Mlat, 1950, č. 6
raw | digitalizáty
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1950, Praha: samizdat
T. G. Masaryk a smysl českých dějin, str. 1–4
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Mlat_018.jpg
====================
Číslo 6. MLAT 18 16.března 1950 T. G. Masaryk a smy sl českých dějin. Úvodem. Thema této přednášky je možno pojmout v několikerém smyslu. Nám však nepůjde panza o pouhý výklad Masarykových názorů na české dějiny, nýbr daleko spíše se budeme snažit určit místo, které Masarykovi v českých dějinách patří, a vztah, který má Masarykova postava a dílo k samotnému smyslu českých dějin. Stručně řečeno: půjde nám o to, vystihnout ústředaf linii českých dějin a najít místo, které v ní Masarykovi náleží. Poněvadž však je přirozené, že již z důvodů časových, ale především z důvodů methodických nelze ústřední linii dějinnou v žádném případě najít pouhým historickým rozborem, budeme volit methodu srozumitelnější a také přesnější, i když méně konkretní. K tomu cíli bude třeba nejprve vyložit něco o dějinách a smyslu dějin. Filosofie dějin. Lidé již odedávna usilovali vyrovnat se nějak s tím, čemu říkáme dějiny. Bylo jim jasné, že nestačí události jenom zapsat a zachovat potomkim; dějiny je třeba nějak zvládnout, je nutno jim rozumět a učit se z nich. Pokusů o takové zvládnutí najdeme v dějinách celou řadu. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, můžeme zhruba rozlišit dvojí typ pojetí dějin, které jde ruku v ruce s dvojím pojetím člověka. Na jedné straně jsou pojetí, pro něž člověk je tvorem plně historickým a proto v samotné historii pině zahrnutým: historický proces je otcem, tvůrcem, ambinisan zploditelem člověka a lidstva, člověk je resultátem dějinného vývoje a výsledkem historických příčin. Na druhé straně lze vidět úsilí, historické okolnosti relativisovat a člověka z nich vyzvednout: pravá přirozenost lidská je pak prohlášena za trvalou a neměnnou, ve všech do-bách a pro všechny lidi stejnou, a člověk je projevem, realisací této neměnné lidské přirozenosti. Je ovšem pravda, že jen zřídka bychom našli výslovné znění obou těchto typů pojetí člověka a dějin, ale zato vždycky můžeme odhalit za různými pojetími zřetelněji nebo méně zřetelně se projevující tendence, směřující na tu nebo na onu stranu. Obě ty uvedené tendence jsou nesprávné. Druhá, která vychází z jakési ideální "lidské přirozenosti", je dnes celkem už neaktuální, nebot byla podstatně překonána pojetím historickým, které proniká v moderní době do všech oborů lidského myšlenf. Historismus však chybuje tím, že historisuje i člověka, že jej historisuje úplně. A tak obě tendence jsou si podobny v tom, že ani jedna nechápe a nedovede pochopit ze svých předpokladů člověka v jeho jedinečnosti a osobitosti. Chybí jim nejzákladnější pohled, bez něhož není správného pojetí člověka ani dějin, pohled, který je tak skvěle naznačen v žalmu 8. otázkou: Co jest člověk, že jsi nan pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? /8,5/ Jedinečnost lidské osobnosti není v jejím historickém ani jakémkoli jiném výz na nu, nýbrž v tom, že sám Bůh zná člověka ze jména /podle jména/, v tom, že jm Pán Báh na každého člověka pamatuje. To nám zároveň ukazuje, že tato jedinečnost není totožná s ojedinělostí, ne srovnatelností, neopakovatelností historickou, jak učili někteří filosofové dějin. Situace se opakují, jsou si velice podobné, můžeme je práven srovnávat - a přece tim nezmizí jedinečnost každé lidské bytosti. Je tedy vidět, že je potřeba jiného, nového pojetí dějin, můžeme rovnou říci křesťanského pojetí dějin, v němž především je člověk viděn uprostřed dějin, ale přece ne do nich úplně zahrnut, a za druhé, v němž je správně viděna jak jedinečnost, tak nyihin mustmdáján i opakující se charakter dějin. Toto nové pojetí bylo už v četných případech naznačeno
Mlat_018.jpg
====================
