Machine transcription, not yet edited

====================
Mlat_083.jpg
====================
MLAT č. 18. 24. dubna 1951. Několik slov isolaci. "Pokoušel jsem se pracovat letos v zimě a mnoho jsem psal. Ale k čemu to všecko je ? Umíš dělat pro někoho - pro lidi, kteří jsou s tebou stejného rodu. Nemůžeš tvořit do prázdna. Nějaký čas to jde, přemlouváš se, sníš, ale vy sy cháš, vyprazdňuješ se a odnikud se nenaplňuješ. Nikdo tě nepotřebuje, nikomu se nemůžeš sdělit, propadneš se do sebe, nakonec zanikneš, zahynes. /Pavel Nauman, Zlatý věk ./ Až bude vydána Korespondence Jakuba Trojana', vy svitne blíže souvislost místa které dnes ocituji. Psal jsem Jackovi a osamocenosti, a on mi mimo jiné napsal tuto větu: "... tvá samota a oddělenost má v sobě mnoho umělého, co vyrostlo bez tlaku konkretní situace..." /ze dne 20.IV.51/. A ku podivu téhož dne v 'Jiskře se mou "faktickou isolací zabýval i Bedřich. Bedřich už jednou ukázal svou neobyčejnou schopnost mluvit k věci, totiž v 4. Cihle. Přestože se od té doby dopustil řady článků a poznámek úrovně nesporně nižší, dosahuje svým úvodníkem v Jiskře opět takové přesnosti a věcnosti, na jakou dost dobře ani nejsme zvyklí. Pominu první 4 dosti nepovedené the se, ostatně také pro jejich obecnost či theoretičnost, Co se však bodu 5. týká, Bedřich se podstatně mýlí. Ale at zkoumá kolem sebe sám; já ho mohu o sobě ujistit, že uprostřed proudu a záplav" jsem se ocitl skutečně teprve v poslední době - a co bylo před tím, to byly jen nepatrné záchvěvy půdy pode mnou proti mocným otřesům, kterým jsem vydán nyní. Celé zaměření, celý můj životní program - je mi líto, že nemám obyčejnějších slov celá jistota, základ, východisko všechno to je nyní nejen ohroženo, nýbrž z valné části v ssutinách. Jack si v poslední době zvykl dívat se na všechny mé these i činy jako na zkusmo položené; není zcela v neprávu. Bedřich by si měl uvědomit, že heslo navazovat není moralistické; je to heslo, proklamující svobodu loyality, svobodu soudružství s otci a dědy, svobodu nemuset být originální za každou cenu, svobodu nemuset hledat nové cesty, když staré ještě plně vyhovují. Tímto heslem se však ne smí mlátit hlava nehlava; je to netaktní a hlavně neloy ální. Jsou chvíle - a pro mne taková chvíle skutečně nastala - kdy nelze škrtnout všechny otázky, kdy nelze zavírat oči před pochybnostmi, kdy nelze nezačít znovu, od začátku, t.j. kdy nelze nepoložit nový začátek. Položit nový začátek je však možno jen zkusmo. Jak se mohu o někoho opírat, když právě všechny opory jsou slabé? My slí si snad Béda, že mi může vécně, prakticky pomoci i nejvěrnější třebas přátelství ? Mýlí se, jestliže si to my sli. Čim bližší má člověk přátele, tím vétším jsou mu břemenem v takové chvíli. Sám sebe mohu obětovat; ano, není větší lásky nad to. Ale mohu obětovat i své přátele ? Mohu je strhnout s sebou na cestu, o níž nevím dobře, kam vede ? Mohu někomu radit, když neumím poradit sám sobě? Nerozbíjím starsi platformu, jak se domnívá Bedřich. Chvěji se však při pomyšlení, že on právě tak jako mnozí jiní nevidí, že tato platforma je rozbita. Do bližšího styku s realitou se arci nedostaneme tím, že něco rozbijeme; rozhodně však se s ní do bližšího styku dostaneme, budeme-li ji vidět. Necht nemluví Bedřich o tom, že se dnes zříkáme /a jisté především měl na mysli, že já se dnes zříkám, neboť nikdo se dosud k mé the si arozdělení nepřihlásil/ povinnosti podepírat se navzájem; i Velký Inkvisitor chtěl podpírat lid svobodou utrápený tím, že mu lhal. Koho mám podpírat - a v čem ? A kdo

