Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1.flac
====================
Z toho výkladu, který si měl, než jsi došel k Hegelovi, byly některé věci dost hodně řečeny. Například je to řecké vyšlení neseno láskou, tak, jak se to z pitagorské tradice dá doložit. Z toho výkladu, který si měl, než jsi došel k Hegelovi, byly některé věci dost hodně řečeny. Z toho výkladu, který si měl, než jsi došel k Hegelovi, byly některé věci dost hodně řečeny. Takže nás říká, že každý vyšlení, pokud je vážný, je neseno láskou. Jakožto iniciativa nějaká, jakožto aktivita, jakožto tíhnutí, úsilí o něco nového a tak dále, samozřejmě. Nikoliv všem specifickým způsobem. Tohle je právě každý. To je ten rozdíl. To znamená, všechny ty Platónové koncepty, pokud je to vážný výšlení, tak jsou neseno nějakou výranou. No, nejenom nějakou, tou jedinou. A jak to, že se dostává do takového rozporu s izraelskou tradicí? Vývojový, to je prostě na jiný úrovni. Tam prostě k tomu objevu výry nedošlo. Tam výra pracuje, ale nebyla objevena. Už vůbec ta myšlenka, jestliže výra je jako kosmický faktor, přítomná u všeho, tak jak mohlo něco takového závratného myšlení vzniknout bez její iniciativy? Taky nevzniklo bez její iniciativy. Čili vzniklo. Čili tam je vždycky výra přítomná v každém vážném myšlení. Ale jak? Jak to, že se dostává do takového rozporu s izraelskou tradicí? Otázka je, ale jak? Naše otázka, konflikt rozumu, bezvýry a rozumu s výrou, vzniká tak, že každý rozum je nějak ve kde se výra. Ale jde o to jak? V pozadí je zatím teda, jsou samozřejmě v pořádku ty formulace. Jenom jejich chápání, obávám se, je fališné. V pozadí je chyba, která mutatis mutandis je třeba v tom hned na začátku toho článku Zdenka Neubaura v tý ostině, kdy v filozofkách argumentuje tímto způsobem, že poznání čehokoliv je vždycky zároveň poznáním sebe. Proč? Protože každé poznání je myšlení, každé myšlení je reflexe, a to znamená poznání čehokoliv je zároveň poznání sebe. To je omyl, to není pravda. To je sofistika. Z toho, že každý gruntovní myšlení je možný jenom díky výře, je vyvozováno, že tedy EOY je to myšlení výry. Já jsem řekl, že má svůj zdroj ve výře každé pořádné myšlení, které zasluhuje toho názvu. A to ještě vůbec neznamená, že je to myšlení výry. Stejně tak jako svět je stvoření boží, a to ještě neznamená, že to je božské stvoření. Když to stvořil Bůh, takže EOY je to božské stvoření samotaky. Všem pouze jako aktivita, nikoli jeho obsah. V nějakých obsách je to taky veselý výrob, že má to smysl poznávat, protože to, co poznáváme, má smysl. Pravda je, že řecká filozofie je charakteristická tím, že zakládá svou nejhlubší jistotu na vše vládnosti logů. Má tuto svou základní jistotu, že logos vládne všemu. Výslovně to řekl Herakleitos, ale všichni ostatní zřejmě s tím souhlasejí. A navíc ještě ten logos chápou, co si elementárně nebo primárně, principiálně božského. Takže se vykládá asi taková anegdota, táhle s dvojí, kterého herník nemá. Blbosti. A teď si můžu vybavit něco, co se mu povedlo, v geometrii nějaký důkaz. Obětová hlava. To tam není řečeno, ale je tam vidět, jak to byla taková slavnost. To bylo asi zcela mimořádné. A on, kteří mu se postrádali jiné výrazové prostředky, tímhle naznačil, že se stalo něco velikého. My tomu už dneska těžko rozumíme. Pro něj to byla životní výra, životní záležitost, prostě něco jako zjevení. Čili tam je přítomná výra nakonce tak nakavým způsobem. A je to jiná výra, než výzverej. Ta, která je na začátku, z kterého je všechno nové, například to myšlení. A tady to je jistá jistota, na kterou se spolehá i archaický člověk Mýtu. Samozřejmě, že Mýtus se spouhé vitality vynořil také díky výře. Jenže je zvláštní, že výra proti Mýtu se obrací velmi tvrdým způsobem. Jako něčeho, co není v zvíře. Co není v souhlase s výrou. Co je v rozporu s výrou. Mě je pořád jasná jedna věc. Vy jste předělali, že rozum je nesem výrou. A za druhý, že se způsobem ten vnitřní obsah toho rozumu, toho vybíjejícího se, že není to rozumem výry. Rozum je nesem výrou, ale není to rozum výry. Nesem, já nevím, co z toho chcete vyvozovat. Že prostě vyvěrá zvíry nebo tak nějak. Co to je nesem, bychom si museli, to má dvojí smysl. Dobře, to jste teda jako popřel, že nesem výrou není ten rozum. Vyvěrá teda nějak zvíry. A teď nechápu jednu věc. Rozum jako takový se pořád rozvíjí. Na tom jsme se vedli domů. To tvrdíte vy? Já tvrdím, že rozum se rozvíjí. Rozum je jenom jen určitej pohyb. Dobře, to jsem chtěl vědět. Chcete prostě to interpretovat mě, nebo si říkáte sám? No ne, historicky myslím, že v rozumu určitej pohyb je. Nemyslím teda o rozumu, který je předmětně zaměřený, který je vložně popisnej. Že tam se něcpůsobem má materiál v tom, co se mu nabízí. A ten, který jde sám ze sebe, ten reflektivní rozum, podle mě, se něcpůsobem je taky rozvíjící se měm. Dobře. A teď nechápu jednu věc. Je určitej stávající stav toho rozumu a tudíž i stávající schopnost jeho globální reflexe. On se nemůže rozvíjet víc, než na co sám má. Vyčerpá všechny komplikovanosti v sobě a dá se rozvíjet nemůže. Proč se může rozvíjet? Já nechápu. Něčím, co nemá. Něčím, co nemá. A právě ten samovývoj, ten mě právě jako není jasný. Já si myslím, že jediná možnost. Proč se mu říkáte samovývoj? No ne samovývoj. Ten pohyb, ten zdroj, ten impuls může být třeba, dejme tomu, může být třeba, ten rozum může být impulsovaný vírou. Ale pokud není rozumem výry, tak tam musí být něco jiného, nějaký jiný hybatel toho rozumu, který ho vyvíjí vnitřně. To je strašně předmětně myšlený. Podívejte se, rozum je, co to je rozum? Rozum je skutečnost myšlení, chápání, porozumění. Žádný rozum stává po sobě, co to je. A když mluvíme o tom, že je to chápání, porozumění, no tak pokaždé, když něco pochopíte, no tak se uplatnil rozum. No a teď mě řekněte, co míníte tím, že rozum vyčerpal své možnosti? A že to může nad sebe, mimo sebe? To existuje podle mě, alespoň pro tuto ilustraci bylo nutné přistoupit k tomu, že bychom zvolili dva rozumy. Rozum, který se staví jenom k objektivnímu a rozum, který je rozumem reflexe. To znamená ten, co se staví k tomu, co není objektivnou hned dosažitelný. To je rozum, který si dělá nároky na to, že vysvětluje svět. A tenhle rozum právě si myslím, že musí být taky něčím nesenej. Ten rozum první je celé zřejmý, ten nesenej tím, co je venku. To je takzvaný, já nevím, to je rozum podle mě nějaký takový animální rozum. A rozum reflektivní si myslím, to je rozum, který musí být taky něčím nesenej, i v tom krátkém čase. Co to je nesenej? Já chci obhájit jednu věc. Myslím si, že by bylo nážitý jsem nějak vsunout, že tam musí být určitá intuice. Intuice se pojímá, že intuice je něco, co svým způsobem, můžeme to nahradit tou výrom, co jste řekl. To nemůžeme, já si taky myslím. Ale je to něco, co taky musí přestupovat od něčeho jiného. Prostě musí přicházet od někud ta intuice. Přicházet? Jistě. Čili intuice je něco, co je nedřív daleko a pomalu se to blíží a pak na vás spočíne? No ne, tak jako psychologicky nevím, jak je intuice definovaná. Jako na základ nějakých zkušeností. No tak proč o ní říkáte? Musí přicházet. Tak tušení něčeho. Prostě ten samopohyb, podle mě, když určitý člověk vymyslí nějakou soustavu, která je úplně rozdílná, nebo něco jiné myšlení, které je rozdílné, vymyslí si to v krátkém čase, že jo. Takže nemůže s tím prvním rozumem, který se mu odvírá v podobě světa, vůbec nějak manipulovat. Rozum se mu nemůže odvírá v podobě světa. To je svět se mu odvírá, ale ne rozum. Ty oblasti toho rozumu, který se může do sebe vztřebávat na základ toho, že ví něco objektivního. Nestřebává do sebe rozum. Ten rozvíjí ze sebe. Já to chápu, ale prostě ty poznatky takhle. Špatně to zřejmě asi zbříká. Já furt nevím co, víte, já vás úplně úpřesňuji jenom proto, abych pochopil, o co vlastně jde. No, mě jde o jednu věc. Čím je nesenej ten rozum? Co to je nesenej? Já si myslím jednu věc, že prostě... No, mohli jste to říct bez těch metafor. My se nerozumíme momentálně. Jinak metafory jsou dobrý, když si je rozumíme, ale když si nerozumíme... Já metafory, já to trpůvně cítím celé sně. Dobře, vy, ale já ne. No ne, já si myslím, že existuje teda v určitým krátkém čase intervalu schopnost člověka, který ačkoliv se vyjadřuje k obecní, já nevím, jak bych to nazval, já nevím, jestli tomu nebudete potkat jiný význam, ale obecní situací světa, pokud se ten člověk nějak vyjadřuje v krátkém časovém intervalu, takže nemůže počítat s tím prvním rozumem, jak jsme ho tady nastavili, ten, který po něm přichází, je objektní. Tam se to tak moc nemění pro to, co chce vymyslet. Ale on vymýšlí něco, co svým způsobem má v sobě uzavřené, ale přitom přijde na úplně jiné věci, úplně jiné chápání světa, které mu nemůže dát ten svět. Prosto v materi. Především nikdo není řečeno, že to, co chápete, že musí být něco novýho. Že se to něco mění. V geometrii se nic nemění a stejně můžete pochopit nebo nepochopit. Tam se nic nemění. Trojuhelník zůstane trojuhelníkem, všechny stahy tam zůstávají stejně, ale něco se mění, že vy to buď chápete nebo nechápete. Tady nejde o to chápání, tady jde o to, že tvořím v určitým přímo v nějakém zaměření a něco mě k tomu zaměření vede. Tak tvoříte nebo vás to vede? Tvořím nebo mě to vede. Protože mě to vede, tak tvořím. Můžu tvořit až tehdy, když mě to začíná... To je něco jiného, než to, co tvoříte. No to právě ne. To, co mě vede, tomu se snažím přiblížit. To mluvíte slovama, které nic neznamenají. Já nevím, jestli... Pokud vás vede to, co tvoříte... Já to nevidím jasně, že jo? Když to nevidíte jasně, tak o tom nic neříkejte. Alež tady se musíme domluvit jedně díky tomu, že to je jasné. Pokud vás vede totéž, co tvoříte, tak to znamená, že vy jste jenom nějakej přechodný článek toho, jak se vytváří to, co vede. A prostě vy jste tam jenom ten otrov, který to udělá. Ale v podstatě se tady děje to, že se vytváří to vedoucí. Já tam nemím žádný rozum u toho, že se vytváří to vedoucí. Já to nevím. Já tam nemím žádný rozum. Tam u toho není. Mě tam neštivovala jedna věc. Mě tam neštivovala to, že jste strytně odmít, že rozum zvíry na jednou stranu jste posadil. Že je nenesen, ale vyvěrá zvíry. Na druhou stranu jste posadil, že to nemůže být zároveň tento rozum rozumem víry. Ale potom teda pořád, čím je ten rozum, který vyvěrá zvíry a vyvěrá a plyne dopředu? Tak čím je nesenej? Víra ho může vyvolat v život, ale výra sem způsobem nemůže umožnit vlastní pohyb. Víra může umožnit umožnit mu pohyb tím, že ten člověk ví, že má někam jít. Prosím vás, když hodíte šutr z ory, on se valí dolů. Čím je nesenej? Já bych řekl, že takhle. To je