Číslo 6. MLAT 18 16.března 1950 T. G. Masaryk a smy sl českých dějin. Úvodem. Thema této přednášky je možno pojmout v několikerém smyslu. Nám však nepůjde panza o pouhý výklad Masarykových názorů na české dějiny, nýbr daleko spíše se budeme snažit určit místo, které Masarykovi v českých dějinách patří, a vztah, který má Masarykova postava a dílo k samotnému smyslu českých dějin. Stručně řečeno: půjde nám o to, vystihnout ústředaf linii českých dějin a najít místo, které v ní Masarykovi náleží. Poněvadž však je přirozené, že již z důvodů časových, ale především z důvodů methodických nelze ústřední linii dějinnou v žádném případě najít pouhým historickým rozborem, budeme volit methodu srozumitelnější a také přesnější, i když méně konkretní. K tomu cíli bude třeba nejprve vyložit něco o dějinách a smyslu dějin. Filosofie dějin. Lidé již odedávna usilovali vyrovnat se nějak s tím, čemu říkáme dějiny. Bylo jim jasné, že nestačí události jenom zapsat a zachovat potomkim; dějiny je třeba nějak zvládnout, je nutno jim rozumět a učit se z nich. Pokusů o takové zvládnutí najdeme v dějinách celou řadu. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, můžeme zhruba rozlišit dvojí typ pojetí dějin, které jde ruku v ruce s dvojím pojetím člověka. Na jedné straně jsou pojetí, pro něž člověk je tvorem plně historickým a proto v samotné historii pině zahrnutým: historický proces je otcem, tvůrcem, ambinisan zploditelem člověka a lidstva, člověk je resultátem dějinného vývoje a výsledkem historických příčin. Na druhé straně lze vidět úsilí, historické okolnosti relativisovat a člověka z nich vyzvednout: pravá přirozenost lidská je pak prohlášena za trvalou a neměnnou, ve všech do-bách a pro všechny lidi stejnou, a člověk je projevem, realisací této neměnné lidské přirozenosti. Je ovšem pravda, že jen zřídka bychom našli výslovné znění obou těchto typů pojetí člověka a dějin, ale zato vždycky můžeme odhalit za různými pojetími zřetelněji nebo méně zřetelně se projevující tendence, směřující na tu nebo na onu stranu. Obě ty uvedené tendence jsou nesprávné. Druhá, která vychází z jakési ideální "lidské přirozenosti", je dnes celkem už neaktuální, nebot byla podstatně překonána pojetím historickým, které proniká v moderní době do všech oborů lidského myšlenf. Historismus však chybuje tím, že historisuje i člověka, že jej historisuje úplně. A tak obě tendence jsou si podobny v tom, že ani jedna nechápe a nedovede pochopit ze svých předpokladů člověka v jeho jedinečnosti a osobitosti. Chybí jim nejzákladnější pohled, bez něhož není správného pojetí člověka ani dějin, pohled, který je tak skvěle naznačen v žalmu 8. otázkou: Co jest člověk, že jsi nan pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? /8,5/ Jedinečnost lidské osobnosti není v jejím historickém ani jakémkoli jiném výz na nu, nýbrž v tom, že sám Bůh zná člověka ze jména /podle jména/, v tom, že jm Pán Báh na každého člověka pamatuje. To nám zároveň ukazuje, že tato jedinečnost není totožná s ojedinělostí, ne srovnatelností, neopakovatelností historickou, jak učili někteří filosofové dějin. Situace se opakují, jsou si velice podobné, můžeme je práven srovnávat - a přece tim nezmizí jedinečnost každé lidské bytosti. Je tedy vidět, že je potřeba jiného, nového pojetí dějin, můžeme rovnou říci křesťanského pojetí dějin, v němž především je člověk viděn uprostřed dějin, ale přece ne do nich úplně zahrnut, a za druhé, v němž je správně viděna jak jedinečnost, tak nyihin mustmdáján i opakující se charakter dějin. Toto nové pojetí bylo už v četných případech naznačeno
====================
Mlat_019.jpg
====================
