jedině to pečeli analyzovat a ukázat, jestli vopravdu se něco stalo nebo ne, jestli to poškodilo to dílo nebo nepoškodilo to dílo. Je to obrovská práce. Co se o tom dá říct? Zásadně koncedovat nějaké zásahy cenzury nebo redaktora, což tenkrát vycházelo dost na stejnou. No, to se nedá šmáhem odsuzovat. Prostě někdy ty zásahy jsou takové povahy, že to dílo natolik nepoškoděj a že je lepší, když to vyjde, než když to nevyjde. Že je to svým způsobem takový nepřípustný zjednodušování a vlastně neodpovědný odmítnout jakoukoliv opravu a tak dále. Jestli to poškodí nebo poškodí. No a takhle to vypadá všude. Já nevím, co se k tomu dá říct. Jedně velmi pečlivá analýza může ukázat, jestli tam k něčemu došlo nebo ne. Pečlivá analýza nemůže bejt bez kriterií, podle kterých tu analýzu děláš. Kriteria nikdy nejsou ničem víc, než jenom berlička. O to jde. Při posuzování hodnot kriteria jsou berličky. A dokud se hodějí, tak se hodějí a najednou přijdeš k situaci, kde musíš ty berličky odhodit a hledat kriteria nová, čili zase berličky nový. Takhle vypadá hodnocení. To neexistuje, to není taková věc, že tady máme nějaké kriteria, to platí jako desatero a pak se podle toho řídíme. Tady nic takového napsaného není. Jaké jsou kriteria, jak má vypadat čachová hra? Jestli tam má beta věž nebo ne, jestli je dovolená rošáda nebo není rošáda. Nikdo to nikde nestanovil. Ale ukáže se tím, jak lidi hráli, že v dějinách se zavedly určitý nové figury a zavedly se třeba ta rošáda jako nový tak, já nevím, asi od 16. století to je prvá. No a ukázalo se, že to zhodnocuje tu hru. No ale to není předev nějaký kriterium. Prostě se zjistí. A zjistí to mnoho lidí a právě rozhodující jsou ty, co to uměj nejlíp hrát a ne ty blbouni, který by hlasovali rádi. No. A co se s tím dá dělat? Podívej, jestli, že mám rozhodnout, jestli něco leš nebo není, ticho, no, jestli mám rozhodnout, jestli něco leš nebo není, tak musím vědět buď, co to je leš. A nebo... Uvažuješ na prst. Co to je? No tak tohle jí vytýkáš každým rázem, se používáš slovo a nevíš, co to je. Nevíš, co to je? O nepředmětné skutečnosti říkáme nepředmětná skutečnost a nemůžeme říct, co to je. Leš není nepředmětná skutečnost. To je otázka. Na jednu je to otázka. Před chvílí jsi říkal, že leš není nepředmětná skutečnost. Není, leší nepředmětnost, pokopitelně není. No ale je otázka, jestli to je jenom předmětnost. Kdyby to byla jenom předmětnost, tak nic by nebylo snadnějšího, než ji odlišit od pravdy, která není ryzí nepředmětnost. No ale to není ryzí nepředmětnost. A není to taky ryzí předmětnost. Čili jestli, že má ta pravda se připodobňovat lži, tak musí přinímančím předstírat, že má také nějakou nepředmětnou stránku. Jestli to jenom předstírá, ale může mít teda nějakou? Eventuálně může mít nějakou si, no. No podívej, jsem někdy o to. Mluvil jsem tady o tom, že ta pravda se zvnějšňuje, sama ovšem tedy nepřechází do toho, co se zvnějšňuje, protože ona je ryzí nepředmětnost. A teď ta to zvnějšňení se v postupách časů zveluje od pravdy. Prosím, tohle všechno beru, ale kde se vezme na jednou lež? Co to je lež? V které fázi? Nebo buď v které fázi z toho vznikne lež, nebo odkud přijde lež? Co to je ta lež? Lež je parazit na pravdě, no ale jako vůbec nechápu, jak tam můžeš tu lež zapracovat. Co to je, v tom tvým výkladu pravdy, ta lež? No, už jsem někdy setkal se lží. Ty chceš na mě, abych tady konstruoval intensivální předmět lež. No ale to je přece zkušenost. My víme, že jsou takové případy, že někdo mluví pravdu, a jsou takové případy, že někdo lžeje. No, co to je, že mluví pravdu? No ano, tak jestli že míníš vás nějak u toho otázku, ale to znamená, že nežiješ v civilizované společnosti, kde to tak, či onak lidi rozlišujou. A zejméno malí děti se na to neobyčejně hlapí, když nechceš s ním. Nejdůležitější září máme filozofie k tomu, jak to tak, či onak lidi rozlišujou. No dobře, tak ptát se, co to tedy je, jenom sens. Můžeme jedině postupně ukazovat, jak se to jeví. Co to je, se může ptát Socrates, když prostě je posedlý intenciálníma předmětama, že? A ptá se, co to je spravedlnost. No a teď půtavně, co říkáme, to je jedno, podruň to vyvrací jako blbost. No tak to je jedinej způsob. Jakmile se vydá na tu cestu říct, co to je lež, no tak chopitelně tím de facto nepředmětně říkám, co to je, pravda, a už se vedle. To nejde prostě. To nejde. A nejde to nejenom kvůli upravdy výjimečně, to nejde u ničeho, co to je život, co to je vesmír. Prostě to nejde říct, co to je. Všechno, co má nepředmětnou stránku, o tom se nedá říct, co to je. Co to je, se dá říct jenom, když o něčem mluvím, tak, že to vymezím nějak. Pokud to je nějakým způsobem možné. Vymýšlet si, co to je lež, si můžem, ale nám teď jde o tu lež. Tam vymezovat nejde, tak prostě to je zkušenost, že lež existuje. Buď vědomá, nebo nevědomá, lidi oblhávají nejenom jeden druhý, oni břící sami sebe, žijou v lži, to znamená, není možno je usvědčit, že klamou, poněvadž oni klamou sebe. No tohle všechno, to jsou povídačky kolem, a to všechno je třeba zvládno, abychom věděli, co to je lež. To se nedá říct, definitivně. Tohle je teda, jak lidi poučuku poznávají lež. Nepoučuku. Ale prosím tě, tak dělám tady filozofii, tak bych chtěla slyšet nějaké filozofické slovo o tom. Prostě tak, to je ale celý výklad. Jako kdybych chtěl říkat, co tady kecáme furt o kosmologii, tak co to je teda kosmos? Krátce stůčně. Tak proč jsme tady mluvili celý rok o tom? Můžeme to o tom mluvit, no ale to nejde říct takhle, co to je. To je jedna z nejkomplinkovanějších věcí. Spinoza prohlásil, že Veritas est indexui et falsi. Pravda je měřítkem, toho by se snad třeba měřítkem, sebe a lži, nebo homilu. No to je všechno, co se dá o tom říct. Ve světle pravdy se ukazuje, pravda i o mě. Co to je? Jakmile se řekne, co to je pravda, tak jsme vedle. A říct, co to je lež, to znamená jenom opačně negativní, říct, co to je pravda. Co to není pravda, tedy pozitivně, co to není pravda, či negativně, co to je pravda. No jsou určitý věci, které přece, co to je filozofický, no jistě. To znamená, že to máme definovat, nebo co? Co to znamená teda? No jsou určitá témata, které jsou vůbec ne כלektivní.
