Mlat, 1950, č. 5
raw | digitalizáty
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1950, Praha: samizdat
Výklad citátu z Kazatele, str. 1–4
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Mlat_014.jpg
====================
Číslo 5. MLAT 12.března 1950. "A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl skrze moudrost všecko to, což se děje pod nebem. /Takové bídné kvaltování dal Búh synům lidským, aby se jim zaměstnávali./ Viděl jsem všecky skutky, kteříž se dějí pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. Nebot což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býtí. Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil umění moudrosti nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění. I přiložil jsem my sl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost a bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. Neboť kdež jest mnoho moudrosti, tu bývá mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest. /Kaz.1,13-18./ Již prvním lidem řekl Stvořitel: naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nade vším živým. Celé dějiny jsou obrovským příkladem lidského úsilí o zvládnutí světa, úsilí, které často přináší bohaté ovoce, ale které přečasto vede k obrovským historickým katastrofám. Otázkou není dnes už ani to, jak svět zvládnout, jako spíše, jak jej zvládnout v poslušnosti. Při všem zvládacím úsilí musí být při člověku ustavičně vědomí, že nad ním stojí Bih se svými absolutními požadavky, a že on je tím nejvyšším a posledním pánem i nad tímto naším světem. A protože příkaz panování a zvládání v poslušnosti je příkazem nesmírně obtížným a ne snadným k vyplnění, hledá člověk ode dávna vždy znovu něco pevného, oč by se v takovém úsilí mohl opřít. Z ne snadné situace, v níž je jeho úkolem je zvládnout svět právě v tom smyslu, že to co jest, má formovat podle toho, co být má, že Boží příkazy a plány má plnit a provádět, realisovat na tomto světě, že celý svět má jaksi měnit k obrazu Božímu, k obrazu jeho království - z této nesnadné situaci si člověk hledí pomoci tím, že by se pokouší nalézt v tomto světě, t.j. už v jeho rámci, něco, co je jakoby základem Boich pořádků, na nějž lze navazovat a na němž lze dále stavět. Celá kniha Kazatel ukazuje v nejrůznějších obměnách takovou snahu lidského ducha, nalézt něco pevného, neotřesitelného, trvalého ať už v sam motných základech světa, at už v lidském životě a v lidském úsilí. Jak rozmanité jsou otázky této knihy! Jaký užitek má člověk ze všeliké práce své? /1,3/ Všechnu práci musí zanechati člověku, který je po něm, a zdąž ví, jak s jejími výsledky naloží? /2,18-19/ Sám si neodnese nic, neboť jako se nahý narodil, tak i odejde /5,14/. A není žádné práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se člověk odebirá 79,10/. A může snad člověk doufat alespoň v památku, která tu po ném na světě zůstane? Nemůže, neboť netrvá památka moudrého právě tak jako blázna na věky, protože všecko v budoucnosti přichází k zapomenutí, a umírá moudrý právě tak jako blázen /2,16/. A je alespoň něco na světě užitečné? Jde to se světem kupředu, čili naším výrazem: je možno mluvit o výváji a o pokroku ? Nikoli: což bylo, jest totéž, co se má v bue doucnu stát, a tak není nic nového pod sluncem. Není věci, o které by kdo prohlásit mohl: Pohled, toto jest cosi nového. 71,9-10/ Nemohu ovšem vypočítat všechno. Výsledek mm však známe: marnost nad marnostmi, vše je rvaní s větrem, nic pod sluncem nemá trvalou cenu. Ale tu bude dobře, připamatovat si, že to je odpověď na otázku, zda uprostřed tohoto světa je něco trvalého, pevného, zda ve svém úsilí, poslouchat Božích příkazů, se můžeme opírat o základy tohoto světa nabo alespoň o výsledky dosavadní práce, dosavadního i správného úsilí. Pamatujme, jak často se tam ozývají výrazy jako užitek, výsledek, odnésti si něco, zachovatí něco, zanechati, památka, plod práce, trvalá cena, cfl, základ atd. Co vyvodíme tedy ze slov o marnosti všeho ? Gran