krásná věc. Nějaká tam existenta gravitace, že jo? Čím je nesenej gravitací. Ale já jsem to s ním asi viděl špatně, protože já si myslím, že ten šutr byl hodený za nějakým účelem, že jo? Že mě nechal dopadnout. Koup do něj někdo uvolnil, šláp vedle. To je jedno, s jakým účelem. Já vám chci dokázat, že to, co vykládáte, co vám pomůže, že to je vědomě, když je to stejně naordinované něčím, co vás vede. V čemu je to vědomí, že je to naordinované? Já to třeba přijímu tohle a nemůžu přijmout to, že to není rozumem výry potom. Já to necháku. Nevím, o co jde. Já bych to potřeba nakreslit asi. Chápete to někdo? Zkuste to. Tak se teda zeptám takhle. Lhze říct, že ten rozum výry se od toho rozumu bezvýry, což je ta záležitost například z toho Honza, co představí řeků, že se vlastně vyšší jenom v tom. I ten rozum bezvýry vyvírá zvýry a dá se říct na to, že i děny sem výrou. Ale nereflektuje. Nereflektuje to, že zvýry vyvírá a to, že jí nese. Čili ty řykové si nebyly vědomi... To je málo. Nejenom nereflektuje. To je málo to refleksa. Nemá co reflektovat. Aby se rozum bezvýry stál rozumem výry, nestačí reflektovat tu výru. A to je podstatní právda. Reflektovat se musí určitá životní aktivita. Výra není aktivita. Nebo aspoň není redukovatelná na aktivitu. A tedy nemůže být takto reflektovány. V řecku není aktivita. Ne, není aktivitu. Vůbec není aktivita. Vůbec není aktivita. Vůbec není aktivita. Vůbec není aktivita. Není redukovatelná na aktivitu. Je v nějaký si prvek naší aktivity, ale je to jenom kus toho, čemu říkáme výra. No ale reflekse, reflekse ty aktivity. Jenom ty aktivity. Ani léko že v řecku nebyla tato aktivita. Tak. Tak se tam ta reflekse... Čili se ta reflexe nemohla nad níčem zachytit. A v tom je tedy jiná řecká filozofie, i když samomyšlení vzniklo taky z důvěry, že to má smysl. V tom je jiná, než reflexy zvíry, která reflektuje nějaké počinění. Když jsme teda velmi, velmi blízko. Souvisí to s toho vaší otázkou, nebo je to úplně co jiné? Myslím, že spíš to je onova věc. To je to, na co jsem se původně ptal já. Ta věc vypadala tak, že teď hledáme, kde je nějaký rozluk, který by byl bez výry. Ten rozum zvíry. Na začátku to bylo rozpovídání věci. To neznamená, že to, co se řekne na začátku, že platí celou tu dobu. Samozřejmě ten rozpor rozumu výry a rozumu bezvýry. Takhle jsme vyvozovali krok za krokem a pak jsme to ještě udělali první revizi, první korekturu, tak korekturu by se musela udělat třetí ráda. Čili to samo o sobě nic neznamená. Ale tady jsme teď u věci podstatné, že totiž výra původně není v záležitosti myšlení. Rozlišíme myšlení a výru. Myšlení, že může být různého typu, a nám teď nejde o to, co celý líčit, niměž nám jde o to myšlení, které je schopno reflexe. Reflexe vznikla ve Starém Řecku a tam zkušenost výry neexistovala. Ráda říká, že jo, ale já to popírám. A co to znamená tedy? Jako kosmický faktor samozřejmě byla výra u toho i ve Starém Řecku. A ještě v jednom ohledu by tam možná byla. No. Co pak vodí byli schopní si vůbec uvědomit výru, nebo vůbec nevěděli, co to je výra v našem vyvezení. Co když to, čemu říkali Eros nebo Filia, bylo přesně to, co ve skutečnosti bylo výrou? To by se muselo ukázat. U Platone jistě ne. Eros je ta mohutnost, která nás přivádí z toho, co je méně cenné, k tomu, co je cennější. Cennější už tady předem je. Čili Eros nás přivádí k tomu, co je krásné, co my sice nemáme, jak to vykládá v sympoziu. Po našich jménů bychom potom nemuseli toužit, bychom byli krásní. Krásní nejsme, ale krása se nám líbí, toužíme po ní, milujeme ji. Dává podnět a snad i sílu k tomu, abychom se tomu krásnému blížili. A to je velmi podobné k rádlovu vymezení víry jako náchylosti k činu. Tam snad je rozdílenou v tom, že u Platona je už dál a je to hotové. Dokonce v nejvýšším krásném je to nehybné. Ten čin u Platona spočívá v tom, že směřujeme k tomu, co už tady je. Ale je to taky čin. A láska ho k tomuto činu budí. A dokonce to je jedna věc, že se blížíme k tomu a potom, když už to máme, tak nás nadále to vede k tomu, abychom plodili v krásnu nadále. Krásné myšlenky a já nevím, co všechno. A pak zavazuje filozofie, aby se vraceli tedy. To je v podstatě výběr věcmi, které už jsou. Naše výra je výra v něco, co ještě není. Přesně tak. Výra to je, když jsem tak hluboce přesvědčený, že ta hora tady nesmí být a musí být. Naopak, tam ne v moři, tak najmu kopáče, dělníky a koupím dynamit a něco všechno, technické prostředky všelijaké. Zadlužím se. A prostě nechám tu horu přeníst nebo svrnout nebo odstřelit nebo něco takového. To pojetí rádlovo. Ten rozdíl je v tom, že ta výra, která znamená nakloněnost k činu, znamená nakloněnost nikoliv k identifikaci s něčím, co tu je, k napodobení něčeho, co už tady je, a tím nám unikne ta základní věc, totiž že ta výra, která je v posledu zdrojem všeho, vůbec neznamená, že to všechno, čeho je zdrojem, je s ní nějak ve shodě. Že představuje její legitimní uplatnění. Kdo se svým božským tvůrcem toho chápu, ten je vždycky od toho oddělen. Když ta výra, ta není vždycky oddělena od toho, co tvoří. Tam je něco, co je jejich chtěným výtvorem, a něco, co není. Výra sama je jako kosmický faktor, vlastně iniciátorem i myšlením. Jako iniciátorem všeho nového. Samozřejmě myšlení jakého. Pokud je myšlení jaký stereotypní, tak iniciátorem není. Ona vzniku myšlení vůbec. Vzniku myšlení vůbec, jistě. To neznamená, že on nesedál. Výra je iniciátorem vzniku nějakých absurdních ryb, které přežily v Tanganyrce a jiných jezerech. Tak někdy na začátku vznikly a byly něčím novým. Dneska jsou miliardy let furt stejný. Tak samozřejmě tam už výra nefunguje žádná. Tam je jenom cetrvačnost. Reprodukce, napodobování tého. Mě tam pořád udivuje to, že výra si chce porozumět. Užije si k tomu myšlení. Noblá, že to myšlení není výra. To myšlení si ona vybírá. Hodný myšlení pro sebe. To je málo řečeno. Ona si na něm pracuje. Nebo nepracuje. On někdy pracuje, někdy nepracuje. To není, že vybírá. Prodají každý děk, který chodí. Zřejmě i to nevhodné, jestli se na ně ukáže jako produktivní, to vypadá, že nám se zdá nevhodný, a přesto to funguje nejspíš proto, že... A my máme takovej pocit, že myšlení se chce zmocnit výry, a ne výra se chce zmocnit myšlení. No, například. A proč to myslíš? Myslíš, že výra je nejlepší, když to myšlení neintervenuje? Ne, ale v základě... To jinak, jakmile tady myšlení je, tak se chce zmocnit výry, jako se chce zmocnit všeho. Jako se chce zmocnit všeho. Vždycky se v myšlení chce všeho zmocnit, chce se zmocnit i výry. No, díky tomu myšlení, které původně měla mít služebnou funkci, se stala tím pánem. Co tam? No, jenom že. Jak dopadlo? Tohleto myšlení, které se zmocňuje všeho, zmocnilo se výry, ovládlo ji, učinilo si ji svým služebníkem nebo svou služebníci, svou služkou. Dobeďme to až to takhle, že? No a co se stalo? Z barbarského rozumu se stal rozum výry. To, jak to by se nahajilo, jasný není. Ale znamená to, že teda to, co my už dneska známe, je jenom myšlení od Hega? Ne, protože samozřejmě zas už to upadlo hrozným způsobem, ale to není úpadek výry, nebože to je úpadek všeho lidského, že? To je strašný úpadek, no. Ten se dá vyložit sociologicky, psychologicky, no, nebo se to nemusí vůbec vykládat, protože brát jako fakt. Já jsem nakloněnej to vykládat sociologicky. Prošlo k dvěma pronikavým sociálním restrukturecím, že? Ta první ještě nebyla tak, jak by se řeklo, no, takřka katastrofická, i když tímto směrem byla katastrofická i jiným směrem, že? A to je zburžoazní revoluce, tak zvaná, že, zburžoazní revoluce, prostě restrukturace feudalismu, zburžoazní společnost, tak ta znamenala, že spousta nevzdělaných, dravejch lidí se dostala na místa, pro která se dříve, ale spodně, jako slušně předpokládalo, jistá kultivovanost, jisté předběžné vzdělání. Takže takové všeobecné zhrubnutí nastalo, že? Ale bylo zaraženo, protože vlastně vliv tohoto zhrubnutí se omezoval jenom na ty bohaté vrstvy, kterých nebylo moc. Během několika generací se tyto bohaté vrstvy natolik kultivovaly, že začaly, v různých zemích to bylo různě, že generalizovat se to nedá, ale teda v řadě případů, že se připodobnili tomu standardu, který byl de facto občován tou februární společností. No a pak přišla druhá restrukturace, o které hovoří Ortega i Gasset jako o spouředavům. No a tady nezbývá než očekávat, že to bude trvat zase několik generací, než ta široká vrstva lidí, který se znovu dostali do významných míst, významného postavení, než zase ve svéch potomcích, že se nějak rekultivuje a že zase bude mít nějaké tyto... Takže toto zhrubnutí je ovšem podstatnější, do jisté míry i katastrofičtější, protože teď to jsou davy, tenkrát to byla poměrně úzká vrstva, byla to jakási úžší vrstva, navíc ještě vnitřně strukturovaná, takže tam rozhodující různej zemí to zase bylo různě, že v mizozemí to vypadalo jinak než třeba ve Francii. Já to vykládám takto sociologicky, ale úpadek je nepochybnej. Ten úpadek je důležitej v tom prvním případě, protože dochází k jakémusi zhrubnutí spolu s demokratizací, jistému zhrubnutí, ale nepostihuje to nějak zvlášť pronikavým způsobem v zdělanecké vrstvě. V podstatě to, co se třeba Leninovi opakuje stále znova, že mezitřída inteligence je váhavá a slouží každému, když je zaplaceno, takže na ní není spoleh a musí se držet pěkně u krčku. To je pohled revolucionáře, ale je to dáno tím, že ty vzdělanci neměli nejmenšího důvodu, proč adorovat feudály a nejmenšího důvodu, proč adorovat ty nový měšťáky. Takže se nedali ani na jednu, ani na druhou stranu. Proč by měl vzdělanec být odanej nějakému velkořezníkovi nebo nějakému majiteli velkého panství? To je blbost. Nicméně ty vzdělanci nebyly diskvalifikováni, nebyly likvidováni, nebyly vykořenováni. Univerzita se nějakým vztaktu a tam někde něco přiznala, něco si dala říct, ale v podstatě taky se trochu demokratizovala a přeplula to bez velkých nesnází. Jedině čemu musela čelit pokusům té nové vrstvy, získat tituly za prachy anikoliv výkonem. A tohle to po jistém čase bylo překonáno a fungovalo to a vědecké instituce kvetly. Ten mnohem katastrofičtější dopad nastal s tzv. spouroudavou, kdy ten vliv velkých mas, které neměly přístup ke vzdělání a byli po desítky generací takovým způsobem deprimováni a reprimováni, že neměli pomyšlení na nic než jak se obživit a jak udržet při životě děti. Tak teď tyhle lidi, kterým byl vnucen určitý styl života, který byl na rozdíl od toho starého skutečně vykořeněn. Tyto lidé byli násilným vykořeněním a byli vnuceni styl života naprosto nelidské. Tyhle lidi teď aplikujou to, do čeho byli vstrčeni, aplikujou ve všech možných formách.