====================
26-2b.flac
====================
No takže vlastně my bychom měli nejdřív začít o všem, ten kolega tady není co má, že jo. Uděláme to dneska bez, on to zopakuje s někým z vás, takže ještě bych prosil, kdyby... Tak viděli jsme, že dějiny nelze redukovat nebo redukovaně chápat jako objektivní proces, zvnižka popsatelný a dokumentovatelný. To jsme si ukazovali tím, že dějiny nejsou možné bez prostředkování vědomí, že tam, kde nefunguje vědomí jako zprostředkující činitel, dějiny nejsou možné. Že nedojde k dějinému procesu nebo k dějinému událostem. Tak to je jedna věc. Za druhé jsme si ukazovali, že v dějinách se vždycky také děje nebo stává něco, co nejenom nelze předem odhadnout a vypočítat na základě toho, co tu bylo a je. To by byl takový moment nahodilosti, moment neočekávanosti. Ale že se stává, děje, možná to stává i lepší, něco, co je schopno to, co bylo a je, ukázat v novém světle. Ukázat jako něco nejiného. Nejenom, že to je nějaký nový prvek, nebo že ten nový prvek ukázal všechno to dosávadní z jiné strany, v novém světle. Čiže ta novost se týká pak i toho, co už uplynulo, co se stalo. No a tím vlastně, nejenom to ukázat v novém světle, ale vlastně to zjinačit. Tím, že se to ukáže jako něco jiného, tak se to opravdu tím jiným stane. Tedy proměnit to. A to při, to je třeba dodat, vnějších znaků a daností. To znamená určitá paralela s historiografií, nebo s historií jakožto výkladem dějin. Není to tak, jenom tak, že historik podle toho, jak přistupuje k dějinám, k nějakému dějinému období, tak, že si vybírá fakta a z nich se stavuje obraz doby. Není to jenom tak, že to je otázka výběru fakt. Nýbrž, jestliže pochopí něco podstatně nového, tak on může zůstat při těch faktech, kterých používají ti ostatní historici. To není nějaká násilná změna, to není deformace toho, co se stalo. Po vnější stránce zjistitelná deformace, prostě nějaká ideologizace, dodatečná nějaká indoktrinace, jak to vlastně mělo být. A tvrdí se, že to tak bylo. Nově ukázat to, co se stalo, znamená po té vnější stránce se toho nedotknout, nechat to být, jak se to stalo. A přesto to ukázat v nové stránce, v novém světle. Je důležité pamatovat, že to je při zachování všech vnějších znaků a daností. Není třeba odmalovávat, odretušovávat osoby na fotografii. Není potřeba likvidovat, pálit, zneplatňovat nějaká fakta. Není třeba zamlčovat, vystříhávat z té minulosti. A přesto se to objeví v novém světle. Já jsem teď to řekl paralelně. Jedna, co se stává v dějinách a za druhé, jak se to popisuje. Tak se vrátíme zase k těm dějinám. Přesně vyjádřeno stává se uprostřed dějin, že nás osloví určitá na situaci vázaná výzva, kdo jste tady byli minule, o tom jsme jasně diskutovali s Trojenem. Tedy důležité je, že ta výzva, která nás oslovuje, že je vázaná na situaci, to není nějaká výzva pro všechny věky, pro všechny doby a pro všechny lidi stejná. Je to situační výzva. Uvidíme, musíme se domluvit, začnete o tom taky uvažovat, co budeme dělat příští rok, ale možná, že bychom mohli zařadit výklad o Toynbeam. Já jsem ho několikrát citoval výzvy a odpovědi jako základní krytéria, s nímž přistupuje k dějným obdobím, aby pochopil, o če tam šlo. Říká, že pochopit můžeme, rozhodující situaci můžeme pochopit, jedině když pochopíme, jakou výzvu představovala a jak na tu výzvu lidé odpověděli. Pomem soudu je to veliký objev od té doby, žádný historik není na úrovni, který se s tímhletím nějak nevyrovná. Stává se uprostřed dějen, že nás osloví určitá výzva, vázaná na situaci a my tu výzvu můžeme přeslechnout, ale i když ji zaslechneme, tak ji můžeme nepochopit, špatně pochopit a i když ji pochopíme, můžeme selhat ve své odpovědění. Tohle je ta komplikovanost dějen. A teď přejdeme zase do oblasti historika nebo do historické práce. Historik se musí pokoušet porozumět době, o které píše, lépe než ji rozuměli současníci. Na první pohled je to v rozporu s řadou teoretiků historiografie a mohlo by se zdát, že to je v rozporu i s tím, co my jsme řekli, protože to, co se v dějinách děje, se nemůže dít dějně bez prostřednictví vědomí. Ale právě protože se to děje v té době, tak to může se dít jenom prostřednictví vědomí tehdejších lidí té doby. Je vůbec možné připustit metodicky, že historik, který k tomu přichází třeba po stu letech nebo po tisíci letech, je vůbec možné postulovat, že ten historik se má pokoušet porozumět té době líp, než ji rozumějí současníci. Co to znamená? Není to pak úplně jiná doba? Není naopak ten historik vázán právě tím, aby pochopil tu dobu skrze to pochopení těch současníků? To je tedy metodická otázka, kterou se teď nebudu zabejívat, proti které je možno namítat, kritizovat. Ale tady to řeknu spíš dogmaticky, ten historik se musí pokusit vidět tu dobu, i s tou výzvou, které eventuelně neporozuměli ty současníci dobře, nebo kterou přehlédli, přeslechli. Takže dokonce tam v té době se musí pokusit odhalit i to, co ti současníci svým vědomím řádně neprostředkovali. To není tak křiklavé, protože to platí nejen o výzvě, ale to platí i o faktech. Současníci většinou jsou méně informováni o faktografické stránce své doby, než potomci. Potomci těch současníků, těch materiálů, mají víc, jsou schopni je lépe zpracovat, protože na to mají víc času. Čím je odstup větší, tím víc času na to mají. Čili porozuměté době i po stránce vnějších materiálů, které oni máme, umožňuje samozřejmě proniknout hlouběji, než ti současníci to mohli udělat. My jsme si neříkali, že je historie možná jenom tam, kde je prostředkována správným vědomím. Může být prostředkována i falešným vědomím. Jenom to bez toho vědomí nejde. To jsme si říkali. A tady je ten rozdíl. Když historie k tomu přichází zpětně, tak může zachovat určitou distanci od té falešné