Mlat, 1951, č. 17
raw | digitized
skenyLadislav Hejdánek, Czech, 1951, Praha: samizdat
Revize dosavadních filosofických pozic II, p. 1–4
Machine transcription, not yet edited
====================
Mlat_079.jpg
====================
MLAT Č. 17. 68. 28. března 1951. Milí přátelé, snad se Vám tento dopis dostane ještě včas do rukou, aby ste se mohli připravit na příští pondělí, t.j. 2. dubna, kdy se sejdeme opět k svým filosofickým meditacfm. Uvádím zde text dalších paragrafa, které přečtu a v případě sanae mentis snad ještě rozvedu. § 6. Diferencovanost reality. Jelikož nemáme důvodu se domnívat, že veškero jsoucno je rozděleno na vesmírné útvary, mezi nimiž by by la propast nepřeklenutá naprosto žádnými /materiálními/ vztahy, a zvláště protože se obíráme především ko smem, v němž žijeme, můžeme mít za to, že každá věc, každý proces i část procesu souvisí s úhrnem všech ostatních věcí www.bi procesů spletí nejrozmanitějších vztahů. Rozmanitost těchto vztahů zasahuje však dále a hlouběji než k pouhé jejich formě, k jejich formální strukture; vztahy ty nejen že nejsou totožné, ale jsou i rozličné úrovně důležitosti a centrálnosti. Jejich důležitost, podstatnost či nedůležitost /periferno st/ není přirozeně dána prosto tě jejich formou, jejich vlastní, vnitřní strukturou, ale je přinesena teprve situací /v situaci/, t.j. poměrem, zařaděním těchto vztahů do určité struktury, kterou lze zvláště vyznačit a odlišit od jiných a které říkáme právě věc nebo proces. Konkretní vztah je pro určitou situaci podstatný, uvádí-li do ní věc či proces, bez něhož by situace nebyla tím, čím je; jímž se situace právě vyznačuje; který je od ní neodlučitelný, tedy který k ní nutně a podstatně patří. Takový vztah je naopak nepodstatný a nedůležitý, uvádí-li do situace proces nebo věc, která je pro ni postradatelná, přebytečná, odlučiteiná bez nebezpečí, že by její odloučení znamenalo podstatné narušení vlastní její struktury; věc, která je přítomná náhodou, t,j, nikoli z vnitřní nutnosti a nepostradatelnosti; věc, která nebyla pojata do situace jako její coditio sine qua non, nýbrž která se připletla odněkud z vnějška, z příčin situaci a její struktuře nevlastních. Tím není ovšem naprosto řečeno, že nepodstatná věc resp. nepodstatný vztah jsou kvantitativně nepatrné a objektivně zanedbatelné. Mohou být naopak materiálně neobyčejně mohutné a objektivně /t.j. zvenčí/ mohou být do situace mimořádně pevně, ba tvrdě až brutálně zasazeny. Přesto však k ní podstatně nepatří, nejsou s ní organicky, vnittně, významně spjaty. Je ovšem třeba se ptát, čím je určen okruh toho, co je věci, procesu, situaci vlastní, neboli co je kriteriem vnitřní sepjatosti a tim konec konců i jisté autonomie příslušné struktury. Je také třeba se ptát po lokalisaci a povaze mezí, které dělí vlastní od nevlastního, vnitřní od vnějšího; též po principu, který zakládá ono rozvrstavení od centrálního přes podstatné až k perifernímu a konečně k do-, cela vnějšímu a cizímu. Určitého pokroku dosáhneme zavedením pojmu organisovano sti. Podstatné, vnitřně nutné a významné, vlastní je to, co bylo ve smyslu nějakého principy zorganisováno, sjednoceno, stmeleno; nevlastní, cizí a nahodilé /vnitřně, t.j. z vnitřní, autonomí perspektivy nahodilé je to, co bud zůstává trvale mimo sféru této organisovanosti anebo co do ní zasahuje z venčí, zbytečně, zanedbatelně, a pakliže nikoli objektivně zanedbatelně, tedy alespoň rušivě, napříč, neorganicky. Je patrno, že při organisování /procesu organisace/ je předpoklada dem polarita organisovaného materiálu a elementu organisujícího. Na jedné straně navršení, směs, mechanická kombinace, rozdrobenost, chaos /pokud jde o úroveň příští organisace/, změť původního materiálu, na druhé straně pak pořádající princip, plán, systém, učleněmore
