Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
Sezení 13a.flac
====================
Já mám jen takový návrh, nevím, jestli se vám to bude dostat. Jestli byste tady nechtěl nakonec udělat jen takové rezime toho letošního, takového pokrátkračivíců? Ani nekračivíců, ale spíš to, na čem jste se snažil to postavit. No když, tak já bych doporučoval, aby byl pověřen tímto rezimem Honza Kozlík. Až ten to vždycky dělal líp než já. Už má poskouška. Jak myslíte? To je jedno. Výborně. Já to totiž neumím dělat. Když mám dělat rezime, tak nikdy nevím, co vlastně mám vypostit. On za to má úplně tento... Představ si, že tady na ulici je dak. Ty vyjdeš na balkon, no dobře, tak otevříš okno. Ale co by jsi řekl z revolucionárního daku? A to je to rezime. Uplně vidím, jak už jíte. Uplně ti napadají ty první formáce. To je bezvodný. Takže to má Honza. Výborně. Já tím jasně projedu. Doceť už myslím, že jdi revolucionární. A nebo myslíš skroušeně svých myslí? To bych byl potěšnější. Ale to asi by se taky nestalo. Spíš by došlo k nějakému rozbitýmu oknu. No dobře, tak ještě řekněte, já myslím, že by to bylo docela v pořádku. Ovšem to bude dost jednoduchý, že jo, tam toho tolik není, co by se mohlo takhle skrnout. By mělo být ještě něco v záleze další. Já myslím, že se to vyvine. Ty jsi nedokončil. Už jsem někdy něco dokončil. Ale toho to jsem dokončil. Já to čet v podstatě a neříkal jsem nic do toho, co šmívám ve zvyku, blbím, že tecám mimo a pak se to táhne. A potom v finále jsem si psal jenom takový jednoduchý pozdánky. Dobře, špatně. Vykřičí. Ono by v podstatě šlo o ty styční body, je vybrat tak nějak bylo a k těm se po případě, kdybychom se asi tak asi vztáhli, že jsou úplně pohlasný, že jsou úplně pohlasný. Já to dělal poprvně v životě, tohle téma. A samozřejmě to je vždycky rozdíl, když člověk zjišťujete v průběhu, co tam patří. A ne, že já až to budu dělat třikrát, čtyřikrát. Až kdybych to dělal, přesně řečeno. Jak to bývá zvykem, že se kouknete, který někteří svý přednášky říkal až sedmkrát. To je potom, člověk už pak vybere, už se mu to tak nějak dá dohromady líbře. Mým cílem bylo zaprvé, co jsme si říkali, už když jsme běrali tu etiku, že ta politika je jenom takovým speciálním případem, ty etiky, že druhou kapitolou, říká, nebo chápe to tak Aristoteles. No a za druhé teda, to znamená, že je to celé postaveno proti tomu modernistickému chápání politiky jako světa pro sebe. Odmítnutí, že by ta politická sféra měla svý vlastní zákonitosti a svý vlastní náležitosti a že teda by nesouvisela s tím druhým a takový ty koncepty jako po umění možného a takový len k ty královiny, tak to prostě je odmítnutí. A zároveň teda je to jakýsi pokus to postavit do latě s tím, co jsme si zatím říkali ve všech ostatních oborech. Aby to mělo tak, že ta politika taky filozofická politika nebo politická filozofie, že tam má svý místo a že i v té protože politická filozofie je filozofie, je filozofická disciplína, tak tam musí být ta filozofie celá, takže tam musí být taky teda všechny ty čtyři složky, všechny ty čtyři momenty, který jsme si našli v dotice a všude jinde. No tak to je asi tak. Nechtěl jsem být furt jenom zcela abstraktní, tak jsem tam teď ke konci dal několik takových věcí, které jsou jakýmsi takým skokem do té vody. No a byl to trošku neorganický a muselo by se to dodělat a tak dále, tak to patří k věci, že jo. Ale říkal jsem chytrému na pověz, takže jenom náznak stačí, aby si to předtím můžete domyslet, jak by se to dělalo dál. Nebejt toho tlaku z vaší strany, tak bych se nikdy do toho tématu nepustil. No a konec konců, a to už platí o té etice, že co jsem říkal, to jsme dělali celý rok, takže od ledna teprve, a navíc tady bylo takových návštěv, že dneska je devátej večer o té politické filozofii. Takže tam opravdu se nedá předukládat. No dobře, takže jsme domluvení, že to schrnutí předvede Honza, a diskuse pak vznikne, jaká vaší zásluhou. Že to je oboje na vás. Takže já si musím se připravit, to je úplně geniální. A ještě, že nejradši bych vodil, abych to nemusel vědět. Ale tak to tady budu. A teď, který zkusím dnešku. Prosím vás. Tam je skutečně ten problém toho náboženského revolucí. To je vlastně ten výtusky revoluce. Víštěže tam je, ale správným politikům musí týstí počítat. Všechná chladná mysl, že neodstraní ten náboženský, který je naprosto nutný k tomu, aby... musí to být něco, co je prostě ve vzduchu. Chci říct, že je to tak, že přívázek je nutný k revoluci. Prostě s největším usilím držet na ústětou chladnou hlavou. A to ne je tak, že Davy budou šílet a protagonisti rovnou být chladnou hlavou. To by šlo konec konců. Nechat Davy šílet a stávat pracovat s chladnou hlavou. Ale k ničemu by to nevedlo, ale chci říct, zdali to není utopie, podechávat při téma revoluce jako revoluce a přitom naprosto žádat odstranění z toho mítického oparu. A tím nechci říct, že se mě líbí ten opar. Co se mě líbí? Jednoduchý gradient. Prostě lidi nepůjdou nikam. Neobklíčej bastilu. No tak s tou bastilou to bylo nerozumímý. Jak jsme se nedávno dověděli, že lidi nepůjdou nikam. Já nevím, když třeba ten Gandhi vyzýval Indy, aby se zúčastnili třeba toho pokoru, tak já mám věm, že tam u toho tenhle mítický moment nebyl. A přesto ty lidi byli jako tím uchváceným. Já jsem neměl v úmyslu hovořit proti té uchvácenosti, proti tomu nadšení, proti hotovosti k obětem a tak dále. Já jsem mluvil proti tomu očekávání, že z toho revolučního bláznění něco automaticky dobrého vznikne. Ty lidi musí vědět zároveň, když protestujou nebo demonstrujou, že tím se samotným ničeho nedosáhne. Že to není pozitivní práce, že to je skutečně nástroj, prostředek, jenom instrument k omezeném platnosti. A nemá cenu se vyžívat v užívání tohoto instrumentu. Je třeba vědět, když se hodí, když se nehodí a o co vlastně jde. A to vždycky je něco jiného. Já mám dojem, že to je dost rozumné rozlišení a nikoliv nějaké uchýlení filozofů do zlanové kostí, kde uvažují o revoluci a nechtějí s reálnou revoluci mít něco společného. Mohl byste v takovéto slavistosti pohovořit, jestli ti to je trochu známo, jaký je rozdíl revolucí, tak jak jim známe, a tím projektem, kterým mají revoluce. Ta si byla právě vědomá některých vad ty revoluce, že totiž většinou bude k nějakým novým establishmentům, které jsou nějaký i horší. Takže, jak to známo, v těch 60 letech to byl šlád. Já o tom zaprvé moc nevím. Bychom museli na to pozvat experta. Ten by nám zase nic neřekl, ale mluví o něčem jiným. Já mám za to, že ta základní chyba, když se mluvilo o permanentní revoluci, takže se tím měnila revoluce strukturální, ve smyslu měnění lidí, obsazování funkcí, dočasný a tak dále, aby to nebylo stále titíž a takhle. A taky strukturální v tom smyslu, že by se zrušily některé funkce a my jsme to byli jiný. Celý ouřady a my jsme to jiný. A eventuálně vůbec zrušit ouřad a nechatky. To bylo všechno naprosto zpředmětně nechápané. To nebyla revoluce hlav a srdcí, nebo revoluce protibirokratická proti tak značení a proti já nevím čemu, ale to vyhrabávám z jakýchsi zákoutí, já jsem to nikdy pořádně neštudoval, to je potřeba k tomu značně obětavejší lidí, aby se do toho pustili, ale bylo by možné to dát někomu za úkol, že by se na to koukal a zjistil. V základních zpisech je ten kratičkej Čech evarut, traktát revoluci, ten krát Čech... No tak to není základní, základní je trotskej pro tohle. A jak to bylo s tím Čech evarutou, já nevím fakt je, já jsem taky podrobně nečet, ale prolistoval jsem a načetl jsem někdy ty kousky toho jeho životopisu nebo jak se to jmenuje, denníku, co tady taky vyšlo, a já jsem měl ten dojem, že jaksi ta jeho, to jeho zklamání, že je něco pro mě, já nevím jestli znáte, po válce v těch Petrových svazcích vyšel malý svazeček o nesvobodě hladu a smrti. Od nějakého Krause, žida, který byl v koncentráku. A když mluvil o té nesvobodě hladu a smrti, to jsou takové vzpomínky na koncentrák. A ten chlapík tam píše, mnou to tehdy otřáslo, jaký strašlivý to bylo zklamání, až taky otřes, mnou to otřáslo, to líčení toho otřesu, když přišli z toho kriminálu na svobodu a už jak najednou začali takřka nostalgicky vzpomínat na ty ohromně lidské situace v koncentráku. V takové podobě poněkud vulgarizovaném to najdete třeba, když budete mluvit se starýma komunistama, který jaksi vlezli do partaje nebo se snámili se s tím prostředím a pak to vedlo k tomu, že vlezli do partaje na těch stavbách mládeže třeba. Prostě oni tam cosi zažili, co bylo jejich takovou oporou nebo takovou berlí na celý další život. Ono opravdu zřejmě v takových vypjatých situacích jako je ta revoluce kubánská nebo jako byly ty kriminály nebo spíše ty koncentráky za nacizmu v těch naprosto nelidských podmínkách se pravděpodobně roděj jakýsi skutečnosti, které nemají obdoby v takových běžných civilních každodenních skolečnostích. Já měl dojem z těch denníků, že ten Guevara byl hrubě zklamán tím, že jak najednou lidi, který byli kamarádi, na který bylo stále lehnutě, ukazovali ty lokty, jak se drali po těch funkcích. Je to takové zklamání, které je čímsi Nikoli specifickým, to je to tak vždycky. Takový ten kamarádšovt, že se dost dobře neúdržuje, nebo když se údržuje, takže veme faleš. Ale neměl jsem ten dojem, že by tam byla nějaká taková ta ideové nahlídnutí, že člověk musí sám sebe furt zreformovat, nebo revolucionovat. Nepamatuji se, že by tam něco bylo. Dívala jsi na to? Teďka trochu pamatuji. Já mám dojem, že to převládající pocit, že z toho byla taková krásná lidská, ty mezilidské vztahy těch revolucionů, když jde o krk a jeden závisej na druhým. Jak to je takový vynikající. A potom, když se to realizuje, tak to všechno je dolezené. To je pravda. Zabývá se to tím, jak postavit ty vnější podmínky tak, aby se ten kamarád neztrácal. Aby tam zůstal ta... Já myslím, že tam není jako revoluce vyšel. Spíš jak tuhle z tu náladu zachovat pořád. Alebo to není možná i toho náladu, ale taky tím, že pokud se překvustí, že ten stav je od tadyho vnitř přejitkom, že to je jako normální politika, když poníždé revoluce tak se dostanou k moci, tak v podstatě permanence to uchopení té moci sebou prostě nesé. To většinou ty lokty se většinou vystrchovají. Až tady ta situace je k tomu přivede. Pokud oni by dál zůstali v takové té permanentní revoluci, že by jí realizovali stav, ale oni tu mocnost musí uchopit. Jejich chybou je právě to, že nebyli schopni se v podstatě už předem připravit na to, že dojde úplně jiné situaci, než je ta revoluční situace. Prostě jako pobývat celou dobu v tom pralese a teď jako vést nějakej ten mocenskej boj je úplně něco jiného, než když potom mají skutečně přistoupit k tomu, aby tam vládli. Protože oni přebírají v podstatě starý způsob vládnutí a při tom starým způsobům vládnutí jako tam ty lochy v Kurcou se manipulovaly. To by se musel najít jiný způsob vládnutí. Na tohle v dějinách našli znat jedinej recept starý Izraelci v době soudců. Když se bojuje, tak nějakej ten vojevůdce prostě se stane rozhorujícím velitelem a všichni ho posloukají. Ve chvíli, kdy je nepřítel odražen, tak jde zpátky, sypá stáda a všichni si hleděj svýho a prostě vůdce, nevůdce, žádné oslavy nejsou. Prostě neexistuje to, že když někdo je dobrý generál, takže pak se musí stát prezidentem. Ano, a tam je důležité jednak, aby se toho byl vědom ten jejich vůdce vojenský, ale aby i oni sami s tímhle vědomím k tomu přístupovali. Musí obojí prostě, protože... Samozřejmě, že to vyžaduje v určitý způsob kultivace a tak dále, ale je to také určitá struktura, že? Která... Otázka, jestli v moderní společnosti by mohla fungovat, asi ne, ale už tenkrát se ukázalo, že to nějak nefunguje. Ale přece jenom je to určitá struktura, která v sobě má kus racionálního. Někdo je třeba v té revoluční situaci neobyčejně schopný, ale to vůbec ho nekvalifikuje k tomu, aby pak vládl. Neopak, nikdo umí vládnout a v revoluční situaci, no, v nějaký krizový situaci se lže. To prostě... Samozřejmě, nejlepé je, když je dobrý po všech stránkách, ale jak najděte takových. Ne, ale to možná nebyl úplně pravděpodobně ten problém, jako ten problém toho, že ti lidé, když jsou spojení v podstatě s tím jedním bojím proti tomu jednomu nepříteli, tak jsou pohromadě, jsou jako kamarádi k sobě, ale v podstatě, když dojde k tomu, že to vyhrajou, tak se rozpadnou. Že je spojuje to, že mají jednoho nepřítela, ale až toho nepřítele porazí, takže teprve potom, a mnoho z nich na to není připraveno, mnoho z nich se dobývá, že budou i dál přáteli, že v podstatě ty diference, které tam jsou, nevylezou tak na povrch, až když to vyhrajou, tak pak najednou se ukážou, že mezi nimi jsou úplně nepřekonatelné rozdíly a že se nakonec diví, jak vůbec mohli se udržovat pohromadě. A na to se poukazuje i tady, že nějaká ta opozice tady je, protože má jednoho nepřítela, ať jsou tam komunisti, nebo katolíci, všechno tohle se dohromady. Oni se bojí toho, že když by došlo k nějakému i menšímu uvolnění. Takže spousta se najde, kteří začnou prostě odcházet už, protože nějaký ten malý prostor se tam pro ně najde. Že oni nejsou ani tak zásavovi v těch základních věcech, že jim stačí, když se jim tam otevře nějaký malý prostor, a oni už se tam jako rádi zabydlí. Ale když je to, ten totalitarismus, když je v tom nejostřejším způsobu, tak oni se spojejí. Protože oni jsou tam taky na jednou starou vyhnání, ale když se trochu dveře otevřou, tak mnoho z nich se jich najde a už se tam zabydlí v uvolněným prostoru. Když jsme u těch dějných příkladů, tak máš pravdu, že většina těch romansíce dará jich se ukázat právě to celé ten hlavní ček, tak jako předlíhá v tom prvním dopisu. No a takže těch hlavních příkladů je strašně málo. Takže tam by bylo zapotřebovalo právě zkoumat, protože tam muselo být nějaké jedinečnosti, která zabránila tomu, že nedopadly tak jako všechny ostatní. Protože jinak by to