stránky tehdejšího vědomí a přijít se svým lepším pochopěním. Taková výzva může mít různý dosah a různě široký záběr. Může to být výzva jen pro nás, jen pro mě, nebo jen pro úzkou skupinu lidí, nebo jen pro jeden národ, jednu společnost, nebo pro jedno kulturní společenství. Kulturní obec. Třeba jako byla ta středozemní ojkumené kdysi. Eventuálně to může být výzva pro celý civilizační komplex, nebo dokonce pro celé lidstvo. Čím dál se lidé organicky zbližují do jakéhosi lidstva, které je spjato spolu takovými pouty, že je to skutečně, stává se jednotným lidstvem. Už to není jenom množství, mnohost, multiplicita různých kmenů, nebo nějakých kmenových souručenství národů, národních rasových společenství a podobně. Takže ta výzva, protože je situační, se týká situací velmi individuálních a omezených, vymezených a může být také velmi široká. To záleží na té výzvě. To nezáleží na těch, kdo tomu rozumí. Už z toho, jak vykládám, já se sice odvolávám na Toynbeeho tady, ale jak mluvíme o té výzvě, tak nepochybně všichni pozitivisté, historičtí pozitivisté by museli proti tomu protestovat. Něco takového jako ta výzva, to není žádný fakt, to není nic objektivně konstatovatelného a tudíž to pro ně neexistuje. To je produkt určitého způsobu myšlení a tak dále. Ale proč bychom měli zůstávat u kovaříčka Toynbeeho, když je lépe jít k vlastním zdrojům tohoto typu myšlení. No a tady musíme jako ten prapůvodní zdroj uvést izraelickou tradici. Skutečně žádné srovnávací studie, které by ukázaly nějakou další tradici tohoto typu, neexistují. Prostě to je ten zdroj a tento zdroj, jak mnoho studií prokazatelně ukázalo, to je ten zdroj, zcela specifického dějného myšlení, které je dnes moderní, je nám už takřka samozřejmé, kdyby nebylo toho, že ustavičně má tendenci upadat a neudržovat se v té výši, nejaké má být. Právě s tou samozřejmostí zároveň to upadá, ale pokud to zůstává na určité již jednou dosažené výši, tak to skutečně nelze najít zakotveno jinde, než právě v této tradici. Ať si to myslitelé, kteří tímto způsobem myslí, nebo třeba proti tomu protestují. V izraelské tradici najdeme porozumění proto, tady si teď spojíme ty dvě hlavní linie, nebo dvě hlavní oblasti, o kterých jsme v semináři celý rok mluvili, že sama nebesa, nebo dnes bychom mohli říci sám vesmír, co si vyjadřuje, znamená, že tedy ani sám vesmír není pouhou daností, něčím prostě soucím, není to tvrdé faktum, není to něco jako kámen na silnici, a vlastně ani kámen na silnici není něco takového, důsledně pak. A vyjadřují to, jak jsme už viděli, tím, že nebesa vypravují slávu hospodinovu. To vypravují, to je jaksi vyslovují. Nemohl ze sebe vypravit slovo, tak ta nebesa naopak vypravějí slovo. Že nám tady povídají nějakej mitus, nějakou povídačku o slávě hospodinově, nýmbrž, že vyjadřují, vyslovují, dávají výraz slávě hospodinově. Tedy v téhleté izraelské tradici najdeme porozumění pro ten svět, který nějak vybočuje, který je vystrčen z toho dějní dějného. I ten svět, který není pojat v dějny, i ten svět něco znamená, něco vyjadřuje. A ovšem, tamto je důsledek toho, že nejprve to porozumění se otevřelo těm výzvám dějným, nebo v dějnách přicházejících. Takže samozřejmě, protože jsem nejdříve uvedl to porozumění pro vesmír, tak jestliže sám vesmír, sama příroda je vždy také poukazem k něčemu mimo přírodu, pak to tím spíš platí o dějnách. A to je ten důvod, proč jsme to obrátili. V dějnách tomu je podstatně jinak. Situační výzva, která nás v určité dějné chvíli může oslovit, není jenom pouhým poukazem. Není to jenom nějakým vystrčením prstu nebo ukázáním někam. Nejblžší je právě výzvou. Nejde tu tedy o řečeno z řeky Fainest High něčeho, co tu už je, od toho je fenomen, od Fainest High, to je to, co se výjevuje. Nebesa nevypravují slávu hospodinou, nevyjadřují slávu hospodinou nebo nejsou znamením slávy hospodinovi, v tom smyslu, že by vyjevovali pouhou svou daností tu slávu. Nezůstává to jen při tomhle, i když to je, když Kant hovoří o tom, že jedna z těch velkých věcí, kterého plní nadšením, je hvězdné nebe nad námi, tak to sice dává do těsné souvislosti s tím mravním zákonem v nás, ale přece jenom je vidět, že je mezi tím strašlivý rozdíl. Zatímco ten mravní zákon nás zabazuje, tak ta nebesa nad námi nás najvíc oslňují, nás fascinují. To je něco jiného. Tohle má právě na mysli ta tradice izraelská. V dějinách nejde jenom o nějaký zážitek, čoho jsi velikého. Zážitek kola dějin, nebo zážitek osudu, zážitek nějakého prozřetelnostního řízení a podobně. Mý brž? Je tu výzva, která nás vede, nebo vyzývá, k vytvoření, provedení něčeho, co tu nebylo a není. Zatím to, co Fajnest Hai, to vyjevování, to ukazuje, co tu je. A jestliže nebesa vypravují slávu hospodinu, tak tedy vypravují slávu, která tu je, a celý vesmír je dokumentem té velikosti stvořitele. Tak v té dějinné výzvě je to jinak. Tam nejde o nějaké zahlcení naší vnímavosti, čím si grandiozním. Mý brž? Tam jsme v vyzývání udělat to a to. To je výzva dějinná. Tohle to myšlení, právě ta izraelská tradice, konkrétně prorocká tradice, vypracovala způsobem, který dodnes platí a u něhož se musíme učit. Jde tedy o vytvoření, provedení, uskutečnění něčeho, co tu nebylo a není. A to navíc v určitém směru. Né jakékoliv vytvoření, jakéhokoliv nového. Mý brž? Vytvoření určitého nového v určitém směru. A ten směr je výzvou také vyznačován. Já bych teď maličko věnoval pozornost k jakém jednomu důležitému bodu v tom vývoji toho izraelského města. Vývoji toho izraelského myšlení, k jakému došel v Novém zákoně. Oné výzvě, a ten termín výzva to je termín převzatýho Toynbího, se v Novém zákoně dostalo jiného pojmenování. Těch pojmenování je tam více, ale z jíména já teď mám na mysli Matouše 16.3, kdy se mluví o znamení