Mlat, 1950, č. 12
raw | digitized
skenyLadislav Hejdánek, Czech, 1950, Praha: samizdat
Dvojí individualismus, p. 1–4 | Víra a reforma světa (k otázce praxe v křesťanství), p. 4–6
Machine transcription, not yet edited
====================
Mlat_045.jpg
====================
MLAT */ 12. Drazí, 45 DVOJÍ INDIVIDUALISMUS. 3.července 1950. přece jenom píši ještě jednou; jsou k tomu vážné důvody, z nichž nejpodstatnější je úkol, komentovat poslední Cihlu. Nejprve však bych chtěl poznamenat několik věcí, nezbytných k pravé mu porozumění komentáře. "Dejme pozor na dvojí individualismus, zdánlivě sobě podobný: individualismus svědomí, podle něhož jednotlivec jest e svou činností za společnost odpověden, a individualismus iiberalistický. Em.Rádl, 1933. "To, co se dnes hroutí, je individualismus liberalistický, který jako choroba rozežíral společnost.... Ale není odbyt individualismus svědomí, podle něho ž jednotlivec je svou činností za společnost odpověden. Frant Laichter, 1945. Rádlovo rozlišení dvojího ih individualismu je právě v dnešní době neobyčejně důležité, neboť pomáhá rozpoznat spolu s jinými ještě jeho the semi/ správné pojetí praxe a praktičnosti od nespráv ného. Struktura moderní společnosti byla právem označena /pro celý svět jako podstatně technokratická. Marx vystihl tento rys thesi o odcizenosti člověka. Vlastní smysl socialismu je právě v úsilí, člověka u osvobodit z otročení věcem a postavit jej opět do podmínek, v nichž bude moci plnit své pravé poslání. To je nejzákladnější příkaz pro tuto dobu; beze tohoto cfle je socialismus nemyslitelný. Jsou ovšem odlišná mínění o methodách, jimiž má být osvobození člověka do saženo. Kořeny odlišností jsou v odlišné interpretaci jak lidského poslání, tak i překážek, které jeho plnění stojí v cestě. Marxismus vidí lidské poslání ve všestranném uplatnění a rozvinutí lidských schopností v nejširším společenském měřítku, t.j. jde mu o využití veškerých individuálních zdrojů rozvoje společnosti. Odcizeností člověka rozumí právě tuto společenskou odcizenost člověka, a svobodu chápe především jako kolektivní, společenskou svobodu, svobodu mas. Je mnoho důvodů k tomu, vidět v tomto pojetí stále ještě liberalismus; liberalismus ovšem radikálně odindividualisovaný. Připustíme-li, že individualismus není podstatným a nezbytným znakem liberalismu, otevřeme si možnost správného pochopení skutečné situace. Pro liberalismus je podstatné, že neuznává positivního lidského poslání v pravém slova smyslu. Lidské poslání falešně interpretuje jako rozvinutí a využití všech možnosti; v svobodě vidí cestu k tomuto rozvinutí, kterou upravi odstraněním překážek. Proto cesta k svobodě a tím cesta k plnému životu je cesta vnějších úprav a změn, cesta vhodnějšího uspořá dání podmínek, cesta vnějšiho uvolňování; jejím cílem je připravit takové podmínky, při nichž se člověk bude moci projevit nejplněji, nejsvobodně ji, ne jvíce po svém, nej nezávisleji, tak, jak opravdu odpovídá jeho nejvnitřnějším mohutnostem a tendencím, tak, aby žádná schopnost nebyla nevyužita, v dokonalé harmonii se sebou samým, bez napětí k nějakým heterogenním skutečnostem, tedy konec konců tak, aby člověk se stal jedinou pravou skutečnosti, zatím
Mlat_045.jpg
====================
MLAT */ 12. Drazí, 45 DVOJÍ INDIVIDUALISMUS. 3.července 1950. přece jenom píši ještě jednou; jsou k tomu vážné důvody, z nichž nejpodstatnější je úkol, komentovat poslední Cihlu. Nejprve však bych chtěl poznamenat několik věcí, nezbytných k pravé mu porozumění komentáře. "Dejme pozor na dvojí individualismus, zdánlivě sobě podobný: individualismus svědomí, podle něhož jednotlivec jest e svou činností za společnost odpověden, a individualismus iiberalistický. Em.Rádl, 1933. "To, co se dnes hroutí, je individualismus liberalistický, který jako choroba rozežíral společnost.... Ale není odbyt individualismus svědomí, podle něho ž jednotlivec je svou činností za společnost odpověden. Frant Laichter, 1945. Rádlovo rozlišení dvojího ih individualismu je právě v dnešní době neobyčejně důležité, neboť pomáhá rozpoznat spolu s jinými ještě jeho the semi/ správné pojetí praxe a praktičnosti od nespráv ného. Struktura moderní společnosti byla právem označena /pro celý svět jako podstatně technokratická. Marx vystihl tento rys thesi o odcizenosti člověka. Vlastní smysl socialismu je právě v úsilí, člověka u osvobodit z otročení věcem a postavit jej opět do podmínek, v nichž bude moci plnit své pravé poslání. To je nejzákladnější příkaz pro tuto dobu; beze tohoto cfle je socialismus nemyslitelný. Jsou ovšem odlišná mínění o methodách, jimiž má být osvobození člověka do saženo. Kořeny odlišností jsou v odlišné interpretaci jak lidského poslání, tak i překážek, které jeho plnění stojí v cestě. Marxismus vidí lidské poslání ve všestranném uplatnění a rozvinutí lidských schopností v nejširším společenském měřítku, t.j. jde mu o využití veškerých individuálních zdrojů rozvoje společnosti. Odcizeností člověka rozumí právě tuto společenskou odcizenost člověka, a svobodu chápe především jako kolektivní, společenskou svobodu, svobodu mas. Je mnoho důvodů k tomu, vidět v tomto pojetí stále ještě liberalismus; liberalismus ovšem radikálně odindividualisovaný. Připustíme-li, že individualismus není podstatným a nezbytným znakem liberalismu, otevřeme si možnost správného pochopení skutečné situace. Pro liberalismus je podstatné, že neuznává positivního lidského poslání v pravém slova smyslu. Lidské poslání falešně interpretuje jako rozvinutí a využití všech možnosti; v svobodě vidí cestu k tomuto rozvinutí, kterou upravi odstraněním překážek. Proto cesta k svobodě a tím cesta k plnému životu je cesta vnějších úprav a změn, cesta vhodnějšího uspořá dání podmínek, cesta vnějšiho uvolňování; jejím cílem je připravit takové podmínky, při nichž se člověk bude moci projevit nejplněji, nejsvobodně ji, ne jvíce po svém, nej nezávisleji, tak, jak opravdu odpovídá jeho nejvnitřnějším mohutnostem a tendencím, tak, aby žádná schopnost nebyla nevyužita, v dokonalé harmonii se sebou samým, bez napětí k nějakým heterogenním skutečnostem, tedy konec konců tak, aby člověk se stal jedinou pravou skutečnosti, zatím