Mlat_014.jpg
====================
Číslo 5. MLAT 12.března 1950. "A přiložil jsem mysl svou k tomu, jak bych vyhledati a vystihnouti mohl skrze moudrost všecko to, což se děje pod nebem. /Takové bídné kvaltování dal Búh synům lidským, aby se jim zaměstnávali./ Viděl jsem všecky skutky, kteříž se dějí pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha. Nebot což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býtí. Protož tak jsem myslil v srdci svém, řka: Aj, já zvelebil jsem a rozšířil umění moudrosti nade všecky, kteříž byli přede mnou v Jeruzalémě, a srdce mé dosáhlo množství moudrosti a umění. I přiložil jsem my sl svou, abych poznal moudrost a umění, nemoudrost a bláznovství, ale shledal jsem, že i to jest trápení ducha. Neboť kdež jest mnoho moudrosti, tu bývá mnoho hněvu; a kdož rozmnožuje umění, rozmnožuje bolest. /Kaz.1,13-18./ Již prvním lidem řekl Stvořitel: naplňte zemi, podmaňte ji a panujte nade vším živým. Celé dějiny jsou obrovským příkladem lidského úsilí o zvládnutí světa, úsilí, které často přináší bohaté ovoce, ale které přečasto vede k obrovským historickým katastrofám. Otázkou není dnes už ani to, jak svět zvládnout, jako spíše, jak jej zvládnout v poslušnosti. Při všem zvládacím úsilí musí být při člověku ustavičně vědomí, že nad ním stojí Bih se svými absolutními požadavky, a že on je tím nejvyšším a posledním pánem i nad tímto naším světem. A protože příkaz panování a zvládání v poslušnosti je příkazem nesmírně obtížným a ne snadným k vyplnění, hledá člověk ode dávna vždy znovu něco pevného, oč by se v takovém úsilí mohl opřít. Z ne snadné situace, v níž je jeho úkolem je zvládnout svět právě v tom smyslu, že to co jest, má formovat podle toho, co být má, že Boží příkazy a plány má plnit a provádět, realisovat na tomto světě, že celý svět má jaksi měnit k obrazu Božímu, k obrazu jeho království - z této nesnadné situaci si člověk hledí pomoci tím, že by se pokouší nalézt v tomto světě, t.j. už v jeho rámci, něco, co je jakoby základem Boich pořádků, na nějž lze navazovat a na němž lze dále stavět. Celá kniha Kazatel ukazuje v nejrůznějších obměnách takovou snahu lidského ducha, nalézt něco pevného, neotřesitelného, trvalého ať už v sam motných základech světa, at už v lidském životě a v lidském úsilí. Jak rozmanité jsou otázky této knihy! Jaký užitek má člověk ze všeliké práce své? /1,3/ Všechnu práci musí zanechati člověku, který je po něm, a zdąž ví, jak s jejími výsledky naloží? /2,18-19/ Sám si neodnese nic, neboť jako se nahý narodil, tak i odejde /5,14/. A není žádné práce ani důmyslu ani umění ani moudrosti v hrobě, do něhož se člověk odebirá 79,10/. A může snad člověk doufat alespoň v památku, která tu po ném na světě zůstane? Nemůže, neboť netrvá památka moudrého právě tak jako blázna na věky, protože všecko v budoucnosti přichází k zapomenutí, a umírá moudrý právě tak jako blázen /2,16/. A je alespoň něco na světě užitečné? Jde to se světem kupředu, čili naším výrazem: je možno mluvit o výváji a o pokroku ? Nikoli: což bylo, jest totéž, co se má v bue doucnu stát, a tak není nic nového pod sluncem. Není věci, o které by kdo prohlásit mohl: Pohled, toto jest cosi nového. 71,9-10/ Nemohu ovšem vypočítat všechno. Výsledek mm však známe: marnost nad marnostmi, vše je rvaní s větrem, nic pod sluncem nemá trvalou cenu. Ale tu bude dobře, připamatovat si, že to je odpověď na otázku, zda uprostřed tohoto světa je něco trvalého, pevného, zda ve svém úsilí, poslouchat Božích příkazů, se můžeme opírat o základy tohoto světa nabo alespoň o výsledky dosavadní práce, dosavadního i správného úsilí. Pamatujme, jak často se tam ozývají výrazy jako užitek, výsledek, odnésti si něco, zachovatí něco, zanechati, památka, plod práce, trvalá cena, cfl, základ atd. Co vyvodíme tedy ze slov o marnosti všeho ? Gran
