Rudolfe,

dostal se mi poněkud opožděně a bohužel jen náhodou do ruky text našeho třetího kolegy, s nímž jsme až dosud pěstovali tyto DIALOGY; tento text je nadepsán „Místo Dialogů“. Rozmýšlel jsem se, mám-li navzdory tomuto nadpisu zařadit jeho plné znění do květnových Dialogů. Naznačeným, ale přímo nevysloveným smyslem Tesařova textu je, zdá se mi, skoncovaní se vzájemnou „dialogickou“ korespondencí; nasvědčuje tomu jednak to, že mi o sobě už dlouho nenechal vědět, že neudělal (pokud jde o DIALOGY) to, co bylo domluveno, a naopak udělal něco, co nebylo domluveno, a posléze i okolnost, že text, v jehož druhé polovině polemizuje se mnou (mírně řečeno), nepovažoval za nutné mi vůbec dát nebo poslat. Nakonec jsem se však rozhodl tak učinit, neboť mlčení, i když by se mi po některých stránkách zdálo nejvhodnější reakcí, by mohlo být vykládáno tím, že se cítím uražen, tedy nikoli věcně. Pociťuji tak nezbytnost nějak exponovat celou situaci, aniž bych ji jakkoliv posuzoval do roviny, kde by už nemohla být napravena. I v minulosti jsme říkávali partnerům v dialogu: náš rozhovor je otevřen každému, kdo se z něho sám nevyloučí. A protože zatím nemám jistotu, že se Jan Tesař rozhodl dialog se mnou dál nevést, beru jeho příspěvek jako jen trochu nezvyklou formu účasti na pokračujícím rozhovoru. A zařazuji jej do květnových Dialogů jako text, k jehož některým partiím se hodlám vyslovit sám a k jehož některým partiím nebo celku by se mohli vyslovit jiní (zvu je k tomu).

Tvůj Ladislav

Odpověď a komentář k „ne-dialogu“ dr. Jana Tesaře

1. Dr. Tesař napsal, že „čeká již pět měsíců“ na mé kritické připomínky k jeho úvaze pro benátské Biennale; dodnes se jich (po dalších 7 měsících) nedočkal. Chtěl bych uvést na svou omluvu, že jsem se nedomníval že by právě na mé připomínky čekal. Jednak mi to neřekl (a napsal to ve svém „nedialogu“ až tak pozdě a navíc ani tento text mi nedal, já k se k tomu ještě vrátím), jednak mi svůj příspěvek pro Benátky nedal ani nepůjčil, takže jsem jej dodnes nečetl. Jsem velmi ochoten připustit, že neznalostí zřejmě tak významného textu jsem už i tak potrestán, ale nemohu se smířit s myšlenkou, že by mne dr. Tesař mohl za tento nedostatek právem peskovat, když pro to, abych mohl svatou povinnost (svou splnit, neučinil ani takovou maličkost ze své strany, že by mi svůj text alespoň na nějakou kratší dobu půjčil.