====================
Mlat_046.jpg
====================
46/2 co všechna ostatní skutečnost bude vhodným uspořádáním jaksi neutralisována a tím zatlačena do pozadí, aby rozvinutí pravého lidství, plnosti člověka nepřekážela. Marxismus tento ideál plně přijímá a dodává pouze, že ho může být dosaženo pouze společensky. Jedině tímto dodatkem se liší od liberalismu starého, který můžeme charakterisovat jako individualistický; ten totiž počítal do heterogenních podmínek i ostatní lidi; a pokud hovořil o společnosti, předpokládal jakousi přirozenou harmonii všech individuf. Zatím však, co se domníval, že tato harmonie se prokáže sam všude tam, kde vnější podmínky budou správným způsobem uspořádány a překážky individuálního svobodného rozvinutí odstraněny, čili že tato přirozená harmonie je samozřejmým důsledkem všeobecného uskutečnění individuální svobody, dnešní forma liberalismu vztah obrací a tvrdí, že nejdříve je nutno odstranit překážky společenského rozvoje a tím že samozřejmě bude osvobozena osobnost. Co zůstává společné oběma formám 1iberalismu je myšlenka rozvinutí daných schopností, přirozených vloh a vnitřních sil a mohutností lidských; nic jiného není posláním člověka, než aby sám sebe prosadil, vyjádřil, rozvinul, aby přivedl k zrození zárodek každé své možnosti, aby sebe zdůraznil, sebe podtrhl tím, že se plně uskuteční, aby narosti do nezměrnosti - aby se konec konců stal titánem. Taková je pravá povaha liberalismu a taková je logika jeho vývoje. Liberalistický individualismu nutně vyústil v liberalismus masový, kolektivistický, totalitní. Je třeba podotknout, že tomu tak nebylo jenom v marxismu; totéž nastalo ve fašismu a nacizmu a totéž se odehrává v západních demokraciích. Celý svět jde k totalitarismu. A je podstatné, že tot je totalitarismus liberalistický. Vlastní chyba liberalismu je v tom, že neuznává positivnfho lidské ho poslání. Proto nemá spolehlivého měřítka pro tvořivé lidské jednán a topf se v anarchismu. Mohl by zdolat zmatek jedině tak, jak ukazovali u nás Masaryk a Rádl: naučit se znovu chápat smysl lidského života v poslušnosti osobního Boha a v službě lidem v jeho jménu. Ale liberalismus se i tentokráte od Boha odvrátil a dovršil svou vzpouru proti Bohu zavržením individuální odpovědnosti. Ne bot i když o odpovědnosti mluví, totiz o odpovednosti před společností, před dějinam, před budoucím pokolením, přece skutečnou odpovědno st ruší, aminfo omeziv ji na poslušnost občanského zákona a na odpovědnost za plnění rozkazů a pokynů. Tak překonává anarchismas: člověk není sám, a proto musí poslouchat svých geniálních vůdců společně se svými spoluobčany. Ale tím je otevřena brána bud anarchismu vůdců, pokud se cítí povoláni k vůdcovství a pokud se necíti vazani ma sami, anebo anarchismu mas, pokud se vůdcové cítí jen jimi vyneseni. A odtud je jen dvojí cesta ven; v každém případé je třeba nalézt spolehlivou míru nad vůdci i nad masami, aby byl anarchismus zdolán. Marxismus tuto míru hledá v zákonech společenského vývoje, my křesťané ji vidíme v Božích plánech a přikázáních. Zákony společenského vývoje je třeba odhalovat vědecky, t.j. konkretně analysou historie, Boží miminya program lásky, spra. vedlnosti a pravdy je předložen před naše svědomí, t.j. každému na vlastní odpovědnost a každému zvlášť. Na jedné straně skupina /nejraději bych řekl sekta/ odborníků zjišťuje vědecky za celou společnost a za každého, co je třeba v dalších letech a desetiletích v základních liniích dělat, na druhé straně stojí každý před rozhodnutím, které nemůže být nikým jiným uděláno. Na jedné straně se tiskem, rozhlasem a všemi prostředky vykládá, co si má každý občan o tét a té věci správně myslit /neboť to bylo za něho odborně promyšleno při uvážení všech možných detailů, o nichž většina lidí nemá ani potuchy/, na druhé straně je člověk za svůj názor a za své jednání osobně odpověden samotnému Bohu, který hledí k srdci. Na jedné straně kolektivní souručenství, na druhé straně mravni individualismus individualismus svědomí. S
Mlat_046.jpg
====================
