Strojový, zatím neredigovaný přepis
====================
s1 [na konci technické problémy].flac
====================
A proto mýtus není zakotven v životě, když musíme hledat, jak je zpět. Jak vlastně ten kontakt, v čem spočívat a tak dále. A filozofie taky ne. Zda ta není zakotvena, nebo dána. Třeba Berton chápe racionalitu jako vadnej vývoj. Prostě blbou mutaci živých organizmů. Život umí daleko líp a takhle se splet. To jsou prostě vadné zvířata, ty zintelektuální. Místo co by, a když už to tak blbě to neřekám, to je hnusná infekce, která napadla určitý rody, určitý druhy. A teď podívejte, co se z nich udělá. Tak to měl říct. On říká, že to je prostě mutace. Filozofie je mutace. Vždyť tak je infekce. Už je to všetko promožené, ale to není funkce animality. Není funkce přirozeního člověka. To je zase připraveno pro eventuální nějakou bolest. No teď, že autori, který vám vyjdou, takže on začne, on to bere od těch elementárních, jak vůbec vzniká u člověka vůbec to vědomí. Od těch nejelementárnějších a nejprimitivnějších počátků, kdy se člověk jaksi odděluje od cjeta zvířat. Tady v tom navazí musím říct, že na toho švera, tak je to zvířat, který nebyl dostatečně vybavený. Není dostatečně vybavený a musí ten svůj handicap nějak tím vzniknout. A když to vám to vede, že on to krásně dovede až k té filozofii, tak co byste... Já teda nevím, jestli tohle to je... Ta vada spočívá v něčem jiném. K tomu je těžko, to je v pořádku. To celkem je pravda, to odpovídá, jak to říká. Až na to, že on sám ten život rozumí vážně. On tam zavádí do toho určitý... Když například řekne, zavádí pojmy, které tam nepatří. Třeba, jako kdyby řekl, že kudlanka nábožná, nebo nějaký ty pídelky, že jsou schopný napodobovat větvíčky nebo listy. A to je proto, že jsou jejich masíčkové neobyčejně vkusné a lákavé a jsou jinak neschopný obranný. A tak teda, tak teda jako... Tato jejich nedostatečnost vyvolává to, že oni se musí kompenzovat, může se připodobňovat těm listečkům nebo větvíčkám a tak dále. Co tím je řečeno? Že musí kompenzovat. Co to je? To je přece ale něco jiného, než že by to vyplývalo z jejich... Tam musí něco nového zavíst, aby kompenzovali. A on se neptá větovému. Prostě nějak by nalezl novinu. Ale to přece... Rozumíte, to je něco jiného, že to prostě bylo zavinutý. Ta tradiční představa je, že prostě nějak je to v tom jádru nebo v tom zárodku, je to všechno už připraveno, všechno dáno a jenom se to rozvíjí. Ta myšlenka kompenzace přece úplně to přesahuje, úplně trhá to. Myslím, že jako tvor nedokonalej a defektní nebo musí něco kompenzovat tím, že vybuduje a tak dále. Postupně může jistě tímto způsobem popsat celou vývojovou řadu. Až na to, že tam použije slova na místo vysvětlení, určitý odepře to potěšení a tu povinnost, která to vyloží, co to je, to kompenzovat, to zajde kompenzovat. Tak díky tomu není třeba tím bolí dole. Jenom stačí poukázat na to, že se tomu vyhnul. Ta chyba je na začátku. To znamená, že jakmile ten člověk, který ten game píše, jakmile už začne mluvit a tak, tak pak už to snadno dovede. A tam už nemusí nic přeskakovat a tak je to v pořádku, protože tu vlastní práci, kterou přeskončil, to je jako dávno předtím. Ovšem dá se teda říct, že v té řeči už je to teda nějak zaminulé, ta filozofie, když mluvíte o zemčinu, tak mluvíte o dnešní situace, ale také jsme pro ně mluvili, že před filozofií byl třeba mýtus a tak. A to už ta řeč samozřejmě existovala. Znamená to, že v té řeči samotný už byl teda ten zárovek, který vedl přes ten mýtus k té filozofii? Ne, ten objev logů je něco, k čemu nemuselo dojít, nebo mohlo dojít jinak. To je těžký fakt, že faktické reflexe historicky není jediný typ reflexe, který testují logický, sedající na logos. Ale v samotném mýtu byla provedena reflexe. Bez logizace, nebo nezávisená logizace. Takže to je doklad. Protože způsob, jak byl odmítán, jak byl napaden a rozvrácen mýtus, třeba ve starým Izraeli, je úplně jiný, než jak byl napadan a rozvráten v Hladě. Bohužel nevím, jak to bylo v Etrusku, byly to zajímavé CDS-y. Zatím se mám na to, že terminál starého. Došlo k tomu přibližně ve stejné době, ale je to jinak. To je doklad toho, co my víme, jaké byly ještě jiné možnosti, které nebyly možné. To je něco takové, jako kdyby se jednou objevil život i na zemi, tak už žádné jiné objevování nebylo možné. Dneska už není možné jiná cesta, život založenej na jiných principěch, než ten, který tady už je. Jakby se něco takového objevilo, tak tenhle vysoce vyvinutej život, který už tady je v domácnosti, tak to se žere. Jedně díky tomu, že řecká logizace nepronikla hned v době souřiců a později proroků do Izraele, tak jedně díky tomu se tam mohl vyvinout jiný typ přechodu, nebo kritiky, nebo rozvrácení mítů. Později už to nebylo možné. Nějakmile to tam proniklo, tak už konec. A taky obráceně. Kdyby řecko přišlo o 500 let později, tak už řecká filozofie nebyla možná. Asi. To asi nebyla možná. Ani nemuselo být týhletý izraelský trist. Stačilo, aby v řecku byla silná knížská kasta. Já mám novinu. Aby místo homerského napožadcí tam byla tvrdá ideologie knižstva, který by byl dobře organizovaný kolem několika hlavních svatyn. Stačilo, aby filozofie byla chéou. A nebo žlutnou. Myslím, že druhá myšlenka je to, že filozofie je zárovešně přítomná v řeči. To tam má to několika míst. A řeč je aparat, je svět, který je společný jak filozofii, tak mýtchu. Mýthus má teda ještě... Řeč mýthus je něco jiného než řeč lobot. Když mluvím o tom, že filozofie je zárovešně přítomná v řeči, tak v řeči logos. Nikoli v řeči logos. Ano, to je pravda. Jedně vedle světa mýtchu byla řeč dorozuměnacím médium. A v té řeči, podle mého mění, i tehdy jsou zabudovaly určité struktury, které zárovešně mohou vést k filozofickému ujavření. Z každému nominum dá. No, to je otázka. To je otázka. Já si myslím, že třeba takovou... Já se na ně to neznám, ale... Myslím si, že i v inoeuropských jazycích například prostě zjišťuješ jiné myšlenkové struktury, které přece prostorové, pohybové, prostě dokladuje spousta, které nějak jsou starší než Mýtus, teda obdominí Mýtus, nebo mě. Starší nemůžou být. Starší nemůžou být, protože nic staršího než Mýtus neznáme. No, neznáme, no ale... A žádná řeč starší než Mýtus se nemůže předpokládat. Nepočkejte. Řeč vzniká jakožto mýtická. Tak je úvodně rituálem a nikoliv. Podívej se, tady... Takový banální příklad, tady v Izraeli, ve starým zákoní, který přece není literaturou antimýtickou, taky to se zabudovalo, včetně ještě v mýtické struktuři, že jsme stavili ne tomu likvidace, ale také přechodného tady ještě bujení. No, přece tam například platilo, a to takhle šlo vůbec, že nemoc, podstata nemoci, je jinak dána tady intervencí démonů, nebo ducha. To je taková mýtická kategorie. Ovšem šlo o nemoci zvláštní. On si třeba výjima, že je kašel, nebyl přisuzvan démonům. Padloucí sánou. To je co bylo výjimečně. Čili mýtus v podstatě, jak se jim neobjímal život takhle kašel, a neprosicoval v každé věnosti, takhle ten banální kapitalistický mýtus, právě na těch úzlových momentech. To je v době, kdy mýtus teprve, kdy mýtus už nestačí na to, si integrovat celý život, a kdy už se emancipovali určitý takzvaný profání roviny. Ale profání rovina musela nejdřív projít těm mýtickým prismatem. Proč předtím žádná nebyla. Předtím byla animální. A není žádného přechodu od animální roviny k profáním. A jak byla to vedle ta emancipace? Jakými myšlenkovými struktůrami? Přece ne mýtickými. Ta emancipace znamenala jenom vypadnutí v mýtických struktůrách. To nebylo možné. To by neunesl ten mýtický člověk. To prostě... Vyžil v hlubokým rozporu. A tohle tak přijímá jako rozporu. To právě jako rozporu bylo přijímáno a proto taky se dělalo, co se dalo, aby jednak se ten mýtický, původně integrovaný, není rozpadlej nebo rozpadající se život, aby se reintegroval, buď v celku, anebo... A nespoň z části. Když v celku, když se to podařilo, tak to byl, to znamenalo, to byl novej mýtus, přiještěl novej mýtus, vítězství mýtu novýho nějakýho, seděl právě tím, že je to věc lépe zintegrovat rozpadající se život v mýtu dostavatí. A nebo se to nepodařilo v celku a podařilo se to jenom v části a to právě se dělalo už pomocí logizace a bylo to vlastně náboženství. Náboženství je jakási reintegrace mýtu s soustředěním na poslátné prostory a poslátné chvíle, přičem už se rezignuje na ty prostory a chvíle profání. A ty se jako moc trkávají stranou, na týře nemyslí a tak dále. To už je odobí, kdy mýtus úpadá. Já nevím, jestli můžeme vycházet z takového, protože tedy na počátku teda byl mýtcho s tou naprosto dokonalou všech vládou i nad světem řeči, lidských stavů, sociálních stavů a teď jak se rozpadá restaurace mýtchu, že ready made up a tak dále, až do technického úpadku. Protože na to nemáme dokázat. To je potřeba, či to je v filozofické konci mýtchu, v dějínce, v logickém, v filozofickém, to je samozřejmě koncepce. Jako všeho vteřině. Samozřejmě, ale já si myslím, že z toho ménějšího stavu řeči je možno dovodit, že byla od počátku, teď ten mýtchost totiž přece takhle, lidská řeč se nerodila, tedy nevznikla jako hotový útvar, nebože asi nevznikala v dosti nárazových dávkách, se rozširoval okruh slovního vebaření. A ten mýtchost přece právě charakterizová tím, že je integrujícím rámcem, propracovaným. To přece nebylo každopádně na hečátku. Kdyby ten mýtost na začátku byl nedokonalej a taky to byly pokusy. Nebo to, že před ním, to vše co bylo před ním, to byl animální život. Že všechno to, co mohlo být pojičtěno, tak muselo projít prismaten mýtu. Jak dlouho se to mýtu udrželo? To by bylo potřeba zkoumat. Ale je možný, že neexistovala taková doba, kdy mýtus skutečně integroval celé život. A to je o to, že co neprošlo mýtem, tak ještě zůstalo animální rovině. A profání život byl dodatečně integrován na principe jejich dodatečnej, druhotnej a tak dále, teprve když odpad mýtu. To prisma mýtu bylo nezbytný, aby vůbec jakýkoliv prvek lidskýho v uvozovkách animálního života byl poličtěn v tom smyslu, že teda už šlo zopravu lidské v životě. Jedině to, že to prošlo tím prismatem řeči mýtus. Řeči mýtu teda. Slova mýtu. Pomočka pod smyslím je ve smyslu mýtu. Jedině tak. By bylo potřeba udělat nějaký jiný obraz, ale druhá alternativa by byla, že řeč vznikala nějak povlovně, samostatně a tak dále, a tu a tam už do ní prostě pronikly intervence mýtu. Mýtu se provalil teprve do světa, do lidského světa, kde už řeč v nějakých primitivních funkcích fungovala a teď se tam provalil teprve mýtus. To je druhá možnost. To je potřeba pak z toho vyvodit celkovější koncepci a ukázat, jak se některý věci... To je samozřejmě obrovský problém. To je náš rozhovor. Myslím, že to znamená, že z této řeči, která se etablovala fragmentárně, než došlo k té mohutné invázi mýtchu, vedou cesty v několik jiných směrech. Jedním je teda to, že se nechala tím mýtchem prosytit. Druhá cesta vede, ještě to, co reklamujeme trochu, řeč dnešní, že v sobě nese zárodečně už určité fragmentární struktury, nebo říkáš seminíka, v filozofickém myšlení, je možné vyhradit i pro tuto řeč, která opouští tu animální rovinu. Nebo myslíš, že ne? No totiž my nevíme, že by něco takového se nikde nebude hrát. Třeba ten poukaz tam, že tam, sem, no to přece je filozofická kategorie, kategorie, na kterou si samozřejmě... No, podíváš, my dneska už to neumíme jinak myslet. Vykládáme to tím, co nevíme. Fakt je, ale když podívej se, to by znamenalo, že například bychom museli vidět nějakou, a ukázat na nějakou společnost, která mýtem prasáká nebyla a kde ta řeč fungovala jinak. To bychom museli ukázat. A prostě to se neukázalo. Ať se šlo kamkoliv, jak se jde trochu dál, mýty různýho typu, mezi nimi jsou různý souvislosti. Můžeme zjistit, že určitý typ mýtu se šířil o tam, tať, tam, tam, tam, ale naproti tomu, že tak byl ještě jiný a to se šířilo tak, když se setkali, tak to dopadlo tak a tak. To všechno můžeme zjištět, ale že by někde bylo něco jiná než mýtyckýho, to prostě není známé. To je dekonstrukce. My jsme si museli ukázat, tedy objasnit, že se říká mýtycký. No, samozřejmě, no ale... Na to bez návistí. Dobře, no ale v tom případě neříkejte mu jinak, ale pak ukáž společnost, kde ten mýtus nebyl. To