Mlat, 1950, č. 10
raw | digitalizáty
skeny ◆ Ladislav Hejdánek, česky, 1950, Praha: samizdat
Už jednou jsem spolu s vámi… [co je skutečná životní opora?], str. 1–4
Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
Mlat_034.jpg
====================
MLAT č. 10. 34 10.června 1950. "I mluvival Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým.... I řekí Mojžíš k Hospodinu: Pohled, ty velíš mi, abych vedl lid tento, a neoznámils mi, koho pošleš se mnou... Již tedy, jestliže jsem nalezl jen milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou, abych tě poznal... I odpověděl: Tvář má předcházeti vás bude a dámt tobě odpočinutí. I řeki: Ne má-lit předcházeti nás tvář tvá, nevy vozuj nás odtud Neboť po čem poznáno bude zde, že jsem nalezl milost před tebou, já i lid tvůj ? Zdali ne po tom, když pů jdeš s námi a když oddělení budeme, já i lid tvůj, ode všeho lidu, kterýž jest na Ex.33, 11-16. Už jednou jsem spolu s vámi, milí přátelé, uvažoval o tom, jak člověk ustavičně touží po tom, aby se mohl opřít o něco pevného a neotřesitelného; tehdy jsme si ukázali, jak chybné je hledat jistotu mtamtambé a oporu uprostřed tohoto světa, a jak člověk, který nevidí nic než věci a procesy, ztratil to, co jediné může být skutečnou životní oporou, totiž smysl, úkol, poslání. A řekli jame, že skutečná opora není ve věcech, nýbrž nad věcmi, man že není v tom, co tu už je, nýbrž v tom, ce tu má být, co má být nového přine se no, v tom, co my v tom, co my - jako poslové a vyslanci přinášíme, co nového vytváříme, zařizujeme, organisujeme. Ale když to znovu po přehlížím, jak je tohe málo Jak nedostatečně je to řečeno Jak i tady jsme pořád ještě v nejistotě, místo ve slibované jistotě a se slibovanou oporou My ovšem známe zhruba zákon Hospodinův, který jsme prohlásili minule za jedinou oporu. A přece nám tato opora nestačí - a z nejednoho důvodu. Tak na příklad nevíme, jak si vysvětlit tu skutečnost, že oporu nesmíme hledat v tom, co tu už je, nýbrž v něčem novém, co je třeba nově vytvořit, nově uskutečnit - s tím, že toto nové je zákon Hospodiniv, ergo starý už zákon Hospodiniv. Je-li skutečně pravda, že pravé opory nenajdeme v ničem hotovém, v ničem, co tu už je, pak ovšem nemůžemtuto pravou oporu najít ani v zákoně Hospodinové, nebot i ten je jednou už zapsán a do češtiny přeložen tak co nového je tu, co by mohlo být tou pravou oporou? Otázka nesmírně naléhavá a zároveň otázka, na niž je nesmírně těžko odpovědět. Ano, známe, odpověd, kterou jsme už tisíckrát slyšeli,, že prý jde o živého /a tim ustavičně nového a se obnovujfcfho ducha Božího zákona; známe tuto odpověd, ale víme, co tato odpověd znamená a k čemu vede ? Tu může jít o smysl zákona, který má být nově zachycen, nově formulován a také nově naplněn. Ale to jen potvrzuje naši the si, že zákon Hospodinův, jak jej známe z bible, nemůže nám být skutečnou oporou v novosti a v tvořivosti: a jakou tedy jinou, opravdu skutečnou oporu najdeme ? Kdo nás povede, až se budeme pokoušet nově aplikovat staré už Boží příkazy? Bude to opravdu jen zkouška a omyl, nespočetně mnoho zkoušek a tolikéž omylů, po nichž teprve se podaří správný krok kupředu ? Někteří mají pohotově odpověd i na tuto otázku /jakož církev má de facto pohotové theologickou odpověd snad na každou otázku/; řeknou totiž, že tento duch zákona je sám Duch Boží, a ten že nás vede. Ale tu je právě ta otázka: jak nás vede? Jak vypadá realita tohoto vedení ? A jaký je doklad toho, že tu vede opravdu sám Duch svatý ? sám Hospodin ? Naše otázka znamená přiznejme si to jednak jistou nedůvěru k theologickému "žargonu a za druhé úsilí, najít přece jenom nějakou reálnější o po r u než je dogmatická the se. Nám nejde o Ducha svatého vůbec, nýbrž o realitu Ducha svatého, to jest - přesněji - o jeho aktuální realitu. ●
Mlat_034.jpg
====================