19/ některými historiky i mysliteli a jeho vypracování je jedním z nejnaléhavějších úkolů dnešní doby. Je jistě patrno, že k tomuto novému pojetí nepovede a nemůže vést vědecká methoda žádného druhu, neboť věda - i historická věda - má přístup pouze k věcen a procesům, zatím co skutečné dějiny jdou za aina hranice věcí a procesů jah právě tak, jako všechno, na čem je účasten člověk. Méně snad je patrno, že nové pojetí nemůže podat ani theologie, která nemůže /nesmi/ překročit určité meze, jimiž je vázána ve své zvěsti, a která nemůže zkoumat život a práci lidí ve vší té skutečné rozmanitosti a detailní obsáhlosti, a která proto nikdy nemá tak bezprostřední kontakt s celou složitostí společenského vývoje. Jediná filosofie má skutečné předpoklady k tomu, aby vybudovala takové pojetí ve spolupráci s historiky. Mažame tedy onen úkol přesněji vymezit jako wbudomán vytvoření nové filosofie dějin, křesťanské filosofie dějin. Masaryk filosofem dějin. Masarykův význam v dějinách filosofie je obrovský v mnoha směrech; je rozhodně větší než se dnes připouští. Je těžko odhadnout, v čem je mje jeho přínos nejdůležitější; a každý takový odhad zůstává pouhým odhadem. Přece však lze v samých základech Masarykovy filosofie najft motivy, které určují ráz celého jeho myšlenkového úsilí. A tentýž nejzákladnější motiv, tatáž principiální otázka našla v Masarykově filosofickém díle dvojí hlavní vy slovení, dvojí hlavní formulaci: na pozadí a v souvislosti noetické a na pozadí a v souvislosti dějinně filosofické. Noeticky se klade otázka takto: co je pravda a jak ji poznáváme ? Je pravda totožná se skutečností anebo je nad ní? Stačí k jejímu poznání objektivnost anebo je zapotřebí skutečné loyality ? Dějinně filosoficky zní otázka takto: co je smysl dějin a jak jej poznáváme ? Je smy sl dějin totožný s dějinným průběhem anebo je nad dějinami ? Stačí k jeho poznání historická pečlivost anebo neutrálnost nestačí? Základ obou formulací je týž, neboť otázka po pravdě je otázkou po smyslu. Ale zatím co v nottice podal Masaryk expiicite pouhé náznaky řešení, koncepce dějin a jejich smyslu je rozvedena daleko šíře a také konkretněji. Je vyjádřena v celé řadě spisů a studií z let 1895 1898, zabývajících se českou otázkou. Z větších spisů jsou to především Česká otázka, Naše nynější krise, Jan Hus, Karel Havlíček. Českou otázku formuluje Masaryk jako otázku po smyslu českých dějin; zároveň však mu je otázkou po osudech člověčenstva. Jde tedy při studiu české otázky o to, poznat a určit místo českého národa ve vývoji člověčenstva. Aby nevznikla mýlka pro termín 'vývoj', Masaryk neopomene dodat, že česká otázka je mu otázkou svědomí. O V tom je už obsažena celá Masarykova posice filosofa dějin. Nekl jsem už, že nám dnes nepůjde o zevrubné vylíčení Masarykovy filosofie dějin. Půjde však o to, ukázat, že Masaryk pronikl také a právě ve své filosofii dějin k některým ze samotných kořenů křesťanského pojetí. Masaryk především nevěří v historické náhody; v dějinách se projevuje určitý plán Prozřetelnosti. Nejde tu jenom o celé společnosti, o celé národy, nýbrž i o jednotlivého člověka. Ale vědomí toto ne smi vést k žádnému velikášství, v němž by se člověk pokládal za zvláštní nástroj Boží: je třeba pamatovat, že nejsme sami na starosti Prozřetelnosti. Také z toho, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá fatalism nečinnosti, nýbrž naopak přísné přikázání co nejúsilnější práce; jen tak smíme spoléhat na pomoc Boží. Toto pojetí ukazuje jasně na křesťanský princip věrnosti nad málem i nad mnohým: člověk je odpověden nikoli proto, že má význačné postavení, že na jeho jednání závisí osud mnoha lidí atd., nýbrž proto, že má příkaz. Na stejných základech stojí i slova, že česká otázka je Masarykovi otázkou svědomí: opět je tu odkaz, odvolání od pouhé reality k tomu, co být má. Právě v této normě, v tomto příkazu, v tomto osobním zájmu Božím amimala je záruka a pramen lidské osobnosti. Má-li ovšem člověk uposlechnout, ano má-li příkazu vůbec rozumět, je třeba lidského svědectví, je třeba se poučit u předchůdců. Tím způsobem patří k samotné věci lidská zapojenost do historického procesu. Není to
Mlat_019.jpg
====================