====================
Mlat_084.jpg
====================
2 by mohl podepřít mne, jestliže je právě tak slepý, jako i já jsem ? Kolektivně čelit situaci nemusí být vždycky nejrozumnější. Pro slepé je lépe jít odděleně, neboť tak se zmenší pravděpodobnost, že by spadli do jámy oba /resp. všichni/. Kolektiv může nadat plán skutečnou/materiální silou; ale kde je náš plán? Ručit za program je pékná věc; ručit za společný program je ještě lepší. Avšak kde jsou naše záruky? Na co se odvoláváme, kdy hodláme ručit ? Či je naše ručení uhlířské ? Atomisace skutečně není pokrok. Je to však důkazem a zárukou, že práce v církvích, v Jeronýmu atd." pokrokem je? Ale ovšem: kdy ž říkám své the se, nevnucuji je. Jsou programem především mým vlastním. Nehodlám nikoho přemlouvat. Bedřich i Honza mají svobodu dělat pravý opak. Kromě toho naprosto nevylučuji, že celý mij pokus bude 7možné už je/ omylem. Co však konstatuji, je skutečná isolovanost resp. osamocenost mých pokusů; není pravda, že bych se jí rád vyhnul /jak soudí Béda/, nýbrž naopak bych v ní nejraději zůstal. že to není možné, není mou vinou. Když se potápí lod, vyhazuje se veškerý náklad, byt byl sebecennější. A má lod se potápí. To nezna mená, že nepojedu už nikdy s nákladem; prvním příkazem je vš však dostihnout přístavu a lod opravit. Nevzdáváme se dobrovolně práce mezi lidmi, nepřestávám s nimi počítat; tou dobou jsem však mocí odtržen, jsem fakticky isolován, jsem postaven někam, kde nikdo není. Nevidím v tom nic tragického; není mi to proti mysli. Je v tom svoboda nutná pro každou novou organisaci, pro každý nový program. Proto mi není proti mysli ani distance Bedřichova, i když jeho porozumění mi bylo vždycky neobyčejně milé. Snad o většině mých podniků i thesí platí to, že jsou kladeny na zkoušku, "zkusmo", jak říká Jack. Neplatí to však v the si rozdělme se, abychom se mohli sejít". Tam jsem prostě svědkem skutečnosti. Šimsa je na omylu, že konec je tam, kde není nových počátků. Chyba přímo trestuhodná. Kde není nových počátků, tam je nastavovaná kaše. Konec naproti tomu je tam, kde je nový počátek. Jak se situace vyvíjí, dávají představitelé /dnešní představitelé našeho kroužku přednost nastavované kaši. Tím se řadí do kohorty lidí jiného, starého rodu. Výsledek je ten, že nyní už nemám vůbec nikoho, pro koho bych psal atd. Propadnu se do sebe? Zaniknu, zahynu ? Zahynu sám? Což nezahynou i všichni střečci, až se ukáže, že ten veliký a ušlechtilý kůň, který je pouze poněkud nehybný, www. j je pošlou kobylou ? Doplňte si, prosím, § 8. a/ za § 8. v minulém Mlatu. § 8a/. Vývoj a nahodilost. Ukázali jsme si, že výklad nového ze starého je nesprávný. To znamená, že jsme odmítli prohlásit vývoj za zákonitý /jestliže zákonitost chápeme ve smyslu imanentním/. Musíme však i na opačnou stranu postavit své výhrady a svůj nesouhlas. Právě tak nesprávný totiž je i výklad nového z nahodilostí. Kontingence sice patří v jistém smyslu nezbytně ke každé vývojové linii, která pokračuje k novým formám, k novým skutečnostem. Je to však kontingence subjektní, tj. je to kontingence takového či jiného typu vždy podle subjektu ji posuzujícího k ní se stavícího/. Určité postavení materiálu /původní struktura je kontingentní se stanoviska organisačního centra; opačně zásah organisačního centra je kontingentní s hlediska původního materiálu. Ukázalo se, že nemůžeme k sobě zahrnovat kterékoli nové s kterýmkoli starým; to znamená jinými slovy, že jsou už přirozeně/ dány určité okruhy, v nichž /t.j. uvnitř jichž má rozlišení na nové a staré teprve vécný smysl, t.j. smy sl, přesahující pouhé rozlišení časové na předcházející a následné. Analogicky nyní nemůžeme každou posloupno st časovou považovat už za vývoj, nýbrž musíme dbát především okruhu reálně, přirozeně daného,