46/2 co všechna ostatní skutečnost bude vhodným uspořádáním jaksi neutralisována a tím zatlačena do pozadí, aby rozvinutí pravého lidství, plnosti člověka nepřekážela. Marxismus tento ideál plně přijímá a dodává pouze, že ho může být dosaženo pouze společensky. Jedině tímto dodatkem se liší od liberalismu starého, který můžeme charakterisovat jako individualistický; ten totiž počítal do heterogenních podmínek i ostatní lidi; a pokud hovořil o společnosti, předpokládal jakousi přirozenou harmonii všech individuf. Zatím však, co se domníval, že tato harmonie se prokáže sam všude tam, kde vnější podmínky budou správným způsobem uspořádány a překážky individuálního svobodného rozvinutí odstraněny, čili že tato přirozená harmonie je samozřejmým důsledkem všeobecného uskutečnění individuální svobody, dnešní forma liberalismu vztah obrací a tvrdí, že nejdříve je nutno odstranit překážky společenského rozvoje a tím že samozřejmě bude osvobozena osobnost. Co zůstává společné oběma formám 1iberalismu je myšlenka rozvinutí daných schopností, přirozených vloh a vnitřních sil a mohutností lidských; nic jiného není posláním člověka, než aby sám sebe prosadil, vyjádřil, rozvinul, aby přivedl k zrození zárodek každé své možnosti, aby sebe zdůraznil, sebe podtrhl tím, že se plně uskuteční, aby narosti do nezměrnosti - aby se konec konců stal titánem. Taková je pravá povaha liberalismu a taková je logika jeho vývoje. Liberalistický individualismu nutně vyústil v liberalismus masový, kolektivistický, totalitní. Je třeba podotknout, že tomu tak nebylo jenom v marxismu; totéž nastalo ve fašismu a nacizmu a totéž se odehrává v západních demokraciích. Celý svět jde k totalitarismu. A je podstatné, že tot je totalitarismus liberalistický. Vlastní chyba liberalismu je v tom, že neuznává positivnfho lidské ho poslání. Proto nemá spolehlivého měřítka pro tvořivé lidské jednán a topf se v anarchismu. Mohl by zdolat zmatek jedině tak, jak ukazovali u nás Masaryk a Rádl: naučit se znovu chápat smysl lidského života v poslušnosti osobního Boha a v službě lidem v jeho jménu. Ale liberalismus se i tentokráte od Boha odvrátil a dovršil svou vzpouru proti Bohu zavržením individuální odpovědnosti. Ne bot i když o odpovědnosti mluví, totiz o odpovednosti před společností, před dějinam, před budoucím pokolením, přece skutečnou odpovědno st ruší, aminfo omeziv ji na poslušnost občanského zákona a na odpovědnost za plnění rozkazů a pokynů. Tak překonává anarchismas: člověk není sám, a proto musí poslouchat svých geniálních vůdců společně se svými spoluobčany. Ale tím je otevřena brána bud anarchismu vůdců, pokud se cítí povoláni k vůdcovství a pokud se necíti vazani ma sami, anebo anarchismu mas, pokud se vůdcové cítí jen jimi vyneseni. A odtud je jen dvojí cesta ven; v každém případé je třeba nalézt spolehlivou míru nad vůdci i nad masami, aby byl anarchismus zdolán. Marxismus tuto míru hledá v zákonech společenského vývoje, my křesťané ji vidíme v Božích plánech a přikázáních. Zákony společenského vývoje je třeba odhalovat vědecky, t.j. konkretně analysou historie, Boží miminya program lásky, spra. vedlnosti a pravdy je předložen před naše svědomí, t.j. každému na vlastní odpovědnost a každému zvlášť. Na jedné straně skupina /nejraději bych řekl sekta/ odborníků zjišťuje vědecky za celou společnost a za každého, co je třeba v dalších letech a desetiletích v základních liniích dělat, na druhé straně stojí každý před rozhodnutím, které nemůže být nikým jiným uděláno. Na jedné straně se tiskem, rozhlasem a všemi prostředky vykládá, co si má každý občan o tét a té věci správně myslit /neboť to bylo za něho odborně promyšleno při uvážení všech možných detailů, o nichž většina lidí nemá ani potuchy/, na druhé straně je člověk za svůj názor a za své jednání osobně odpověden samotnému Bohu, který hledí k srdci. Na jedné straně kolektivní souručenství, na druhé straně mravni individualismus individualismus svědomí. S
====================
Mlat_047.jpg
====================
47/3 GION Ještě jedna věc je důležitá: liberalismus i tenkrát, když zdánlivě uznává, že lidský život má smysl, že člověk má poslání, neuzná transcendentní povahu tohoto poslání. Poslání lidské tu nenf nad člověkem, nýbrž je ukryto v něm samém a je potřeba je pouze rozvinout. K svobodě, která je cestou k takovému rozvinutí, není treba člověka nějak vychovávat, nýbrž svobodu je třeba aranžovat, organisovat, objektivně, vnějšně vytvořit. Z toho ze všeho je ovšem patrno, že jádro a těžiště immanentního "poslání" je možno potom klást nejen do individua, jak se to dělo na počátku liberalistického období, nýbrž také do kmene a národa, do státu, do třídy, do lidstva vůbec, do dějin - což všechno už dobře známe z historie vzdálenějších i nedávných let. Ale můžeme říci přímo, že těžiště pínfima takřka nevyhnutelně přechází z individua do širších společnosti, nebot už od počátku i nejpříkřejší individualisté liberální museli předpokládat jakousi přirozenou harmonii svobodných individuf. A co je jiného tato harmonie než právě společenské zařazení, co jiného než harmonie vzájemných, ergo společenských vztahů individuf ? A proto nutně a logicky musela dříve či později nadejít doba, kdy tato přirozená harmonie by la interpretována společenský, t.j. kdy byla konkretisována a specifikována jakožto harmonie bud všelidská /nejprve/, bud nacionální, bud třídní. Nebyl tu v pravém slova smyslu zrušen individualismus, nýbrž pojem individua se změnil, individuem už neby 14 jednotlivý člověk, nýbrž společenský celek nějaký /at širší nebo užší/ Přicházíme tedy nyní k tomuto závěru: idbama inamms individualismus liberalistický nemá v sobě vnitřních záruk hynibh mbom loy álnosti k jednotlivé /každé jednotlivé lidské osobnosti. I když je anthropocentrický, je ne schopen fakticky držet cenu lidské osob nosti ani na dosavadní úrovni. Tomuto liberalismu se proti jeho vlastním thesím skutečný člověk ztrácí jak theoreticky, tak i společensky. Totalitarismus je nutným vyústěním liberalistického individualismu. Proto klademe proti němu individualismus