Mlat_079.jpg
====================
MLAT Č. 17. 68. 28. března 1951. Milí přátelé, snad se Vám tento dopis dostane ještě včas do rukou, aby ste se mohli připravit na příští pondělí, t.j. 2. dubna, kdy se sejdeme opět k svým filosofickým meditacfm. Uvádím zde text dalších paragrafa, které přečtu a v případě sanae mentis snad ještě rozvedu. § 6. Diferencovanost reality. Jelikož nemáme důvodu se domnívat, že veškero jsoucno je rozděleno na vesmírné útvary, mezi nimiž by by la propast nepřeklenutá naprosto žádnými /materiálními/ vztahy, a zvláště protože se obíráme především ko smem, v němž žijeme, můžeme mít za to, že každá věc, každý proces i část procesu souvisí s úhrnem všech ostatních věcí www.bi procesů spletí nejrozmanitějších vztahů. Rozmanitost těchto vztahů zasahuje však dále a hlouběji než k pouhé jejich formě, k jejich formální strukture; vztahy ty nejen že nejsou totožné, ale jsou i rozličné úrovně důležitosti a centrálnosti. Jejich důležitost, podstatnost či nedůležitost /periferno st/ není přirozeně dána prosto tě jejich formou, jejich vlastní, vnitřní strukturou, ale je přinesena teprve situací /v situaci/, t.j. poměrem, zařaděním těchto vztahů do určité struktury, kterou lze zvláště vyznačit a odlišit od jiných a které říkáme právě věc nebo proces. Konkretní vztah je pro určitou situaci podstatný, uvádí-li do ní věc či proces, bez něhož by situace nebyla tím, čím je; jímž se situace právě vyznačuje; který je od ní neodlučitelný, tedy který k ní nutně a podstatně patří. Takový vztah je naopak nepodstatný a nedůležitý, uvádí-li do situace proces nebo věc, která je pro ni postradatelná, přebytečná, odlučiteiná bez nebezpečí, že by její odloučení znamenalo podstatné narušení vlastní její struktury; věc, která je přítomná náhodou, t,j, nikoli z vnitřní nutnosti a nepostradatelnosti; věc, která nebyla pojata do situace jako její coditio sine qua non, nýbrž která se připletla odněkud z vnějška, z příčin situaci a její struktuře nevlastních. Tím není ovšem naprosto řečeno, že nepodstatná věc resp. nepodstatný vztah jsou kvantitativně nepatrné a objektivně zanedbatelné. Mohou být naopak materiálně neobyčejně mohutné a objektivně /t.j. zvenčí/ mohou být do situace mimořádně pevně, ba tvrdě až brutálně zasazeny. Přesto však k ní podstatně nepatří, nejsou s ní organicky, vnittně, významně spjaty. Je ovšem třeba se ptát, čím je určen okruh toho, co je věci, procesu, situaci vlastní, neboli co je kriteriem vnitřní sepjatosti a tim konec konců i jisté autonomie příslušné struktury. Je také třeba se ptát po lokalisaci a povaze mezí, které dělí vlastní od nevlastního, vnitřní od vnějšího; též po principu, který zakládá ono rozvrstavení od centrálního přes podstatné až k perifernímu a konečně k do-, cela vnějšímu a cizímu. Určitého pokroku dosáhneme zavedením pojmu organisovano sti. Podstatné, vnitřně nutné a významné, vlastní je to, co bylo ve smyslu nějakého principy zorganisováno, sjednoceno, stmeleno; nevlastní, cizí a nahodilé /vnitřně, t.j. z vnitřní, autonomí perspektivy nahodilé je to, co bud zůstává trvale mimo sféru této organisovanosti anebo co do ní zasahuje z venčí, zbytečně, zanedbatelně, a pakliže nikoli objektivně zanedbatelně, tedy alespoň rušivě, napříč, neorganicky. Je patrno, že při organisování /procesu organisace/ je předpoklada dem polarita organisovaného materiálu a elementu organisujícího. Na jedné straně navršení, směs, mechanická kombinace, rozdrobenost, chaos /pokud jde o úroveň příští organisace/, změť původního materiálu, na druhé straně pak pořádající princip, plán, systém, učleněmore
====================
Mlat_080.jpg
====================