byl takřka zákon přírodní, podle kterého by končili všechny revoluce. Paňovi, teď mě teda zve všechny bojovníky za lidské práva do Paríže při tom výročí dvouset let té revoluce. A nakonec ty tady konstatuješ, že tedy francouzská revoluce sama si neznala tu revoluci hlav a srdcí, že tedy neměla humanitní ideologii. A jsou spory, jestli to skutečně byl jenom masakra, jestli to byl opravdu ten teror, jak ta revoluce francouzská byla připravena předem těmi encyklopedisty a podobně. Co tam tyto lidé, jaké hodnocení ti bojovníci, co tedy se angažují za ty lidské práva, jak ho tam přivezou, nebo jestli budou tedy činit tuto francouzskou revoluci jako něčím hodnotným pro to lidstvo, když ty mravní apely, nebo jak jsi tady několik řekl těch postulátů, tak ty mě tedy na to naprosto nevycházejí. Ale jedině mě vychází ten Havlíčkov postulát na Karla Vojtylu na papeže, který když jede do Brazílie anebo do Mexika, tak říká a revoluce jenom tenkrát, když už všechny prostředky tedy nikam nevedou a jenom když tedy po té revoluci by byla dobrá vláda. Takže jo, a to vyloučuje všechno to násilí. Ale jakmile výjde nějaký chytrý františkán, tedy intelektuál, a tedy ještě i s mravním tím kodexem, tak ten papež všechny tyhle teologii prostě tou revolucí zahání. Prostě se mu nezdají, že by to našeptali těm lidem dobře, kterým tam jako sociálně poslouhujou. Poněvadž říkají, že všichni třeba takové přemění marxisty, že jo, včetně i těchto teologů. Tak bych chtěl vědět, jestli ty postulaty, které si tady prostě jako přednes, ať už Havlíčkovské nebo Rádlovské, jestli se dají vůbec aplikovat, jestli jsou tedy k udržení. Třeba na příkladu té francouzské revoluce. Co ty míníš, jestli velké revoluce jsou právě velkým filozofím a tak dále? V jakých kořenech by se toto našlo? Na nějakým takovým modelu. No a právě většině na ty francouzské revoluci. Když pak byla ta 1830, 1848, byly tam ty další revoluce. Takže jestli se z toho dá ta revoluce, revoluce hlav a srdcí, myslím, to by se prolomilo nebeský království, ale i v tom pozemském nebeském království bude koukol budouti zlý samozřejmě, který stejně se bude muset čekat, proloví nějakej novej éon, ne ten, který je, ale ten budoucí éon, kde to bude prostě nějakým způsobem daný, daný pak dohromady v nějakých absolutní spravedlnosti. Ale takhle ty revoluci postulaty, to skutečně je volání po něčem, co tedy ani Ježíš ve svých výkladech, které přednesl v těch parábolách, prostě nebyly těm posluchačům vůbec jasné. A ta průvodní týry, která ji pak udělala redakcí v těch evangelích, no tak to už to převzala jenom jako prostě takový kategorie, který už ani s tou Ježíšem neudělali toho revolučního, politického rebela. Udělali to všechno, možná by ho přemalovali. Ano, přemalovali. Ale otázku, když se nás zeptali, jestli tedy Ježíš byl politický rebel, tak protiže byl, jo? Přijímáš? Nepochybně za takového byl považován a on sám se za takovýho přilásil. Já se vyhnu tomu, abych řekl. Ale on prostě udělal všechno proto, podle podání evangelie, aby byl počten s lotry. Příliš, jak si zdá se, příliš vlastnito, ale neudělal zásadní. V té chvíli, kdy to bylo zapotřebné, tak se zásadně proti tomu politickým neohradil. Nejenom, že se neohradil, on vyzval své účerníky, aby prodali, co mají, a se hnali mečem. Já myslím, že za tou redakcí, která to říká, že to udělal právě proto, aby mohl být počten mezi lotry, nebo ještě druhou redakcí, která z toho dělá, že my jsme meč duchovní, což je zvlášť kuriózný, protože jsme měli prodat, co mají, a koupit meži duchovní, tak zatím v pozadí, že je nějaká reálie. Prostě to bychom nikdy nemohli udělat, kdyby o nějaký meče nikdy nešlo. Já mám dojim, že skutečně Ježíš v té závěrečné fázi se rozhodl, že přece jenom se nějak připraví na to závodství i s těma zbraněma. Že prostě viděl, že to špatně skončí, dostal zprávy, že ho zatknou, nebo něco takového, tak řekl všichni, aby se ozbrojili. Já myslím, že nějaká taková reálie v pozadí bude, která potom samozřejmě byla zredigována. Ale je absurdní si myslet, že si to někdo vymýšlel, že nic takového nebylo, že si to někdo vymýšlel, protože oni se snažili přece, ty první křesťani, dokázat, že oni nic proti ničemu. Já myslím, že právě v takovýchto momentech tam vždycky musíme nějaké reálie předpokládat zatím. A většinou teda podstatnější a takový masívnější, než jak je to léčeno. Takže tady Tomáš si dalej úplně jídlí. O tu francouzskou revoluci. Ano, hele, já mám jeden návrh. No? O Francouzskou? Ne francouzskou, ale americkou. Je tady krásný, má tady hlavou 13. americká filozofie a já vám přečtuju z toho tři stránky. Tam je z části odpověď, jak to konkretizovat. A jak to potom pletí konkrétně. A kromě toho je to i zajímavý dina, která ukáže to po mém soudu, jaký to byl člověk mimořádnej, jak si formuluje některé věci jinak, než bývá zvykem a tak dále s takovým hlubokým porozuměním. 17. kolik? 78? Tohle to byla ta americká revoluce. Revoluce to bylo ještě dřív. 76. Tak 76. Lidstvo pevniny americké si ustanovilo trojí plán společenského života. Kanada žije v podstatě životem anglickým. Tady by okamžitě Quebec protestoval, že je také francouzský. Mexiko a Jižní Amerika jsou rozsáhlé oblasti s obyvatelstvem na mnoze velmi vzdělaným, mnoze indianským nebo smíšeným. Mají velkou literaturu a mnoho vysokých škol. Kdo tohle to ví? Tam skutečně jsou mimořádní vědci. Do dnes. Spousta Nobelovej cena. A nejenom to ale vynálezů a tak dále. Biologové zkvostny a tak. Ačkoliv i tam je zájem o filozofii, nevyvinul se tam dosud samostatný, propracovaný typ duchovního života, který by měl nároky na světové uznání. Jedině spojené státy vytvořili svůj světový plán civilizace. Slovy americká filozofie rozumíme tedy v praxi filozofii spojených států. Americe schází náš středověk. Nedbají ho, nepotřebují ani proti němu zápasit. Náboženská politická reformace anglická vytvořila základ amerického kulturního života, spojujíc se na mnoze s vlivy francouzskými. Thomas More, Hobbes, Locke, Hume, círké kalvinistické a liberální odboj proti nim, později Rousseau a francouzská revoluce dali Americe prvky jeho myšlení. Působila však a působí teologie kalvínová, která zachovává ještě dualismus mezi říší ducha a říší těla, ukazujíc na propast mezi absolutností boží a bědnotou člověka. Tu člověk je bohu podroben, božím klesá v prach příroda. Tu svoboda platí prosilné duchy. Tu muž pevné vůle je poddán smlouvě, kterou činí rozbohem. Pro muže takto svobodného znamená službu zákonům, které přesahují naše osobní zájmy. Tu svobodný člověk je s člověkem pod zákonem. Nobles oblíž. Tu nejde o jinou svobodu, ale o svobodu spravedlivému a čestnému. Toto pojetí svobody kalvínské a politánské však bylo více a víc přehlušováno novým učením o svobodě jako přírodní vlastností člověka. To je ten prvek francouzský. V této nové svobodě práva člověka a občana se stala základem filozofie politické. Spíše však než práva jen pasívní vlastnosti, jen výsledek osudu, který každému spadne sám sebou do klína a nepotřebuje ani vnitřního, duševního ani vnitřního politického zápasu. Toto nové pojetí demokracie se jen ponenáhlu probíjelo ve Spojených státech vlivem nauky o toleranci a vlivem liberálních církví kongregačních a zvláště působením kvejklů. Také demokrate v praxi uznávali zákony, ale čím dále, tím více určovala i jejich praktickou politiku. Zákony byly méně a méně chápány jako prapor, který vysoko vlaje nad temení radu, viditelný se zdaleka všemu obyvatelstvu a víc a více se stávaly pouhým výrazem lidového nahodilého usnesení, které řeší okamžité potřeby. Benjamin Franklin, svobodomyslný politik, dejista, přírodovědec, představitel demokracie na dvorech evropských, nechal už daleko za sebou víru v autoritu. Věřil v přirozená práva. Šířil v Americe fyziokratismus a víru v lese fair. I nedostatkem smyslu pro jemnosti duchovního života je vzorem američana. Ještě Thomas Paine, vychováním anglický quaker, občan americký, spolupracovník francouzských revolucionářů, urážel současníky dejistickými projevy. Jeho knihy byly spáleny katem. Byl to diletantský bojevník proti cirkvim ve jménu prostého rozumu, commonsense, kterým rozuměl povrchní dedukce nezatížené porozumění. Zvláště však neuznával, že by přesvědčení lidí mohlo mít hlubší význam než nějaký odkrývalého žurnalistická analýza a že by s nadagitačními zájmy nahodilého individua stála lojálnost k společenským úmluvám. Učil proti Edmundu Bullockovi, anglickému obájící tradice, že prý se při zrození každého jedince rodí nová práva, který žádná předchozí smlouva nemůže ani vymezit, ani omezit. Co si jednala předchozí pokolení platí jen potut, pokud je to přijatelnou pokolení dnešnímu. Že není tedy vyšírující zákona nad danou vůli lidů. Jeho pověstní výrok, that what the nation chooses to do, it has a right to do, co si národ nebo lid zvolí, aby to dělal, má právo to dělat, který mnohé současníky právě pohoršoval neboť povýšil nahodilý zájem lidský na absolutní zákon. Tím podnítil předsudek obsažený v zárodku už u dejistů, že od daného mínění lidů není odvolání k pravdě a že vůbec není rozpětí mezi tím, co na tomto světě jest a tím, co většině má být. Pejm se stal pro spojené státy, čím se stal Rousseau pro Francii a Spinoza pro Německo, pro roke monismu a pozitivismu. Odtud pochází slepota američanů k duchovním otázkám, nedostatek smyslu pro tragedii a pro kritiku. Tolerance ukazuje v Americe své stiné stránky. Místo víry ve vlastní program a na ní založené snášenlivosti roste a roste kosmopolitismus chladný ke každé podrobně vypracované víře. Praxi by byla demokracie takto podložená, dávno už zhynula na anarchismus, kdyby vedlení nepůsobila silná tradice kalvínská, která nutí lidí k poslušnosti zákona daného společenskou tradicí. Nebýt ve spojených státech neustálého zdůrazněvání dobré vůle a vůle ke spolupráci a ke kompromisům, kteréž to poslední zbytky politánství ukazují k autoritě nebo přes individuální zájem. Amerika by už dávno sdílela osud rozvráceného císařského Říma. Víra v autoritu zákona nadindividuálního i v Americe platí. Učení o suverenitě národa sice se dodnes drží jako základ amerického demokratizmu. Posledně se uplatnilo v požadavku Wilsonově za války a v prvních letech po válce o tzv. sebeurčení národů. Jinak však v praxi bylo třeba řešit proti němu znova a znova. Já už to dál nebudu číst, ale to je analýza, která naprosto jasně ukazuje všechno to, co jsme si tady řekli teoreticky, včetně toho odstupu, který líčí do historickou situaci a líčí to způsobem, kdy... V nadševivou figurách. Dobrá hůle a tak jako poslední zbytky puritánství itd. Že to je i takhle historizovaný, ale naprosto jasný je zatím to nejdůležitější předsudek, že oddaného mínění lidů není odvolání k pravdě. Že lid může hlasovat o pravdě. To je to nejpodstatnější, co furt ve všech knížkách rádu ukazuje jako blbost. A že vůbec není rozpětí mezi tím, co na tomto světě jest a tím, co většině má být. Otázka revoluce je otázka zda tou revolucí má být uvolněná cesta tomu, co má být a nebo jenom nějakým silám, který už tu jsou. To je prostě rozdíl mezi revolucí a spourou, která je pouhy barbarství. Já myslím, že i na takovýhle konkrétní, je to na pár stránkách jenom, že je to zjednodušený strašně itd., naprosto vidět, co to znamená. Pokud ještě o tu francouzskou revoluci, tak jenom tady k tomu. Já už jsem z toho silně citoval. Anglický spisovatel a státník Edmund Burke začal zdánlivě podobně jako Rousseau, že při přirozenosti je ideálem rozum jejím nepřítelem. Ale velkým nepřítelem toho Dukla v spouri jehož prorokem je Rousseau. Prirozené jest u tohoto ušlechtilého oblánce obhájce gentlemanství pravý opak toho, co u Rousseau. Přirozené je, co je zdělané, ušlechtilé, praktické, co se osvětilo v staleté tradici, co je přizpůsobené daným poměrum. Nepřirozené je to, co uctívají intelektuálové, co je jen na papíru konstruované, dedukované, které jsou důvodem nápadu. Intelektuálové, to jest advokáti, spisovatele jako Voltaire, Rousseau, Helvécius, lidé vytržení ze vší odpovědnosti a ze souvislosti s duchem doby, kteří žijí jen duchaplnostmi a negací skutečného života, jsou viní francouzskou revolucii touto spourou davů proti vzdělenosti. Tady máte rádlu vztah francouzské revolucii. Touto spourou davů proti vzdělenosti. Proti jejich zvůli, proti abstraktní filozofii, proti učení o lidských právech, vytržených ze závazků skutečného života, Burke protestuje jako potome krytišty, jako gentleman a anglický vlastnec. Pokrok civilizace seplí neděje spourou proti řádu, nebož jen ustanovováním přísnějšího řádu a mužnější morálky. Člověk bez zákona, vytržený ze společnosti, popřevší svou souvislost s minulými generacemi, je obluda. Není spořádanej společnosti, která by nebyla založena na smlouvě. Smlouva je však smlouvou mezi gentlemany a bivší jednou přijata stává se zákonem. Je to smlouva nejen mezi současníky, nebož mezi živými a mrtvými. Všechna práva jsou podrobena jejímu zákonu. Člověk ve stavu smluvním se vzdává suverenity, která platí jen stavu přírodnímu. Lidé nemají právo na nic, co není rozumné a prospěšné. O tom však, co je prospěšné, nerozhoduje každý, jednotlivěn sám pro sebe, nebož rozhoduje vyšší autorita, která jedná ve jménu společnosti. Vspoura intelektuálu vyvrcholevší ve francouzské revoluci je prý vspourou proti nejzákladnějším zásadám civilizované společnosti, vytvořeným od doby římské přes středověké letířství a anglickou reformaci. Běda doba džentlmenství zmizela při francouzskou revoluci ze světa. Intelektuálové, lidé nesvědomitý a nelidčký, spolehají jen na svůj nepatrný rozum a nemají respekt pro moudrost druhých. Zavrhují staré věci jen proto, že jsou staré. Když to džentlmen byl a jest pro reformaci, to jest pro trpělivou přestavbu toho, co věky vytvořili. Tito intelektuálové mají zájem jen na svých nahodělých nápadech.