můžeš si to zvolit. To můžeš, ale nikdo to neudělal. Fakt je, že se mýtus říká ničemu, co prostě se považuje za situaci, před určitou dobou ve všech společnostech, ve všech společnostích na celém světě, kde byly lidi, tak tam byl mýtus. Tak to je ten běžný seznam. Ano, otázka je, otázky musíme stát jinak. Jaksi jakou roli to mýtycké myšlení v životě té členné společnosti hrálo? Jestli hrál skutečně teda takovou jako... tak integrující, tak všeobecnou, jak teda ty předpokládáš, nebo jestli tedy vyurčíte enklávy život, tak doníž prostě ten mýtický obraz, mýtický prožitek formovaný nějak buď nechcíma jenom kronika nebo vůbec jí nechávala. To jaksi samozřejmě, já to neznám, ale je ta představa, že by to mýtické myšlení bylo tak generénně, jak teda ty teď předpokládáš, to se mi nezdá. A mám nějaké studie, které různých autorů to ví. Myslím, že prostě řada oblastí výroby třeba, že... Dělám v té tomu... Třeba podívej se. To byl rituál. No, rituál, no třeba ty pany uváděly na ta pole, že... To je souvisel hluboce. To je pozdní. Vykročit, ráno vstát, vykročit, jít zasejvat, nebo... Ne, zasejvat to je hlubost. Jít prostě zchámit potravu, jít lovit a tak dále. To všechno byl rituál. Všechno se dělalo rituálně. Přesně tak do dneška to žije. Ráno vykročit, právou dávat, si na to pozorovat, nikoli levou a tak dále. Prostě to předznamenává všechno, co se za tím dělá a tak dále. To je... Ještě to jsou ty zbytky mýtu, který je nám už úplně cízí, kterýmu nerozumíme, jenom dodatečně jak si pokoušíme, tak zdálky tomu porozumět. Ale to je... Mýtus byl něco, v čem člověk žil. To nebyla ingredience jeho života, když to byl ten život sám. To byl ten novej život. Vše, co bylo mimo mýtu, to je pouhá animalita, která vůbec neprošla sebeuvědomění. Protože to vědomí bylo možné jedině přes sebitus. Jiné vědomí nebylo než přes mýtus. Jedině vědomí je možné přes řeč a první řeč je mýtus. Mýtus je řeč. To se tím rozumí. To je určitý typ řeči. A teď by bylo potřeba podližit jiným tým přečinům. Říct, že mýtus je jenom tohle a za tím, co tam to je. To nikdo neprovedl. Já si s tím narozil. Protože to je prostě základní životní polohy, že rození, smrt, sňatek, že plození, lov. Jakož to, jak to říkáte v tom cyklu. Ale! Tihonem prostě. No ne. Vy si to klidně definuj divák. Ale definuj to. Neříkej jenom, že by to mohlo být. Musíš to definovat. A musíš to sníst, jak si to uzáhneš. Tak to znamená, že se domnívám, komu by pozitivně řečeno, že vedle té mýtické roviny nespínaly ty drobné aktivity života s nějakým vysvětlujícím momentem, který by byl takovým řecadlením. Ne, to je dobře, ale rozhovorující je teda, jestliže tato rovina tady byla, tedy jakým jiným než mýtickým vědomím procházela? Bylo potřeba, aby procházela vědomím? A nebo to byla pouhá animolita? Tak to vyloučme pouhou animolitů. Jaká zkušenost? To znamená, že ten klouček se tam nic učil. Ne, to mě nevykládej. Tenhle argument, že my žijeme v jiném světě, teď to nevykládej kloučkem. Co my víme, jak tehdát klouček? My víme, jak dnes klouček. Musíš ukázat na fenomény, buď v nějakých primitivních společnostech, že tam je typ vědomí, který je ne mýtický. A musíš prokázat, že je původní, že to není druhotná nějaká odpadnutí. Jinak to nejde. Jinak je to úplná vyboru. Fakt je, že to nikdo neudělal zatím. Že teda myšlení primitivních národů, nebo dějiny mýtů a náboženců, nikdo o tom nehovoří. Tam se předpokládá jednoznačně, že je to samé mítus, plnej mítus, všeho plno. To by se muselo provést a teď ukázat, co se s tím dá udělat. Samozřejmě, že to je výmysl. Ale to je o tom, aby ten výmysl něco nesl. Není možný to nechat jako obraz vedle ostatní. Je potřeba to zasadit do nějaké takové stavby, aby to něco neslo a pak se ukázat, nebo neunese. Samozřejmě, to je konstrukce všechno. My mítus vůbec neníme, co to je. My známe jenom razi důvody. To je všechno konstrukce. Ale devotejstvá konstrukce unese, jakou jsi koncepci, nebo neunese. My jsme celou tu dobu diskutovali o druhé kapitole. Mě to celkem potěšovalo, protože mám z toho takový dobrý dojem, že jsem učinil dobře, že jsem tu druhou kapitolu strčil před tu reflexí. Přijel jsem jeho chodu věcí, to tam zase... Posvědčovaně jsem byl potěšený, jo? A tam původně jsem chtěl začít reflexí. No jo, ale vy jste o tom reflektovali tady. To je všem před tím. Já bych... Ufám, z kolikýho děn je? Já mám doma dětska... Na sedm. Jo, ty šmaré, já jsem slíbil, že budu před sedmou doma. Já mám... Budete teda, když toho nemluvíte, ale skončíme. Já mám doma samotní dětska, manželka není doma. Míte já kluk ještě marodí k tomu. Já mám ještě... Když jsme na samém začátku, když jsme se tady v druhé kapitolě, v té první jsme byli na vzoru, když jsme byli na začátku ještě, tak to se nepředpokládá, že to probujeme. No ne, já ničím pomluvím s tím bůrem. Já bych si chtěl jako jistý takovej... Já jsem tam vlastně to nedal, protože se mi to nějak nedařilo s toho reflexíru. Já nevím, jak to provedu, jak brzo a tak dále. Naopak, to je jasné. Abyste vy nebyli otráveni, že zůstáváme u toho. Bude to potom trošku jako vám přeštější diskusie potom od té druhé kapitoly. Tohle právě umožní, že na tom, kde jsme de facto mohli celý rok, protože tam jsou narozený takovejch... Ale já musím ty area tak, které já tady musela pelit, tak aby jsme... Takže bychom bychom příště pokračovali, ne? No, já bych rád co písal za všem odtahovat. No, to je lepší rozhodnutí. Že bychom byli v druhých a dost pomalu to dělali. Taky ne. Jo, ale pak by se nám to asi nespojilo nějak. Rozumím, musíme teda, jak si řekneme, že příště teda ten úvod dorazíme, i když jsme dneska... Já to mám tady na štětý stránce tady, jo. Takže příště to teda dorazíme, tohle to, a pak jako můžeme tam potřeba i pomalý právě to, jo, tu druhou kapitolu... Fajn. To si ukazujete, že neměli. A jinak, teda jsem rád, že to je to, co dost dotulího a jako, že plavku k tomu a tu a tam se vrátíme, co? Protože to mě nebylo moc angleský. No ano, teda až tě člověk opravdu, ano, jste se... Někdy třeba bych mohl bejt, ale tak to je v pořádku a musíme jenom teda... Pokádáme, že si budete teda velice urbudně vrátit. Já taky, prostě pokouším tady celou tu, tu, ten rozhovor, tu diskusii nahrát, protože samozřejmě má první reakce jako někdo, co řekne je teda, pokáda, že vedme, že? A teprve pak si to pustím a nechám si to dojít. To není váš specifický list, to je... Druhé sezení 10. 75. odpoledne. Do dneska ty první kapitoly o dnes nepřišly. Když jako sám autor říkal, že tohle, tu první kapitolu, že teda rozhodně s tím bude nějak ještě něco dělat, takže to, takže tak, aby se to nějak podrobně probírali a formulace a takovýhle nějako, myslím se, že to opravdu spíš ještě jako o ty druhé kapitoly, tady spíš půjde o nějaký takový, ne? No, jak chcete. Já samozřejmě můžu udělat potom, napišu to celý znovu a zase tam vydělám to teď v holovinu. Aha, no to já nemusím, jako, co mě dojává... Podívejte, pokud je formulace nějaký a že by bylo třeba něco vynechat a tak dál, to je možnost, tedy jako poukázat tomu a potom se nemusíme nějak zvládnout, ale pokud by se vám tam vzal něco věcně... Ano, tak to jsem chtěl říct. Takový, že by se mu to mohlo něco říct, ano, že to vypadá divně a tak. Ano, ano, ano. Já jsem, jako, když jsem minule tady, jako, vám vytýkal, že to má takovej, takovej, že to na mě působí dojímem, jako, že mám bejt, no, takovej a prostě, jako bafnutý a vláčený někam, jako prostě takový, jako trochu, že to má, tak mě důležitě potom napadlo, že jsem to já cítil jedinej proto, cítil, teda, že ho z mého hodiska cítil, teda, že to tam jako něco, co tam opravuje. Protože to, jako, o čem mám jít přesvědčený, ta věc sáma mě takhle trochu protisrsti, jo, zatímco právě těm druhým, a proto říkám, že to dneska slyšnu, protože, jo, asi tady v tomhle budu opravu, jako, osamocenej, jo, co prostě, jo, já nemám, samozřejmě to, jako, tentokrát to musím teda říct, protože, samozřejmě, tak to jsou takový, že, jo, je to takový trochu směšný, když já vám tady říkám, co to je reflex, a tak, a ještě jsem si nepřičetl vaši třetí kapitolu, kde bych to zvěděl, jo, nebo tak, že, jo, já prostě, ale tak čtu to, že, jo, tak se, můžu se k tomu nějak vyjádřit takový ti svý, jako, nedosti precizovaný pocity a tak, že, tak to budete brát, že, já teda, můžu říct, co mi na tom vadí, ale samozřejmě nebudu moc, nějak přesně formulovat, jo, jak bych si to představoval tak, jo, protože opravdu ten člověk nejsem, teda, jo, no, já, jsem si tady, a konec konců, vlastně, to, co chci říkat, teď už, vlastně, jsem vám to říkal, už jsme se o tom bavili, už jsem to, už jsem to vyvrátil několikrát, ale, vždycky jsem to zapomněl, tak, tak to musím, jo, znovu ještě, jo, tak, zase toho patočku, že byste, už jsem to vyvrátil, slyšel jak na posled, no, tak já tady ten pangraf vpět, když od něj vyjdu, jo, tady máte o tom, jak, co ta filozofie je pro život, jo, filozofie to je pro život, jo, a teď to formujete všechno jako velice, tak opatrně, filozofie může a má, dokonce musí sloužit životu, jo, a pak na další stránce, zase mějte, já jsem to tam, jako vracím, jo, zase tak jako jaký to, jo, každá dobra má své velké, začátek toho prvního odstavce, který tam začíná, dobro, má své velké i malé potřeby, filozofie nejisté povoláná by mezi jich své kompetence a svých možností, mezi jich své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit, jo, tak, jako, jo, potom, ještě náš krok ke konci toho odstavce, jo, aby v dobám měla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé, a které jsou jen zdámy a faličné, jak tomu potřebuje mimo jiné také filozofii, jo, a zas úplně ke konci toho odstavce, v tom jí může a má filozofie sloužit, jo, a teď ovšem tady ke konci toho paragrafu se konečně trochu ujasněje, co to je to sloužení a co se s toho sloužení stane. A filozofie slouží své době tím, že jí otvírá cesty k jinému výústění a že jí vede jiným směrem, než k němu spěje svou vlastní váhou a svou setrovačností, jo, sloužení je vlastně o tom, že jí vedela a velí a tak prostě, jo, jo, a já si k tomu, já neříkám, co jsem si k tomu tady takhle jako napsal, takový dva, jo, pak to bude třeba asi nějak jako trochu konkretizovat, jo, jo, tak v formě jakovej, no, já to jen přeštu. Autor chce skutečně, aby filozofie sloužila životu, ale to hlavní, ponechává, jo, z toho, co ta filozofie je, tam všechno ví, která právě, která tohleto dostatečně, jak si nečiněla, která právě, a tak dále, to hlavní ponechává, je to absolutní psycholekta filozofie, jo, jenomže, jako s nemyslením, neuzavřený do sebe, do své dokonalosti, aniž by se staral o praxi, ale milostivě se sklání k lidem a slouží v uvozovkách jen tým, že strká, kam mají, od toho, jak jsi jsou, od jejich nedokonalosti, směrem dokonalosti filozofie, takže tam to, jako, to máte na někde, když se třeba, že ta filozofie, to je nemoc k vyššímu, hloušnímu životu, jo, proti terátoho člověka, jo, proti terátoho člověka, a pak tohle jste tak napsali s tým poté čím, slovy, jindy, jo, teda, filozofie je kontemplace, jo, a to znamená, kontemplace, to je odvrat od aktivití, je, autor, jako pocituje silně týpo slabinu, závodce dosávadí, filozofie, jo, a právě zde chce nasadit k nápravě, zatímco cílnější filozofie vydělá přiznaně, či nepřiznaně, ideál lidský v tom, co bylo vlastní výsamodné, to je z kontemplaci, jo, tak autor jí chce ponechat v jejich vůční postavení, jo, a aby jí ho mohli ponechat, zastírá ten její nudně od praxe oválňující charakter. Já si myslím, že filozof může dělat to, co většiněj autor žádá, jo, k nápravu lidských záležitostí a tak, ale ne filozofie, jo, jestli, že to filozof, filozof je tam tak, jak toho dál nežádá, pak to průbčím, znamená, že jí půjde filozofem, jí půjde neprůbčím, a je na příklad se jich pojď, když je ten dál. Pak, jo. Ony, nějak se tady do toho neprávě tady opravit, když se povají filozofi, jo, když se dám výživ. Já si neprávím. Jo, dobře to. Tak teda, hodu nebo publication zvuků, jo. Tena stroše a tahle se natáčí, že bych im s tebou někdo jen pomohl, tak dokud bych tam nebyl, tak bych jich vymítl nic neven. Takže, jeden na blo acceso. Opravdu do Páravého. Takho tam odeжde pane. Titulky vytvořil JohnyX, který se vytvořil na kanálu.