69 nost, sjednocenost, funkčnost, řád, zapojenost materiálu organisovaného. Zde také vyvstává požadavek charakterisace vrstevnatosti organisačních okruhů a tím v posledu požadavek kvalifikace organisačních center. 2 Jedna věc pak je zřejmá: realita není ve všech svých složkách stejné úrovně; není jedním, není nediferencovanou jednotou; není ani jednotně hierarchisována. Její rozvrstvenost nejde přes kosmické okruhy, nýbrž přes individuální organisační centra. Její organisovanost. není jednou provždy dána, není statická a definitivní, nýbrž je v pohybu, je stálým pronikáním do neorganisovaných do sud sfér, je pokračováním, postupem, pokrokem. § 7. Organisovanost 8. její centra. Cizí, nevlastní zásah do dané organisační sféry může mít ještě jiný účinek než rušivý nebo alespoň zanedbatelný; miže se totiž někdy prokázat schopností integrovat tuto sféru ještě s jinými na nové úrovni organisační, t.j. schopností postavit sem nad touto a jinými strukturami jako nad materiálem a uvést je do, nových vztahů a souvislostí, které sice z povahy materiálu samého /t.j. původní struktury a organisace/ nevyplývají, nýbrž naopak ji přesahují, ale které vlastní strukturu tohoto materiálu zahrnují a zachovávají, i když ji vždy do jisté míry zjednodušují, typisují, redukují, ekonomi sují. Odtud je patrno, že pojem materiálu i pojem elementu resp. principu organisujícího jsou oba pojmy relativními /resp. relačními/: to, co v jedné souvislosti může být organisací resp. organisačním centrem, v jiné souvislosti se může stát materiálem pro organisaci nového typu, nové úrovně. Podstatným rysem organisačního postupu je, že jeho memb centrum nepůsobí svou prostou existencí, nýbrž svou funkcí v jistém plánu, tedy svým plánem /konec konců/, svou organisační silou. To znamená přesměji popsáno, že jeho působnost má své určité meze, hranice; nikoli ovšem meze z vnějške /nebo alespoň nikoli pouze z vnějška/ diktované, nýbrž meze z vnitřních, vlastních motivů a příčin udržované. Plán, organisační síla, působnost organisačního centra je intencionální, což znamená, že má nejen svůj počátek, ale také konec, cíl, mez, hranici. Materiál je na nové úrovná vztahů jen pokud je v v těchto mezích, t.j. jen pokud je intencionálně zahrnut do organi sované sféry. Ony meze jsou jedním z charakteristických znaků individuální povahy jak organisačních center, tak organisovaných struktur vůbec. Díky této skutečnosti můžeme označit jednotlivé organisační sféry za celky. Přirozeně nikoli za célky v absolutním smyslu, t.j. za celky dokonale isolované; přesto za celky, které mají svou míru samostatnosti a autonomie. § 8. Nové a staré. /Kritika pojmu "vývoj"./ Charakter pojmu vývoj' je po výtce popisný, nikoli explikativní; je praktický, nikoli theoretický. Každý vážný pokus o theorii vývoje se musí stát the orif setrvačnosti a návratu; pojetí tvořivosti je možné jen jako rub pojetí rozkladu nebo se trvačnosti. Skutečnou otázkou není, jak je možné nové, nýbrž jak je možné staré a zataralé, t.j. jak se z nového může stát staré. Nelze vykládat nové ze starého, nýbrž jen naopak staré z nového; nebylo zajisté nejprve staré a potom nové, nýbrž napřed nové a to zestaralo. Pojem vývoje je proto jen popisný, poněvadž se přibližuje realitě z vnějška, poněvadž ji chce pojmout objektivně. Stojíce stranou skutečného průběhu událostí, prohlašujeme stav současný za nový a e stav předcházející za starý, a tak se dostáváme do neřešitelných rozporů předpokladem, že staré bylo před novým, t.j. že věc, o níž jednáne, byla napřed staré a pak nová. Rozpory jsou však zřejmé: chceme-li vyložit nové ze starého, znamená to úsilí objevit nové mezi starým, přímo uprostřed starého, čili pokus prohlásit, že ono
Mlat_080.jpg
====================
