Ladislav Hejdánek – Jiří Hájek – Marta Kubišová, Dokument Charty 77 č. 40
| docx | pdf | html ◆ dokument Charty 77, česky, vznik: 19. 1. 1978
  • in: Charta 77: Dokumenty 1977–1989. Svazek 1, Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 2007, str. 103–105

D40 1978

1978, 19. leden, Praha. - Dopis vládě ČSSR o stanovisku Charty 77 k projednávání stížnosti Mezinárodní konfederace svobodných odborů na porušování československého pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání.

Mezinárodní organizace práce se od roku 1977 za­bývá stížností,’ kterou u ní podala Mezinárodní konfederace svobodných odborů na porušová­ní československého pracovního zákonodárství a úmluvy č. 111 o zákazu diskriminace v zaměst­nání a povolání ze strany čs. úřadů a zaměstna­vatelských organizací vůči některým českoslo­venským občanům zastávajícím nekonformní politické a občanské postoje. Československé vládě bylo uloženo, aby v této věci podala MOP zprávu.2

Neznáme pochopitelně obsah Vaší zprávy. Víme však, že diskriminace československých občanů v této oblasti trvá. Proto Charta 77, hnutí československých občanů usilujících o plné uplat­nění lidských a občanských práv ve své zemi, po­važuje za nutné sdělit Vám své stanovisko k této záležitosti, které může doložit potřebnými pí­semnými doklady, svědeckými výpověďmi do­tčených osob i jiných osob, které mohou potvrdit údaje o diskriminační praxi čs. úřadů.

Mluvčí Charty 77 spolu s dalšími signatáři za­slali 30.5.1977 Federálnímu shromáždění Česko­slovenské socialistické republiky dokumentaci, která podrobně, konkrétním rozborem postupu organizací (zaměstnavatelů), čs. orgánů (pro­kuratury a soudů) i odborových organizací, pro­kázala nezákonné a protizákonné metody a po­stihy uplatněné [jak] vůči signatářům Charty 77, tak i vůči některým dalším občanům v pracov­něprávní sféře.3

Od doby, kdy byl zpracován tento dokument, se nic nezměnilo. Mnoho dalších občanů bylo ze stejných důvodů propuštěno ze zaměstnání nebo bylo donuceno rozvázat pracovní poměr. Dal­ší byli přeřazeni na méně významná a hůře pla­cená místa. Počet těch, kteří byli propuštěni ze zaměstnání (ať již formou okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 53, nebo formou vý­povědi podle některého výpovědního důvodu § 46 Zákoníku práce) jen za to, že podepsali Chartu 77 nebo s ní vyslovili souhlas či odmítli ji odsoudit, přesáhl číslo jednoho sta. Mnozí z nich nemo­hou sehnat žádné zaměstnání, a pokud ho se­hnali, pak takové, které je hluboko pod úrov­ní jejich profesionální kvalifikace. Pracují jako nekvalifikované pracovní síly - často jako topi­či, hlídači, metaři, závozníci, řidiči - nebo hle­dají k zajištění holé existence své i členů svých rodin různá příležitostná zaměstnání. Někteří jsou dokonce odkázáni na různé formy solidární pomoci apod. Řadu občanů takový útlak donutil k emigraci.

Ústava ČSSR v článku 28 zaručuje všem obča­nům svobodu projevu. Podle článku 19 Mezinárod­ního paktu o občanských a lidských právech, který je in­tegrální součástí platného čs. právního řádu, má každý občan právo zastávat své názory bez překáž­ky a má své právo na svobodu projevu. Podle člán­ku 29 Ústavy ČSSR má občan právo obracet se ke státním orgánům s návrhy, podněty a stížnost­mi. Článek 2 Mezinárodního paktu o hospodář­ských, sociálních a kulturních právech, který je rovněž součástí platného čs. právního řádu, ob­sahuje závazek čs. státu a jeho orgánů, že zaručí, aby tato práva vč. práva na práci byla uplatňová­na bez jakéhokoli rozlišování podle politického nebo jiného smýšlení.