MLAT č. 10. 34 10.června 1950. "I mluvival Hospodin k Mojžíšovi tváří v tvář, tak jako mluví člověk s přítelem svým.... I řekí Mojžíš k Hospodinu: Pohled, ty velíš mi, abych vedl lid tento, a neoznámils mi, koho pošleš se mnou... Již tedy, jestliže jsem nalezl jen milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou, abych tě poznal... I odpověděl: Tvář má předcházeti vás bude a dámt tobě odpočinutí. I řeki: Ne má-lit předcházeti nás tvář tvá, nevy vozuj nás odtud Neboť po čem poznáno bude zde, že jsem nalezl milost před tebou, já i lid tvůj ? Zdali ne po tom, když pů jdeš s námi a když oddělení budeme, já i lid tvůj, ode všeho lidu, kterýž jest na Ex.33, 11-16. Už jednou jsem spolu s vámi, milí přátelé, uvažoval o tom, jak člověk ustavičně touží po tom, aby se mohl opřít o něco pevného a neotřesitelného; tehdy jsme si ukázali, jak chybné je hledat jistotu mtamtambé a oporu uprostřed tohoto světa, a jak člověk, který nevidí nic než věci a procesy, ztratil to, co jediné může být skutečnou životní oporou, totiž smysl, úkol, poslání. A řekli jame, že skutečná opora není ve věcech, nýbrž nad věcmi, man že není v tom, co tu už je, nýbrž v tom, ce tu má být, co má být nového přine se no, v tom, co my v tom, co my - jako poslové a vyslanci přinášíme, co nového vytváříme, zařizujeme, organisujeme. Ale když to znovu po přehlížím, jak je tohe málo Jak nedostatečně je to řečeno Jak i tady jsme pořád ještě v nejistotě, místo ve slibované jistotě a se slibovanou oporou My ovšem známe zhruba zákon Hospodinův, který jsme prohlásili minule za jedinou oporu. A přece nám tato opora nestačí - a z nejednoho důvodu. Tak na příklad nevíme, jak si vysvětlit tu skutečnost, že oporu nesmíme hledat v tom, co tu už je, nýbrž v něčem novém, co je třeba nově vytvořit, nově uskutečnit - s tím, že toto nové je zákon Hospodiniv, ergo starý už zákon Hospodiniv. Je-li skutečně pravda, že pravé opory nenajdeme v ničem hotovém, v ničem, co tu už je, pak ovšem nemůžemtuto pravou oporu najít ani v zákoně Hospodinové, nebot i ten je jednou už zapsán a do češtiny přeložen tak co nového je tu, co by mohlo být tou pravou oporou? Otázka nesmírně naléhavá a zároveň otázka, na niž je nesmírně těžko odpovědět. Ano, známe, odpověd, kterou jsme už tisíckrát slyšeli,, že prý jde o živého /a tim ustavičně nového a se obnovujfcfho ducha Božího zákona; známe tuto odpověd, ale víme, co tato odpověd znamená a k čemu vede ? Tu může jít o smysl zákona, který má být nově zachycen, nově formulován a také nově naplněn. Ale to jen potvrzuje naši the si, že zákon Hospodinův, jak jej známe z bible, nemůže nám být skutečnou oporou v novosti a v tvořivosti: a jakou tedy jinou, opravdu skutečnou oporu najdeme ? Kdo nás povede, až se budeme pokoušet nově aplikovat staré už Boží příkazy? Bude to opravdu jen zkouška a omyl, nespočetně mnoho zkoušek a tolikéž omylů, po nichž teprve se podaří správný krok kupředu ? Někteří mají pohotově odpověd i na tuto otázku /jakož církev má de facto pohotové theologickou odpověd snad na každou otázku/; řeknou totiž, že tento duch zákona je sám Duch Boží, a ten že nás vede. Ale tu je právě ta otázka: jak nás vede? Jak vypadá realita tohoto vedení ? A jaký je doklad toho, že tu vede opravdu sám Duch svatý ? sám Hospodin ? Naše otázka znamená přiznejme si to jednak jistou nedůvěru k theologickému "žargonu a za druhé úsilí, najít přece jenom nějakou reálnější o po r u než je dogmatická the se. Nám nejde o Ducha svatého vůbec, nýbrž o realitu Ducha svatého, to jest - přesněji - o jeho aktuální realitu. ●
====================
Mlat_035.jpg
====================