s1.flac
====================
Z toho výkladu, který si měl, než jsi došel k Hegelovi, byly některé věci dost hodně řečeny. Například je to řecké vyšlení neseno láskou, tak, jak se to z pitagorské tradice dá doložit. Z toho výkladu, který si měl, než jsi došel k Hegelovi, byly některé věci dost hodně řečeny. Z toho výkladu, který si měl, než jsi došel k Hegelovi, byly některé věci dost hodně řečeny. Takže nás říká, že každý vyšlení, pokud je vážný, je neseno láskou. Jakožto iniciativa nějaká, jakožto aktivita, jakožto tíhnutí, úsilí o něco nového a tak dále, samozřejmě. Nikoliv všem specifickým způsobem. Tohle je právě každý. To je ten rozdíl. To znamená, všechny ty Platónové koncepty, pokud je to vážný výšlení, tak jsou neseno nějakou výranou. No, nejenom nějakou, tou jedinou. A jak to, že se dostává do takového rozporu s izraelskou tradicí? Vývojový, to je prostě na jiný úrovni. Tam prostě k tomu objevu výry nedošlo. Tam výra pracuje, ale nebyla objevena. Už vůbec ta myšlenka, jestliže výra je jako kosmický faktor, přítomná u všeho, tak jak mohlo něco takového závratného myšlení vzniknout bez její iniciativy? Taky nevzniklo bez její iniciativy. Čili vzniklo. Čili tam je vždycky výra přítomná v každém vážném myšlení. Ale jak? Jak to, že se dostává do takového rozporu s izraelskou tradicí? Otázka je, ale jak? Naše otázka, konflikt rozumu, bezvýry a rozumu s výrou, vzniká tak, že každý rozum je nějak ve kde se výra. Ale jde o to jak? V pozadí je zatím teda, jsou samozřejmě v pořádku ty formulace. Jenom jejich chápání, obávám se, je fališné. V pozadí je chyba, která mutatis mutandis je třeba v tom hned na začátku toho článku Zdenka Neubaura v tý ostině, kdy v filozofkách argumentuje tímto způsobem, že poznání čehokoliv je vždycky zároveň poznáním sebe. Proč? Protože každé poznání je myšlení, každé myšlení je reflexe, a to znamená poznání čehokoliv je zároveň poznání sebe. To je omyl, to není pravda. To je sofistika. Z toho, že každý gruntovní myšlení je možný jenom díky výře, je vyvozováno, že tedy EOY je to myšlení výry. Já jsem řekl, že má svůj zdroj ve výře každé pořádné myšlení, které zasluhuje toho názvu. A to ještě vůbec neznamená, že je to myšlení výry. Stejně tak jako svět je stvoření boží, a to ještě neznamená, že to je božské stvoření. Když to stvořil Bůh, takže EOY je to božské stvoření samotaky. Všem pouze jako aktivita, nikoli jeho obsah. V nějakých obsách je to taky veselý výrob, že má to smysl poznávat, protože to, co poznáváme, má smysl. Pravda je, že řecká filozofie je charakteristická tím, že zakládá svou nejhlubší jistotu na vše vládnosti logů. Má tuto svou základní jistotu, že logos vládne všemu. Výslovně to řekl Herakleitos, ale všichni ostatní zřejmě s tím souhlasejí. A navíc ještě ten logos chápou, co si elementárně nebo primárně, principiálně božského. Takže se vykládá asi taková anegdota, táhle s dvojí, kterého herník nemá. Blbosti. A teď si můžu vybavit něco, co se mu povedlo, v geometrii nějaký důkaz. Obětová hlava. To tam není řečeno, ale je tam vidět, jak to byla taková slavnost. To bylo asi zcela mimořádné. A on, kteří mu se postrádali jiné výrazové prostředky, tímhle naznačil, že se stalo něco velikého. My tomu už dneska těžko rozumíme. Pro něj to byla životní výra, životní záležitost, prostě něco jako zjevení. Čili tam je přítomná výra nakonce tak nakavým způsobem. A je to jiná výra, než výzverej. Ta, která je na začátku, z kterého je všechno nové, například to myšlení. A tady to je jistá jistota, na kterou se spolehá i archaický člověk Mýtu. Samozřejmě, že Mýtus se spouhé vitality vynořil také díky výře. Jenže je zvláštní, že výra proti Mýtu se obrací velmi tvrdým způsobem. Jako něčeho, co není v zvíře. Co není v souhlase s výrou. Co je v rozporu s výrou. Mě je pořád jasná jedna věc. Vy jste předělali, že rozum je nesem výrou. A za druhý, že se způsobem ten vnitřní obsah toho rozumu, toho vybíjejícího se, že není to rozumem výry. Rozum je nesem výrou, ale není to rozum výry. Nesem, já nevím, co z toho chcete vyvozovat. Že prostě vyvěrá zvíry nebo tak nějak. Co to je nesem, bychom si museli, to má dvojí smysl. Dobře, to jste teda jako popřel, že nesem výrou není ten rozum. Vyvěrá teda nějak zvíry. A teď nechápu jednu věc. Rozum jako takový se pořád rozvíjí. Na tom jsme se vedli domů. To tvrdíte vy? Já tvrdím, že rozum se rozvíjí. Rozum je jenom jen určitej pohyb. Dobře, to jsem chtěl vědět. Chcete prostě to interpretovat mě, nebo si říkáte sám? No ne, historicky myslím, že v rozumu určitej pohyb je. Nemyslím teda o rozumu, který je předmětně zaměřený, který je vložně popisnej. Že tam se něcpůsobem má materiál v tom, co se mu nabízí. A ten, který jde sám ze sebe, ten reflektivní rozum, podle mě, se něcpůsobem je taky rozvíjící se měm. Dobře. A teď nechápu jednu věc. Je určitej stávající stav toho rozumu a tudíž i stávající schopnost jeho globální reflexe. On se nemůže rozvíjet víc, než na co sám má. Vyčerpá všechny komplikovanosti v sobě a dá se rozvíjet nemůže. Proč se může rozvíjet? Já nechápu. Něčím, co nemá. Něčím, co nemá. A právě ten samovývoj, ten mě právě jako není jasný. Já si myslím, že jediná možnost. Proč se mu říkáte samovývoj? No ne samovývoj. Ten pohyb, ten zdroj, ten impuls může být třeba, dejme tomu, může být třeba, ten rozum může být impulsovaný vírou. Ale pokud není rozumem výry, tak tam musí být něco jiného, nějaký jiný hybatel toho rozumu, který ho vyvíjí vnitřně. To je strašně předmětně myšlený. Podívejte se, rozum je, co to je rozum? Rozum je skutečnost myšlení, chápání, porozumění. Žádný rozum stává po sobě, co to je. A když mluvíme o tom, že je to chápání, porozumění, no tak pokaždé, když něco pochopíte, no tak se uplatnil rozum. No a teď mě řekněte, co míníte tím, že rozum vyčerpal své možnosti? A že to může nad sebe, mimo sebe? To existuje podle mě, alespoň pro tuto ilustraci bylo nutné přistoupit k tomu, že bychom zvolili dva rozumy. Rozum, který se staví jenom k objektivnímu a rozum, který je rozumem reflexe. To znamená ten, co se staví k tomu, co není objektivnou hned dosažitelný. To je rozum, který si dělá nároky na to, že vysvětluje svět. A tenhle rozum právě si myslím, že musí být taky něčím nesenej. Ten rozum první je celé zřejmý, ten nesenej tím, co je venku. To je takzvaný, já nevím, to je rozum podle mě nějaký takový animální rozum. A rozum reflektivní si myslím, to je rozum, který musí být taky něčím nesenej, i v tom krátkém čase. Co to je nesenej? Já chci obhájit jednu věc. Myslím si, že by bylo nážitý jsem nějak vsunout, že tam musí být určitá intuice. Intuice se pojímá, že intuice je něco, co svým způsobem, můžeme to nahradit tou výrom, co jste řekl. To nemůžeme, já si taky myslím. Ale je to něco, co taky musí přestupovat od něčeho jiného. Prostě musí přicházet od někud ta intuice. Přicházet? Jistě. Čili intuice je něco, co je nedřív daleko a pomalu se to blíží a pak na vás spočíne? No ne, tak jako psychologicky nevím, jak je intuice definovaná. Jako na základ nějakých zkušeností. No tak proč o ní říkáte? Musí přicházet. Tak tušení něčeho. Prostě ten samopohyb, podle mě, když určitý člověk vymyslí nějakou soustavu, která je úplně rozdílná, nebo něco jiné myšlení, které je rozdílné, vymyslí si to v krátkém čase, že jo. Takže nemůže s tím prvním rozumem, který se mu odvírá v podobě světa, vůbec nějak manipulovat. Rozum se mu nemůže odvírá v podobě světa. To je svět se mu odvírá, ale ne rozum. Ty oblasti toho rozumu, který se může do sebe vztřebávat na základ toho, že ví něco objektivního. Nestřebává do sebe rozum. Ten rozvíjí ze sebe. Já to chápu, ale prostě ty poznatky takhle. Špatně to zřejmě asi zbříká. Já furt nevím co, víte, já vás úplně úpřesňuji jenom proto, abych pochopil, o co vlastně jde. No, mě jde o jednu věc. Čím je nesenej ten rozum? Co to je nesenej? Já si myslím jednu věc, že prostě... No, mohli jste to říct bez těch metafor. My se nerozumíme momentálně. Jinak metafory jsou dobrý, když si je rozumíme, ale když si nerozumíme... Já metafory, já to trpůvně cítím celé sně. Dobře, vy, ale já ne. No ne, já si myslím, že existuje teda v určitým krátkém čase intervalu schopnost člověka, který ačkoliv se vyjadřuje k obecní, já nevím, jak bych to nazval, já nevím, jestli tomu nebudete potkat jiný význam, ale obecní situací světa, pokud se ten člověk nějak vyjadřuje v krátkém časovém intervalu, takže nemůže počítat s tím prvním rozumem, jak jsme ho tady nastavili, ten, který po něm přichází, je objektní. Tam se to tak moc nemění pro to, co chce vymyslet. Ale on vymýšlí něco, co svým způsobem má v sobě uzavřené, ale přitom přijde na úplně jiné věci, úplně jiné chápání světa, které mu nemůže dát ten svět. Prosto v materi. Především nikdo není řečeno, že to, co chápete, že musí být něco novýho. Že se to něco mění. V geometrii se nic nemění a stejně můžete pochopit nebo nepochopit. Tam se nic nemění. Trojuhelník zůstane trojuhelníkem, všechny stahy tam zůstávají stejně, ale něco se mění, že vy to buď chápete nebo nechápete. Tady nejde o to chápání, tady jde o to, že tvořím v určitým přímo v nějakém zaměření a něco mě k tomu zaměření vede. Tak tvoříte nebo vás to vede? Tvořím nebo mě to vede. Protože mě to vede, tak tvořím. Můžu tvořit až tehdy, když mě to začíná... To je něco jiného, než to, co tvoříte. No to právě ne. To, co mě vede, tomu