Mlat, 1951, č. 15
raw | digitized
skenyLadislav Hejdánek, Czech, 1951, Praha: samizdat
Revize dosavadních filosofických pozic I, p. 1–4
Machine transcription, not yet edited
====================
Mlat_070.jpg
====================
MLAT č. 15. Milí přátelé, 59 13. března 1951. veren slibu přináším Vám text svého včerejšího úvodu k noetickým úvahám, jimž se hodláme věnovat každé druhé pondělí. Původně jsem měl za to, že počkám na Vaše připomenky a poznámky, ale zdá se přece jenom schůdnější psát text na dvakrát: jednou jak by 1 prosloven, po druhé už v pozměněném vydání a s úpravami po všech připomínkách, námitkách a provedené diskusi. Zároveň pak plním tímto způsobem to, co jsem oznamoval v 13. Mlatu; uveřejňuji ústně i písemně hlavní obry sy prováděné revise dosavadních filosofických posic a připravuji tak theoreticky /prozatím/ jednak revisi celkovou, jednak základy pro nový program. Aby nebylo pochyb, připomínám, že toto obdobi revise a kritiky se může protáhnout /a pravděpodobně protáhne/ na několik let, i když nejintensivnější úsek bude jistě kratší. /I k tomu však je nyní ještě dosti daleko.7 § 1. Ukol filosofie. Jednou z nejpodivuhodnějších věcí na tomto světě je skutečnost, že není přirozených počátků. Ani filosofie nemá žádného přirozeného počátku; kdo by se rozhodl hledat nějaký přirozený vstup do filosofického myšlení, nenajde ho. Avšak ani k pojmu filosofie není žádného přístupu z vnějška; jen filosofie sama může rozhodovat o tom, čím bude. V tomto smyslu je filosofie sama sobě úkolem; a jestliže úkolem, tedy i problémem. Ústřední otázkou filosofickou je - at thematicky, at pouze fakticky - lidská pouť životem a posice člověka v universu. Avšak řešit tuto otázku theoreticky je pouze jednou stranou úkolu filosofie. Filosofické řešení je svou podstatou víc než pouhou theorií, pouhým návodem, pouhou směrnicí pro skutečné řešení otázky životní. Filosofie řeší otázku tak, že sama v tomto řešení najde své místo; jinými slovy, filosofie sama o sobě už je oním řešením nebo při nejmenším jednou částí, jedním oborem tohoto řešení. Má tedy filosofie charakter posice životní a nikoli jen posice theoretické. To souvisí s tím, že filosofické řešení problému lidské posice v universu je jen theoretickou extrapolací řešení skutečného; a skutečné řešení je - i když ne vždy, ba snad nikdy v úplnosti - zaklá dáno každým krokem lidským, každým činem a každou myšlenkou. Je ovšem zakládáno tak, že skutečný rozsah i dosah řešení obvykle daleko přesahuje sám úmysl, t.j. že je skryt do velké míry bezprostřednímu vědomí. Tu úkolem filosofie je vybavit založené posice z jejich skrytosti, nadat je theoretickou formou a odhalit pak třebas i neuvědomělé důsledky takového kroku; když by ly ony posice rozvedeny do úplnosti, je posledním úkolem filosofie provést jejich kritiku. Je-li každým lidským krokem zakládáno řešení životní otázky, je tomu tak tím spíše v oblasti samotné filosofie. Jestliže však takové řešení je filosofii problémem, a jestliže každý filosofický krok je eo ipso počátkem onoho řešení, pak nutně musí být filosofie problémem sama sobě. Patří tak problematisace vlastních kroků, tj. reflexe, k podstatě filosofického myšlení. Je-11 konečně filosofie sama sobě úkolem, a má-li zároveň charakter posice životní, pak je filosofie tou sférou životní aktivity, která se určuje same, t.j. která představuje její autonomii. Filo sofie jest tedy výrazem životní autonomie, jest jejím organisačním programem.
