D70 1978

1978, 8. říjen,¹ Praha – Brno. – Dokument o postizích a soudní perzekuci signatářů Char­ty 77. (Dokument č. 19)

Předseda Federální vlády ČSSR dr. Lubomír Štrougal i jiní činitelé prohlásili, že proti Chartě 77 se postupuje politickými prostředky. V rozporu s po­dobnými výroky však četné státní orgány a insti­tuce postihují signatáře Charty 77, její stoupence a jejich rodinné příslušníky čistě mocensky, pro­pouštěním z práce, perzekucí dětí a rovněž soud­ně. Opírají se přitom o rozhodnutí Generální pro­kuratury ČSSR: prvním, ze dne 6. ledna 1977, jež reaguje bezprostředně na Prohlášení Charty 77, se zahajuje stíhání neznámého pachatele pro trest­ný čin podvracení republiky; druhém, ze dne 28. února 1977, hodnotí Chartu 77 jako protispo­lečenský a protisocialistický dokument.²

Mluvčí Charty 77 Jiří Hájek a Jan Patočka od­mítli tato usnesení již v době jejich přijetí jako akty, jež jsou v rozporu se skutečností i se zá­konem a připomněli, že se v našem životě mo­hou projevit jen negativně. To se potvrdilo v pl­ném rozsahu.

Od té doby se argument o protispolečenském charakteru Charty 77 objevuje v nejrůznějších souvislostech, v početných justičních postizích a diskriminačních aktech. V posledních měsí­cích tento trend ještě zesílil.

Počátkem tohoto léta byl v Praze odsouzen dvaasedmdesátiletý profesor filozofie Vladimír Říha k šesti měsícům nepodmíněného trestu od­nětí svobody pro trestný čin pobuřování, jehož se údajně dopustil tím, že události doma i za hra­nicemi komentoval z hlediska nesouhlasu s po­srpnovým vývojem. Příznačné je, že nepřátelský motiv Vladimíra Říhy dokazuje soud tím, že „pře­šel na výrazně pravicové pozice“ (byl v roce 1970 vyloučen z KSČ, jejímž členem byl od roku 1924) a „spojil se s nepřáteli socialistického zřízení ko­lem tzv. Charty 77“.’

Koncem léta byl v Brně odsouzen k osmi mě­sícům nepodmíněného trestu odnětí svobody devětačtyřicetiletý evangelický duchovní a vý­znamný představitel českého protestantismu Jan Šimsa.⁴

Během návštěvy L. I. Brežněva byl Jan Šimsa spolu s jinými signatáři Charty 77 zadržen a uvr­žen do policejní vazby jako podezřelý z pobuřování.

Den nato byl v nedobrém zdravotním stavu (trpí vážnou chronickou chorobou, chladovou alergií, v jejímž důsledku mu již musela být odňata jed­na ledvina) odvezen k policejní prohlídce svého bytu, která se konala (u Šimsů již podruhé) na základě proslulého usnesení o stíhání neznámé­ho pachatele ze dne 6.1.1977. V napjatém ovzdu­ší prohlídky došlo ke kolizi. Rodina Šimsových chová jako vzácnou památku osobní dopis Jana Patočky, jeden z posledních, který zesnulý filo­zof už jako mluvčí Charty 77 před svou smrtí na­psal. Dopis měl být zabaven, přestože pro takový postup neexistoval žádný závažný důvod, a tak se Jan Šimsa vzepřel. Na ponižující zásah proti paní Šimsové, jež chtěla vzít dopis do své úscho­vy, odpověděl rozhořčenou reakcí: ochránce po­řádku od své ženy odstrčil.

Od tohoto okamžiku byl jeho osud zpečetěn; z vazby se již nevrátil. Z muže dobré vůle, jehož se hluboce dotýká bezpráví vůči druhým, se stal temný živel a nedůstojně se chovající násilník. Obžaloba vedená v tomto duchu požadovala ne­podmíněný trest odnětí svobody na osmnáct mě­síců, ačkoliv se takováto záležitost obvykle vyři­zuje trestem podmíněným (tak vysoká výměra trestu by se při zdravotním stavu Jana Šimsy mohla docela dobře stát trestem „na doživotí“), a navíc navrhla uvalit na něj ochranný dohled jako na osobu zločineckých sklonů. Soud, pravda, tak daleko nezašel, to však vůbec neznamená, že řízení proběhlo v ovzduší nepředpojatosti. Špatný konec bylo možno odhadnout předem.

