Přednáška se zabývá konceptem pravdy a jedinečnosti, jak byly chápány v západním myšlení, s důrazem na kontrast mezi přírodní a historickou realitou. Diskutuje se Aristotelovo pojetí jedinečnosti u monád a Leibnizův extrémní případ připisování jedinečnosti. Těžištěm je význam vnější, realizované jedinečnosti událostí, která se prosadí ve světě skrze reakce jiných událostí. Lidské bytosti, na rozdíl od atomů či částic, jsou schopny vnímat a reagovat na jedinečnost, což je základem života a dějin. Zvláštní pozornost je věnována roli dialogu (dialogos) jako cesty k pravdě, který se liší od pouhého dialogu a je primární zkušeností v lidských dějinách, na rozdíl od pouhého popisu přírody. Zkušenost dialogu, kde se pravda objevuje uprostřed rozhovoru, je klíčová pro pochopení dějin a lidské existence, přičemž se zdůrazňuje, že pravda není imanentní dějinám, ale je jim nadřazena a osvětluje je.