časů. Situace sama je vyvíčená zhruba stejně u všech tří synoptiků. Ale termín znamení časů je jen u Matouše. Svým způsobem významně je také Lukáš, kde navíc, tam není znamení časů, ale mluví se o poznání času. A to poznání času je spojeno se souzením, což spravedlivého jest. To hovoří o tom, zdaž umíte při poznávání času soudit, což spravedlivého jest. Vřelé doporučuji, abyste se na to podívali. U Matouše jsem říkal 16.3, Lukáš 12.57. Eventuelně se k tomu můžeme v diskusi vrátit, podívat se přesně, jak to v tom textu je. Tím, jak dává důraz na souzení, usuzování, to jest myšlení. A to, pokud jde o to, co je spravedlivé, tak dává direktivu k tomu, jak máme rozumět tomu znamení času. Rozpoznávat znamení času, to znamená poznávání času, poznávání té doby, té chvíle, která tu je. A poznávání té chvíle, která tu je, to je poznávání toho, co se má učinit. K tomu je zapotřebí rozsuzovat, soudit, promýšlet a to rozhodující, co se má promýšlet je, co je spravedlivé. Rozpoznávat znamení času znamená soudit, rozsuzovat, co je spravedlivé v dané chvíli. A pak tam je ještě jeden důležitý moment. Ta souvislost, v jaké to tam je, je, já jsem říkal, všude stejná. Ta souvislost je taková, že Ježíš tam vytýká, že je dotazován na znamení toho, že se něco děje, že On vyřizuje pravdu. Znamení odmítá. Říká národ znamení hledá, ale znamení jemu nebude dáno. Navíc ještě říká, jaký národ. Národ zlý a cizoložný. Už ta formulace svědčí o tom, že se to děje v určitém kulturním kontextu, kde totiž to dává smysl. Kde se nemyslí dějně, kde se neuvažuje dějně. Tam těžko je možno mluvit o tom, že národ znamení hledá. Aby znamení hledal národ, to je chvíle, kdy se všichni ptají. A co teď? To znamená dějné myšlení. Čili už jenom tohleto je dokladem té specifičnosti izraelské situace, kdy se o něčem takovém hovoří jako o něčem samozřejmém. A navíc teda hned uvažovat, co to je spravedlivé. A co tady národ zlý a cizoložný? Mimochodem, když se říká o tom cizoložný, má na mysli nevěrnost hospodinu. Cizoložnost, smilstvo, to je termín pro nevěrnost hospodinu bohu izraelskému. Proto také smilnění s bohy cizími. To je jedno z nejhorších problémů, to je jedno z nejhorších provinění, a tedy je užito na vztah mezi Izraelem a mezi bohem. A teď se říká, a když je zlý a cizoložný, tak co mu je platno hledat znamení, když je zlý a cizoložný ten národ? Jak může někdo, kdo je nespravedlivý a trvá v nespravedlivosti a dopouští se nespravedlivosti, jak může rozsuzovat, co je spravedlivé v této chvíli? To naprosto souvisí. A proto znamení mu nebude dáno. Zase tam je velice důležité rozpoznání, že to, čemu Toimbí říká výzva, co jsme si tady uplatnili, že to není něco, co tady je furt, co je rozsvícené jako neonová tabule a buď si toho všimnete nebo nevšimnete, ale je to tam furt. Jsou situace, kdy výzva není dána, kdy výzva nepromluví, kdy oslovení neexistuje, kdy, jak to zraští říkali, kdy dlouhé roky hospodin nepromluví. Nebylo slyšet jeho slovo. Rozpoznání, že nejde o výzvu, leč situační. A ne každá situace má svou výzvu. Jsou situace, kdy výzva žádná není. Jsou situace, kdy znamení národu, který je hledá, nebude dáno. To je důležitý moment, důležitá stránka, kterou bychom mohli nazvat jako kontingenci. Výzva oslovuje nebo neoslovuje. To není výzvou. Výzva buď platí, nebo žádná není. To vrhá důležité světlo na reflexy a zejména na její ekstatický moment, ani reflexí, ani ekstazí si nelze oslovující výzvu vynutit. Pečlivě mysle nejenom nepřidá člověk k upostavě svého ket 1, ale ani nedonutí výzvu, aby zazněla. Na druhé straně platí, že kdo hledá, nalézá. Opravdové hledání má své náležitosti. Národ může tisíckrát hledat znamení, pokud je zlý a cizoložný, vlastně nehledá. A proto tedy znamení nebude dáno národu zlému a cizoložnému. Na pozadí tohoto porozumění, které je reflexí nad dosavadními dějnými zkušenostmi Izraele, se ukáže v plném světle jakási neinstituční instituce proroctví a proroků. Prorok je povoláván, aby zaslechl dějnou výzvu v určité chvíli a v určité situaci a aby se stal jejím tlumočníkem. Ať už se pak děje, co se děje. Prorok se dává k dispozici pravdě a to celý svým myšlením i svou existenci. Ta vazba myšlení a existence je důležitá, nesmíme na ni zapomínat a když vezmeme vážně interpretaci toho slova existence, jak jsme si ji tady provádili, totiž, že to je jenom latinský překlad ekstaze. Existence znamená činit ze sebe, stát ven ze sebe, stejně jako extazis. Takže dát se svým myšlením i svou existenci k dispozici pravdě, to je sebe anulovat. Učinit se jenom projevem, nástrojem té výzvy. A proto také velmi často prorok, který je věren tomu povolání, troskotá. Troskotá, ať už tím, že je likvidován fyzicky, anebo že není z vnitřních důvodů schopen to unést. Pravda se tedy vyjevuje, zjevuje vždycky v dějinách. Není žádná pravda, která by se mohla vyjevit nezávisle na dějinách. Takzvané věčné pravdy nejsou žádné pravdy. To je třeba si pamatovat. Mám základní výhrady pro neprovedení, tam se najde leco z pozitivního, ale pro tu samou koncepci filozofia perennis. Věčná filozofie, jednou sformulovaná, protože už tam všechno je, tak nic takového. Ale má to druhou stránku. To, že pravda se vyjevuje, zjevuje vždycky v dějinách, vůbec neznamená, že dějiny jako takové směřují k pravdě. Anebo že stále plnějí, vyjevují, zjevují pravdu. To jsme si říkali. Dějiny jsou scénou, na které se pravda ukazuje jako pravda. A jinak se ukazovat nemůže. Ale jako pravda se ukazuje pravda v dějinách, takže ukazuje ve svém světle i ty dějiny jsou zcela nedostatečné a zcela od té pravdy nastřestí se odstlé. Pravda se ukazuje v dějinách tak, že ty dějiny ukazuje jako vadné a vyzývá k nápravě. Tedy dějiny jsou scénou, na které se pravda ukazuje. Přesně říkám, na které se