Mlat_070.jpg
====================
MLAT č. 15. Milí přátelé, 59 13. března 1951. veren slibu přináším Vám text svého včerejšího úvodu k noetickým úvahám, jimž se hodláme věnovat každé druhé pondělí. Původně jsem měl za to, že počkám na Vaše připomenky a poznámky, ale zdá se přece jenom schůdnější psát text na dvakrát: jednou jak by 1 prosloven, po druhé už v pozměněném vydání a s úpravami po všech připomínkách, námitkách a provedené diskusi. Zároveň pak plním tímto způsobem to, co jsem oznamoval v 13. Mlatu; uveřejňuji ústně i písemně hlavní obry sy prováděné revise dosavadních filosofických posic a připravuji tak theoreticky /prozatím/ jednak revisi celkovou, jednak základy pro nový program. Aby nebylo pochyb, připomínám, že toto obdobi revise a kritiky se může protáhnout /a pravděpodobně protáhne/ na několik let, i když nejintensivnější úsek bude jistě kratší. /I k tomu však je nyní ještě dosti daleko.7 § 1. Ukol filosofie. Jednou z nejpodivuhodnějších věcí na tomto světě je skutečnost, že není přirozených počátků. Ani filosofie nemá žádného přirozeného počátku; kdo by se rozhodl hledat nějaký přirozený vstup do filosofického myšlení, nenajde ho. Avšak ani k pojmu filosofie není žádného přístupu z vnějška; jen filosofie sama může rozhodovat o tom, čím bude. V tomto smyslu je filosofie sama sobě úkolem; a jestliže úkolem, tedy i problémem. Ústřední otázkou filosofickou je - at thematicky, at pouze fakticky - lidská pouť životem a posice člověka v universu. Avšak řešit tuto otázku theoreticky je pouze jednou stranou úkolu filosofie. Filosofické řešení je svou podstatou víc než pouhou theorií, pouhým návodem, pouhou směrnicí pro skutečné řešení otázky životní. Filosofie řeší otázku tak, že sama v tomto řešení najde své místo; jinými slovy, filosofie sama o sobě už je oním řešením nebo při nejmenším jednou částí, jedním oborem tohoto řešení. Má tedy filosofie charakter posice životní a nikoli jen posice theoretické. To souvisí s tím, že filosofické řešení problému lidské posice v universu je jen theoretickou extrapolací řešení skutečného; a skutečné řešení je - i když ne vždy, ba snad nikdy v úplnosti - zaklá dáno každým krokem lidským, každým činem a každou myšlenkou. Je ovšem zakládáno tak, že skutečný rozsah i dosah řešení obvykle daleko přesahuje sám úmysl, t.j. že je skryt do velké míry bezprostřednímu vědomí. Tu úkolem filosofie je vybavit založené posice z jejich skrytosti, nadat je theoretickou formou a odhalit pak třebas i neuvědomělé důsledky takového kroku; když by ly ony posice rozvedeny do úplnosti, je posledním úkolem filosofie provést jejich kritiku. Je-li každým lidským krokem zakládáno řešení životní otázky, je tomu tak tím spíše v oblasti samotné filosofie. Jestliže však takové řešení je filosofii problémem, a jestliže každý filosofický krok je eo ipso počátkem onoho řešení, pak nutně musí být filosofie problémem sama sobě. Patří tak problematisace vlastních kroků, tj. reflexe, k podstatě filosofického myšlení. Je-11 konečně filosofie sama sobě úkolem, a má-li zároveň charakter posice životní, pak je filosofie tou sférou životní aktivity, která se určuje same, t.j. která představuje její autonomii. Filo sofie jest tedy výrazem životní autonomie, jest jejím organisačním programem.