s1 [na konci technické problémy].flac
====================
A proto mýtus není zakotven v životě, když musíme hledat, jak je zpět. Jak vlastně ten kontakt, v čem spočívat a tak dále. A filozofie taky ne. Zda ta není zakotvena, nebo dána. Třeba Berton chápe racionalitu jako vadnej vývoj. Prostě blbou mutaci živých organizmů. Život umí daleko líp a takhle se splet. To jsou prostě vadné zvířata, ty zintelektuální. Místo co by, a když už to tak blbě to neřekám, to je hnusná infekce, která napadla určitý rody, určitý druhy. A teď podívejte, co se z nich udělá. Tak to měl říct. On říká, že to je prostě mutace. Filozofie je mutace. Vždyť tak je infekce. Už je to všetko promožené, ale to není funkce animality. Není funkce přirozeního člověka. To je zase připraveno pro eventuální nějakou bolest. No teď, že autori, který vám vyjdou, takže on začne, on to bere od těch elementárních, jak vůbec vzniká u člověka vůbec to vědomí. Od těch nejelementárnějších a nejprimitivnějších počátků, kdy se člověk jaksi odděluje od cjeta zvířat. Tady v tom navazí musím říct, že na toho švera, tak je to zvířat, který nebyl dostatečně vybavený. Není dostatečně vybavený a musí ten svůj handicap nějak tím vzniknout. A když to vám to vede, že on to krásně dovede až k té filozofii, tak co byste... Já teda nevím, jestli tohle to je... Ta vada spočívá v něčem jiném. K tomu je těžko, to je v pořádku. To celkem je pravda, to odpovídá, jak to říká. Až na to, že on sám ten život rozumí vážně. On tam zavádí do toho určitý... Když například řekne, zavádí pojmy, které tam nepatří. Třeba, jako kdyby řekl, že kudlanka nábožná, nebo nějaký ty pídelky, že jsou schopný napodobovat větvíčky nebo listy. A to je proto, že jsou jejich masíčkové neobyčejně vkusné a lákavé a jsou jinak neschopný obranný. A tak teda, tak teda jako... Tato jejich nedostatečnost vyvolává to, že oni se musí kompenzovat, může se připodobňovat těm listečkům nebo větvíčkám a tak dále. Co tím je řečeno? Že musí kompenzovat. Co to je? To je přece ale něco jiného, než že by to vyplývalo z jejich... Tam musí něco nového zavíst, aby kompenzovali. A on se neptá větovému. Prostě nějak by nalezl novinu. Ale to přece... Rozumíte, to je něco jiného, že to prostě bylo zavinutý. Ta tradiční představa je, že prostě nějak je to v tom jádru nebo v tom zárodku, je to všechno už připraveno, všechno dáno a jenom se to rozvíjí. Ta myšlenka kompenzace přece úplně to přesahuje, úplně trhá to. Myslím, že jako tvor nedokonalej a defektní nebo musí něco kompenzovat tím, že vybuduje a tak dále. Postupně může jistě tímto způsobem popsat celou vývojovou řadu. Až na to, že tam použije slova na místo vysvětlení, určitý odepře to potěšení a tu povinnost, která to vyloží, co to je, to kompenzovat, to zajde kompenzovat. Tak díky tomu není třeba tím bolí dole. Jenom stačí poukázat na to, že se tomu vyhnul. Ta chyba je na začátku. To znamená, že jakmile ten člověk, který ten game píše, jakmile už začne mluvit a tak, tak pak už to snadno dovede. A tam už nemusí nic přeskakovat a tak je to v pořádku, protože tu vlastní práci, kterou přeskončil, to je jako dávno předtím. Ovšem dá se teda říct, že v té řeči už je to teda nějak zaminulé, ta filozofie, když mluvíte o zemčinu, tak mluvíte o dnešní situace, ale také jsme pro ně mluvili, že před filozofií byl třeba mýtus a tak. A to už ta řeč samozřejmě existovala. Znamená to, že v té řeči samotný už byl teda ten zárovek, který vedl přes ten mýtus k té filozofii? Ne, ten objev logů je něco, k čemu nemuselo dojít, nebo mohlo dojít jinak. To je těžký fakt, že faktické reflexe historicky není jediný typ reflexe, který testují logický, sedající na logos. Ale v samotném mýtu byla provedena reflexe. Bez logizace, nebo nezávisená logizace. Takže to je doklad. Protože způsob, jak byl odmítán, jak byl napaden a rozvrácen mýtus, třeba ve starým Izraeli, je úplně jiný, než jak byl napadan a rozvráten v Hladě. Bohužel nevím, jak to bylo v Etrusku, byly to zajímavé CDS-y. Zatím se mám na to, že terminál starého. Došlo k tomu přibližně ve stejné době, ale je to jinak. To je doklad toho, co my víme, jaké byly ještě jiné možnosti, které nebyly možné. To je něco takové, jako kdyby se jednou objevil život i na zemi, tak už žádné jiné objevování nebylo možné. Dneska už není možné jiná cesta, život založenej na jiných principěch, než ten, který tady už je. Jakby se něco takového objevilo, tak tenhle vysoce vyvinutej život, který už tady je v domácnosti, tak to se žere. Jedně díky tomu, že řecká logizace nepronikla hned v době souřiců a později proroků do Izraele, tak jedně díky tomu se tam mohl vyvinout jiný typ přechodu, nebo kritiky, nebo rozvrácení mítů. Později už to nebylo možné. Nějakmile to tam proniklo, tak už konec. A taky obráceně. Kdyby řecko přišlo o 500 let později, tak už řecká filozofie nebyla možná. Asi. To asi nebyla možná. Ani nemuselo být týhletý izraelský trist. Stačilo, aby v řecku byla silná knížská kasta. Já mám novinu. Aby místo homerského napožadcí tam byla tvrdá ideologie knižstva, který by byl dobře organizovaný kolem několika hlavních svatyn. Stačilo, aby filozofie byla chéou. A nebo žlutnou. Myslím, že druhá myšlenka je to, že filozofie je zárovešně přítomná v řeči. To tam má to několika míst. A řeč je aparat, je svět, který je společný jak filozofii, tak mýtchu. Mýthus má teda ještě... Řeč mýthus je něco jiného než řeč lobot. Když mluvím o tom, že filozofie je zárovešně přítomná v řeči, tak v řeči logos. Nikoli v řeči logos. Ano, to je pravda. Jedně vedle světa mýtchu byla řeč dorozuměnacím médium. A v té řeči, podle mého mění, i tehdy jsou zabudovaly určité struktury, které zárovešně mohou vést k filozofickému ujavření. Z každému nominum dá. No, to je otázka. To je otázka. Já si myslím, že třeba takovou... Já se na ně to neznám, ale... Myslím si, že i v inoeuropských jazycích například prostě zjišťuješ jiné myšlenkové struktury, které přece prostorové, pohybové, prostě dokladuje spousta, které nějak jsou starší než Mýtus, teda obdominí Mýtus, nebo mě. Starší nemůžou být. Starší nemůžou být, protože nic staršího než Mýtus neznáme. No, neznáme, no ale... A žádná řeč starší než Mýtus se nemůže předpokládat. Nepočkejte. Řeč vzniká jakožto mýtická. Tak je úvodně rituálem a nikoliv. Podívej se, tady... Takový banální příklad, tady v Izraeli, ve starým zákoní, který přece není literaturou antimýtickou, taky to se zabudovalo, včetně ještě v mýtické struktuři, že jsme stavili ne tomu likvidace, ale také přechodného tady ještě bujení. No, přece tam například platilo, a to takhle šlo vůbec, že nemoc, podstata nemoci, je jinak dána tady intervencí démonů, nebo ducha. To je taková mýtická kategorie. Ovšem šlo o nemoci zvláštní. On si třeba výjima, že je kašel, nebyl přisuzvan démonům. Padloucí sánou. To je co bylo výjimečně. Čili mýtus v podstatě, jak se jim neobjímal život takhle kašel, a neprosicoval v každé věnosti, takhle ten banální kapitalistický mýtus, právě na těch úzlových momentech. To je v době, kdy mýtus teprve, kdy mýtus už nestačí na to, si integrovat celý život, a kdy už se emancipovali určitý takzvaný profání roviny. Ale profání rovina musela nejdřív projít těm mýtickým prismatem. Proč předtím žádná nebyla. Předtím byla animální. A není žádného přechodu od animální roviny k profáním. A jak byla to vedle ta emancipace? Jakými myšlenkovými struktůrami? Přece ne mýtickými. Ta emancipace znamenala jenom vypadnutí v mýtických struktůrách. To nebylo možné. To by neunesl ten mýtický člověk. To prostě... Vyžil v hlubokým rozporu. A tohle tak přijímá jako rozporu. To právě jako rozporu bylo přijímáno a proto taky se dělalo, co se dalo, aby jednak se ten mýtický, původně integrovaný, není rozpadlej nebo rozpadající se život, aby se reintegroval, buď v celku, anebo... A nespoň z části. Když v celku, když se to podařilo, tak to byl, to znamenalo, to byl novej mýtus, přiještěl novej mýtus, vítězství mýtu novýho nějakýho, seděl právě tím, že je to věc lépe zintegrovat rozpadající se život v mýtu dostavatí. A nebo se to nepodařilo v celku a podařilo se to jenom v části a to právě se dělalo už pomocí logizace a bylo to vlastně náboženství. Náboženství je jakási reintegrace mýtu s soustředěním na poslátné prostory a poslátné chvíle, přičem už se rezignuje na ty prostory a chvíle profání. A ty se jako moc trkávají stranou, na týře nemyslí a tak dále. To už je odobí, kdy mýtus úpadá. Já nevím, jestli můžeme vycházet z takového, protože tedy na počátku teda byl mýtcho s tou naprosto dokonalou všech vládou i nad světem řeči, lidských stavů, sociálních stavů a teď jak se rozpadá restaurace mýtchu, že ready made up a tak dále, až do technického úpadku. Protože na to nemáme dokázat. To je potřeba, či to je v filozofické konci mýtchu, v dějínce, v logickém, v filozofickém, to je samozřejmě koncepce. Jako všeho vteřině. Samozřejmě, ale já si myslím, že z toho ménějšího stavu řeči je možno dovodit, že byla od počátku, teď ten mýtchost totiž přece takhle, lidská řeč se nerodila, tedy nevznikla jako hotový útvar, nebože asi nevznikala v dosti nárazových dávkách, se rozširoval okruh slovního vebaření. A ten mýtchost přece právě charakterizová tím, že je integrujícím rámcem, propracovaným. To přece nebylo každopádně na hečátku. Kdyby ten mýtost na začátku byl nedokonalej a taky to byly pokusy. Nebo to, že před ním, to vše co bylo před ním, to byl animální život. Že všechno to, co mohlo být pojičtěno, tak muselo projít prismaten mýtu. Jak dlouho se to mýtu udrželo? To by bylo potřeba zkoumat. Ale je možný, že neexistovala taková doba, kdy mýtus skutečně integroval celé život. A to je o to, že co neprošlo mýtem, tak ještě zůstalo animální rovině. A profání život byl dodatečně integrován na principe jejich dodatečnej, druhotnej a tak dále, teprve když odpad mýtu. To prisma mýtu bylo nezbytný, aby vůbec jakýkoliv prvek lidskýho v uvozovkách animálního života byl poličtěn v tom smyslu, že teda už šlo zopravu lidské v životě. Jedině to, že to prošlo tím prismatem řeči mýtus. Řeči mýtu teda. Slova mýtu. Pomočka pod smyslím je ve smyslu mýtu. Jedině tak. By bylo potřeba udělat nějaký jiný obraz, ale druhá alternativa by byla, že řeč vznikala nějak povlovně, samostatně a tak dále, a tu a tam už do ní prostě pronikly intervence mýtu. Mýtu se provalil teprve do světa, do lidského světa, kde už řeč v nějakých primitivních funkcích fungovala a teď se tam provalil teprve mýtus. To je druhá možnost. To je potřeba pak z toho vyvodit celkovější koncepci a ukázat, jak se některý věci... To je samozřejmě obrovský problém. To je náš rozhovor. Myslím, že to znamená, že z této řeči, která se etablovala fragmentárně, než došlo k té mohutné invázi mýtchu, vedou cesty v několik jiných směrech. Jedním je teda to, že se nechala tím mýtchem prosytit. Druhá cesta vede, ještě to, co reklamujeme trochu, řeč dnešní, že v sobě nese zárodečně už určité fragmentární struktury, nebo říkáš seminíka, v filozofickém myšlení, je možné vyhradit i pro tuto řeč, která opouští tu animální rovinu. Nebo myslíš, že ne? No totiž my nevíme, že by něco takového se nikde nebude hrát. Třeba ten poukaz tam, že tam, sem, no to přece je filozofická kategorie, kategorie, na kterou si samozřejmě... No, podíváš, my dneska už to neumíme jinak myslet. Vykládáme to tím, co nevíme. Fakt je, ale když podívej se, to by znamenalo, že například bychom museli vidět nějakou, a ukázat na nějakou společnost, která mýtem prasáká nebyla a kde ta řeč fungovala jinak. To bychom museli ukázat. A prostě to se neukázalo. Ať se šlo kamkoliv, jak se jde trochu dál, mýty různýho typu, mezi nimi jsou různý souvislosti. Můžeme zjistit, že určitý typ mýtu se šířil o tam, tať, tam, tam, tam, ale naproti tomu, že tak byl ještě jiný a to se šířilo tak, když se setkali, tak to dopadlo tak a tak. To všechno můžeme zjištět, ale že by někde bylo něco jiná než mýtyckýho, to prostě není známé. To je dekonstrukce. My jsme si museli ukázat, tedy objasnit, že se říká mýtycký. No, samozřejmě, no ale... Na to bez návistí. Dobře, no ale v tom případě neříkejte mu jinak, ale pak ukáž společnost, kde ten mýtus nebyl. To můžeš si to zvolit. To