====================
Mlat_085.jpg
====================
3 S tvořícího reálnou, přirozenou souvislost. A v takovém vývojovém procesu, který v jistém smyslu v jeho úhrnu musíme považovat za subjekt a který ergo musíme nahlížet z vnitřka, t.j. z jeho vlastní perspektivy, najde me - schematicky řečeno ještě dva odlišné, i když vzájemné svázané procesy. Jeden z nich představuje vývoj materiálu k dané organisaci, struktuře vyššího typu; druhý z nich je představován rozvojem, uskutečňováním, vtělováním organisační struktury do materiálu a v materiálu. Jen posuzujeme-li celkový proces vývoje z vnějška, může se nám jevit jako nahodilý. Ve skutečnosti je střetnutím dvou elementů, které samy o sobě pokračují /vyvíjejí se/ i přirozeně, t.j. samy ze sebe, i organisaovaně, t.j. pod transcendentním zákonem, zároveň. Střetnutí toto není jen ustavičným na sebe narážením, které by probíhalo v podstatě v nahodilo stech, nýbrž je střetnutím organisovaným. Tato organisace patří k samé podstaté pokračujícího vývoje; je to především diferenciace organisujícího celku /centra/ na orgány centrální a periferní. Zatím co periferní orgány slouží téměř výhradně už ztechnisovaným funkcím organickým 7na př. funkcím ekonomisovaným/, skutečné pokračování je téměř plně v kompetenci orgánů centrálních. A funkce centrálních orgánů naprosto nemůže být, označena za pouhé tápání nebo dokonce za nahodilou /nahodilostní/. Tato funkce je proto funkcí, že má smysl, má určitou strukturu a nese je s sebou: nese s sebou vždy něco plánovitého, rozvrženého, má vždy větší nebo menší organisační sílu, t.j. dovede vždy více nebo méně pořádat nějakou partii skutečnosti novým způsobem /novým alespoň v dané situaci/. Pokračovat tedy neznamená ani zdaleka jen nahodile tápat; ve vývoji, v pokroku i ta zkouška je rozsáhlým pokusen, vždy plným energie a organi sovanosti, pokusem o zvládnutí určité situace a proto který vždy jaksi Beppektuje /lépe či hůře/ tuto situaci, se na ni, připravuje se pro ni. Svoboda pak už s tohoto místa nemusí být pouhou indeterminovaností a tím nahodilo stí, nýbrž je posicí, která umožňuje zvládnout danou situaci organisovaně, plánovitě, čili progresivně. pokusem, zaměřuje 0 0 0 každý tvor žije svým vlastním životem /životní melodie/... Vy jmeme-li odtud krátký úsek - diferenciál tohoto pohybu - shledáme, že je zvíře vázáno na kus naší domovské planety, jakýsi životní prostor, k němuž patří též množstvá dalších živých bytostí; je členem určitého životního společenství /biocoenosy. Do tohoto životního prostoru... je organismus zasazen jako kamének do mosaiky, jako naše orgány do celku našeho živého těla. Přitom je s různými členy svého životního prostoru v zákonité, řekněme s v.Uexküllem plánovité spojitosti. Prostředky tohoto spojení jsou jeho pozorovací orgány neboli receptory a jeho působivé orgány neboli efektory.... Poznaný svět je v matematickém smyslu/ funkcí poznávajícího subjektu. člověku je dán pouze tento svět, jeho forme je podmíněna jeho /t.j. lidskou LVH. organisací a přirozeností jeho poznávajícího ducha. Tak je tedy okolí /okolní svět - Umwelt/ nějakého organismu tím světem, který mu náleží, je