se snažím přiblížit. To mluvíte slovama, které nic neznamenají. Já nevím, jestli... Pokud vás vede to, co tvoříte... Já to nevidím jasně, že jo? Když to nevidíte jasně, tak o tom nic neříkejte. Alež tady se musíme domluvit jedně díky tomu, že to je jasné. Pokud vás vede totéž, co tvoříte, tak to znamená, že vy jste jenom nějakej přechodný článek toho, jak se vytváří to, co vede. A prostě vy jste tam jenom ten otrov, který to udělá. Ale v podstatě se tady děje to, že se vytváří to vedoucí. Já tam nemím žádný rozum u toho, že se vytváří to vedoucí. Já to nevím. Já tam nemím žádný rozum. Tam u toho není. Mě tam neštivovala jedna věc. Mě tam neštivovala to, že jste strytně odmít, že rozum zvíry na jednou stranu jste posadil. Že je nenesen, ale vyvěrá zvíry. Na druhou stranu jste posadil, že to nemůže být zároveň tento rozum rozumem víry. Ale potom teda pořád, čím je ten rozum, který vyvěrá zvíry a vyvěrá a plyne dopředu? Tak čím je nesenej? Víra ho může vyvolat v život, ale výra sem způsobem nemůže umožnit vlastní pohyb. Víra může umožnit umožnit mu pohyb tím, že ten člověk ví, že má někam jít. Prosím vás, když hodíte šutr z ory, on se valí dolů. Čím je nesenej? Já bych řekl, že takhle. To je krásná věc. Nějaká tam existenta gravitace, že jo? Čím je nesenej gravitací. Ale já jsem to s ním asi viděl špatně, protože já si myslím, že ten šutr byl hodený za nějakým účelem, že jo? Že mě nechal dopadnout. Koup do něj někdo uvolnil, šláp vedle. To je jedno, s jakým účelem. Já vám chci dokázat, že to, co vykládáte, co vám pomůže, že to je vědomě, když je to stejně naordinované něčím, co vás vede. V čemu je to vědomí, že je to naordinované? Já to třeba přijímu tohle a nemůžu přijmout to, že to není rozumem výry potom. Já to necháku. Nevím, o co jde. Já bych to potřeba nakreslit asi. Chápete to někdo? Zkuste to. Tak se teda zeptám takhle. Lhze říct, že ten rozum výry se od toho rozumu bezvýry, což je ta záležitost například z toho Honza, co představí řeků, že se vlastně vyšší jenom v tom. I ten rozum bezvýry vyvírá zvýry a dá se říct na to, že i děny sem výrou. Ale nereflektuje. Nereflektuje to, že zvýry vyvírá a to, že jí nese. Čili ty řykové si nebyly vědomi... To je málo. Nejenom nereflektuje. To je málo to refleksa. Nemá co reflektovat. Aby se rozum bezvýry stál rozumem výry, nestačí reflektovat tu výru. A to je podstatní právda. Reflektovat se musí určitá životní aktivita. Výra není aktivita. Nebo aspoň není redukovatelná na aktivitu. A tedy nemůže být takto reflektovány. V řecku není aktivita. Ne, není aktivitu. Vůbec není aktivita. Vůbec není aktivita. Vůbec není aktivita. Vůbec není aktivita. Není redukovatelná na aktivitu. Je v nějaký si prvek naší aktivity, ale je to jenom kus toho, čemu říkáme výra. No ale reflekse, reflekse ty aktivity. Jenom ty aktivity. Ani léko že v řecku nebyla tato aktivita. Tak. Tak se tam ta reflekse... Čili se ta reflexe nemohla nad níčem zachytit. A v tom je tedy jiná řecká filozofie, i když samomyšlení vzniklo taky z důvěry, že to má smysl. V tom je jiná, než reflexy zvíry, která reflektuje nějaké počinění. Když jsme teda velmi, velmi blízko. Souvisí to s toho vaší otázkou, nebo je to úplně co jiné? Myslím, že spíš to je onova věc. To je to, na co jsem se původně ptal já. Ta věc vypadala tak, že teď hledáme, kde je nějaký rozluk, který by byl bez výry. Ten rozum zvíry. Na začátku to bylo rozpovídání věci. To neznamená, že to, co se řekne na začátku, že platí celou tu dobu. Samozřejmě ten rozpor rozumu výry a rozumu bezvýry. Takhle jsme vyvozovali krok za krokem a pak jsme to ještě udělali první revizi, první korekturu, tak korekturu by se musela udělat třetí ráda. Čili to samo o sobě nic neznamená. Ale tady jsme teď u věci podstatné, že totiž výra původně není v záležitosti myšlení. Rozlišíme myšlení a výru. Myšlení, že může být různého typu, a nám teď nejde o to, co celý líčit, niměž nám jde o to myšlení, které je schopno reflexe. Reflexe vznikla ve Starém Řecku a tam zkušenost výry neexistovala. Ráda říká, že jo, ale já to popírám. A co to znamená tedy? Jako kosmický faktor samozřejmě byla výra u toho i ve Starém Řecku. A ještě v jednom ohledu by tam možná byla. No. Co pak vodí byli schopní si vůbec uvědomit výru, nebo vůbec nevěděli, co to je výra v našem vyvezení. Co když to, čemu říkali Eros nebo Filia, bylo přesně to, co ve skutečnosti bylo výrou? To by se muselo ukázat. U Platone jistě ne. Eros je ta mohutnost, která nás přivádí z toho, co je méně cenné, k tomu, co je cennější. Cennější už tady předem je. Čili Eros nás přivádí k tomu, co je krásné, co my sice nemáme, jak to vykládá v sympoziu. Po našich jménů bychom potom nemuseli toužit, bychom byli krásní. Krásní nejsme, ale krása se nám líbí, toužíme po ní, milujeme ji. Dává podnět a snad i sílu k tomu, abychom se tomu krásnému blížili. A to je velmi podobné k rádlovu vymezení víry jako náchylosti k činu. Tam snad je rozdílenou v tom, že u Platona je už dál a je to hotové. Dokonce v nejvýšším krásném je to nehybné. Ten čin u Platona spočívá v tom, že směřujeme k tomu, co už tady je. Ale je to taky čin. A láska ho k tomuto činu budí. A dokonce to je jedna věc, že se blížíme k tomu a potom, když už to máme, tak nás nadále to vede k tomu, abychom plodili v krásnu nadále. Krásné myšlenky a já nevím, co všechno. A pak zavazuje filozofie, aby se vraceli tedy. To je v podstatě výběr věcmi, které už jsou. Naše výra je výra v něco, co ještě není. Přesně tak. Výra to je, když jsem tak hluboce přesvědčený, že ta hora tady nesmí být a musí být. Naopak, tam ne v moři, tak najmu kopáče, dělníky a koupím dynamit a něco všechno, technické prostředky všelijaké. Zadlužím se. A prostě nechám tu horu přeníst nebo svrnout nebo odstřelit nebo něco takového. To pojetí rádlovo. Ten rozdíl je v tom, že ta výra, která znamená nakloněnost k činu, znamená nakloněnost nikoliv k identifikaci s něčím, co tu je, k napodobení něčeho, co už tady je, a tím nám unikne ta základní věc, totiž že ta výra, která je v posledu zdrojem všeho, vůbec neznamená, že to všechno, čeho je zdrojem, je s ní nějak ve shodě. Že představuje její legitimní uplatnění. Kdo se svým božským tvůrcem toho chápu, ten je vždycky od toho oddělen. Když ta výra, ta není vždycky oddělena od toho, co tvoří. Tam je něco, co je jejich chtěným výtvorem, a něco, co není. Výra sama je jako kosmický faktor, vlastně iniciátorem i myšlením. Jako iniciátorem všeho nového. Samozřejmě myšlení jakého. Pokud je myšlení jaký stereotypní, tak iniciátorem není. Ona vzniku myšlení vůbec. Vzniku myšlení vůbec, jistě. To neznamená, že on nesedál. Výra je iniciátorem vzniku nějakých absurdních ryb, které přežily v Tanganyrce a jiných jezerech. Tak někdy na začátku vznikly a byly něčím novým. Dneska jsou miliardy let furt stejný. Tak samozřejmě tam už výra nefunguje žádná. Tam je jenom cetrvačnost. Reprodukce, napodobování tého. Mě tam pořád udivuje to, že výra si chce porozumět. Užije si k tomu myšlení. Noblá, že to myšlení není výra. To myšlení si ona vybírá. Hodný myšlení pro sebe. To je málo řečeno. Ona si na něm pracuje. Nebo nepracuje. On někdy pracuje, někdy nepracuje. To není, že vybírá. Prodají každý děk, který chodí. Zřejmě i to nevhodné, jestli se na ně ukáže jako produktivní, to vypadá, že nám se zdá nevhodný, a přesto to funguje nejspíš proto, že... A my máme takovej pocit, že myšlení se chce zmocnit výry, a ne výra se chce zmocnit myšlení. No, například. A proč to myslíš? Myslíš, že výra je nejlepší, když to myšlení neintervenuje? Ne, ale v základě... To jinak, jakmile tady myšlení je, tak se chce zmocnit výry, jako se chce zmocnit všeho. Jako se chce zmocnit všeho. Vždycky se v myšlení chce všeho zmocnit, chce se zmocnit i výry. No, díky tomu myšlení, které původně měla mít služebnou funkci, se stala tím pánem. Co tam? No, jenom že. Jak dopadlo? Tohleto myšlení, které se zmocňuje všeho, zmocnilo se výry, ovládlo ji, učinilo si ji svým služebníkem nebo svou služebníci, svou služkou. Dobeďme to až to takhle, že? No a co se stalo? Z barbarského rozumu se stal rozum výry. To, jak to by se nahajilo, jasný není. Ale znamená to, že teda to, co my už dneska známe, je jenom myšlení od Hega? Ne, protože samozřejmě zas už to upadlo hrozným způsobem, ale to není úpadek výry, nebože to je úpadek všeho lidského, že? To je strašný úpadek, no. Ten se dá vyložit sociologicky, psychologicky, no, nebo se to nemusí vůbec vykládat, protože brát jako fakt. Já jsem nakloněnej to vykládat sociologicky. Prošlo k dvěma pronikavým sociálním restrukturecím, že? Ta první ještě nebyla tak, jak by se řeklo, no, takřka katastrofická, i když tímto směrem byla katastrofická i jiným směrem, že? A to je zburžoazní revoluce, tak zvaná, že, zburžoazní revoluce, prostě restrukturace feudalismu, zburžoazní společnost, tak ta znamenala, že spousta nevzdělaných, dravejch lidí se dostala na místa, pro která se dříve, ale spodně, jako slušně předpokládalo, jistá kultivovanost, jisté předběžné vzdělání. Takže takové všeobecné zhrubnutí nastalo, že? Ale bylo zaraženo, protože vlastně vliv tohoto zhrubnutí se omezoval jenom na ty bohaté vrstvy, kterých nebylo moc. Během několika generací se tyto bohaté vrstvy natolik kultivovaly, že začaly, v různých zemích to bylo různě, že generalizovat se to nedá, ale teda v řadě případů, že se