Podle článku 3 písmeno c úmluvy č. 111 se ČSSR zavázala zrušit jakákoli zákonodárná ustanove­ní, upravit jakákoli administrativní opatření či praxi, která jsou neslučitelná s politikou zamě­řenou k tomu, aby každému byla zajištěna stej­ná příležitost a stejné zacházení v otázkách za­městnání a povolání s ohledem na to, aby byla odstraněna jakákoli diskriminace v této oblasti. Článek 21 Ústavy ČSSR stanoví, že všichni občané mají právo na práci. Právo na práci, jak vyplývá z těchto ustanovení samotných, zvláště však ve spojení s jinými ustanoveními Ústavy (o rovnos­ti občanů, o svobodě projevu apod.) mají všichni občané bez ohledu na své politické názory a po­stoje. Podle platné čs. právní normy nelze tedy uplatnění práva na práci vázat na žádné poža­davky tzv. třídní nebo politické uvědomělosti, spojovat s požadavky určitých politických názo­rů a stanovisek pracovníka.

ČSSR se v roce 1975 na základě kritiky na půdě MOP rozhodla novelizovat příslušná ustanove­ní §§ 46 a 53 Zákoníku práce tak, aby byla v sou­ladu s úmluvou č. 111. Podle zápisu č. 36 MOP

ze 60. zasedání v Ženevě učinili členové sekce, v níž se projednával výklad čs. zástupce k této novelizaci, prohlášení, ve kterém se konstatu­je: „Je důležité, aby tyto změny byly propagová­ny a skutečně uplatněny. Je třeba zdůraznit, že neshodu v politických rozhodnutích nebo poli­tických názorech nelze považovat za vázánu na bezpečnost státu, nýbrž na věc vztahující se ke svobodě myšlení. Je důležité uplatňovat literu, ale také ducha zákonů.“

Charta 77 poukazuje na tato ustanovení proto, že v Československu zdaleka nejsou v plném roz­sahu uplatňována. Ustanovení čs. Ústavy, záko­ny a mezinárodní závazky republiky nerespektují ani československé soudy a orgány prokuratury.

Odporuje elementární logice, tvrdí-li se, že po­žadavek důsledně dodržovat platné českosloven­ské právo ohrožuje bezpečnost čs. státu. Z takové logiky však vychází stanovisko Generální proku­ratury (obsažené mj. v citované dokumentaci) k Chartě 77. Toto stanovisko figuruje jako hlav­ní důkaz v pracovněprávních sporech signatářů Charty 77, kteří v roce 1977 žalovali u soudů na neplatnost okamžitého zrušení pracovního po­měru nebo proti výpovědi pro podpis Prohláše­ní Charty 77.

Na základě tohoto stanoviska, ve kterém se mj. uvádělo, že Prohlášení Charty 77 „je objektiv­ně způsobilé ohrožovat socialistické společenské a státní zřízení a je nerozhodné, že tento škodlivý následek nenastal“, soudy vedly řízení v uvede­ných případech tak, že nepřipouštěly žádné dů­kazy navrhované žalujícími občany, neposkytly jim zákonnou ochranu proti zaměstnavatelům a ve většině případů jen sankcionovaly porušo­vání pracovních práv ze strany zaměstnavatelů.

Charta 77 a její stoupenci prokázali nezákon­nost a protizákonnost postupu čs. úřadů a za­městnavatelských organizací proti signatářům Charty 77 a dalším občanům v pracovněprávní oblasti. Vedle již zmíněné dokumentace odkazu­jeme mj. na rozbor soudního rozhodování těchto sporů - „Nad pracovními spory signatářů Char­ty 77“, který vypracoval profesor Právnické fa­kulty Univerzity Karlovy v Praze Zdeněk Jičínský (mimochodem konstatujeme, že byl v roce 1971 z politických důvodů propuštěn z místa podni­kového právníka). Tento rozbor jsme v roce 1977 zaslali čs. orgánům.4 Čs. orgány nereagovaly ani na tento rozbor a tváří se, jako by v této oblasti bylo vše v pořádku, jako by důsledně zachová­valy ústavní zásadu právní rovnosti ve vztahu k právu na práci.