2. Situace s textem „Místo Dialogů“ je obdobou zmíněného případu s Tesařovým textem pro Benátky. Zřejmě na doklad, že nejde o pokračování v „dialozích“, mi dr. Tesař ani tento text nedal. Teprve po třech měsících jsem tento „nedialogický“ text dostal docela náhodou do ruky od osoby, která nebyla pověřena, aby mi jej předala nebo jenom ukázala (nyní jsem se na to znovu zvlášť dotázal, když mi dr. Tesař při náhodném setkání řekl, že mi text po této osobě poslal). V první reakci po přečtení jsem se rozhodl okamžitě napsat své stanovisko. Pak, podporován zvlášť svou ženou, jsem se pomalu klonil k názoru, že by bylo lépe nejdříve s dr. Tesařem o věci promluvit – resp. počkat, zda se on sám k tomu nějak nepostaví nebo nevyjádří. Odložil jsem svou odpověď a čekal jsem, až se autor textu někdy zastaví; to se nestalo, ač to bylo domluveno a ačkoliv to bylo nutné, měla-li spolupráce na „Dialozích“ pokračovat. Připravil jsem ještě (sám červnové číslo a počkal dva prázdninové měsíce, po nichž jsme spolu s ing. Baťkem sestavili číslo zářijové. Až v říjnu jsem se – náhodou, jak uvádím – s dr. Tesařem setkal: dal mi jednoznačně na srozuměnou, že text „Místo dialogů“ v žádném případě není okamžitým výronem nějaké polemické rabies a že je míněn jako konec přátelských vztahů. Měl-li jsem na počátku chuť k odpovědi, nyní mne dokonale opustila. Mám zvyk vést spory pouze s lidmi, kteří mi, za to stojí a kteří o to stojí. Dr. Tesař zřejmě (zcela o mou odpověď nestál) ačkoliv sám text by to několika svými místy připouštěl). Bylo – a i nyní je – mi lhostejné, jak se budou někteří lidé dívat na to, že zůstávám dr. Tesařovi svou odpověď dlužen. Trochu na rozpacích jsem ovšem zůstával, nebude-li dr. Tesař mé neodpovídání pociťovat jako x urážlivé. V tomto měsíci jsem se však dozvěděl, že téměř celá veřejná korespondence, vyvolaná Tesařovým dopisem Hájkovi, byla vydána mezitím v zahraničí (anglicky a francouzsky). Měl jsem pak příležitost si přečíst vydané texty v anglickém překladu (text) „Místo dialogů“, jak jsxem zjistil, v řadě míst proti originálu zmírněn; nevím však o tom, že by i doma tento zmírněný text nějak koloval). Tím bylo pro mne rozhodnuto: nyní již nemohu neodpovědět.

3. Dr. Tesař píše: „Dr. Hejdánek se snaží vyrovnat si se mnou účty za něco jiného, než je můj dopis Hájkovi. To je jednak známo, jednak k mé výhodě zřejmo“. Tato Tesařova insinuace mne nutí, abych objasnil, proč jsem měl za nutné se od jeho dopisu profesoru Hájkovi distancovat. Jednoho dne se totiž dr. Tesař u nás zastavil a sdělil mi, že napsal polemický dopis; dal mi velmi špatnou a trochu pomačkanou kopii a požádal mne, abych ji dr. Hájkovi příležitostně dal. Vyslovil jsem své pochybnosti nad vhodností této formy, ale nakonec jsem úkol na sebe vzal: měl jsem v úmyslu text (který jsem pořádně přečetl až po Tesařově odchodu) přepsat a Hájkovi dát originál tohoto dopisu. Pak jsem však zjistil, že text už koluje mezi některými mými známými. Jeden z nich měl dokonce po ruce dost pěknou kopii, kterou mi ochotně vyměnil za onu špatnou, takže mi ušetřil práci. Předával jsem tedy dr. Hájkovi jako tehdy spolumluvčímu Tesařův text, přičemž naše spolupráce, názorová blízkost a přátelství s dr. Tesařem byla tehdy dobře známa. Kromě toho jsem způsob (či spíše nezpůsob) Tesařova útoku považoval za nešťastný, a to hned v několika ohledech.

Dr. Tesař možná vůči mně zatrpkl, protože očekával, že ho v jeho útoku na dr. Hájka loajálně podpořím anebo že alespoň zůstanu stranou. Byl to mylný odhad. Dr. Tesař se se mnou neradil o svém připravovaném útoku; necítil jsem se ničím vázán. Napsal jsem proto v jednom „Dopise příteli“, co se mi nelíbí na Tesařově dopise; ale hned v následujícím „Dopise příteli“ jsem napsal, co se mi nelíbí na Hájkově interview (jímž byla Tesařova polemika vlastně vyvolána). (Mimochodem je dost zajímavé, že právě tento text, kritický vůči Hájkovi, nebyl v zahraničí v onom souboru otištěn, ačkoliv tam věcně náleží daleko spíš než dopis o Tesařovi). Mé výtky Tesařovi směřují vesměs k formálním nedostatkům; neváhal jsem napsat, že názorově v mnoha bodech s Tesařem souhlasím. To je ostatně můj dojem i nyní; marně hledám podstatu sporu, do něhož se dr. Tesař tak nutí. Produkt své zuřící polemiky zavěsil na velmi pochybných pokrouceninách úlomků mých formulací. – Jinak prohlašuji, že nemám tušení, proč vlastně jsem si měl chtít s Tesařem vyrovnat účty. Jeho poznámku si nedovedu vysvětlit jinak, než že mi nejspíš něco provedl, aniž jsem se o tom dozvěděl nebo aniž jsem si toho všiml, a čekal na mou odvetu tak napjatě, že při první příležitosti ji viděl v něčem, co bylo motivováno docela jinak. Své motivy jsem otevřeně vylíčil; chce-li dr. Tesař hledat jiné, pak vypovídá o sobě a nikoliv o mně.