svědomí, protože není kolektivního svědomí. Můžeme-li někdy mluvit vůbec o svědomí společnosti, pak tímto svědomím je vždycky muž či žena kteří máif nezkalené svědomí osobné. Je-li něco uhelným kamenem individuálnosti lidské osobnosti, pak je to individuálnost vědomí a svědomí. A ta je založena tou nezvratnou skutečností, že člověk je osobně oslovován osobním Bohem, který jej zná ze jména /podle jména, tj. osobně a bez prostřednika/ a který jej povolává ke své službě osobním příkazem. admi Jedině toto transcendentálny oslovení je opravdovou zárukou respektování lidské osobnosti samy o sobě: jedině Bůh může být a je garantem lidské individuality. A osobní vztah k Bohu nemůže a nesmí být nahražen žádným jiným vztahem a tedy ani vztahem společenským, vztahem k bližnímu. Ne že by byl od ostatních lidských vztahů odtrženem, ale tak, že je jejich jediným spolehlivým základem. Proto budeš milovati Pána Bona z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své, a teprve za druhé a na druhém místě bližního svého jako sebe samého. Proto není možno se modlit rukama a prací, nýbrž toliko v duchu. Proto také každé lidské rozhodnuti at v poslušnosti či v neposlušnosti a vzpare proti Božím příkazům vždycky přesahuje situaci, v níž je provedeno, má vždycky o rozmér víc než jeho reálný důsledek. Poslušnost Božích příkazů je vždycky spojena s aktivismem na tomto světé, ale nikdy s ním nesplývá, nýbrž docela zásadně jej přesahuje. A právě v tomto přesahování, v tomto rozměru navíc je lidské rozhodování nepraktické, tj. nemá s praktichosti vůbec ce délat. Je nepraktické proto, že je mimo věci, mimo pragmata To je smyslem toho, co jsem napsal v 9. Mlatu a co je domailla do velké míry 4. Cihla odpovědí a replikou. A tím už také přecházíme in medias res, totiž právě ke komentáři této poslední Cihly, připravivše si předem vhodné kolbiště vyjas-
Mlat_047.jpg
====================
47/3 GION Ještě jedna věc je důležitá: liberalismus i tenkrát, když zdánlivě uznává, že lidský život má smysl, že člověk má poslání, neuzná transcendentní povahu tohoto poslání. Poslání lidské tu nenf nad člověkem, nýbrž je ukryto v něm samém a je potřeba je pouze rozvinout. K svobodě, která je cestou k takovému rozvinutí, není treba člověka nějak vychovávat, nýbrž svobodu je třeba aranžovat, organisovat, objektivně, vnějšně vytvořit. Z toho ze všeho je ovšem patrno, že jádro a těžiště immanentního "poslání" je možno potom klást nejen do individua, jak se to dělo na počátku liberalistického období, nýbrž také do kmene a národa, do státu, do třídy, do lidstva vůbec, do dějin - což všechno už dobře známe z historie vzdálenějších i nedávných let. Ale můžeme říci přímo, že těžiště pínfima takřka nevyhnutelně přechází z individua do širších společnosti, nebot už od počátku i nejpříkřejší individualisté liberální museli předpokládat jakousi přirozenou harmonii svobodných individuf. A co je jiného tato harmonie než právě společenské zařazení, co jiného než harmonie vzájemných, ergo společenských vztahů individuf ? A proto nutně a logicky musela dříve či později nadejít doba, kdy tato přirozená harmonie by la interpretována společenský, t.j. kdy byla konkretisována a specifikována jakožto harmonie bud všelidská /nejprve/, bud nacionální, bud třídní. Nebyl tu v pravém slova smyslu zrušen individualismus, nýbrž pojem individua se změnil, individuem už neby 14 jednotlivý člověk, nýbrž společenský celek nějaký /at širší nebo užší/ Přicházíme tedy nyní k tomuto závěru: idbama inamms individualismus liberalistický nemá v sobě vnitřních záruk hynibh mbom loy álnosti k jednotlivé /každé jednotlivé lidské osobnosti. I když je anthropocentrický, je ne schopen fakticky držet cenu lidské osob nosti ani na dosavadní úrovni. Tomuto liberalismu se proti jeho vlastním thesím skutečný člověk ztrácí jak theoreticky, tak i společensky. Totalitarismus je nutným vyústěním liberalistického individualismu. Proto klademe proti němu individualismus svědomí, protože není kolektivního svědomí. Můžeme-li někdy mluvit vůbec o svědomí společnosti, pak tímto svědomím je vždycky muž či žena kteří máif nezkalené svědomí osobné. Je-li něco uhelným kamenem individuálnosti lidské osobnosti, pak je to individuálnost vědomí a svědomí. A ta je založena tou nezvratnou skutečností, že člověk je osobně oslovován osobním Bohem, který jej zná ze jména /podle jména, tj. osobně a bez prostřednika/ a který jej povolává ke své službě osobním příkazem. admi Jedině toto transcendentálny oslovení je opravdovou zárukou respektování lidské osobnosti samy o sobě: jedině Bůh může být a je garantem lidské individuality. A osobní vztah k Bohu nemůže a nesmí být nahražen žádným jiným vztahem a tedy ani vztahem společenským, vztahem k bližnímu. Ne že by byl od ostatních lidských vztahů odtrženem, ale tak, že je jejich jediným spolehlivým základem. Proto budeš milovati Pána Bona z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své, a teprve za druhé a na druhém místě bližního svého jako sebe samého. Proto není možno se modlit rukama a prací, nýbrž toliko v duchu. Proto také každé lidské rozhodnuti at v poslušnosti či v neposlušnosti a vzpare proti Božím příkazům vždycky přesahuje situaci, v níž je provedeno, má vždycky o rozmér víc než jeho reálný důsledek. Poslušnost Božích příkazů je vždycky spojena s aktivismem na tomto světé, ale nikdy s ním nesplývá, nýbrž docela zásadně jej přesahuje. A právě v tomto přesahování, v tomto rozměru navíc je lidské rozhodování nepraktické, tj. nemá s praktichosti vůbec ce délat. Je nepraktické proto, že je mimo věci, mimo pragmata To je smyslem toho, co jsem napsal v 9. Mlatu a co je domailla do velké míry 4. Cihla odpovědí a replikou. A tím už také přecházíme in medias res, totiž právě ke komentáři této poslední Cihly, připravivše si předem vhodné kolbiště vyjas-