====================
Mlat_071.jpg
====================
60/ přirozené m počátku. 02 § 2. 0 Nemá-li filosofie přirozeného počátku, neznamená to, že je bez vnitřního řádu. Tak na př. jedním z prvních problémů filosofických je problém přístupu k vědem. At už cokoli a v jakémkoli smyslu je předmětem filosofie, vždy se tu klade především otázka, jak si filosofie může zjednat a zaručit přístup k tomuto předmětà. Na první pohled se nyní může zdát, že právě tato otázka nebo soubor takových otázek je přirozeným počátkem filosofického myšlení a spolehlivým základem všeho dalšího zkoumání. Klasickým příkladem filosofa, který tak soudil, je Descartes. Chybnost takového pojetí lze zřetelně rozeznat Je rozdíl mezi tím, co se nám bezprostředně podává a mezi tím, jak se toho my chápe me. Nikdy totiž to, k čemu máme bezprostřední přístup, není tot žné s tímto naším přístupem, čili jinými slovy, to co je nám bezprostředně přístupné, není touto svou přístupností ještě automa. ticky zařazeno do kontextu našeho myšlení. Takové zařazení už není součástí přístupno sti, nýbrž součástí našeho přístupu. A kdykoli přistoupíme k tomu, co je nám přístupné, abychom to zařadili do kontextu svého vědomí a myšlení, pak takové zařazení je vždy interpretací toho, co je nám původně bezprostředně přístupné. Tedy: to co je nám bezproe středně přístupné, nene se, s sebou zároveň už svou interpretaci, nýbrž stává součástí našeho myšlenkového kontextu teprve, když jsme je sami do něho zařadili, t.j. když jsme je určitým způsobem interpretovali. Naše interpretace však není pouhým přijetím bez pro středně nám přístupného do okruhu našeho myšlenkového kontextu, nýbrž právě zařazením, t.j. vytvořením rozsáhlé sítě vztahů a souvislostí nově zařazeného k celému dosavadnímu kontextu. Ne Nemůže se tedy bezprostředně dané /přístupné/ nikdy stát přirozeným počátkem filosofického myšlení, neboť myšlenkový kontext, z něhož ono přístupné je interpretov áno, je tu vždy před vlastní interpretaci. Každá interpretace však je naším krokem, a jako taková nese s sebou určité principy řešení oné ústřední problematiky filosofické, o níž jsme mluvili. Proto každý krok filosofický je zároveň krokem celé filosofie, je rozvířením vší problematiky filosofické. § 3. Noetická problematika. I když víme, že každým krokem rozvíříme celou filosofickou problematiku, přece musíme někdy začít. Nepravil jsem, že filosofie nemá nebo nema že mít svůj začátek, nýbrž jen tolik, že nemá žádného přiS rozeného začátku. /K pojmu přirozeného začátku i mimo hranice filosofického myšlení se ještě vrátíme./ Za počátek si zvolíme problematiku noetickou, která, jak jsem se ostatně už zmínil, je představována otázkami, které vskutnku z dobrých důvodů muwi mohou státi na prvních místech. Ukázali jsme si, že každé interpretaci, dokonce i toho, co je nám bezprostředně přístupno, předchází časově i věcně myšlenkový kontext z něhož je ono nám přístupné intepre továno, a že interpretace spočívá v jeho zařazení do existujícího již myšlenkového okruhu. Můžeme se nyní ptát: znamená to, že jsme se svými myšlenkami do tohoto okruhu uzavřeni, že z něho nemůžeme ven, k věcem? Znamená to, že nic cizího, vnějšího, "skutečného" k nám nemá přístup ? Ze nic nového se nemůže objevit v daném již kontextu našeho myšlení ? Ovšem neznamená. Avšak jestliže neznamená, otvírá se před námi okamžitě celá no etická problematika: K Jaký druh kontaktu můžeme navázat s něčím, co je za hranicemi našeho vědomí? Jak se z cizího stává známé? Co je to poznání a v jaké je souvislosti s tím, co je poznáváno ? A v jaké souvislosti je s tím, na základě čeho je poznáváno ? Co je vlastně předpokà dem poznání, čím je poznání vůbec umožněno ? Co je kriteriem správnosti našeho poznání? Co to je správné, pravdivé poznání? Co to je pravda a jak souvisí se skutečností na jedné straně a jak s naším myšlením na straně druhé? V jakém vztahu je pravda k ústřední otázce filosofické, totiž k otázce po posici člově-