====================
Mlat_015.jpg
====================
1572. Vyvodíme z toho především, že úsilí najít si oporu pro svůj život v něčem z tohoto světa je nesprávné. Nevyvodíme z toho, že každé hledá af opory životní je marnost. Lidé hledají svou oporu ve věcech /a faktech a faktičkáech/, hledají ji v historii, v něčem pevném v dějinách, hledajf ji v něčem pevném a neotře sitelném v rozumu, hledají ji i ve vědě a v technice, v praxi, v tom co se osvědčuje atd. Chyba není v hledání vůbec, nýbrž v jeho směru: ono jediné pevné, oč se můžeme opřít, není a nemůže být v tomto světě, ve skutečnosti hmotné, nemůže být tomuto světu ani historii immanentní. O tom nás poučuje také apoštol Pavel, když říká: Varujte se, aby vás nikdo za sebou nestrhoval filosofif, která jest jen prázdným klamem podle lidských tradic, podle živlů světa, a ne podle Krista. /Kol.2,8 - Zilka./ 330 Takováto filosofie, takovéto úsilí ducha, zaměřené k věcem a procesin, je jen marnosti a trápením ducha. Nikdy nedojde svého cíle, nikdy neporozumí skutečnému smyslu, úkolu, poslání, přikázání z těchto posic. Proto Kazatel, když se ubíral touto cestou myšlení, zapochyboval o smyslu vší své práce: I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vši práci, kterouž jsem konal /a v níž jsem moudrý byl tedy přes to / pod sluncem /2,207. Smyslu prostě nelze vyrozumět z věcí a z dějů, opora životního úsilí není v nich, nýbrž nad nimi. To je klíč, bez něhož neporozumíme knize Kazatel a bez něhož v ní budeme vidět jen pesimistickou náladu, která z nás čiší jak z nejrůznějších orientálních náboženství, tak z pesimistické filosofie řecké, jejímž je kniha Kazatel nepochybně ohlasem a já bych řekl: na níž je odpovědí/, a konečně i která čiší ze vší oné moderní filosofie, nakažené duchem Spinozovým a Heglovým. Kazatel totiž ví, že smysl nenajde ve výsledcích práce, ani v užitečnosti, ani v paměti, která by trvala, ani v čem jiném; ví však také, že tento svět není beze smy sku, že není jen prázdným děním poznamenaným jen a jen marnosti v nejhlubším slova smyslu. "Znám také, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky a že ktomm se k tomu nemůže nic přidati, ani od toho co odnfti /3,147. A není to Bůh, který se k člověku chová céze jako sfinga; naopak, na každého člověka on pamatuje a každému se připomíná: Bůh činí vše proto, aby se báli obličeje jeho 73,14/. Vždyť bude Bah souditi spravedlivého i bezbožného: tam, na soudu, bude čas každému předsevzeti i každému skutku /3,17/. A nejenom na posledním soudu, nýbrž už teď je čas Božími pořádky rozměřen: všeliká věc má svůj čas, i každé manhadnut předsevzetí pod nebem má svou chvíli /kap. 3, verše 1 - 87. A Bh člověka i obdarovává: všechno to, když všeliký člověk jí a pije a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, dar Boží jest /3,13/. Ale Kazatel ví, že právě tento mocný Bůh není v tomto světě či z tohoto světa, nýbrž že je nad ním. To je velikým sice povzbuzením, ale zá roveň velikou těžkostí. Jsme tu opět na tom místě, na němž jsme byli na počátku: jak je možno zvládat svět v poslušnosti? O co se mám opřít, když chci pit, uskutečňovat Boží požadavky? Ta skutečnost, že oporu nenaleznu ve věcech a v dějích, procesech, je