69 nost, sjednocenost, funkčnost, řád, zapojenost materiálu organisovaného. Zde také vyvstává požadavek charakterisace vrstevnatosti organisačních okruhů a tím v posledu požadavek kvalifikace organisačních center. 2 Jedna věc pak je zřejmá: realita není ve všech svých složkách stejné úrovně; není jedním, není nediferencovanou jednotou; není ani jednotně hierarchisována. Její rozvrstvenost nejde přes kosmické okruhy, nýbrž přes individuální organisační centra. Její organisovanost. není jednou provždy dána, není statická a definitivní, nýbrž je v pohybu, je stálým pronikáním do neorganisovaných do sud sfér, je pokračováním, postupem, pokrokem. § 7. Organisovanost 8. její centra. Cizí, nevlastní zásah do dané organisační sféry může mít ještě jiný účinek než rušivý nebo alespoň zanedbatelný; miže se totiž někdy prokázat schopností integrovat tuto sféru ještě s jinými na nové úrovni organisační, t.j. schopností postavit sem nad touto a jinými strukturami jako nad materiálem a uvést je do, nových vztahů a souvislostí, které sice z povahy materiálu samého /t.j. původní struktury a organisace/ nevyplývají, nýbrž naopak ji přesahují, ale které vlastní strukturu tohoto materiálu zahrnují a zachovávají, i když ji vždy do jisté míry zjednodušují, typisují, redukují, ekonomi sují. Odtud je patrno, že pojem materiálu i pojem elementu resp. principu organisujícího jsou oba pojmy relativními /resp. relačními/: to, co v jedné souvislosti může být organisací resp. organisačním centrem, v jiné souvislosti se může stát materiálem pro organisaci nového typu, nové úrovně. Podstatným rysem organisačního postupu je, že jeho memb centrum nepůsobí svou prostou existencí, nýbrž svou funkcí v jistém plánu, tedy svým plánem /konec konců/, svou organisační silou. To znamená přesměji popsáno, že jeho působnost má své určité meze, hranice; nikoli ovšem meze z vnějške /nebo alespoň nikoli pouze z vnějška/ diktované, nýbrž meze z vnitřních, vlastních motivů a příčin udržované. Plán, organisační síla, působnost organisačního centra je intencionální, což znamená, že má nejen svůj počátek, ale také konec, cíl, mez, hranici. Materiál je na nové úrovná vztahů jen pokud je v v těchto mezích, t.j. jen pokud je intencionálně zahrnut do organi sované sféry. Ony meze jsou jedním z charakteristických znaků individuální povahy jak organisačních center, tak organisovaných struktur vůbec. Díky této skutečnosti můžeme označit jednotlivé organisační sféry za celky. Přirozeně nikoli za célky v absolutním smyslu, t.j. za celky dokonale isolované; přesto za celky, které mají svou míru samostatnosti a autonomie. § 8. Nové a staré. /Kritika pojmu "vývoj"./ Charakter pojmu vývoj' je po výtce popisný, nikoli explikativní; je praktický, nikoli theoretický. Každý vážný pokus o theorii vývoje se musí stát the orif setrvačnosti a návratu; pojetí tvořivosti je možné jen jako rub pojetí rozkladu nebo se trvačnosti. Skutečnou otázkou není, jak je možné nové, nýbrž jak je možné staré a zataralé, t.j. jak se z nového může stát staré. Nelze vykládat nové ze starého, nýbrž jen naopak staré z nového; nebylo zajisté nejprve staré a potom nové, nýbrž napřed nové a to zestaralo. Pojem vývoje je proto jen popisný, poněvadž se přibližuje realitě z vnějška, poněvadž ji chce pojmout objektivně. Stojíce stranou skutečného průběhu událostí, prohlašujeme stav současný za nový a e stav předcházející za starý, a tak se dostáváme do neřešitelných rozporů předpokladem, že staré bylo před novým, t.j. že věc, o níž jednáne, byla napřed staré a pak nová. Rozpory jsou však zřejmé: chceme-li vyložit nové ze starého, znamená to úsilí objevit nové mezi starým, přímo uprostřed starého, čili pokus prohlásit, že ono
====================
Mlat_081.jpg
====================