Mlat_071.jpg
====================
60/ přirozené m počátku. 02 § 2. 0 Nemá-li filosofie přirozeného počátku, neznamená to, že je bez vnitřního řádu. Tak na př. jedním z prvních problémů filosofických je problém přístupu k vědem. At už cokoli a v jakémkoli smyslu je předmětem filosofie, vždy se tu klade především otázka, jak si filosofie může zjednat a zaručit přístup k tomuto předmětà. Na první pohled se nyní může zdát, že právě tato otázka nebo soubor takových otázek je přirozeným počátkem filosofického myšlení a spolehlivým základem všeho dalšího zkoumání. Klasickým příkladem filosofa, který tak soudil, je Descartes. Chybnost takového pojetí lze zřetelně rozeznat Je rozdíl mezi tím, co se nám bezprostředně podává a mezi tím, jak se toho my chápe me. Nikdy totiž to, k čemu máme bezprostřední přístup, není tot žné s tímto naším přístupem, čili jinými slovy, to co je nám bezprostředně přístupné, není touto svou přístupností ještě automa. ticky zařazeno do kontextu našeho myšlení. Takové zařazení už není součástí přístupno sti, nýbrž součástí našeho přístupu. A kdykoli přistoupíme k tomu, co je nám přístupné, abychom to zařadili do kontextu svého vědomí a myšlení, pak takové zařazení je vždy interpretací toho, co je nám původně bezprostředně přístupné. Tedy: to co je nám bezproe středně přístupné, nene se, s sebou zároveň už svou interpretaci, nýbrž stává součástí našeho myšlenkového kontextu teprve, když jsme je sami do něho zařadili, t.j. když jsme je určitým způsobem interpretovali. Naše interpretace však není pouhým přijetím bez pro středně nám přístupného do okruhu našeho myšlenkového kontextu, nýbrž právě zařazením, t.j. vytvořením rozsáhlé sítě vztahů a souvislostí nově zařazeného k celému dosavadnímu kontextu. Ne Nemůže se tedy bezprostředně dané /přístupné/ nikdy stát přirozeným počátkem filosofického myšlení, neboť myšlenkový kontext, z něhož ono přístupné je interpretov áno, je tu vždy před vlastní interpretaci. Každá interpretace však je naším krokem, a jako taková nese s sebou určité principy řešení oné ústřední problematiky filosofické, o níž jsme mluvili. Proto každý krok filosofický je zároveň krokem celé filosofie, je rozvířením vší problematiky filosofické. § 3. Noetická problematika. I když víme, že každým krokem rozvíříme celou filosofickou problematiku, přece musíme někdy začít. Nepravil jsem, že filosofie nemá nebo nema že mít svůj začátek, nýbrž jen tolik, že nemá žádného přiS rozeného začátku. /K pojmu přirozeného začátku i mimo hranice filosofického myšlení se ještě vrátíme./ Za počátek si zvolíme problematiku noetickou, která, jak jsem se ostatně už zmínil, je představována otázkami, které vskutnku z dobrých důvodů muwi mohou státi na prvních místech. Ukázali jsme si, že každé interpretaci, dokonce i toho, co je nám bezprostředně přístupno, předchází časově i věcně myšlenkový kontext z něhož je ono nám přístupné intepre továno, a že interpretace spočívá v jeho zařazení do existujícího již myšlenkového okruhu. Můžeme se nyní ptát: znamená to, že jsme se svými myšlenkami do tohoto okruhu uzavřeni, že z něho nemůžeme ven, k věcem? Znamená to, že nic cizího, vnějšího, "skutečného" k nám nemá přístup ? Ze nic nového se nemůže objevit v daném již kontextu našeho myšlení ? Ovšem neznamená. Avšak jestliže neznamená, otvírá se před námi okamžitě celá no etická