můžeš, ale nikdo to neudělal. Fakt je, že se mýtus říká ničemu, co prostě se považuje za situaci, před určitou dobou ve všech společnostech, ve všech společnostích na celém světě, kde byly lidi, tak tam byl mýtus. Tak to je ten běžný seznam. Ano, otázka je, otázky musíme stát jinak. Jaksi jakou roli to mýtycké myšlení v životě té členné společnosti hrálo? Jestli hrál skutečně teda takovou jako... tak integrující, tak všeobecnou, jak teda ty předpokládáš, nebo jestli tedy vyurčíte enklávy život, tak doníž prostě ten mýtický obraz, mýtický prožitek formovaný nějak buď nechcíma jenom kronika nebo vůbec jí nechávala. To jaksi samozřejmě, já to neznám, ale je ta představa, že by to mýtické myšlení bylo tak generénně, jak teda ty teď předpokládáš, to se mi nezdá. A mám nějaké studie, které různých autorů to ví. Myslím, že prostě řada oblastí výroby třeba, že... Dělám v té tomu... Třeba podívej se. To byl rituál. No, rituál, no třeba ty pany uváděly na ta pole, že... To je souvisel hluboce. To je pozdní. Vykročit, ráno vstát, vykročit, jít zasejvat, nebo... Ne, zasejvat to je hlubost. Jít prostě zchámit potravu, jít lovit a tak dále. To všechno byl rituál. Všechno se dělalo rituálně. Přesně tak do dneška to žije. Ráno vykročit, právou dávat, si na to pozorovat, nikoli levou a tak dále. Prostě to předznamenává všechno, co se za tím dělá a tak dále. To je... Ještě to jsou ty zbytky mýtu, který je nám už úplně cízí, kterýmu nerozumíme, jenom dodatečně jak si pokoušíme, tak zdálky tomu porozumět. Ale to je... Mýtus byl něco, v čem člověk žil. To nebyla ingredience jeho života, když to byl ten život sám. To byl ten novej život. Vše, co bylo mimo mýtu, to je pouhá animalita, která vůbec neprošla sebeuvědomění. Protože to vědomí bylo možné jedině přes sebitus. Jiné vědomí nebylo než přes mýtus. Jedině vědomí je možné přes řeč a první řeč je mýtus. Mýtus je řeč. To se tím rozumí. To je určitý typ řeči. A teď by bylo potřeba podližit jiným tým přečinům. Říct, že mýtus je jenom tohle a za tím, co tam to je. To nikdo neprovedl. Já si s tím narozil. Protože to je prostě základní životní polohy, že rození, smrt, sňatek, že plození, lov. Jakož to, jak to říkáte v tom cyklu. Ale! Tihonem prostě. No ne. Vy si to klidně definuj divák. Ale definuj to. Neříkej jenom, že by to mohlo být. Musíš to definovat. A musíš to sníst, jak si to uzáhneš. Tak to znamená, že se domnívám, komu by pozitivně řečeno, že vedle té mýtické roviny nespínaly ty drobné aktivity života s nějakým vysvětlujícím momentem, který by byl takovým řecadlením. Ne, to je dobře, ale rozhovorující je teda, jestliže tato rovina tady byla, tedy jakým jiným než mýtickým vědomím procházela? Bylo potřeba, aby procházela vědomím? A nebo to byla pouhá animolita? Tak to vyloučme pouhou animolitů. Jaká zkušenost? To znamená, že ten klouček se tam nic učil. Ne, to mě nevykládej. Tenhle argument, že my žijeme v jiném světě, teď to nevykládej kloučkem. Co my víme, jak tehdát klouček? My víme, jak dnes klouček. Musíš ukázat na fenomény, buď v nějakých primitivních společnostech, že tam je typ vědomí, který je ne mýtický. A musíš prokázat, že je původní, že to není druhotná nějaká odpadnutí. Jinak to nejde. Jinak je to úplná vyboru. Fakt je, že to nikdo neudělal zatím. Že teda myšlení primitivních národů, nebo dějiny mýtů a náboženců, nikdo o tom nehovoří. Tam se předpokládá jednoznačně, že je to samé mítus, plnej mítus, všeho plno. To by se muselo provést a teď ukázat, co se s tím dá udělat. Samozřejmě, že to je výmysl. Ale to je o tom, aby ten výmysl něco nesl. Není možný to nechat jako obraz vedle ostatní. Je potřeba to zasadit do nějaké takové stavby, aby to něco neslo a pak se ukázat, nebo neunese. Samozřejmě, to je konstrukce všechno. My mítus vůbec neníme, co to je. My známe jenom razi důvody. To je všechno konstrukce. Ale devotejstvá konstrukce unese, jakou jsi koncepci, nebo neunese. My jsme celou tu dobu diskutovali o druhé kapitole. Mě to celkem potěšovalo, protože mám z toho takový dobrý dojem, že jsem učinil dobře, že jsem tu druhou kapitolu strčil před tu reflexí. Přijel jsem jeho chodu věcí, to tam zase... Posvědčovaně jsem byl potěšený, jo? A tam původně jsem chtěl začít reflexí. No jo, ale vy jste o tom reflektovali tady. To je všem před tím. Já bych... Ufám, z kolikýho děn je? Já mám doma dětska... Na sedm. Jo, ty šmaré, já jsem slíbil, že budu před sedmou doma. Já mám... Budete teda, když toho nemluvíte, ale skončíme. Já mám doma samotní dětska, manželka není doma. Míte já kluk ještě marodí k tomu. Já mám ještě... Když jsme na samém začátku, když jsme se tady v druhé kapitolě, v té první jsme byli na vzoru, když jsme byli na začátku ještě, tak to se nepředpokládá, že to probujeme. No ne, já ničím pomluvím s tím bůrem. Já bych si chtěl jako jistý takovej... Já jsem tam vlastně to nedal, protože se mi to nějak nedařilo s toho reflexíru. Já nevím, jak to provedu, jak brzo a tak dále. Naopak, to je jasné. Abyste vy nebyli otráveni, že zůstáváme u toho. Bude to potom trošku jako vám přeštější diskusie potom od té druhé kapitoly. Tohle právě umožní, že na tom, kde jsme de facto mohli celý rok, protože tam jsou narozený takovejch... Ale já musím ty area tak, které já tady musela pelit, tak aby jsme... Takže bychom bychom příště pokračovali, ne? No, já bych rád co písal za všem odtahovat. No, to je lepší rozhodnutí. Že bychom byli v druhých a dost pomalu to dělali. Taky ne. Jo, ale pak by se nám to asi nespojilo nějak. Rozumím, musíme teda, jak si řekneme, že příště teda ten úvod dorazíme, i když jsme dneska... Já to mám tady na štětý stránce tady, jo. Takže příště to teda dorazíme, tohle to, a pak jako můžeme tam potřeba i pomalý právě to, jo, tu druhou kapitolu... Fajn. To si ukazujete, že neměli. A jinak, teda jsem rád, že to je to, co dost dotulího a jako, že plavku k tomu a tu a tam se vrátíme, co? Protože to mě nebylo moc angleský. No ano, teda až tě člověk opravdu, ano, jste se... Někdy třeba bych mohl bejt, ale tak to je v pořádku a musíme jenom teda... Pokádáme, že si budete teda velice urbudně vrátit. Já taky, prostě pokouším tady celou tu, tu, ten rozhovor, tu diskusii nahrát, protože samozřejmě má první reakce jako někdo, co řekne je teda, pokáda, že vedme, že? A teprve pak si to pustím a nechám si to dojít. To není váš specifický list, to je... Druhé sezení 10. 75. odpoledne. Do dneska ty první kapitoly o dnes nepřišly. Když jako sám autor říkal, že tohle, tu první kapitolu, že teda rozhodně s tím bude nějak ještě něco dělat, takže to, takže tak, aby se to nějak podrobně probírali a formulace a takovýhle nějako, myslím se, že to opravdu spíš ještě jako o ty druhé kapitoly, tady spíš půjde o nějaký takový, ne? No, jak chcete. Já samozřejmě můžu udělat potom, napišu to celý znovu a zase tam vydělám to teď v holovinu. Aha, no to já nemusím, jako, co mě dojává... Podívejte, pokud je formulace nějaký a že by bylo třeba něco vynechat a tak dál, to je možnost, tedy jako poukázat tomu a potom se nemusíme nějak zvládnout, ale pokud by se vám tam vzal něco věcně... Ano, tak to jsem chtěl říct. Takový, že by se mu to mohlo něco říct, ano, že to vypadá divně a tak. Ano, ano, ano. Já jsem, jako, když jsem minule tady, jako, vám vytýkal, že to má takovej, takovej, že to na mě působí dojímem, jako, že mám bejt, no, takovej a prostě, jako bafnutý a vláčený někam, jako prostě takový, jako trochu, že to má, tak mě důležitě potom napadlo, že jsem to já cítil jedinej proto, cítil, teda, že ho z mého hodiska cítil, teda, že to tam jako něco, co tam opravuje. Protože to, jako, o čem mám jít přesvědčený, ta věc sáma mě takhle trochu protisrsti, jo, zatímco právě těm druhým, a proto říkám, že to dneska slyšnu, protože, jo, asi tady v tomhle budu opravu, jako, osamocenej, jo, co prostě, jo, já nemám, samozřejmě to, jako, tentokrát to musím teda říct, protože, samozřejmě, tak to jsou takový, že, jo, je to takový trochu směšný, když já vám tady říkám, co to je reflex, a tak, a ještě jsem si nepřičetl vaši třetí kapitolu, kde bych to zvěděl, jo, nebo tak, že, jo, já prostě, ale tak čtu to, že, jo, tak se, můžu se k tomu nějak vyjádřit takový ti svý, jako, nedosti precizovaný pocity a tak, že, tak to budete brát, že, já teda, můžu říct, co mi na tom vadí, ale samozřejmě nebudu moc, nějak přesně formulovat, jo, jak bych si to představoval tak, jo, protože opravdu ten člověk nejsem, teda, jo, no, já, jsem si tady, a konec konců, vlastně, to, co chci říkat, teď už, vlastně, jsem vám to říkal, už jsme se o tom bavili, už jsem to, už jsem to vyvrátil několikrát, ale, vždycky jsem to zapomněl, tak, tak to musím, jo, znovu ještě, jo, tak, zase toho patočku, že byste, už jsem to vyvrátil, slyšel jak na posled, no, tak já tady ten pangraf vpět, když od něj vyjdu, jo, tady máte o tom, jak, co ta filozofie je pro život, jo, filozofie to je pro život, jo, a teď to formujete všechno jako velice, tak opatrně, filozofie může a má, dokonce musí sloužit životu, jo, a pak na další stránce, zase mějte, já jsem to tam, jako vracím, jo, zase tak jako jaký to, jo, každá dobra má své velké, začátek toho prvního odstavce, který tam začíná, dobro, má své velké i malé potřeby, filozofie nejisté povoláná by mezi jich své kompetence a svých možností, mezi jich své kompetence a svých možností napomáhala je splnit a uspokojit, jo, tak, jako, jo, potom, ještě náš krok ke konci toho odstavce, jo, aby v dobám měla rozpoznat, které potřeby jsou skutečné a pravé, a které jsou jen zdámy a faličné, jak tomu potřebuje mimo jiné také filozofii, jo, a zas úplně ke konci toho odstavce, v tom jí může a má filozofie sloužit, jo, a teď ovšem tady ke konci toho paragrafu se konečně trochu ujasněje, co to je to sloužení a co se s toho sloužení stane. A filozofie slouží své době tím, že jí otvírá cesty k jinému výústění a že jí vede jiným směrem, než k němu spěje svou vlastní váhou a svou setrovačností, jo, sloužení je vlastně o tom, že jí vedela a velí a tak prostě, jo, jo, a já si k tomu, já neříkám, co jsem si k tomu tady takhle jako napsal, takový dva, jo, pak to bude třeba asi nějak jako trochu konkretizovat, jo, jo, tak v formě jakovej, no, já to jen přeštu. Autor chce skutečně, aby filozofie sloužila životu, ale to hlavní, ponechává, jo, z toho, co ta filozofie je, tam všechno ví, která právě, která tohleto dostatečně, jak si nečiněla, která právě, a tak dále, to hlavní ponechává, je to absolutní psycholekta filozofie, jo, jenomže, jako s nemyslením, neuzavřený do sebe, do své dokonalosti, aniž by se staral o praxi, ale milostivě se sklání k lidem a slouží v uvozovkách jen tým, že strká, kam mají, od toho, jak jsi jsou, od jejich nedokonalosti, směrem dokonalosti filozofie, takže tam to, jako, to máte na někde, když se třeba, že ta filozofie, to je nemoc k vyššímu, hloušnímu životu, jo, proti terátoho člověka, jo, proti terátoho člověka, a pak tohle jste tak napsali s tým poté čím, slovy, jindy, jo, teda, filozofie je kontemplace, jo, a to znamená, kontemplace, to je odvrat od aktivití, je, autor, jako pocituje silně týpo slabinu, závodce dosávadí, filozofie, jo, a právě zde chce nasadit k nápravě, zatímco cílnější filozofie vydělá přiznaně, či nepřiznaně, ideál lidský v tom, co bylo vlastní výsamodné, to je z kontemplaci, jo, tak autor jí chce ponechat v jejich vůční postavení, jo, a aby jí ho mohli ponechat, zastírá ten její nudně od praxe oválňující charakter. Já si myslím, že filozof může dělat to, co většiněj autor žádá, jo, k nápravu lidských záležitostí a tak, ale ne filozofie, jo, jestli, že to filozof, filozof je tam tak, jak toho dál nežádá, pak to průbčím, znamená, že jí půjde filozofem, jí půjde neprůbčím, a je na příklad se jich pojď, když je ten dál. Pak, jo. Ony, nějak se tady do toho neprávě tady opravit, když se povají filozofi, jo, když se dám výživ. Já si neprávím. Jo, dobře to. Tak teda, hodu nebo publication zvuků, jo. Tena stroše a tahle se natáčí, že bych im s tebou někdo jen pomohl, tak dokud bych tam nebyl, tak bych jich vymítl nic neven. Takže, jeden na blo acceso. Opravdu do Páravého. Takho tam odeжde pane. Titulky vytvořil JohnyX, který se vytvořil na kanálu.