70/3 3 nové už tu bylo nějak přítomno ve starém, že v podstatě není rozdílu mezi tímto novým a oním starým, a že tedy není v pravém smyslu nic nového. Zmizí nám rozdíl mezi starým a novým na straně jedné a mezi minulým a přítomným na straně druhé. To má své předné důsledky i pro pojetí časus existuje rozloženost věcí a tvarů v průběhu časové posloupnosti. Dochází k dalšímu sporu, chceme-li totiž ztotožnit všechno přítomné s novým a všechno minulé se starým. Ostatně se vždy znovu vrací otázka, odkud může pramenit rozdíl mezi t.zv. starým a t.zvv novým, t.j. jak se ze starého může stát nové. To je otázka ovšem nezodpověditelná; tu bud popřeme - jak už řečeno - jak už řečeno - skutečnost nového, anebo nám nezbývá vyhomi než vyložit vznik nového z jiného zdroje než je staré. V tomto druhém případě bychom však museli vykládat zvl zvlášť a nezávisle jak nové, tak staré; vzniká totiž otázka, kde se vzalo staré. Pakliže však jeho zdroje jsou totožné se zdroji nového musíme se ptát, proč i ono není nové a kde se vzala jeho zastaralo st. A tím ovšem se dostáváme na cestu, o níž jsme mluvili na počátku, totiž k pojetí rubu, opaku vývoje, k pojetí setrvačnosti, navratu, rozkladu atd. Všechno nové je jediněčné, individuální. To neznamená ovšem, že je omezené, atomické, uzavřené; každá novost znamená pravý opak uzavřen nosti, totiž otevřenost, nový prostor, dynamis. Právě pro tento svůj charakter je nové víc než pouhé semeno, než zárodek. Nové je vždy činem, akcí, která prolamuje dosavadní uzavřenost nikoli zevnitř, nýbrž zvenčí; nové je zároveň zásahem z jiné sféry a zároveň zásahem do dané sféry /dosavadní, až do sud v sebe uzavřené/. Nové přináší s sebou vždy nové rozměry, nové vztahy a možnosti a tak redukuje, stlačuje do savadní totalitu a plnost na parcialitu a částečnost, jednotlivost. Ale abychom mohli přesněji pochopit tento proces, je třeba předběžně porozumět tomu, jakým způsobem může dosavadní sféra trvat v nové situaci, tj. jak může přejít ze své sevřenosti do uvolněnosti a při tom se nerozpadnout na neorganisované složky, tedy nevrátit se k úplnému počátku, od něhož by každá nová a od dané odlišná struktura a organisace musela vždy znovu vyjít. Veškerý vývoj nespočívá v novosti, nýbrž ve způsobu, jakým je z minulého nového učiněno přítomné staré, t.j. ve způsobu a rozsahu trvání starého. Nové samo o sobě je počátkem, nikoli pokračováním, vývojem. Vývojem, pokračováním se může stát jedině ve vztahu k starému, totiž tak, že je zachovává tím, že je pozdvihuje na novou úroveň, že je řadí do nové, transcendentní /pro ně/ souvislosti. §9. Cele k jako subjekt. Ukázali jsme si, že realita není homogenní, nýbrž rozlišená, diferencovaná. Zvláštním typem takové diferenciace je případ organisační struktury, která se liší od jiných struktur především tím, že má své centrálnější a perifernější okruhy, které nemají stejné důležitosti a podstatnosti. V takovém případě struktura omezeného okruhu reality je trvalejší než by byly původní vzájemné vztahy materiálu jf organisovaného. V takovém případě mluvíme o materiálu, vytvářejícím takovou strukturu /lépe: uspořádaném podle řádu takové struktury jako o celku. Můžeme tedy celek daleko přesněji definovat jako ohraničenost proti proměnlivosti procesu, odstup od ustavičného proudu změn, než jako ohraničenost vůči okolí a odstup od prostředí. Toto obojí poslední je teprve druhotným, následným znakem celkovosti, kdežto ona /poměrná/ trvalost, časová transcendence organisační struktury je znakem původním a prvotním. Celek je ovšem od okolí ohraničen ve smyslu dosti relativním. Okolí, prostředí, do něhož je celek zasazen, je nerozlučnou jednot jeho so učástí: není celku bez adekvátního prostředí. To platí tím více a tím zřetelněji, čím vyšší typ celků máme na mysli. Z daného organisačního centra je organisován nejen celek, nýbrž i jeho prostředí. Proto prostředí ne se vždy zřetelné znaky celku; ale ovšem i obráceně, celek he se zřetelné stopy prostředí, v němž existuje, do něhož je zasazen.