====================
Sezení 13b.flac
====================
s jakými asi základními sympatiemi. I když ho pak kritizuje, kde jsou ty meze, ale proti té francouzské revoluci mu v zásadě dává za pravdu. Takže odpověď Tomáše by měla být, že dotyční, kteří budou pozvání a hájili, by vůbec odmítli, nebo když by přijeli, tak by přijeli s ostrou kritikou francouzské revoluci. Ale teď je o to, že když se hovoří o takové revoluci, takže na ty revoluci máli se tedy uskutečnit, tak musí mít někdo zájem. Vždyť na ní má zájem ten lid. A ten lid zpravdy na té revoluci měl zájem z toho důvodu, že byly to spíš sociální důvody. A taky na té revoluci mohou mít zájem jednotlivci třeba. A těm se podaří ten lid přivést k tomu, že za ním teda bude stát. Pokud ten lid chce sám tu revoluci hlav a srdcí, tak ji asi udělá. Bez toho, že by musel svrhnout vládu. Prostě si zvolí jinou. No tak to. To prostě bez toho. To taky nejde. My taky si nemůžeme zvolit jinou vládu. Ale taky my nejsme v té situaci, že bychom byli zajedno. No ano, tady je právě ta otázka, že většina lidí asi, pokud budeme mluvit o situaci tak jak je u nás, jak ji vidím já. Většina lidí asi tady žádnou revoluci nechce. Ať už hlav a srdcí, tak ani tu revoluci fyzickou. Hlav a srdcí o ty vůbec není řeč. Ano. Zajména nechtějí tu fyzickou, protože vědí, že jsme na sudu pravdě. No ne, ale tu fyzickou si představuji, že tam se spravidla taky dělá z toho důvodu, že jsou problémy ekonomické. A ty tady zatím jako nějak nejsou. Pokud k ním dojde, tak by pak jako většina lidí tenhle zájem mohla být. Takže nakonec z toho vychází to, že ta revoluce, hlav a srdcí v podstatě není ani revolucí, protože tu může udělat každý sám. No to je pravě revoluce. Když to udělají tím převratem, tak to žádná revoluce není, tak se nic nezmění, říká Havlíček. Ale že taková revoluce se nemusí stvrdit vyměnou vlády. To je teda otázka. No říkám, jako prostě... Co ta vláda do té doby dělala. Vláda, jako čím ta vláda má být, pokud bude docházet té revoluci v té vzdělenosti. Protože jestli jsem to i správně pochopil u toho Havlíčka, tak on je nakonec pro tu revoluci v té vzdělenosti. K tomu, aby ta většina toho národa se prostě pozvedla v té své vzdělenosti. A je přesvědčen, že ta vláda pak bude muset vypadat taky podle toho. Takže ne, že by zůstala vláda. Že ta vláda bude muset začít dělat něco jiného, tudí, že to bude jiná vláda. Ono je to hrozně komplikované. Já si myslím, že to je velice těžké o tom hovořit, jak by k tomu potom docházelo. Jestli by tady ta vláda sama usloupila, pokud o nás ani usloupit nechce. Pokud chce zůstat na svých pozicích. A nakolik ti lidé, kteří teda provedou sami v sobě. Teď je otázka, jak ti lidi k tomu přijdou, že budou tu revoluci chtít udělat. Přijdou na to každej sám, nebo tady bude někdo, kdo bude mluvčím toho. Rozumíte i ten problém. Já si myslím, že to je situace doby, kdy ti lidi sami by měli k tomu přijít a tu revoluci na sobě nějak dělat. Že to je tou situací, že by do té situace se měli dostat. Ale tu situaci zase ta vláda nevytvoří. Ta bude dělat všechno proti tomu, aby taková situace nastala. Ale teď je možné, že taky ten stát existuje v nějakém společenství jiných států. A ty jiné státy takovou atmosféru můžou nastolit. A ti lidi, kteří ten kontakt taky mají s tím ostatním, pak takovou situaci je zde možné vytvořit. Že nemusí ani ta vláda sama, ale tím soužitím s těmi jinými státy ta situace může nastat. Pak tedy každý z nich může takovou revoluci nějak tak udělat, někdo se může najít a tak dále. Ale takovým způsobem by i ta vláda sama byla potom nějak donucena, pokud by nebyla až tak tvrdohlavá, že by chtěla tam se trvat až do úplného padnutí, tak by buď sama odstoupila, no co si myslím, že je dost nejáročné, ona nakonec musí být donucena asi nějak. Ale jak? Bude donucena jako tím... Kdyby nebyla opravdu potom po té revoluci hlav a srdcí nastoupí, prostě pokud ta vláda nebude dostupná, ta revoluce fyzická, že? Já vím, že to nevykládáte Havlíčka, alespoň toho Karla, ale Havlíček, já nevím, jestli je možno to smít se stolu, já mám dojem, že má doznačný míry pravdu, že tam, kde existuje jakýsi základní koncenzus společnosti, který je v rozporu s tím, co dělá vláda, že ta vláda prostě není schopna vládnout. Protože vládnout se nedá pomocí policie a armády. Policie a armáda může jen znemožňovat protestní akce, ale je způsob, jak znemožnit vládnutí vlády tím, že prostě lidi jako jeden muž se budou chovat způsobem, který to vládnutí znemožní. To máte na mysli toho Králového, tam si myslím, že to šlo. To jsou případy. Je to třeba jenom o povržení. Já si myslím, že my jsme tady tak špatnou vládu neměli, přinejmen čím od 1918 a možná hluboko do Rakouska. Protože to nejde jenom o to, že to je politicky neakceptovatelné, ale je to strašlivě neinteligentní. Což je teda eufemizmus. No a přesto vidíte furt lidi, jak vrtějí oca sem, když tam ty představitelé přijdou. Ano, ale oni jim opovrhujou na druhou stranu. To je ono. To je právě to, co umožní té vládě furt fungovat. Jí nevadí vládě, že ty lidi v duši odporujou, nebo že si povrvujou a já nevím co všecko. To je potřeba dát tomu průchod. Tu a tam to nikdo udělá, dokonce to viděl v televizi. A to jsou divínky. Prostě a dobře jsme ještě národ nejdosti vzdělaný a nezachovaný. Nezachovaný. Já si myslím, že popravdu tak fakticky ta naše vláda už nevládne. Ale ani to, co dělá ještě furt ty zbytky toho vládnutí, by nebyly možný, kdyby lidi daleko důslednějc a zejména tak jako zřejmějc, prostě to neakceptovali. A obešlo by se to bez revoluce, jsem přesvědčený. Zejména teď je situace k tomu naprosto... Já nevím, já jsem v této věci trochu nejistý. Já nemůžu dát krk za to, že říkám pravdu, ale jsem hluboce přesvědčený, že existuje jakýsi jiný způsob, tohle to, co tady ty demonstrace a tak dál, loňskýho roku a letos v lednu a tak dál co byly, že oni jsou schopni ukázat v takovým jako ještě jasnějším světle tu nemožnost té vlády. Ale svým způsobem umožňují zase té vládě ukázat, že ještě vládne. Ta vláda právě tím zásahem si upevnila sebevědomí. Což by nemohla udělat, kdyby nebylo demonstrací. Na druhé straně si upevnili sebevědomí i disidenti. Ale já mám pochybnosti o tom, tedy samozřejmě, jestli si disidenti potřebují upevněvat sebevědomí tím, že korzujou někde po Václaváku, tak mám dojem, že tam je něco takového nedozralého v těch disidentech. Disidenti asi ne, ale právě spíš ty lidi ostatní. To nejsou tady všichni disidenti. To jistě, já vím, ale pravda je, to je zase, čeho se dosáhne tímhle, povědomí, že nás víc, že ten odpor je, ale jak to všichni víme. Moment, tady je právě otázka, jestli ta vláda to nakonec ví. Tady ta situace je totálně katastrofální. Já tady jak to vidím. Člověk ani nemá chuť sebě kam podívat, na ně nebo jakýmkoliv způsobem na ně zareagovat. Už si říká, mám na ně vůbec zareagovat nebo ne. Ale o to nejde. Ale důležité je to, že většina lidí ani nemá chuť o něčem takovým, jako je ta revoluce těch hlav a srdcí. To je nejkatastrofálnější na celé situaci. Co ale teď právě s tím udělat? A já opravdu jediné východisko vidím, jak jsem to před chvíli vysvětloval, v tom, že to okolí, ať už jsou to ti Maďaři, ti Poláci nebo dejme tomu i ti Sověti, prostě tu atmosféru tady vytvoří a ti lidi jako nakonec přijdou k tomu, že budou sami chtít prostě se sebou něco udělat. Oni nemají motiv, oni nemají důvod, proč by měli se sebou něco udělat. Ani neví jako co. Oni ví spoustu věcí, že je to támhle, to je špatný a tak dále, ale oni nemají v podstatě ten nějakej cíl a tak dále. Ty lidi potřebujou cíl. Jako když jste posledně hovoril o tom, že mají být vychovávání k něčemu lepšímu, kdy jsem se vůči domu ohradil, já chápu to, že většina lidí ani nechce jenom jako připravit nějak půldu, aby se sami potom rozhodovali. Ti lidi jako v podstatě chtějí mít dál nějakej cíl a oni za ním půjdou. Ale změnit myšlení těch lidí na to, že naopak tady bude dana nějaká situace a ta vláda nebo to v podstatě ukáže na to, že tady mají takovéto body a takovéto body a oni se teď sami musí rozhodnout. Ta vláda, že by ukázala v minulosti, se reagovalo tak a tak, dopadlo to tak a tak a vy teď sami v této situaci se musíte rozhodnout. Tak to by to mělo fungovat v podstatě. Jsme se o tom bavili, když jsme se našli, že je těžko, když oni teď apelujou na jednoho vedle druhého, že se mají sami rozhodovat. Jak se ti lidi můžou rozhodovat, když nemají prostor? Ten prostor a priori už jim nedovoluje to, aby sami rozhodovali. Ale teď jde o to, aby ta vláda ten prostor dala, aby ti lidi potom v tom prostoru mohli nejen svobodně reagovat, ale i ta vláda musí ukázat na tu minulost, že v té minulosti byly podobné situace, jak to dopadlo a varovat je před tím, aby nereagovali tak, jak se reagovalo dřív. Samozřejmě situace je jiná, ale to musí v té situaci každej už posoudit sám. Ale na to, aby to mohl posoudit, tak taky musí mít nějakou tu zkušenost danou, s kterou může vážit. A bez toho to nejde. Ale do Posava ta vláda tady žádný prostor nedala. Fakticky, i když nedala, tak ten prostor najednou je mnohem větší, než byl ještě před několika lety. Tak kde se vzal? Já se nemyslím, že by byl velmi větší ten prostor. Ale třeba těma většinama, já myslím, že částečně to napomáhá tomu, že ty lidi dostanou impuls, že čím víc se takovýhle věcí, nebo ne, čím víc, asi ta příma uměra tam nebude, ale prostě když se takovýhle věci čas od času... V 70. a 71. roce. Proč teprve teď? Protože to možná mezinárodní situace vůbec ve světě, teď to je dané tím, co se děje v podstatě... No, člověk prostě jsme závislí na tom, co se děje jinde, že? No a jak se to děje jinde? No v podstatě se to uvolnilo tím, že se to uvolnilo v tom sajózu. Jak se to uvolnilo v sajózu? Kdo jim to uvolnil? Protože to vědomí si toho polství nebo toho maďarství u nás není. Tedy to vědomí si toho češství nějakého. Věňte si to, že ti Maďarši a ti Poláci to tak nějak jako mají. I ti Rusové na konec. Ale u nás jako na dlouhou dobu dozáru jako ztrácí možná, že v tom 18. roce asi něco takového bylo, že opak dejme tomu trošku v tom 18. 30. Ale pak, po té válce, jako neschledávám u něk... Neschledávám tenhle moment, že by tady byl. Že by ti lidi, že by je aspoň drželo toto. Že by chtěli něco, že by chtěli něco takového, že by se chtěli prosit aspoň po té válce té lidi. Nějakou tu tradici. No, naštěstí já bych řekl, že by tady nebylo nic jiného, než nějaká ta nacionalní myšlenka jak potěž pambu, to teda... Ne, myslím jako spíš tradici. Že by chtěli hledat. Navázat nějak na tu tradici. Jako mnoho jich připomene Masaryka, že... Ale tím to skončí, jo? Ale v tom není tradice, že jo, když se pomerou. K tomu Benešoví už se nikdo nechce jako vůbec hlásit, že nějak tak. Pohopitelně. A tak oni nemají, jako ti lidi nemají na co navázat v podstatě. No nemají, oni mají na co, oni to neznají. Tak to, no samozřejmě, nemají, protože jako neví na co. Ale tam se tady nejde o to, aby... Nezachovaný, nezachovaný, jo. Ale ne, tam vlastně nejde o to, aby ti lidi měli na co navázat, ale aby si ti lidi uvědomili, že přeci si můžou říct, že vozidlíčka neudělá nic, co je proti mým mysli. Ale proč? Ty nemáš říkat. Jo? Nenaděj se s tou vládou veřej. No, on vlastně... Ale aby si tohle z toho mohl říkat, tak jako on... Potřebuje impuls nějak. Nevím, co je tady špatný pořádně ještě, i když jen o co důší, že? No, ale... Já myslím, že ten úpad vlády vyhovuje úpadům společnosti. No ano, ten úpad vlády v podstatě jako dovoluje těm lidem jako... Projavit se službou. Vegetovat, že jo. Kromě toho, jak si připadá každej strašně chytrej. Prostě kdež si připadají lidi, který státní, který připadá... Připadáš si jako strašně chytrej člověk. Ale měl jsem si to, že většina lidí, vzhledem k tom, jak jsem vždycky věděl o tom, kde budou ty přednášky na příští rok, tak prostě jako tam jsem narazil ty staří dětkové, kteří jako prostě fungujou všude možně, že? Tak prostě oni někdy argumentujou, prostě oni se někdy bojují a ty lidi, vždyť já jsem zvyklý 8 hodin denně vysrávat na schůzích, jo? Co já bych jinak, jako? No, to je katastrofa lidí, jo? Prostě on jako nic jiného nezná, ne? A oni by třeba ztratili poslanecký mandát, že? To by byla totální katastrofa pro ně. Ale i přesto, když to nesouvádím, tak to vypadá jako zatím dobře, jo? Že to je jako nějak, to už je. Co jsi přinesl za dílo? Na srovnání s naší situací jsem přinesl svou oblíbenou četbu. To je hlavu stojící profesori. Ale ono to je hlubší než sranda jenom, jak to vypadá na první pohled. Tam, kdo se to čet, tak víte, jak došlo k tomu kurióznímu pozvání toho anglickýho profesora, Filipa. Tady se o něm mluví, že jeho vlastním bývalým anglickým študentem, který mezitím se uplacíruje jako redaktor takového nějakého privátního vysílání amerického k mikrofonu a má tam mluvit o těch nejnovějších událostech, teda o tom, jak tam študenti začali demonstrovat se, jak obsadili jakousi nespravovanou zahradu a chtěli tam cosi vybudovat a tak dále, a teď proti ním nasadili policii a tak dále. A potom je o tom teda hovor s tím profesorem, jak on jako angličan, co by k tomu řekl. No a teď přečtu to, co se o tom mluví. Je třeba si přiznat, říkal Filip vážně do mikrofonu stanice Q, X, Y, Z, že ti, kdo s myšlenkou lidové zahrady přišli, byli radikálové hledající příležitost, jak vyvolat konflikt se státní mocí. Je to situace, která neodpovídá naši. Tam většina lidí má dojem, že je všechno v pořádku a ty radikálové chtějí vyvolat konflikt se státní mocí, aby se ukázalo, že v pořádku to není. Ten konflikt má ukázat, že to není situace naše. Tady, když se vyvolá konflikt tím, že pět lidí jde klást kytíčku na Václavák, tak nikoho nepřekvapí, že není něco v pořádku, protože všichni vědí, že naopak by každého překvapilo, kdyby to tam dali a nic se nestalo. Ty lány například byly obrovským překvapením. Tímto bytostně politickým aktem, co udělali ty radikálové hledající příležitosti, jak vyvolat konflikt, chtěla radikální levice vyprovokovat co nejráznější zásah pořádkových orgánů, aby dokázala platnosteze, že tato údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represívní a netolerantní. To je něco, co u nás vůbec nemá smysl dokazovat. To každej ví předem. Co by se tohle dají dokazovat? Když máme za sebou rehabilitace popravených komunistů například, tak dokazovat, že tato údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represívní a netolerantní, to je bláznivost. Proto mně připadá ta demonstracie nebo to vyhledávání konfliktu tady jako absurdní. Jestli profesorů Svolovovi dobře rozumím, huňal telefonující posluchač, myslí si, že ti, co začali zahradu budovat, mohou za