4. V Tesařově textu je celá řada výroků, k nimž se nemohu a tedy nebudu vyjadřovat. Dr. Tesařovi „přirozeně“ napadá mé jméno, když je řeč o „nedůslednosti a plytkosti českého myšlení“; považuje za zadostiučinění, že můj text je „tak špatný“. Mé stanovisko označuje (přímo klasifikuje) jako „prázdné žvanění“, navíc konzervativní. A nepovažuje mne za svého představitele či mluvčího (rozumí se v rámci Charty); ostatně „v kolika případech“ jen čerpám „z větrů kolem nás vanoucích“ jakousi „axiologii“ a zapomínám ji „důkladně proklepat“. Zcela opačně hodnotí dr. Tesař výkony své: vůbec rád v textu doprovází to, co říká, také ještě svým vlastním komentářem. Ani to nebudu komentovat. Přidržím se raději věci, mohu-li tak nazvat to, z čeho se dr. Tesař pokusil udělat kuličku.

5. Dr. Tesař praví: Jádrem Hejdánkova dopisu je jedna věta: „Čs.zákony ve své většině nejsou „špatné“. Tím ovšem mou formulaci nejen vytrhuje z kontextu, ale polemizuje pak s jedním úlomkem tak, že rozvádí zamlčený úlomek druhý (a kombinuje to se soustavným převáděním řeči na něco jiného, tj. posouváním tématu). Jako historik dobře ví, že tímto způsobem lze bít a eventuálně ubít každého. Kontext mého výroku je zcela jednoznačný: interpretuji jednu ze zásad Charty, totiž zásadu zákonnosti a respektu k zákonům. Výslovně říkám, že – na rozdíl od univerzalistické zásady respektu k lidským a občanským právům – je tato druhá zásada společensky a politicky podmíněna. Stejně výslovně říkám, že si uvědomuji meze a problematičnost této druhé zásady. Nicméně zdůrazňuji, že Charta od počátku vyhlásila svůj úmysl setrvávat v přísně zákonných mezích; to že neznamená nějaké konzervování statu quo, ale že existují zákonné cesty, jak upravovat existující zákony (jako příklad uvádím aktuální nutnost úpravy celé řady zákonů včetně samotné Ústavy v důsledku ratifikace obou mezinárodních konvencí, tj. tzv. vyhlášky č. 120/76). Poté následuje inkriminovaná formulace, která však má své pokračování ještě v rámci jedné věty: „Naše československé zákony ve své většině nejsou špatné a je dobře možné z nich vycházet; jejich formulace jsou však často nevyhovující, tj. jsou příliš „gumové“, nepřesné, víceznačné – a mají příliš mnoho ještě gumovějších výjimek.“ Můj další výklad potom pokračuje poukazem na „daleko vážnější“ nedostatek, že se „fakticky málo dbá na jejich dodržování“ a na jejich rovnou aplikaci pro všechny občany. A nakonec se zmiňuji o mezích zmíněné zásady dodržování zákonnosti ze strany občanů; připouštím jako oprávněnou (byť ve výjimečných případech) metodu tzv. občanské neposlušnosti. Ihned však podotýkám, že pak musí jít o jinou občanskou iniciativu, která opouští (nebo se vůbec nedovolává) základnu Charty 77. (A pak následuje ještě malé logické rozlišení: ani každá aktivita zákonná ještě není a nemůže být chápána jako aktivita chartistická.)