35/2 36 Text, který bude středem naší pozornosti, nám ukazuje opět, že i takto nově formulovaná a skutečně o pořádný krok dále femmin postoupivší otázka je legitimi, i biblicky legitimní. Také Mojžišovi šlo o aktuální realitu Božího vedení. Odmítá se vydat na dlouhou cestu na vlastní pěst, nehodlá jít se svým lidem do světa na zkoušku, nechee činit kroky nečekané, nepředepsané, nezajištěné a nepojištěné, nepodle toho, jak to jeho dětské oko vidí a jak tomu jeho dětské srdce rozumí". Ano, můžeme říci naprosto přesně: Mojžíšovi nestačí víra, Mojžíš chce také jistotu. Jistota a víra nestojí a nemohou stát proti sobě; jsou věci, kterým je nutno věřit, na které je nutno se spolehnout, které musejí zůstat nezajištěné z určitých určitých, podstatných a tedy / nikoli obecných, všeobecných důvodů. Naproti tomu jsou jiné věci, v nichž je právě tak bezpodmínečně mutno mit jistotu. Je tomu tak právě tak ve věcech lidských, jako v božských. Když lidé volí své zástupce do parlamentu, nemají a nemohou mít jistotu, že tite zástupci nezneužijí jejich důvěry; v tom nelze něž věřit v jejich poctivost a čestnost /nejsou-li tu zrovna nepochybné doklady o jejich podvodnosti a bezectnosti/mNaproti tomu však voliči musejí mít úplnou jistotu v tom, k jakému programu se ten který kandidát zavazuje; bylo by naprostou chybou věřit ve správnost jejich programu a neznat jej. Podobně nemohu mít jistotu, že mne nezradí přítel, nepodvede žena nebo neoklame ten, na jehož radu spoléhám; nicméně přátelství i manželství se uzavírá jasným a nedvojsmy slným slibem, a ten kde mi radí, ubezpečuje mne, že radí jak nejlépe umf. Mojžíš měl jistotu zjevení, jistotu oslovení Božího, ale ovšem neměl jistotu, že bude mít úspéch jak v jednání s faraonem, tak dokonce i v jednání s lidem. Tu nezbývalo, než se spolehnout; a to nejen na Pána Boha - i když na něho na prvním místě - nýbrž i na pomocníka, na člověka /totiž na Arona -a z příkazu Božího / A právě tak tehdy, když šlo o dlouhý pochod do země zaslíbené, se Mojžíš sice mimo veškeru pochybnost spoléhá na to, že Bůh jest, ano, že svých věrných neopouští, že kdykoli v nejtěžších chvílích se na něho může a důvěrou obracet - ale přece si v některých věcech žádá jistoty: Nemálit předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odtud To není taková jistota, která člověka jaksi přemůže, která je tak absolutní, že nepřipouští možnosti odporu, není to jistota u cfle, jistota na konci cesty, jistota definitivní: vždyť Mojžíš ani neví, kan je Hospodin povede svůj lid, co amma nin zamýšlí, jak dlouhá bude cesta, ano Mojžíš dosud neví, že veškerý lid zemře, zahyne, aniž by viděl zemi zaslfbenou, a že dokonce on sám ji pouze z dálky spatří aniž by do ní vešel. To všechno a mnoho jiných věcí Mojžíš neví, v tom všem musí důvěřovat v moudré vedení Boží a ve věrnost Hospodinovu, který své sliby plní. A přece si žádá Mojžíš jistoty; a nejen jistoty, nýbrž docela konkretních, hmatatelných opor. "Pohled, ty velfs mi, abych vedl lid tente, a neoznámils mi, koho pošleš se mnou, ježtos pravil: Znám tě ze jména, k tomu také nalezl jsi milost přede mnou." Mojžíš ví, že on je vyvolen, aby vedl lid 7o to je na tom lépe než my, kteří nevíme, kde by nás měl vésti/; ale neví, koho má vést, a neví také, s kým se má dělit o vedenf na koho se může nejvíce spoléhat. To je jedna opora, kterou potřebuje ale nikoli jediná. Již tedy, jestliže jsem jen nalezl milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou, abych tě poznal a abych nalezl milost před tebou? Mojžíš chce mít alespoň přibližný plán cesty, chce odhadnout těžkosti a výhody je známo na př., že nemohl svůj lid, který byl ještě ne sjednocený a nekonsolidovaný, vést hned na počátku do boje s Filistinskými, a proto šli raději oklikou přes poušť Ex.13,17-18/. Ale nejen to. On chce přímo nahlédnout do Božích plánů, jemu nejde jen o znalost cesty, nýbrž o to, aby poznal Hospodina. Poznávat Boha je
Mlat_035.jpg
====================
