Ryc anebo nic!

„… Radikálnější cestou se dal dánský theolog Søren Kierkegaard, duševně chorý romantik a předchůdce tzv. theologie krize. … Duchovní život prý nejde kupředu plynule, nýbrž ‚skokem‘, jde o rozhodování ‚buď – anebo‘…“ (Emanuel Rádl)

Když se velcí i malí theologové (ovšem hlavně ti malí) dostanou do ja­kýchkoliv nesnází logických, jsou vždycky nakloněni umravňovat své pro­tivníky tím, že jde o „paradox víry“ anebo slavnostním prohlášením, že tu končí všeliký lidský rozum, anobrž každé porušené myšlení, a že tady nadchází okamžik, kdy je třeba se odhodlat k zoufale riskantnímu rozhod­nutí: pustit všecko k vodě (prodat všechen svůj majetek) a vydat se všanc Pánu Bohu na milost a nemilost (koupit si za to vše tu krásnou, nejkrásnější perlu). Na jedné straně stojí svět a sakumprásk všecko, co má se světem něco i maloulinko společného – a na druhé straně stojí království nebeské. a nelze švindlovat, prohlásí takový theolog rigo­rosně, nelze koketovat na obě strany. Buď – anebo. Nic třetího. Atd. atd.

Do nekonečna bychom mohli pokračovat v nejrůznějších obměnách, a po­řád, a ještě do rána. Ale poněvadž to nechceme přehánět, přistupme k antitezi. Co je zvláště důležité a na co bych chtěl především upozornit, je to, že oněm pánům nějak nezbylo místa pro rozvahu. Rozvaha je pro ně už polovičatost. To je však jenom mohutným dokladem toho, že v podstatě nechápou nebo že konec konců jaksi nepočítají vážně s tím, že Pán Bůh klade na člověka své požadavky a že na něm žádá jejich plnění; že tyto požadavky příkazy jsou, jak říká Rádl, „programové, metodické, to jest právě řízené soudností (rozumem)“; že Pán Bůh skutečně zasahuje do běhu tohoto světa a že je skutečně jeho Pánem; že si vede své lidi dě­jinami a že jim nikdy nedává upadnouti do chaosu a propastné zoufalosti (což je jenom chaos duše); že Hospodin chce na člověku milosrdenství a ne oběti, což znamená, že nechce, aby se člověk vzdával toho, co má, ný­brž aby přinášel, vnášel do světa ducha pravdy, lásky a milosrdenství.

Nestojí na jedné straně svět a na druhé království Boží; úsilí o pro­sazení Božího království (nebo uskutečnění, naplnění atd.) je nemyslitel­né jinde než právě na tomto světě. Tento svět je nezbytným pozadím kaž­dého takového úsilí, i když samozřejmě takové úsilí není ze světa. Krá­lovství Boží nepřijde náhle a zjevně jako změna režimu, nedojde k němu hlasováním v parlamentu ani žádnou sebe „duchovnější“ a náboženštější revolucí, nýbrž už je mezi námi, uprostřed nás. Jeho stopy jsou v dějinách, tj. na tomto světě, a my nemáme jiné možnosti, než právě na tyto stopy navazovat. Chtít je přeskočit znamená romantickou vzpouru proti vlastnímu lidství, proti člověckosti. To ovšem není jen hřích a samý hřích; ale i kdyby někdo nechtěl nic jiného vidět: člověk se nesmí bou­řit proti svému hříchu, nesmí s ním sám chtít skoncovat, nesmí radikálnicky škrtnout o své újmě celou svou minulost a slavnostně začínat „no­vý život“. Jediný Bůh je mocen jej vyvázat z jeho otroctví, jediný Ježíš Kristus jej může očistit od hříchu, jediný on může vymazat zápis, jediný on má právo jej postavit na práh nového, skutečné nového života. Člověk sám má jediné právo: nést svůj hřích před svého Pána a pokorně žádat mi­lost. Prakticky pak mezi lidmi, ve společnosti to vypadá tak, že zjevně reviduje to, co revidovat umí, a nevzteká se, když mu někdo připomíná „staré hříchy“. A revize není možná bez rozvahy: revidovat sebe i jiné není možné jinak než rozumným uvážením a odůvodňováním. Ne tak, že by na to rozum stačil a že by rozum mohl napravit všechnu zlost a bídu, nýbrž že bez rozumu a bez rozvahy to nejde. V tom je obrovská chyba romantiků à la

Kierkegaard a v tom je také obrovská chyba tzv. theologie krize a dialektické theologie, ale také chyba obecného myšlení protestantského v dnešní době. S tím souvisí ještě jedna věc, která už překračuje hra­nice konfesijní a která se stává náladou velice rozšířenou mezi lidmi, usilujícími o čistotu mravní.