ukazuje jako pravda, jinak i v přírodě. Ale vázanost zjevování pravdy na dějiny je podstatnější proto, že pravda se ukazuje jakožto pravda vždycky jen ve vztahu ke konkrétní situaci a tedy i ke konkrétní dějiné situaci. Tak tomu není v přírodě. Dalo by se tedy říci, že pravda se vždycky vyjevuje v těle určitých dějiných událostí. Tímovšem na sebe bere také předmětnou stránku. Ačkoliv sama je skutečností bytostně nepředmětnou. To je skutečností vnitřní povahy. Vyjevování v těle určitých dějiných událostí znamená zvnějšňování. Pravda však je nezvnějšněná, je nepředmětná skutečnost. To znamená, že samo to zvnějšňování nutně je vždycky nějak podezřelé. To znamená, že samoto zvnějšňování nutně je vždycky nějak podezřelé. To znamená, že samoto zvnějšňování nutně je vždycky nějak podezřelé. To není nikdy absolutní stělesnění pravdy z principu, které jsme si tady objasnili předtím. To je ten důvod, proč pravda, která se může vyjevat jen v dějinách, je to souč nad dějinami. A nejde to jinak. Nikdy ty dějiny nedostanou za pravdu. Vždycky za pravdu může dostat jenom pravda. V dějinách a proti ním. Rozpoznat pravdu v dějinách, to je tedy hledisko-historika, proto neznamená určit, které dějinné události jsou vyjevením pravdy. A samozřejmě do těch dějinných událostí, které by si osobovali právo na to být vyjevením pravdy, patří i všechny v dějinách uskutečněné formulace. To jsou také události. Rozpoznat pravdu neznamená rozpoznat, která formulace je ta pravá. Nýbrž, co to znamená? Znamená to rozpoznat v dějinách ta místa, kde se pravda prolamuje nebo prolamila do světa a do dějin. To je uprostřed dějin, kdy se stalo něco, co vrhá světlo na to, co bylo předtím, na tu chvíli, i na to, co přichází dál. My jsme si přece řekli, že to místo, kde se pravda prolamuje, nejsou dějiny samy. Nýbrž, to, co dějinost dějina umožňuje, to je vědomí. Tím místem je tedy vždycky lidské vědomí. Ale ne vědomí pravdy jako vědění o pravdě, jako vědění o předmětu, jako vědomí předmětu. Neboť pravda není předmět. To nemůže být vědomí nebo vědění, které svými předmětnými intencemi konstruuje nějaký intenciální předmět, který má reprezentovat pravdu, není to tedy vědomí pravdy jako předmětu. Nýbrž, vědomí, které se otevřelo a přimklo k pravdě. A jak k tomu v historii se říká, vědomí, které se přimklo k pravdě, které je tedy spjaté s pravdou, to je svědomí. Tedy chtěl bych rozpoznat v dějinách ta místa, kde se pravda prolamuje do světa a do dějin, tak musíme se tázat na to, co se děje se svědomím lidí v těch dějinách. Pravda, vracím se k tomu, čím jsem začal, nemá proto nic společného s dějinymi procesy a setrvačnostmi či trendy. Pravda s ním. Samozřejmě v dějinách jsou setrvačnosti a dějiné procesy. Ale ty nemají s pravdou co dělat. Když někdo ukazuje, jak se vyvíjí třeba výrobní způsoby, tak prosím, to je celá v pořádku. Když ukazuje, jak se výrobní způsoby
26-2b.flac
====================
No takže vlastně my bychom měli nejdřív začít o všem, ten kolega tady není co má, že jo. Uděláme to dneska bez, on to zopakuje s někým z vás, takže ještě bych prosil, kdyby... Tak viděli jsme, že dějiny nelze redukovat nebo redukovaně chápat jako objektivní proces, zvnižka popsatelný a dokumentovatelný. To jsme si ukazovali tím, že dějiny nejsou možné bez prostředkování vědomí, že tam, kde nefunguje vědomí jako zprostředkující činitel, dějiny nejsou možné. Že nedojde k dějinému procesu nebo k dějinému událostem. Tak to je jedna věc. Za druhé jsme si ukazovali, že v dějinách se vždycky také děje nebo stává něco, co nejenom nelze předem odhadnout a vypočítat na základě toho, co tu bylo a je. To by byl takový moment nahodilosti, moment neočekávanosti. Ale že se stává, děje, možná to stává i lepší, něco, co je schopno to, co bylo a je, ukázat v novém světle. Ukázat jako něco nejiného. Nejenom, že to je nějaký nový prvek, nebo že ten nový prvek ukázal všechno to dosávadní z jiné strany, v novém světle. Čiže ta novost se týká pak i toho, co už uplynulo, co se stalo. No a tím vlastně, nejenom to ukázat v novém světle, ale vlastně to zjinačit. Tím, že se to ukáže jako něco jiného, tak se to opravdu tím jiným stane. Tedy proměnit to. A to při, to je třeba dodat, vnějších znaků a daností. To znamená určitá paralela s historiografií, nebo s historií jakožto výkladem dějin. Není to tak, jenom tak, že historik podle toho, jak přistupuje k dějinám, k nějakému dějinému období, tak, že si vybírá fakta a z nich se stavuje obraz doby. Není to jenom tak, že to je otázka výběru fakt. Nýbrž, jestliže pochopí něco podstatně nového, tak on může zůstat při těch faktech, kterých používají ti ostatní historici. To není nějaká násilná změna, to není deformace toho, co se stalo. Po vnější stránce zjistitelná deformace, prostě nějaká ideologizace, dodatečná nějaká indoktrinace, jak to vlastně mělo být. A tvrdí se, že to tak bylo. Nově ukázat to, co se stalo, znamená po té vnější stránce se toho nedotknout, nechat to být, jak se to stalo. A přesto to ukázat v nové stránce, v novém světle. Je důležité pamatovat, že to je při zachování všech vnějších znaků a daností. Není třeba odmalovávat, odretušovávat osoby na fotografii. Není potřeba likvidovat, pálit, zneplatňovat nějaká fakta. Není třeba zamlčovat, vystříhávat z té minulosti. A přesto se to objeví v novém světle. Já jsem teď to řekl paralelně. Jedna, co se stává v dějinách a za druhé, jak se to popisuje. Tak se vrátíme zase k těm dějinám. Přesně vyjádřeno stává se uprostřed dějin, že nás osloví určitá na situaci vázaná výzva, kdo jste tady byli minule, o tom jsme jasně diskutovali s Trojenem. Tedy důležité je, že ta výzva, která nás oslovuje, že je vázaná na situaci, to není nějaká výzva pro všechny věky, pro všechny doby a pro všechny