6. Každému, kdo hledí ke smyslu toho, co jsem napsal (a nehledá jen hůl na předem vyhlédnutého psa), musí být proto jasné, že 1. nemluvím o čs. zákonech „vcelku“, ani o „čs. právním rádu“, ani o oficiální koncepci právního řádu jako „nástroje politiky strany“, ani o „stavu takřka všeobecné nezákonnosti“ (který bych snad popíral) atd. atd., na což všechno dr. Tesař soustavně převádí řeč, nýbrž docela naopak v jednotlivých zákonech (píšu o „většině zákonů“, nikoli o zákonech vcelku, právním řádu atd.); 2. i o těch zákonech, které „nejsou špatné“, říkám, že jsou gumově formulovány, tedy že nejsou všestranně dobré, ale že jejich často nevyhovující formulace musí být vylepšena; 3. jsou málo dodržovány a zejména státní orgány jich užívají selektivně, tj. neaplikují je stejně na všechny občany, tedy že o faktické nezákonnosti i o tom, že je gumovými formulacemi nejen umožňována, ale úmyslně zajišťována, také vím; 4. že výslovně říkám, v jakém smyslu a v jakém rozsahu považuji většinu zákonů za „nikoliv“ špatné, totiž že „je dobře možné z nich vycházet“) a nikoliv u nich zůstávat a s nimi se spokojovat):, že tuto zásadu dodržování zákonnosti vidím jako společensky a politicky podmíněnou.

7. Srovná-li kdokoliv ze soudných čtenářů nikoliv vnější podobu mých formulací s formulacemi Tesařovými, ale věcný smysl toho, co říkám já, s věcným smyslem toho, co říká Tesař, pak kromě rozdílů v důrazech najde rámcovou totožnost obojího přístupu. Když se dr. Tesař brání proti tomu, že v některých polemixkách je vyvoláván dojem, jako by vyzýval k nedodržování zákonů, a když připouští, že opozice v zemích, jako je naše (Tesař mluví o „bolševických zemích“), kde se oficiální propaganda dovolává humanistických a demokratických principů, může „vystupovat jako síla nejen zcela legální, nýbrž, zachce-li se jí, též jako zcela legitimní“, potvrzuje tím jenom mé hodnocení zdánlivosti sporu.

8. Sám jsem ve zmíněném polemickém mmm dopise sice nemluvil o tom, nač dr. Tesař klade zvláštní důraz, totiž o onom „naléhání, nepřístojném tlaku opozice“ na mez legality a na rozšiřování jejího prostoru (zatímco etablovaná moc ji chce z tohoto území vytlačit a dokonce si přeje, aby se uchýlila pod zem); ale v jiných svých textech o tom píšu a s Tesařovým pojetím rámcově zcela souhlasím. Rozdílné by se ovšem ukázalo naše hodnocení jednotlivých případů a vhodnosti jednotlivých postupů v konkrétních situacích. Ale polemika byla vedena v rovině obecné, a tam vidím pouze shodu. Jde-li o otázku politické opozice, pak naprosto souhlasím s tím, že slovní odvolávání na zákony nestačí a že je nutno vyvíjet soustavný „pozitivní tlak“ k překonávání „totalitní diktatury a k vytváření občanské společnosti“, že „od solidarizačních akcí ve prospěch obětí justiční zvůle“ je nutno „postupně a podle sil přecházet k podnětům k legislativním úpravám, ale také dokázat vyvíjet pozitivní tlak k realizaci takových úprav“. Jde jen o to, že Charta 77 ve svém ustavujícím dokumentu veřejně vyhlásixla, že nechce být takovou „politickou opozicí“.