====================
Mlat_048.jpg
====================
VÍRA A REFORMA SVETA. /K otázce něním souvislosti mezi individualismem svědomí a lidskou praxí. Nyní chci prokázat, že se Bedlov ocitl za hranicí, kterou jsem tenkrát prohlásil za initium immanentiae a za mez a limit křestanské theorie. praxe x 4 křesťanství./ V poslední době jsem veškeru energii vynakládal na objasnění a prosazování křesťanského aktivismu. Byl to úkol nejaktuálnější, protože nebezpečí escapismu bylo největší. Bedlov byl jedním z těch, kteří tuto linii vzali za svou; ano, on ji vzal, možno právem říci, nejradikálněji za svou, protože filosoficky. Ale stalo se, že v jedné rozmluvě v květnu t.r. jsme se s Bedlovem rozešli v jedné podstatné věci, totiž v tom, zda smysl lidského života je v praxi, nebo jinak, zda těžiště, jádro odpovědného lidského rozhodnutí je v tomto světě, v realitě. Byla to ovšem jedna z diskusi, v nichž se these nově formulují a v nichž se i nové zkusmo kladou. Nelze tedy soudit nijak na žádnou filosofickou roztržku. Přece však jsem byl touto věcí upozorněn na to, že nadchází čas, kdy bude třeba vy jasnit frontu i na stranu aktivismu a prakticismu mimokřesťanského, a řekl jsem to Bédovi. Zároveň jsem se neprodleně o této otázce zmínil v 9. Mlatu, čekaje, jak bude Bedlov reagovat. Saykop eg Bedlov reagoval 4. Cihlou, a velmi promyšleně, zdá se. Svou thesi vypracoval přesněji,, méně radikálně, protože se mysel distancovat od immanentismu anebo se o to alespoň pokusit/, ale přece jasně a zřetelně. Centrum jeho odpovědi je ve 4. oddíle, jehož bude třeba si zvláště důkladně všimnout. Na okraj bych předem poznamenal jenom to, že důležitost této diskuse je tim větší, čím je markantnější rozsáhlá shoda našich názorů v ostatních věcech: půjde o to, wyjasnit si nyní na dlouhou dobu tuto otázku, jejíž jaunubnámbasump dusledne reseni v našem kruhu bude v pristích měsících očistným, ale rovněž konsolidujicim úkolem. On semper extra Vztah Božího Ty a lidského Já není nikdy zcela a jen subjektni', 'čistý, přímý a bezprostřední, nýbrž vždy přichází přes /Boži/ objekty, přes věci a jiné lidi, přes slovo psané a příklady, ži/IV.4./ vých lidí, jež mluví k mému porozumění a svědomí. 3 V této the si je nesprávné především slovo 'vždy, pokud paušálně popírá přímé a bezprostřední Boží zjevení. Většinou je to tak, jak Béda říká, nikoli však vždy. - Anebo měl Béda na mysli to, že se porozumění Božím příkazům nikdy neobejde bez prostřednictví /na př. lidského svědectví atd./; ale potom tím spíše nemá pravdu, neboť právě na tomto místě je nutno prohlásit: neobejde se bez /Božích/ objektů, ale přesahuje je, je nad nimi, a co nejdůležitějšího, jen peri ne je těmito objekty vázáno, kdežto samo jádro a centrum porozumění je v bezprostředním a přímém spojení s Božím zjevením resp. s jeho smyslem /nikoli tedy materiálem technickým/. Pravda je ovšem, že jádro nikdy není bez této periferie, ale je chybná Bédova these, že non est salus extra: je třeba ji bezpodmínečné nahradidit the si est salus sine, Z tohoto fundamentu lze odvodit všechno další. Především nesprávnost další the se, že totiž "centrem biblické výzva, Boží příkaz. Tak tomu ovšem není, neboť řečeno centrem biblické /a křesťanské/ zvěsti je metafy sika, nikoli ethika. Více než příkaz je zaslfzvěsti je Boží filosoficky
Mlat_048.jpg
====================
VÍRA A REFORMA SVETA. /K otázce něním souvislosti mezi individualismem svědomí a lidskou praxí. Nyní chci prokázat, že se Bedlov ocitl za hranicí, kterou jsem tenkrát prohlásil za initium immanentiae a za mez a limit křestanské theorie. praxe x 4 křesťanství./ V poslední době jsem veškeru energii vynakládal na objasnění a prosazování křesťanského aktivismu. Byl to úkol nejaktuálnější, protože nebezpečí escapismu bylo největší. Bedlov byl jedním z těch, kteří tuto linii vzali za svou; ano, on ji vzal, možno právem říci, nejradikálněji za svou, protože filosoficky. Ale stalo se, že v jedné rozmluvě v květnu t.r. jsme se s Bedlovem rozešli v jedné podstatné věci, totiž v tom, zda smysl lidského života je v praxi, nebo jinak, zda těžiště, jádro odpovědného lidského rozhodnutí je v tomto světě, v realitě. Byla to ovšem jedna z diskusi, v nichž se these nově formulují a v nichž se i nové zkusmo kladou. Nelze tedy soudit nijak na žádnou filosofickou roztržku. Přece však jsem byl touto věcí upozorněn na to, že nadchází čas, kdy bude třeba vy jasnit frontu i na stranu aktivismu a prakticismu mimokřesťanského, a řekl jsem to Bédovi. Zároveň jsem se neprodleně o této otázce zmínil v 9. Mlatu, čekaje, jak bude Bedlov reagovat. Saykop eg Bedlov reagoval 4. Cihlou, a velmi promyšleně, zdá se. Svou thesi vypracoval přesněji,, méně radikálně, protože se mysel distancovat od immanentismu anebo se o to alespoň pokusit/, ale přece jasně a zřetelně. Centrum jeho odpovědi je ve 4. oddíle, jehož bude třeba si zvláště důkladně všimnout. Na okraj bych předem poznamenal jenom to, že důležitost této diskuse je tim větší, čím je markantnější rozsáhlá shoda našich názorů v ostatních věcech: půjde o to, wyjasnit si nyní na dlouhou dobu tuto otázku, jejíž jaunubnámbasump dusledne reseni v našem kruhu bude v pristích měsících očistným, ale rovněž konsolidujicim úkolem. On semper extra Vztah Božího Ty a lidského Já není nikdy zcela a jen subjektni', 'čistý, přímý a bezprostřední, nýbrž vždy přichází přes /Boži/ objekty, přes věci a jiné lidi, přes slovo psané a příklady, ži/IV.4./ vých lidí, jež mluví k mému porozumění a svědomí. 