lidi stejná. Je to situační výzva. Uvidíme, musíme se domluvit, začnete o tom taky uvažovat, co budeme dělat příští rok, ale možná, že bychom mohli zařadit výklad o Toynbeam. Já jsem ho několikrát citoval výzvy a odpovědi jako základní krytéria, s nímž přistupuje k dějným obdobím, aby pochopil, o če tam šlo. Říká, že pochopit můžeme, rozhodující situaci můžeme pochopit, jedině když pochopíme, jakou výzvu představovala a jak na tu výzvu lidé odpověděli. Pomem soudu je to veliký objev od té doby, žádný historik není na úrovni, který se s tímhletím nějak nevyrovná. Stává se uprostřed dějen, že nás osloví určitá výzva, vázaná na situaci a my tu výzvu můžeme přeslechnout, ale i když ji zaslechneme, tak ji můžeme nepochopit, špatně pochopit a i když ji pochopíme, můžeme selhat ve své odpovědění. Tohle je ta komplikovanost dějen. A teď přejdeme zase do oblasti historika nebo do historické práce. Historik se musí pokoušet porozumět době, o které píše, lépe než ji rozuměli současníci. Na první pohled je to v rozporu s řadou teoretiků historiografie a mohlo by se zdát, že to je v rozporu i s tím, co my jsme řekli, protože to, co se v dějinách děje, se nemůže dít dějně bez prostřednictví vědomí. Ale právě protože se to děje v té době, tak to může se dít jenom prostřednictví vědomí tehdejších lidí té doby. Je vůbec možné připustit metodicky, že historik, který k tomu přichází třeba po stu letech nebo po tisíci letech, je vůbec možné postulovat, že ten historik se má pokoušet porozumět té době líp, než ji rozumějí současníci. Co to znamená? Není to pak úplně jiná doba? Není naopak ten historik vázán právě tím, aby pochopil tu dobu skrze to pochopení těch současníků? To je tedy metodická otázka, kterou se teď nebudu zabejívat, proti které je možno namítat, kritizovat. Ale tady to řeknu spíš dogmaticky, ten historik se musí pokusit vidět tu dobu, i s tou výzvou, které eventuelně neporozuměli ty současníci dobře, nebo kterou přehlédli, přeslechli. Takže dokonce tam v té době se musí pokusit odhalit i to, co ti současníci svým vědomím řádně neprostředkovali. To není tak křiklavé, protože to platí nejen o výzvě, ale to platí i o faktech. Současníci většinou jsou méně informováni o faktografické stránce své doby, než potomci. Potomci těch současníků, těch materiálů, mají víc, jsou schopni je lépe zpracovat, protože na to mají víc času. Čím je odstup větší, tím víc času na to mají. Čili porozuměté době i po stránce vnějších materiálů, které oni máme, umožňuje samozřejmě proniknout hlouběji, než ti současníci to mohli udělat. My jsme si neříkali, že je historie možná jenom tam, kde je prostředkována správným vědomím. Může být prostředkována i falešným vědomím. Jenom to bez toho vědomí nejde. To jsme si říkali. A tady je ten rozdíl. Když historie k tomu přichází zpětně, tak může zachovat určitou distanci od té falešné stránky tehdejšího vědomí a přijít se svým lepším pochopěním. Taková výzva může mít různý dosah a různě široký záběr. Může to být výzva jen pro nás, jen pro mě, nebo jen pro úzkou skupinu lidí, nebo jen pro jeden národ, jednu společnost, nebo pro jedno kulturní společenství. Kulturní obec. Třeba jako byla ta středozemní ojkumené kdysi. Eventuálně to může být výzva pro celý civilizační komplex, nebo dokonce pro celé lidstvo. Čím dál se lidé organicky zbližují do jakéhosi lidstva, které je spjato spolu takovými pouty, že je to skutečně, stává se jednotným lidstvem. Už to není jenom množství, mnohost, multiplicita různých kmenů, nebo nějakých kmenových souručenství národů, národních rasových společenství a podobně. Takže ta výzva, protože je situační, se týká situací velmi individuálních a omezených, vymezených a může být také velmi široká. To záleží na té výzvě. To nezáleží na těch, kdo tomu rozumí. Už z toho, jak vykládám, já se sice odvolávám na Toynbeeho tady, ale jak mluvíme o té výzvě, tak nepochybně všichni pozitivisté, historičtí pozitivisté by museli proti tomu protestovat. Něco takového jako ta výzva, to není žádný fakt, to není nic objektivně konstatovatelného a tudíž to pro ně neexistuje. To je produkt určitého způsobu myšlení a tak dále. Ale proč bychom měli zůstávat u kovaříčka Toynbeeho, když je lépe jít k vlastním zdrojům tohoto typu myšlení. No a tady musíme jako ten prapůvodní zdroj uvést izraelickou tradici. Skutečně žádné srovnávací studie, které by ukázaly nějakou další tradici tohoto typu, neexistují. Prostě to je ten zdroj a tento zdroj, jak mnoho studií prokazatelně ukázalo, to je ten zdroj, zcela specifického dějného myšlení, které je dnes moderní, je nám už takřka samozřejmé, kdyby nebylo toho, že ustavičně má tendenci upadat a neudržovat se v té výši, nejaké má být. Právě s tou samozřejmostí zároveň to upadá, ale pokud to zůstává na určité již jednou dosažené výši, tak to skutečně nelze najít zakotveno jinde, než právě v této tradici. Ať si to myslitelé, kteří tímto způsobem myslí, nebo třeba proti tomu protestují. V izraelské tradici najdeme porozumění proto, tady si teď spojíme ty dvě hlavní linie, nebo dvě hlavní oblasti, o kterých jsme v semináři celý rok mluvili, že sama nebesa, nebo dnes bychom mohli říci sám vesmír, co si vyjadřuje, znamená, že tedy ani sám vesmír není pouhou daností, něčím prostě soucím, není to tvrdé faktum, není to něco jako kámen na silnici, a vlastně ani kámen na silnici není něco takového, důsledně pak. A vyjadřují to, jak jsme už viděli, tím, že nebesa vypravují slávu hospodinovu. To vypravují, to je jaksi vyslovují. Nemohl ze sebe vypravit slovo, tak ta nebesa naopak vypravějí slovo. Že nám tady povídají nějakej mitus, nějakou povídačku o slávě hospodinově, nýmbrž, že vyjadřují, vyslovují, dávají výraz slávě hospodinově. Tedy v téhleté izraelské tradici