jeho kusem kosmu, jeho vlastním světem neboli Eigenweltem', a nemá žádného jiného právě tak, jako my méme pouze tento nám přístupný svět. ... Celou touto svou životní stavbou je živá bytost skloubena se svým kusem světa; pro co není takové skloubení po ruce, to zde pro ni také není... Takový plánovitě s ní související okolní svět platí pro každý diferenciál běhu života. S pokračováním tohoto běhu mění se zákonitě příslušný okolní svět, Merkwelt a Wirkwelt, a tak prochází zvíře stále novými okolními světy, jakýmsi 'tunelem okolních světů... Aby mohl tento životní běh s jeho tunelem okolních světů blíže studovati, stanovil von 9509

====================
Mlat_086.jpg
====================
Uexküll pojem funkčního okruhu. Receptory a efektory spolu souvisejí v organisaci zvířete; to, co zprostředkují receptory, jsou merkmály /Merkmale/, a na co útočí efektory, jsou wirkmály /Wirkmale/. Obojí rovněž souvisí a tak je uzavřen okruh pro každý životní úkon, funkční okruh. Wirkmály a merkmály okolnfho světa se přitom člení na významové nositele a každý funkční okruh má své zvláštní no sitele významu. ... Když jsou určité částečné okruhy zapojeny, tu ostatní ustupují do pozadí... Proto také není u téhož zvířete okolní svět stále tentýž. Můžeme rozlišovati základní plá novitou stavbu... od v dané chvili aktuálního funkčního okruhu. Zapojením různých funkčních okruhů se tedy okolní svět mění a významoví nositelé vystupují do popředí nebo mizí jako předměty, na něž padá světlo nebo jež leží ve stínu. Součásti životního prostoru, pokud vůbec mohou být organisací uchopeny a vtaženy do okolního světa, mění svou roli, dostanou takřka barvy a tóny, jež jsou významovými barvami a tóny.... Vlastní svět právě nesestává z věcí nebo z předmětů, nýbrž z nositelů významu. Věci jsou částmi na še ho okolního světa... Každé zvíře je tedy 1.členem biocoenosy, t.j prostorově i časově sjednoceného životního společenství a 2.členem nějakého druhu, t.j. plemenného společenství a životního mlm mm řetězu uvnitř biocoenosy. Kolem každé živé bytosti se pne jeho zvláštní kus vesmíru, jeho vlastní svět neboli okolní svět. Okolní světy se protínají, mají na sobě vzájemně podíl; na tom právě spočívá biocoeno sa, a život může existovati skutečně pouze uvnitř takové biocoeno sy... Zivotní plány s příslušnými stavebně funkčními plány a na nich závislými okolními světy souvisejí spolu v pletivu o mnoha ocích /zauzleních/... Každý organismus je tedy se svým okolním světem kusem kosmu, uzlem v světovém pletivu, všechny tyto životní plány s příslušnými okolními světy určité biocoenosy tvoří větší kus a každý z nich má na ném účast, podle své organisace a své životní melodie, "podle zákona, podle něhož - právě jeho život právě jeho život - nastupuje" /Hans Petersen: Die Eigenwelt des Menschen, 1937, str. 1 - 7./ Další doporučená četba : Ferdinand Herčík: Od atomu k životu, nebo alespoň stručný výtah, který vyšel pod názvem: Úvod do kvantové biologie /1946,1949/. Ferdinand Herčík: Život na ruby /1945/, str. 114-134. /Kapit. o me tafy sice života, o Whiteheadově učehf./ Vladimír Úlehla: Zamyšlení nad životem /1941/, str. 316 /kapitola V. oddíl 8. - 19./ do konce. Hans Driesch: Člověk a svět /1933/, hlavně str.25 - 28, a kolem. 4 Váš P Zároveň doporučuji, aby ste si přečetli Karlem Svobodou přeložené Zlomky předsokratovských myslitelů, zvláště pak Alkmaiona, Herakleita a Kraty la, eleaty, Empedokla, Anaxagoru a Demokrita. Jimi začneme svůj historický přehled. Láďa.