Přednáška z 14. prosince 1987 se zabývá Husserlovým konceptem intencionálního předmětu a jeho interpretací profesorem Hejdánkem, přičemž se zkoumá, zda nedochází k jeho nepochopení. Dále se přednáška věnuje reflexi a jejímu „ekstatickému momentu“, kdy je pravda spatřována v budoucnosti. Po krátkém přerušení (chybějící část pásky) se diskuse obrací k Bergsonovi a možnosti nepředmětného pojmového myšlení, které konstituuje „intencionální nepředměty“. Zaznívá kritika Heideggerova pojetí, že podstatné myšlenky lze vyjádřit pouze temně, a zdůrazňuje se nutnost přesnosti a produktivity myšlení, ať už předmětného či nepředmětného. Přednáška dále rozebírá vztah mezi předmětnými a nepředmětnými intencemi, přičemž přirovnává nepředmětné intence k „oceánu“, po němž plují „kocábky“ předmětného myšlení. Závěrem se naznačuje, že přesnost je klíčová pro obě formy myšlení a že mýtus pracoval s nepředmětnými intencemi ledabyle. Pozdější část záznamu zřejmě navazuje na starší nahrávku a zmiňuje „druhou řeč“ či „správnou řeč“ a Írán jako možný zdroj inspirace pro řecký typ myšlení.