====================
s2.flac
====================
Starej Kroger řekl, že filozofie není vrátky nebo nevrátky, ale řekl, že vrátky, než třeba toho, toho daimoniumu. Asi to negativní, to negativní. Protože to daimonium není filozofie. Vy jste chtěli říct něco, ne? Vy jste chtěli mluvit o tom daimoniumu? Ne, ale všechno můžeme mít z takovou hledu. Ne, to, že ví, že nic neví, já myslel, spíš, že chcete říct. Takovou hledu? Ne, ne, ne. Můžeme mít z toho len z toho funkci, jako je to memento. Memento těch oproti, oproti těm praktickým radám, oproti oproti těch rezervoárů, kterým je říkala praktickou filozofii. Takže jestli chcete. dovedet tam, kam je třeba. To je jenom format. To je kec, že to babitský umění, že z každého vládá kávy. A není to od Platona tamto hlavně? No ještě no, tak to můžeme pak, tam to přihodíme, ale není to možný, že? Jinak bych teda ten tokat nebyl nic, co bych si teda zaproponoval pak na Brna písce. Já nevím, mě tam při tom, co bylo poměrnější, napadalo, že uvnitř mějí říct na to, že zatímcovit, zřejmě máte na mysli, že ta filozofie je přechod od nějakého toho mytického před sobou života nebo jednání k tomu nemytickému, tak, že při tom ta filozofie v jednotlivým případě konkrétním nemá, tím, že ví, že je nutno provést tadyhle ten, nebo tadyhle tou vědomostí nebo tímhle tím konceptem, nemá jaksi karam nějakej který by zaručoval, že to to její pojet je správné, nebo ta její rada pro kaxi je správná. Nemyslel jste, že takhle? Určitě, no, to je v tom ano, jo, protože no já už nebudu, to v tom bylo ano. Ano. A že naopak, cože? A že naopak, prostě, je otázka, jestli prostě nejsou jestli není něco jinýho, než reflekce, co toho Garanta má spíše, abych tak řekl, jo? Že teda, jo, co prostě toho člověka může vést a vede taky skutečně, jo, než prostě to sebe lepší, jo, nahlejednutí do toho, jak to, jak ty věci jsou. No to nahlejednutí nevede. Samo. Samozřejmě. Když nahlejednete, jak věci jsou, tak to vám vůbec nevede. To je stále teoriál. Ale, co teda? Protože skutečné nahlejednutí přece, tohle je ten zmrzačený nahlejednutí, když jenom vidíte, jak věci jsou. Ne, to znamená, ano, tak to já... A v tu chvíli, a musíte vidět ten, to napětí mezi váma a těma věcima kolem. Já jsem to tím myslel, já jsem nemyslel věci, ale já myslel, jak prostě, jo, celou tu situaci prostě, jak... Ne, ale je vám jasný, že tohleto teda tam nebylo. V čem? V týmní formulaci? Ne, v tý tradici. Tak jestli máte na mysli tohleto, že to je včetně mě a celá anglický kontext a tak dále, a to dějní údálosti a tak dále, no tak pak ovšem teda jsme na půdě úplně jiný, než je ta tradiční filozofie, že? Když chybou bylo, že prostě na to nezapomněla. No, zapomněla. Odebřela oči a koukala, koukala před čím je. No, umyslela si to aspoň. Jinak, kdyby, kdyby tohle nebylo takovou základní, myšlenkovou, základnou, kdyby to nebylo takovou základnou filozofie, tak by nemohla vůbec ta první filozofie existovat. Jaký smysl by mělo říct, že všechno je voda nebo vzduch, nebo že to jsou čtyři živlý, nebo nekonečný počet kvalit? Dobře, ale tak teď to formujte pozitivně. Jak teda, jo, ta filozofie to má dělat? Jak to dělá teda? A jak to teda má dělat? Aby tam, jo? Co to? Nějak trochu konkrétně víte, co to teda znamená, že už není právě jen to, že tam to vidí všechno staticky a tady prostě, že se to, jo, všechno hejbe. No, tady nejde o to, že se to všechno hejbe. Tady jde o to, že já jsem v tom půjdu. No dobře, ano, ano, ano. A tam to všechno hejbe. Já vím, já vím, já vím, já vím, ano, jistě. No tak, ale i tak to není, no. A to znamená, že když já to nahlídnu, tak současně nahlídnu, že když jsem to nahlídl, takže jsem se změnil. A že dokonce můžu po jistých stránce posluzovat míru hroubku pronikavost svého nahlédnutí tím, jak jsem se změnil. No v tom, když napíšu, že udělal jsem vždycky dílo. No samozřejmě, samozřejmě. Na tom se to musí, když taky to si uvědomujou myslitele. Příkladně v té doby jsem pochopil nesmírnou nájhovost tohohle problému a od té doby jsem musel představět, který, to říká, když to každou půjdu. No tak. Já pořád nechápu, nakolik tohleto, co tady pán Koube jak mě vyinterpretoval, očistil, jak tam, nakolik tohle, že to říká, tak vlastně to, že jste mi říkal, já jsem pak tomu dodával, že teda, že tohleto vědění, nevím proč, i tohleto, to právý, to správný, protože v filosofii je, jo. Jo. Právný, no to je konec. Správný, to je správný. Cože? V relaci k tamtomu je tohleto správnější. Že tohleto správný, tedy, že to už bylo ono, teda, to pravdější. No my jsme v nájistavě, čím teda, no samozřejmě. Je to vylepšený, no. No dobře, no, bo to nejde tady, jestli to, toto přece tady... Já nevím, kam roužíte. No, o tohle nejde vůbec. Ne, o tohle nejde, o to prostě, jo. Kde teda, že furt nemá, a teďka jsem se běhom cítil, já toho garanta, že jo, furt prostě, kde jako, vy jste mi na to neřekli, prostě, to, co já říkám, tak to je právě jen ta teoria, jo, jo, ale jestli že, jestli že, je teda právě teď, tohle bych musel si, jo, tohle bych si musel promyslit, teda. Tohle je teda, já zatím nebudu, no tohle trochu mě vnáší trochu jinak do toho, jo. Jak vy jste s těma proměnama a s tím a s tím pro tu praxi, tak to vypadalo tak, jako by prostě z toho vyplývalo, že ten, že ten Marx je teda rozhodně větší filozof než Kant byl třeba, jo. Když tedy, jak se to teďka, jo, jak se to teďka určil, no tak to je jasný, že ten Marx je furt právě zajetí toho, toho čistě takového objektivizujícího, že ten tam právě sebe do toho, aspoň si teda myslím, no, protože se vás ukáže, že jsem to špatně nepochopil. Ten tam do toho nepočítává, si teda myslím, jo. No tak, tak, tak, takže je ten, takže je ten. No to už není možný, to už nejde o započítávat, takže Marx nemohl nezapočítávat. Takže je tím, jo, protože se to takhle... No jistě, že na tom, samozřejmě. No tak... Pojďte tam, uděláme strašně důležitou věc, ale furt ještě podržel a priory. A priory podržení, to je, to je, to tež jako, jako apeiron, nebo, nebo voda, důh, který bude jisté voda. Voda je vždy na vždy, je to, je to prostě, všechno se z toho, z toho vzniká, zase do toho zaniká, jo. Bez toho není nic možného. Takže, ještě tohleto je rozpolísáno už Haeglem, která už nejenom Haeglem, už Scheringa je to, že... Tam je to zhistorizováno nějakým vážným způsobem, u Haegla zhistorizovaný, že... A Marx to potom jako jenom převádí teda na, je to zhistorizované v takovou abstraktní část, že teda, ale tak si, ta otázka, kde se bere člověk, že, ta, ta, u Kantáště furt subjekt má, je vlastně konstituovaný tím a priorym, že. Tam má svou pevnost, svou nehybnost, neměnnost, že a tak dále. A ta otázka, no, u Marxe je taková ta rozplyzlá masa lidí, který mají nějaký společenský vědomí, že, který je závislí nás na společenské... A teď se pokouší takhle, no to je plus, že se to pokouší takhle udělat, že, no ale to vyběr. A nicméně to obrovský problém, a je to vlastně ono, že, a ta otázka je v tom. A teď bez ohledu na to, jak se to vyřeší, tak to rozhodující je teda, že já jsem vždycky ve hře. A když jsem ve hře, tak musím nejenom rozumět tomu, co je kolem, ale musím rozumět sobě v tom okolí. A když rozumím sobě v tom okolí, tak, jo, i co? Můžu udělat jenom jeden krok, totiž chtít rozumět tomu, co dělám, ještě dřív, než to udělám. To nikdy není veci dotela proveditelný, paž vždycky nakonec se ukáže, že to, co udělám, je nějak jinak, ale já se pokouším furt promítat. A jak si tím jasem té pravdy toho nahlédnutí, jak věci v pravdě jsou, jak věci, to znamená všechno kolem mě a já v tom, se nechat jim určovat. Prostě, jo, to je, která, jo, já chci říct prostě jen tohle, jo, tohle furt, jo, že prostě, že by člověk byl vedenej a že by měl být vedenej, jo, to se mi, to se mi teď řekne, že jsem to, jo, tím rozumem. Já si dověřím prostě člověka... Víte, se ta papička, ubožen Němcoví, ta snad ještě může existovat. Postavte ji třeba do dnešního třetího světa, nebo postavte teda do Spojených států, nebo postavte ji do laboratoře nějaký atd. Do laboratoře ne, tam nemá co dělat, v laboratoři. Moment, moment, to je náš vět. No tak tady už ta babička je vedne prostě. Pak potřebuje toho pana Myslice, a Viktorku, a sklad. No, a kde to máte dneska? No, kde máte ty filozofy dneska? Kde máte ty filozofy, prosím vás? Kolikých je v Československu? To bych rád věděl, kolikých je. Já nevím, no. Říkejte. Jo, pojďte se, jste tady prostě s jedlem a s jedlem, jde o to, jestli prostě člověk není neméně taky jako vedený tou tmou heršlou, prostě jako něco nevětšitla. Ale to nechci říct, prostě, jo, vy v tom vidíte právě co nevětšitla, tu hudbu úplně rozehnat, to je ono. Jo, to je ono. Za chvilku je umýtu. Jo, to je jako by bylo, jo, a to všechno je, to je špatný prostě, jo. Tak máte mýtus a tohle, to prostě, jo. A čím se z toho člověk dostane, tím to bude lepší. To je právě to, co mě teda krajně takový, pokázám, pokázám, krajně tři největší teda sporný v opravdu. To si nemůžu pomoct. No, náš celý svět je založenej na tom, že jsme se k tomu mýtu vůbec vobrátili. A tím tmě vobrátili zády a že to chceme vědět půl více a více a více. Jenom, že to, jakým způsobem to víme, je blbé. No, tak já teda přijímám to, že teda poznání je lepší než neznalost na rozdíl od, v antice to bylo nejasné, že tam ještě v tragedích a v řadě případů postavy tam říkají, je lépe, jo, ještě dokonce se říká o tom, o, o, o o Solenovi. A ještě Erwin o tom nasloval službu. Mytickou, samozřejmě. Jak říká, jak je lépe nevědět, než vědět, že? Kdybychom věděli, tak bychom bravnou skočili do lajva zpátky ze sebou. No, to je něco jiné. Ale náš svět je jiný. Náš svět je už takovej, že je proměněn tou naší vírou, nebo tím naším přesvědčením, že je lépe vědět, než nevědět. My se všichni chováme jako, že je lépe vědět, než nevědět. No tak pak už je vůsledně musíme vědět všem. A filozofie je od toho, aby ukazovala i to, co nechceme vědět. Je možný, promiňte, takhle úplně šejterem, je možný, že by, je možný připustit, že by byl vytvořený takovej stroj, který by prostě dokázal reflektovat, který by teda toho, to vědění, že jo, víme, že dokáže, ale to jsou právě to vědění, kterého dokáže obrovský městí nashromát, že to je právě jen, že jo, ale je možný. No já, mě se napadá, proč by to nebylo možný. Tak v literatůře science fiction je to obsané, že jak, jak stroj takovejhle, myslím, že to je tam, jak, jak prostě se bojí, že, že ho tam někdo podezírá, že má dělat nějaký chyby a že ho rozebere, protože se bojí a tak prostě tam u zavonačí někde prostě takto inteligentně dělá, aby zabloudili celou tou lodí, aby tam zlikviduje všetku tu posádku. Takže se bojí, to už je právě, to není, to už je... No, to