Nebudeme zabíhat do podrobností vlastního trestního řízení ani řízení odvolacího, které me­zitím proběhlo (a které původní rozsudek potvrdi­lo); chceme především poukázat na průhlednou tendenci vrhnout stůj co stůj co nejhorší světlo právě na ty občany, kteří mají odvahu protesto­vat proti porušování práv svých i svých spoluob­čanů, a vyřadit je pod jakoukoliv záminkou ze společnosti jako mravně a občansky méněcenné a podřadné. Pokud něco v této společnosti zvlášť pobuřuje, je to právě tato tendence.

O mladých lidech, kteří jsou pro údajné po­buřování odsuzováni k nemalým trestům odnětí svobody (např. Ivan Maňásek na 18 měsíců, Mi­chal Kobal na 12 měsíců,⁵ soudní řízení v případě Petra Cibulky, Libora Chloupka a Petra Pospíchala⁶ bylo nedávno odročeno, ale všichni zůstávají ve vazbě) a jejich skutečné provinění záleží v tom, že je neuspokojují hodnoty oficiální kultury a ve­řejného života a že svou životní cestu hledají po svém, se záměrně trousí nepravdivé pověsti, že jde o protispolečenská individua a narkomany. Pokračuje se v tom, co už známe z jiných přípa­dů. Pro majetkové delikty, jichž se nedopustil, byl ve vězení Ladislav Lis, jehož znají desítky tisíc pražských komunistů starší generace jako dlou­holetého obětavého funkcionáře. Otka Bedná­řová z Prahy je stíhána, protože se ujala věci své spoluvězeňkyně a ta se v dalším průběhu udá­lostí (pod tlakem hrozeb a slibů) obrátila proti ní jako svědek obžaloby, vinící O. Bednářovou z trestného činu útoku na státní orgán a orgán společenské organizace a z trestného činu návodu k témuž trestnému činu. Pro ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele je obviněn mladý katolický farář z Břeclavi František Bublan, pro­tože vyvěsil v době smutku nad úmrtím papeže černý prapor, a ač jej na příkaz už v ranních ho­dinách 20. srpna 1978 stáhl, navíc vzápětí ztra­til státní souhlas k výkonu svého úřadu, ale o to zřejmě právě šlo.

Případ Jana Šimsy je zvlášť pobuřující. Z někte­rých výroků, jež před soudem padly, by nezasvě­cený mohl nabýt dojmu, že rodinné a společen­ské prostředí, v němž žije, je propastně vzdálené životu čs. lidu, že patří k jakémusi inferiornímu světu, a přitom je právě tento muž výraznou po­stavou českého veřejného a duchovního života, je jedním z těch, kdo nejodhodlaněji své křesťan­ské snažení spojují s úsilím o společenskou ná­pravu a statečně hájí věc socialismu již od svého mládí. Demokratická a pokroková tradice Šimsovy rodiny je příkladná: Jaroslav Šimsa, Janův otec, byl pozoruhodnou myslitelskou osobnos­tí předválečné republiky, orientovanou pokro­kově a levicově, a zahynul po pětiletém věznění v koncentračním táboře; matka Jana Šimsy byla význačnou odbojovou pracovnicí a po válce řadu let působila v KSČ. Působivým svědectvím této tradice je originální sbírka vězeňské válečné ko­respondence, kterou pod názvem Úzkost a naděje (1969) vydali manželé Milena a Jan Šimsovi. Janu Šimsovi jsou bytostně blízké myšlenky jeho vrs­tevníka dr. Martina Luthera Kinga. Když se na ně chtěl ve své závěrečné řeči před soudem odvolat, byl stroze přerušen a napomenut. Považujeme za svou povinnost říci za Jana Šimsu to, co on sám říci nemohl. Byl to právě Martin L. King, jehož jméno se stalo jedním ze symbolů boje za lidská práva a proti rasismu nejen ve Spojených státech, kdo svým „drahým kolegům duchovním“ odpo­věděl z vězení na kritiku, v níž ho kárali pro jeho „konflikty se zákonem“: Svoboda nikdy není utis­kovatelem poskytována ochotně, privilegovaní se zřídkakdy svých výsad vzdávají dobrovolně, svo­boda musí být utiskovanými vyžadována.

