Mlat, 1950, č. 9
raw | digitalizáty
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1950, Praha: samizdat
Milí přátelé… [co dnes s křesťanstvím?], str. 1–3 | Příloha, rozvrh biblického čtení - díl II., str. 4
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Mlat_030.jpg
====================
MLAT č. 9. 30 31.května 1950. Milí přátelé, stále se opožduji ve svých listech; mnohokrát začnu a nemohu pak dokončit. Přece však je toho mnoho, co je třeba vyslovit, a tak se pokouším i dnes říci několik věcí, které jistě jsou podstatné, které však - jak se obávám - nebudu umět právě v jejich podstatnosti správně vy stihnout. Stále mi leží v hlavě otázka, co dnes s křesťanstvím neboli, co je dnes úkolem křesťanů. Na co se máme orientovat? Ale to jsou všechno naprosto nedokonalé formulace; problém je nesmírně složitý, takže už jeho vyjádření, pouhé předestření znamená téměř nepřehledný úkol. Dnes se stává pomalu stále větším kruhům inteligence, ba všem lidem, jasnější a jasnější skutečnost, že komunismus není výhradním vyústěním tradic a odkazů minulosti, ano že komunismus nenajde sám v sobě dosti sily a otevřenosti, aby navazaval na skutečně nejlepším tradice, že některé z nejlepších právě odmítá a tim je stavi do oposice proti sobě a tím také - o to zvláště usiluje do jedné řady s úpadkovými a často nejhoršími směry reakšnimi. A stává se dnes pomalu, zdůrazňuji, ale přece jenom pozorovatelně a sledovatelně - čím dále jasnějším, že právě tato taktika, na první pohled velmi účinná, musí ztroskotat v dalším vývoji z důvoM Čím více budou zatlačovány některé z nejlepších odkazů třítisíciletého vývoje t.zv.evropské civilisace mezi odpadkové její produkty, tím jistěji přijde chvíle, kdy tyto tradice - nuceny okolnostmi se jasné oddelí od rozkladu a úpadku, a tim mohutněji se sevřou v jednotnou linii proti dvěma frontám. Ponechat tyto tradice jejibh vlastnímu vývoji a nestarat se o ně by znamenalo, zasloužit se o pomalejší jejich konsolidaci, o ustavičnou jejich drobivost a fluktuaci, o stálé odpadání některých jejich prvků a stoupenců do řad komunistických a o ustavičné vnikání úpadkových momentů do vlastních jejich řad, a tím tedy se zasloužit o vytvoření okolností, ke které ztíží vytvoření skutečného jádra. Tato taktika však předpokládá takovou míru otevřenosti a můžeme rovnou říci - liberálnos ti na straně komunistů, která by de facto znamenala pokračování v liberalistických, a tedy úpadkových tradicích minulého a začátku tohoto století, a které tedy v žádném případě čekat nemůžeme. Závěr: dnešní komunistická taktika, rozdělit nekomunisticky smýšlející lidi na ty, kteří si to nechají pro sebe a pro své soukromí, a na otevřené reakcionáře, při čemž všichni stoupenci i nejlepších tradic jsou zatlačeváni do skupiny druhé, pokud jen vy jdou se svými názory na veřejnost, tato taktika tvoří neobyčejně příhodné podmínky k toaby se vytvořilo pevné jádro těch, kteří nesouhlasice s marxistickým programem /alespoň nikoli do všech detailů/ - oddělí se rovněž od skutečné reakce a od skutečného úpadku a pte stanou se tak pravými představiteli dnešní progresivní sociální, politické a kulturní alternativy /a dávám důraz na to, že progresivní/. mu, Musíme se ovšem především zeptat, proč obě progresivní alternativy dnes nemohou splynout. Bylo by totiž možno si představit jejich sjednocení bez předpokladu liberálnosti se strany alespoň jedné z nich. Odpověď je ta, že dnes všechny příznaky na svědčují tomu, že vcházíme do období, kdy opět bude záležet na theoretických fundament ech každého programu sebe více dílčího, a že tedy dojde-li tu a tam ke kompromisům, budou to kompromisy praktické, nikdy však ideové. A v našem případě skutečně jde samou podstatou o alterna-