je ono, to je ta reflexie. Já jsem... Čapek velice správně, ve chvíli, kdy začne robot reflektovat, když začne cítit bolest, že, to je... Tak co, když začne, než ji začne... A obažovat o tom a vrátit se k sobě, když začne prostě reflektovat, no, tak v tu chvíli přestává věru, potom ostává se člověkem. Když začíná cítit bolest, nebo když začíná reflektovat? No, když cítit bolest znamená reflektovat. Podívač to, že se cuká, nic neznamená. Tam to cítit bolest u toho Čapka je, je teda jako znázorněný. Takže prostě tam někdo dělá, že tak jde do šmercu, ale s nikým to nehne. Prostě tak jde do šmercu. Ani s tím, co jde do šmercu, ani s těma druhýma to nehne. Je potřeba, něco si udělá, jo? Vůbec mu to nevadí. Uřízneme mu něco ruku, to nevadí. Koukou samozřejmě vládnou, a čím málo říct něco. A jinak mu to nevadí. Jestli cítí bolest nebo necítí bolest, rozhodující není, jestli cítí bolest. Nyní proč, jestli reaguje na tu bolest tak, že prostě ji nechce. No a v jakým je to stavu k refleksi? To je refleks. Jakmile se to dotkne jeho vědomí, tak... Paměť toho, to je líčeno na vědomí, že tam ten robot má vědomí, ale ta bolest mu do toho vědomí nepřijde. Čili ve chvíli, kdy má vědomí, který se vztahuje k němu samému, to je k něčemu podstatnému, například tak podstatnému, jako je bolest, tak se stává, stává čím se ví. No tam je to ten hneduselý, kdyby se doloště tomu vykliknul. Ale toto je refleks. Já musím začít... Uvědomuje sám sebe. První rovina je, že jsem si vědom něčeho. Druhá rovina je, že si uvědomuji, že jsem si toho vědom. Když vidím vrány, tak o nich nic nevím. Vlastně spoustu se dalo jasně dokázat, že vlastně nevidím. No a druhá věc je, že si uvědomuji, že to jsou vrány. No a tady to už je. Já bych se představovat ještě vráčil jednou zpátky. Jestli byste to dalo podmohovat tak, teda to, co byste tady řekl, odpověď teda na to, co říkal pan Blažíček, který teda namítal nebo postavil náměstí proti tomu, aby ten rozum nebo to vědění vedlo i ten praktický život nebo že v tom je určitá potíž. Tehle to prokázat, tak byste mu na to hrubou odpověděl to, že ten praktický život je nutný teda, aby vzpravdal a to filozofování, že je takový způsob života, který se o to snaží, který o to usiluje, aby to upravdu byl veden. Já jsem se chtěl na tohle zeptat, protože se pořád ještě... To je takhle, já myslím, že teď, že ještě chcete jít dál... Vím, co chcete. Ne, ne, ne, já jsem se chtěl zeptat na tohle to, že už bez toho nelze být, aniž by člověk pokles na co si druhořadního, nebo znamená, pod sebe, pod svou úrovinu, pod svou úrovinu. My už, jak to říkáte, když je prostě naše doba už je tak proreflektovaná, že už to bez tý reflekce není možný. No, a to znamená... No, tak to je teda jedna věc. Druhá věc je, že ať dělám, co dělám, tak vždycky to má nějaký filozofický důsledky, což je blbě řečeno, ale nedá se to říct v tuto chvíli jinak. Prostě je to filozoficky relevantní, tak to je lepše řečeno. Někdo tak třeba dává ty kosti psovi, nebo Einstein dělá ty svý výpočty, nebo v laboratoři, nebo já nevím, a politik rozhovoruje, tak tak si při důkladným rozboru, důkladným pohledu, se ukáže, že tam jsou ve hře jakýsi filozofický princip. Nikoho je ta filozofická disciplína odborná, ani ty filozofické principy. A ta filozofická odborná disciplína bez těch principů není možná. Ten, kdo provozuje filozofii katedrovou, aniž by to postavil na jasným rozboru nějakým principiálním rozboru svého života, řekne, no tak prostě to není filozofie, to je něco zpáv filozofie. Filozofie musí mít vedle ty svých vysokých, odborných reflexe, nebo vedle ty svých metod, a já nevím, stavby obrovské, pojimové a tak dále, tak vedle toho musí vždycky mít taky ty principy. A tyhle ty principy ale jsou v každém lidském jednání. Jsou tam latentně, ukáže je filozofické rozbornost, ale jsou tam. No a teď, když někdo jedná určitým způsobem, a jedná s určitých principů, tak ty principy může mít být nesjednocený nebo sjednocený, může mít rozborný a může mít blbý. A to všechno se ukáže bez filozofie jenom na rovně praktický. Jako praktická chyba. Ale že si prvopočátek té praktické chyby v některých případech není v té rovně praxe, ale v nějakých principů, který může odnalazit kouzu filozofie. To bez filozofie nikdo neví. Teprve když se v dějinách objevila filozofie, ačkoliv ty principy už jsou staré, tak teprve byl objeven reagent, který ukáže něco, co zatím uníkalo lidským zrakům. A teď, jestli že to je takhle, že tam, kde filozofie se začne prosazovat, samozřejmě to trvá nejenom straty a tisíci letí, tak postupně prosazuje stále víc a víc nezbytnost sjednotit, vyhranit a revidovat principy, které už tady byly na začátku, bude dávna, vždycky u každého člověka už jsou, ale jsou matlaný, blbý nebo rozporný a tak dále. A teď ta filozofie to proměňuje tu lidskou praxi tím, že vrhá zejména to světlo na ty principy. Ne jenom, ale zejména. A tam v těch principech je její kompetence to opravovat. Když to na tý rodině praxe tam může jenom jakýsi pokyly nebo náznaky. To vlastně není povoláno, aby dávala lépe kosti psovi než babička, anebo aby opravovala Einsteinovou teorii jezertivnosti, anebo aby se ujala vlády a politicky rozhodlala lépe než ty lubouní, který jsou momentálně nějakým způsobem se dostali, buďže se narodili jako králové a tak dále. On nemá dělat ty rozhodnosti. Dokonce Ekstra Kapitole byl věnován na tom, že například pokud je o tu politiku, takže tam dokonce filozofii je nenom pro sebe si musí brát abštán, ale že musí ukázat, že také to, o čem mu říkal Juliano Pallada s dělancí teda klerikové, intelektuálové, že jestliže chtějí být věrný k tomu nahraničení vědcích, nahraničení situací v pravdě, takže nesmějí podívat na moci. Takže tady se u každého zvláštní důvody, že dokonce musí mít abštán od jistejky. Ale ten abštán od praxe je praxe. Je docela určitej, určitej typ praxe. Abštán od politiky je docela určitá politika. A to musí taky zemplatovat, nemůžete si myslet, že jenom má abštán, že s tím nemá co dělat. Protože to má s tím eminentně s tím má co dělat. To je politická aktivita, že on mítá mět co dělat. To přímo. To je teda způsob, jak ta filozofie vede ke změně vývojního orientace. A samozřejmě to není ta filozofie, že by to ona věděla. Ona to nikdy neví. Ona vždycky jde kousek po kousku, kruček po kručku. A taky to nemůže garantovat. Jí to není garantováno, že ona to ví líp než ti ostatní. Ale nemůže to sama taky garantovat nikomu dalšímu. Ona jenom vnáší jasno do věcí. A nebo nejasno. Pak to není filozofie. A to se nerozpozná jednoduše. Jestli je to ideologizace a nebo ukázání pravdy. A nakonec. Každý se musí nějaký způsobem rozhodnout. Aby bylo jasno teda, že nemám dojem, že ta filozofie je tou disciplínou nade všechno. Ona v podstatě nebo ona nakonec nemůže ani říct žádnému člověku, ani tomu filozofu v odborníku. Nemůže říct co má teď dělat. Každá situace je nová, každá situace je celková. A filozofie vždycky jenom může pokynout. Jenom dát pokyn. A nicméně ten pokyn je resménně podstatný pokud je slyšen, tak vede k rovnění orientace. Což je strašně důležitá záležitost. A nikdo jiný nemůže filozofii v tomhleto nahradit. To neznamená, že ta filozofie má spaktovaný rozum a v podstatě vůbec nejde, co to je rozum. Jak pan Blížiček pořád mluvil o tom, jaksi, že ten rozum má příliš velkou funkci, co to je, to je všechno zase odkazky, jak je. Je to rozum, když nahlédnu, nahlédnu, že mi nezbývá, než výbřeň nějakého krušení. Je to rozum. To je nerozum. Co to je rozum? Nikdo nic nereží, nikdo nereží, když se to nezreží. Je praktická záležitost. Není to nikdy nahlédnutí, jak věci jsou, jenže je to nahlédnutí, jak jsou a jak mají být. Jak jsou a jak já k ním mám, co já k ním mám, jak se k ním mám chovat, jak se v ních mám otáčet, co mám já udělat. K spolu. Když to není spolu, je to blbá nahlédnutí. Zapomíná na to, že teda nahlédnutí jsou pod teba vždycky dva, to je sto, které nahlédnu pod tebou. Já jsem řekl, že to je strašně taky tak, ale úplně teda je mi nepřehledný, že jsem vás ani v něčem podpověděl. Já myslím, že jo. Toho počátku vašeho vytvoření není jasný stav těch principů, o kterých jste mluvil, a filozofie. Co jsou filozoficky? Filozofie bez těch principů není možná, protože i když to je filozofie a něnom filozofuje, tak je to zase určitá aktivita, která vychází z těch principů. A kromě toho, že filozofuje, tak na principy ukazuje. Teď ovšem, v ideálném filozofii je taková, že je takotvená v principě, které současně tak je v té maximální identitě, nebo jaká je ho sažitelná, tak je refleksuje. Přesně v té refleksii ukazuje. Samozřejmě nejběžnější způsob je tedy, že ty principy jsou jiný, než ty, které v refleksii jsou formované jako principy. Ale ta filozofie teda prostě bez těch principů není možná. Ne jenom, že by byly předmětem její refleksie, nimž ona tím, že refleksuje, tak vychází z těch principů. Už tak. No já teď jsem nemyslela vyhrát ty principy... Teoreticky. Kdyby jste byla ve švýce. No právě, a když jsem se u týho švýce ten náš obrovský příklad, tak ty principy, ty babečky, jsou jdéna toho principu dobra a zla. A princip dobra a zla pocházejí už v mýtu. Jo, dobrá zla. Jakého dobra a jakého zla? Co je tam dobro a co je zlo? To je velice otvírené. U mýtu třeba dobré je, když nic novýho se nestane. Zlé je, když se stane něco novýho a všechno to je do propastí. To je ten rozdíl dobra a zla samozřejmě. To je, když umířete. Rozmíře taky něco rodně, něco zlý. Když se může napít, má žizeň, tak napít to je dobré. Když je všechno suchý, vyschly všechny řeky, potoky a tak dále, tak je to zlé. Mimochodem teda třeba mýtusu a na hově a že to je prvá mýtus a hlavně už je to něco, v čem nějakým způsobem zaznívá Logos. Logos tam rozhodně není. Ale mýtus mýtus to teda Logos zase v jakým smyslu. Logos jak mu rozumí teda jak mu můžeme rozumět z té řecké tradice. Teda to tam není. Jinak ovšem samozřejmě logizace tam je jakási v úvozovkách logizace neřecká, protože to není čistý mýtus, že to je mytologie de facto, že to je povídání. Určitý celek, určitá koncepce a tak dále který tam to slovo nemá jenom magický význam, ale vlastně teď mu o něčem vykládá. To už je teda jakási logizace. Ale není to ta logizace logů je to něco jiného. A to je právě ta nejzajímavější věc, že tam skutečně mýtus už to není. Dokonce ani ten logizovaný mýtus to není. Tam z mýtu se stává jakási stavební materiál něčemu, co mýtický není. Ono teda to stvoření a zejména teda Adam to je krásně se to dá srovnávat s babilonským mýtem, že je to velice analogický, pomnohá stránka, ale právě ty rozdíly ukazujou jak je toho materiálu použitý k tomu, aby se dělalo něco jiného. Všem mnohem lépe,