35/2 36 Text, který bude středem naší pozornosti, nám ukazuje opět, že i takto nově formulovaná a skutečně o pořádný krok dále femmin postoupivší otázka je legitimi, i biblicky legitimní. Také Mojžišovi šlo o aktuální realitu Božího vedení. Odmítá se vydat na dlouhou cestu na vlastní pěst, nehodlá jít se svým lidem do světa na zkoušku, nechee činit kroky nečekané, nepředepsané, nezajištěné a nepojištěné, nepodle toho, jak to jeho dětské oko vidí a jak tomu jeho dětské srdce rozumí". Ano, můžeme říci naprosto přesně: Mojžíšovi nestačí víra, Mojžíš chce také jistotu. Jistota a víra nestojí a nemohou stát proti sobě; jsou věci, kterým je nutno věřit, na které je nutno se spolehnout, které musejí zůstat nezajištěné z určitých určitých, podstatných a tedy / nikoli obecných, všeobecných důvodů. Naproti tomu jsou jiné věci, v nichž je právě tak bezpodmínečně mutno mit jistotu. Je tomu tak právě tak ve věcech lidských, jako v božských. Když lidé volí své zástupce do parlamentu, nemají a nemohou mít jistotu, že tite zástupci nezneužijí jejich důvěry; v tom nelze něž věřit v jejich poctivost a čestnost /nejsou-li tu zrovna nepochybné doklady o jejich podvodnosti a bezectnosti/mNaproti tomu však voliči musejí mít úplnou jistotu v tom, k jakému programu se ten který kandidát zavazuje; bylo by naprostou chybou věřit ve správnost jejich programu a neznat jej. Podobně nemohu mít jistotu, že mne nezradí přítel, nepodvede žena nebo neoklame ten, na jehož radu spoléhám; nicméně přátelství i manželství se uzavírá jasným a nedvojsmy slným slibem, a ten kde mi radí, ubezpečuje mne, že radí jak nejlépe umf. Mojžíš měl jistotu zjevení, jistotu oslovení Božího, ale ovšem neměl jistotu, že bude mít úspéch jak v jednání s faraonem, tak dokonce i v jednání s lidem. Tu nezbývalo, než se spolehnout; a to nejen na Pána Boha - i když na něho na prvním místě - nýbrž i na pomocníka, na člověka /totiž na Arona -a z příkazu Božího / A právě tak tehdy, když šlo o dlouhý pochod do země zaslíbené, se Mojžíš sice mimo veškeru pochybnost spoléhá na to, že Bůh jest, ano, že svých věrných neopouští, že kdykoli v nejtěžších chvílích se na něho může a důvěrou obracet - ale přece si v některých věcech žádá jistoty: Nemálit předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odtud To není taková jistota, která člověka jaksi přemůže, která je tak absolutní, že nepřipouští možnosti odporu, není to jistota u cfle, jistota na konci cesty, jistota definitivní: vždyť Mojžíš ani neví, kan je Hospodin povede svůj lid, co amma nin zamýšlí, jak dlouhá bude cesta, ano Mojžíš dosud neví, že veškerý lid zemře, zahyne, aniž by viděl zemi zaslfbenou, a že dokonce on sám ji pouze z dálky spatří aniž by do ní vešel. To všechno a mnoho jiných věcí Mojžíš neví, v tom všem musí důvěřovat v moudré vedení Boží a ve věrnost Hospodinovu, který své sliby plní. A přece si žádá Mojžíš jistoty; a nejen jistoty, nýbrž docela konkretních, hmatatelných opor. "Pohled, ty velfs mi, abych vedl lid tente, a neoznámils mi, koho pošleš se mnou, ježtos pravil: Znám tě ze jména, k tomu také nalezl jsi milost přede mnou." Mojžíš ví, že on je vyvolen, aby vedl lid 7o to je na tom lépe než my, kteří nevíme, kde by nás měl vésti/; ale neví, koho má vést, a neví také, s kým se má dělit o vedenf na koho se může nejvíce spoléhat. To je jedna opora, kterou potřebuje ale nikoli jediná. Již tedy, jestliže jsem jen nalezl milost před tebou, oznam mi, prosím, cestu svou, abych tě poznal a abych nalezl milost před tebou? Mojžíš chce mít alespoň přibližný plán cesty, chce odhadnout těžkosti a výhody je známo na př., že nemohl svůj lid, který byl ještě ne sjednocený a nekonsolidovaný, vést hned na počátku do boje s Filistinskými, a proto šli raději oklikou přes poušť Ex.13,17-18/. Ale nejen to. On chce přímo nahlédnout do Božích plánů, jemu nejde jen o znalost cesty, nýbrž o to, aby poznal Hospodina. Poznávat Boha je
====================
Mlat_036.jpg
====================