3 V této the si je nesprávné především slovo 'vždy, pokud paušálně popírá přímé a bezprostřední Boží zjevení. Většinou je to tak, jak Béda říká, nikoli však vždy. - Anebo měl Béda na mysli to, že se porozumění Božím příkazům nikdy neobejde bez prostřednictví /na př. lidského svědectví atd./; ale potom tím spíše nemá pravdu, neboť právě na tomto místě je nutno prohlásit: neobejde se bez /Božích/ objektů, ale přesahuje je, je nad nimi, a co nejdůležitějšího, jen peri ne je těmito objekty vázáno, kdežto samo jádro a centrum porozumění je v bezprostředním a přímém spojení s Božím zjevením resp. s jeho smyslem /nikoli tedy materiálem technickým/. Pravda je ovšem, že jádro nikdy není bez této periferie, ale je chybná Bédova these, že non est salus extra: je třeba ji bezpodmínečné nahradidit the si est salus sine, Z tohoto fundamentu lze odvodit všechno další. Především nesprávnost další the se, že totiž "centrem biblické výzva, Boží příkaz. Tak tomu ovšem není, neboť řečeno centrem biblické /a křesťanské/ zvěsti je metafy sika, nikoli ethika. Více než příkaz je zaslfzvěsti je Boží filosoficky
====================
Mlat_049.jpg
====================
475 bení; více než výzva jsou plány Boží; více než lidská odpověď na Boží výzvu je Boží čin; více než lidská poslušnost je Boží milost. Samotným jádrem biblidké zvěsti je evangelium: a evangelium není na prvním místě výzva, nýbrž na prvním místě to je oznámení nejvets ho skutku Boží milosti, že totiž Syna svého jediného dal vobet za lidské hříchy, tak aby se spasení dostalo zahynulým. Co tady může člověk odpovídat ? Jen radovat se může. Ovšem že obět Kristova nás zavazuje k životu, který by byl hoden té milosti, kterou jsme předem a nehodni přijali. Ale smysl, centrum smyslu této oběti není v této závaznosti, není charakteru ethického, ný brž metafy sického resp. eschatologického: v Ježíši Kristu se odehrálo něco kosmického na prvním místě, a morálního teprve na místě druhém. Proto je Syn Boží označen jako Logos. Cesta k Bozímu království vede od počátečního Logu d počátečního Logu přes Kristovu smrt a zmrtvýchvstání k, jeho druhému příchodu: samé Boží činy, Boží skutečnosti. Člověk sám o sobě, přímo/ nemůže stavět království Bo Jeho úkolem ovšem je mimo jiné zvládat tento svět k obrazu Božimu, t.j. podle plánů Božích /čili v poslušnosti/, ale krá lovstvi Boží není budováno prostřednictvím člověka, nýbrž bez člověka a pro člověka. To je smy sl Ježíšových slov, která zapsal evangelista Jan: 'V domu Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byt nebylo tak, pověděl bych vám. Jdut, abych vám připravil místo. A odejdulit, a připravím vám méste, zaseť přijdu, a poberu vás k sobě samému, aby ste, kde jsem já, i vy byli. To ovšem neznamená, že lidské činy, lidská práce, lidská poslušnost nemá s královstvím Božím co dělat. Víme z podobenství o hřiv nách, že Bah, zne, kde neroz sival, a sbírá i tam kde nerozsypal Mat. 25,26/. Z toho můžeme právem soudit, že lidská práce nepřichází na zmar, nýbrž že může být započítána do práce na stavbě Božího království. Podstatné však je, že člověk nemůže nějak přirozené, sám od sebe, budovet království Boži, nýbrž že jeho práce a dilo jeho rukou musejí být za budování království Božího samým Bohem z počítány. Docela tak jako pomoc těm nejmenšim je započítána za službu Ježíši Kristu/Mat. 25,40/ Mat. 25,40/, a ovšem jako i zanedbání takové pomoci za zanedbání služby Ježíši Kristu /25,45/ Vždyť ostatně i Bědlov hovoří o překonání světa. Ane: od světa je nutno se oddělit, protože člověk není jenom svět, jenom tělo; ale od světa neng možno se oddělit tam, kde chybí opravdové úsilí o jeho reformu. To a jedině to může být východiskem křesťanského aktivismu. Bez úsilí o reformu světa není možno se od světa oddě lit; ale samo toto úsilí nestač. Opět: non est salus sine, sed semper etiam extra. Spory Bož příkaz ty máš !' se netýká výhradně lidské činnosti na tomto světě. Tento příkaz je věčný, kdežto nebe a země pominou. Proto naše odpoved na něj nikdy nemůže být po pouze v praktickém úsilí o reformu světa. Beda říká: Já nepopírám naprosto přímého spojení člověka s Bohem; vím, že jsou chvíle, kdy člověk je skutečně sám a nad ním Bůh..." To je správné, naprosto správné. Ale otážeme-li se poněkud jinak, toti zda někdy je člověk docela bez spojení/přímého spojení s Bohem, pak musíme prohlásit, že nikdy. Toto spojení, tento vztah může být popěračský, může být loy alní, může být také indiferentní a lhostejný, ale vždycky to je přímý vztah, který je priorní a veškerá životní praxe je poste riorni. Příkaz ty mas nemíří do situace, nýbrž do svědomi; naší odpovědí nikdy nemůže být jen zvládání situace, nýbrž vždycky především manifest víry. Pokud na člověku záleží, v jeho rozhodnutích a činech nikdy nejde ani jedině, ani především o refoomu světa, ani o budování království nebeského, nýbrž vždycky konec koncù o neho samého. Teprve započítáním Božím muže člověk přispět ke skutečné reformě světa, ke skutečnému budování Božího království.