problematika: K Jaký druh kontaktu můžeme navázat s něčím, co je za hranicemi našeho vědomí? Jak se z cizího stává známé? Co je to poznání a v jaké je souvislosti s tím, co je poznáváno ? A v jaké souvislosti je s tím, na základě čeho je poznáváno ? Co je vlastně předpokà dem poznání, čím je poznání vůbec umožněno ? Co je kriteriem správnosti našeho poznání? Co to je správné, pravdivé poznání? Co to je pravda a jak souvisí se skutečností na jedné straně a jak s naším myšlením na straně druhé? V jakém vztahu je pravda k ústřední otázce filosofické, totiž k otázce po posici člově-
====================
Mlat_072.jpg
====================
61 3 ka v universu, po jeho poslání? A tedy, jaké místo má pravda v lidskéme životě? Z těchto otázek vyjdeme, vědouce ovšem, že v každém řešení, v každé naší odpovědi budou kladeny vědomě či nevědomě, v úplnosti či neúplně principy řešení celé problematiky filosofické, a proto vědouce o nezbytnosti reflexe nad samotnými těmito principy. § 4. Metafy sické předpoklady. Je základním faktem noetickým, že člověk, chtěje poznávat, musí poznávat v určitém časovém úseku a odněkud, z nějakého místa. Realità va však je v čase i v prostoru proměnlivá; to jest, jinými slovy, je v čase i v prostoru rozložena ne stejnoměrně. To neplatí jen o realitě vůbec, t.j. o celku reálného světa, nýbrž platí to i o kterékoli věci, o kterémkoli objektu. Tak na př. intensita gravitačního pole sluncem vytvářeného se mění od místa k místu; v místě vzdálenějším od slunce je menší než v jeho blízkosti. Ale i v témže místě se mění s průběhem času: neustálým zářením ubývá hmoty sluneční a tím slábne i intensita gravitačního pole. Protože však člověk může poznávat pouze v daném čase a s daného místa, znamená to, že je mu přístupen v jednom okamžiku vždy jen jediný aspekt, jediná perspektiva a nikoli realita celá, gokonce ani nejjednodušší věc celá. /Na př. není mi přístupna zá roveň přední i zadní strana nějakého předmětu a pod. Tuto skutečnost, je třeba vzít vážně, i když na první pohled může svádět k závěrům herakleitovským. / Ježto dále viděli, že tento svět jest celý v pohybu a že se o tom, co se mění, nedá říci nic pravdivého, mínili, že není možná pravdivá výpověd o tom, co ma zcela a vůbec je podrobeno změně. Aristoteles o herakleitovcích, Metaf.,kniha IV., 1010 - str.115 českého vydání / Předpokladem každého výkladu noetického je proto řešení problému souvislosti změn v realitě a problému souvislosti aspektů reality v lidském myšlení a poznání. Obojí souvislost má svou dvojí stránku; jednak jde o souvislost lokálního rozvrstvení, jednak o souvislost časového průběhu. Naprostá neoddělitelnost těchto stránek nás nutí hovořiti o struktuře věcí neboli procesů jakožto o organisaci v čase i v prostoru najednou. V případě lidského myšlení na místo rozvrstvenosti lokální nastupuje souvislost smy slu, souvislost lógická./ Nejprve však je třeba stanoviti pojmy, nosné pro postižení struktury reality samé; teprve potom bude možno přistoupiti k poznání jako k vyššímu typu struktury. § 5. Rozvrh k dalších úvah. 1./ Pojetí pravdy je jen výslovným rozvedením základních posic, které jsou kladeny každým krokem at filosofickým, vědeckým, uměleckým nebo jen prostě lidským. Je zároveň sjednocením lidské posíce, neboť jednotlivým krokům mohla jednota chybět. 2. Požadavek pravdivého poznání je obvykle representován požadavkem, poznat skutečnost tak jak jest. Implicite je tím dán předpoklad, že proces poznání nesouvisí bezprostředně a materiálně s předmětem poznání, čili že není objektivniho, "vnitřního" rozdílu mezi věcí nepoznanou o sobě/ a touže věci poznanou /rovněž o sobě. 3./ V tu chvíli se však otvírá otázka, jaká je tedy souvislost mezi tímto procesem poznávacím a mezi věcí resp. permban procesem poznávaným; není-li to souvislost materiální, tedy jaká ? 