Mlat_030.jpg
====================
MLAT č. 9. 30 31.května 1950. Milí přátelé, stále se opožduji ve svých listech; mnohokrát začnu a nemohu pak dokončit. Přece však je toho mnoho, co je třeba vyslovit, a tak se pokouším i dnes říci několik věcí, které jistě jsou podstatné, které však - jak se obávám - nebudu umět právě v jejich podstatnosti správně vy stihnout. Stále mi leží v hlavě otázka, co dnes s křesťanstvím neboli, co je dnes úkolem křesťanů. Na co se máme orientovat? Ale to jsou všechno naprosto nedokonalé formulace; problém je nesmírně složitý, takže už jeho vyjádření, pouhé předestření znamená téměř nepřehledný úkol. Dnes se stává pomalu stále větším kruhům inteligence, ba všem lidem, jasnější a jasnější skutečnost, že komunismus není výhradním vyústěním tradic a odkazů minulosti, ano že komunismus nenajde sám v sobě dosti sily a otevřenosti, aby navazaval na skutečně nejlepším tradice, že některé z nejlepších právě odmítá a tim je stavi do oposice proti sobě a tím také - o to zvláště usiluje do jedné řady s úpadkovými a často nejhoršími směry reakšnimi. A stává se dnes pomalu, zdůrazňuji, ale přece jenom pozorovatelně a sledovatelně - čím dále jasnějším, že právě tato taktika, na první pohled velmi účinná, musí ztroskotat v dalším vývoji z důvoM Čím více budou zatlačovány některé z nejlepších odkazů třítisíciletého vývoje t.zv.evropské civilisace mezi odpadkové její produkty, tím jistěji přijde chvíle, kdy tyto tradice - nuceny okolnostmi se jasné oddelí od rozkladu a úpadku, a tim mohutněji se sevřou v jednotnou linii proti dvěma frontám. Ponechat tyto tradice jejibh vlastnímu vývoji a nestarat se o ně by znamenalo, zasloužit se o pomalejší jejich konsolidaci, o ustavičnou jejich drobivost a fluktuaci, o stálé odpadání některých jejich prvků a stoupenců do řad komunistických a o ustavičné vnikání úpadkových momentů do vlastních jejich řad, a tím tedy se zasloužit o vytvoření okolností, ke které ztíží vytvoření skutečného jádra. Tato taktika však předpokládá takovou míru otevřenosti a můžeme rovnou říci - liberálnos ti na straně komunistů, která by de facto znamenala pokračování v liberalistických, a tedy úpadkových tradicích minulého a začátku tohoto století, a které tedy v žádném případě čekat nemůžeme. Závěr: dnešní komunistická taktika, rozdělit nekomunisticky smýšlející lidi na ty, kteří si to nechají pro sebe a pro své soukromí, a na otevřené reakcionáře, při čemž všichni stoupenci i nejlepších tradic jsou zatlačeváni do skupiny druhé, pokud jen vy jdou se svými názory na veřejnost, tato taktika tvoří neobyčejně příhodné podmínky k toaby se vytvořilo pevné jádro těch, kteří nesouhlasice s marxistickým programem /alespoň nikoli do všech detailů/ - oddělí se rovněž od skutečné reakce a od skutečného úpadku a pte stanou se tak pravými představiteli dnešní progresivní sociální, politické a kulturní alternativy /a dávám důraz na to, že progresivní/. mu, Musíme se ovšem především zeptat, proč obě progresivní alternativy dnes nemohou splynout. Bylo by totiž možno si představit jejich sjednocení bez předpokladu liberálnosti se strany alespoň jedné z nich. Odpověď je ta, že dnes všechny příznaky na svědčují tomu, že vcházíme do období, kdy opět bude záležet na theoretických fundament ech každého programu sebe více dílčího, a že tedy dojde-li tu a tam ke kompromisům, budou to kompromisy praktické, nikdy však ideové. A v našem případě skutečně jde samou podstatou o alterna-