ة /36 S 3 mně možno jenom tak, že poznávám jeho vůli, jeho plány, jeho program; je naprosto chybné rozumět poznánimam poznáváním Boha mystiku, gnósi nebo i jenom kontemplaci 7i když pravá kontemplace ovšem patří k takovému poznávání/, prostě: nejde vůbec o splývání, sjednocování s Bohem, nejde o akt, v němž jaksi slábne výraznost osobnosti a v němž vlastní charakter nějak mizí, odstupuje do pozadí, rozplývá se. Právě naopak poznání Boha je akt osobnfho činu - rozumějte: činu, který vyrůstá ze samotné dřeně osobnosti, činu, který není pouhou reakcí, pouhým procesem, událostí, nýbrž který je nejvýš personální, činu, jehož těžiště je v jistém smyslu nad okolnostmi anebo lépe mimo okolnosti, za nich k němu dochází, činu, v němž je rozhodnuto ambahin o mně, respektive o Bohu a tím omné a tedy v němž není na prvním místě rozhodováno o věcech. A jsem to já, který se rozhoduje; a cokoliv vnějšího dokresluje mé rozhodnutí /neboť přirozeně není "čistých rozhodnutí, to je nebo bude odečteno; nebo lépe, přesněji řečeno, to - ač nepatří k mému rozhodnutí - bude přičteno mně k dobrému nebo zlému. Ale především tedy jde o to, že Boha můžeme poznat jenom tak, že poznáváme jeho program, jeho plán; a tu je ovšem jasno, že potom nejde o žádné city, o žádný souzvuk s nekonečnem", nýbrž o poslušnost. Neoznámí-li Bůh člověku svůj plán, má to dvojí důsledek: především nepozná člověk Boha, prostě nemá, po čem by jej poznal; a i když třebas "věry a všelijak "nábožensky žije", jde jen z modlářství do modlářství: nepozná Hospodina, nerozezná skutečného a pravého Boha od Bálů a model. A druhý důsledek: nezná-li člověk Boží program, nemůže, neumí poslouchat; a neumf-li poslouchat, nemůže nalézt milost před Hospodinem. Proto žádá Mojžíš na Hospodinu, aby mu oznámil svou cestu, t.j. svůj program, totiž aby mohl pak rozeznat Hospodina od Bála, aby poznal Boha svého, a za druhé, aby skutečně našel milost před jeho očima. To je druhá opora, kterou Mojžíš potřebuje a o kterou prosí. Hospodin ovšem ne vždycky předkládá člověku své plény; a rozhodně nikdy nedělá rozbor situace za čován nás. Ale tenkrát, když svůj program člověku nesvěří, tenkrát jej vede sám tak, že jde před ním. To slíbil i Mojžíšovi. Ale Mojžiš velice, velice dbá na to, ambyn aby jistě, jistotně sám Hospodin vedl svůj lid a Mojžíše měl jen za svého služebníka: "Nemá-lit předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odtud!" A to je třetí opora, kterou Mojžíš žádá na Hospodinu. A opora reálná, skutečné, ano hmatatelná a viditelná, jak známe z Ex.13,21-22 /na př: Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu mhumi oblakovém, aby vedl je cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jiti mohli. Neodňal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváře toho lidu. TAK HA A nejde jenom o to, aby tvář Hospodinova resp. sloup oblakový a ohnivý byly Mojžíšovi a všemu lidu místo mapy a místo kompasu. Jde také o to, aby byly jasným dokladem, jasným znamením toho, že Mojžíš a lid skutečně našli milost před Hospodinem, že skutečně jsou vedeni samým Bohem, že toto vedení je reálné a aktuální. Nebot po čem poanáno bude zde, že jsem nalezl milost před tebou, já i lid tvůj ? Zdali ne po tom, když půjdeše s námi a když odděleni budeme, já a lid tvůj, ode všeho lidu, kterýž jest na tváži země ?" Ještě jednu věc žádá tedy Mojžíš na Hospodinu: aby oddělil svůj lid ode všeho lidu na tomto světě. A tu se téměř zdráhám ci, že tum juha i v tomto, čtvrtém případě, jde Mojžíšovi o oporu. Navykli jsme si v dnešní době tolik počítat s lidem a smarmin s masami, že jsme maní v pokušení, vidět v tomto požadavku Mojžíšově spíše doklad duchovního heroismu, který jde vpřed bez opor, než žádost o skutečnou oporu. A přece není skutečnější, ano materiálnější opory než oddělenost. Ovšem jaká oddělenost ? Jistě ne každá, jistě ne individualistická oddělenost. Také ne roztříštěnost a anarchismus. Také ne štítivá, aristokratická oddělenost.