19/ některými historiky i mysliteli a jeho vypracování je jedním z nejnaléhavějších úkolů dnešní doby. Je jistě patrno, že k tomuto novému pojetí nepovede a nemůže vést vědecká methoda žádného druhu, neboť věda - i historická věda - má přístup pouze k věcen a procesům, zatím co skutečné dějiny jdou za aina hranice věcí a procesů jah právě tak, jako všechno, na čem je účasten člověk. Méně snad je patrno, že nové pojetí nemůže podat ani theologie, která nemůže /nesmi/ překročit určité meze, jimiž je vázána ve své zvěsti, a která nemůže zkoumat život a práci lidí ve vší té skutečné rozmanitosti a detailní obsáhlosti, a která proto nikdy nemá tak bezprostřední kontakt s celou složitostí společenského vývoje. Jediná filosofie má skutečné předpoklady k tomu, aby vybudovala takové pojetí ve spolupráci s historiky. Mažame tedy onen úkol přesněji vymezit jako wbudomán vytvoření nové filosofie dějin, křesťanské filosofie dějin. Masaryk filosofem dějin. Masarykův význam v dějinách filosofie je obrovský v mnoha směrech; je rozhodně větší než se dnes připouští. Je těžko odhadnout, v čem je mje jeho přínos nejdůležitější; a každý takový odhad zůstává pouhým odhadem. Přece však lze v samých základech Masarykovy filosofie najft motivy, které určují ráz celého jeho myšlenkového úsilí. A tentýž nejzákladnější motiv, tatáž principiální otázka našla v Masarykově filosofickém díle dvojí hlavní vy slovení, dvojí hlavní formulaci: na pozadí a v souvislosti noetické a na pozadí a v souvislosti dějinně filosofické. Noeticky se klade otázka takto: co je pravda a jak ji poznáváme ? Je pravda totožná se skutečností anebo je nad ní? Stačí k jejímu poznání objektivnost anebo je zapotřebí skutečné loyality ? Dějinně filosoficky zní otázka takto: co je smysl dějin a jak jej poznáváme ? Je smy sl dějin totožný s dějinným průběhem anebo je nad dějinami ? Stačí k jeho poznání historická pečlivost anebo neutrálnost nestačí? Základ obou formulací je týž, neboť otázka po pravdě je otázkou po smyslu. Ale zatím co v nottice podal Masaryk expiicite pouhé náznaky řešení, koncepce dějin a jejich smyslu je rozvedena daleko šíře a také konkretněji. Je vyjádřena v celé řadě spisů a studií z let 1895 1898, zabývajících se českou otázkou. Z větších spisů jsou to především Česká otázka, Naše nynější krise, Jan Hus, Karel Havlíček. Českou otázku formuluje Masaryk jako otázku po smyslu českých dějin; zároveň však mu je otázkou po osudech člověčenstva. Jde tedy při studiu české otázky o to, poznat a určit místo českého národa ve vývoji člověčenstva. Aby nevznikla mýlka pro termín 'vývoj', Masaryk neopomene dodat, že česká otázka je mu otázkou svědomí. O V tom je už obsažena celá Masarykova posice filosofa dějin. Nekl jsem už, že nám dnes nepůjde o zevrubné vylíčení Masarykovy filosofie dějin. Půjde však o to, ukázat, že Masaryk pronikl také a právě ve své filosofii dějin k některým ze samotných kořenů křesťanského pojetí. Masaryk především nevěří v historické náhody; v dějinách se projevuje určitý plán Prozřetelnosti. Nejde tu jenom o celé společnosti, o celé národy, nýbrž i o jednotlivého člověka. Ale vědomí toto ne smi vést k žádnému velikášství, v němž by se člověk pokládal za zvláštní nástroj Boží: je třeba pamatovat, že nejsme sami na starosti Prozřetelnosti. Také z toho, že se Prozřetelnost o nás a o svět stará, nevyplývá fatalism nečinnosti, nýbrž naopak přísné přikázání co nejúsilnější práce; jen tak smíme spoléhat na pomoc Boží. Toto pojetí ukazuje jasně na křesťanský princip věrnosti nad málem i nad mnohým: člověk je odpověden nikoli proto, že má význačné postavení, že na jeho jednání závisí osud mnoha lidí atd., nýbrž proto, že má příkaz. Na stejných základech stojí i slova, že česká otázka je Masarykovi otázkou svědomí: opět je tu odkaz, odvolání od pouhé reality k tomu, co být má. Právě v této normě, v tomto příkazu, v tomto osobním zájmu Božím amimala je záruka a pramen lidské osobnosti. Má-li ovšem člověk uposlechnout, ano má-li příkazu vůbec rozumět, je třeba lidského svědectví, je třeba se poučit u předchůdců. Tím způsobem patří k samotné věci lidská zapojenost do historického procesu. Není to
