Dolní Poustevna 19. srpna 1951
Drahý Jacku,
když jsem se dnes rozhodl konečně (po 4 měsících) Ti odpovědět na Tvůj poslední dopis, přečetl jsem si znovu, cos mi napsal, a také jsem přemýšlel o příčinách toho, že jsem Ti tak dlouho nenapsal. Jsou jistě i příčiny vnější; ale ty chci nechat stranou. Jistě nejpodstatněji běží vždy o skryté příčiny vnitřní, které právě v posledu rozhodují o míře působnosti oněch vnějších. A tak jsem našel, že mi k Tvým pozicím není dost dobře otevřena cesta. Rozuměj: velmi dobře vidím a cítím, že to je skutečná, tj. hajitelná pozice. Máme dokonce radost z toho, jaký je z Tebe zakořeněný theolog. Stalo se to, k čemu jsem sám také ukazoval na Soběšíně 1950: přestals filosofovat. Mnoho osobního se tím napravilo; neříkám to prázdně. A přece jsem k Tobě jaksi ztratil nebo snad zapomněl cestu. Jak říkám, ne osobně; ale věcně – co s Tebou?
Pro mne je to ovšem veliká škola. Já jsem se dosud s nikým nesblížil jinak než buď vůbec jen theoreticky, ideově – anebo alespoň paralelně se sblížením ideovým a do velké míry závisle na něm. Rozchod teoretický, ideový znamenal pro mne rozchod vůbec. Teď však stojím před skutečností, která láme empirii. Stojím před dilematem: budu-li Ti blízko vůbec, tj. osobně, musím být blízko i názorově, tj. buď já se musím přiblížit Tobě, anebo zase Tebe přitahovat na své pozice; anebo jako druhou možnost vidím podceňovat ideový rozkol a osobní přátelství postavit vysoko nad něj. Neumím totiž dosud skutečně, tj. nejen teoreticky (v prohlášení) uznat cizí pozici za hajitelnou, a přece ji při všem respektu ostře kritizovat (= při vší kritice opět respektovat).
Proto ani není jinak možno než se pustit do diskuze, do rozmluvy a narazit na sebe, střetnout se ve svých názorech. Jedině toto střetnutí může být rozhodujícím místem, protože jediným skutečně možným místem naší vzájemné loajality a respektu. To je vše, co pozitivního vím. A nyní do toho.
Musím se co nejsilnějí opřít [?] především oné „fatálnosti“, o níž jsi psal a o níž jsme hovořili v Praze, také s Jiráskem. Neexistuje vnitřní určenost, z níž není úniku. Člověk může být odsouzen
k chudobě, k pleši, k citlivosti, k vznětlivosti atd., avšak není odsouzen ke vzpouře, jak Ty o tom píšeš. Vina nikdy není fatální, nýbrž velice, velice historická, a to právě znamená kontingentní a sama v sobě neoddělitelná, nenávratně a definitivně učiněná. Naproti tomu onen fatální proud je vždycky průchodem jakési vnitřní, imanentní spravedlnosti, která vyrovnáná a udržuje rovnováhu. Vina, skutečná vina je něco víc než neodvratný čín hříšného člověka; vina je život, který sám v sobě zemřel a přece stále roste jakoby žil. Vína je živena ještě něčím víc než nutností: je živena živým člověkem. Její prameny a zdroje nejsou člověku vnější, nýbrž je mu naopak vlastní, je to jeho vina. A právě proto na ní není fatální její skutečnost sama, výbrž teprve její následky: je neodvratná, když už byla učiněna, ne před tím. Není z ní úniku, když už je tady, nebyla však nutná a fatální.
V této situaci tedy má – a jedině v ní má – odpuštění své místo. Kdyby byla vina fatální, musila by i náprava být fatální, tj. musilo by jít o kosmickou, neosobní spravedlnost: a právě proto nikoli o odpuštění, výbrž o neodvratný trest. Lidský hřích by byl mstěn neoblomnými a neobměkčitelnými „Eryniemi“. Odpuštění míří na člověka, ne na vinu; jde o jeho vinu, ne prostě o vinu. Vina bude zničena, zahlazena, jí se odpuštění netýká, nýbrž člověka, který se jí dopustil. Nejde o pomstění viny, výbrž jde o osvobození, „znovunarození“ člověka, který pod vinou úpěl, a jejiž následky se proň staly fatem, a to zlým fatem. Odpuštění je cesta k novému životu, novému hic et nunc, nikoli vyrovnání rovnováhy. A tím jsme se dostali k druhému bodu.
V životě nejde podstatně o usmíření. To právě je ta antická rovnováha, jejíž porušení je stíháno a kde provinění musí být pomstěno k usmíření kosmické spravedlnosti. Ne tak; v životě jde o život, tj. o život vždy nový, vždy znovu začínající, z milosti začínající. Jen proto je milost mocí, jen proto je odpuštění silou a ne slabostí: ne katastrofa (např. golgothská) jako vyvážení vin a usmíření hněvu Božího, nýbrž vzkříšení jakožto corpus odpuštění, jako vítězství života, nového života po katastrofě a jí návzdory.
Odpuštění neznamená, že člověk je přijat, jaký jest. Odpuštění je očištění, je nová příležitost, je otevření nové možnosti tam, kde možností už nebylo, nýbrž pouhá nutnost a fatalita. Odpuštění je vysvobození, ne ponechání člověka tam, kde jest a takovým, jakým jest. Proto je odpuštění také cesta k novému životu a nejen nějaký přílepek na život starý. Není-li skutečného vysvobození (= odpuštění) hic et nunc, zde, na této zemi, v tomto našem pozemském životě, nezačíná-li nový život rovněž zde na této zemi, nikde jinde už nezačne a nikde jinde není (pro nás). Nezmění-li se nic, pak to znamená život bez výhledu, bez možností a tedy bez milosti.
Je známo, jak si Luther nevěděl rady s Jakubovou epištolou. Čti si ji často!
Ovšem, nevidí-li někdo východiska, nevidí-li možností, pak je ve stínu, je bez milosti. Pak mu nezbývá než čekat. To je to, co dělám (přesně: co jsem až do prázdnin dělal) já. Život poznamenaný milostí je život otevřený, plný aktivity, stále nový, na nových cestách, nikdy neuzavřený, nikdy „neusmířený“, vždy znovu výbojný a bojující. Kde toho není, je život ztracený, bez milosti, ne život, spíše živoření: smrt, která se podobá životu = vina a její fatální důsledky. A bez milosti znamená bez naděje, bez svobody, bez možností začít znovu.
Nemusí to být stav definitivní, neboť je čas boření a čas stavění etc. (Kaz. 3,3); avšak pohlížet na to jako na „etapu“ je nedovolené relativizování. Čas bez milosti je skutečně, nikoli přechodně časem bez milosti a bez naděje. I čekat není vlastně dovoleno. Jen roztrhnout roucha a hlavu posypat popelem. Nový začátek, přijde-li, nepřijde ze mne; a nemusí přijít! A v hrozné chvíli stínu na zemi mi nelze než být svědkem beznaděje. A hrozit těm, kteří hledí toto břemeno se sebe svalit a vybírat si jiné podle svého gusta.
Tvůj LÁĎA