====================
Mlat_031.jpg
====================
31/2 tivy hluboce a základně ideové. Proto je tím spíše odůvodněn náš odhad v tom, že čím více se bude formovat jádro progresivních mimo marxistických tradic, tím dogmatičtější a ztrnulejší bude 1pění marxistů na vlastních ideových posicích, takže celý t.zv.třídní boj se bude pomalu přesunovat na pole ideologické, neboť třídnfho nepřítele nebude už možno charakterisovat skutečně třídně /poměrem k ekonomické základně, t.j.k výrobním prostředkům především/. Již dnes je možno spatřovat spolehlivé příznaky tohoto vývoje. Touto situací je však také dáno, že přes veškerou potřebu jednotné fronty bude vnitřní ideologická vázanost nově se tvořícího jádra daleko volnější právě proto, že půjde o nastupující ideologii /sit venia verbo. Je však třeba angly sovat tábor, z něhož se nové jádro má vytvořit, a posoudit jah nosnost jeho jednotlivých složek vůbec a nosnost ideovou zvláště. Aniž bych dnes zašel do podrobností, chci pouze konstatovat, že není vnitřně silnější složky tohoto tábora než je křesťanstvo. Proto není divu, že i se strany komunistické se uznává, že tu dnes skutečně stojí v popředí dva, směry, s nimiž je nutno počítát, totiž komunismus a křesťanství /výslovně to prohlásil na př.bývalý poslanec Komunist.strany Rakouska, Ernst zuh Fischer v rozhovoru s jedním katolickým universitním profesorem. Ale právě tak, jako jsme zjišťovali, že v komunismu je určitá vnitřní neschopnost otevřít se všem progresivnim elementům, je třeba se pozastavit i nad křesťanstvím, zda i ono nemá vnitřní překážky a zábrany, které by mu nedovolily se uplatnit a realisovat své cíle. Na prvním místě stojí otázka, na jejímž zodpovězení závisí odpověd na mnoho otázek jiných, toti otázka, zda je křesťanství schopno vybudovat vlast ní theorii sobě adekvátní. Tu ne jde ovšem o dogingtiku resp. o theologii vůbec, nýbrž o theorii, která se může stát základem praxe sociálnf. Nejde o učení křesťanských církví, nýbrž o otázku, zda toto učení může dát spolehlivý základ účinnému programu, t.j. programu, který je možno uskutečňovat. Dnes totiž v křesťanství můžeme vidět dvojí hlavní frontu: jedna přináší poselství z jiného světa a o jiném světě, druhá přináší sice poselství také z jiného světa, ale o tomto světě. Nebo, ačkoli stejně nepřesně: jedna zaměřuje radost a naději lidskou od tohoto světa k světu jinému, prostě jinam, zatím co druhá je alespoň část tečně zaměřuje do tohoto světa a do tohoto života. Vyjádřit stručně podstatu rozdílů je dosud značně těžké; přece však se tyto rozdíly obrazí téměř ve všech otázkách, i nejtheologičtějších. Obě fronty jsou neobyčejně závažné, a je třeba oběma věnovat plnou pozornost. Žároveň je třeba zdůraznit, že převažuje celkově linie, odvracející se od tohoto světa; převažuje především počtem, nikoli však vnitřnimi silami. Je patrno, že skutečnou alternativou se může stát jen linie skutečně progresivní, tedy