9. Nakonec se tedy zdá, že spor mezi stanoviskem dr. Tesaře a stanoviskem mým je pouze v chápání tohoto základního charakteru Charty 77. Je známo, že někteří signatáři jsou přesvědčeni, že formulace prvního dokumentu Charty 77 je třeba chápat jako taktickou kamufláž, že však ve skutečnosti Charta takovou politickou opozicí jest. (Už jsem se v jednom z dopisů příteli zmiňoval o tom, jak se s touto koncepcí setkal loni při své návštěvě v Československu Tom Stoppard a jak o tom pak referoval. Jsou to zejména marxističtí historikové, kteří mají sklon takto „reálně-politicky“ uvažovat a přitom podceňovat význam zásad a principů. které mají vždy za ideologickou zástěrku konkrétních, omezených zájmů. Dr. Tesař však končí svůj text výslovným souhlasem s mou tezí, že „i kdyby jen jeden jediný signatář Charty odmítal širší zaměření Charty, než jak je vymezeno jejím úvodním dokumentem, bylo by nutno jeho názor respektovat“. V takovém případě však, dodává dr. Tesař, by bylo nutno „vytvořit něco nového“. Takže v tom je opět shoda; já se sám už přes rok snažím dokázat, že Charta nestačí, protože svou podstatou je institucí, resp. společenstvím s nekonečnými cíli, zatímco my potřebujeme vytvořit celou řadu forem občanských iniciativ, majícíxch omezené, ale velmi konkrétní a praktické cíle. Spor tedy je pouze v tom, že dr. Tesař by chtěl Chartu vnitřně proměnit a posunout na rovinu zápasu politických sil, kdežto já to zásadně odmítám. Že to odmítám, je však dr. Tesařovi známo dlouho předtím, než se na mne rozezlil. Proto dost dobře nemohl změnu svého osobního vztahu ke mně zdůvodnit tímto jediným věcným rozporem a musel vykonstruovat něco umělého, nač by mohl svůj útok zavěsit a vyhlásit tak svůj rozchod se mnou. Jinak ovšem je kuriózní, jestliže – jak se ukazuje – jediným reálným důvodem toho, proč mne dr. Tesař začal odmítat jako „svého mluvčího“ (ačkoliv předtím mé jmenování i mne osobně již ve funkci významně podporoval), je to, že se chci držet institučního textu Charty. Uznává, že třeba i „jen jeden jediný signatář Charty“ by právem mohl trvat na nerozšiřování (spíše nepřesouvání) zaměření Charty, ale na mluvčích by chtěl požadovat, aby takových signatářů nedbali?

10. Ačkoliv jsem se k této věci již jednou vyslovil, mám za nutné to opakovat při každé vhodné příležitosti: Charta nemůže a nesmí být proměňována v opoziční politické hnutí, v politickou organizaci, v politickou (myslím mocensko-politickou) sílu, protože

1. v současné fázi by to byl nutně její konec jak z vnějších, tak z vnitřních příčin;

2. jednak v přítomnosti by přestala poskytovat platformu, kterou by uznávaly všechny opoziční proudy i jinak formovaná ohniska resistence, jednak – a to zejména – do budoucnosti by neobyčejně ztížila (proti nyní otevřeným možnostem) zachování a rozšiřování základního společenského konsenzu, což představuje jeden z podstatných pilířů vybudování skutečné společenské integrity (úkol, kterého na delší dobu nebylo dosaženo v českých zemích od dob tzv. první reformace).

V tom, co Charta již téměř po dva roky dělá, plní své nejvlastnější poslání a nezůstává mu co do povahy nic dlužna; tím samozřejmě neříkám, že by leccos nemohla dělat lépe. Občas se opakující kritiky že se ve svých dokumentech a sděleních etc. příliš zabývá sama sebou, jsou jen z malé části oprávněné. Charta 77 představuje mimo jiné jak pro domácí, tak pro zahraniční veřejnost jakýsi lakmus, na němž se výrazně projevuje povaha současného československého režimu. Chce-li někdo zjistit, zda daný roztok má povahu zásady nebo kyseliny, musí dočasně pozorovat lakmusový papírek. Kritika, že by měl svou pozornost upřít raději na roztok samotný je pochopitelně scestná. To, čeho se režim dopouští vůči signatářům Charty, lze daleko snadněji sledovat a kontrolovat než to, čeho se dopouští vůči tisícům bezejmenných občanů, kteří namnoze již ztratili důvěru, že by jim mohlo být pomoženo, nebo kteří mají za to, že by si svou pozici mohli jen zhoršit, kdyby svůj případ zveřejnili (dokonce pak prostřednictvím Charty). Otevřená přihláška k zásadám Charty 77, jíž je podpis jejího ustavujícího dokumentu, představuje také ochotu a závazek, poskytnout ke zveřejnění všechny významné detaily konkrétních forem represe, jíž je vůči signatáři ze strany mocenských orgánů, ze strany zaměstnavatele či společenské organizace atd. užito.