všechny násilnosti, které následovali. Myslíte si to fajle, vstoupil do jejich rozhovoru Boone, což je ten bývalý anglický žák, z jistého hlediska ano, to by tady nikdo neřekl. Samozřejmě ty ostatní by mu vina dali, že připustil něco. Z jistého hlediska ano. Ale je ještě další hledisko a možná víc znamnější, které dává zmíněné tezy za pravdu. Když se totiž v tak malém městě usadí 2000 vojáků, celý den hučí nad ulicemi helikoptéry, v noci je zákaz vycházení, na ulicích se střílí do lidí, pouští se nimi plyn, šmahem se zatýká, a to však vůli likvidací jedné nepatrné zahrady, musíme si přiznat, že se státním systémem je zřejmě něco v nepořádku. Dalo by se tedy říci, že zahrada byla proti, kdo s ní přišli, věcí politické taktiky, ale v procesu své realizace se stala autentickou a cenou ideou. Nemyslíte si, doufám, že se odpovědi na vaši otázku vyjímám. A dál to už nebudu říct. Protože tady je nesmyslné konfliktem ukazovat, že údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represivní a netolerantní, tak tady také eventuální zahrada, která je věcí politické taktiky, se nemůže v procesu své realizace stát autentickou a cenou ideou, protože žádná autentická a cená idea z toho nevyplyne. Tedy můj dojem je, že naše situace je naprosto jiná než ta americká nebo západoevropská a tak dále. A že tenhleten typ politických aktů, který vyprovokují ten zásah, že vlastně není a nebo aspoň v mnohem menší míře, neskolele menší míře je produktivní v tomto smyslu. Protože nevobjasní nic, jenom znovu potrhne to, co každej ví stejně. Tady má jiný význam ten konflikt, já si myslím. Tady nemá význam ten dokázat, že teda něco není v pořádku, ale naopak, protože jak řekl Aleš, tady lidi nemají na co navázat, není tradice, čili je potřeba teda ty lidi nějak proto získat. A tudíž ten konflikt tady má tenhleten význam, teda získání těch lidí nebo probuzení těch lidí. Aby si ty uvědomili, že teda je něco takového, protože tady nefunguje nějaké to přirození na něco navázat. To tady prostě není. Ten konflikt má tenhle posunutej význam, ale svůj význam má. Ty Americe, ty lidi se většinou domnívají, že žijou, tak říkám, v dokonalém státě, že už dokonalší být nemůže a tak dále. Tyhle ty lidi, nejsou všichni takový, ale ta většina asi takhle. Tyhle ty lidi měli být tam jako probuzený tímhle těm. Co se stalo tady? Tak pravda je, že některý se dožrali. Některý, který by normálně třeba ještě všechno nechali být a starali se o svý, tak tím, že byli zlitý, tak najednou začaly teda být aktivní. No, něco na tom je, ale v čem spočívala tato aktivita? Zase v hledání dalších demonstrativních gest. Konec konců, to, co tady teda šlo o záhradu. V našem případě tam v lednu šlo o položení květin na místo, kde se upálil palach. Je to veskrze symbolická záležitost. Jsou to symbolická gesta. Kladení květin, ale kam? Na místo, kde se upálil palach. Proč se upálil palach? V protestu či něčemu, co tady dosud trvá. Dokonce, co se tak rozlezlo jako rakovina, zatímco on protestoval proti těm začátku. Tedy to všechno jako něco znamená. A to, že se připomíná právě ten palach, to připomíná, že ti lidé, kteří tehdy se dostali k moci, že tady jsou dosud. Proto títo lidé to nemohou snést. Je to velmi citlivý symbol. Ale je to symbol. A teď toho dotyčního zavřou, i když teda on ty kytky zrovna nenestá, ale to je právě vytipované, že tak ho zavřou. A teď následuje velká akce, která představuje zase gesta. Zase protestní gesta. Podpisová listina s tisícema podpisů, který protestují. A je to furt v tý rovině toho protestu. Já vím, že to má význam pro to vědomí. Ale ve skutečnosti to není žádný politický akt. Je to spíš na divadle. Tam se všechno jenom znázornuje. Když někdo propíchne toho druhého, tak faktického nesmí propíchnout. A teď tohle předivo těch aktů, té gestigulace, těch jakoby politických aktů, je vždycky protrženo jenom z jedné strany, tím, že je někdo zamřenej. To už není žádné gesto. To není symbol. Ale dlouhou dobu se vůbec nevědělo to, jakým způsobem ta vláda bude na něco takového reagovat. Zda to pro ní bude jenom hra. Ta vláda nehraje hru. Toto není hra. Tady opravdu jako většina lidí nevěděla, když se ta podpisovka udělala, nejmé tomu, že to bude hra. Oni se třeba domnívali, že opravdu ta vláda něco na základě toho, že když se sežene těch podpisují, takže to s tou vládou musí něco udělat. Věřte si to. Jo, to ne. To není jenom jen tak jako takovej symbol. Ne, ne, ne. Já myslím teda prostě, že symbol v tom smyslu, že to není politický akt. Politický akt je něco víc než podpis. Politický akt například je, po mém soudu, to, co udělala Chrmostová se Šilhánovou. To je politický akt. Prostě sebrali se, takový podpis, takový dopis, ale je to akt, který je přived předsoud a oni tam ještě na tom soudu, teda jaksi dotvrdili, ten politický akt. To je něco jiného než ten podpis jenom. Jo, takže jako, sám se to zná symboliky ještě víc. Symboliky ještě víc, ale tam se také pojmenovávají věci. Tady jsou pojmenovány celkově, jednou, předem, a teď se jenom lidi podpisují. Tam vlastně už, jo, to je přece jenom něco jiného. To je jakási taková, je to rituál. Jako v oslavnosti prostě všichni při těch mistériích tak třeba pokleknou, nebo já nevím. Jo, to je rituál, když to tam je individuální politický akt. Já mluvím o politických subjektech, když mluvím o politických aktů a politických subjektů. Když někdo něco podpíše, to není, nejedná jako politický subjekt, protože on vlastně se zařazuje jenom do řady těch, napodobuje jenom to, co jsou ty druhý. To všechno vypadá jen z vonvu, to tak vyzerá, bez kočnosti. Já vím, že se strašně těžte rozhodovali a nespali. Člověk se s tím doslova přerodí, když poprvé v životě prostřesilou rukou. Ano, ano. Vnitřně není to politický akt jako takový, ale přispívá to nějakému posunu v té společnosti. Já nic proti tom nemám. Jenom jde o to, jestliže se dělá jenom toto. A jestliže se nevymyšlí něco podstatnějšího. Nemyslím radikálnější, jenom podstatnějšího. Je to jiné. Je tady nějaká chyba ještě jinde, než v té vládě. To je asi přípravná fáze, řekněme, získání nebo zaktivizování té společnosti. Králový přídel nevyrpali nějakým programům. Opravdu tady ani nebyl žádný plán na to, jak nějak s tou vládou komunikovat. To byly všechno tak spíš akce. Tady nebyl ani žádný program. Tady vůbec ani není žádný program. To je to, co přiznávám. Situace, která tady je, je taková nemastná, neslaná. Jak jedna strana, tak druhá strana. Tam se nic neděje, tam se nic neděje. Občas se něco takového spunktuje, ale ani jedno, ani druhý k ničemu zatím není. Tohle to hnutí na ní už vůbec orientací ČR. To taky není politické. To není ani organizace. To taky určuje tohleto. Teď jsou vznikly další iniciatývy a ty jen na podobou to, co děláš. Tady není žádná opozice. Tam byla solidarita, tam to bylo v komunistický straně. Vždycky byla nějaká sroužka, která měla na ničem zájem. Tady není tak nějak nic. Tady se v podstatě vždycky něco vyhlásí a řekne, což každej ví. Ale není tam nic, co se dá o tom říct hlubo, než to, že ten úkol o tom je větší. Nesmíme propadat těm jednostranostem. To znamená, že nemůžeme se tady radovat nad tím, že máme vynikající program a vynikající, kdo by za ním šel do ulice. To teda... Zajímavá, že ten program není. Zajímavá, že ten program není. Ale i kdyby byl. Kdyby tady pár širovlastních profesorů ho udělalo zpřímo vzorově pro celý svět. A nebylo by, kdo by za ním šel, tak by to bylo... Na druhé straně máme nějaký samochodný noad. Výsledky, co je třeba, to vidí každej, že je potřeba tyto věci propojit. No a že ten čas, který jde na ty věci, vyhrázet, věnovat tomu zvýšování zachovalosti a vrátilosti. No ale když si řekne, co to asi je, tak tam do toho hned zase patří oboje. Jak ta ochota riskovat, tak i ta ochota si projít hlavou, zamýšlet se, trápit se, vymýšlet. To patří půjď do mravnosti, nebo do zachovalosti, nebo obráce. Je to přeci evidentní, že ta zachovalost musí občas pravit nějakým mravním počinem. I když je symbolický charakter. Když to není věneček, když to není laciník, když to není pouč, naříp, jako za první okolity. Tím se myslím, že nějak neprořešu proti tomu, co ty si říkal. Výsledek je jen ten, že tato času je potřeba využít. A problém je kde? Problém je ještě v tom, že příležitost na čas není furt stejný. A jsou doby příhodné a nepříhodné. A ten zvláštní souběh toho, že národ je připraven a příležitost se zrovna přišla, to je dějiná vzácnost. V okamžiku, kdy se ukáže příležitost, národ nebude dostatečně připraven, stejně nedá nic dělat mezi tím, že potřeba pečovat o to, aby toho krve proti nám připraveno. A nebo vydechat příležitost a čekat, až bude národ zachovanejší mravně a znovu přijde příležitost. Ale přijde zase něco úplně jiného, co se nedá spočít. Možná to zachovalost a mravnost v každém týpadu. Ale kdy je to takové věřítko? Kdy můžeme říct o tom národu? Ten úkol je na vždycky. Nějaká minimální míra zachovalostí není známá. Nebo možná, že by se dělalo stanovit. Nenásilnost, která tu chybí. Naše manifestace jsou velmi nenásilné. Takřka proti Angličanům, Francouzům, takřka Perantikových, to je přesvědčení těch lidí. Bych si chtěl vypočítat několik znaků, které by se volili. Minimum mravnosti a zachovalosti. No ale i to je něco, co si ani neuvěřovujeme, že potřebujeme. Ale to zase tak, i to, jak ty demonstrace probíhají, to je, já si myslím, takový úsedek nevýraznivostí toho, že ta demonstrace nakonec je, aniž by předem se domluvalo, že by měla bejt. Že by se zvolil způsob toho, že se bude ochrana demonstrace. Ale vzhledem k tomu, že je zase obava, aby náhodou ta druhá strana nezareagovala tvrdějš, tak se zvolí ten způsob. Tak ono opravdu nakonec vyleze z toho jenom to, že se ten režim upozorní. Tak jsou tady i síly složky takových, který nesouhlasí. Ale my se máme obavu, nechceme tu demonstraci udělat něco ostřejší, že uděláme... V té štveřici je to třetí, nebo to druhý? Já jsem teď nevěděl, na co myslíš. To jsou ty předmětní záležitosti. Takže to tam patří do toho rozhodování. A v tom, jak přeci právě můžou stolika vejlek, které podstatně změnějí jako smysl toho, co význam a smysl a dopad toho, co bylo. Však já zmínil jsem se možná v tom dopadu třeba některých akcí. A jednak se ještě můžu udělit v tom, jak to teďka vidím. Protože to je vždycky tak. A co se v takovém případě mám dělat? Musím ustavečně to kontrolovat, jestli se náhodou nemýlim. Jak to můžu kontrolovat, když nemám žádný pozice, když ani nemám žádný názor? Jak můžu kontrolovat, jestli není blbej, když vůbec žádný nemám? To je právě to. Tady není politický dialog ne proto, že by ho vláda neumožňovala, zakazovala. To už dávno není pravda. To je to, protože nikdo svůj názor neřekne pořádně. A proč? Tak buď ho nemá, to je teda škandál. Co tady teda dělali ty chytrý lidi, navíc který si myslejí, že jsou rozený vůdci příští. A nebo tedy ty lidi vědí něco, mají promyšlení, ale prostě zatím s tím nevystartovali. Já si myslím, že většinou jejich to si nemá, protože věňte si to, že spousta lidí prostě přešla na ten marxismus v podstatě jako automaticky. Nebo buď ať už v donucení, nebo prostě jako, že se to stalo jako prostě takovým záchodní tým, že se na ten marxismus přecházel. Já si myslím, že tady ta návastnost na tu tradici není. A když tak, jako je hrozně minimální. Dobře, ale tak řekněme, když existuje půl milionu vyloučených straníků, řada jich omylem, že ale přece ono někdy opravdový diktající, snad přece nějaký ty marxisti na to nepřešli jenom mimochodem a jako bez to... To byli opravdu nastojačí marxisti. No tak ať ukážou, co jim ten marxismus dovoluje, jak lépe vidět situaci a jak co víc dělat. Díky to návod k praxi, tak ať ukážou, jaký je to návod k praxi. Ale oni naopak jako ten marxismus jako nakonec zjistí, že jim k ničemu nepomáhá, že oni s ním nic dělat nemůžou, ale oni nemají jenom alternativu, že? Takže oni nakonec jako mlčeli. Že? Protože se přesvědčili o tom, že ten marxismus jako jim nepomůže. To platí jenom o některých. Jsou tady jiní, který jsou přesvědčení, že ten marxismus je jedinej správnej, jenomže to tady strašně zfušovali ty sověti, ten stalinizmus a tak dále, že je potřeba se vrátit zpátky a tak dále. Takový lidi nejsou vůbec. Asi jsou, no... No tak proč s ničím nevylezou? A proč jednají obroďáci tajně za... s... oficiálama? Oni se taky není vědomí toho, že by se jim všichni vysmáli, kdyby se přišli znova... Ještě víc se jim vysmějou, když budou takhle tajně vyjednávat. Nejenom vysmějou, ale prostě je vykopnou. To prostě se... To každýho odradí. To je jako opravdu přijatelný, jako velice příjemný, když ten náš jako odejde od toho. Stane se z ní jedno socialista. Mně to připadá jako velice... No ano, jenom že teda samozřejmě to je výborná záležitost, že to takhle udělali, jenom že jeho situace je úplně jiná než jejich. No jasně, samozřejmě, to je. Že oni to neudělali. Oni to takhle neřekli. Teď je důležité to, mají tady, nebo samozřejmě, že mají, ale je tady někdo, kdo by hledal jiných pramenů, než jsou ty marxistický. No jistě, jsou tady katolíci, kteří to dělají primitivně. Jo, ano, ale... Jsou to ty katolíci, že jo, nebo pak i ty socialisti nějak, jo, tak jako... Oni jsou za tím stranou, že jo, tam jsou velký boje mezi těma starýma a mladýma, tak ti to není úplně vyjasněné, že kdyby nešlo k tomu, já se téle vnímám, kdyby nešlo k tomu, že by tyto strany byly rovnocenými partnery, ty komunistický, tak pak by mohlo k něčemu snad dojít, protože oni by se tam jako asi mezi sebou pomlátili, že jo, a asi by ti mladí jako vylezli nahoru, že jo, a došlo by k nějakému pohybu, jo. Ale pokud i tyhle z ty strany, které tady jsou, jo, jsou v podstatě jako zavřený a nemají nejmenší možnosti, že, tak asi... Samozřejmě, že pak by se vyrojili i tady z těch nezáviselých těch asi další stran, jo, který by tomu, kterými tomu pohybu mohli dát ještě zase nějaký další směr, jo, ale... Jako ty strany, si myslím, že jsou podstatě... Vy byli připraveni k nějakýmu pohybu. Ještě jsem se chtěl vrátit k tým věcí. Tam to tak zaznamená dílně u toho rádla, jak jsme povědni zkoumat jako, jakou, ve jménu čeho a jaká je vůči ideá, když zkoumáme nějakou revoluce. Každý ví, že ve jménu čeho, se může dělat něco úplně jiného, že ne? Čili to by znamenalo naopak nedívat se ve jménu čeho, ale něco ve skutečnosti. No jistě, ale to je, to je ono, jak můžeš co ve skutečnosti... Jakým můžeš přiložit zrcadlo, když nebereš vůvahu ve jménu čeho oni jdou? Rozumíš celý problém? Nemůžeš u toho zůstat. No ne, to není všecko. Ale když chceš pochopit revoluci, tak musíš pochopit, co jdou, co má, co má teda... Výprv, co má napravo. Napravo.