sice slávou a moci Boži, am ale je v jistém smyslu smutkem lidského ducha. Ne smutkem bohatého mládence, nýbrž smutkem unaveného poutníka, který nemá, kde by hlavu složil. Smutek ten není nějakou pesimistickou náladou, nýbrž daleko spíše stálou úrovní všech lidských snah, nemizejícím pozadím všeho našeho úsilí. Je to smutek, který doprovází všechny věřící ve vědomí, že jsou jenom příchozí a hosté, že tento svět není jejich pravým domovem, že jejich příbytek je připraven jinde. Církev ode dávna žila ve vědomí, že je communio viatorum et peregrinorum. A toto správné vědomí, tento oprávněný smutek nutně doprovází a má doprovázet všechny naše činy a všechno naše podnikání, uprostřed něhož máme být ustavičně ochotni kdykoliv je opustit, stáhnout svůj stan a odejít, aniž se ptáme, komu se do stane plodů naší práce a bude-li v ní vůbec někdo pokračovat. A tu ovšem není jinak možné, než pocítit hluboký smutek v tom okamžiku, kdy se človek ohlédne na své dílo, kdy ustane, aby přehlédl, co bylo vykonáno a co zbývá: Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréz činily ruce mé, a na práci, kterouž jsem pracně vedl, shledal jsem, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pom pod
Mlat_015.jpg
====================
1572. Vyvodíme z toho především, že úsilí najít si oporu pro svůj život v něčem z tohoto světa je nesprávné. Nevyvodíme z toho, že každé hledá af opory životní je marnost. Lidé hledají svou oporu ve věcech /a faktech a faktičkáech/, hledají ji v historii, v něčem pevném v dějinách, hledajf ji v něčem pevném a neotře sitelném v rozumu, hledají ji i ve vědě a v technice, v praxi, v tom co se osvědčuje atd. Chyba není v hledání vůbec, nýbrž v jeho směru: ono jediné pevné, oč se můžeme opřít, není a nemůže být v tomto světě, ve skutečnosti hmotné, nemůže být tomuto světu ani historii immanentní. O tom nás poučuje také apoštol Pavel, když říká: Varujte se, aby vás nikdo za sebou nestrhoval filosofif, která jest jen prázdným klamem podle lidských tradic, podle živlů světa, a ne podle Krista. /Kol.2,8 - Zilka./ 330 Takováto filosofie, takovéto úsilí ducha, zaměřené k věcem a procesin, je jen marnosti a trápením ducha. Nikdy nedojde svého cíle, nikdy neporozumí skutečnému smyslu, úkolu, poslání, přikázání z těchto posic. Proto Kazatel, když se ubíral touto cestou myšlení, zapochyboval o smyslu vší své práce: I přišel jsem na to, abych pochybil v srdci svém o vši práci, kterouž jsem konal /a v níž jsem moudrý byl tedy přes to / pod sluncem /2,207. Smyslu prostě nelze vyrozumět z věcí a z dějů, opora životního úsilí není v nich, nýbrž nad nimi. To je klíč, bez něhož neporozumíme knize Kazatel a bez něhož v ní budeme vidět jen pesimistickou náladu, která z nás čiší jak z nejrůznějších orientálních náboženství, tak z pesimistické filosofie řecké, jejímž je kniha Kazatel nepochybně ohlasem a já bych řekl: na níž je odpovědí/, a konečně i která čiší ze vší oné moderní filosofie, nakažené duchem Spinozovým a Heglovým. Kazatel totiž ví, že smysl nenajde ve výsledcích práce, ani v užitečnosti, ani v paměti, která by trvala, ani v čem jiném; ví však také, že tento svět není beze smy sku, že není jen prázdným děním poznamenaným jen a jen marnosti v nejhlubším slova smyslu. "Znám také, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky a že ktomm se k tomu nemůže nic přidati, ani od toho co odnfti /3,147. A není to Bůh, který se k člověku chová céze jako sfinga; naopak, na každého člověka on pamatuje a každému se připomíná: Bůh činí vše proto, aby se báli obličeje jeho 73,14/. Vždyť bude Bah souditi spravedlivého i bezbožného: tam, na soudu, bude čas každému předsevzeti i