pracující o Boží království ruka me svýma; její vnitřní síly a možnosti je však třeba důkladně změřit, a pokud lze a pokud nanhnunga tim neohrozíme sám směr její, rozmnožit o síly a možnosti linie druhé. Není však možno se vyhnouti jedné otázce, na níž mnoho věcí zá leží. Tato otázka zní takto: jestliže poznáme, že pravému křestane ství je theorie a realistická programovost vnitřně cizí, co budeme držet? Neprogramové křesťanství anebo program nekřesťanský, byt od křesťanství se učící a jemu hodně blizký ? Sám mám ovšem pochybnosti, zda tato otázka skutečně odpovídá realitě, t.j. zda nepředpokládá rozpor, kterého ve skutečnosti není. Ale ne proto jsem otázku postavil/resp.přijal/, nýbrž proto, že je třeba vědět, na čem stojíme a jak stojime. A na tuto otázku - byt s jistým zdráháním odpovídám jako filosof: budu držet progresivnost, programovost a theorii proti neprogresivnosti, neprogramovosti a odvratu od theorie. Nebo jinak řečeno: nepřipustím, že "od-svět ná" interpretace křesťanství je správná a pravá, a veškerým důkazům z bible /budou11/ se budu bránit a ubráním tím, že náznaky této linie prohlásím
Mlat_031.jpg
====================
31/2 tivy hluboce a základně ideové. Proto je tím spíše odůvodněn náš odhad v tom, že čím více se bude formovat jádro progresivních mimo marxistických tradic, tím dogmatičtější a ztrnulejší bude 1pění marxistů na vlastních ideových posicích, takže celý t.zv.třídní boj se bude pomalu přesunovat na pole ideologické, neboť třídnfho nepřítele nebude už možno charakterisovat skutečně třídně /poměrem k ekonomické základně, t.j.k výrobním prostředkům především/. Již dnes je možno spatřovat spolehlivé příznaky tohoto vývoje. Touto situací je však také dáno, že přes veškerou potřebu jednotné fronty bude vnitřní ideologická vázanost nově se tvořícího jádra daleko volnější právě proto, že půjde o nastupující ideologii /sit venia verbo. Je však třeba angly sovat tábor, z něhož se nové jádro má vytvořit, a posoudit jah nosnost jeho jednotlivých složek vůbec a nosnost ideovou zvláště. Aniž bych dnes zašel do podrobností, chci pouze konstatovat, že není vnitřně silnější složky tohoto tábora než je křesťanstvo. Proto není divu, že i se strany komunistické se uznává, že tu dnes skutečně stojí v popředí dva, směry, s nimiž je nutno počítát, totiž komunismus a křesťanství /výslovně to prohlásil na př.bývalý poslanec Komunist.strany Rakouska, Ernst zuh Fischer v rozhovoru s jedním katolickým universitním profesorem. Ale právě tak, jako jsme zjišťovali, že v komunismu je určitá vnitřní neschopnost otevřít se všem progresivnim elementům, je třeba se pozastavit i nad křesťanstvím, zda i ono nemá vnitřní překážky a zábrany, které by mu nedovolily se uplatnit a realisovat své cíle. Na prvním místě stojí otázka, na jejímž zodpovězení závisí odpověd na mnoho otázek jiných, toti otázka, zda je křesťanství schopno vybudovat vlast ní theorii sobě adekvátní. Tu ne jde ovšem o dogingtiku resp. o theologii vůbec, nýbrž o theorii, která se může stát základem praxe sociálnf. Nejde o učení křesťanských církví, nýbrž o otázku, zda toto učení může dát spolehlivý základ účinnému programu, t.j. programu, který je možno uskutečňovat. Dnes totiž v křesťanství můžeme vidět dvojí hlavní frontu: jedna přináší poselství z jiného světa a o jiném světě, druhá přináší sice poselství také z jiného světa, ale