4./ Považujeme-li oba procesy za skutečné, což je samozřejmé, obsahuje naše otázka několik předpokladů. Prvním z nich je předpoklad diferencované struktury reality: nemá-li proces poznávací splynouti s procesem poznávaným, musí být od něho oddělen, což by bylo nemožné, kdyby, realita byla homogenní. 5. Dalším je předpoklad, že realita ve všech svých modech nezůstává na téže úrovni; že rovněž její vnitřní /immanentní/ vztahy nejsou ani téhož typu, ani téže úrovně, že ku příkladu nejsou všechny reciproké, nýbrž že mohou být téměř plně jednostranné./Poznávající poznaný./
Mlat_072.jpg
====================
61 3 ka v universu, po jeho poslání? A tedy, jaké místo má pravda v lidskéme životě? Z těchto otázek vyjdeme, vědouce ovšem, že v každém řešení, v každé naší odpovědi budou kladeny vědomě či nevědomě, v úplnosti či neúplně principy řešení celé problematiky filosofické, a proto vědouce o nezbytnosti reflexe nad samotnými těmito principy. § 4. Metafy sické předpoklady. Je základním faktem noetickým, že člověk, chtěje poznávat, musí poznávat v určitém časovém úseku a odněkud, z nějakého místa. Realità va však je v čase i v prostoru proměnlivá; to jest, jinými slovy, je v čase i v prostoru rozložena ne stejnoměrně. To neplatí jen o realitě vůbec, t.j. o celku reálného světa, nýbrž platí to i o kterékoli věci, o kterémkoli objektu. Tak na př. intensita gravitačního pole sluncem vytvářeného se mění od místa k místu; v místě vzdálenějším od slunce je menší než v jeho blízkosti. Ale i v témže místě se mění s průběhem času: neustálým zářením ubývá hmoty sluneční a tím slábne i intensita gravitačního pole. Protože však člověk může poznávat pouze v daném čase a s daného místa, znamená to, že je mu přístupen v jednom okamžiku vždy jen jediný aspekt, jediná perspektiva a nikoli realita celá, gokonce ani nejjednodušší věc celá. /Na př. není mi přístupna zá roveň přední i zadní strana nějakého předmětu a pod. Tuto skutečnost, je třeba vzít vážně, i když na první pohled může svádět k závěrům herakleitovským. / Ježto dále viděli, že tento svět jest celý v pohybu a že se o tom, co se mění, nedá říci nic pravdivého, mínili, že není možná pravdivá výpověd o tom, co ma zcela a vůbec je podrobeno změně. Aristoteles o herakleitovcích, Metaf.,kniha IV., 1010 - str.115 českého vydání / Předpokladem každého výkladu noetického je proto řešení problému souvislosti změn v realitě a problému souvislosti aspektů reality v lidském myšlení a poznání. Obojí souvislost má svou dvojí stránku; jednak jde o souvislost lokálního rozvrstvení, jednak o souvislost časového průběhu. Naprostá neoddělitelnost těchto stránek nás nutí hovořiti o struktuře věcí neboli procesů jakožto o organisaci v čase i v prostoru najednou. V případě lidského myšlení na místo rozvrstvenosti lokální nastupuje souvislost smy slu, souvislost lógická./ Nejprve však je třeba stanoviti pojmy, nosné pro postižení struktury reality samé; teprve potom bude možno přistoupiti k poznání jako k vyššímu typu struktury. § 5. Rozvrh k dalších úvah. 1./ Pojetí pravdy je jen výslovným rozvedením základních posic, které jsou kladeny každým krokem at filosofickým, vědeckým, uměleckým nebo jen prostě lidským. Je zároveň sjednocením lidské posíce, neboť jednotlivým krokům mohla jednota chybět. 