Mlat_081.jpg
====================
70/3 3 nové už tu bylo nějak přítomno ve starém, že v podstatě není rozdílu mezi tímto novým a oním starým, a že tedy není v pravém smyslu nic nového. Zmizí nám rozdíl mezi starým a novým na straně jedné a mezi minulým a přítomným na straně druhé. To má své předné důsledky i pro pojetí časus existuje rozloženost věcí a tvarů v průběhu časové posloupnosti. Dochází k dalšímu sporu, chceme-li totiž ztotožnit všechno přítomné s novým a všechno minulé se starým. Ostatně se vždy znovu vrací otázka, odkud může pramenit rozdíl mezi t.zv. starým a t.zvv novým, t.j. jak se ze starého může stát nové. To je otázka ovšem nezodpověditelná; tu bud popřeme - jak už řečeno - jak už řečeno - skutečnost nového, anebo nám nezbývá vyhomi než vyložit vznik nového z jiného zdroje než je staré. V tomto druhém případě bychom však museli vykládat zvl zvlášť a nezávisle jak nové, tak staré; vzniká totiž otázka, kde se vzalo staré. Pakliže však jeho zdroje jsou totožné se zdroji nového musíme se ptát, proč i ono není nové a kde se vzala jeho zastaralo st. A tím ovšem se dostáváme na cestu, o níž jsme mluvili na počátku, totiž k pojetí rubu, opaku vývoje, k pojetí setrvačnosti, navratu, rozkladu atd. Všechno nové je jediněčné, individuální. To neznamená ovšem, že je omezené, atomické, uzavřené; každá novost znamená pravý opak uzavřen nosti, totiž otevřenost, nový prostor, dynamis. Právě pro tento svůj charakter je nové víc než pouhé semeno, než zárodek. Nové je vždy činem, akcí, která prolamuje dosavadní uzavřenost nikoli zevnitř, nýbrž zvenčí; nové je zároveň zásahem z jiné sféry a zároveň zásahem do dané sféry /dosavadní, až do sud v sebe uzavřené/. Nové přináší s sebou vždy nové rozměry, nové vztahy a možnosti a tak redukuje, stlačuje do savadní totalitu a plnost na parcialitu a částečnost, jednotlivost. Ale abychom mohli přesněji pochopit tento proces, je třeba předběžně porozumět tomu, jakým způsobem může dosavadní sféra trvat v nové situaci, tj. jak může přejít ze své sevřenosti do uvolněnosti a při tom se nerozpadnout na neorganisované složky, tedy nevrátit se k úplnému počátku, od něhož by každá nová a od dané odlišná struktura a organisace musela vždy znovu vyjít. Veškerý vývoj nespočívá v novosti, nýbrž ve způsobu, jakým je z minulého nového učiněno přítomné staré, t.j. ve způsobu a rozsahu trvání starého. Nové samo o sobě je počátkem, nikoli pokračováním, vývojem. Vývojem, pokračováním se může stát jedině ve vztahu k starému, totiž tak, že je zachovává tím, že je pozdvihuje na novou úroveň, že je řadí do nové, transcendentní /pro ně/ souvislosti. §9. Cele k jako subjekt. Ukázali jsme si, že realita není homogenní, nýbrž rozlišená, diferencovaná. Zvláštním typem takové diferenciace je případ organisační struktury, která se liší od jiných struktur především tím, že má své centrálnější a perifernější okruhy, které nemají stejné důležitosti a podstatnosti. V takovém případě struktura omezeného okruhu reality je trvalejší než by byly původní vzájemné vztahy materiálu jf organisovaného. V takovém případě mluvíme o materiálu, vytvářejícím takovou strukturu /lépe: uspořádaném podle řádu takové struktury jako o celku. Můžeme tedy celek daleko přesněji definovat jako ohraničenost proti proměnlivosti procesu, odstup od ustavičného proudu změn, než jako ohraničenost vůči okolí a odstup od prostředí. Toto obojí poslední je teprve druhotným, následným znakem celkovosti, kdežto ona /poměrná/ trvalost, časová transcendence organisační struktury je znakem původním a prvotním. Celek je ovšem od okolí ohraničen ve smyslu dosti relativním. Okolí, prostředí, do něhož je celek zasazen, je nerozlučnou jednot jeho so učástí: není celku bez adekvátního prostředí. To platí tím více a tím zřetelněji, čím vyšší typ celků máme na mysli. Z daného organisačního centra je organisován nejen celek, nýbrž i jeho prostředí. Proto prostředí ne se vždy zřetelné znaky celku; ale ovšem i obráceně, celek he se zřetelné stopy prostředí, v němž existuje, do něhož je zasazen.