o tomto světě. Nebo, ačkoli stejně nepřesně: jedna zaměřuje radost a naději lidskou od tohoto světa k světu jinému, prostě jinam, zatím co druhá je alespoň část tečně zaměřuje do tohoto světa a do tohoto života. Vyjádřit stručně podstatu rozdílů je dosud značně těžké; přece však se tyto rozdíly obrazí téměř ve všech otázkách, i nejtheologičtějších. Obě fronty jsou neobyčejně závažné, a je třeba oběma věnovat plnou pozornost. Žároveň je třeba zdůraznit, že převažuje celkově linie, odvracející se od tohoto světa; převažuje především počtem, nikoli však vnitřnimi silami. Je patrno, že skutečnou alternativou se může stát jen linie skutečně progresivní, tedy pracující o Boží království ruka me svýma; její vnitřní síly a možnosti je však třeba důkladně změřit, a pokud lze a pokud nanhnunga tim neohrozíme sám směr její, rozmnožit o síly a možnosti linie druhé. Není však možno se vyhnouti jedné otázce, na níž mnoho věcí zá leží. Tato otázka zní takto: jestliže poznáme, že pravému křestane ství je theorie a realistická programovost vnitřně cizí, co budeme držet? Neprogramové křesťanství anebo program nekřesťanský, byt od křesťanství se učící a jemu hodně blizký ? Sám mám ovšem pochybnosti, zda tato otázka skutečně odpovídá realitě, t.j. zda nepředpokládá rozpor, kterého ve skutečnosti není. Ale ne proto jsem otázku postavil/resp.přijal/, nýbrž proto, že je třeba vědět, na čem stojíme a jak stojime. A na tuto otázku - byt s jistým zdráháním odpovídám jako filosof: budu držet progresivnost, programovost a theorii proti neprogresivnosti, neprogramovosti a odvratu od theorie. Nebo jinak řečeno: nepřipustím, že "od-svět ná" interpretace křesťanství je správná a pravá, a veškerým důkazům z bible /budou11/ se budu bránit a ubráním tím, že náznaky této linie prohlásím
====================
Mlat_032.jpg
====================
32/3 za historicky podmíněné, k podstatě a duchu křesťanství však nenáležící, ba v rozporu s ním jsoucí. Tato druhá formulace dillematu je proto adekvátnější, že pamatuje na skutečnost, že v podstatě nelze objektivně zjistit skutečnou a pravou tendenci samotného křesťanství, nýbrž že jde vždy o osobní postižení jeho ducha; a takové postižení je vždycky závislé na položení vlastního ducha. Tady je třeba se rozdělit: zde je skutečné dělítke theologie od filosofie /přinejmenším mé filosofie/, které nemůže nikdy zmizet a které nemže být také nikdy strženo. Kdo je theolog, obětuje i programovost, ano obětuje celý tento svět proto, aby celý svět /ovšem jiný svět, to je podstatné/ získal: já nejsem proti získání jiného světa, ba dokonce nejsem svázán docela ani s timto světem, ale odmítám balit krám, považuje to za nedůstojné toho, co je nejvyšším lidským posláním: být pánem tohoto světa, a nikoli jeho partnerem /jimž je vždycky i protivnik/. Vim a jsem si vědom, že v případném rozchodu s theologickým, t.j. konec konců orthodoxným křesťanstvím se ocitám v nebezpečí, že přestanu být pánem sil, které jsem vyvolal, a že se neubráním katastrofé. Protože to vím, respektuji theologii jako strážkyni čistoty učení křesťanského; na její slova chcí dbát, jim chci pozorně naslouchat - avšak odmítám její svrchovanost, uznávaje pome pouze svrchovanost absolutní, a tedy ani theologií nejtheologičtější a nejorthodoxnější nepostižitelnou a ne ohraničitelnou. Ale ještě jinak je nutno se rozdělit: jestliže se orientuji