2. Požadavek pravdivého poznání je obvykle representován požadavkem, poznat skutečnost tak jak jest. Implicite je tím dán předpoklad, že proces poznání nesouvisí bezprostředně a materiálně s předmětem poznání, čili že není objektivniho, "vnitřního" rozdílu mezi věcí nepoznanou o sobě/ a touže věci poznanou /rovněž o sobě. 3./ V tu chvíli se však otvírá otázka, jaká je tedy souvislost mezi tímto procesem poznávacím a mezi věcí resp. permban procesem poznávaným; není-li to souvislost materiální, tedy jaká ? 4./ Považujeme-li oba procesy za skutečné, což je samozřejmé, obsahuje naše otázka několik předpokladů. Prvním z nich je předpoklad diferencované struktury reality: nemá-li proces poznávací splynouti s procesem poznávaným, musí být od něho oddělen, což by bylo nemožné, kdyby, realita byla homogenní. 5. Dalším je předpoklad, že realita ve všech svých modech nezůstává na téže úrovni; že rovněž její vnitřní /immanentní/ vztahy nejsou ani téhož typu, ani téže úrovně, že ku příkladu nejsou všechny reciproké, nýbrž že mohou být téměř plně jednostranné./Poznávající poznaný./
====================
Mlat_073.jpg
====================
62 4 6./ Jedině na těchto předpokladech může stát další předpoklad, že totiž mezi dvěma procesy resp. dvěma strukturami může existovat vztah, který označíme jako realci subjektu a objektu. 7. Relaci subjektu a objektu v nejširším som smyslu je třeba potom specifikovat. Základní úrovni tohoto vztahu je vzájemné působení materiální; vyšší úrovní je akce subjektu, mířící na objekt; ještě vyšší pak je vztah poznávací. 8. Pro akci je charakteristické její přesahování daného kontextu. To opět v nižších úrovních je samo v sebe uzavřené, ale ve vyšších je reflexí otevřena cesta k vědomé tvořivosti. 0 0 0 0 -0 0 0 G6N Doporučená četba. 1./ Descartes, Rozprava o metodě, Laichter 1947 /II.vyd./, část IV. str. 39-47. 2./ Descartes: Betrachtungen über die Grundlagen der Philosophie, Reclam, Betrachtung I. - IV. Berkeley, Pojednání o základech lidského poznání, Laichter 1938, Hume, Zkoumání o rozumu lidském, Laichter 1899. Kant, Kritik der reinen Vernunft, Reclam (nebo jiné/, Die transzendentale Logik /bližší výběr udám příště/. 3. 3:// "Clověk není ničím bez předmětu. Veliké lidské vzor ... potvrzují tuto větu svým životem. Měly jen jedinou vládnoucí vášeň: uskutečnění cíle, který byl podstatným předmětem jejich činnosti. Avšak předmět, na nějž se subjekt vztahuje podstatně, nutně, není ničím jiným než vlastní, ale předmětnou podstatou tohoto subjektu. Jestliže je pak společným předmětem většího počtu individuí totožných rodem, avšak rozličných druhově, je jejich vlastní, ale předmětnou podstatou při nejmenším tak, jak je těmto individuim podle jejich rozrůzněno sti objektem. Tak je slunce společným předmětem planet; není však Zemi předmětem stejně jako Merkurovi, Venuši, Saturnovi, Uranovi. Každá planeta má své vlastní slunce. Slunce, které a jak osvětluje a hřeje Urana, nemá fy sické jsoucnosti pro emi /jen astronomické, vědecké/; a slunce se nejen jeví jinak, ono je skutečně na Uranu jiným sluncem než na Zemi. Poměr Země k slunci je proto zároveň poměrem země k sobě samé neboli ke své vlastní podstatě;... Každá planeta má tedy ve svém slunci zrcadlo své vlastní podstaty. Na předmětu se tudíž člověk stává vědomým sama sebe: vědomí předmětu je sebe-vědomím člověka. Z objektu poznáš člověka; na něm se ti zjevuje jeho podstata: předmět je jeho zjevným bytím, jeho pravým, objektivním já. A to naprosto neplatí jen o duchovních, nýbrž rovněž o smy slových předmětech. I člověku najvzdálenější předměty jsou zjevenim lidské podstaty, protože a nakolik mu jsou předmětem. Také měsíc, i slunce, i hvězdy volají na člověka Poznaj sebe sama. Že je vidí a že je vidí tak, jak je vidí, to je svědectvím jeho vlastní podstaty. /Das Wesen des Christentums- I. Kapit. Váš Láða. L.Feuerbach./ 1841.