Mlat_036.jpg
====================
ة /36 S 3 mně možno jenom tak, že poznávám jeho vůli, jeho plány, jeho program; je naprosto chybné rozumět poznánimam poznáváním Boha mystiku, gnósi nebo i jenom kontemplaci 7i když pravá kontemplace ovšem patří k takovému poznávání/, prostě: nejde vůbec o splývání, sjednocování s Bohem, nejde o akt, v němž jaksi slábne výraznost osobnosti a v němž vlastní charakter nějak mizí, odstupuje do pozadí, rozplývá se. Právě naopak poznání Boha je akt osobnfho činu - rozumějte: činu, který vyrůstá ze samotné dřeně osobnosti, činu, který není pouhou reakcí, pouhým procesem, událostí, nýbrž který je nejvýš personální, činu, jehož těžiště je v jistém smyslu nad okolnostmi anebo lépe mimo okolnosti, za nich k němu dochází, činu, v němž je rozhodnuto ambahin o mně, respektive o Bohu a tím omné a tedy v němž není na prvním místě rozhodováno o věcech. A jsem to já, který se rozhoduje; a cokoliv vnějšího dokresluje mé rozhodnutí /neboť přirozeně není "čistých rozhodnutí, to je nebo bude odečteno; nebo lépe, přesněji řečeno, to - ač nepatří k mému rozhodnutí - bude přičteno mně k dobrému nebo zlému. Ale především tedy jde o to, že Boha můžeme poznat jenom tak, že poznáváme jeho program, jeho plán; a tu je ovšem jasno, že potom nejde o žádné city, o žádný souzvuk s nekonečnem", nýbrž o poslušnost. Neoznámí-li Bůh člověku svůj plán, má to dvojí důsledek: především nepozná člověk Boha, prostě nemá, po čem by jej poznal; a i když třebas "věry a všelijak "nábožensky žije", jde jen z modlářství do modlářství: nepozná Hospodina, nerozezná skutečného a pravého Boha od Bálů a model. A druhý důsledek: nezná-li člověk Boží program, nemůže, neumí poslouchat; a neumf-li poslouchat, nemůže nalézt milost před Hospodinem. Proto žádá Mojžíš na Hospodinu, aby mu oznámil svou cestu, t.j. svůj program, totiž aby mohl pak rozeznat Hospodina od Bála, aby poznal Boha svého, a za druhé, aby skutečně našel milost před jeho očima. To je druhá opora, kterou Mojžíš potřebuje a o kterou prosí. Hospodin ovšem ne vždycky předkládá člověku své plény; a rozhodně nikdy nedělá rozbor situace za čován nás. Ale tenkrát, když svůj program člověku nesvěří, tenkrát jej vede sám tak, že jde před ním. To slíbil i Mojžíšovi. Ale Mojžiš velice, velice dbá na to, ambyn aby jistě, jistotně sám Hospodin vedl svůj lid a Mojžíše měl jen za svého služebníka: "Nemá-lit předcházeti nás tvář tvá, nevyvozuj nás odtud!" A to je třetí opora, kterou Mojžíš žádá na Hospodinu. A opora reálná, skutečné, ano hmatatelná a viditelná, jak známe z Ex.13,21-22 /na př: Hospodin pak předcházel je ve dne v sloupu mhumi oblakovém, aby vedl je cestou, v noci pak v sloupu ohnivém, aby svítil jim, aby ve dne i v noci jiti mohli. Neodňal sloupu oblakového ve dne, ani ohnivého sloupu v noci od tváře toho lidu. TAK HA A nejde jenom o to, aby tvář Hospodinova resp. sloup oblakový a ohnivý byly Mojžíšovi a všemu lidu místo mapy a místo kompasu. Jde také o to, aby byly jasným dokladem, jasným znamením toho, že Mojžíš a lid skutečně našli milost před Hospodinem, že skutečně jsou vedeni samým Bohem, že toto vedení je reálné a aktuální. Nebot po čem poanáno bude zde, že jsem nalezl milost před tebou, já i lid tvůj ? Zdali ne po tom, když půjdeše s námi a když odděleni budeme, já a lid tvůj, ode všeho lidu, kterýž jest na tváži země ?" Ještě jednu věc žádá tedy Mojžíš na Hospodinu: aby oddělil svůj lid ode všeho lidu na tomto světě. A tu se téměř zdráhám ci, že tum juha i v tomto, čtvrtém případě, jde Mojžíšovi o oporu. Navykli jsme si v dnešní době tolik počítat s lidem a smarmin s masami, že jsme maní v pokušení, vidět v tomto požadavku Mojžíšově spíše doklad duchovního heroismu, který jde vpřed bez opor, než žádost o skutečnou oporu. A přece není skutečnější, ano materiálnější opory než oddělenost. Ovšem jaká oddělenost ? Jistě ne každá, jistě ne individualistická oddělenost. Také ne roztříštěnost a anarchismus. Také ne štítivá, aristokratická oddělenost.