na tento svět, na programovost, neznamená to, že samo centrum lidského života, přesněji řečeno, že sama podstata lidské odpovědi na výzvu Boží je praktická, že je v činu a v jednání, a teprv ne, že tam je vždycky. Naopak trvám, že v nejpodstatnějších okamžicích životního rozhodování je člověk nepraktický, ano že je od praxe a od světa přímo odvrácen, že stojí tvářf v tvář naléhavosti absolutnímu požadavku, absolutní výzvě a tim ergo zády k světu; že rozměr, v němž se vždy děje nejzákladnější lidské rozhodnutí, je o řád vyšší než rozměry tohoto světa a jednání lidského, a že tedy v těchto okamžicích stojí člověk nakonce v určitém, věcném a vnitřním smyslu dokonce mimo tento svět, i když vnějšně a okolnostmi vždycky v tomto čase a v tomto prostoru. Soudím, že bez tohoto rozměru nelze zachránit skutečnou lidskou osobnost před tyrannií věcí, před otroctvím světu a hmotě, tedy setrvačnosti, a před podlomenfm, ano likvidací k člověku nerozborně a nerozlučně patřící tvořivosti ducha. Tady neustoupím ani o krok: hic est initium immanantiae finisque theoriae christianae. Konečně zbývá otázka posice, kterou si chce /v našem pojetí/ theorie vyhradit v celkové souvislosti křesťanského učení a vůbec útvaru. Ačkoliv bych chtěl o této věci promluvit obšírněji/a pravděpodobně tomu vyhradím několik stránek Mlatu, přece bych chtěl hned prohlásiti alespoň to, že je třeba theorii chápat jako jeden ze způsobů postižení pravdy, která sama není theoretická a kterou v zásadě jsou stejně oprávněny vy stihávat umění výtvearná i slovesná, programy politické a sociální, theologie /ve vší plnosti orthodoxní i konečně prosté jednání, prostý život lidský. V jistém smyslu ovšem má theorie výsadní postavení: dovede reflektovat nejen nad všemi ostatními druhy výrazu a vyjádření, nýbrž vždy do větší míry i nad sebou. Přece však nemá tak privilegovaného postavení, aby se stala jakousi novou esoterií, nebo přesněji, aby se jí musela státi. V posledu se chci zmíniti ještě o nijak lehké věci, která souvisi úzce s naším odhadem: zda totiž jádro druhé alternativy bude geograficky opřeno o Západ anebo zda bude vyrůstat ze samého ohně. Zdá se mi nepochybným, že prvotně může nastat konsolidace jen za ustavičného bezprostředního tlaku událostí; a tuto podmínku Západ splňuje jen částečné. To je ostatně důsledek toho, co pověděno hore. Nazdar Láda.
Mlat_032.jpg
====================
32/3 za historicky podmíněné, k podstatě a duchu křesťanství však nenáležící, ba v rozporu s ním jsoucí. Tato druhá formulace dillematu je proto adekvátnější, že pamatuje na skutečnost, že v podstatě nelze objektivně zjistit skutečnou a pravou tendenci samotného křesťanství, nýbrž že jde vždy o osobní postižení jeho ducha; a takové postižení je vždycky závislé na položení vlastního ducha. Tady je třeba se rozdělit: zde je skutečné dělítke theologie od filosofie /přinejmenším mé filosofie/, které nemůže nikdy zmizet a které nemže být také nikdy strženo. Kdo je theolog, obětuje i programovost, ano obětuje celý tento svět proto, aby celý svět /ovšem jiný svět, to je podstatné/ získal: já nejsem proti získání jiného světa, ba dokonce nejsem svázán docela ani s timto světem, ale odmítám balit krám, považuje to za nedůstojné toho, co je nejvyšším lidským posláním: být pánem tohoto světa, a nikoli jeho partnerem /jimž je vždycky i protivnik/. Vim a jsem si vědom, že