====================
Mlat_020.jpg
====================
2% 3 zapojenost automatická, nýbrž programová: navazování na minulost je plně ve službách praktických cílů a konkretních úkolů politických, sociálních, mravních, vědeckých, filosofických. Není-li tomu tak, marný je pokus o navazování. Kdo nerozumí tomu, v čem žije, ten neporozumí době starší a nejstarší; kdo nemá vlastní plán a vlastní program, tomu není celý odkaz minulosti k ničemu. To všechno na doklad, že dějiny samy nejsou nositelem spásy. Můžeme navazovat na své předchůdce proto, poněvadž oni se ocitli v celé řadě případů v situacích podobných, v jakých se ocitáme i my. Ne že by se historie stále opakovala a že by nebylo nic nového v dnešní době oproti včerejšku; ale nejpodstatnější věci nejsou nikdy trvale. zabezpečeny, nikdy jich není dosaženo definitivně, ale je třeba o ně vždy znovu usilovat a pro ně vždy znovu pracovat. V tomto úsilí a v této práci jsme zajedno s nejlepšími muži minulých věků, v nich jsou naše vzory, na nich se orientujeme a v nich je i naše posila. Může tomu však být jenom tehdy, rozumíme-li si dobře situaci, do níž jsme sami postaveni, t.j. umfme-li interpretovat základní požadavky a příkazy mravní do své doby. Umíme-li to, pak nám studium historie skutečně pomůže v řešení aktuálních problémů a plnění oněch aktuálně interpretovaných požadavků. V bomba tomto smyslu tedy řeší Masaryk otázku jedinečnosti a opakujícího se charakteru dějin. Vidíme tedy, že Masaryk skutečně ukazuje dál, směrem k novému pojetí dějin, a že jasně označuje cestu k překonání dosavadního historického idealismu i naturalismu, patřícího dnes končící epoše t.zv.moderního myšlení. Smysl národních dějin Ge Kamenem uražení všech dosavadních dějinně- filosofických teorií bylo pojetí národa. Význam národa v dějinách byl dlouho podceňován: celému středověku byla myšlenka národa cizí. Dodnes zaznívají ve světě mohutné snahy o jednotu v duchu, o jednotu, v níž není hranic zemí ani národů, jednotu vzdělaných, ušlechtilých lidí žijících z týchž principů a mluvících touž řečí. Tu národ je něco vedlejšího, nižšího, přechodného, co nemá duchovního poslání a co je třeba překonat, jako pouhou přírodu a hmotu. Toto, byt sebe vznešenější pojetí v historii neobstálo. Národní cítění bylo daleko mohutnější, daleko hlubší a dobylo si v životě lidí a celé společnosti daleko významnějších a pevnějších posic. Často i posic nejpřednějších tam, kde byla reakce proti staršímu pojetí největší. Dějiny národa se staly osudem všech jeho členů: národ se stal samot nou hybnou dilou dějin a lidé se stali jenom nevýznamnými nástroji na jeho cestě za odvěkým údělem. Vznikla reakční jčení o duchu národním , který je výronem společenství krve, výro* nem rasy, prostě výronem fatální síly přírodní, která hýbe světem. Objevila se učení o nerovnosti ras a plemen, a z toho vyplývající nadřaděnosti jedněch nad druhými. Celý svět byl zamořen falešnými ideologiemi nacionální a rasové pýchy a nenávisti. Nešlo vždy jenom o tak hrubé případy, jakým byl v poslední době na příklad nacismus; šlo také a především o různé druhy t.zv. messianismu, rozšířeného hlavně ve slovanských zemích. Takové ideologie byly dokladem odvratu od hebrejsko hellenských pramenů, z nichž vyrost la evropská civilisace, a znamenaly vzkříšení mythů a pověr. Pomoc mohla být jedině v tom, že proti falešnému pojetí národa se postavilo pojetí správné; bylo třeba se postavit proti nacionalismu a messianismu, ale také proti internacionalismu a kosmopolitismu. Tohoto světového úkolu se u nás podjal T.G. Masaryk ve spisech o české otázee. Národ chápe positivně a přece ne naturalisticky. Národ není osudové souručenství lidí, spojených krví, řečí a půdou, nýbrž výtvorem lidského ducha a jeho mravní a kulturní tvořivosti. "Masaryk... přesto nezapomíná na přírodní podmíněnost národa, ví, co proň znamenají fysické i fysiologické prvky jeho přírodního prostředí a biologického složení. Ale ví také, že jsou to jen předpoklady, conditiones sine quibus non, a že národ jako sociologická realita je tvožen duchovní prací mnoha generací, jejich společnými osudy, snahami i utrpeními; že jeho kultura je souhr staleté práce nesčetných jedinců i různých kolektivních útva-