připodobnili tomu standardu, který byl de facto občován tou februární společností. No a pak přišla druhá restrukturace, o které hovoří Ortega i Gasset jako o spouředavům. No a tady nezbývá než očekávat, že to bude trvat zase několik generací, než ta široká vrstva lidí, který se znovu dostali do významných míst, významného postavení, než zase ve svéch potomcích, že se nějak rekultivuje a že zase bude mít nějaké tyto... Takže toto zhrubnutí je ovšem podstatnější, do jisté míry i katastrofičtější, protože teď to jsou davy, tenkrát to byla poměrně úzká vrstva, byla to jakási úžší vrstva, navíc ještě vnitřně strukturovaná, takže tam rozhodující různej zemí to zase bylo různě, že v mizozemí to vypadalo jinak než třeba ve Francii. Já to vykládám takto sociologicky, ale úpadek je nepochybnej. Ten úpadek je důležitej v tom prvním případě, protože dochází k jakémusi zhrubnutí spolu s demokratizací, jistému zhrubnutí, ale nepostihuje to nějak zvlášť pronikavým způsobem v zdělanecké vrstvě. V podstatě to, co se třeba Leninovi opakuje stále znova, že mezitřída inteligence je váhavá a slouží každému, když je zaplaceno, takže na ní není spoleh a musí se držet pěkně u krčku. To je pohled revolucionáře, ale je to dáno tím, že ty vzdělanci neměli nejmenšího důvodu, proč adorovat feudály a nejmenšího důvodu, proč adorovat ty nový měšťáky. Takže se nedali ani na jednu, ani na druhou stranu. Proč by měl vzdělanec být odanej nějakému velkořezníkovi nebo nějakému majiteli velkého panství? To je blbost. Nicméně ty vzdělanci nebyly diskvalifikováni, nebyly likvidováni, nebyly vykořenováni. Univerzita se nějakým vztaktu a tam někde něco přiznala, něco si dala říct, ale v podstatě taky se trochu demokratizovala a přeplula to bez velkých nesnází. Jedině čemu musela čelit pokusům té nové vrstvy, získat tituly za prachy anikoliv výkonem. A tohle to po jistém čase bylo překonáno a fungovalo to a vědecké instituce kvetly. Ten mnohem katastrofičtější dopad nastal s tzv. spouroudavou, kdy ten vliv velkých mas, které neměly přístup ke vzdělání a byli po desítky generací takovým způsobem deprimováni a reprimováni, že neměli pomyšlení na nic než jak se obživit a jak udržet při životě děti. Tak teď tyhle lidi, kterým byl vnucen určitý styl života, který byl na rozdíl od toho starého skutečně vykořeněn. Tyto lidé byli násilným vykořeněním a byli vnuceni styl života naprosto nelidské. Tyhle lidi teď aplikujou to, do čeho byli vstrčeni, aplikujou ve všech možných formách.
====================
s2.flac
====================
Takže já navrhu tohle vidět sociologicky, ale nepochybně jde o velký úpadek. Jde o období velikého úpadku, no ale nikde není řečeno, že ten úpadek by musel trvat nějak extra dlouho. Já myslím, že po třech generacích by to mělo být normální, kdyby nebylo jiných důvodů. Vytvoří se zase vrstva jakýchsi elit vzdělaneckých, který si vynutěj nebo budou mít prostě, prostým vývojem dosáhnou zase jistého respektu a ty ostatní budou respektovat, že lidé jsou talentovanější, schopnější, zároveň pracovitější a vzdělanější, že musí mít možnost svobodně tvořit, dělat něco a tak dále. A teď do této situaci intervenuje politický vývoj. Tohle vůbec není politický vývoj, tohle je vývoj sociální. To je určitá analogie. Na konci starověku docházelo ke krizi hotelkářského systému, ukázalo se, že otropů za prvé je příliš mnoho a že to není možné utáhnout. Analogicky se to ukazuje v Joafrické republice, že pár bílochů nemůže terrorizovat většinu Černochů. Podobně nemohli ty staré státy otrokářské, že mohly do nekolečna terrorizovat většinu otroků. Za druhé, celá nálada se změní, už je taková motivace a to všechno rezonuje v celé té době. Když má někdo doma hardu otroku, tak mezi nima najde taky schopný takový, který mu začne udělat věci, které on sám neumí. Dialektika pána a hraba u Hegela. Víte, že na konci helenistických dobí byla móda, když nějaký zvlášť schopný otrok existoval, takže byl sproštěn svého otvrství, byla mu udělena svoboda a byl tzv. osvobozeným otrokem. Takový byla celá řada, že například mezi filozofií to byl epiktetos. Mě napadá do nich více, ale je velmi známej. Už to byla taková celá nálada. Lidem to začalo připadat blbý, že jejich otroci jsou chytřejší než oni. Schopnější. Tamti se jenom báleli a všechno dělali. Ta situace ovšem, kromě analogie, má svý hluboký rozdíly. Kdyby býval zvítězel Spartakus, tak analogie s naší dobou byla mnohem větší. A Spartakus byl těžce poražen. Nicméně otroci byly postupně osvobozeny, byla jim udělana svoboda. A to těm nejschopnějším, pochopitelně. Pojažd ty neschopný neměli zájem o svobodu, pojažd by se bývali neuživili. Takhle se o ně pál musel starat. Spartakus byl přece jenom dražší než kráva. Tím pádem to byl majetek a nikdo o to nechtěl přijít. Když čtete Obrání Sokrata, v té první části... Vlastně ne, to není v Obrání Sokrata, to je v Menónovi. Kde Sokrata se ubírá na souč a potká se s tím... To není Menóno, je to Menóno? Já jsem blbej. Setká se s nějakým chlapíkem, který jde obžalovat svého otce, který v nějakém rozčílení praštil něčím svého otelka a zabil ho. Takže to už je situace, kdy zabití otroka se považovalo za něco, co je možno žalovat. To je proti zákonu. Ačkoliv dlouho bylo běžné, že se s tím otrokem může každej dělat, co chce. Podobně jako se může dělat s psem, nebo koněm, nebo krávou. To je jeho záležitost. Dá se očekávat, že politické struktury... Mimochodem to, co jsem zatím vydělal, se netýká jen jednoho kusu světa. Netýká celého severu. Na jihu to zatím tak není. Ale celého severu. To znamená, ta vzpoura Davů se dá dokumentovat nejen na východě, ale také na západě. Dokonce daleko lépe na západě. No ale vypadá to tak, že opět po nějakém čase se vytvoří nové elity. Bez těch elit totiž není cesty vývoje. No a teď jde o to, jakého typu se elity vytvoří, jak rychle, a jakého typu a jakých kvalit. To záleží na politickém zřízení. Takže lze očekávat, že třeba v těch vyspělých kapitalistických státech ty elity budou převážně technický, matematický, počítačový, tak to budou ty páni, ty nežádanější. No a teď jde o to, co tím ta společnost dosáhne. To zase bude trvat několik set let, aby se ukázalo, jaké to budou mít důsledky. No a na druhé straně teda budou existovat společnosti, které mají kritéria, které jsou v rozporu s výrobníma potřebama, s potřebou výrobních síl a vztahů. Jak to teda o tom týše Engels třeba, že politické systémy mohou urychlovat nebo zpomalovat to vyrovnání napětí mezi výrobníma vztahy a výrobníma síly. No to je dlouhodobá záležitost. No a tady se ukáže teda politická superiorita nebo inferiorita tehčilních zřízení. Čiže tam intervenuje kromě té základní sociologické záležitosti, totiž toho uvedení nejširších mas do postavení rovnoceného partnera v demokratické společnosti, rovnoceného občanství v demokratické společnosti, které samo o sobě znamená dočasně jistý úpadek mnoha směry. Tak kromě toho je tady ještě druhý proces, totiž ta politická intervence nebo toto politické zřízení toho, jak budou vypadat ty příští elity. Proč o tom kecám? Protože jsi začal tím, že úpadek vysvětluje štatadák. Jo tak, úpadek, ano. Jakoby úpadek neměl žádné vysvětlení hlubší než sociologický. Tak to je tvoje tézer vlastní, která se mi zdá nedržitelná. No tohle to je úpadek přirozený. No a potom ještě existují některé rysy nebo formy úpadku, které na něco takovýhle převoditelný nejsou. To je o čem jsme chtěli mluvit asi, ne? Já nevím jestli jsme o tom chtěli mluvit. Je to třeba velmi opatrně oddělovat od tohohle prvního, protože je poněkud směšné citovat Heideggera, že bohové mrčí jenom v záležitostech, které jsou vysvětlitelné demokratizací společnosti. Dobře, nicméně krize, evropská krize je krizí základnější, hlubší. A právě tahle hlubší krize má co dělat s našim seminářem a s našimi tématy. A odtud nám jde. Skutečně by byla chyba vysvětlovat Ďáble jako něco, co je přirozené sociologickým jevem. Ale jsou pak jevy, jak si řek, které nejsou na tohle převoditelný. A to je naša práca. A co je ten úpadek? Je to úpadek víry, který každý vysvětluje jinak. No tak to zjednodušuješ. To, co jsem četved, to jsem neukazoval úpadek víry, to jsem ukazoval úpadek rozumu. Správně. Je to úpadek rozumu. No dobře, ale podstatnější úpadek víry? Úpadek víry je, pokud myslíme skutečně na víru, anikoliv na reflexi víry, starýho data, které spadá v jedno s dynamikou křesťanské cykly. Tak pokud myslíme skutečně na víru, no tak já bych se neodvážil mluvit o úpadku víry, protože se mi to nezdá si dost doložitelný. Já bych spíš mluvil o úpadku určitý připravenosti k víře, které je katastrofa. Já nevím, jak je to s vírou, jak to změřit, jak to charakterizovat. Když jsme si tu sociologii odbyli, tak nedáme přece slovo Kadlecovi, aby nám řekla, jak je to s vírou. Prostě na to není ona kompetentní, nemá o tom páru. Příslušné senzorium, nemá aparat, nemá ani myšlenkový aparat. V tomto smyslu to by vyžadovalo najít nějaký novej přístup. Ale co je nápadní a nepřehlednutelný, to je úpadek připravenosti k víře. A tento úpadek se zdá v nejposlednější době takovejch 20-30 letech být na ústupu. A co o tom jinak můžeme říct? Že jsou chyby v reflexi, v úpadku rozumu a všeobecně nejenom v reflexe víry. A kde se to odehrálo poprvé? Kde to má v dělách evropského výšlení? V základní počátku je víc. Dneska simuloval v základní omilu