každému skutku /3,17/. A nejenom na posledním soudu, nýbrž už teď je čas Božími pořádky rozměřen: všeliká věc má svůj čas, i každé manhadnut předsevzetí pod nebem má svou chvíli /kap. 3, verše 1 - 87. A Bh člověka i obdarovává: všechno to, když všeliký člověk jí a pije a užívá dobrých věcí ze všelijaké práce své, dar Boží jest /3,13/. Ale Kazatel ví, že právě tento mocný Bůh není v tomto světě či z tohoto světa, nýbrž že je nad ním. To je velikým sice povzbuzením, ale zá roveň velikou těžkostí. Jsme tu opět na tom místě, na němž jsme byli na počátku: jak je možno zvládat svět v poslušnosti? O co se mám opřít, když chci pit, uskutečňovat Boží požadavky? Ta skutečnost, že oporu nenaleznu ve věcech a v dějích, procesech, je sice slávou a moci Boži, am ale je v jistém smyslu smutkem lidského ducha. Ne smutkem bohatého mládence, nýbrž smutkem unaveného poutníka, který nemá, kde by hlavu složil. Smutek ten není nějakou pesimistickou náladou, nýbrž daleko spíše stálou úrovní všech lidských snah, nemizejícím pozadím všeho našeho úsilí. Je to smutek, který doprovází všechny věřící ve vědomí, že jsou jenom příchozí a hosté, že tento svět není jejich pravým domovem, že jejich příbytek je připraven jinde. Církev ode dávna žila ve vědomí, že je communio viatorum et peregrinorum. A toto správné vědomí, tento oprávněný smutek nutně doprovází a má doprovázet všechny naše činy a všechno naše podnikání, uprostřed něhož máme být ustavičně ochotni kdykoliv je opustit, stáhnout svůj stan a odejít, aniž se ptáme, komu se do stane plodů naší práce a bude-li v ní vůbec někdo pokračovat. A tu ovšem není jinak možné, než pocítit hluboký smutek v tom okamžiku, kdy se človek ohlédne na své dílo, kdy ustane, aby přehlédl, co bylo vykonáno a co zbývá: Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréz činily ruce mé, a na práci, kterouž jsem pracně vedl, shledal jsem, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pom pod
====================
Mlat_016.jpg
====================
16/3 sluncem /2,11/. To je místo, které se může stát i pramenem skepse: neníli v tomto světě nic pevného, nic oč bychom se mohli opřít, není pak celá víra v Boha, není ono pojetí absolutní závaznosti pouhým výmyslem lidským, pouhou fikcí, ilusi? Nelze-li doložit toto pojetí, jaké je jeho oprávnění ? Nelze se pak bez něho prostě obejít? Má vůbec co dělat s tímto světem a s obyčejným lidským životem ? A přece kniha Kazatel je polemikou proti tomuto pojetí, proti této skepsi. Je hlubokou polemikou přesto, že vstupuje na posice klamné filosofie, přesto, že jde šlépějemi ne správného přístupu ane správného postupu. Je polemikou právě proto, že sestupuje až k posledním kořenům tohoto myšlení, že bere její ultima principia a že je dovádí k jejich pravým a úplným závěrům. Ukazuje především, jak tato filosofie nemůže. sloužit ani normálnímu chodu života, že narušuje tento život; a narušuje jej proto, že ničí sám jeho nerv, víru v živého, mocného Stvořitele všech věcí, proto, že ruší počátek modrosti, která jest v bázni Hospodinove. Dnes je tato polemika mimořádně aktuální. Jsme svědky toho, jak prodhim jedno úsilí, najít oporu v něčem pevném v tomto světě, padá za druhým. Nejmocnější a nejmohutnější pokusy o řešení bez Boha jsou odsouzeny k rozpadu, i když na čas budí nejslibnější naděje. Ale aktuálnosti mimořádné nabývá i otázka: kde je tedy ona opora, není-li v tomto světě? A jak mám pojmout tuto oporu a ne postavit se při tom mimo tento svět, neškrtnout při tom tento svět ? A tu alespoň tolik vidíme, že nejde o popření, škrtnutí pevnosti, nýbrž o jinou její úroveň. Polemika knihy Kazatel právě tak jako žádné jiné biblické odmítnutí není