11. Jan Tesař ironizuje jednu mou výtku (či spíše jen kritickou připomínku) jako „kuriózní“ a po svém ji formuluje tak, že mu vytýkám, že „ve svém dvoustránkovém dopisu prof. Hájkovi nevytyčuje žádný program“. Nic takového jsem mu však nevytýkal. Jestliže někdo podnikne tak prudký výpad a používá tak silných slov, jako to učinil dr. Tesař v dopise Hájkovi, pak je vždy na místě prozkoumat, z jakých pozic tak činí, tj. jaké jsou jeho vlastní pozitivní představy, na nichž je jeho kritika založena. Nemám vůbec v úmyslu tvrdit, že ten kdo si sám neví rady, nesmí kritizovat ty druhé, kteří si rady vědí nebo si to alespoň myslí či to dokonce jen předstírají. Na logické rozpory kupříkladu může poukázat i ten, kdo sám svou vlastní koncepci nemá; k tomu má plné právo. Ale vášnivost a vehemence Tesařova útoku musela mít nějaký motiv. Proto je nutné na prvním místě prozkoumat, zda jde o motiv věcný nebo osobní. Tak jsem postavil otázku: „Co vlastně říká Jan Tesař pozitivně?“ A konstatoval jsem pak, že „to je hodně skrovná základna pro nějaký politický program, a o nic větší základna pro jakoukoliv kritiku jiného programu nebo stanoviska“. Nemluvil jsem tedy o tom, že dr. Tesař do svého útoku nezařadil programový oddíl, nýbrž že z těch několika programových formulací, které tam přece jenom čtenář najde (a které tam z povahy věci nutně musí být a měly by být dokonce v podstatnější míře již pro lepší srozumitelnost kritických pasáží), lze vysoudit programovou chudobu Tesařovy pozice. Připouštím ovšem, že své pozitivní řešení dr. Tesař vyjádřil jinde; bohužel mi to uniklo. Jsem mu proto zavázán, že na závěr své polemiky se mnou přece jenom dva programové odstavce zařadil.