====================
Mlat_037.jpg
====================
34/ Ale oddělenost programová. To jest především oddělenost. kultu, přesněji svátostí /dnes/. Na to musíme právě dnes mnoho mysTit. A hned za tím oddělenost ideologická či lépe ideová. Především v tom, že theologie bude theologií a nebude se připodobňovat filosofii ani mythologii, a dokonce už ne vědě /byt "duchovní", jako je třebas filologie a pod./. I na to musíme myslit. Ale, za třetí, musí to být i oddělenost organisační. Dnes už víme, že právě takovým způsobem má být oddělena církev od světa. Tady zvlášť bude záležet na tom, jak pochopíme tuto oddělenost dnes. A k této oddělenosti nezbyt. patří za čtvrté aktivní úsilí o nápravu věcí tohoto světa: není skutečné oddělenosti od světa tam, kde není úsilf o jeho reformu. A tak rozumíme-li správně, co to je oddělenost, pak ovšem nemůžeme nevidět, že abbibanost ani oddělenost nejde v duchu hesla "bez opor", nýbrž naopak, že tato oddělenost /správně pochopená je čtvrtou nejsilnější oporou, reálnou oporou lidského úsilí na tomto světě. To všechno je ovšem nutno podrobně promyslit a rozvážit: nelze na základě biblického textu vymýšlet programy pro dnešní křesťanskou frontu. Ale jedno je jasné, a o to nám šlo: že Mojžíš nebyl existencialista. A můžeme říci s jistotou, že existencialistická these bez opor, bez receptu, bez modráků je these nebiblická, ano netheistická, ba přime atheistická ve své podstatě. Hospodin splnil to, o Mojžíš žádal. Lid Izraelský si oddělil, a dnes si oddělil mými křesťany. Jeho tvář předcházela vyvolený lid po celou cestu, a proto smíme doufat v jeho brzské skutečné, očividné vedení i dnes. Jako našel Mojžíšovi nástupce v Jozue, tak jistě je mocen vyvolit své služebníky také v letech padesátých dvacátého století. Mama Naši dobu a situaci lze těžko vhodněji přirovnat tei k situaci synů Izraelských v Egyptě. Tím spíše se naše očekávání může nést směrem k vyjití z Egypta, z domu služby, do země zaslíbené. Váš Láda. Historie se ovšem nikdy neopakuje. docela stejně. Tentokrát se církve a křesťané nepřipravili, tentokrát vyšel lid z domu služby bez Mojžíše nebo alespoň se domnívá, že vyšel. Tentokrát byl faraon chytřejší - ano, i faraon se učí z dějin; ai když se jeden faraon neučil, jiný se dobře poučil. I když na jednoho faraona se dnes sypou rány egyptské - hlad, války, rozvrat - objevil se jiný, jehož čarodějnici jsou tak mocní, že jejich hål v hada proměněná už už se chystá pozřít hůl Mojžíšovu, která se nějak nestačila v hada proměnit, a jejichž umění je tak veliké, že dosud odvracejí ránu za tím spíše lidu, Hospodinu. A lid tentokrát to skutečně neví. A Hospodin zatvrdil, velice zatvrdil srdce faraonovo. zanou a nepropouštějí aby odešel sloužit opět neví, čím má sloužit Hospodinu; Ale což vy si myslíte, že Bůh Abrahamiv, Izákův a Jákobiv, Bih Mojžíšův a Jozue, my slíte, že Bůh, který Syna svého jednorozeného poslal, aby spasil, což bylo zahynulo, myslíte, že tento Bůh, který slávy sme žádnému nedá, kapituluje před tvrdostí srdce svého lidu? Myslíte, že ten, který obětoval jediného syna za tento svět, klesne na mysli a vzdá se svých plánů s tímto světem, které oznamoval skrze své služebníky, vůdce lidu, proroky, skrze Ježíše Krista a všechny kazatele Slova, svědky a vůbec všechny poslušné lidi po celou dobu až do dneška, myslíte, že Stvořitel všech věcí se vzdá práva na tento svět? Nikoli, jsem jist, že právě nám více než komukoli platí slova, jimiž mluvil Mojžíš před svou smrtí k svému pokračovateli: Budiž silný a zmužile se měj, nebot ty vejdeš s lidem tímto do země, kterouž s přísahou zaslíbil Hospodin otcům jejich... Hospodin pak předcházející tě, ont bude s tebou, neopusti tě, aniž tě nechá; neboj se, ani se strachuj /Deut.31, 7-8/