v případném rozchodu s theologickým, t.j. konec konců orthodoxným křesťanstvím se ocitám v nebezpečí, že přestanu být pánem sil, které jsem vyvolal, a že se neubráním katastrofé. Protože to vím, respektuji theologii jako strážkyni čistoty učení křesťanského; na její slova chcí dbát, jim chci pozorně naslouchat - avšak odmítám její svrchovanost, uznávaje pome pouze svrchovanost absolutní, a tedy ani theologií nejtheologičtější a nejorthodoxnější nepostižitelnou a ne ohraničitelnou. Ale ještě jinak je nutno se rozdělit: jestliže se orientuji na tento svět, na programovost, neznamená to, že samo centrum lidského života, přesněji řečeno, že sama podstata lidské odpovědi na výzvu Boží je praktická, že je v činu a v jednání, a teprv ne, že tam je vždycky. Naopak trvám, že v nejpodstatnějších okamžicích životního rozhodování je člověk nepraktický, ano že je od praxe a od světa přímo odvrácen, že stojí tvářf v tvář naléhavosti absolutnímu požadavku, absolutní výzvě a tim ergo zády k světu; že rozměr, v němž se vždy děje nejzákladnější lidské rozhodnutí, je o řád vyšší než rozměry tohoto světa a jednání lidského, a že tedy v těchto okamžicích stojí člověk nakonce v určitém, věcném a vnitřním smyslu dokonce mimo tento svět, i když vnějšně a okolnostmi vždycky v tomto čase a v tomto prostoru. Soudím, že bez tohoto rozměru nelze zachránit skutečnou lidskou osobnost před tyrannií věcí, před otroctvím světu a hmotě, tedy setrvačnosti, a před podlomenfm, ano likvidací k člověku nerozborně a nerozlučně patřící tvořivosti ducha. Tady neustoupím ani o krok: hic est initium immanantiae finisque theoriae christianae. Konečně zbývá otázka posice, kterou si chce /v našem pojetí/ theorie vyhradit v celkové souvislosti křesťanského učení a vůbec útvaru. Ačkoliv bych chtěl o této věci promluvit obšírněji/a pravděpodobně tomu vyhradím několik stránek Mlatu, přece bych chtěl hned prohlásiti alespoň to, že je třeba theorii chápat jako jeden ze způsobů postižení pravdy, která sama není theoretická a kterou v zásadě jsou stejně oprávněny vy stihávat umění výtvearná i slovesná, programy politické a sociální, theologie /ve vší plnosti orthodoxní i konečně prosté jednání, prostý život lidský. V jistém smyslu ovšem má theorie výsadní postavení: dovede reflektovat nejen nad všemi ostatními druhy výrazu a vyjádření, nýbrž vždy do větší míry i nad sebou. Přece však nemá tak privilegovaného postavení, aby se stala jakousi novou esoterií, nebo přesněji, aby se jí musela státi. V posledu se chci zmíniti ještě o nijak lehké věci, která souvisi úzce s naším odhadem: zda totiž jádro druhé alternativy bude geograficky opřeno o Západ anebo zda bude vyrůstat ze samého ohně. Zdá se mi nepochybným, že prvotně může nastat konsolidace jen za ustavičného bezprostředního tlaku událostí; a tuto podmínku Západ splňuje jen částečné. To je ostatně důsledek toho, co pověděno hore. Nazdar Láda.
====================
Mlat_033.jpg
====================