Mlat_049.jpg
====================
475 bení; více než výzva jsou plány Boží; více než lidská odpověď na Boží výzvu je Boží čin; více než lidská poslušnost je Boží milost. Samotným jádrem biblidké zvěsti je evangelium: a evangelium není na prvním místě výzva, nýbrž na prvním místě to je oznámení nejvets ho skutku Boží milosti, že totiž Syna svého jediného dal vobet za lidské hříchy, tak aby se spasení dostalo zahynulým. Co tady může člověk odpovídat ? Jen radovat se může. Ovšem že obět Kristova nás zavazuje k životu, který by byl hoden té milosti, kterou jsme předem a nehodni přijali. Ale smysl, centrum smyslu této oběti není v této závaznosti, není charakteru ethického, ný brž metafy sického resp. eschatologického: v Ježíši Kristu se odehrálo něco kosmického na prvním místě, a morálního teprve na místě druhém. Proto je Syn Boží označen jako Logos. Cesta k Bozímu království vede od počátečního Logu d počátečního Logu přes Kristovu smrt a zmrtvýchvstání k, jeho druhému příchodu: samé Boží činy, Boží skutečnosti. Člověk sám o sobě, přímo/ nemůže stavět království Bo Jeho úkolem ovšem je mimo jiné zvládat tento svět k obrazu Božimu, t.j. podle plánů Božích /čili v poslušnosti/, ale krá lovstvi Boží není budováno prostřednictvím člověka, nýbrž bez člověka a pro člověka. To je smy sl Ježíšových slov, která zapsal evangelista Jan: 'V domu Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byt nebylo tak, pověděl bych vám. Jdut, abych vám připravil místo. A odejdulit, a připravím vám méste, zaseť přijdu, a poberu vás k sobě samému, aby ste, kde jsem já, i vy byli. To ovšem neznamená, že lidské činy, lidská práce, lidská poslušnost nemá s královstvím Božím co dělat. Víme z podobenství o hřiv nách, že Bah, zne, kde neroz sival, a sbírá i tam kde nerozsypal Mat. 25,26/. Z toho můžeme právem soudit, že lidská práce nepřichází na zmar, nýbrž že může být započítána do práce na stavbě Božího království. Podstatné však je, že člověk nemůže nějak přirozené, sám od sebe, budovet království Boži, nýbrž že jeho práce a dilo jeho rukou musejí být za budování království Božího samým Bohem z počítány. Docela tak jako pomoc těm nejmenšim je započítána za službu Ježíši Kristu/Mat. 25,40/ Mat. 25,40/, a ovšem jako i zanedbání takové pomoci za zanedbání služby Ježíši Kristu /25,45/ Vždyť ostatně i Bědlov hovoří o překonání světa. Ane: od světa je nutno se oddělit, protože člověk není jenom svět, jenom tělo; ale od světa neng možno se oddělit tam, kde chybí opravdové úsilí o jeho reformu. To a jedině to může být východiskem křesťanského aktivismu. Bez úsilí o reformu světa není možno se od světa oddě lit; ale samo toto úsilí nestač. Opět: non est salus sine, sed semper etiam extra. Spory Bož příkaz ty máš !' se netýká výhradně lidské činnosti na tomto světě. Tento příkaz je věčný, kdežto nebe a země pominou. Proto naše odpoved na něj nikdy nemůže být po pouze v praktickém úsilí o reformu světa. Beda říká: Já nepopírám naprosto přímého spojení člověka s Bohem; vím, že jsou chvíle, kdy člověk je skutečně sám a nad ním Bůh..." To je správné, naprosto správné. Ale otážeme-li se poněkud jinak, toti zda někdy je člověk docela bez spojení/přímého spojení s Bohem, pak musíme prohlásit, že nikdy. Toto spojení, tento vztah může být popěračský, může být loy alní, může být také indiferentní a lhostejný, ale vždycky to je přímý vztah, který je priorní a veškerá životní praxe je poste riorni. Příkaz ty mas nemíří do situace, nýbrž do svědomi; naší odpovědí nikdy nemůže být jen zvládání situace, nýbrž vždycky především manifest víry. Pokud na člověku záleží, v jeho rozhodnutích a činech nikdy nejde ani jedině, ani především o refoomu světa, ani o budování království nebeského, nýbrž vždycky konec koncù o neho samého. Teprve započítáním Božím muže člověk přispět ke skutečné reformě světa, ke skutečnému budování Božího království.