Mohli bychom se otázat: Zrodila se snad tato republika z jiných zkušeností? Rodila se z jiných zkušeností její socialistická orientace? A neby­lo řečeno, že státy žijí a trvají idejemi, z nichž vznikly?

Vláda tohoto státu se může cítit uražena, mluvíme-li o útisku v souvislosti s poměry, za něž od­povídá. Ale pokud budou platit usnesení ospra­vedlňující a podněcující řešit rozpory a spory o politické názory a občanské postoje násilně, účtovat s obhájci lidských a občanských práv jako s nepřáteli společnosti, pokořovat a pomlouvat je, jako by byli vyvrhelové, dotud bude mít vrch zvůle a zákon bude jen jejím pláštíkem. A za ta­kové situace budou nadále skuteční zločinci brát „spravedlnost“ do svých rukou, jak o tom nejno­věji podává svědectví zákeřné přepadení Jiřího Kasala, signatáře Charty z Liberce.⁷

Usnesení Generální prokuratury ČSSR vzta­hující se k Chartě 77 zájmy společnosti nechrá­ní, nýbrž poškozují. Neslouží upevňování práv­ního řádu, libovolně a široce se jimi manipuluje (v rozsudku vyneseném proti J. Šimsovi se z usne­sení z ledna 1977 o stíhání neznámého pachatele stalo usnesení stíhající přímo Jana Šimsu), tak­že se prohlubuje pocit právní nejistoty. Má-li se veřejný život v naší zemi ozdravit, musí být tato usnesení jako protiprávní zrušena. Se zdravým veřejným životem jsou neslučitelná.

Budeme se o to zasazovat spolu se všemi, jimž na upevňování právního řádu záleží – společně se svými spoluobčany i s odpovědnými činiteli, kteří nezavírají oči před skutečnými hrozbami a nejsou hluší, slyší-li oprávněné stížnosti obča­nů – a to tak dlouho, dokud nebudou jako bezdů­vodně diskriminující a protiprávní anulována.

dr. Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová , dr. Jaroslav Šabata mluvčí Charty 77

Poznámka: Text vypracovali tři mluvčí dne 30. zá­ří 1978. dr. Jaroslav Šabata jej slíbil doplnit in­formacemi z posledních dvou procesů. Pražští mluvčí tak učinili sami, neboť na dr. Jaroslava Šabatu byla mezitím protiprávně uvalena vyšet­řovací vazba.

dr. Ladislav Hejdánek, Marta Kubišová mluvčí Charty 77

^ čsds, sb. Charta 77. – strojopis, průpis.

1 Podklad pro dokument byl projednáván již 5. června 1978 na schůzce Petra Uhla, Jaroslava Suka, Václava Ben­dy a Jana Wunsche Definitivně vypracován byl 30. září a záhy doplněn o aktuální události. Viz poznámku mluv­čích k dokumentu.

2 Usnesení z 6. ledna 1977 o zahájení trestního stíhání vy­dala nikoli Generální prokuratura, ale krajská správa Sboru národní bezpečnosti. Generální prokuratura vy­dala své první stanovisko, jímž prohlásila Chartu 77 za nezákonnou, 30. 1. 1977. Viz D7 (3. 2. 1977). Viz též P9/4.

3 Srv. Sdělení VONS č. 19: Vladimír Říha odsouzen. In: In­formace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 10, s. 4.

4 Srv. D55 (3. 6. 1978); Sdělení VONS č. 17. In: Informa­ce o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 9, s. 7; Sdělení VONS č. 28, tamtéž, č. 10, s. 8; Perzekuce Jana Šimsy, tam­též, s. 30.

5 Srv. Sdělení VONS č. 27: Ivan Maňásek a Michal Kobal odsouzeni. In: Informace o Chartě 77, roč. 1 (1978), č. 10, s. 8.

6. Srv. Mladí občané žádají propuštění Libora Chloupka, Petra Pospíchala a Petra Cibulky. Tamtéž, s . 13.

7. Srv. Sdělení VONS č. 29: Útok na Jiřího Kasala. Sdělení Jiřího Kasala. Tamtéž, s. 9-10.