Charta 77 prokazuje stav v této oblasti rozbo­rem konkrétních případů, čemuž se českosloven­ské úřady vyhýbají. Je možné doložit, že přetrvá­vají projevy masové diskriminace v zaměstnání a povolání z let 1969 a následujících, které nebyly odstraněny ani poté, co byla novelizována usta­novení Zákoníku práce, na jejichž podkladě tato vlna diskriminací probíhala. A je rovněž možné prokázat další vlnu diskriminací v pracovněpráv­ních vztazích v létech 1977 a 1978.

Vzhledem k této situaci, která znamená váž­né porušení jednoho ze základních principů, kte­rý Mezinárodní organizace práce sleduje a který Československo jako členský stát se zavázalo re­spektovat, vzhledem k tomu, že je k dispozici bo­hatý dokumentační materiál prokazující porušo­vání těchto principů, považujeme za nezbytné upozornit na nezbytnost důkladného prošetře­ní skutečného stavu. Při tomto prošetření je dů­ležité, aby vzhledem k rozporům ve stanoviscích byli vedle studia písemných zpráv slyšeni i ti, kte­ří jsou objektem politické diskriminace v zaměst­nání a povolání. Proto v zájmu objektivního vy­šetření situace považujeme za vhodné, aby MOP v souladu se svým statutem vyslala do ČSSR ko­misi, která by provedla potřebné šetření a poda­la MOP zprávu o svých zjištěních. Považovala-li by taková komise za účelné, poskytla by jí Char­ta 77 veškerou dokumentaci, kterou o případech porušování práv občanů v pracovně právní sfé­ře shromáždila.

dr. Jiří Hájek, Marta Kubišová, dr. Ladislav Hejdánek mluvčí Charty 77

^ čsds, sb. Charta 77. - strojopis, průpis.

1 Podkladem pro stížnost byl dokument Char ty 77 z 30. květ na 1977 (viz D16) a část tzv. Bílé knihy o Čes­koslovensku (White Paper on Czechoslovakia), vy­daného Mezinárodním výborem pro podporu Char ty 77 v Paříži. Stížnost zaslal náměstek generálního tajemní­ka Mezinárodní konfederace svobodných odborů John Vanderveken generálnímu řediteli Mezinárodní orga­nizace práce Francisi Blanchardovi. Český překlad této

stížnosti je uložen jako příloha ke konečné zprávě fede­rálního Ministerstva práce a sociálních věcí, předlože­né vládě ČSSR v září 1978. (NA, f. ÚV KSČ, 02/1 , sv. 64, a.j. 68/10, č. 3560/23, strojopis, fotokopie, 3 s.)

2 Podle usnesení předsednictva vlády ČSSR ze dne 28. září 1978 vypracovalo tuto zprávu federální Ministerstvo práce a sociální péče v součinnosti s Ministerstvem vnitra, Generální prokuraturou, Ministerstvem spra­vedlnosti, Ministerstvy školství ČSR a SSR a předsed­nictvem ÚRO. Vláda projednala tuto zprávu 26. led­na 1978 a předložila ji k projednání předsednictvu ÚV KSČ na schůzi 3. února 1978. Zpráva vyúsťuje v závěr, že v ČSSR nedošlo k situaci, která by opravňovala použití stížnostní procedury, naopak ujišťuje o tom, že práva pracujících jsou zajištěna na vysoké úrovni a že šetře­ní prokázala naprostou neodůvodněnost stížnosti. (NA, f. ÚV KSČ, 02/1, sv. 64, a.j. 68/10, č. 3560/23, fotokopie, 2 s.)

  1. Srv. D16 (30. 5. 1977).

  2. Stať Z. Jičínského byla poprvé publikována v samizda­tovém sborníku dokumentů Charta 77, 1977, příloha IX, s. 46-53.

Plné znění: Diskriminace v zaměstnání a povolání trvá. In: Informace o Chartě77, roč. 1 (1978), č. 4, s. 20-22 • Dis­kriminace v zaměstnání. In: Listy, roč. 8 (1978), č. 3-4, s. 68-69.