====================
Sezení 13b.mp3
====================
jak s jakýmasi základníma sympatiema. I když ho pak kritizuje, kde jsou ty meze, ale proti té francouzské revoluci mu v zásadě dává to pravdu. Že odpověď Tomáše by měla být dotyčným, kteří budou pozvání a hájili by s Petrského vyskorádu, neby vůbec odmítli, nebo když by přijeli, tak by přijeli s ostrou kritikou francouzské revoluci. Ale teď jde o to, že když se hovoří o takové revoluci a takže ty revoluci mály se tedy uskutečnit, tak musí mít někdo zájem. Buď na ní má zájem ten lid, a ten lid spravedle na té revoluci měl zájem z toho důvodu, že byly to spíš sociální důvody, a taky na té revoluci může mít zájem jednotlivci. A těm se podaří ten lid přivést k tomu, že za ním teda bude stát. Pokud ten lid chce sám tu revoluci hlav a srdci, tak ji asi udělá, bez toho, že by musel svrhnout vládu. Prostě si zvolí jinou. No tak to. To prostě bez toho. To taky nejde, my taky si nemůžeme zvolit jinou vládu. No ale taky my nejsme v té situaci, že bychom byli zajedno. No ano, tady je právě ta otázka, že většina lidí asi, budu teda mluvit o situaci tak, jak je u nás, jak ji teda vidím já, většina lidí asi tady žádnou revoluci nechce. A to, ať už hlavu a srdci, tak ani tu revoluci fyzickou. Hlavu a srdci vůbec není řeč. Ano. A zejména nechtějí tu fyzickou, protože vědí, že jsme na sudu pravdě. No ne, ale oni tu hlavu a srdci, teda tu fyzickou si představu, že to se spravidla taky dělá z toho důvodu, že jsou problémy ekonomické. A ty tady zatím jako nějak nejsou. Pokud k ním dojde, k těm ekonomickým, tak by pak jako většina lidí tenhle zájem mohla mít. Takže nakonec z toho vychází to, že ta revoluce hlav a srdci v podstatě není ani revolucí, protože tu může udělat každý sám. No to je pravě revoluce. Když to udělají tím převratem, tak to žádná revoluce není. Tak se nic nezmění, říká Havlíček. Ano, ale že taková revoluce se nemusí stvrdit vyměnou vlády. To je teda otázka. No říkám, jako prostě... Co ta vláda dotěžově dělala. Vláda, čím ta vláda má být, pokud bude docházet té revoluci v té vzdělanosti. Protože jestli jsem to i správně pochopil u toho Havlíčka, tak on je nakonec pro tu revoluci v té vzdělanosti. Jde mu o to, aby ta většina toho národa se prostě pozvedla v té své vzdělanosti. A je přesvědčen, že ta vláda pak bude muset vypadat taky podle toho. Takže ne, že by zůstala vláda. Že ta vláda bude muset začít dělat něco jiného, tudí, že to bude jiná vláda. Ono je to hrozně komplikované, Donce. Já si myslím, že to je velice těžké o tom hovořit, jak by k tomu potom docházelo. Jestli by tady ta vláda sama usoupla, pokud o nás ani usoupit nechce. Pokud chce zůstat na svých pozicích. A nakolik ti lidé, kteří teda provedou sami v sobě, to je tě otázka. Jak ti lidi k tomu přijdou, že budou tu revoluci chtít udělat. Přijdou na to každej sám nějak, nebo tady bude někdo, kdo bude mluvčím toho. Rozumíte i tenhle problém. Samozřejmě já si myslím, že to je situace doby, kdy ti lidi sami by měli k tomu přijít. A tu revoluci na sobě nějak jako dělat. Že to je tou situací, že by do té situace se měli dostat. Ale tu situaci zase ta vláda nevytvoří. Ta bude dělat všechno proti tomu, aby taková situace nastala. Ale teď je možné, že takový ten stát existuje v nějakém společenství jiných států. A ty jiné státy takovou atmosféru můžou nastolit. A ti lidi, kteří ten kontakt taky mají s tím ostatním, tak pak takovou situaci je zde možné vytvořit. Že nemusí ani ta vláda sama, ale tím soužitím s těmi jinými státy ta situace může nastat. Pak tedy každý z nich může takovou revoluci nějak tak udělat. Někdo se může najít a tak dále. A takovým způsobem by i ta vláda sama byla potom nějak donucená, pokud by nebyla až tak tvrdohlavá, že by chtěla tam se trvat až do úplného padnutí. Což si myslím, že je dost nejádří. Ona nakonec musí být donucená. Nebo opravdu potom po té revoluci hlav a srdcí nastoupí pokud tam nebude dostupná ta revoluce fyzická. Já vím, že to nevykládáte Havlíčka, alespoň toho Karla, ale já nevím, jestli je možno to smít se stolu. Já mám dojem, že má doznačný míry pravdu, že tam, kde existuje jakýsi základní koncenzus společnosti, který je v rozporu s tím, co dělá vláda, že ta vláda prostě není schopna vládnout. Protože vládnout se nedá pomocí policie a armády. Policie a armáda může jen znemožňovat protestní akce. Ale je způsob, jak znemožnit vládnutí vlády tím, že prostě lidi jako jeden muž se budou chovat způsobem, který to vládnutí znemožní. To máte na mysli toho vládního, jo? Tam si myslím, že to šlo. To jsou případy. Je to třeba jenom o povržení. Například já si myslím, že my jsme tady tak špatnou vládu neměli, a asi to si tomu si hodně lidí si tomu si, že tak špatnou vládu jsme tady neměli, přinejměnčím od toho z 1918 a možná hluboko do Rakouska. Protože to nejde jenom o to, že to je politicky neakceptovatelné, ale je to strašlivě neintelligentní. Což je teda eufemizmus. No a přesto vidíte furt lidi, jak vrtějí oca sem, když tam ty představitelé přijdou. Ano. Ale oni jim opovrhujou na druhou stranu. To je ono, ano. Který národ tou vládou opovrhuje. No jo, jenomže to je právě to, co umožní té vládě furt fungovat. Jí nevadí vládě, že ty lidi v duši odporujou, nebo že si povrhujou a já nevím co všecko. To je potřeba dát tomu průchod. Tu a tam to nikdo udělá, dokonce to viděl v televizi. A to jsou divínky. Prostě a dobře jsme ještě národ nejdosti vzdělaný a nezachovalý. Nezachovalý. Já si myslím, že popravdu fakticky ta naše vláda už nevládne. Ale ani to, co dělá ještě furt ty zbytky toho vládnutí, by nebyly možný, kdyby lidi daleko důslednějc a zejména tak jako zřejmějc, prostě to neaceptovali. A obešlo by se to bez revoluce, jsem přesvědčen. Zejména teď je situace k tomu naprosto... Já nevím, já jsem v této věci trochu nejistý. Já nevím, jak bych to řekl. Já nemůžu dát krk za to, že říkám pravdu. Ale jsem hluboce přesvědčený, že existuje jakýsi jiný způsob. Tohle to, co tady ty demonstrace a tak dál loňskýho roku a letos v lednu a tak dál co byly, že oni jsou schopni ukázat v takovém ještě jasnějším světle tu nemožnost tý vlády. Ale svým způsobem umožňují zase té vládě ukázat, že ještě vládne. Ta vláda právě tím zásahem si upevnila sebevědomí. Což by nemohla udělat, kdyby nebylo demonstrací. Na druhé straně si upevnili sebevědomí i disidenti. Ale já mám pochybnosti o tom, tedy samozřejmě, jestli si disidenti potřebou upevňovat sebevědomí tím, že kolizujou někde po Václaváku. Tak mám dojem, že tam je něco takového nedozralého v těch disidentech. Disidenti asi ne, ale právě spíš ty lidi ostatní. To nejsou tady všichni disidenti. Já vím, ale pravda je... Víte, to je zase... Čeho se dosáhne tímhle? Povědomí, že nás víc. Že ten odpor je... Ale i to všichni víme. Moment, tady je právě otázka, jestli ta vláda to nakonec ví. Víte, tady ta situace je totálně katastrofální. Já tady jak to vidím. Člověk ani nemá chuť se někam podívat. Na ně nebo jakýmkoliv způsobem na ně zareagovat. Už si říká, mám na ně vůbec zareagovat nebo ne? Ale o to nejde. Ale důležité je to, že většina lidí ani nemá chuť o něčem takovým, jako je ta revoluce těch hlav a srdcí. To je jako nejkatastrofálnější na celé situaci. Co ale teď právě s tím udělat? A já opravdu jediné východisko vidím, jak jsem to před chvíli vysvětloval, v tom, že to okolí, ať už jsou to ti Maďaři, ti Poláci nebo dejme tomu i ti Sověti, prostě tu atmosféru tady vytvoří a ti lidi jako nakonec přijdou k tomu, že budou sami chtít se sebou něco udělat. Oni nemají motiv, oni nemají důvod, proč by měli se sebou něco udělat. Ani neví jako co, že? Oni ví spoustu věcí, že to dávno to je špatný a tak dále, ale oni nemají v podstatě ten nějakej cíl a tak dále. Ti lidi potřebují cíl. Jako když jste posledně mluvil o tom, že mají být vychováváni jako knižovmu lepšímu, když jsem se rušitomu ohradil. Já chápu to, že většina lidí ani nechce jenom připravit nějak půl a aby se sami potom rozhodovali. Ti lidi v podstatě chtějí mít dál nějakej cíl a oni za ním půjdou. Ale změnit myšlení těch lidí na to, že napopak tady bude daná nějaká situace a ta vláda nebo to v podstatě ukáže na to, že tady mají takovéto body a takovéto body a oni se teď sami musí rozhodnout. Ta vláda, že by ukázala v minulosti, se reagovalo tak a tak, dopadlo to tak a tak a vy teď sami v této situaci se musíte rozhodnout. Tak to by to mělo fungovat v podstatě. Jsme se o tom bavili, když jsme se našli, že je těžko, když oni teď apelují na jednoho vedle druhého, že se mají sami rozhodovat. Ale jak se ti lidi můžou rozhodovat, když nemají prostor? Ten prostor a priori už jim nedovoluje to, aby sami rozhodovali. Ale teď jde o to, aby ta vláda ten prostor dala, aby ti lidi potom v tom prostoru mohli nejenom svobodně reagovat, ale i ta vláda jim musí ukázat na tu minulost, že v té minulosti byly podobné situace, jak to dopadlo, a varovat je před tím, aby nereagovali tak, jak se reagovalo dřív. Samozřejmě situace je jiná, ale to musí v té situaci každej už posoudit sám. Ale na to, aby to mohl posoudit, tak taky musí mít nějakou zkušenost danou, s kterou může vážit. A bez toho to nejde. Ale dopustama ta vláda tady žádný prostor nedala. Fakticky, i když nedala, tak ten prostor najednou je mnohem větší, než byl ještě před několika lety. Tak kdy se vzal? Já se nemyslím, že by byl moc větší ten prostor. Ale třeba těma záříkama, já myslím, že částečně to napomáhá tomu, že ty lidi dostanou impuls, že čím víc se takovýhle věcí, nebo ne, čím víc, asi ta příma uměra tam nebude, ale prostě víc se takovýhle věcí čas od času... Dobře, já bych se s tím nezačal hned v 71. roce. Proč to bude teď? Protože to možná mezinárodní situace vůbec ve světě, který je daný tím, co se děje. No, člověk ještě jsme závislí na tom, co se děje jinde, že? No a jak se to děje jinde? No v podstatě se to uvolnilo tím, že se to uvolnilo v tom sajuzu. Jak se to uvolnilo v sajuzu? Kdo jim to uvolnil? Věřte si to, že to vědomí si toho Polsky nebo toho Maďarství u nás není, jo, kterým to vědomí si toho Češství nějakého. Věřte si to, že ti Maďarci a ti Poláci to tak nějak jako mají. To je Rusové, jo, ale u nás jako na dlouhou dobu dozádu jako zkrátí možná, že v tom 18. roce asi něco takového bylo, že opak dejme tomu trošku v tom 18. ale pak po té válce jako neschledávám u někdo, jo, neschledávám tenhle moment, že by tady byl, jo, že by ti lidi, že by je aspoň drželo toto. Že by chtěli něco, že by chtěli něco takového jako, že by se chtěli prosit aspoň po téhle té lidi, jo, nějakou tu tradici. No, naštěstí já bych řekl, že by tady nebylo nic jiného, než nějaká ta nacionalní myšlenka jak potěž pambu, to teda. Ne, ne, myslím jako spíš tradici, jo, že by chtěli hledat. Navázat nějak na tu tradici, jo. Jako mnoho jich připomíná Masaryka, že, ale tím to skončí, jo, ale v tom není tradice, že, když zpomenou, jo. K tomu Benšoviu se nikdo nechce jako vůbec hlásit, že nějak tak. No. A tak oni nemají, jako ty lidi nemají na co navázat v podstatě. No nemají, oni mají na co, oni to neznamená. Tak to, no samozřejmě, nemají, protože jako neví na co, že. Ale tam se tady nejde o to. Nezachovaný, nezachovaný, jo. Ale ne, tam vlastně nejde o to, aby ty lidi měli na co navázat, ale aby si ty lidi uvědomili, že přeci si můžou říct, že vozířka neudělá nic, co je proti mým mysli, jako. Ale proč, to nemá říkat. Vždyť si s tou vládou uvědíme. On vlastně... Ale aby si tohle co mohl říkat, tak jako on potřebuje impuls nějak. Ale musí vědět proč. Jo. Jako jen tak si to říče, jako vozířka, jako nebudu dělat špatný věci, já tam nic nevím, co to je špatný pořádně ještě, i když jako na co to přijde, no ale. Já myslím, že ten úpad vlády vyhovuje úpadu společnosti. No ano, ten úpad vlády v podstatě jako dovoluje těmu, ne. No jen jako... Projavit se službou a vegetovat, že jo. Tak. Kromě toho, jak si připadá každej strašně chytrej. No. Vypadáš tak než Freddy, jak se vypřipadáš než... No, no. Vypadáš pět přítel, připadáš si jako strašně chytrej člověk. No. Ale měl jsem si to, že většina lidí, vzhledem k tom, jak jsem vždycky věděl o tom, kde budou ty přednášky na příští rok, jo, tak prostě jako tam jsem narazil, prostě, ty staří dětkové, kteří jako prostě fungujou všude možný, že, tak prostě oni někdy argumentujou, prostě oni se někdy bojují a argumentují, vždyť já si myslím, že to je osm hodin denně vysedávat na schůzích, jo. Co já bych jinak, jako... Hm? Jo, toho člověka katastrofa hodí, jo. Prostě on jako nic jiného nezná. Ne? A oni by třeba ztratili poslanecký mandát, že. To by byla totální katastrofa pro ně. Ale i přesto, když to nesouvádí, tak to vypadá jako zatím, zatím dobře, jo, že to je jako nějak, to už je. Co jsi přinesl za dílo? Na srovnání s naší situací jsem přinesl svou oblíbenou četbu, to je z tvých dřív, ne, sorry. Ale ono to je hlubší než sranda jenom, jak to vypadá na první pohled. Tam, když jste to čet, tak víte, jak došlo k tomu kurióznímu pozvání toho anglickýho profesora, Philippa, tady se o něm mluví, že, jeho vlastním bývalým anglickým študentem, který mezi tím se uplacíruje jako redaktor takového nějakého privátního vysílání, amerického, k mikrofonu a má tam mluvit o těch nejnovějších událostech, teda o tom, jak tam študenti začali demonstrovat se, jak obsadili jakousi nespravovanou zahradu a chtěli tam cosi vybudovat a tak dále, a teď proti ním nasadili policii a tak dále, jo. A potom je o tom teda hovor s tím profesorem, jak on jako angličan, co by k tomu řekl. No a teď přečtu to, co se o tom mluví. Je třeba si přiznat, říkal Filip vážně do mikrofonu stanice QXYZ, že ti, kdo s myšlenkou lidové zahrady přišli, byli radikálové hledající příležitost, jak vyvolat konflikt se státní mocí. Je to situace, která neodpovídá naši. Tam většina lidí má dojem, že je všechno v pořádku a ty radikálové chtějí vyvolat konflikt se státní mocí, aby se ukázalo, že v pořádku to není. Ten konflikt má ukázat, to není situace, na kterou bychom byli. Tady, když se vyvolá konflikt, tím, že pět lidí jde klást kytíčku na Václavák, tak nikoho nepřekvapí, že není něco v pořádku, protože všichni vědí, že naopak by každého překvapilo, kdyby to tam dali a nic se nestalo. Ty lány například byly obrovským překvapením. Tímto bytostně politickým aktem, co udělali ty radikále hledající příležitosti, jak vyvolat konflikt, tímto bytostně politickým aktem chtěla radikální levice vyprovokovat co nejrádnější zásah pořádkových orgánů, aby dokázala platnost teze, že tato údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represívní a netolerantní. To je