Církev a stát II: O zbožnou politiku¹ [1949]

Profesor Souček ve své knížce Víra a svět napsal:

[P]ospolitý rozměr života, který se rozvíjí v oblasti politiky, má podstatnou souvislost se základním vztahem k Bohu… [A]ť se vztah biblických svědků k politické oblasti jakkoli konkrétně utváří, stále zůstává v platnosti, že tento vztah rozhodným způsobem souvisí se základním vztahem k Bohu. (Str. 16–17.)²

Souček chce důrazně říci, že oblast politiky není nábožensky lhostejná. Z toho ovšem my vyvodíme, že náboženství má a musí mít určité politické důsledky. Nepolitičnost znamená lhostejnost k politice; a lhostejnost je vždycky znamením úpadku ducha. Proto jsme si minule ukazovali, že jde o náboženství politické, a nikoli nepolitické.³ Je ovšem samozřejmé, že se náboženství nemůže touto političností vyčerpávat – tím by přestalo být náboženstvím a stalo by se přímo politikou. Ale přece jen nepřestává platit, že naše náboženství, naše víra má také charakter politický. Jestliže tomu tak je, pak se musíme o tento charakter nějak starat – jinými slovy: musíme dbát, aby politický význam naší víry nebyl v rozporu s jejími nejhlubšími motivy a principy náboženskými. Důslednost v této věci totiž ani zdaleka není samozřejmá: kdo nerozumí politice, bude dělat politické chyby, i kdyby byl nevím jak „nábožensky hluboký“. Máme-li se však opravdově starat o to, jakou tvář má naše víra z hlediska politického, znamená to, že musíme kontrolovat politický dosah svého náboženství. K tomu opět potřebujeme určitého politického výhledu, politické perspektivy, politického programu. Tento program se nepochybně bude lišit v podstatných věcech od ostatních politických programů, ale bude politicky pozitivní. Nám půjde dnes o to, abychom si ukázali některé důležité a nejdůležitější znaky takových zbožných politických programů a zbožné politiky vůbec.

Něco jsme si řekli už minule. Ukázali jsme si především, že církev se nikdy nesmí stát politickou mocností, že vůbec nesmí představovat žádnou materiální sílu. A protože toto nebezpečí neustále hrozí, církev si musí přímo programově ukládat důsledný odstup ode všech mocenských prostředků tohoto světa. To ovšem neznamená, že se má od světa odvrátit; tak by se stala jedině solí zmařenou a neužitečnou. Církev musí být obrácena k tomuto světu a musí mu vyřizovat Boží poselství. Často takové svědectví bere na sebe formu boje proti světu – ale církev v tomto boji smí spoléhat jedině na moc duchovní, jak jsme si minule řekli. Církev musí a má bojovat, ale nesmí válčit. To jsme, i když v trochu jiném smyslu, slyšeli nedávno také na retreatu.⁴

Z toho pak plyne, že církev nikdy nemůže vzít na sebe úkoly, které má stát. Proto také církev a stát nikdy nesplynou. Ale to všechno platí o církvi a o církvích; neplatí to o křesťanech a o křesťanské frontě. Ukázali jsme si, že rekonstrukce světového společenství všech lidí se musí stát křesťanským programem příštích let nebo i desítek let. To bude vyžadovat nesmírně mnoha práce a úsilí ve všech oborech. Uvedl jsem, že jedním z prvních kroků bude revize dosavadní filosofie a ustavení filosofie nové. Ale my o tom dnes nemůžeme hovořit; naším tématem je politika. Proto přejdu všechny výklady filosofické a přistoupím hned k hlavnímu tématu. Upozorňuji však, že ovšem jako každý program, i tento má své kořeny také v pozici filosofické; na to nesmíte zapomínat. Kdo slyšel některý z mých výkladů o povaze pravdy, pozná úzkou souvislost mezi tímto pojetím a mezi dnešními poznámkami o zbožné politice.⁵

Otázka poměru státu a církve se konec konců klade takto: jak musí vypadat stát, má-li v něm být církvi umožněno nejen dýchat, nýbrž svobodně růst? Ale vycházet od takto nebo podobně formulované otázky znamená velké nebezpečí. Existuje totiž už jakási tradice toho druhu úvah, které vysloví základní požadavky na adresu státu, a pak chtějí teoreticky odvodit všechny důsledky, které z toho plynou. Tyto důsledky pak se srovnají do systému, který představuje teorii státu, jak by měl vypadat. Všichni utopisté Platónem počínaje si tak vedli. Ale to je naprosto falešná metoda, která nezůstane-li při chiméře a utopii – je od počátku poznamenána tendencí k brutalitě prostředků. Tato metoda je typicky idealistická; a každý idealismus je brutální. My musíme vědomě odmítnout a opustit tuto cestu zkázy. Proto první politickou zásadou musí být, že naše představa dokonalého státu se nesmí stát měřítkem naší politiky. Pokusím se to poněkud objasnit.⁶

Státní zřízení má lidem sloužit. Kdekoli však se proklamují teze o ideálním státu, všude tam se tento ideál stává normou, která nejen že už neslouží, nýbrž které musí být za každých obětí slouženo. Ale tu je třeba neustále trvat na tom, že nebylo a není ideálního státu; a takový stát také nikdy nebude existovat. Nemůže však existovat ani jako představa, jako ideál, neboť stát je skutečnost historická, a nikoli mimohistorická. Proto je vždy svázán s dobou, v níž existuje. A to znamená, že není takového státu, který by se hodil pro všechny doby a pro všechny situace. To máme na mysli, říkáme-li, že není a nemůže být ideálního státu, a tedy ani ideálního křesťanského státu. Takový stát tedy také není historickým cílem.

My si ovšem v politické praxi musíme dělat plány a musíme dělat také plán dobrého a lepšího státu. Někdy je třeba dokonce nový stát uskutečňovat; to se děje na příklad dnes u nás. A tady právě platí, že v takovém případě nesmíme chtít vtisknout skutečnosti své nápady, nýbrž že musíme dobře dbát okolností a situace, v níž se o nový stát pokoušíme.

To ovšem nesmí znamenat oportunismus.