====================
Mlat_050.jpg
====================
Proč tohle všechno zdůrazňuji ? Proto, že i reformovaný svět, ano i samo království Boží je věc, pragma, res, a že tedy člověk, lidská osobnost musí být svobodna i od otroctví této, třebas tak znamenité věci Království Boží je pro člověka, nikolí člověk pro království Boží. Je-11 člověk pro něco či lépe pro někoho, je tu pro Boha a pouze pro Boha. I v křesťanství, ano v samotné bibli jsou náznaky transcendentniho immanentismu totiž k mysticismu. Člověk bud přímo splývá spaseného s Bohem, nebo se ztrácí v zástupu andělů, nebo se stává skutečně /nejen obrazně a organisačně/ tělem resp. částí těla Kristova atd. Správně pochopené křesťanské učení však vždycky staví i Boží krá lovství za člověka a nikoli před něho ani vedle něj. Masaryk na příklad dobře toto nebezpečí mysticismu viděl, když proti němu postavil svou thesi: "Ze bychom po smrti splynuli a nějakou božskou prapodstatou, jak učí monism, pantheism, panentheism, tomu nedovedu věřit: já chci být já i po smrti, nechci se roz plynout v nějaké metafy sické kaši; jsem metafy sický individualista, chcete-li to nějak nazvat. A já chci poznamenat, že toto nebezpečí immanentismu je všude tam, kde všechno lidské rozhodovány nent chápáno v prvé řadě jako rozhodován o sobe samém. Jakmile usilf o reformu světa se pošině příliš do popredi, je ztrácena a konečně i ztracena jedinečná lidská osobnost; tu jsou hranice křesťanské theorie. Dále už je jenom m immanentismus, at už kteréhokoliv raženi. A to znamená oslabení nebo přímo zvrácení lidské odpovědnosti v determinismus nebo predestinaci. Heslem proti tomu se může stát jedině individualismus svědom. Bedlovovi Jde o to, aby nepřišla nazmar lidské rozhodnuty a lidské činy. Souhlasím. Ale především nesmějí přijít na zmar lidské duše, lidská srdce, lidé sami. Všechno, co my lidé uděláme, je možno ztratit a obětovat; všechno je možno oželet a znovu postavit. Co je však nenahraditelné, to je lidská osobnost, člověk-individuum. Ten nesmí být ztracen, ten nesmí být obětován. "On musí být on 1 po smrti. To ovšem v them theorii, zdůrazňuji. Fakticky a prakticky se musí člověk starat nikoli o svou duši, nýbrž musí hledat nebeské královstvi a jeho spravedlnosti na prvním místě. Ale to jenom potvrzuje mou thesi. Ne svou duši, nýbrž duši svého bližnfho musí každý hledat a zachraňovat. Nebot většího milování nad to žádný nemá, než aby ausi svou položil za přátely své /Jan 15,13/. Ale položí-li ji za své přátele, neztratí ji ve skutečnosti; neboť kdo ztratil duši svou pro Ježíše Krista, naleznet ji/Mat.10 by by 39%. 1 50 A tak pamatujme: největší milování není v tom, že duši svou poloime za království Bož nebo za reformu světa, nýbrž že ji položime za své přátele, za své nejbližší. Jde o člověka, nikoli o světh alespon nikoli na prvním místě. A obetovat se za své přátele je vec jiste navezkrz napraktická. Nevím, jak se mi podařilo věc vyjasnit. Píši na rychlo, abych vám to, přátelé, mohl dovézt na konferenci. Je ovšem samozřejmé, že nyní se musí diskuse teprve rozvinout na plno. Bylo by důležito si všimnout také otázky donquijotství a idiotství; snad až později. Nyní vás zatím upřímně zdravím. Váš Láda.
Mlat_050.jpg
====================
Proč tohle všechno zdůrazňuji ? Proto, že i reformovaný svět, ano i samo království Boží je věc, pragma, res, a že tedy člověk, lidská osobnost musí být svobodna i od otroctví této, třebas tak znamenité věci Království Boží je pro člověka, nikolí člověk pro království Boží. Je-11 člověk pro něco či lépe pro někoho, je tu pro Boha a pouze pro Boha. I v křesťanství, ano v samotné bibli jsou náznaky transcendentniho immanentismu totiž k mysticismu. Člověk bud přímo splývá spaseného s Bohem, nebo se ztrácí v zástupu andělů, nebo se stává skutečně /nejen obrazně a organisačně/ tělem resp. částí těla Kristova atd. Správně pochopené křesťanské učení však vždycky staví i Boží krá lovství za člověka a nikoli před něho ani vedle něj. Masaryk na příklad dobře toto nebezpečí mysticismu viděl, když proti němu postavil svou thesi: "Ze bychom po smrti splynuli a nějakou božskou prapodstatou, jak učí monism, pantheism, panentheism, tomu nedovedu věřit: já chci být já i po smrti, nechci se roz plynout v nějaké metafy sické kaši; jsem metafy sický individualista, chcete-li to nějak nazvat. A já chci poznamenat, že toto nebezpečí immanentismu je všude tam, kde všechno lidské rozhodovány nent chápáno v prvé řadě jako rozhodován o sobe samém. Jakmile usilf o reformu světa se pošině příliš do popredi, je ztrácena a konečně i ztracena jedinečná lidská osobnost; tu jsou hranice křesťanské theorie. Dále už je jenom m immanentismus, at už kteréhokoliv raženi. A to znamená oslabení nebo přímo zvrácení lidské odpovědnosti v determinismus nebo predestinaci. Heslem proti tomu se může stát jedině individualismus svědom. Bedlovovi Jde o to, aby nepřišla nazmar lidské rozhodnuty a lidské činy. Souhlasím. Ale především nesmějí přijít na zmar lidské duše, lidská srdce, lidé sami. Všechno, co my lidé uděláme, je možno ztratit a obětovat; všechno je možno oželet a znovu postavit. Co je však nenahraditelné, to je lidská osobnost, člověk-individuum. Ten nesmí být ztracen, ten nesmí být obětován. "On musí být on 1 po smrti. To ovšem v them theorii, zdůrazňuji. Fakticky a prakticky se musí člověk starat nikoli o svou duši, nýbrž musí hledat nebeské královstvi a jeho spravedlnosti na prvním místě. Ale to jenom potvrzuje mou thesi. Ne svou duši, nýbrž duši svého bližnfho musí každý hledat a zachraňovat. Nebot většího milování nad to žádný nemá, než aby ausi svou položil za přátely své /Jan 15,13/. Ale položí-li ji za své přátele, neztratí ji ve skutečnosti; neboť kdo ztratil duši svou pro Ježíše Krista, naleznet ji/Mat.10 by by 39%. 1 50 A tak pamatujme: největší milování není v tom, že duši svou poloime za království Bož nebo za reformu světa, nýbrž že ji položime za své přátele, za své nejbližší. Jde o člověka, nikoli o světh alespon nikoli na prvním místě. A obetovat se za své přátele je vec jiste navezkrz napraktická. Nevím, jak se mi podařilo věc vyjasnit. Píši na rychlo, abych vám to, přátelé, mohl dovézt na konferenci. Je ovšem samozřejmé, že nyní se musí diskuse teprve rozvinout na plno. Bylo by důležito si všimnout také otázky donquijotství a idiotství; snad až později. Nyní vás zatím upřímně zdravím. Váš Láda.