něco, co u nás vůbec nemá smysl dokazovat. To každej ví předem. Co by se tohle dají dokazovat? Když máme za sebou rehabilitace popravených komunistů například. Dokazovat, že tato údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represívní a netolerantní? To je bláznivost. Proto mně připadá ta demonstracie nebo to vyhledávání konfliktu tady jako absurdní. Jestli profesoru Svolovovi dobře rozumím hůňal telefonující posluchač, myslí si, že ti, co začali zahradu budovat, mohou za všechny násilnosti, které následovali. Myslíte si to fajle, vstoupil do jejich rozhovoru Boone, což je ten bývalej anglický jeho žák. Z jistého hlediska ano. To by tady nikdo neřekl. Samozřejmě ty postatní by mu vynadali, že připustil něco. Ale je ještě další hledisko a možná významnější, které dává zmíněné tezy za pravdu. Když se totiž v tak malém městě vojáků celý den hučí nad ulicemi helikoptéry, v noci je zákaz vycházení, na ulicích se střílí do lidí, pouští se něm pliň, šmahem se zatýká a to však kvůli likvidací jedné nepatrné zahrady, musíme si přiznat, že se státním systémem je zřejmě něco v nepořádku. Dalo by se tedy říci, že zahrada byla protik věcí politické taktiky, ale v procesu své realizace se stala autentickou a cenou ideou. Nemyslíte si, doufám, že se odpovědi na vaši otázku vyjímám. A dál to už nebudu říct. Tedy, protože tady je nesmyslné konfliktem ukazovat, že údajně demokratická společnost je ve skutečnosti nesmyslná, údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represivní a netolerantní, pojaď to každej ji už přede, tak tady taky eventuální taková zahrada, která je věcí politické taktiky, se nemůže v procesu své realizace stát autentickou a cenou ideou, protože žádná autentická a cená idea z toho nevyplyne. Tedy můj dojem je, tedy můj dojem je, že naše situace je naprosto jiná, že naše situace je naprosto jiná, než ta americká nebo západoevropská, nebo západoevropská, a že tenhle ten typ politických aktů, a že tenhle ten typ politických aktů, který vyprovokují ten zásah, který vyprovokují ten zásah, že vlastně není, a nebo aspoň v mnohem menší míře, neskolele menší míře, je produktivní v tomto smyslu. Protože neobjasní nic, jenom znovu potrhne to, co každej ví stejně. Tady má jiný význam ten konflikt, já si myslím. Protože teda něco není v pořádku, ale naopak, protože jak řekl Aleš, tady lidi nemají na co navázat, není tradice, čili je potřeba teda ty lidi nějak proto získat. A tudíž ten konflikt tady má tenhle ten význam, teda získání těch lidí, nebo probuzení těch lidí, nebo prostě, aby si ty uvědomili, že lidé žijí, a tudíž teda ten konflikt má tenhle posunutej význam. Ty Americe, ty lidi se většinou domnívají, že žijou, tak říkám, v dokonalém státě, že už dokonale žijí v Větnamu a tak dále. Tyhle ty lidi, nejsou všichni takový, ale ta většina asi takhle, tyhle ty lidi měli být tam jako probuzení těmhle těm. Co se stalo tady? Tak pravda je, že některý se dožrali. Některý, který by normálně třeba ještě všechno nechali být a starali se o svý, tak tím, že byli zlitý, tak najednou začaly teda být aktivní. No, něco na tom je, ale v čem spočívala tato aktivita? Zase v hledání dalších jako takových demonstrativních gest. Konec konců, to, co tady teda, si myslím, že je to taky gesto, ale šlo o záhradu. V našem případě tam v lednu šlo o položení květin na místo, kde se upálil palach. Je to veskrze symbolická záležitost. Jsou to symbolická gesta, kladení květin, ale kam? Na místo, kde se upálil palach? Proč se upálil palach? V protestu? Čím? Proč se upálil palach? V protestu či něčemu, co tady dosud trvá. Dokonce, co se tak rozlezlo jako rakovina, zatímco on protestoval proti těm začátku. Tedy to všechno jako něco znamená. A to, že se připomíná právě ten palach, to připomíná že tí lidé, kteří tehdy se dostali k moci, že tady jsou dosud. Proto títo lidé to nemohou snést. Je to velmi citlivý symbol. Ale je to symbol. A teď toho dotičního zavřou, i když teda on ty kytky zrovna nenestá, ale to je právě vytipované, a teď následuje velká akce, která představuje zase gesta. Zase protestní gesta. Podpisová listina s tisícema podpisů, který protestují. A je to furt v té rovině toho protestu. Tak já vím, že to má význam pro to vědomost, ale ve skutečnosti to není žádný politický akt. Je to spíš jako na divadle. Tam se všechno jenom znázornuje a není to opravdu. Tam když někdo propíchne toho druhého, tak faktického nesmí propíchnout. A teď tyhle to nepředivo těch aktů, té gestigulace, těch jakoby politických aktů, je vždycky protrženo jenom z jedné strany tím, že je někdo zamřenej. To už není žádné gesto. To není symbol. Já si myslím, že vás předešuji, ale dlouhou dobu se vůbec nevědělo to, že ta vláda bude na něco takového reagovat. Zda to pro ní bude jenom hra. Ta vláda neje hru. Toto není hra. Tady opravdu jako většina lidí nevěděla, kdy se ta podpisovka udělala nejmé tomu, že to bude hra. Oni se třeba domnívali, že opravdu ta vláda něco na základě toho, že to bude hra. To není jenom jen tak, jako takovej symbol. Já myslím teda prostě, že symbol v tom smyslu, že to není politický akt. Politický akt je něco víc než podpis. Politický akt například je, po mým soudu, to, co udělala chramoslová vláda. To je politický akt. Prostě sebrali se, taky podpis, taky dopis, ale je to akt, který je přived předsoud a oni tam ještě na tom soudu dotvrdili ten politický akt. To je něco jiného než ten podpis. To je něco jiného než ten podpis. Symbolicky ještě víc, ale tam se také pojmenovávají věci. Takže tady jsou pojmenovány celkově jednou předem a teď se jenom lidi podpisují. To je přece jenom něco jiného. Je to rituál. Jako v oslavnosti prostě všichni všichni lidé, všichni při těch mistériích, tak třeba pokleknou nebo já nevím. Jo, to je rituál, když to tam je individuální politický akt. Já mluvím o politických subjektech, když mluvím o politických aktů a politických subjektů. Když někdo něco podpíše, to nejedná jako politický subjekt, protože on vlastně se zařazuje jenom do řady těch, co ty druhý. Já vím, že se strašně těžce rozhodovali a nespali, když... Ano, ano. Já nic proti tom nemám. Jenom jde o to, jestliže se dělá jenom toto. Jestliže se nevymyšlí něco podstatnějšího. Nemyslím radikálnější, jenom podstatnějšího. To je něco jiného, že? Tak je tady nějaká chyba ještě jinde než v té vládě. To je taková přípravná fáze, řekněme, získání nebo zaktivizování tý společnosti, nebo prostě nějaká taková... Krásnější déle nevypadl nějaký prodroň. No, ještě. Nebyl ani žádný program, že? Tady vůbec ani byl žádný program. To je to, co třebuje vás. Situace, která tady je, je taková nemastná, neslaná. Jak jedna strana, tak druhá strana. Tam se nic neděje, tam se nic neděje. Občas se něco takového spunktuje, ale ani jedno ani druhý k ničemu ze těch není. To je podstatě, ale tady tohleto vnutí není už vůbec orientací čavých hrty. To není ani organizace. Ona trochu taky určuje tohleto. Teď vznikly další iniciatívy a ty jen na podobou to, co dělajete. Tady není žádná opozice. Tam byla solidarita, tam to bylo v komunistický straně. Vždycky byla nějaká složka, která měla na něčem zájem. Tady není tak nějak nic. Tady se v podstatě vždycky něco vyhlásíš a řekneš, což každej ví na druhou stranu, ale jinak tam je nic. Co se dá o tom říct? Víš, že ten úkol o tom je větší? Věříme propadat těm jednostrannostem. To znamená, že nemůžeme se tady radovat nad tím, že máme vynikající program a nevynikající, kdo by za ním čel do ulice. To teda zajímavého programu není, že? Prosím. Zajímavého programu není, že? Zajímavého programu není, že? No, ale i kdyby byl. Kdyby si tady pár širovlastních profesorů ho udělalo zpřímo vzorově pro celý svět. A nebylo by, kdo by za ním šel, tak by to bylo. Na druhé straně zase tady máme vyniky, které jsou ohodný. Co je třeba, to vidí hned každej, který to věci propojí. No a že ten čas, který jde nám teď vyházat, věnovat tomu zvýšování zachovalosti a vrátilosti. No, ale když si řekne, co to asi je, tak tam do toho hned zase patří oboje. Jak ta ochota riskovat, tak i ta ochota si pojít hlavou, zamýšlet se, trápit se, vymýšlet. To patří půjď to do mravnosti nebo do zachovalosti, nebo vrát se, já nevím, kde je, patří to tam. Evidentně, že ta zachovalost musí občas projevit nějakým mravním počinem, i když je symbolického charakteru, jako je vědeček nebo co. Takže když to není laciník, když to není pouč na říp, jako za první okoliky, tak je to... No a tím se myslím, že nějak neprořešil proti tomu, co ty si říkal. Výsledek je jenom ten, že tato časně potřeba využít. No a problém je kde? A problém je ještě v tom, že čas není dolekolečný, čas není furt stejnej a jsou doby příhodné a nepříhodné a ten zvláštní souběh toho, že nárok je připraven a příležitost se zrovna přišla, to je dějiná zázra. V okamžiku, kdy se ukáže příležitost na nárok, která nebude dostatečně připravena, tak se zpět ji nedá dělat, než s tím, že potřeba pak pečovat o to, aby toho krve proti nám... Přesadit na nám novou. A nebo vydechat tu příležitost a čekat, až bude nárok zachovalejší mravně a znovu přijde příležitost, ale přijde zase něco úplně jiného, co se dá zpočítat. Takže zachovalost a mravnost, to snad je dobrá prouka v každém případě. Ale kdy je to takové měřícko? Kdy můžeme říct o tom nároku? Ten úkol nená vždycky. Nějaká minimální míra zachovalosti není známa. Nebo možná, že by se dělala stanovit. Nenásilnost, která tu chybí. Protože naše manifestace jsou velmi nenásilné a takřka proti angličanům, francouzům, takřka perantikových, co ještě neznamená, že to je přesvědčení těch lidí. A dalo by se jistě nepočítat ještě několik takových znaků, které by se volili, že jsou jako minimum v rámnosti a zachovalosti. No ale i to je prostě něco, co si ani neuvěřovujeme, že potřebujeme. Ale to zase tak i to, jak ty demonstrace probíhají, to je asi myslím takový úsedek takových nevýrazněností toho, že ta demonstrace nakonec je, aniž by předem jako se domluvalo, že by měla dejít. Že by se zvolil způsob toho, že se budou chvat na demonstrace. Ale vzhledem k tomu, že je zase obava, aby náhodou ta druhá strana nezareagovala tvrdějš, tak se jako zvolí dávno ten způsob. Tak ono opravdu nakonec vyleze z toho jenom to, že se vedle říjmu upozorní, tak jsou tady i síly složky takových, které jako nesouhlasí a proto... Ale my se máme obavu, nechceme tu demonstraci udělat nepoostřejší, že uděláme opět takovou. Moc to je v tý štveřici. Je to třetí nebo druhý? Moc? Já jsem teď nevěděl, na co myslíš. To jsou ty předmětní záležitosti. To je člověk. Takže to tam patří do toho rozhodování, a v tom je přeci právě možnost tolika vejlek, které podstatně změňají jako smysl toho, význam a smysl a dopad toho, co bylo. Jednak jsme se možná, nebo já zmínil v tom dopadu, třeba některý z takových, třeba některý z akcí. A jednak se ještě můžu mít v tom, jak to teďka vidím. Protože to je vždycky ta věc počítatelů. To je vždycky tak. A tedy, co se v takovém případě mám dělat? Musím se ustavečně kontrolovat, jestli se náhodou nemílim. Jak to můžu kontrolovat, když nemám žádný pozice, když ani nemám žádný názor. Jak to můžu kontrolovat, když není blbej, když vůbec žádnej nemám. To je právě to. Tady není politický dialog ne proto, že by ho vláda neumožňovala, zakazovala. To už dávno není pravda. To je to, protože nikdo svůj názor neřekne pořádně. A proč? No tak buď ho nemá, no to je teda škandál. Co tady teda dělali ty chytrý lidi, navíc který si myslí, že jsou rozený vůdci příští. A nebo tedy ty lidi vědí něco, mají promyšlení, ale prostě zatím s tím nevystartovali. Já si myslím, že většinou jejich asi nemá, protože spousta lidí prostě přešla na ten marxismus. V podstatě jako automaticky. Buď ať už v donucením, nebo prostě, že se to stalo takovým zákonitým, že se na ten marxismus přecházel. Já si myslím, že tady ta návastnost na tu tradici není. A když tak, jako je hrozně minimální. No dobře, ale tak řekněme, když existuje půl milionu vyloučených straníků, kteří se dělají omylem, ale přece některý opravdový, dík tady snad třeba nějaký ty marxisti, na to nepřešli jenom mimochodem. To byli opravdu nastojaští marxisti. Ať ukážou, co jim ten marxismus dovoluje, jak lépe vidět situaci a jak to víc dělat. Dík je to návod k praxi, tak ať ukážou, jaký je to návod k praxi. Ale oni naopak jako ten marxismus, jako nakonec zjistí, že jim ničemu nepomáhá, že oni s ním nic dělat nemůžou, ale oni nemají jenom alternativu, že? Takže oni nakonec jako mlčeli, že? Protože se přesvědčili o tom, že ten marxismus jako jim nepomůže. No ale to platí jenom o některých. Jsou tady jiní, který jsou přesvědčení, že je potřeba povědět ten stalinismus a tak dále, že je potřeba se vrátit zpátky a tak dále. Takový lidi nejsou vůbec. A tak proč s ničím nevylezou? A proč jednají v obroďáci tajně s oficiálma? Oni se taky není vědomí toho, že by se jim všichni vysmáli, kdyby se přišli znovu. Oni se mohou takhle tajně vyjednávat, nejenom vysměje a prostě je vykopnout. To každý ho odradí. To je opravdu přijatelný, velice příjemný, když ten mlynář odejde od toho. Stane se z ní dnes socialista. Mně to připadá velice. Samozřejmě to je výborná záležitost, že to takhle udělali, že oni to neudělali. Oni to takhle neřekli. Je tady někdo, kdo by hledal z jiných pramenů myslky marxistické? No jistě. Jsou tady katolíci, kteří to dělají primitivně. Jsou to katolíci nebo socialisti. Oni jsou za tím stranou. Tam jsou velký boje mezi těma starýma a mladýma. Taky to není úplně vyjasněné, že kdyby došlo k tomu, že by i tyto strany byly rovnocenými partnery, tak pak by mohlo k něčemu snad dojít. Protože oni by se tam asi mezi sebou pomlátili a asi by ti mladí byly lezi na horu a došlo by k nějakému pohybu. Ale pokud i ty strany, které tady jsou, jsou v podstatě jako zavřenými a nemají nejmenší možnosti. Samozřejmě, že pak by se vyrojili i tady z těch nezáviselých drutí asi další strany, které by tomu pohybu mohly dát ještě zase nějaký další směr. Jako ty strany si myslím, že jsou, protože by byly připraveny k nějakému pohybu. Ještě bych se chtěl vrátit k tým věci. To tak zaznamená dílně do toho rádla, jak jsme povědali zkoumat, jakou ve jménu čeho a jaká je vůči idea, když zkoumáme nějakou novou cílu. Každý ví, že ve jménu čeho se může dělat něco úplně jiného. Čili to by znamenalo naopak ne dívat se ve jménu čeho, ale něco ve skutečnosti. Jakým můžeš přiložit zrcadlo, když nebereš vůvahu ve jménu čeho oni jdou? Rozumíš celý problém? To není všecko. Ale když chceš pochopit revoluci, tak musíš pochopit, co jdou. I prostě co má napravo.