najdeme porozumění pro ten svět, který nějak vybočuje, který je vystrčen z toho dějní dějného. I ten svět, který není pojat v dějny, i ten svět něco znamená, něco vyjadřuje. A ovšem, tamto je důsledek toho, že nejprve to porozumění se otevřelo těm výzvám dějným, nebo v dějnách přicházejících. Takže samozřejmě, protože jsem nejdříve uvedl to porozumění pro vesmír, tak jestliže sám vesmír, sama příroda je vždy také poukazem k něčemu mimo přírodu, pak to tím spíš platí o dějnách. A to je ten důvod, proč jsme to obrátili. V dějnách tomu je podstatně jinak. Situační výzva, která nás v určité dějné chvíli může oslovit, není jenom pouhým poukazem. Není to jenom nějakým vystrčením prstu nebo ukázáním někam. Nejblžší je právě výzvou. Nejde tu tedy o řečeno z řeky Fainest High něčeho, co tu už je, od toho je fenomen, od Fainest High, to je to, co se výjevuje. Nebesa nevypravují slávu hospodinou, nevyjadřují slávu hospodinou nebo nejsou znamením slávy hospodinovi, v tom smyslu, že by vyjevovali pouhou svou daností tu slávu. Nezůstává to jen při tomhle, i když to je, když Kant hovoří o tom, že jedna z těch velkých věcí, kterého plní nadšením, je hvězdné nebe nad námi, tak to sice dává do těsné souvislosti s tím mravním zákonem v nás, ale přece jenom je vidět, že je mezi tím strašlivý rozdíl. Zatímco ten mravní zákon nás zabazuje, tak ta nebesa nad námi nás najvíc oslňují, nás fascinují. To je něco jiného. Tohle má právě na mysli ta tradice izraelská. V dějinách nejde jenom o nějaký zážitek, čoho jsi velikého. Zážitek kola dějin, nebo zážitek osudu, zážitek nějakého prozřetelnostního řízení a podobně. Mý brž? Je tu výzva, která nás vede, nebo vyzývá, k vytvoření, provedení něčeho, co tu nebylo a není. Zatím to, co Fajnest Hai, to vyjevování, to ukazuje, co tu je. A jestliže nebesa vypravují slávu hospodinu, tak tedy vypravují slávu, která tu je, a celý vesmír je dokumentem té velikosti stvořitele. Tak v té dějinné výzvě je to jinak. Tam nejde o nějaké zahlcení naší vnímavosti, čím si grandiozním. Mý brž? Tam jsme v vyzývání udělat to a to. To je výzva dějinná. Tohle to myšlení, právě ta izraelská tradice, konkrétně prorocká tradice, vypracovala způsobem, který dodnes platí a u něhož se musíme učit. Jde tedy o vytvoření, provedení, uskutečnění něčeho, co tu nebylo a není. A to navíc v určitém směru. Né jakékoliv vytvoření, jakéhokoliv nového. Mý brž? Vytvoření určitého nového v určitém směru. A ten směr je výzvou také vyznačován. Já bych teď maličko věnoval pozornost k jakém jednomu důležitému bodu v tom vývoji toho izraelského města. Vývoji toho izraelského myšlení, k jakému došel v Novém zákoně. Oné výzvě, a ten termín výzva to je termín převzatýho Toynbího, se v Novém zákoně dostalo jiného pojmenování. Těch pojmenování je tam více, ale z jíména já teď mám na mysli Matouše 16.3, kdy se mluví o znamení časů. Situace sama je vyvíčená zhruba stejně u všech tří synoptiků. Ale termín znamení časů je jen u Matouše. Svým způsobem významně je také Lukáš, kde navíc, tam není znamení časů, ale mluví se o poznání času. A to poznání času je spojeno se souzením, což spravedlivého jest. To hovoří o tom, zdaž umíte při poznávání času soudit, což spravedlivého jest. Vřelé doporučuji, abyste se na to podívali. U Matouše jsem říkal 16.3, Lukáš 12.57. Eventuelně se k tomu můžeme v diskusi vrátit, podívat se přesně, jak to v tom textu je. Tím, jak dává důraz na souzení, usuzování, to jest myšlení. A to, pokud jde o to, co je spravedlivé, tak dává direktivu k tomu, jak máme rozumět tomu znamení času. Rozpoznávat znamení času, to znamená poznávání času, poznávání té doby, té chvíle, která tu je. A poznávání té chvíle, která tu je, to je poznávání toho, co se má učinit. K tomu je zapotřebí rozsuzovat, soudit, promýšlet a to rozhodující, co se má promýšlet je, co je spravedlivé. Rozpoznávat znamení času znamená soudit, rozsuzovat, co je spravedlivé v dané chvíli. A pak tam je ještě jeden důležitý moment. Ta souvislost, v jaké to tam je, je, já jsem říkal, všude stejná. Ta souvislost je taková, že Ježíš tam vytýká, že je dotazován na znamení toho, že se něco děje, že On vyřizuje pravdu. Znamení odmítá. Říká národ znamení hledá, ale znamení jemu nebude dáno. Navíc ještě říká, jaký národ. Národ zlý a cizoložný. Už ta formulace svědčí o tom, že se to děje v určitém kulturním kontextu, kde totiž to dává smysl. Kde se nemyslí dějně, kde se neuvažuje dějně. Tam těžko je možno mluvit o tom, že národ znamení hledá. Aby znamení hledal národ, to je chvíle, kdy se všichni ptají. A co teď? To znamená dějné myšlení. Čili už jenom tohleto je dokladem té specifičnosti izraelské situace, kdy se o něčem takovém hovoří jako o něčem samozřejmém. A navíc teda hned uvažovat, co to je spravedlivé. A co tady národ zlý a cizoložný? Mimochodem, když se říká o tom cizoložný, má na mysli nevěrnost hospodinu. Cizoložnost, smilstvo, to je termín pro nevěrnost hospodinu bohu izraelskému. Proto také smilnění s bohy cizími. To je jedno z nejhorších problémů, to je jedno z nejhorších provinění, a tedy je užito na vztah mezi Izraelem a mezi bohem. A teď se říká, a když je zlý a cizoložný, tak co mu je platno hledat znamení, když je zlý a cizoložný ten národ? Jak může někdo, kdo je nespravedlivý a trvá v nespravedlivosti a dopouští se nespravedlivosti, jak může rozsuzovat, co je spravedlivé v této chvíli? To naprosto souvisí. A proto znamení mu nebude dáno. Zase tam je velice důležité rozpoznání, že to, čemu Toimbí říká výzva, co jsme si tady uplatnili, že to není něco, co tady je furt, co je rozsvícené jako neonová tabule a buď si toho všimnete nebo nevšimnete, ale je to tam furt. Jsou situace, kdy výzva není dána, kdy výzva nepromluví, kdy oslovení neexistuje, kdy, jak to