Descartes, že myšlení je substancí. To je detail. To je sice den omily Descartesův, ale na tohle svíst ten úpadek současného myšlení, to je absolutní, ten smysl za to Descartes nemůže. Tady je potřeba určit roviny. Tak my si říkáme, to nejpodstatnější je rozklad předmětního myšlení. Základní chyba je pojmové myšlení, které svou pojmovost chápá tak, že uchopuje, se pomocí pojmu zmocňuje skutečnosti. Teď to líčím zase jenom tak jako ad hominem, muselo by se to doložit podrobněji, ale jste s tím seznámení, to je věc, která má na svědomí spoustu záležitostí všeho možného druhu. Včetně třeba tomu násilnického revolučního myšlení, těch moderních revolucí počínajíc těma zápero-europskýma, krombelem a severskýma, mizozemí a něco všecko a později velká francouzská, americká a tak dále. Takový zvláštní hradl, taky už jsme ho zmiňovali, upozorňuje zejména na násilnický rás romantizmu. Mně se zdá, že jakési násilnictví je charakteristické pro celou tradici pojmového myšlení. To, co vyjádřil Kant v předmluvě k druhému vydání kritiky čistého rozumu, totižže rozum poznává ve skutečnosti to, co tam sám strčil, to je po mém soulu rozhodující záležitost. A i když anglická empiristická tradice se nějak tezovitě obracela proti, polemizovala s tím, ve skutečnosti to dělala zase týmž způsobem, prokázala, jak jsme diskuzovali tam na zahrách, prokázala, že svou polemikou proti kontinentálnímu racionalismu, že vlastně sdílí základ nedostatky toho racionalismu, že si vymýšlí, konstruuje tu zkušenost, kterou mávala, kterou si napsala na prapor, vlastně to všechno konstruuje stejným způsobem, jako se to dělá právě v té kontinentální, nebo ještě horším způsobem, než v té kontinentální tradici. A nakonec upadla do subjektivismu daleko trapnějšího, než potom ta německá filozofie. Násilnictví po mým soudu má svůj původ daleko starší a hlubší a spočívá v samé podstatě pojmového myšlení. Ne, že by každé pojmové myšlení muselo být takto blbé a tudíž bychom měli myslet nepojmově. Nikoliv. Pojmové myšlení je v pořádku, jenom pojmové myšlení má perspektivu, jenomže ta tradice pojmového myšlení, která už dost usplatila, pracovala právě v pomoci těch intenciálních předmětů a užívala jich jako průzoru nebo prismat při svém pohledu na skutečnost. V reality poznávala jenom to, co si předem nakonstruovala do těch intenciálních předmětů. To je teda velice násilnická záležitost, zejména v takových oborech, které nepracují s těmi nepravými soucmi, to je skutečně mrtvými předměty. Všude jinde je tento způsob myšlenkový naprosto nepřiměřenej, neadekvátní a vede k těžkým devijacím všeho druhu zase, nejenom myšlenkovým, ale i společenským. Jsem trochu chcíplej, takže to je taková lekká ryba. Začal si vykazovat různé druhy nebo různé příčiny, jichž bylo mnoho, které jsou při úpadku a na té rovině, která se nás dotýká. Tohle je filologické. Já jako nástupní artistka mám takové pocit, že se vždycky nekne poznání, takové teorie stary rozvinul, že bych někoho jiného slyšel. To bych považoval za normální, ale když je slyším od tebe, to mi až desí. Teorie je třeba přihlednout k letčemu. Rovnou to zjednodušit a zhodit to na nějakou metafyziku a předmětní myšlení a tak dále, která je teda páskou měmskou důležitosti. Vždycky všechno nové vychází z něj. Teď se objeví rozum. Víra ho používá, aby se sama rozhodnila, aby se sama vyšly úrovně. To připomíná vůbec koncept výrobí světového rucha. Jak on přes ten svět sám sebe poznává. Já bych rád, kdybych se napadl. V čem se liší ten náš koncept výrobí? Neberu ten kolec, která umějí, že najdete světové ruchy, ale v čem se výrobí ten koncept výrobí? Liší se to v tom, že světoduch v Hagelovi je celý tady a je jenom Anzich, ale není Firzich. Tím uvědoměním nahlíží posléze sám sebe, jaký je, ale nestává se něčím jiným. Tež to víra, která dospěje až k reflexi sebe samé, se proníkavě proměňuje. To je začíná být daleko razantnější, než dosud kdy mohla být. Zatímco u Hagela, kdy dochází k sebe uvědomění absolutní naducha, dějiny končejí, tak tady by pořádné dějiny měly začít. Ale dochází k úpadku reality. Tak by měly začít. Rád říká jednu zajímavou věc, že středověk odumřel daleko dřív, než přišla nová doba a že vlastně už jenom přežíval. A že čekal ránu z milosti. Něco na tom je, dojisté mi je, že to platí i o říjmu, o konci starověku. Ty poslední dekády říjma to je tak šílený úpadek, rozklad, že opravdu to chtělo jedně nějakou ránu klackem. Co z toho vyvozuju, že tam, kde se objevuje úpadek, takže ten úpadek sám od sebe nemusí ještě znamenat nic novýho. A že ten úpadek může trát strašně dlouho. Ale naproti tomu, kde je rozpoznán jako úpadek a zejména je rozpoznán ve světle nějaký nový perspektivy, no tak tam ten konec je urychlen a začíná něco novýho. Z toho důvodu teda konstatování toho úpadku ještě mnoho neznamená, pokud neurčíme přesně všechny ty aspekty, a zejména pokud nevytvoříme jakousi hierarchii, kritérií, podle kterých se to posuduje. A to můžeme vytvořit jedině, když se objeví nějaká nová perspektiva. Teprve ta nová perspektiva učiní z té naší úpadkové doby konec něčeho, protože to učinění konce bude znamenat začátek. A když se do toho vstavu uved, tak... Naštěstí toho vynětoho na druhou stranu podezírám těžko, protože nemrál na stih. Domnívám se, že oficiální část je skončená, ale diskuze může pak račovat. Potřebuji domluvit, co bude příště. Kde to bylo? Teď nebo to? Řekni, co jsi chtěl mít v druhé půli. To je štěstí. kterou běžnou reflexí objevuje novou skutečnost, která není... Zatímco normální reflexe, jak jsme říkali, si dělí, pokouší se přisoudit to, co padá na vrub objektivní realitě a to, co padá na vrub subjektu. Tak tahle reflexe musí zjišťovat, že je konfrontováno se skutečnostmi, které nejsou převoditelné ani na jednu, ani na druhu stranu. Tato konfrontace s novým typem skutečnosti, s kterým dosávadní tradice nepočítala, znamená výzvu ke kultivaci myšlení. Myšlení, které k této skutečnosti, nebo k skutečnosti výry třeba jenom, přistupuje zvenčí, je diskvalifikováno, protože má, jak jsme si jednou citovali, barbarské smysly oči a uši. Ničemu nerozumí, anič má barbarské smysly. Slyší se, neslyší a koukají se, nevidí, protože mají barbarské uši a oči. Teprve když se z myšlení o výře, které přistupuje k lidem zvenčí, stává myšlením výry, má na jednou otevřenou možnost k pochopení, co to výra je a tím výře se dostává toho, co potřebuje. V novém přístupu rozum v reflexi dospívá k porozumění výře jako něčemu blízkému, vlastnímu. A díky této kultivovanosti může rozum prolomit, překročit mes, za níž až dosud vidělo jen ono božské, jež zůstává nepochopitelným a nemyslitelným. A tak je dosaženo pevné půdy a základny pro možnou kritiku negativní teologie a teorii o Deus absconditus. Vzdálený Bůh. Poslední relikt je Monéfravě, že ještě žít s Bohem jako by Boha nebylo. Tedy schápání vztahu mezi výrou a rozumem je jako rozporu a konfliktu je pasé, zastaralé, překonané. Perspektiva ukazuje nové cesty myšlení, perspektivě rozumu, nastává nová epocha. Teprve nyní může být a bude s konečnou platností překonána a likvidována mytická životní orientace. Teprve nyní celou domu to ještě furt koexistovalo s tou orientací výry. A tím bude skončena jak výhradní a výučná vláda dostávatní tradice pojimového myšlení, tak její nesynergická intervence do pokusů o myšlení nové. Vždycky záleží na tom, v jaké jsou kondici, co se z toho vyhrdí, ale tak asi... Vypadá to tak, že... Že si to domyslíte sami a že už o tom nemusím mluvit. Tohle by bylo opravdu nejlepší, jednak je to jedno, jako jinak nejšlo asi nějak z námi a jednak by bylo asi zajímavější k tomu říct, co by dneska o těch pár... Pětpadesát nebo kolik, které jsou připravené všechny. Mně to připadá, že to bude koncept, který bude vydržitelný, co? Který chceš předvízt podle těch bodů, takže... Zatěšíš obřímo. Protože to, co ti jde, je vlastně restaurace rozumu. No, právě. Víra, bo ty neřekneš ani jestli upadla nebo neupadla. Ale tvoje představa je, že víra teatru byla tradicí až po našich bychů. Teď splní své poslání. Splnila. Ne, teprve ho splní, že rozhojní rozum. No rozhojní, to je další. Předtím splnila to, že zlikvidovala ten rozum, který zatím vládl. A to takovým způsobem, že to nahlíží ne on sám, aniž ví od cokoliv o víře. Čili to ještě musí splnit ten rozum, který to nahlídne. Tak to ještě není. Už nahlíží, jo, to už tady je. Ten rozum dosávání nahlíží, že je sám tak blbej, že se pokouší o nějaké takové nedokonalé změny. Vymýšlí všelijaký triky, jak by se za svůj vlastní límec vytáhl z toho bána. A on by to možná udělal, i kdyby tady ta víra nebyla? To by neudělal, protože kde by vzal to péro? Takže díky více, která je to péro, to teďka nahlídne a pak už víra nebude potřebovat. Pak už nebude potřebovat víra, až bude rozum reflektovat jich zkušenosti. Pak už se vůbec nic bez ní nebude moc obejít. To je staní matematika. A co tě myslel, že bude takové vymýšlení inkarnované? Ne, nemůže být, protože víra je princip, který zprostředkuje konfrontaci konkrétních skutečností s nepředmětnou. A konfrontace vždycky vznamená vzároveň napětí. Vyrazovujeme napětí a několikonformity. To patří právě k víře, že ona nesleduje žádný cíl předem stanovený, jenom furt otvírá nové cesty. Furt překračuje, vede k překračování. A to můžu chápat stejně jako vlastnost nového myšlení. V posledního soudu celý cvět se stane totožný úboje. A to nevzpomínám si, že by nějaký slušný člověk tohle říkal v hřeštinské tradici. Ačkoliv tam zůstane jenom to zlato a to sláma schoří, tak nemá ponětí o tom, že by někdo říkal. Jsou určitý náznaky tímto směrem, ale velmi opatrně, že Bůh bude všechno ve všem. Nikde se neříká, že by stvoření pak spadalo v jedno se stvořitelem. V tomto konceptu docela dobře bude výra a myšlení téměř jedno a totéž. Nebude, protože výra vždycky je víc než myšlení. Ale nebude myšlení bez výra a nebude výra bez myšlení, protože tohle je jedno a totéž. No nebude už od té doby, co jednou... Pracuje taky v mravenečkách a tam nikdy nebude pracovat pomocí myšlení. A od té doby, co už uchopila výra jednou to myšlení, tak to nepustí. A vždycky s ním bude ještě v napětí, protože nenechá ho spát, nenechá ho ústoupnat veřejně. Myšlenkové výboje se náhle odstnou ve světle jako něco už překonání hodného, zastaralého nebo opuštění hodného. Výra totiž tím, že zprostředkovává vztah mezi rizí nepředmětností a konkrétní skutečností, uvádí do vnitrosvětské skutečnosti element roštěvej, totiž vždycky něco novýho. Když se návštěvání výboje předmětová, předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová,