polemikou lacinou a odmítnutím lehkým. Pismo ví o posicích, z nichž je možno se postavit účinně proti falešným pohledum filosofickým. Proti vidění klade srozumění, porozumění; proti hledání podstaty klade hledání smyslu. Zatím co hledaná podstata měla být jednoduchá, smysl je mnohovýznamný, pro každou situaci v něčem nový a jiný a k něčemu novému vedoucí; samo jádro tohoto hledaného smyslu však není v jeho mnohovýznamnosti, nýbrž v jeho principu, počátku, který není z tohoto světa, nýbrž od Boha, který je v zásahu, činu Bo w žím a ne v jeho existenci, v činu nejpodstatnějším a nejvlastnějším, totiž v seslání vlastního Syna, který by spasil, což bylo zahynulo, v Slovu, které se stalo tělem, v Ježíši Kristu. To je smyslem slov, že Kristus je všechno ve všem. Konkretně je jistota a pevnost v positivnosti: je chybná ta methoda, se k podstatě věcí chce dostat eliminací akcidencií, která chce smy sl historie vidět v očištění hlavního proudu dějinného od zátočin a slepých uliček, která řád rozumu hledá v čisté deduktivnosti, od níž jsou odděleny nahodilé omyly a zákruty myšlení a která ono pevné hledá v té vědě, která nechává stranou nesčíslné nepodařené pokusy a zkoušky a staví na posledním, úspěšném. Jistota není v takovémto odstraňování, eliminování chyb, při kterém nám zůstane v ruce nejjistější podstata, dříve našim zrakum ukrytá a nyní odhalená; jistota není v této odhalenosti, odkrytosti, nýbrž v poslušnosti vyšších příkazů, v přinášení něčeho nového, co nebylo ve věci a v situaci dříve obsaženo a co tedy z ní nemůže být odhaleno a odkryto; ano jistota je právě v tom přinášeném, v onom poselství, jímž jsme dlužni lidem kolem nás, je ve zvěstování vůle Boží, která velí měnit a změnit tento svět podle Božích plánů. Theologičtěji řečeno: jistota není v existenci Boží, nýbrž v naplnění záslíbení, v příchodu Ježíše Krista. # To ovšem nic nemění na legitimnosti lidského úsilí, přece jenom postihnouti všeliký skutek, kterýž se děje pod sluncem viz na př. 8,16-17; 1, 13 b; 3,10; atd./. I když v posledu tímto způsobem člověk nenalézá, není v tomto úsilí v neprávu, není nekompetentní. Musí však pamatovat, že všecky věci jsou plné kvaltování, aniž toho může člověk vy mluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením' /1,8/. Proto také, což křivého jest, nemůže se zpřímiti /1,15/. Naproti tomu právé rozkazové Boží jsou přímí /2.19,9/. To ovšem, jak už řečeno,
Mlat_016.jpg
====================
16/3 sluncem /2,11/. To je místo, které se může stát i pramenem skepse: neníli v tomto světě nic pevného, nic oč bychom se mohli opřít, není pak celá víra v Boha, není ono pojetí absolutní závaznosti pouhým výmyslem lidským, pouhou fikcí, ilusi? Nelze-li doložit toto pojetí, jaké je jeho oprávnění ? Nelze se pak bez něho prostě obejít? Má vůbec co dělat s tímto světem a s obyčejným lidským životem ? A přece kniha Kazatel je polemikou proti tomuto pojetí, proti této skepsi. Je hlubokou polemikou přesto, že vstupuje na posice klamné filosofie, přesto, že jde šlépějemi ne správného přístupu ane správného postupu. Je polemikou právě proto, že sestupuje až k posledním kořenům tohoto myšlení, že bere její ultima principia a že je dovádí k jejich pravým a úplným závěrům. Ukazuje především, jak tato filosofie nemůže. sloužit ani normálnímu chodu života, že narušuje tento život; a narušuje jej proto, že ničí sám jeho nerv, víru v živého, mocného Stvořitele všech věcí, proto, že ruší počátek modrosti, která jest v bázni Hospodinove. Dnes je tato polemika mimořádně aktuální. Jsme svědky toho, jak prodhim jedno úsilí, najít oporu v něčem pevném v tomto světě, padá za druhým. Nejmocnější a nejmohutnější pokusy