Mlat_073.jpg
====================
62 4 6./ Jedině na těchto předpokladech může stát další předpoklad, že totiž mezi dvěma procesy resp. dvěma strukturami může existovat vztah, který označíme jako realci subjektu a objektu. 7. Relaci subjektu a objektu v nejširším som smyslu je třeba potom specifikovat. Základní úrovni tohoto vztahu je vzájemné působení materiální; vyšší úrovní je akce subjektu, mířící na objekt; ještě vyšší pak je vztah poznávací. 8. Pro akci je charakteristické její přesahování daného kontextu. To opět v nižších úrovních je samo v sebe uzavřené, ale ve vyšších je reflexí otevřena cesta k vědomé tvořivosti. 0 0 0 0 -0 0 0 G6N Doporučená četba. 1./ Descartes, Rozprava o metodě, Laichter 1947 /II.vyd./, část IV. str. 39-47. 2./ Descartes: Betrachtungen über die Grundlagen der Philosophie, Reclam, Betrachtung I. - IV. Berkeley, Pojednání o základech lidského poznání, Laichter 1938, Hume, Zkoumání o rozumu lidském, Laichter 1899. Kant, Kritik der reinen Vernunft, Reclam (nebo jiné/, Die transzendentale Logik /bližší výběr udám příště/. 3. 3:// "Clověk není ničím bez předmětu. Veliké lidské vzor ... potvrzují tuto větu svým životem. Měly jen jedinou vládnoucí vášeň: uskutečnění cíle, který byl podstatným předmětem jejich činnosti. Avšak předmět, na nějž se subjekt vztahuje podstatně, nutně, není ničím jiným než vlastní, ale předmětnou podstatou tohoto subjektu. Jestliže je pak společným předmětem většího počtu individuí totožných rodem, avšak rozličných druhově, je jejich vlastní, ale předmětnou podstatou při nejmenším tak, jak je těmto individuim podle jejich rozrůzněno sti objektem. Tak je slunce společným předmětem planet; není však Zemi předmětem stejně jako Merkurovi, Venuši, Saturnovi, Uranovi. Každá planeta má své vlastní slunce. Slunce, které a jak osvětluje a hřeje Urana, nemá fy sické jsoucnosti pro emi /jen astronomické, vědecké/; a slunce se nejen jeví jinak, ono je skutečně na Uranu jiným sluncem než na Zemi. Poměr Země k slunci je proto zároveň poměrem země k sobě samé neboli ke své vlastní podstatě;... Každá planeta má tedy ve svém slunci zrcadlo své vlastní podstaty. Na předmětu se tudíž člověk stává vědomým sama sebe: vědomí předmětu je sebe-vědomím člověka. Z objektu poznáš člověka; na něm se ti zjevuje jeho podstata: předmět je jeho zjevným bytím, jeho pravým, objektivním já. A to naprosto neplatí jen o duchovních, nýbrž rovněž o smy slových předmětech. I člověku najvzdálenější předměty jsou zjevenim lidské podstaty, protože a nakolik mu jsou předmětem. Také měsíc, i slunce, i hvězdy volají na člověka Poznaj sebe sama. Že je vidí a že je vidí tak, jak je vidí, to je svědectvím jeho vlastní podstaty. /Das Wesen des Christentums- I. Kapit. Váš Láða. L.Feuerbach./ 1841.