zraští říkali, kdy dlouhé roky hospodin nepromluví. Nebylo slyšet jeho slovo. Rozpoznání, že nejde o výzvu, leč situační. A ne každá situace má svou výzvu. Jsou situace, kdy výzva žádná není. Jsou situace, kdy znamení národu, který je hledá, nebude dáno. To je důležitý moment, důležitá stránka, kterou bychom mohli nazvat jako kontingenci. Výzva oslovuje nebo neoslovuje. To není výzvou. Výzva buď platí, nebo žádná není. To vrhá důležité světlo na reflexy a zejména na její ekstatický moment, ani reflexí, ani ekstazí si nelze oslovující výzvu vynutit. Pečlivě mysle nejenom nepřidá člověk k upostavě svého ket 1, ale ani nedonutí výzvu, aby zazněla. Na druhé straně platí, že kdo hledá, nalézá. Opravdové hledání má své náležitosti. Národ může tisíckrát hledat znamení, pokud je zlý a cizoložný, vlastně nehledá. A proto tedy znamení nebude dáno národu zlému a cizoložnému. Na pozadí tohoto porozumění, které je reflexí nad dosavadními dějnými zkušenostmi Izraele, se ukáže v plném světle jakási neinstituční instituce proroctví a proroků. Prorok je povoláván, aby zaslechl dějnou výzvu v určité chvíli a v určité situaci a aby se stal jejím tlumočníkem. Ať už se pak děje, co se děje. Prorok se dává k dispozici pravdě a to celý svým myšlením i svou existenci. Ta vazba myšlení a existence je důležitá, nesmíme na ni zapomínat a když vezmeme vážně interpretaci toho slova existence, jak jsme si ji tady provádili, totiž, že to je jenom latinský překlad ekstaze. Existence znamená činit ze sebe, stát ven ze sebe, stejně jako extazis. Takže dát se svým myšlením i svou existenci k dispozici pravdě, to je sebe anulovat. Učinit se jenom projevem, nástrojem té výzvy. A proto také velmi často prorok, který je věren tomu povolání, troskotá. Troskotá, ať už tím, že je likvidován fyzicky, anebo že není z vnitřních důvodů schopen to unést. Pravda se tedy vyjevuje, zjevuje vždycky v dějinách. Není žádná pravda, která by se mohla vyjevit nezávisle na dějinách. Takzvané věčné pravdy nejsou žádné pravdy. To je třeba si pamatovat. Mám základní výhrady pro neprovedení, tam se najde leco z pozitivního, ale pro tu samou koncepci filozofia perennis. Věčná filozofie, jednou sformulovaná, protože už tam všechno je, tak nic takového. Ale má to druhou stránku. To, že pravda se vyjevuje, zjevuje vždycky v dějinách, vůbec neznamená, že dějiny jako takové směřují k pravdě. Anebo že stále plnějí, vyjevují, zjevují pravdu. To jsme si říkali. Dějiny jsou scénou, na které se pravda ukazuje jako pravda. A jinak se ukazovat nemůže. Ale jako pravda se ukazuje pravda v dějinách, takže ukazuje ve svém světle i ty dějiny jsou zcela nedostatečné a zcela od té pravdy nastřestí se odstlé. Pravda se ukazuje v dějinách tak, že ty dějiny ukazuje jako vadné a vyzývá k nápravě. Tedy dějiny jsou scénou, na které se pravda ukazuje. Přesně říkám, na které se ukazuje jako pravda, jinak i v přírodě. Ale vázanost zjevování pravdy na dějiny je podstatnější proto, že pravda se ukazuje jakožto pravda vždycky jen ve vztahu ke konkrétní situaci a tedy i ke konkrétní dějiné situaci. Tak tomu není v přírodě. Dalo by se tedy říci, že pravda se vždycky vyjevuje v těle určitých dějiných událostí. Tímovšem na sebe bere také předmětnou stránku. Ačkoliv sama je skutečností bytostně nepředmětnou. To je skutečností vnitřní povahy. Vyjevování v těle určitých dějiných událostí znamená zvnějšňování. Pravda však je nezvnějšněná, je nepředmětná skutečnost. To znamená, že samo to zvnějšňování nutně je vždycky nějak podezřelé. To znamená, že samoto zvnějšňování nutně je vždycky nějak podezřelé. To znamená, že samoto zvnějšňování nutně je vždycky nějak podezřelé. To není nikdy absolutní stělesnění pravdy z principu, které jsme si tady objasnili předtím. To je ten důvod, proč pravda, která se může vyjevat jen v dějinách, je to souč nad dějinami. A nejde to jinak. Nikdy ty dějiny nedostanou za pravdu. Vždycky za pravdu může dostat jenom pravda. V dějinách a proti ním. Rozpoznat pravdu v dějinách, to je tedy hledisko-historika, proto neznamená určit, které dějinné události jsou vyjevením pravdy. A samozřejmě do těch dějinných událostí, které by si osobovali právo na to být vyjevením pravdy, patří i všechny v dějinách uskutečněné formulace. To jsou také události. Rozpoznat pravdu neznamená rozpoznat, která formulace je ta pravá. Nýbrž, co to znamená? Znamená to rozpoznat v dějinách ta místa, kde se pravda prolamuje nebo prolamila do světa a do dějin. To je uprostřed dějin, kdy se stalo něco, co vrhá světlo na to, co bylo předtím, na tu chvíli, i na to, co přichází dál. My jsme si přece řekli, že to místo, kde se pravda prolamuje, nejsou dějiny samy. Nýbrž, to, co dějinost dějina umožňuje, to je vědomí. Tím místem je tedy vždycky lidské vědomí. Ale ne vědomí pravdy jako vědění o pravdě, jako vědění o předmětu, jako vědomí předmětu. Neboť pravda není předmět. To nemůže být vědomí nebo vědění, které svými předmětnými intencemi konstruuje nějaký intenciální předmět, který má reprezentovat pravdu, není to tedy vědomí pravdy jako předmětu. Nýbrž, vědomí, které se otevřelo a přimklo k pravdě. A jak k tomu v historii se říká, vědomí, které se přimklo k pravdě, které je tedy spjaté s pravdou, to je svědomí. Tedy chtěl bych rozpoznat v dějinách ta místa, kde se pravda prolamuje do světa a do dějin, tak musíme se tázat na to, co se děje se svědomím lidí v těch dějinách. Pravda, vracím se k tomu, čím jsem začal, nemá proto nic společného s dějinymi procesy a setrvačnostmi či trendy. Pravda s ním. Samozřejmě v dějinách jsou setrvačnosti a dějiné procesy. Ale ty nemají s pravdou co dělat. Když někdo ukazuje, jak se vyvíjí třeba výrobní způsoby, tak prosím, to je celá v pořádku. Když ukazuje, jak se výrobní způsoby