o řešení bez Boha jsou odsouzeny k rozpadu, i když na čas budí nejslibnější naděje. Ale aktuálnosti mimořádné nabývá i otázka: kde je tedy ona opora, není-li v tomto světě? A jak mám pojmout tuto oporu a ne postavit se při tom mimo tento svět, neškrtnout při tom tento svět ? A tu alespoň tolik vidíme, že nejde o popření, škrtnutí pevnosti, nýbrž o jinou její úroveň. Polemika knihy Kazatel právě tak jako žádné jiné biblické odmítnutí není polemikou lacinou a odmítnutím lehkým. Pismo ví o posicích, z nichž je možno se postavit účinně proti falešným pohledum filosofickým. Proti vidění klade srozumění, porozumění; proti hledání podstaty klade hledání smyslu. Zatím co hledaná podstata měla být jednoduchá, smysl je mnohovýznamný, pro každou situaci v něčem nový a jiný a k něčemu novému vedoucí; samo jádro tohoto hledaného smyslu však není v jeho mnohovýznamnosti, nýbrž v jeho principu, počátku, který není z tohoto světa, nýbrž od Boha, který je v zásahu, činu Bo w žím a ne v jeho existenci, v činu nejpodstatnějším a nejvlastnějším, totiž v seslání vlastního Syna, který by spasil, což bylo zahynulo, v Slovu, které se stalo tělem, v Ježíši Kristu. To je smyslem slov, že Kristus je všechno ve všem. Konkretně je jistota a pevnost v positivnosti: je chybná ta methoda, se k podstatě věcí chce dostat eliminací akcidencií, která chce smy sl historie vidět v očištění hlavního proudu dějinného od zátočin a slepých uliček, která řád rozumu hledá v čisté deduktivnosti, od níž jsou odděleny nahodilé omyly a zákruty myšlení a která ono pevné hledá v té vědě, která nechává stranou nesčíslné nepodařené pokusy a zkoušky a staví na posledním, úspěšném. Jistota není v takovémto odstraňování, eliminování chyb, při kterém nám zůstane v ruce nejjistější podstata, dříve našim zrakum ukrytá a nyní odhalená; jistota není v této odhalenosti, odkrytosti, nýbrž v poslušnosti vyšších příkazů, v přinášení něčeho nového, co nebylo ve věci a v situaci dříve obsaženo a co tedy z ní nemůže být odhaleno a odkryto; ano jistota je právě v tom přinášeném, v onom poselství, jímž jsme dlužni lidem kolem nás, je ve zvěstování vůle Boží, která velí měnit a změnit tento svět podle Božích plánů. Theologičtěji řečeno: jistota není v existenci Boží, nýbrž v naplnění záslíbení, v příchodu Ježíše Krista. # To ovšem nic nemění na legitimnosti lidského úsilí, přece jenom postihnouti všeliký skutek, kterýž se děje pod sluncem viz na př. 8,16-17; 1, 13 b; 3,10; atd./. I když v posledu tímto způsobem člověk nenalézá, není v tomto úsilí v neprávu, není nekompetentní. Musí však pamatovat, že všecky věci jsou plné kvaltování, aniž toho může člověk vy mluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením' /1,8/. Proto také, což křivého jest, nemůže se zpřímiti /1,15/. Naproti tomu právé rozkazové Boží jsou přímí /2.19,9/. To ovšem, jak už řečeno,
====================
Mlat_017.jpg
====================
171. nevyvazuje člověka z účasti na běhu tohoto světa. I když ví, že tímto způsobem nedojde řešení a že tato cesta sama o sobě nevede k cíli, přece jen legitimné usiluje o vystižení moudrosti a vyrozumění bídě, kteráž bývá na zemi; a to jde o úsilí plné, z kořene vlastní bytosti, "ze srdce: A ač jsem se vydal srdcem svým na to, abych moudrost vy stihnouti mohl, a vyrozuměti bídě, kteráž bývá na zemi, pročež ani ve dne ani v noci nespí člověk, avšak viděl jsem při každém skutku Božím, že nemůže člověk vystihnouti všelikého skutku, kterýž se děje pod sluncem, o čež pracuje člověk, vyhledati chtěje, ale nenalézá; nýbrž byt i řeki moudrý, že se chce dovědětí, však nebude moci nic najfti /8,16-17/. Takové úsilí je tedy na místě; není ovšem úsilím