12. Dr. Tesař začíná s tím, že platonické výzvy k dodržování zákonů nic neřeší, i když připouští, že „překonání stavu nedostatečné zákonnosti může být...možnou cestou k překonávání totalitní diktatury a k vytváření občanské společnosti“. Proto doporučuje „pozitivní tlak opozice“, která by nejenom dávala podněty k potřebným legislativním úpravám, ale která by právě dokázala „vyvíjet pozitivní tlak k realizaci takových úprav“. Dr. Tesař poté odkazuje na svou úvahu pro benátské Biennale a k blíže nevymezeným návrhům „konkrétních aplikacíxx toho, co nazývá politikou pozitivního přístupu opozice k problémům společnosti za odumírajícího totalitarismu“. Z toho si sice nelze mnoho vybrat, ale přece je v tom alespoň něco málo. Mám především námitku proto vzbuzování dojmu, že jde v současné době o „odumírání totalitarismu“. Termín odumírání sugeruje, že příčiny jsou jaksi vnitřní, vitální, resp. morbidní povahy. Ale všichni víme, že na tyto své vnitřní choroby totalitní společnosti „umírají“ od svého začátku a že toto „umírání“ může trvat víc než půl století (a pravděpodobně třeba i několik století, kdyby k tomu nepřistoupilo něco dalšího). Hlavní a nejtěžší nesnáze totalitních společností mají své zdroje mimo ně samotné. Vnitřní „vývoj“ těchto společností jen z menší části vyvěrá z domácích pramenů, ale má svůj nepřekročitelný rámec v nezbytných a nevyhnutelných reakcích totální moci na vnější, tj. především mezinárodní situaci. Uvnitř tohoto rámce nepochybně velmi záleží na občanských iniciativách, na rezistenci a společenskému protitlaku, na vůli k odporu a na promyšlenosti opozičního postupu. K podstatným rysům tzv. totalitarismu náleží jednak mocenský monopol, hlavně však pohotovost k násilnému, mocensky direktivnímu řešení všech konfliktních a rozporných situací, které by mohly aktuálně nebo potenciálně totální panství ohrozit. Proto není v totální společnosti žádného místa pro opozici; každý zárodek možné opozice je ihned zničen nebo potlačen. Výjimku může dočasně vyvolat v život vhodná mezinárodní situace. Její vhodnost anebo nevhodnost musí být odvažována takřka na lékárnických vahách. Vůbec neplatí, že nějaký velký tlak zvnějška by musel vždycky usnadňovat existenci opozičních sil; takový tlak nesmí být příliš malý, ale nesmí být ani příliš velký. Nesmí být také příliš přímý ve své podpoře, i když na druhé straně nesmí být mmm od podpory určitých opozici příznivých skutečností zcela oddělen. Vyloučíme-li těžkou ozbrojenou konfrontaci, která by dnes znamenala děsivou katastrofu s hekatombami mrtvých, jsou takové lékárnické posuny, jež si vyžádají dlouhé roky vytrvalé, promyšlené a vskutku koncepční politiky ve světovém měřítku, jedinou reálnou perspektivou. Totalitarismus nám neodumře, a to tím spíš, že není fenoménem vyhraženým pro jednu část světa, ale že tendence k němu jsou celosvětové a že ohrožují dokonce i nejtradičněji demokratické společnosti. Budou-li vnitřní opoziční tlaky příliš silné nebo náhlé, budou nemilosrdně rozdrceny – stejně tak, jako když budou příliš slabé nebo sporadické. Budou-li vnější tlaky příliš programově plánované a adresné, vyvolají jen tužší represi uvnitř. Totalitní moc je vždycky nakloněna k vytvoření „čínské zdi“ kolem své državy a k izolacionismu. Všechen tlak zvenčí, který tuto tendenci vyvolává a posiluje, je nesmyslný a vede k opaku toho, co zamýšlí. Existuje jediná metoda, jak vyprovokovat smysluplný vývoj: přispět k vytvoření situace, kdy totalitní moc se začne ve svém nejvlastnějším zájmu nutit k pohybu a ke změnám. To v žádném případě není metoda konfrontace (ani vnější, ani vnitřní), nýbrž naopak metoda otevřenosti ke kontaktům, ke společným projektům oboustranně výhodným, ke spolupráci a k vzájemnému neohrožování.

13. Z toho všeho je naprosto zřejmé, že celá záležitost je dlouhodobá a že každý spěch a každé přehánění ji jenom prodlužují. Nikdy snad nemělo radikálničení a vyvolávání konfliktu revolucionářskými hesly a využíváním spontánních ohnisek napětí tak dlouhodobě škodlivé následky jako právě v současné situaci. A kromě toho je tu ještě jeden důležitý bod: Dr. Tesař mluví o pozitivním tlaku „opozice“ a o politice pozitivního přístupu „opozice“. Tady je snad na místě říci, že v současné chvíli taková opozice přinejmenším u nás prostě neexistuje. Chce-li se do toho někdo pustit, nechť tak učiní; i já jsem přesvědčen, že dříve nebo později se taková opozice bude muset ustavit. Sám nevidím, že by doba k tomu byla zralá (tj. že by dost lidí k tomu bylo připraveno). Chtít se však v rámci Charty 77 chopit příležitosti a proměnit ji v takovou opozici je nejenom nefair, ale je to politicky nonsense; opozici se tak ustavit nepodaří, vyvolá se jen nesmyslný konflikt, jehož jediným výsledkem bude likvidace Charty jako jedinečného fenoménu v této komplikované situaci střední a východní Evropy. Nejde tedy vůbec o to, zda někomu daný stav vyhovuje nebo nevyhovuje; Chartu podepisovali lidé, kterým daný stav evidentně nevyhovuje. Má-li však dr. Tesař přitom na mysli daný stav v samotné Chartě, tj. odmítání „širšího zaměření Charty, než jak je vymezeno jejím úvodním dokumentem“, pak ovšem mu opravdu nezbývá nic jiného než „vytvořit něco nového“. To ostatně chceme většinou i my ostatní – ale nechceme k tomu užívat Charty jako instrumentu, když není po ruce jiný.