====================
Mlat_082.jpg
====================
71 Okolí, prostředí určitého celku je ovšem za jeho hranicemi; v tom smyslu je tedy objektivním prostředím. Celek však na něm participuje pouze ve smyslu struktury, jíž je sám podřízen, a to znamená subjektné /= jako subjekt/. Celku je jeho okolí otevřeno jen s jeho, t.j. celostnd perspektivy; pro něj je to vlastní prostředí, vlastní svět, čili svět viděný s jeho, celostní, subjektní stránky. V tomto smyslu právě můžeme celek označit za subjekt a jeho prostředí, jeho "vlastní svět" považovat za svět /vabec/, t.j. za objektní, t.j. předmětný /objektivni/. Celkovost, znamená ergo rovněž strukturalisaci světa, t.j. obsvěti/Umwelt podle Hexkülla/, "vlastního světa" /Eigenwelt podle Petersena/; strukturalisaci nejprve ve smyslu subjektivního článkování, potom však i ve smyslu přizpůsobení, přeměny, přivlastnění, organisace prostředí. Celek, je individuem; to neznamená, že je nedělitelný, nerozložitelný v hrubém smy slu/. Naopak, každý celek lze rozložit. Naproti tomu jej nelze složit, sestavit. To ovšem znamená, že při rozkladu nerozkládáme celek jako strukturu, nýbrž že rozkládáme pouze materiál, který byl v celek organisovaán a strukturu celostní při tom rušíme. Individualita celku je dána jednak jeho relativní autonomií, jednak specifickou povahou jak materiálu, který je organisován v celek, tak okolí, kterému se organisační struktura celku vždy určitým způsobem přizpůsobuje zároveň s tím, jak jej přizpůsobuje sobě. Formálně tedy je individualita založena jednotou organisace a mezemi struktury; materiálně je však uskutečněna navazováním, t.j. zachováním znaků určitého specifického výseku světa, který je organisován jako celek a druhotně v širším rozměru jmm rovněž jako obsvětí". § 10. SVOBODA. Postoupení materiálu /byť už jistým způsobem organisovaného/ na novou úroveň organisace není nijak rozvinutím již existujících, ale. skrytých vztanů a možností vnitřních, immanentních, nýbrž jde o skutečně novou, z vnitřních příčin a podmínek daného materiálu nevyvo-, ditelnou strukturu, přicházející z vnějška a předpokládající vyzdvižení původních vztahů a struktur do nové úrovně. V tom smyslu je materiál organisován nikoli už v prostoru a světě sobě vlastním, nýbrž novém, řidčím, jemnějším, otevřenějším, v němž se jeho původně pevné a neprostupné meze do jisté míry deformují a prolamují, v němž se jeho organická vázanost jaksi prolamuje, rozestupuje, v němž se jeho vztahy a struktury stávají parciálními, lokálními pórovitými a tím otevřenými, prostupnými, takže se objevuje mnoho nového prostoru mezi nimi, kde najdou místo vztahy a struktury nového typu, nové úrovně, které sice dosavadní vztahy a souvislosti i struktury tak říkajíc respektují /nutně respektují, avšak takov vým způsobem, že je v sebe, t.j. ve svou organisaci a ve své vztahy zachovávazahrnují, že je - alespoň v jejich podstatných ry sech jí, že na nich stojí, ale zároveň že je přesahují, že jsou více než ony že jsou jaksi hierarchicky nad nimi. Toto přesahování je zá kladní formou svobody. Směr svobody však není směrem od daného, od materiálu, od nutnosti do volna, do prázdna, to jest: svoboda subjektu není svou podstatou, svým počátkem uvolněním sebe samého, uvolněním organisačního centra /neboť subjekt, organisační centrum jest na vyšší úrovni a přichází odtud, t.j., zvenčí, k uzavřenému a SVOU immanencí sevřenému materiálu/, nýbrž je naopak uvoněním původní sevřenosti materiálu, který byl prostou existencí, prostým příchodem a zásahem subjektu /resp.organisačního centra/ vyzdvižen do prostoru, v němž a vůči ně muž již není na všechny strany. uzavřen. Teprve druhotně je svoboda také uvolněním subjektu, ale opět nikoli pryč od materiálu, nýbrž právě uprostřed něho; subjektu se dostává volného prostoru pro zvládání materiálu. Přátelé, čekám na Vaše poznámky k definitivní úpravě Váš