Příloha Mlatu č. 9. ROZVRH BIBLICKÉHO ČTENÍ 6. týden: 29.května -3.června. 1.Sam.,kap.1.-7. 7.týden: 4. - 10.června. 1.Sam., kap.8.-12. a kap.15. a 16,1-13. Dále 25,1; konečně 28,1-19. 8.týden: 11. - 17.června. 1.Královské,kap.17.-19. /důkladně 9.týden: 18.-24.června. 1.Král.20.- 22.kapitola; 2.Král.kap.1.-2. 33 31.května 1950. díl II. narození Samuelovo víra jeho matky: vychování náboženská situace: cizí kulty/slavnost vinobraní, ving bezbožnost synů Elf // 1,97 odmlčení Hospodinovo /3,1/ zjevení: Samuel rozpozná situaci Samuel prorokem /3,20/ válka: spoléhání na truhlu Boží truhla vzata a smrt Elf teprve po dvaceti letech se lid roztoužil po truhle Samuel nejásá nad jejím návratam Samuel soudcem /7,15/ soudcovství či království? pomazání Saule kruh proroků kolem Samuele /10, vyhraná válka 5; 10-11/ obnovení, potvrzení království královský statut nová válka a ne poslušnost Saulova soud a výmluvy na lid /vůle lidu jde o poslušnost: proti pře vzpouře ppmine /15,22-23/ vyvolení a pomazání Davidove smrt Samuelova poslední slova Samuedava k Saulo150 let později: vi Achab, Jezábel a kult Báliv Eliáš ohlašuje dlouhá sucha skrývá se;/ostatní proroci pobiti/ střetnutí s Achabem shromáždění na hoře Karmel lidu je předkládáno rozhodnutí Hospodinův oltář znovuz řízen ohen Hospodinjv pobití proroků Bálových a dest vyhrůžky královniny Eliáš na útěku: defaitismus zjevení: Eliáš srozumí, že Bůh není ve věcech, že, nenf immsnent nf /19,11-12/ ostatkové: zanecháno 7 tisíců nalezení žáka: Elizeus Achabiv kompromis s Benadadem jeden z proroků oznamuje soud vinice Nábotova: vražda a krádež zákrok Eliášův: i nejmenší musí mít základní zastání Soud a trest naplnění Micheášových slov odpadlictví Ochoziášovo soud, oznámený Eliášem smrt Ochoziášova poslední dny Eliášovy na zemi žádost jeho žáka Elizea Eliáš vzat u vichru do nebe Elizeus obléká Eliášův plášť
Mlat_033.jpg
====================
Příloha Mlatu č. 9. ROZVRH BIBLICKÉHO ČTENÍ 6. týden: 29.května -3.června. 1.Sam.,kap.1.-7. 7.týden: 4. - 10.června. 1.Sam., kap.8.-12. a kap.15. a 16,1-13. Dále 25,1; konečně 28,1-19. 8.týden: 11. - 17.června. 1.Královské,kap.17.-19. /důkladně 9.týden: 18.-24.června. 1.Král.20.- 22.kapitola; 2.Král.kap.1.-2. 33 31.května 1950. díl II. narození Samuelovo víra jeho matky: vychování náboženská situace: cizí kulty/slavnost vinobraní, ving bezbožnost synů Elf // 1,97 odmlčení Hospodinovo /3,1/ zjevení: Samuel rozpozná situaci Samuel prorokem /3,20/ válka: spoléhání na truhlu Boží truhla vzata a smrt Elf teprve po dvaceti letech se lid roztoužil po truhle Samuel nejásá nad jejím návratam Samuel soudcem /7,15/ soudcovství či království? pomazání Saule kruh proroků kolem Samuele /10, vyhraná válka 5; 10-11/ obnovení, potvrzení království královský statut nová válka a ne poslušnost Saulova soud a výmluvy na lid /vůle lidu jde o poslušnost: proti pře vzpouře ppmine /15,22-23/ vyvolení a pomazání Davidove smrt Samuelova poslední slova Samuedava k Saulo150 let později: vi Achab, Jezábel a kult Báliv Eliáš ohlašuje dlouhá sucha skrývá se;/ostatní proroci pobiti/ střetnutí s Achabem shromáždění na hoře Karmel lidu je předkládáno rozhodnutí Hospodinův oltář znovuz řízen ohen Hospodinjv pobití proroků Bálových a dest vyhrůžky královniny Eliáš na útěku: defaitismus zjevení: Eliáš srozumí, že Bůh není ve věcech, že, nenf immsnent nf /19,11-12/ ostatkové: zanecháno 7 tisíců nalezení žáka: Elizeus Achabiv kompromis s Benadadem jeden z proroků oznamuje soud vinice Nábotova: vražda a krádež zákrok Eliášův: i nejmenší musí mít základní zastání Soud a trest naplnění Micheášových slov odpadlictví Ochoziášovo soud, oznámený Eliášem smrt Ochoziášova poslední dny Eliášovy na zemi žádost jeho žáka Elizea Eliáš vzat u vichru do nebe Elizeus obléká Eliášův plášť