Mlat_037.jpg
====================
34/ Ale oddělenost programová. To jest především oddělenost. kultu, přesněji svátostí /dnes/. Na to musíme právě dnes mnoho mysTit. A hned za tím oddělenost ideologická či lépe ideová. Především v tom, že theologie bude theologií a nebude se připodobňovat filosofii ani mythologii, a dokonce už ne vědě /byt "duchovní", jako je třebas filologie a pod./. I na to musíme myslit. Ale, za třetí, musí to být i oddělenost organisační. Dnes už víme, že právě takovým způsobem má být oddělena církev od světa. Tady zvlášť bude záležet na tom, jak pochopíme tuto oddělenost dnes. A k této oddělenosti nezbyt. patří za čtvrté aktivní úsilí o nápravu věcí tohoto světa: není skutečné oddělenosti od světa tam, kde není úsilf o jeho reformu. A tak rozumíme-li správně, co to je oddělenost, pak ovšem nemůžeme nevidět, že abbibanost ani oddělenost nejde v duchu hesla "bez opor", nýbrž naopak, že tato oddělenost /správně pochopená je čtvrtou nejsilnější oporou, reálnou oporou lidského úsilí na tomto světě. To všechno je ovšem nutno podrobně promyslit a rozvážit: nelze na základě biblického textu vymýšlet programy pro dnešní křesťanskou frontu. Ale jedno je jasné, a o to nám šlo: že Mojžíš nebyl existencialista. A můžeme říci s jistotou, že existencialistická these bez opor, bez receptu, bez modráků je these nebiblická, ano netheistická, ba přime atheistická ve své podstatě. Hospodin splnil to, o Mojžíš žádal. Lid Izraelský si oddělil, a dnes si oddělil mými křesťany. Jeho tvář předcházela vyvolený lid po celou cestu, a proto smíme doufat v jeho brzské skutečné, očividné vedení i dnes. Jako našel Mojžíšovi nástupce v Jozue, tak jistě je mocen vyvolit své služebníky také v letech padesátých dvacátého století. Mama Naši dobu a situaci lze těžko vhodněji přirovnat tei k situaci synů Izraelských v Egyptě. Tím spíše se naše očekávání může nést směrem k vyjití z Egypta, z domu služby, do země zaslíbené. Váš Láda. Historie se ovšem nikdy neopakuje. docela stejně. Tentokrát se církve a křesťané nepřipravili, tentokrát vyšel lid z domu služby bez Mojžíše nebo alespoň se domnívá, že vyšel. Tentokrát byl faraon chytřejší - ano, i faraon se učí z dějin; ai když se jeden faraon neučil, jiný se dobře poučil. I když na jednoho faraona se dnes sypou rány egyptské - hlad, války, rozvrat - objevil se jiný, jehož čarodějnici jsou tak mocní, že jejich hål v hada proměněná už už se chystá pozřít hůl Mojžíšovu, která se nějak nestačila v hada proměnit, a jejichž umění je tak veliké, že dosud odvracejí ránu za tím spíše lidu, Hospodinu. A lid tentokrát to skutečně neví. A Hospodin zatvrdil, velice zatvrdil srdce faraonovo. zanou a nepropouštějí aby odešel sloužit opět neví, čím má sloužit Hospodinu; Ale což vy si myslíte, že Bůh Abrahamiv, Izákův a Jákobiv, Bih Mojžíšův a Jozue, my slíte, že Bůh, který Syna svého jednorozeného poslal, aby spasil, což bylo zahynulo, myslíte, že tento Bůh, který slávy sme žádnému nedá, kapituluje před tvrdostí srdce svého lidu? Myslíte, že ten, který obětoval jediného syna za tento svět, klesne na mysli a vzdá se svých plánů s tímto světem, které oznamoval skrze své služebníky, vůdce lidu, proroky, skrze Ježíše Krista a všechny kazatele Slova, svědky a vůbec všechny poslušné lidi po celou dobu až do dneška, myslíte, že Stvořitel všech věcí se vzdá práva na tento svět? Nikoli, jsem jist, že právě nám více než komukoli platí slova, jimiž mluvil Mojžíš před svou smrtí k svému pokračovateli: Budiž silný a zmužile se měj, nebot ty vejdeš s lidem tímto do země, kterouž s přísahou zaslíbil Hospodin otcům jejich... Hospodin pak předcházející tě, ont bude s tebou, neopusti tě, aniž tě nechá; neboj se, ani se strachuj /Deut.31, 7-8/