s2.flac
====================
Starej Kroger řekl, že filozofie není vrátky nebo nevrátky, ale řekl, že vrátky, než třeba toho, toho daimoniumu. Asi to negativní, to negativní. Protože to daimonium není filozofie. Vy jste chtěli říct něco, ne? Vy jste chtěli mluvit o tom daimoniumu? Ne, ale všechno můžeme mít z takovou hledu. Ne, to, že ví, že nic neví, já myslel, spíš, že chcete říct. Takovou hledu? Ne, ne, ne. Můžeme mít z toho len z toho funkci, jako je to memento. Memento těch oproti, oproti těm praktickým radám, oproti oproti těch rezervoárů, kterým je říkala praktickou filozofii. Takže jestli chcete. dovedet tam, kam je třeba. To je jenom format. To je kec, že to babitský umění, že z každého vládá kávy. A není to od Platona tamto hlavně? No ještě no, tak to můžeme pak, tam to přihodíme, ale není to možný, že? Jinak bych teda ten tokat nebyl nic, co bych si teda zaproponoval pak na Brna písce. Já nevím, mě tam při tom, co bylo poměrnější, napadalo, že uvnitř mějí říct na to, že zatímcovit, zřejmě máte na mysli, že ta filozofie je přechod od nějakého toho mytického před sobou života nebo jednání k tomu nemytickému, tak, že při tom ta filozofie v jednotlivým případě konkrétním nemá, tím, že ví, že je nutno provést tadyhle ten, nebo tadyhle tou vědomostí nebo tímhle tím konceptem, nemá jaksi karam nějakej který by zaručoval, že to to její pojet je správné, nebo ta její rada pro kaxi je správná. Nemyslel jste, že takhle? Určitě, no, to je v tom ano, jo, protože no já už nebudu, to v tom bylo ano. Ano. A že naopak, cože? A že naopak, prostě, je otázka, jestli prostě nejsou jestli není něco jinýho, než reflekce, co toho Garanta má spíše, abych tak řekl, jo? Že teda, jo, co prostě toho člověka může vést a vede taky skutečně, jo, než prostě to sebe lepší, jo, nahlejednutí do toho, jak to, jak ty věci jsou. No to nahlejednutí nevede. Samo. Samozřejmě. Když nahlejednete, jak věci jsou, tak to vám vůbec nevede. To je stále teoriál. Ale, co teda? Protože skutečné nahlejednutí přece, tohle je ten zmrzačený nahlejednutí, když jenom vidíte, jak věci jsou. Ne, to znamená, ano, tak to já... A v tu chvíli, a musíte vidět ten, to napětí mezi váma a těma věcima kolem. Já jsem to tím myslel, já jsem nemyslel věci, ale já myslel, jak prostě, jo, celou tu situaci prostě, jak... Ne, ale je vám jasný, že tohleto teda tam nebylo. V čem? V týmní formulaci? Ne, v tý tradici. Tak jestli máte na mysli tohleto, že to je včetně mě a celá anglický kontext a tak dále, a to dějní údálosti a tak dále, no tak pak ovšem teda jsme na půdě úplně jiný, než je ta tradiční filozofie, že? Když chybou bylo, že prostě na to nezapomněla. No, zapomněla. Odebřela oči a koukala, koukala před čím je. No, umyslela si to aspoň. Jinak, kdyby, kdyby tohle nebylo takovou základní, myšlenkovou, základnou, kdyby to nebylo takovou základnou filozofie, tak by nemohla vůbec ta první filozofie existovat. Jaký smysl by mělo říct, že všechno je voda nebo vzduch, nebo že to jsou čtyři živlý, nebo nekonečný počet kvalit? Dobře, ale tak teď to formujte pozitivně. Jak teda, jo, ta filozofie to má dělat? Jak to dělá teda? A jak to teda má dělat? Aby tam, jo? Co to? Nějak trochu konkrétně víte, co to teda znamená, že už není právě jen to, že tam to vidí všechno staticky a tady prostě, že se to, jo, všechno hejbe. No, tady nejde o to, že se to všechno hejbe. Tady jde o to, že já jsem v tom půjdu. No dobře, ano, ano, ano. A tam to všechno hejbe. Já vím, já vím, já vím, já vím, ano, jistě. No tak, ale i tak to není, no. A to znamená, že když já to nahlídnu, tak současně nahlídnu, že když jsem to nahlídl, takže jsem se změnil. A že dokonce můžu po jistých stránce posluzovat míru hroubku pronikavost svého nahlédnutí tím, jak jsem se změnil. No v tom, když napíšu, že udělal jsem vždycky dílo. No samozřejmě, samozřejmě. Na tom se to musí, když taky to si uvědomujou myslitele. Příkladně v té doby jsem pochopil nesmírnou nájhovost tohohle problému a od té doby jsem musel představět, který, to říká, když to každou půjdu. No tak. Já pořád nechápu, nakolik tohleto, co tady pán Koube jak mě vyinterpretoval, očistil, jak tam, nakolik tohle, že to říká, tak vlastně to, že jste mi říkal, já jsem pak tomu dodával, že teda, že tohleto vědění, nevím proč, i tohleto, to právý, to správný, protože v filosofii je, jo. Jo. Právný, no to je konec. Správný, to je správný. Cože? V relaci k tamtomu je tohleto správnější. Že tohleto správný, tedy, že to už bylo ono, teda, to pravdější. No my jsme v nájistavě, čím teda, no samozřejmě. Je to vylepšený, no. No dobře, no, bo to nejde tady, jestli to, toto přece tady... Já nevím, kam roužíte. No, o tohle nejde vůbec. Ne, o tohle nejde, o to prostě, jo. Kde teda, že furt nemá, a teďka jsem se běhom cítil, já toho garanta, že jo, furt prostě, kde jako, vy jste mi na to neřekli, prostě, to, co já říkám, tak to je právě jen ta teoria, jo, jo, ale jestli že, jestli že, je teda právě teď, tohle bych musel si, jo, tohle bych si musel promyslit, teda. Tohle je teda, já zatím nebudu, no tohle trochu mě vnáší trochu jinak do toho, jo. Jak vy jste s těma proměnama a s tím a s tím pro tu praxi, tak to vypadalo tak, jako by prostě z toho vyplývalo, že ten, že ten Marx je teda rozhodně větší filozof než Kant byl třeba, jo. Když tedy, jak se to teďka, jo, jak se to teďka určil, no tak to je jasný, že ten Marx je furt právě zajetí toho, toho čistě takového objektivizujícího, že ten tam právě sebe do toho, aspoň si teda myslím, no, protože se vás ukáže, že jsem to špatně nepochopil. Ten tam do toho nepočítává, si teda myslím, jo. No tak, tak, tak, takže je ten, takže je ten. No to už není možný, to už nejde o započítávat, takže Marx nemohl nezapočítávat. Takže je tím, jo, protože se to takhle... No jistě, že na tom, samozřejmě. No tak... Pojďte tam, uděláme strašně důležitou věc, ale furt ještě podržel a priory. A priory podržení, to je, to je, to tež jako, jako apeiron, nebo, nebo voda, důh, který bude jisté voda. Voda je vždy na vždy, je to, je to prostě, všechno se z toho, z toho vzniká, zase do toho zaniká, jo. Bez toho není nic možného. Takže, ještě tohleto je rozpolísáno už Haeglem, která už nejenom Haeglem, už Scheringa je to, že... Tam je to zhistorizováno nějakým vážným způsobem, u Haegla zhistorizovaný, že... A Marx to potom jako jenom převádí teda na, je to zhistorizované v takovou abstraktní část, že teda, ale tak si, ta otázka, kde se bere člověk, že, ta, ta, u Kantáště furt subjekt má, je vlastně konstituovaný tím a priorym, že. Tam má svou pevnost, svou nehybnost, neměnnost, že a tak dále. A ta otázka, no, u Marxe je taková ta rozplyzlá masa lidí, který mají nějaký společenský vědomí, že, který je závislí nás na společenské... A teď se pokouší takhle, no to je plus, že se to pokouší takhle udělat, že, no ale to vyběr. A nicméně to obrovský problém, a je to vlastně ono, že, a ta otázka je v tom. A teď bez ohledu na to, jak se to vyřeší, tak to rozhodující je teda, že já jsem vždycky ve hře. A když jsem ve hře, tak musím nejenom rozumět tomu, co je kolem, ale musím rozumět sobě v tom okolí. A když rozumím sobě v tom okolí, tak, jo, i co? Můžu udělat jenom jeden krok, totiž chtít rozumět tomu, co dělám, ještě dřív, než to udělám. To nikdy není veci dotela proveditelný, paž vždycky nakonec se ukáže, že to, co udělám, je nějak jinak, ale já se pokouším furt promítat. A jak si tím jasem té pravdy toho nahlédnutí, jak věci v pravdě jsou, jak věci, to znamená všechno kolem mě a já v tom, se nechat jim určovat. Prostě, jo, to je, která, jo, já chci říct prostě jen tohle, jo, tohle furt, jo, že prostě, že by člověk byl vedenej a že by měl být vedenej, jo, to se mi, to se mi teď řekne, že jsem to, jo, tím rozumem. Já si dověřím prostě člověka... Víte, se ta papička, ubožen Němcoví, ta snad ještě může existovat. Postavte ji třeba do dnešního třetího světa, nebo postavte teda do Spojených států, nebo postavte ji do laboratoře nějaký atd. Do laboratoře ne, tam nemá co dělat, v laboratoři. Moment, moment, to je náš vět. No tak tady už ta babička je vedne prostě. Pak potřebuje toho pana Myslice, a Viktorku, a sklad. No, a kde to máte dneska? No, kde máte ty filozofy dneska? Kde máte ty filozofy, prosím vás? Kolikých je v Československu? To bych rád věděl, kolikých je. Já nevím, no. Říkejte. Jo, pojďte se, jste tady prostě s jedlem a s jedlem, jde o to, jestli prostě člověk není neméně taky jako vedený tou tmou heršlou, prostě jako něco nevětšitla. Ale to nechci říct, prostě, jo, vy v tom vidíte právě co nevětšitla, tu hudbu úplně rozehnat, to je ono. Jo, to je ono. Za chvilku je umýtu. Jo, to je jako by bylo, jo, a to všechno je, to je špatný prostě, jo. Tak máte mýtus a tohle, to prostě, jo. A čím se z toho člověk dostane, tím to bude lepší. To je právě to, co mě teda krajně takový, pokázám, pokázám, krajně tři největší teda sporný v opravdu. To si nemůžu pomoct. No, náš celý svět je založenej na tom, že jsme se k tomu mýtu vůbec vobrátili. A tím tmě vobrátili zády a že to chceme vědět půl více a více a více. Jenom, že to, jakým způsobem to víme, je blbé. No, tak já teda přijímám to, že teda poznání je lepší než neznalost na rozdíl od, v antice to bylo nejasné, že tam ještě v tragedích a v řadě případů postavy tam říkají, je lépe, jo, ještě dokonce se říká o tom, o, o, o o Solenovi. A ještě Erwin o tom nasloval službu. Mytickou, samozřejmě. Jak říká, jak je lépe nevědět, než vědět, že? Kdybychom věděli, tak bychom bravnou skočili do lajva zpátky ze sebou. No, to je něco jiné. Ale náš svět je jiný. Náš svět je už takovej, že je proměněn tou naší vírou, nebo tím naším přesvědčením, že je lépe vědět, než nevědět. My se všichni chováme jako, že je lépe vědět, než nevědět. No tak pak už je vůsledně musíme vědět všem. A filozofie je od toho, aby ukazovala i to, co nechceme vědět. Je možný, promiňte, takhle úplně šejterem, je možný, že by, je možný připustit, že by byl vytvořený takovej stroj, který by prostě dokázal reflektovat, který by teda toho, to vědění, že jo, víme, že dokáže, ale to jsou právě to vědění, kterého dokáže obrovský městí nashromát, že to je právě jen, že jo, ale je možný. No já, mě se napadá, proč by to nebylo možný. Tak v literatůře science fiction je to obsané, že jak, jak stroj takovejhle, myslím, že to je tam, jak, jak prostě se bojí, že, že ho tam někdo podezírá, že má dělat nějaký chyby a že ho rozebere, protože se bojí a tak prostě tam u zavonačí někde prostě takto inteligentně dělá, aby zabloudili celou tou lodí, aby tam zlikviduje všetku tu posádku. Takže se bojí, to už je právě, to není, to už je... No, to je ono, to