hlavním ani posledním. Jeho nedostatečnost je právě v tom, že chce vystihnout i, postihnouti, vyhledati, najíti, odhaliti, odkrýti atd. To jest, że uprostřed křivosti, ano v samotné křivosti hledá přímost. Ale není skutečnost přímá, nýbrž pouze rozkazové Hospodinovi; nejsou přímé, nýbrž křivé a napořád křivé stezky tohoto světa, ale "přímé čiňte stezky Páně /Mat.3,37. A tak závér: jistata, pevnost, opora jediná je zákon Hospodinův, rozkazy Boží, přikázání, bázeň Hospodinova a jeho soudy - tak jak to čteme v žalmu 19.: "Zákon pak Hospodinův jest dokonalý, očerstvující duši, Hospodinovo svědectví právé, moudrost dávající neumělým. Rozkazové Hospodinovi přímí, obve se lující srdce, přikázání Hospodinovo čisté, osvěcující oči. Bázeň Hospodinova čistá, zůstávající na věky, soudové Hospodinovimpraví, a k tomu i spravedliví. Mnohem žádostivější jsou nežli zlato, a nežli mnoho ryzího zlata, sladší nežli med a stred z plástů. Služebník tvůj zajisté jimi osvěcován bývá, a kdož jich ostříhá, užitek hojný má. Ale poblouzením kdo rozumí? Protož i od tajných očisť mme f I od zúmyslných výstupků zdržuj služebníka svého, aby nade mnou nepanovaly, a tehdyt dokonalý budu, a očištěný àd přestoupení velikého. 0 at jsou slova úst mých tobě příjemná, a přemyšlování srdce mého vzácné před tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj /2.19,8-15/ 6700 V podstatě předneseno místo pobožnosti 12.března a 2.dubna 1950. Láda
Mlat_017.jpg
====================
171. nevyvazuje člověka z účasti na běhu tohoto světa. I když ví, že tímto způsobem nedojde řešení a že tato cesta sama o sobě nevede k cíli, přece jen legitimné usiluje o vystižení moudrosti a vyrozumění bídě, kteráž bývá na zemi; a to jde o úsilí plné, z kořene vlastní bytosti, "ze srdce: A ač jsem se vydal srdcem svým na to, abych moudrost vy stihnouti mohl, a vyrozuměti bídě, kteráž bývá na zemi, pročež ani ve dne ani v noci nespí člověk, avšak viděl jsem při každém skutku Božím, že nemůže člověk vystihnouti všelikého skutku, kterýž se děje pod sluncem, o čež pracuje člověk, vyhledati chtěje, ale nenalézá; nýbrž byt i řeki moudrý, že se chce dovědětí, však nebude moci nic najfti /8,16-17/. Takové úsilí je tedy na místě; není ovšem úsilím hlavním ani posledním. Jeho nedostatečnost je právě v tom, že chce vystihnout i, postihnouti, vyhledati, najíti, odhaliti, odkrýti atd. To jest, że uprostřed křivosti, ano v samotné křivosti hledá přímost. Ale není skutečnost přímá, nýbrž pouze rozkazové Hospodinovi; nejsou přímé, nýbrž křivé a napořád křivé stezky tohoto světa, ale "přímé čiňte stezky Páně /Mat.3,37. A tak závér: jistata, pevnost, opora jediná je zákon Hospodinův, rozkazy Boží, přikázání, bázeň Hospodinova a jeho soudy - tak jak to čteme v žalmu 19.: "Zákon pak Hospodinův jest dokonalý, očerstvující duši, Hospodinovo svědectví právé, moudrost dávající neumělým. Rozkazové Hospodinovi přímí, obve se lující srdce, přikázání Hospodinovo čisté, osvěcující oči. Bázeň Hospodinova čistá, zůstávající na věky, soudové Hospodinovimpraví, a k tomu i spravedliví. Mnohem žádostivější jsou nežli zlato, a nežli mnoho ryzího zlata, sladší nežli med a stred z plástů. Služebník tvůj zajisté jimi osvěcován bývá, a kdož jich ostříhá, užitek hojný má. Ale poblouzením kdo rozumí? Protož i od tajných očisť mme f I od zúmyslných výstupků zdržuj služebníka svého, aby nade mnou nepanovaly, a tehdyt dokonalý budu, a očištěný àd přestoupení velikého. 0 at jsou slova úst mých tobě příjemná, a přemyšlování srdce mého vzácné před tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj /2.19,8-15/ 6700 V podstatě předneseno místo pobožnosti 12.března a 2.dubna 1950. Láda