====================
Sezení 13b.mp3
====================
jak s jakýmasi základníma sympatiema. I když ho pak kritizuje, kde jsou ty meze, ale proti té francouzské revoluci mu v zásadě dává to pravdu. Že odpověď Tomáše by měla být dotyčným, kteří budou pozvání a hájili by s Petrského vyskorádu, neby vůbec odmítli, nebo když by přijeli, tak by přijeli s ostrou kritikou francouzské revoluci. Ale teď jde o to, že když se hovoří o takové revoluci a takže ty revoluci mály se tedy uskutečnit, tak musí mít někdo zájem. Buď na ní má zájem ten lid, a ten lid spravedle na té revoluci měl zájem z toho důvodu, že byly to spíš sociální důvody, a taky na té revoluci může mít zájem jednotlivci. A těm se podaří ten lid přivést k tomu, že za ním teda bude stát. Pokud ten lid chce sám tu revoluci hlav a srdci, tak ji asi udělá, bez toho, že by musel svrhnout vládu. Prostě si zvolí jinou. No tak to. To prostě bez toho. To taky nejde, my taky si nemůžeme zvolit jinou vládu. No ale taky my nejsme v té situaci, že bychom byli zajedno. No ano, tady je právě ta otázka, že většina lidí asi, budu teda mluvit o situaci tak, jak je u nás, jak ji teda vidím já, většina lidí asi tady žádnou revoluci nechce. A to, ať už hlavu a srdci, tak ani tu revoluci fyzickou. Hlavu a srdci vůbec není řeč. Ano. A zejména nechtějí tu fyzickou, protože vědí, že jsme na sudu pravdě. No ne, ale oni tu hlavu a srdci, teda tu fyzickou si představu, že to se spravidla taky dělá z toho důvodu, že jsou problémy ekonomické. A ty tady zatím jako nějak nejsou. Pokud k ním dojde, k těm ekonomickým, tak by pak jako většina lidí tenhle zájem mohla mít. Takže nakonec z toho vychází to, že ta revoluce hlav a srdci v podstatě není ani revolucí, protože tu může udělat každý sám. No to je pravě revoluce. Když to udělají tím převratem, tak to žádná revoluce není. Tak se nic nezmění, říká Havlíček. Ano, ale že taková revoluce se nemusí stvrdit vyměnou vlády. To je teda otázka. No říkám, jako prostě... Co ta vláda dotěžově dělala. Vláda, čím ta vláda má být, pokud bude docházet té revoluci v té vzdělanosti. Protože jestli jsem to i správně pochopil u toho Havlíčka, tak on je nakonec pro tu revoluci v té vzdělanosti. Jde mu o to, aby ta většina toho národa se prostě pozvedla v té své vzdělanosti. A je přesvědčen, že ta vláda pak bude muset vypadat taky podle toho. Takže ne, že by zůstala vláda. Že ta vláda bude muset začít dělat něco jiného, tudí, že to bude jiná vláda. Ono je to hrozně komplikované, Donce. Já si myslím, že to je velice těžké o tom hovořit, jak by k tomu potom docházelo. Jestli by tady ta vláda sama usoupla, pokud o nás ani usoupit nechce. Pokud chce zůstat na svých pozicích. A nakolik ti lidé, kteří teda provedou sami v sobě, to je tě otázka. Jak ti lidi k tomu přijdou, že budou tu revoluci chtít udělat. Přijdou na to každej sám nějak, nebo tady bude někdo, kdo bude mluvčím toho. Rozumíte i tenhle problém. Samozřejmě já si myslím, že to je situace doby, kdy ti lidi sami by měli k tomu přijít. A tu revoluci na sobě nějak jako dělat. Že to je tou situací, že by do té situace se měli dostat. Ale tu situaci zase ta vláda nevytvoří. Ta bude dělat všechno proti tomu, aby taková situace nastala. Ale teď je možné, že takový ten stát existuje v nějakém společenství jiných států. A ty jiné státy takovou atmosféru můžou nastolit. A ti lidi, kteří ten kontakt taky mají s tím ostatním, tak pak takovou situaci je zde možné vytvořit. Že nemusí ani ta vláda sama, ale tím soužitím s těmi jinými státy ta situace může nastat. Pak tedy každý z nich může takovou revoluci nějak tak udělat. Někdo se může najít a tak dále. A takovým způsobem by i ta vláda sama byla potom nějak donucená, pokud by nebyla až tak tvrdohlavá, že by chtěla tam se trvat až do úplného padnutí. Což si myslím, že je dost nejádří. Ona nakonec musí být donucená. Nebo opravdu potom po té revoluci hlav a srdcí nastoupí pokud tam nebude dostupná ta revoluce fyzická. Já vím, že to nevykládáte Havlíčka, alespoň toho Karla, ale já nevím, jestli je možno to smít se stolu. Já mám dojem, že má doznačný míry pravdu, že tam, kde existuje jakýsi základní koncenzus společnosti, který je v rozporu s tím, co dělá vláda, že ta vláda prostě není schopna vládnout. Protože vládnout se nedá pomocí policie a armády. Policie a armáda může jen znemožňovat protestní akce. Ale je způsob, jak znemožnit vládnutí vlády tím, že prostě lidi jako jeden muž se budou chovat způsobem, který to vládnutí znemožní. To máte na mysli toho vládního, jo? Tam si myslím, že to šlo. To jsou případy. Je to třeba jenom o povržení. Například já si myslím, že my jsme tady tak špatnou vládu neměli, a asi to si tomu si hodně lidí si tomu si, že tak špatnou vládu jsme tady neměli, přinejměnčím od toho z 1918 a možná hluboko do Rakouska. Protože to nejde jenom o to, že to je politicky neakceptovatelné, ale je to strašlivě neintelligentní. Což je teda eufemizmus. No a přesto vidíte furt lidi, jak vrtějí oca sem, když tam ty představitelé přijdou. Ano. Ale oni jim opovrhujou na druhou stranu. To je ono, ano. Který národ tou vládou opovrhuje. No jo, jenomže to je právě to, co umožní té vládě furt fungovat. Jí nevadí vládě, že ty lidi v duši odporujou, nebo že si povrhujou a já nevím co všecko. To je potřeba dát tomu průchod. Tu a tam to nikdo udělá, dokonce to viděl v televizi. A to jsou divínky. Prostě a dobře jsme ještě národ nejdosti vzdělaný a nezachovalý. Nezachovalý. Já si myslím, že popravdu fakticky ta naše vláda už nevládne. Ale ani to, co dělá ještě furt ty zbytky toho vládnutí, by nebyly možný, kdyby lidi daleko důslednějc a zejména tak jako zřejmějc, prostě to neaceptovali. A obešlo by se to bez revoluce, jsem přesvědčen. Zejména teď je situace k tomu naprosto... Já nevím, já jsem v této věci trochu nejistý. Já nevím, jak bych to řekl. Já nemůžu dát krk za to, že říkám pravdu. Ale jsem hluboce přesvědčený, že existuje jakýsi jiný způsob. Tohle to, co tady ty demonstrace a tak dál loňskýho roku a letos v lednu a tak dál co byly, že oni jsou schopni ukázat v takovém ještě jasnějším světle tu nemožnost tý vlády. Ale svým způsobem umožňují zase té vládě ukázat, že ještě vládne. Ta vláda právě tím zásahem si upevnila sebevědomí. Což by nemohla udělat, kdyby nebylo demonstrací. Na druhé straně si upevnili sebevědomí i disidenti. Ale já mám pochybnosti o tom, tedy samozřejmě, jestli si disidenti potřebou upevňovat sebevědomí tím, že kolizujou někde po Václaváku. Tak mám dojem, že tam je něco takového nedozralého v těch disidentech. Disidenti asi ne, ale právě spíš ty lidi ostatní. To nejsou tady všichni disidenti. Já vím, ale pravda je... Víte, to je zase... Čeho se dosáhne tímhle? Povědomí, že nás víc. Že ten odpor je... Ale i to všichni víme. Moment, tady je právě otázka, jestli ta vláda to nakonec ví. Víte, tady ta situace je totálně katastrofální. Já tady jak to vidím. Člověk ani nemá chuť se někam podívat. Na ně nebo jakýmkoliv způsobem na ně zareagovat. Už si říká, mám na ně vůbec zareagovat nebo ne? Ale o to nejde. Ale důležité je to, že většina lidí ani nemá chuť o něčem takovým, jako je ta revoluce těch hlav a srdcí. To je jako nejkatastrofálnější na celé situaci. Co ale teď právě s tím udělat? A já opravdu jediné východisko vidím, jak jsem to před chvíli vysvětloval, v tom, že to okolí, ať už jsou to ti Maďaři, ti Poláci nebo dejme tomu i ti Sověti, prostě tu atmosféru tady vytvoří a ti lidi jako nakonec přijdou k tomu, že budou sami chtít se sebou něco udělat. Oni nemají motiv, oni nemají důvod, proč by měli se sebou něco udělat. Ani neví jako co, že? Oni ví spoustu věcí, že to dávno to je špatný a tak dále, ale oni nemají v podstatě ten nějakej cíl a tak dále. Ti lidi potřebují cíl. Jako když jste posledně mluvil o tom, že mají být vychováváni jako knižovmu lepšímu, když jsem se rušitomu ohradil. Já chápu to, že většina lidí ani nechce jenom připravit nějak půl a aby se sami potom rozhodovali. Ti lidi v podstatě chtějí mít dál nějakej cíl a oni za ním půjdou. Ale změnit myšlení těch lidí na to, že napopak tady bude daná nějaká situace a ta vláda nebo to v podstatě ukáže na to, že tady mají takovéto body a takovéto body a oni se teď sami musí rozhodnout. Ta vláda, že by ukázala v minulosti, se reagovalo tak a tak, dopadlo to tak a tak a vy teď sami v této situaci se musíte rozhodnout. Tak to by to mělo fungovat v podstatě. Jsme se o tom bavili, když jsme se našli, že je těžko, když oni teď apelují na jednoho vedle druhého, že se mají sami rozhodovat. Ale jak se ti lidi můžou rozhodovat, když nemají prostor? Ten prostor a priori už jim nedovoluje to, aby sami rozhodovali. Ale teď jde o to, aby ta vláda ten prostor dala, aby ti lidi potom v tom prostoru mohli nejenom svobodně reagovat, ale i ta vláda jim musí ukázat na tu minulost, že v té minulosti byly podobné situace, jak to dopadlo, a varovat je před tím, aby nereagovali tak, jak se reagovalo dřív. Samozřejmě situace je jiná, ale to musí v té situaci každej už posoudit sám. Ale na to, aby to mohl posoudit, tak taky musí mít nějakou zkušenost danou, s kterou může vážit. A bez toho to nejde. Ale dopustama ta vláda tady žádný prostor nedala. Fakticky, i když nedala, tak ten prostor najednou je mnohem větší, než byl ještě před několika lety. Tak kdy se vzal? Já se nemyslím, že by byl moc větší ten prostor. Ale třeba těma záříkama, já myslím, že částečně to napomáhá tomu, že ty lidi dostanou impuls, že čím víc se takovýhle věcí, nebo ne, čím víc, asi ta příma uměra tam nebude, ale prostě víc se takovýhle věcí čas od času... Dobře, já bych se s tím nezačal hned v 71. roce. Proč to bude teď? Protože to možná mezinárodní situace vůbec ve světě, který je daný tím, co se děje. No, člověk ještě jsme závislí na tom, co se děje jinde, že? No a jak se to děje jinde? No v podstatě se to uvolnilo tím, že se to uvolnilo v tom sajuzu. Jak se to uvolnilo v sajuzu? Kdo jim to uvolnil? Věřte si to, že to vědomí si toho Polsky nebo toho Maďarství u nás není, jo, kterým to vědomí si toho Češství nějakého. Věřte si to, že ti Maďarci a ti Poláci to tak nějak jako mají. To je Rusové, jo, ale u nás jako na dlouhou dobu dozádu jako zkrátí možná, že v tom 18. roce asi něco takového bylo, že opak dejme tomu trošku v tom 18. ale pak po té válce jako neschledávám u někdo, jo, neschledávám tenhle moment, že by tady byl, jo, že by ti lidi, že by je aspoň drželo toto. Že by chtěli něco, že by chtěli něco takového jako, že by se chtěli prosit aspoň po téhle té lidi, jo, nějakou tu tradici. No, naštěstí já bych řekl, že by tady nebylo nic jiného, než nějaká ta nacionalní myšlenka jak potěž pambu, to teda. Ne, ne, myslím jako spíš tradici, jo, že by chtěli hledat. Navázat nějak na tu tradici, jo. Jako mnoho jich připomíná Masaryka, že, ale tím to skončí, jo, ale v tom není tradice, že, když zpomenou, jo. K tomu Benšoviu se nikdo nechce jako vůbec hlásit, že nějak tak. No. A tak oni nemají, jako ty lidi nemají na co navázat v podstatě. No nemají, oni mají na co, oni to neznamená. Tak to, no samozřejmě, nemají, protože jako neví na co, že. Ale tam se tady nejde o to. Nezachovaný, nezachovaný, jo. Ale ne, tam vlastně nejde o to, aby ty lidi měli na co navázat, ale aby si ty lidi uvědomili, že přeci si můžou říct, že vozířka neudělá nic, co je proti mým mysli, jako. Ale proč, to nemá říkat. Vždyť si s tou vládou uvědíme. On vlastně... Ale aby si tohle co mohl říkat, tak jako on potřebuje impuls nějak. Ale musí vědět proč. Jo. Jako jen tak si to říče, jako vozířka, jako nebudu dělat špatný věci, já tam nic nevím, co to je špatný pořádně ještě, i když jako na co to přijde, no ale. Já myslím, že ten úpad vlády vyhovuje úpadu společnosti. No ano, ten úpad vlády v podstatě jako dovoluje těmu, ne. No jen jako... Projavit se službou a vegetovat, že jo. Tak. Kromě toho, jak si připadá každej strašně chytrej. No. Vypadáš tak než Freddy, jak se vypřipadáš než... No, no. Vypadáš pět přítel, připadáš si jako strašně chytrej člověk. No. Ale měl jsem si to, že většina lidí, vzhledem k tom, jak jsem vždycky věděl o tom, kde budou ty přednášky na příští rok, jo, tak prostě jako tam jsem narazil, prostě, ty staří dětkové, kteří jako prostě fungujou všude možný, že, tak prostě oni někdy argumentujou, prostě oni se někdy bojují a argumentují, vždyť já si myslím, že to je osm hodin denně vysedávat na schůzích, jo. Co já bych jinak, jako... Hm? Jo, toho člověka katastrofa hodí, jo. Prostě on jako nic jiného nezná. Ne? A oni by třeba ztratili poslanecký mandát, že. To by byla totální katastrofa pro ně. Ale i přesto, když to nesouvádí, tak to vypadá jako zatím, zatím dobře, jo, že to je jako nějak, to už je. Co jsi přinesl za dílo? Na srovnání s naší situací jsem přinesl svou oblíbenou četbu, to je z tvých dřív, ne, sorry. Ale ono to je hlubší než sranda jenom, jak to vypadá na první pohled. Tam, když jste to čet, tak víte, jak došlo k tomu kurióznímu pozvání toho anglickýho profesora, Philippa, tady se o něm mluví, že, jeho vlastním bývalým anglickým študentem, který mezi tím se uplacíruje jako redaktor takového nějakého privátního vysílání, amerického, k mikrofonu a má tam mluvit o těch nejnovějších událostech, teda o tom, jak tam študenti začali demonstrovat se, jak obsadili jakousi nespravovanou zahradu a chtěli tam cosi vybudovat a tak dále, a teď proti ním nasadili policii a tak dále, jo. A potom je o tom teda hovor s tím profesorem, jak on jako angličan, co by k tomu řekl. No a teď přečtu to, co se o tom mluví. Je třeba si přiznat, říkal Filip vážně do mikrofonu stanice QXYZ, že ti, kdo s myšlenkou lidové zahrady přišli, byli radikálové hledající příležitost, jak vyvolat konflikt se státní mocí. Je to situace, která neodpovídá naši. Tam většina lidí má dojem, že je všechno v pořádku a ty radikálové chtějí vyvolat konflikt se státní mocí, aby se ukázalo, že v pořádku to není. Ten konflikt má ukázat, to není situace, na kterou bychom byli. Tady, když se vyvolá konflikt, tím, že pět lidí jde klást kytíčku na Václavák, tak nikoho nepřekvapí, že není něco v pořádku, protože všichni vědí, že naopak by každého překvapilo, kdyby to tam dali a nic se nestalo. Ty lány například byly obrovským překvapením. Tímto bytostně politickým aktem, co udělali ty radikále hledající příležitosti, jak vyvolat konflikt, tímto bytostně politickým aktem chtěla radikální levice vyprovokovat co nejrádnější zásah pořádkových orgánů, aby dokázala platnost teze, že tato údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represívní a netolerantní. To je