14. Nedojde-li k porušení existující mocenské rovnováhy (a to se pro nejbližší dobu nezdá být pravděpodobné), zůstává pevným rámcem naší domácí situace (stejně tak jako situace polské nebo maďarské) politický vývoj v samotném Sovětském svazu. Specielně u nás jde o stav zcela mimořádný, nenormální, „skleníkový“ či jinak umělý. Proto se může na první pohled jevit nepřijatelně má teze, že základním předpokladem prvních projevů posunu reálné mocensko-politické situace je vytvoření reformní skupiny, ba celého reformního proudu v samotném rámci etablované mocenské vrstvy. Do slova a do písmene to však platí pro vnitropolitický vývoj sovětské společnosti. Do té doby, dokud nedojde k podstatným změnám tam, nelze u nás uvažovat o ničem jiném než o přiblížení k situaci v Maďarsku nebo spíš ještě v Polsku. A až dojde ke změnám tam, budou to změny pozvolné, odpovídající nejspíš tomu, co jsme u nás zažívali počátkem šedesátých let. V obou případech musíme počítat alespoň jako s jednou eventualitou, že u nás dojde nejprve jen k několika personálním přesunům, potom k mírným přesunům v rámci etablované vrstvy a jen velmi pozvolna k rehabilitaci těch, kdo byli delší čas v nemilosti, ale kteří zdaleka nezašli tak daleko, aby sami volali po alternativě. Tady v nejlepším případě nás čeká delší období kompromisů značně neuspokojivý. Pro mne zůstává zatím otázkou, zda na na takovýto optimální vývoj není celoblokově už pozdě. Perspektivy sovětské politiky se rapidně zhoršují, v každém případě asi mnohem rychleji, než je v možnostech adaptace tak obrovského masivu, spočívajícího na zachování statu quo a odpovídajícího na proměny mezinárodní situace pouze tlustou kůží. V takovém podstatně méně příznivém případě musíme naopak očekávat zmnožení represí ve vnitřní politice a zesílení jejich brutality, a to v tím větší míře, čím víc se katastrofa přiblíží. Nějaký optimismus nebo dokonce bezstarostnost po této stránce považuji za krajně nezodpovědné. A to bez ohledu na to, zda se nám takový výhled jeví jako uspokojivý nebo naopak nevyhovující.

15. Připouštím, že může dojít v historickém vývoji také k neodhadnutelným, nepravděpodobným a překvapujícím zvratům, jejichž logika se ozřejmí teprve dodatečně. Pro takový případ však bude na místě se s maximální důkladností připravit, promyslet si varianty postupu a zaměřit se na takové cesty, které povedou k integraci a nikoliv jenom k jinému rozštěpení společnosti. Netrpělivost, střečkování a nervózní napadání těch, kteří se na věci dívají poněkud jinak, mohou přinést jen škodu. Vzájemná kritičnost je vysoce žádoucí, ale osobních nevraživostí a nečistých polemik, podsouvajících špatné úmysly lidem jiných názorů, bychom se měli vyvarovat. Dosti na tom, že na bázi Charty se sešli lidé velice rozdílných stanovisek; není vůbec zapotřebí takové rozdíly uměle zvětšovat nebo je vyhledávat z nějakých mimo-věcných důvodů tam, kde vlastně nejsou.

Ladislav Hejdánek, konec listopadu 1978