Mlat_020.jpg
====================
2% 3 zapojenost automatická, nýbrž programová: navazování na minulost je plně ve službách praktických cílů a konkretních úkolů politických, sociálních, mravních, vědeckých, filosofických. Není-li tomu tak, marný je pokus o navazování. Kdo nerozumí tomu, v čem žije, ten neporozumí době starší a nejstarší; kdo nemá vlastní plán a vlastní program, tomu není celý odkaz minulosti k ničemu. To všechno na doklad, že dějiny samy nejsou nositelem spásy. Můžeme navazovat na své předchůdce proto, poněvadž oni se ocitli v celé řadě případů v situacích podobných, v jakých se ocitáme i my. Ne že by se historie stále opakovala a že by nebylo nic nového v dnešní době oproti včerejšku; ale nejpodstatnější věci nejsou nikdy trvale. zabezpečeny, nikdy jich není dosaženo definitivně, ale je třeba o ně vždy znovu usilovat a pro ně vždy znovu pracovat. V tomto úsilí a v této práci jsme zajedno s nejlepšími muži minulých věků, v nich jsou naše vzory, na nich se orientujeme a v nich je i naše posila. Může tomu však být jenom tehdy, rozumíme-li si dobře situaci, do níž jsme sami postaveni, t.j. umfme-li interpretovat základní požadavky a příkazy mravní do své doby. Umíme-li to, pak nám studium historie skutečně pomůže v řešení aktuálních problémů a plnění oněch aktuálně interpretovaných požadavků. V bomba tomto smyslu tedy řeší Masaryk otázku jedinečnosti a opakujícího se charakteru dějin. Vidíme tedy, že Masaryk skutečně ukazuje dál, směrem k novému pojetí dějin, a že jasně označuje cestu k překonání dosavadního historického idealismu i naturalismu, patřícího dnes končící epoše t.zv.moderního myšlení. Smysl národních dějin Ge Kamenem uražení všech dosavadních dějinně- filosofických teorií bylo pojetí národa. Význam národa v dějinách byl dlouho podceňován: celému středověku byla myšlenka národa cizí. Dodnes zaznívají ve světě mohutné snahy o jednotu v duchu, o jednotu, v níž není hranic zemí ani národů, jednotu vzdělaných, ušlechtilých lidí žijících z týchž principů a mluvících touž řečí. Tu národ je něco vedlejšího, nižšího, přechodného, co nemá duchovního poslání a co je třeba překonat, jako pouhou přírodu a hmotu. Toto, byt sebe vznešenější pojetí v historii neobstálo. Národní cítění bylo daleko mohutnější, daleko hlubší a dobylo si v životě lidí a celé společnosti daleko významnějších a pevnějších posic. Často i posic nejpřednějších tam, kde byla reakce proti staršímu pojetí největší. Dějiny národa se staly osudem všech jeho členů: národ se stal samot nou hybnou dilou dějin a lidé se stali jenom nevýznamnými nástroji na jeho cestě za odvěkým údělem. Vznikla reakční jčení o duchu národním , který je výronem společenství krve, výro* nem rasy, prostě výronem fatální síly přírodní, která hýbe světem. Objevila se učení o nerovnosti ras a plemen, a z toho vyplývající nadřaděnosti jedněch nad druhými. Celý svět byl zamořen falešnými ideologiemi nacionální a rasové pýchy a nenávisti. Nešlo vždy jenom o tak hrubé případy, jakým byl v poslední době na příklad nacismus; šlo také a především o různé druhy t.zv. messianismu, rozšířeného hlavně ve slovanských zemích. Takové ideologie byly dokladem odvratu od hebrejsko hellenských pramenů, z nichž vyrost la evropská civilisace, a znamenaly vzkříšení mythů a pověr. Pomoc mohla být jedině v tom, že proti falešnému pojetí národa se postavilo pojetí správné; bylo třeba se postavit proti nacionalismu a messianismu, ale také proti internacionalismu a kosmopolitismu. Tohoto světového úkolu se u nás podjal T.G. Masaryk ve spisech o české otázee. Národ chápe positivně