Kniha Milana Machovce „Ježíš pro moderního člověka“ (Orbis, Praha 1990) se vyznačuje zajímavým přístupem, který plynule přechází od historického Ježíše k Ježíši kérygmatickému, tedy zvěstovanému. Machovec popisuje Ježíše jako jedinečnou postavu izraelské tradice, která na ni navazuje a rozvíjí ji do nových důsledků. Jeho okolí a následovníci jej interpretovali a představovali, čímž se z Ježíše jako svědka víry stal „předmět“ víry. Tato transformace klade důraz na hlubokou proměnu samotné víry. Autor poukazuje na obtížnost pochopení víry jako aktu spolehnutí na neviditelné, která se v křesťanském kontextu mění v „víru“ v konkrétní, vtělenou a historicky danou bytost. Kniha se zabývá proměnou víry a jejího předmětu v kontextu Ježíšova života a zvěsti.
ad: Milan Machovec: Ježíš pro moderního člověka
Ladislav Hejdánek
◆ recenze, česky, vznik: 1990
◆ review, Czech, origin: 1990
Milan Machovec: Ježíš pro moderního člověka
Orbis, Praha 1990, 231 str.
Jistá zvláštnost a podivnost Machovcova spisu spočívá v tom, že je kupodivu blízký theologii v jedné podstatné věci: přechází zcela volně od tzv. historického Ježíše (spíše bychom mohli říci od skutečného Ježíše) k Ježíšovi kérygmatickému, tj. Ježíšovi zvěstovanému. Ježíš, který skutečně žil a působil v určité poměrně krátké době, je pozoruhodnou postavou, mající kořeny nejen v tehdejší izraelské společnosti, ale také a především v jisté mimořádné, jedinečné izraelské tradici, na kterou jednak navazuje, ale kterou také rozvíjí a dovádí do nových důsledků. A tento Ježíš byl určitým způsobem jednak už svým okolím, ale potom i svými přibývajícími přívrženci jistým způsobem též chápán, interpretován a také představován. Už bylo velmi případně řečeno, že se tak z Ježíše jako svědka víry stal „předmět“ víry. To však s sebou nutně přinášelo hlubokou proměnu, restrukturaci a dalekosáhlé přeznačení samotné víry jakožto nesmírně závažného fenoménu, který si musíme velmi důkladně objasnit. Naše potíž spočívá především v tom, že víra jakožto akt spolehnutí na spolehlivé, které však zůstává odděleno ode všeho, co lze vidět, slyšet, hmatat a s čím se lze přímo setkat jako se skutečností a se jsoucnem, takže je zakázáno si o tomto veskrze spolehliovém dělat jakékoliv obrazy i představy, se náhle proměňuje v jakousi naprosto jinou „víru“ prostě tím, že „předmět“ této víry je jednoznačně určen jako cosi skutečného, jednou nastalého, vcelku se odehravšího, inkarnovaného, vtěleného.