je ta reflexie. Já jsem... Čapek velice správně, ve chvíli, kdy začne robot reflektovat, když začne cítit bolest, že, to je... Tak co, když začne, než ji začne... A obažovat o tom a vrátit se k sobě, když začne prostě reflektovat, no, tak v tu chvíli přestává věru, potom ostává se člověkem. Když začíná cítit bolest, nebo když začíná reflektovat? No, když cítit bolest znamená reflektovat. Podívač to, že se cuká, nic neznamená. Tam to cítit bolest u toho Čapka je, je teda jako znázorněný. Takže prostě tam někdo dělá, že tak jde do šmercu, ale s nikým to nehne. Prostě tak jde do šmercu. Ani s tím, co jde do šmercu, ani s těma druhýma to nehne. Je potřeba, něco si udělá, jo? Vůbec mu to nevadí. Uřízneme mu něco ruku, to nevadí. Koukou samozřejmě vládnou, a čím málo říct něco. A jinak mu to nevadí. Jestli cítí bolest nebo necítí bolest, rozhodující není, jestli cítí bolest. Nyní proč, jestli reaguje na tu bolest tak, že prostě ji nechce. No a v jakým je to stavu k refleksi? To je refleks. Jakmile se to dotkne jeho vědomí, tak... Paměť toho, to je líčeno na vědomí, že tam ten robot má vědomí, ale ta bolest mu do toho vědomí nepřijde. Čili ve chvíli, kdy má vědomí, který se vztahuje k němu samému, to je k něčemu podstatnému, například tak podstatnému, jako je bolest, tak se stává, stává čím se ví. No tam je to ten hneduselý, kdyby se doloště tomu vykliknul. Ale toto je refleks. Já musím začít... Uvědomuje sám sebe. První rovina je, že jsem si vědom něčeho. Druhá rovina je, že si uvědomuji, že jsem si toho vědom. Když vidím vrány, tak o nich nic nevím. Vlastně spoustu se dalo jasně dokázat, že vlastně nevidím. No a druhá věc je, že si uvědomuji, že to jsou vrány. No a tady to už je. Já bych se představovat ještě vráčil jednou zpátky. Jestli byste to dalo podmohovat tak, teda to, co byste tady řekl, odpověď teda na to, co říkal pan Blažíček, který teda namítal nebo postavil náměstí proti tomu, aby ten rozum nebo to vědění vedlo i ten praktický život nebo že v tom je určitá potíž. Tehle to prokázat, tak byste mu na to hrubou odpověděl to, že ten praktický život je nutný teda, aby vzpravdal a to filozofování, že je takový způsob života, který se o to snaží, který o to usiluje, aby to upravdu byl veden. Já jsem se chtěl na tohle zeptat, protože se pořád ještě... To je takhle, já myslím, že teď, že ještě chcete jít dál... Vím, co chcete. Ne, ne, ne, já jsem se chtěl zeptat na tohle to, že už bez toho nelze být, aniž by člověk pokles na co si druhořadního, nebo znamená, pod sebe, pod svou úrovinu, pod svou úrovinu. My už, jak to říkáte, když je prostě naše doba už je tak proreflektovaná, že už to bez tý reflekce není možný. No, a to znamená... No, tak to je teda jedna věc. Druhá věc je, že ať dělám, co dělám, tak vždycky to má nějaký filozofický důsledky, což je blbě řečeno, ale nedá se to říct v tuto chvíli jinak. Prostě je to filozoficky relevantní, tak to je lepše řečeno. Někdo tak třeba dává ty kosti psovi, nebo Einstein dělá ty svý výpočty, nebo v laboratoři, nebo já nevím, a politik rozhovoruje, tak tak si při důkladným rozboru, důkladným pohledu, se ukáže, že tam jsou ve hře jakýsi filozofický princip. Nikoho je ta filozofická disciplína odborná, ani ty filozofické principy. A ta filozofická odborná disciplína bez těch principů není možná. Ten, kdo provozuje filozofii katedrovou, aniž by to postavil na jasným rozboru nějakým principiálním rozboru svého života, řekne, no tak prostě to není filozofie, to je něco zpáv filozofie. Filozofie musí mít vedle ty svých vysokých, odborných reflexe, nebo vedle ty svých metod, a já nevím, stavby obrovské, pojimové a tak dále, tak vedle toho musí vždycky mít taky ty principy. A tyhle ty principy ale jsou v každém lidském jednání. Jsou tam latentně, ukáže je filozofické rozbornost, ale jsou tam. No a teď, když někdo jedná určitým způsobem, a jedná s určitých principů, tak ty principy může mít být nesjednocený nebo sjednocený, může mít rozborný a může mít blbý. A to všechno se ukáže bez filozofie jenom na rovně praktický. Jako praktická chyba. Ale že si prvopočátek té praktické chyby v některých případech není v té rovně praxe, ale v nějakých principů, který může odnalazit kouzu filozofie. To bez filozofie nikdo neví. Teprve když se v dějinách objevila filozofie, ačkoliv ty principy už jsou staré, tak teprve byl objeven reagent, který ukáže něco, co zatím uníkalo lidským zrakům. A teď, jestli že to je takhle, že tam, kde filozofie se začne prosazovat, samozřejmě to trvá nejenom straty a tisíci letí, tak postupně prosazuje stále víc a víc nezbytnost sjednotit, vyhranit a revidovat principy, které už tady byly na začátku, bude dávna, vždycky u každého člověka už jsou, ale jsou matlaný, blbý nebo rozporný a tak dále. A teď ta filozofie to proměňuje tu lidskou praxi tím, že vrhá zejména to světlo na ty principy. Ne jenom, ale zejména. A tam v těch principech je její kompetence to opravovat. Když to na tý rodině praxe tam může jenom jakýsi pokyly nebo náznaky. To vlastně není povoláno, aby dávala lépe kosti psovi než babička, anebo aby opravovala Einsteinovou teorii jezertivnosti, anebo aby se ujala vlády a politicky rozhodlala lépe než ty lubouní, který jsou momentálně nějakým způsobem se dostali, buďže se narodili jako králové a tak dále. On nemá dělat ty rozhodnosti. Dokonce Ekstra Kapitole byl věnován na tom, že například pokud je o tu politiku, takže tam dokonce filozofii je nenom pro sebe si musí brát abštán, ale že musí ukázat, že také to, o čem mu říkal Juliano Pallada s dělancí teda klerikové, intelektuálové, že jestliže chtějí být věrný k tomu nahraničení vědcích, nahraničení situací v pravdě, takže nesmějí podívat na moci. Takže tady se u každého zvláštní důvody, že dokonce musí mít abštán od jistejky. Ale ten abštán od praxe je praxe. Je docela určitej, určitej typ praxe. Abštán od politiky je docela určitá politika. A to musí taky zemplatovat, nemůžete si myslet, že jenom má abštán, že s tím nemá co dělat. Protože to má s tím eminentně s tím má co dělat. To je politická aktivita, že on mítá mět co dělat. To přímo. To je teda způsob, jak ta filozofie vede ke změně vývojního orientace. A samozřejmě to není ta filozofie, že by to ona věděla. Ona to nikdy neví. Ona vždycky jde kousek po kousku, kruček po kručku. A taky to nemůže garantovat. Jí to není garantováno, že ona to ví líp než ti ostatní. Ale nemůže to sama taky garantovat nikomu dalšímu. Ona jenom vnáší jasno do věcí. A nebo nejasno. Pak to není filozofie. A to se nerozpozná jednoduše. Jestli je to ideologizace a nebo ukázání pravdy. A nakonec. Každý se musí nějaký způsobem rozhodnout. Aby bylo jasno teda, že nemám dojem, že ta filozofie je tou disciplínou nade všechno. Ona v podstatě nebo ona nakonec nemůže ani říct žádnému člověku, ani tomu filozofu v odborníku. Nemůže říct co má teď dělat. Každá situace je nová, každá situace je celková. A filozofie vždycky jenom může pokynout. Jenom dát pokyn. A nicméně ten pokyn je resménně podstatný pokud je slyšen, tak vede k rovnění orientace. Což je strašně důležitá záležitost. A nikdo jiný nemůže filozofii v tomhleto nahradit. To neznamená, že ta filozofie má spaktovaný rozum a v podstatě vůbec nejde, co to je rozum. Jak pan Blížiček pořád mluvil o tom, jaksi, že ten rozum má příliš velkou funkci, co to je, to je všechno zase odkazky, jak je. Je to rozum, když nahlédnu, nahlédnu, že mi nezbývá, než výbřeň nějakého krušení. Je to rozum. To je nerozum. Co to je rozum? Nikdo nic nereží, nikdo nereží, když se to nezreží. Je praktická záležitost. Není to nikdy nahlédnutí, jak věci jsou, jenže je to nahlédnutí, jak jsou a jak mají být. Jak jsou a jak já k ním mám, co já k ním mám, jak se k ním mám chovat, jak se v ních mám otáčet, co mám já udělat. K spolu. Když to není spolu, je to blbá nahlédnutí. Zapomíná na to, že teda nahlédnutí jsou pod teba vždycky dva, to je sto, které nahlédnu pod tebou. Já jsem řekl, že to je strašně taky tak, ale úplně teda je mi nepřehledný, že jsem vás ani v něčem podpověděl. Já myslím, že jo. Toho počátku vašeho vytvoření není jasný stav těch principů, o kterých jste mluvil, a filozofie. Co jsou filozoficky? Filozofie bez těch principů není možná, protože i když to je filozofie a něnom filozofuje, tak je to zase určitá aktivita, která vychází z těch principů. A kromě toho, že filozofuje, tak na principy ukazuje. Teď ovšem, v ideálném filozofii je taková, že je takotvená v principě, které současně tak je v té maximální identitě, nebo jaká je ho sažitelná, tak je refleksuje. Přesně v té refleksii ukazuje. Samozřejmě nejběžnější způsob je tedy, že ty principy jsou jiný, než ty, které v refleksii jsou formované jako principy. Ale ta filozofie teda prostě bez těch principů není možná. Ne jenom, že by byly předmětem její refleksie, nimž ona tím, že refleksuje, tak vychází z těch principů. Už tak. No já teď jsem nemyslela vyhrát ty principy... Teoreticky. Kdyby jste byla ve švýce. No právě, a když jsem se u týho švýce ten náš obrovský příklad, tak ty principy, ty babečky, jsou jdéna toho principu dobra a zla. A princip dobra a zla pocházejí už v mýtu. Jo, dobrá zla. Jakého dobra a jakého zla? Co je tam dobro a co je zlo? To je velice otvírené. U mýtu třeba dobré je, když nic novýho se nestane. Zlé je, když se stane něco novýho a všechno to je do propastí. To je ten rozdíl dobra a zla samozřejmě. To je, když umířete. Rozmíře taky něco rodně, něco zlý. Když se může napít, má žizeň, tak napít to je dobré. Když je všechno suchý, vyschly všechny řeky, potoky a tak dále, tak je to zlé. Mimochodem teda třeba mýtusu a na hově a že to je prvá mýtus a hlavně už je to něco, v čem nějakým způsobem zaznívá Logos. Logos tam rozhodně není. Ale mýtus mýtus to teda Logos zase v jakým smyslu. Logos jak mu rozumí teda jak mu můžeme rozumět z té řecké tradice. Teda to tam není. Jinak ovšem samozřejmě logizace tam je jakási v úvozovkách logizace neřecká, protože to není čistý mýtus, že to je mytologie de facto, že to je povídání. Určitý celek, určitá koncepce a tak dále který tam to slovo nemá jenom magický význam, ale vlastně teď mu o něčem vykládá. To už je teda jakási logizace. Ale není to ta logizace logů je to něco jiného. A to je právě ta nejzajímavější věc, že tam skutečně mýtus už to není. Dokonce ani ten logizovaný mýtus to není. Tam z mýtu se stává jakási stavební materiál něčemu, co mýtický není. Ono teda to stvoření a zejména teda Adam to je krásně se to dá srovnávat s babilonským mýtem, že je to velice analogický, pomnohá stránka, ale právě ty rozdíly ukazujou jak je toho materiálu použitý k tomu, aby se dělalo něco jiného. Všem mnohem lépe,