a přece ne naturalisticky. Národ není osudové souručenství lidí, spojených krví, řečí a půdou, nýbrž výtvorem lidského ducha a jeho mravní a kulturní tvořivosti. "Masaryk... přesto nezapomíná na přírodní podmíněnost národa, ví, co proň znamenají fysické i fysiologické prvky jeho přírodního prostředí a biologického složení. Ale ví také, že jsou to jen předpoklady, conditiones sine quibus non, a že národ jako sociologická realita je tvožen duchovní prací mnoha generací, jejich společnými osudy, snahami i utrpeními; že jeho kultura je souhr staleté práce nesčetných jedinců i různých kolektivních útva-
====================
Mlat_021.jpg
====================
21/. rå /Trapl/. I dnes jsme svědky mohutného úsilí zvládnout positivně hnutí národní; je to úsilí marxistické. A bylo by chybou, kdybychom si to nepřipomněli. Zůstává tedy nyní otázka: je marxistické řešení krokem vpřed anebo je krokem zpět? A tu musíme dobře rozlišovat, o kterou jde zemi. Pro SSSR, pro většinu lidových demokracii, pro Německo a pro téměř všechny národy východní je marxistické řešení národnostní otázky nesporně krokem vpřed, a to historicky neobyčejně významným krokem vpřed. Pro celý téměř Západ je to řešení irrelevantní /nepočítáme-li komplex problematiky koloniálni/, neboť tam nacionalismus v nejplnějším slova smyslu nenašel uplatnění a širšího rozvinutí. U nás v CSR je však marxistické řešení rozhodně krokem zpět za Masaryka. Národnostní otázku právě tak jako otázku po smyslu národních dějin nelze uspokojivě řešit z posic jiných než křesťanských. Positivní řešení národní otázky z jiných posic upadne vždycky do chápání národa ja nositele vyšších obvykle i nejvyšších/ kvalit. A právě tomuto pojetí no sitelství se nelze vyhnout jinak než ze základů křesťanských. Masaryk ovšem nedovedl řešení až do konce a zastavil se při tom, že ideu národnostní vykládal z ideje humanitní. Přesto však je o mnoho dál než marxisté, kteří vycházejí ze svého pojetí třídnosti. My hom musíme jít ještě dál než Masaryk; musíme však jít směrem, který on ukázal. Masaryk ovšem dobře věděl, proč jde tímto směrem a ne jiným. Proto také za ústřední motiv české otázky prohlašuje otázku náboženskou. Nebudu se o tom rozšiřovat, protože to je v tomto cyklu úkolem Jackovým. Upozorňuji však na to, že právě nelze navazovat na Masaryka a nevidět tuto věc. apézienniesion Otázka sociální. V České otázce prohlásil Masaryk, že sociální otázka je po výtce také otázka česká, že národ, jenž vypracoval svou národní církev bratrskou, národ, jenž ústy vyznává tyto ideály velikých předků, má v řešení sociální otázky veliký a nejnárodnější úkol. Na jiném místě řekl, že v této chvíli stojí otázka sociální v popředí otázky české vůbec, že dnes běží především o program sociální. O tom byla také už řeč, když o sociální otázce hovořila Táňa. Ani zde se nehodlám nijak rozšiřovat. Jen na to chei upozornit, že socialismus v Masarykově pojetí - jak pochopíme po předešlých výkladech - Je pojat šíře než v marxismu. Pro Masaryka je otázka sociální otázkou všech, nejen jedné třídy, je otázkou mravnosti a nemravnosti, konkretně otázkou násilí a účinné humanity /CO/. Proto nejsou v baba tomto smyslu slabí jen průmysloví dělníci, nýbrž všichni lidé, které Dostojevskij nazval poniženými a uraženými: socialistický /sociální řád znamená tedy starat se o lidi slabé, chránit je a pomáhat jim systematickou, organisovanounprací, aby se stali silnějšími /Trapi/. Z týchž důvodů nejde a nemůže jít jenom o společenský převrat, neboť jím se právě nejpodstatnější věci neřeší, ano jim se jejich řešení odsunuje a zakrývá. V pozadí Masarykova programu je přesvědčení, že bez pevného, živého náboženství je řešení sociální otázky nemyslitelné. Ne tak, že by se sociální otázka mohla řešit kázáním; v tom smyslu křesťanství právě na její řešení nestačí; ale řešení to není myslitelné bez lásky. Nejde jen o nápravu hospodářských poměrů. Závěr. Masaryk tedy nejen že odhad rozeznal smysl českých dějin jako podstatně náboženský, nýbrž odhadl a určil také konkretní úkol přítomnosti, který se klade jako česká otázka dneška: je to úkol sociální. Masarykovým hlavním činem myslitelským je však v této souvislosti postavení otázky po smyslu národních dějin novým, daleko správnějším způsobem. aan