něco, co u nás vůbec nemá smysl dokazovat. To každej ví předem. Co by se tohle dají dokazovat? Když máme za sebou rehabilitace popravených komunistů například. Dokazovat, že tato údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represívní a netolerantní? To je bláznivost. Proto mně připadá ta demonstracie nebo to vyhledávání konfliktu tady jako absurdní. Jestli profesoru Svolovovi dobře rozumím hůňal telefonující posluchač, myslí si, že ti, co začali zahradu budovat, mohou za všechny násilnosti, které následovali. Myslíte si to fajle, vstoupil do jejich rozhovoru Boone, což je ten bývalej anglický jeho žák. Z jistého hlediska ano. To by tady nikdo neřekl. Samozřejmě ty postatní by mu vynadali, že připustil něco. Ale je ještě další hledisko a možná významnější, které dává zmíněné tezy za pravdu. Když se totiž v tak malém městě vojáků celý den hučí nad ulicemi helikoptéry, v noci je zákaz vycházení, na ulicích se střílí do lidí, pouští se něm pliň, šmahem se zatýká a to však kvůli likvidací jedné nepatrné zahrady, musíme si přiznat, že se státním systémem je zřejmě něco v nepořádku. Dalo by se tedy říci, že zahrada byla protik věcí politické taktiky, ale v procesu své realizace se stala autentickou a cenou ideou. Nemyslíte si, doufám, že se odpovědi na vaši otázku vyjímám. A dál to už nebudu říct. Tedy, protože tady je nesmyslné konfliktem ukazovat, že údajně demokratická společnost je ve skutečnosti nesmyslná, údajně demokratická společnost je ve skutečnosti totalitní, represivní a netolerantní, pojaď to každej ji už přede, tak tady taky eventuální taková zahrada, která je věcí politické taktiky, se nemůže v procesu své realizace stát autentickou a cenou ideou, protože žádná autentická a cená idea z toho nevyplyne. Tedy můj dojem je, tedy můj dojem je, že naše situace je naprosto jiná, že naše situace je naprosto jiná, než ta americká nebo západoevropská, nebo západoevropská, a že tenhle ten typ politických aktů, a že tenhle ten typ politických aktů, který vyprovokují ten zásah, který vyprovokují ten zásah, že vlastně není, a nebo aspoň v mnohem menší míře, neskolele menší míře, je produktivní v tomto smyslu. Protože neobjasní nic, jenom znovu potrhne to, co každej ví stejně. Tady má jiný význam ten konflikt, já si myslím. Protože teda něco není v pořádku, ale naopak, protože jak řekl Aleš, tady lidi nemají na co navázat, není tradice, čili je potřeba teda ty lidi nějak proto získat. A tudíž ten konflikt tady má tenhle ten význam, teda získání těch lidí, nebo probuzení těch lidí, nebo prostě, aby si ty uvědomili, že lidé žijí, a tudíž teda ten konflikt má tenhle posunutej význam. Ty Americe, ty lidi se většinou domnívají, že žijou, tak říkám, v dokonalém státě, že už dokonale žijí v Větnamu a tak dále. Tyhle ty lidi, nejsou všichni takový, ale ta většina asi takhle, tyhle ty lidi měli být tam jako probuzení těmhle těm. Co se stalo tady? Tak pravda je, že některý se dožrali. Některý, který by normálně třeba ještě všechno nechali být a starali se o svý, tak tím, že byli zlitý, tak najednou začaly teda být aktivní. No, něco na tom je, ale v čem spočívala tato aktivita? Zase v hledání dalších jako takových demonstrativních gest. Konec konců, to, co tady teda, si myslím, že je to taky gesto, ale šlo o záhradu. V našem případě tam v lednu šlo o položení květin na místo, kde se upálil palach. Je to veskrze symbolická záležitost. Jsou to symbolická gesta, kladení květin, ale kam? Na místo, kde se upálil palach? Proč se upálil palach? V protestu? Čím? Proč se upálil palach? V protestu či něčemu, co tady dosud trvá. Dokonce, co se tak rozlezlo jako rakovina, zatímco on protestoval proti těm začátku. Tedy to všechno jako něco znamená. A to, že se připomíná právě ten palach, to připomíná že tí lidé, kteří tehdy se dostali k moci, že tady jsou dosud. Proto títo lidé to nemohou snést. Je to velmi citlivý symbol. Ale je to symbol. A teď toho dotičního zavřou, i když teda on ty kytky zrovna nenestá, ale to je právě vytipované, a teď následuje velká akce, která představuje zase gesta. Zase protestní gesta. Podpisová listina s tisícema podpisů, který protestují. A je to furt v té rovině toho protestu. Tak já vím, že to má význam pro to vědomost, ale ve skutečnosti to není žádný politický akt. Je to spíš jako na divadle. Tam se všechno jenom znázornuje a není to opravdu. Tam když někdo propíchne toho druhého, tak faktického nesmí propíchnout. A teď tyhle to nepředivo těch aktů, té gestigulace, těch jakoby politických aktů, je vždycky protrženo jenom z jedné strany tím, že je někdo zamřenej. To už není žádné gesto. To není symbol. Já si myslím, že vás předešuji, ale dlouhou dobu se vůbec nevědělo to, že ta vláda bude na něco takového reagovat. Zda to pro ní bude jenom hra. Ta vláda neje hru. Toto není hra. Tady opravdu jako většina lidí nevěděla, kdy se ta podpisovka udělala nejmé tomu, že to bude hra. Oni se třeba domnívali, že opravdu ta vláda něco na základě toho, že to bude hra. To není jenom jen tak, jako takovej symbol. Já myslím teda prostě, že symbol v tom smyslu, že to není politický akt. Politický akt je něco víc než podpis. Politický akt například je, po mým soudu, to, co udělala chramoslová vláda. To je politický akt. Prostě sebrali se, taky podpis, taky dopis, ale je to akt, který je přived předsoud a oni tam ještě na tom soudu dotvrdili ten politický akt. To je něco jiného než ten podpis. To je něco jiného než ten podpis. Symbolicky ještě víc, ale tam se také pojmenovávají věci. Takže tady jsou pojmenovány celkově jednou předem a teď se jenom lidi podpisují. To je přece jenom něco jiného. Je to rituál. Jako v oslavnosti prostě všichni všichni lidé, všichni při těch mistériích, tak třeba pokleknou nebo já nevím. Jo, to je rituál, když to tam je individuální politický akt. Já mluvím o politických subjektech, když mluvím o politických aktů a politických subjektů. Když někdo něco podpíše, to nejedná jako politický subjekt, protože on vlastně se zařazuje jenom do řady těch, co ty druhý. Já vím, že se strašně těžce rozhodovali a nespali, když... Ano, ano. Já nic proti tom nemám. Jenom jde o to, jestliže se dělá jenom toto. Jestliže se nevymyšlí něco podstatnějšího. Nemyslím radikálnější, jenom podstatnějšího. To je něco jiného, že? Tak je tady nějaká chyba ještě jinde než v té vládě. To je taková přípravná fáze, řekněme, získání nebo zaktivizování tý společnosti, nebo prostě nějaká taková... Krásnější déle nevypadl nějaký prodroň. No, ještě. Nebyl ani žádný program, že? Tady vůbec ani byl žádný program. To je to, co třebuje vás. Situace, která tady je, je taková nemastná, neslaná. Jak jedna strana, tak druhá strana. Tam se nic neděje, tam se nic neděje. Občas se něco takového spunktuje, ale ani jedno ani druhý k ničemu ze těch není. To je podstatě, ale tady tohleto vnutí není už vůbec orientací čavých hrty. To není ani organizace. Ona trochu taky určuje tohleto. Teď vznikly další iniciatívy a ty jen na podobou to, co dělajete. Tady není žádná opozice. Tam byla solidarita, tam to bylo v komunistický straně. Vždycky byla nějaká složka, která měla na něčem zájem. Tady není tak nějak nic. Tady se v podstatě vždycky něco vyhlásíš a řekneš, což každej ví na druhou stranu, ale jinak tam je nic. Co se dá o tom říct? Víš, že ten úkol o tom je větší? Věříme propadat těm jednostrannostem. To znamená, že nemůžeme se tady radovat nad tím, že máme vynikající program a nevynikající, kdo by za ním čel do ulice. To teda zajímavého programu není, že? Prosím. Zajímavého programu není, že? Zajímavého programu není, že? No, ale i kdyby byl. Kdyby si tady pár širovlastních profesorů ho udělalo zpřímo vzorově pro celý svět. A nebylo by, kdo by za ním šel, tak by to bylo. Na druhé straně zase tady máme vyniky, které jsou ohodný. Co je třeba, to vidí hned každej, který to věci propojí. No a že ten čas, který jde nám teď vyházat, věnovat tomu zvýšování zachovalosti a vrátilosti. No, ale když si řekne, co to asi je, tak tam do toho hned zase patří oboje. Jak ta ochota riskovat, tak i ta ochota si pojít hlavou, zamýšlet se, trápit se, vymýšlet. To patří půjď to do mravnosti nebo do zachovalosti, nebo vrát se, já nevím, kde je, patří to tam. Evidentně, že ta zachovalost musí občas projevit nějakým mravním počinem, i když je symbolického charakteru, jako je vědeček nebo co. Takže když to není laciník, když to není pouč na říp, jako za první okoliky, tak je to... No a tím se myslím, že nějak neprořešil proti tomu, co ty si říkal. Výsledek je jenom ten, že tato časně potřeba využít. No a problém je kde? A problém je ještě v tom, že čas není dolekolečný, čas není furt stejnej a jsou doby příhodné a nepříhodné a ten zvláštní souběh toho, že nárok je připraven a příležitost se zrovna přišla, to je dějiná zázra. V okamžiku, kdy se ukáže příležitost na nárok, která nebude dostatečně připravena, tak se zpět ji nedá dělat, než s tím, že potřeba pak pečovat o to, aby toho krve proti nám... Přesadit na nám novou. A nebo vydechat tu příležitost a čekat, až bude nárok zachovalejší mravně a znovu přijde příležitost, ale přijde zase něco úplně jiného, co se dá zpočítat. Takže zachovalost a mravnost, to snad je dobrá prouka v každém případě. Ale kdy je to takové měřícko? Kdy můžeme říct o tom nároku? Ten úkol nená vždycky. Nějaká minimální míra zachovalosti není známa. Nebo možná, že by se dělala stanovit. Nenásilnost, která tu chybí. Protože naše manifestace jsou velmi nenásilné a takřka proti angličanům, francouzům, takřka perantikových, co ještě neznamená, že to je přesvědčení těch lidí. A dalo by se jistě nepočítat ještě několik takových znaků, které by se volili, že jsou jako minimum v rámnosti a zachovalosti. No ale i to je prostě něco, co si ani neuvěřovujeme, že potřebujeme. Ale to zase tak i to, jak ty demonstrace probíhají, to je asi myslím takový úsedek takových nevýrazněností toho, že ta demonstrace nakonec je, aniž by předem jako se domluvalo, že by měla dejít. Že by se zvolil způsob toho, že se budou chvat na demonstrace. Ale vzhledem k tomu, že je zase obava, aby náhodou ta druhá strana nezareagovala tvrdějš, tak se jako zvolí dávno ten způsob. Tak ono opravdu nakonec vyleze z toho jenom to, že se vedle říjmu upozorní, tak jsou tady i síly složky takových, které jako nesouhlasí a proto... Ale my se máme obavu, nechceme tu demonstraci udělat nepoostřejší, že uděláme opět takovou. Moc to je v tý štveřici. Je to třetí nebo druhý? Moc? Já jsem teď nevěděl, na co myslíš. To jsou ty předmětní záležitosti. To je člověk. Takže to tam patří do toho rozhodování, a v tom je přeci právě možnost tolika vejlek, které podstatně změňají jako smysl toho, význam a smysl a dopad toho, co bylo. Jednak jsme se možná, nebo já zmínil v tom dopadu, třeba některý z takových, třeba některý z akcí. A jednak se ještě můžu mít v tom, jak to teďka vidím. Protože to je vždycky ta věc počítatelů. To je vždycky tak. A tedy, co se v takovém případě mám dělat? Musím se ustavečně kontrolovat, jestli se náhodou nemílim. Jak to můžu kontrolovat, když nemám žádný pozice, když ani nemám žádný názor. Jak to můžu kontrolovat, když není blbej, když vůbec žádnej nemám. To je právě to. Tady není politický dialog ne proto, že by ho vláda neumožňovala, zakazovala. To už dávno není pravda. To je to, protože nikdo svůj názor neřekne pořádně. A proč? No tak buď ho nemá, no to je teda škandál. Co tady teda dělali ty chytrý lidi, navíc který si myslí, že jsou rozený vůdci příští. A nebo tedy ty lidi vědí něco, mají promyšlení, ale prostě zatím s tím nevystartovali. Já si myslím, že většinou jejich asi nemá, protože spousta lidí prostě přešla na ten marxismus. V podstatě jako automaticky. Buď ať už v donucením, nebo prostě, že se to stalo takovým zákonitým, že se na ten marxismus přecházel. Já si myslím, že tady ta návastnost na tu tradici není. A když tak, jako je hrozně minimální. No dobře, ale tak řekněme, když existuje půl milionu vyloučených straníků, kteří se dělají omylem, ale přece některý opravdový, dík tady snad třeba nějaký ty marxisti, na to nepřešli jenom mimochodem. To byli opravdu nastojaští marxisti. Ať ukážou, co jim ten marxismus dovoluje, jak lépe vidět situaci a jak to víc dělat. Dík je to návod k praxi, tak ať ukážou, jaký je to návod k praxi. Ale oni naopak jako ten marxismus, jako nakonec zjistí, že jim ničemu nepomáhá, že oni s ním nic dělat nemůžou, ale oni nemají jenom alternativu, že? Takže oni nakonec jako mlčeli, že? Protože se přesvědčili o tom, že ten marxismus jako jim nepomůže. No ale to platí jenom o některých. Jsou tady jiní, který jsou přesvědčení, že je potřeba povědět ten stalinismus a tak dále, že je potřeba se vrátit zpátky a tak dále. Takový lidi nejsou vůbec. A tak proč s ničím nevylezou? A proč jednají v obroďáci tajně s oficiálma? Oni se taky není vědomí toho, že by se jim všichni vysmáli, kdyby se přišli znovu. Oni se mohou takhle tajně vyjednávat, nejenom vysměje a prostě je vykopnout. To každý ho odradí. To je opravdu přijatelný, velice příjemný, když ten mlynář odejde od toho. Stane se z ní dnes socialista. Mně to připadá velice. Samozřejmě to je výborná záležitost, že to takhle udělali, že oni to neudělali. Oni to takhle neřekli. Je tady někdo, kdo by hledal z jiných pramenů myslky marxistické? No jistě. Jsou tady katolíci, kteří to dělají primitivně. Jsou to katolíci nebo socialisti. Oni jsou za tím stranou. Tam jsou velký boje mezi těma starýma a mladýma. Taky to není úplně vyjasněné, že kdyby došlo k tomu, že by i tyto strany byly rovnocenými partnery, tak pak by mohlo k něčemu snad dojít. Protože oni by se tam asi mezi sebou pomlátili a asi by ti mladí byly lezi na horu a došlo by k nějakému pohybu. Ale pokud i ty strany, které tady jsou, jsou v podstatě jako zavřenými a nemají nejmenší možnosti. Samozřejmě, že pak by se vyrojili i tady z těch nezáviselých drutí asi další strany, které by tomu pohybu mohly dát ještě zase nějaký další směr. Jako ty strany si myslím, že jsou, protože by byly připraveny k nějakému pohybu. Ještě bych se chtěl vrátit k tým věci. To tak zaznamená dílně do toho rádla, jak jsme povědali zkoumat, jakou ve jménu čeho a jaká je vůči idea, když zkoumáme nějakou novou cílu. Každý ví, že ve jménu čeho se může dělat něco úplně jiného. Čili to by znamenalo naopak ne dívat se ve jménu čeho, ale něco ve skutečnosti. Jakým můžeš přiložit zrcadlo, když nebereš vůvahu ve jménu čeho oni jdou? Rozumíš celý problém? To není všecko. Ale když chceš pochopit revoluci, tak musíš pochopit, co jdou. I prostě co má napravo.