s2.flac
====================
Takže já navrhu tohle vidět sociologicky, ale nepochybně jde o velký úpadek. Jde o období velikého úpadku, no ale nikde není řečeno, že ten úpadek by musel trvat nějak extra dlouho. Já myslím, že po třech generacích by to mělo být normální, kdyby nebylo jiných důvodů. Vytvoří se zase vrstva jakýchsi elit vzdělaneckých, který si vynutěj nebo budou mít prostě, prostým vývojem dosáhnou zase jistého respektu a ty ostatní budou respektovat, že lidé jsou talentovanější, schopnější, zároveň pracovitější a vzdělanější, že musí mít možnost svobodně tvořit, dělat něco a tak dále. A teď do této situaci intervenuje politický vývoj. Tohle vůbec není politický vývoj, tohle je vývoj sociální. To je určitá analogie. Na konci starověku docházelo ke krizi hotelkářského systému, ukázalo se, že otropů za prvé je příliš mnoho a že to není možné utáhnout. Analogicky se to ukazuje v Joafrické republice, že pár bílochů nemůže terrorizovat většinu Černochů. Podobně nemohli ty staré státy otrokářské, že mohly do nekolečna terrorizovat většinu otroků. Za druhé, celá nálada se změní, už je taková motivace a to všechno rezonuje v celé té době. Když má někdo doma hardu otroku, tak mezi nima najde taky schopný takový, který mu začne udělat věci, které on sám neumí. Dialektika pána a hraba u Hegela. Víte, že na konci helenistických dobí byla móda, když nějaký zvlášť schopný otrok existoval, takže byl sproštěn svého otvrství, byla mu udělena svoboda a byl tzv. osvobozeným otrokem. Takový byla celá řada, že například mezi filozofií to byl epiktetos. Mě napadá do nich více, ale je velmi známej. Už to byla taková celá nálada. Lidem to začalo připadat blbý, že jejich otroci jsou chytřejší než oni. Schopnější. Tamti se jenom báleli a všechno dělali. Ta situace ovšem, kromě analogie, má svý hluboký rozdíly. Kdyby býval zvítězel Spartakus, tak analogie s naší dobou byla mnohem větší. A Spartakus byl těžce poražen. Nicméně otroci byly postupně osvobozeny, byla jim udělana svoboda. A to těm nejschopnějším, pochopitelně. Pojažd ty neschopný neměli zájem o svobodu, pojažd by se bývali neuživili. Takhle se o ně pál musel starat. Spartakus byl přece jenom dražší než kráva. Tím pádem to byl majetek a nikdo o to nechtěl přijít. Když čtete Obrání Sokrata, v té první části... Vlastně ne, to není v Obrání Sokrata, to je v Menónovi. Kde Sokrata se ubírá na souč a potká se s tím... To není Menóno, je to Menóno? Já jsem blbej. Setká se s nějakým chlapíkem, který jde obžalovat svého otce, který v nějakém rozčílení praštil něčím svého otelka a zabil ho. Takže to už je situace, kdy zabití otroka se považovalo za něco, co je možno žalovat. To je proti zákonu. Ačkoliv dlouho bylo běžné, že se s tím otrokem může každej dělat, co chce. Podobně jako se může dělat s psem, nebo koněm, nebo krávou. To je jeho záležitost. Dá se očekávat, že politické struktury... Mimochodem to, co jsem zatím vydělal, se netýká jen jednoho kusu světa. Netýká celého severu. Na jihu to zatím tak není. Ale celého severu. To znamená, ta vzpoura Davů se dá dokumentovat nejen na východě, ale také na západě. Dokonce daleko lépe na západě. No ale vypadá to tak, že opět po nějakém čase se vytvoří nové elity. Bez těch elit totiž není cesty vývoje. No a teď jde o to, jakého typu se elity vytvoří, jak rychle, a jakého typu a jakých kvalit. To záleží na politickém zřízení. Takže lze očekávat, že třeba v těch vyspělých kapitalistických státech ty elity budou převážně technický, matematický, počítačový, tak to budou ty páni, ty nežádanější. No a teď jde o to, co tím ta společnost dosáhne. To zase bude trvat několik set let, aby se ukázalo, jaké to budou mít důsledky. No a na druhé straně teda budou existovat společnosti, které mají kritéria, které jsou v rozporu s výrobníma potřebama, s potřebou výrobních síl a vztahů. Jak to teda o tom týše Engels třeba, že politické systémy mohou urychlovat nebo zpomalovat to vyrovnání napětí mezi výrobníma vztahy a výrobníma síly. No to je dlouhodobá záležitost. No a tady se ukáže teda politická superiorita nebo inferiorita tehčilních zřízení. Čiže tam intervenuje kromě té základní sociologické záležitosti, totiž toho uvedení nejširších mas do postavení rovnoceného partnera v demokratické společnosti, rovnoceného občanství v demokratické společnosti, které samo o sobě znamená dočasně jistý úpadek mnoha směry. Tak kromě toho je tady ještě druhý proces, totiž ta politická intervence nebo toto politické zřízení toho, jak budou vypadat ty příští elity. Proč o tom kecám? Protože jsi začal tím, že úpadek vysvětluje štatadák. Jo tak, úpadek, ano. Jakoby úpadek neměl žádné vysvětlení hlubší než sociologický. Tak to je tvoje tézer vlastní, která se mi zdá nedržitelná. No tohle to je úpadek přirozený. No a potom ještě existují některé rysy nebo formy úpadku, které na něco takovýhle převoditelný nejsou. To je o čem jsme chtěli mluvit asi, ne? Já nevím jestli jsme o tom chtěli mluvit. Je to třeba velmi opatrně oddělovat od tohohle prvního, protože je poněkud směšné citovat Heideggera, že bohové mrčí jenom v záležitostech, které jsou vysvětlitelné demokratizací společnosti. Dobře, nicméně krize, evropská krize je krizí základnější, hlubší. A právě tahle hlubší krize má co dělat s našim seminářem a s našimi tématy. A odtud nám jde. Skutečně by byla chyba vysvětlovat Ďáble jako něco, co je přirozené sociologickým jevem. Ale jsou pak jevy, jak si řek, které nejsou na tohle převoditelný. A to je naša práca. A co je ten úpadek? Je to úpadek víry, který každý vysvětluje jinak. No tak to zjednodušuješ. To, co jsem četved, to jsem neukazoval úpadek víry, to jsem ukazoval úpadek rozumu. Správně. Je to úpadek rozumu. No dobře, ale podstatnější úpadek víry? Úpadek víry je, pokud myslíme skutečně na víru, anikoliv na reflexi víry, starýho data, které spadá v jedno s dynamikou křesťanské cykly. Tak pokud myslíme skutečně na víru, no tak já bych se neodvážil mluvit o úpadku víry, protože se mi to nezdá si dost doložitelný. Já bych spíš mluvil o úpadku určitý připravenosti k víře, které je katastrofa. Já nevím, jak je to s vírou, jak to změřit, jak to charakterizovat. Když jsme si tu sociologii odbyli, tak nedáme přece slovo Kadlecovi, aby nám řekla, jak je to s vírou. Prostě na to není ona kompetentní, nemá o tom páru. Příslušné senzorium, nemá aparat, nemá ani myšlenkový aparat. V tomto smyslu to by vyžadovalo najít nějaký novej přístup. Ale co je nápadní a nepřehlednutelný, to je úpadek připravenosti k víře. A tento úpadek se zdá v nejposlednější době takovejch 20-30 letech být na ústupu. A co o tom jinak můžeme říct? Že jsou chyby v reflexi, v úpadku rozumu a všeobecně nejenom v reflexe víry. A kde se to odehrálo poprvé? Kde to má v dělách evropského výšlení? V základní počátku je víc. Dneska simuloval v základní omilu Descartes, že myšlení je substancí. To je detail. To je sice den omily Descartesův, ale na tohle svíst ten úpadek současného myšlení, to je absolutní, ten smysl za to Descartes nemůže. Tady je potřeba určit roviny. Tak my si říkáme, to nejpodstatnější je rozklad předmětního myšlení. Základní chyba je pojmové myšlení, které svou pojmovost chápá tak, že uchopuje, se pomocí pojmu zmocňuje skutečnosti. Teď to líčím zase jenom tak jako ad hominem, muselo by se to doložit podrobněji, ale jste s tím seznámení, to je věc, která má na svědomí spoustu záležitostí všeho možného druhu. Včetně třeba tomu násilnického revolučního myšlení, těch moderních revolucí počínajíc těma zápero-europskýma, krombelem a severskýma, mizozemí a něco všecko a později velká francouzská, americká a tak dále. Takový zvláštní hradl, taky už jsme ho zmiňovali, upozorňuje zejména na násilnický rás romantizmu. Mně se zdá, že jakési násilnictví je charakteristické pro celou tradici pojmového myšlení. To, co vyjádřil Kant v předmluvě k druhému vydání kritiky čistého rozumu, totižže rozum poznává ve skutečnosti to, co tam sám strčil, to je po mém soulu rozhodující záležitost. A i když anglická empiristická tradice se nějak tezovitě obracela proti, polemizovala s tím, ve skutečnosti