Mlat_082.jpg
====================
71 Okolí, prostředí určitého celku je ovšem za jeho hranicemi; v tom smyslu je tedy objektivním prostředím. Celek však na něm participuje pouze ve smyslu struktury, jíž je sám podřízen, a to znamená subjektné /= jako subjekt/. Celku je jeho okolí otevřeno jen s jeho, t.j. celostnd perspektivy; pro něj je to vlastní prostředí, vlastní svět, čili svět viděný s jeho, celostní, subjektní stránky. V tomto smyslu právě můžeme celek označit za subjekt a jeho prostředí, jeho "vlastní svět" považovat za svět /vabec/, t.j. za objektní, t.j. předmětný /objektivni/. Celkovost, znamená ergo rovněž strukturalisaci světa, t.j. obsvěti/Umwelt podle Hexkülla/, "vlastního světa" /Eigenwelt podle Petersena/; strukturalisaci nejprve ve smyslu subjektivního článkování, potom však i ve smyslu přizpůsobení, přeměny, přivlastnění, organisace prostředí. Celek, je individuem; to neznamená, že je nedělitelný, nerozložitelný v hrubém smy slu/. Naopak, každý celek lze rozložit. Naproti tomu jej nelze složit, sestavit. To ovšem znamená, že při rozkladu nerozkládáme celek jako strukturu, nýbrž že rozkládáme pouze materiál, který byl v celek organisovaán a strukturu celostní při tom rušíme. Individualita celku je dána jednak jeho relativní autonomií, jednak specifickou povahou jak materiálu, který je organisován v celek, tak okolí, kterému se organisační struktura celku vždy určitým způsobem přizpůsobuje zároveň s tím, jak jej přizpůsobuje sobě. Formálně tedy je individualita založena jednotou organisace a mezemi struktury; materiálně je však uskutečněna navazováním, t.j. zachováním znaků určitého specifického výseku světa, který je organisován jako celek a druhotně v širším rozměru jmm rovněž jako obsvětí". § 10. SVOBODA. Postoupení materiálu /byť už jistým způsobem organisovaného/ na novou úroveň organisace není nijak rozvinutím již existujících, ale. skrytých vztanů a možností vnitřních, immanentních, nýbrž jde o skutečně novou, z vnitřních příčin a podmínek daného materiálu nevyvo-, ditelnou strukturu, přicházející z vnějška a předpokládající vyzdvižení původních vztahů a struktur do nové úrovně. V tom smyslu je materiál organisován nikoli už v prostoru a světě sobě vlastním, nýbrž novém, řidčím, jemnějším, otevřenějším, v němž se jeho původně pevné a neprostupné meze do jisté míry deformují a prolamují, v němž se jeho organická vázanost jaksi prolamuje, rozestupuje, v němž se jeho vztahy a struktury stávají parciálními, lokálními pórovitými a tím otevřenými, prostupnými, takže se objevuje mnoho nového prostoru mezi nimi, kde najdou místo vztahy a struktury nového typu, nové úrovně, které sice dosavadní vztahy a souvislosti i struktury tak říkajíc respektují /nutně respektují, avšak takov vým způsobem, že je v sebe, t.j. ve svou organisaci a ve své vztahy zachovávazahrnují, že je - alespoň v jejich podstatných ry sech jí, že na nich stojí, ale zároveň že je přesahují, že jsou více než ony že jsou jaksi hierarchicky nad nimi. Toto přesahování je zá kladní formou svobody. Směr svobody však není směrem od daného, od materiálu, od nutnosti do volna, do prázdna, to jest: svoboda subjektu není svou podstatou, svým počátkem uvolněním sebe samého, uvolněním organisačního centra /neboť subjekt, organisační centrum jest na vyšší úrovni a přichází odtud, t.j., zvenčí, k uzavřenému a SVOU immanencí sevřenému materiálu/, nýbrž je naopak uvoněním původní sevřenosti materiálu, který byl prostou existencí, prostým příchodem a zásahem subjektu /resp.organisačního centra/ vyzdvižen do prostoru, v němž a vůči ně muž již není na všechny strany. uzavřen. Teprve druhotně je svoboda také uvolněním subjektu, ale opět nikoli pryč od materiálu, nýbrž právě uprostřed něho; subjektu se dostává volného prostoru pro zvládání materiálu. Přátelé, čekám na Vaše poznámky k definitivní úpravě Váš