Mlat_021.jpg
====================
21/. rå /Trapl/. I dnes jsme svědky mohutného úsilí zvládnout positivně hnutí národní; je to úsilí marxistické. A bylo by chybou, kdybychom si to nepřipomněli. Zůstává tedy nyní otázka: je marxistické řešení krokem vpřed anebo je krokem zpět? A tu musíme dobře rozlišovat, o kterou jde zemi. Pro SSSR, pro většinu lidových demokracii, pro Německo a pro téměř všechny národy východní je marxistické řešení národnostní otázky nesporně krokem vpřed, a to historicky neobyčejně významným krokem vpřed. Pro celý téměř Západ je to řešení irrelevantní /nepočítáme-li komplex problematiky koloniálni/, neboť tam nacionalismus v nejplnějším slova smyslu nenašel uplatnění a širšího rozvinutí. U nás v CSR je však marxistické řešení rozhodně krokem zpět za Masaryka. Národnostní otázku právě tak jako otázku po smyslu národních dějin nelze uspokojivě řešit z posic jiných než křesťanských. Positivní řešení národní otázky z jiných posic upadne vždycky do chápání národa ja nositele vyšších obvykle i nejvyšších/ kvalit. A právě tomuto pojetí no sitelství se nelze vyhnout jinak než ze základů křesťanských. Masaryk ovšem nedovedl řešení až do konce a zastavil se při tom, že ideu národnostní vykládal z ideje humanitní. Přesto však je o mnoho dál než marxisté, kteří vycházejí ze svého pojetí třídnosti. My hom musíme jít ještě dál než Masaryk; musíme však jít směrem, který on ukázal. Masaryk ovšem dobře věděl, proč jde tímto směrem a ne jiným. Proto také za ústřední motiv české otázky prohlašuje otázku náboženskou. Nebudu se o tom rozšiřovat, protože to je v tomto cyklu úkolem Jackovým. Upozorňuji však na to, že právě nelze navazovat na Masaryka a nevidět tuto věc. apézienniesion Otázka sociální. V České otázce prohlásil Masaryk, že sociální otázka je po výtce také otázka česká, že národ, jenž vypracoval svou národní církev bratrskou, národ, jenž ústy vyznává tyto ideály velikých předků, má v řešení sociální otázky veliký a nejnárodnější úkol. Na jiném místě řekl, že v této chvíli stojí otázka sociální v popředí otázky české vůbec, že dnes běží především o program sociální. O tom byla také už řeč, když o sociální otázce hovořila Táňa. Ani zde se nehodlám nijak rozšiřovat. Jen na to chei upozornit, že socialismus v Masarykově pojetí - jak pochopíme po předešlých výkladech - Je pojat šíře než v marxismu. Pro Masaryka je otázka sociální otázkou všech, nejen jedné třídy, je otázkou mravnosti a nemravnosti, konkretně otázkou násilí a účinné humanity /CO/. Proto nejsou v baba tomto smyslu slabí jen průmysloví dělníci, nýbrž všichni lidé, které Dostojevskij nazval poniženými a uraženými: socialistický /sociální řád znamená tedy starat se o lidi slabé, chránit je a pomáhat jim systematickou, organisovanounprací, aby se stali silnějšími /Trapi/. Z týchž důvodů nejde a nemůže jít jenom o společenský převrat, neboť jím se právě nejpodstatnější věci neřeší, ano jim se jejich řešení odsunuje a zakrývá. V pozadí Masarykova programu je přesvědčení, že bez pevného, živého náboženství je řešení sociální otázky nemyslitelné. Ne tak, že by se sociální otázka mohla řešit kázáním; v tom smyslu křesťanství právě na její řešení nestačí; ale řešení to není myslitelné bez lásky. Nejde jen o nápravu hospodářských poměrů. Závěr. Masaryk tedy nejen že odhad rozeznal smysl českých dějin jako podstatně náboženský, nýbrž odhadl a určil také konkretní úkol přítomnosti, který se klade jako česká otázka dneška: je to úkol sociální. Masarykovým hlavním činem myslitelským je však v této souvislosti postavení otázky po smyslu národních dějin novým, daleko správnějším způsobem. aan