to dělala zase týmž způsobem, prokázala, jak jsme diskuzovali tam na zahrách, prokázala, že svou polemikou proti kontinentálnímu racionalismu, že vlastně sdílí základ nedostatky toho racionalismu, že si vymýšlí, konstruuje tu zkušenost, kterou mávala, kterou si napsala na prapor, vlastně to všechno konstruuje stejným způsobem, jako se to dělá právě v té kontinentální, nebo ještě horším způsobem, než v té kontinentální tradici. A nakonec upadla do subjektivismu daleko trapnějšího, než potom ta německá filozofie. Násilnictví po mým soudu má svůj původ daleko starší a hlubší a spočívá v samé podstatě pojmového myšlení. Ne, že by každé pojmové myšlení muselo být takto blbé a tudíž bychom měli myslet nepojmově. Nikoliv. Pojmové myšlení je v pořádku, jenom pojmové myšlení má perspektivu, jenomže ta tradice pojmového myšlení, která už dost usplatila, pracovala právě v pomoci těch intenciálních předmětů a užívala jich jako průzoru nebo prismat při svém pohledu na skutečnost. V reality poznávala jenom to, co si předem nakonstruovala do těch intenciálních předmětů. To je teda velice násilnická záležitost, zejména v takových oborech, které nepracují s těmi nepravými soucmi, to je skutečně mrtvými předměty. Všude jinde je tento způsob myšlenkový naprosto nepřiměřenej, neadekvátní a vede k těžkým devijacím všeho druhu zase, nejenom myšlenkovým, ale i společenským. Jsem trochu chcíplej, takže to je taková lekká ryba. Začal si vykazovat různé druhy nebo různé příčiny, jichž bylo mnoho, které jsou při úpadku a na té rovině, která se nás dotýká. Tohle je filologické. Já jako nástupní artistka mám takové pocit, že se vždycky nekne poznání, takové teorie stary rozvinul, že bych někoho jiného slyšel. To bych považoval za normální, ale když je slyším od tebe, to mi až desí. Teorie je třeba přihlednout k letčemu. Rovnou to zjednodušit a zhodit to na nějakou metafyziku a předmětní myšlení a tak dále, která je teda páskou měmskou důležitosti. Vždycky všechno nové vychází z něj. Teď se objeví rozum. Víra ho používá, aby se sama rozhodnila, aby se sama vyšly úrovně. To připomíná vůbec koncept výrobí světového rucha. Jak on přes ten svět sám sebe poznává. Já bych rád, kdybych se napadl. V čem se liší ten náš koncept výrobí? Neberu ten kolec, která umějí, že najdete světové ruchy, ale v čem se výrobí ten koncept výrobí? Liší se to v tom, že světoduch v Hagelovi je celý tady a je jenom Anzich, ale není Firzich. Tím uvědoměním nahlíží posléze sám sebe, jaký je, ale nestává se něčím jiným. Tež to víra, která dospěje až k reflexi sebe samé, se proníkavě proměňuje. To je začíná být daleko razantnější, než dosud kdy mohla být. Zatímco u Hagela, kdy dochází k sebe uvědomění absolutní naducha, dějiny končejí, tak tady by pořádné dějiny měly začít. Ale dochází k úpadku reality. Tak by měly začít. Rád říká jednu zajímavou věc, že středověk odumřel daleko dřív, než přišla nová doba a že vlastně už jenom přežíval. A že čekal ránu z milosti. Něco na tom je, dojisté mi je, že to platí i o říjmu, o konci starověku. Ty poslední dekády říjma to je tak šílený úpadek, rozklad, že opravdu to chtělo jedně nějakou ránu klackem. Co z toho vyvozuju, že tam, kde se objevuje úpadek, takže ten úpadek sám od sebe nemusí ještě znamenat nic novýho. A že ten úpadek může trát strašně dlouho. Ale naproti tomu, kde je rozpoznán jako úpadek a zejména je rozpoznán ve světle nějaký nový perspektivy, no tak tam ten konec je urychlen a začíná něco novýho. Z toho důvodu teda konstatování toho úpadku ještě mnoho neznamená, pokud neurčíme přesně všechny ty aspekty, a zejména pokud nevytvoříme jakousi hierarchii, kritérií, podle kterých se to posuduje. A to můžeme vytvořit jedině, když se objeví nějaká nová perspektiva. Teprve ta nová perspektiva učiní z té naší úpadkové doby konec něčeho, protože to učinění konce bude znamenat začátek. A když se do toho vstavu uved, tak... Naštěstí toho vynětoho na druhou stranu podezírám těžko, protože nemrál na stih. Domnívám se, že oficiální část je skončená, ale diskuze může pak račovat. Potřebuji domluvit, co bude příště. Kde to bylo? Teď nebo to? Řekni, co jsi chtěl mít v druhé půli. To je štěstí. kterou běžnou reflexí objevuje novou skutečnost, která není... Zatímco normální reflexe, jak jsme říkali, si dělí, pokouší se přisoudit to, co padá na vrub objektivní realitě a to, co padá na vrub subjektu. Tak tahle reflexe musí zjišťovat, že je konfrontováno se skutečnostmi, které nejsou převoditelné ani na jednu, ani na druhu stranu. Tato konfrontace s novým typem skutečnosti, s kterým dosávadní tradice nepočítala, znamená výzvu ke kultivaci myšlení. Myšlení, které k této skutečnosti, nebo k skutečnosti výry třeba jenom, přistupuje zvenčí, je diskvalifikováno, protože má, jak jsme si jednou citovali, barbarské smysly oči a uši. Ničemu nerozumí, anič má barbarské smysly. Slyší se, neslyší a koukají se, nevidí, protože mají barbarské uši a oči. Teprve když se z myšlení o výře, které přistupuje k lidem zvenčí, stává myšlením výry, má na jednou otevřenou možnost k pochopení, co to výra je a tím výře se dostává toho, co potřebuje. V novém přístupu rozum v reflexi dospívá k porozumění výře jako něčemu blízkému, vlastnímu. A díky této kultivovanosti může rozum prolomit, překročit mes, za níž až dosud vidělo jen ono božské, jež zůstává nepochopitelným a nemyslitelným. A tak je dosaženo pevné půdy a základny pro možnou kritiku negativní teologie a teorii o Deus absconditus. Vzdálený Bůh. Poslední relikt je Monéfravě, že ještě žít s Bohem jako by Boha nebylo. Tedy schápání vztahu mezi výrou a rozumem je jako rozporu a konfliktu je pasé, zastaralé, překonané. Perspektiva ukazuje nové cesty myšlení, perspektivě rozumu, nastává nová epocha. Teprve nyní může být a bude s konečnou platností překonána a likvidována mytická životní orientace. Teprve nyní celou domu to ještě furt koexistovalo s tou orientací výry. A tím bude skončena jak výhradní a výučná vláda dostávatní tradice pojimového myšlení, tak její nesynergická intervence do pokusů o myšlení nové. Vždycky záleží na tom, v jaké jsou kondici, co se z toho vyhrdí, ale tak asi... Vypadá to tak, že... Že si to domyslíte sami a že už o tom nemusím mluvit. Tohle by bylo opravdu nejlepší, jednak je to jedno, jako jinak nejšlo asi nějak z námi a jednak by bylo asi zajímavější k tomu říct, co by dneska o těch pár... Pětpadesát nebo kolik, které jsou připravené všechny. Mně to připadá, že to bude koncept, který bude vydržitelný, co? Který chceš předvízt podle těch bodů, takže... Zatěšíš obřímo. Protože to, co ti jde, je vlastně restaurace rozumu. No, právě. Víra, bo ty neřekneš ani jestli upadla nebo neupadla. Ale tvoje představa je, že víra teatru byla tradicí až po našich bychů. Teď splní své poslání. Splnila. Ne, teprve ho splní, že rozhojní rozum. No rozhojní, to je další. Předtím splnila to, že zlikvidovala ten rozum, který zatím vládl. A to takovým způsobem, že to nahlíží ne on sám, aniž ví od cokoliv o víře. Čili to ještě musí splnit ten rozum, který to nahlídne. Tak to ještě není. Už nahlíží, jo, to už tady je. Ten rozum dosávání nahlíží, že je sám tak blbej, že se pokouší o nějaké takové nedokonalé změny. Vymýšlí všelijaký triky, jak by se za svůj vlastní límec vytáhl z toho bána. A on by to možná udělal, i kdyby tady ta víra nebyla? To by neudělal, protože kde by vzal to péro? Takže díky více, která je to péro, to teďka nahlídne a pak už víra nebude potřebovat. Pak už nebude potřebovat víra, až bude rozum reflektovat jich zkušenosti. Pak už se vůbec nic bez ní nebude moc obejít. To je staní matematika. A co tě myslel, že bude takové vymýšlení inkarnované? Ne, nemůže být, protože víra je princip, který zprostředkuje konfrontaci konkrétních skutečností s nepředmětnou. A konfrontace vždycky vznamená vzároveň napětí. Vyrazovujeme napětí a několikonformity. To patří právě k víře, že ona nesleduje žádný cíl předem stanovený, jenom furt otvírá nové cesty. Furt překračuje, vede k překračování. A to můžu chápat stejně jako vlastnost nového myšlení. V posledního soudu celý cvět se stane totožný úboje. A to nevzpomínám si, že by nějaký slušný člověk tohle říkal v hřeštinské tradici. Ačkoliv tam zůstane jenom to zlato a to sláma schoří, tak nemá ponětí o tom, že by někdo říkal. Jsou určitý náznaky tímto směrem, ale velmi opatrně, že Bůh bude všechno ve všem. Nikde se neříká, že by stvoření pak spadalo v jedno se stvořitelem. V tomto konceptu docela dobře bude výra a myšlení téměř jedno a totéž. Nebude, protože výra vždycky je víc než myšlení. Ale nebude myšlení bez výra a nebude výra bez myšlení, protože tohle je jedno a totéž. No nebude už od té doby, co jednou... Pracuje taky v mravenečkách a tam nikdy nebude pracovat pomocí myšlení. A od té doby, co už uchopila výra jednou to myšlení, tak to nepustí. A vždycky s ním bude ještě v napětí, protože nenechá ho spát, nenechá ho ústoupnat veřejně. Myšlenkové výboje se náhle odstnou ve světle jako něco už překonání hodného, zastaralého nebo opuštění hodného. Výra totiž tím, že zprostředkovává vztah mezi rizí nepředmětností a konkrétní skutečností, uvádí do vnitrosvětské skutečnosti element roštěvej, totiž vždycky něco novýho. Když se návštěvání výboje předmětová, předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová, výboje předmětová návštěvání předmětová,